o nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ ze dne 22. 9. 2020 č.j. V-8930/2020-210

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu dne [datum] žalobu, kterou se domáhala, aby soud povolil vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a tím nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ ze dne 22. 9. 2020 č.j. V-8930/2020-210 („ dále jen napadené rozhodnutí“). Žalobkyně tvrdila, že dne [datum] jednostranným právním jednáním opustila předmětné pozemky a vlastnické právo tak ze zákona přešlo na Českou republiku. Žalobkyně proto podala návrh na vklad, kterým se domáhala, aby z katastru nemovitostí byla vymázána jako vlastník předmětných pozemků a aby jako vlastník byla zapsána Česká republika. Vkladovou listinou pak byl notářský zápis o osvědčení o prohlášení sepsaný Mgr. [jméno] [příjmení], notářem ve [obec], dne [datum], NZ [číslo]. Katastrální úřad přezkoumal vkladovou listinu z hledisek podle ustanovení § 17 odst. 3 katastrálního zákona a zjistil, že u předmětných pozemků jsou evidovány exekuční příkazy k prodeji pozemků a žalobkyně tak nesmí předmětné pozemky převést na jiného, zatížit nebo s nimi jinak nakládat. Žalobkyně se však domnívá, že rozhodnutí katastrálního úřadu je nesprávné, když katastrální úřad nebyl oprávněn přezkoumávat vkladovou listinu z hledisek polde ustanovení § 17 odst. 3 katastrálního zákona, a v uvedeném případě nedošlo k převodu vlastnického práva v důsledku nakládání s předmětnými pozemky, ale k přechodu vlastnického práva ze zákona, omezení v důsledku speciálního inhibitoria se proto na daný případ nevztahují. Žalobkyně nepopřela, že předmětné pozemky jsou zatíženy exekučními příkazy k prodeji vydanými v exekučním řízení, ve kterých není žalobkyně osobou povinnou. Žalobkyně tak skutečně je omezena v nakládání s předmětnými pozemky ve smyslu § 47 odst. 6 exekučního řádu, avšak opuštění je sice jednostranné neadresné právní jednání, ale nejedná se o právní jednání, kterým se převádí vlastnické právo, ani se takové právo nemění ani neruší. Nejedná se tak po projev vůle, kterým dochází k nakládání s předmětnými pozemky. Navrhla proto, aby bylo žalobě vyhověno, a aby byl povolen vklad vlastnického práva a tím bylo nahrazeno napadené rozhodnutí.

2. Účastník se k dané žalobě vyjádřil s tím, že postup katastrálního úřadu považuje za správný, když katastrální úřad před svým rozhodnutím zkoumá, zda vkladová listina, která je veřejnou listinou splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru nemovitostí, její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad, navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru a zda-li v době podání návrhu na vklad nebyl v katastru zápis, ze kterého vyplývá, že k době podání návrhu na vklad je účastník vkladového řízení omezen v nakládání s věcí, která je předmětem právního jednání. Při tomto přezkumu katastrální úřad zjistil, že všechny výše uvedené nemovité věci jsou předmětem exekučních příkazů k prodeji nemovitostí, které jsou zapsány na [list vlastnictví] v části D Poznámky a další obdobné údaje. Derelikce je jednostranné neadresné právní jednání, které je projevem vůle, kterým se vlastník vzdává svého vlastnického práva. Nepochybně se jedná o nakládání s nemovitou věcí. Pokud tedy vlastník nemovité věci přes zákaz vyslovený v § 47 odst. 6 exekučního řádu s nemovitou věcí nakladá, porušuje tzv. speciální inhibitorium a jeho právní jednání je stiženo absolutní neplatností. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí žaloby a přiznání nákladů řízení.

3. Vedlejší účastník, jenž je oprávněným subjektem v exekuci vedené u Exekutorského úřadu Brno, JUDr. Aleny Blažkové, Ph.D., soudní exekutorky, pod sp. zn. 006 EC 1349/11 proti povinnému [příjmení] [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] – [část obce], jakožto manželovi žalobkyně, uvedl, že právní jednání žalobkyně je neplatné, neboť porušila povinnost uvedenou v ustanovení § 47 odst. 6 exekučního řádu, když ji bylo zakázáno, aby dotčené nemovité věci převedla na někoho jiného nebo je zatížila a jakkoliv jinak s nimi nakládala. Pokud žalobkyně uvedla, že nemovité věci opustila, přičemž sama potvrzuje, že v případě derelikce se jedná o právní jednání, je toto právní jednání, kterým nemovité věci opouští, jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností podřaditelné pod jiné nakládání s nemovitými věcmi, které žalobkyně měla zákázáno a je tak ze zákona absolutně neplatné. S ohledem na shora uvedené navrhl vedlejší účastník zamítnutí žaloby.

4. Ze správního spisu Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ, spisové značky V -8930/2020-210 soud zjistil, že dne 12. 8. 2020 ve 11:41:19 podala žalobkyně návrh na vklad do katastru nemovitostí ohledně pozemku p. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] – bydlení, pozemku p. [číslo] – zahrada, pozemku p. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. – jiná stavba, a pozemku p. [číslo] – zahrada, vše v [katastrální uzemí], [územní celek]. Návrh byl zdůvodněn tím, že navrhovatelka dne [datum] jednostranným právním jednáním opustila předmětné pozemky a vlastnické právo tak ze zákona přešlo na Českou republiku. K návrhu byl přiložen notářský zápis o osvědčení o prohlášení o jednostranném právním jednání o opuštění věci, NZ [číslo] ze dne [datum]. Katastrální úřad podáním z [datum] seznámil účastníky řízení s podklady pro rozhodnutí a následně dne 22. 9. 2020 vydal rozhodnutí č.j. V-8930/2020/210, kterým návrh na vklad zamítl. Svoje rozhodnutí zdůvodnil tak, že v rámci přezkoumávání listiny ve smlyslu § 17 odst. 3 katastrálního zákona zjistil, že u pozemku p. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] – bydlení, k pozemku p. [číslo] – zahrada, k pozemku p. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. – jiná stavba, a pozemku p. [číslo] – zahrada, vše v [katastrální uzemí], [územní celek], jsou evidovány exekuční příkazy k prodeji. Tzn., že podle § 47 odst. 6 exekučního řádu nesmí povinný majetek, který je postižen exekučním příkazem, převést na jiného, zatížit nebo s ním jinak nakládat. Toto speciální inhibitorium stanovené exekučním příkazem je účinné vůči majetku, který daný exekuční příkaz postihuje. Všechna jednání, kterými povinný tento zákaz porušil, jsou absolutně neplatná. Opuštění věci je tak projevem vůle vlastníka, kterým dochází k nakládání s pozemky a má stejné důsledky jako smlouva, konkrétně změnu vlastnického právo k nemovitosti. S ohledem na výše uvedené nebylo možné navrhovaný vklad v souladu s § 17 odst. 3 katastrálního zákona povolit, a proto v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 katastrálního zákona byl tento vklad zamítnut. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 9. 2020.

5. Krajský soud v Praze, jako věcně a místně příslušný soud, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 249 a násl. o.s.ř. a dospěl k závěru, že opravný prostředek byl podán osobou oprávněnou a včas, není však důvodný.

6. Podle § 17 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) pokud je vkladová listina veřejnou listinou, katastrální úřad zkoumá, zda a) splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru, b) její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad, c) navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru; odstavec 1 písm. g) se použije obdobně.

7. Podle § 17 odst. 3 katastrálního zákona pokud je vkladová listina veřejnou listinu, katastrální úřad dále zkoumá, zda k době podání návrhu na vklad nebyl v katastru zápis, ze kterého vyplývá, že k době podání návrhu na vklad je účastník vkladového řízení omezen v nakládání s věcí, která je předmětem právního jednání.

8. Podle § 17 odst. 5 katastrálního zákona platí, že skutečnosti uvedené v odstavcích 1 až 4 přezkoumává katastrální úřad na základě listin předložených účastníky, popřípadě soudem nebo soudním exekutorem ke vkladovému řízení, dosavadních zápisů v katastru a na základě údajů ze základních registrů, z agendového informačního systému evidence obyvatel a z agendového informačního systému cizinců a dále na základě dalších informací poskytnutých vlastníkem nemovitosti a dalšími účastníky vkladového řízení poté, co obdrží od katastrálního úřadu informaci podle § 16 odst. 1. Tyto skutečnosti katastrální úřad zkoumá podle stavu, jaký tu byl v okamžiku podání návrhu na vklad.

9. Podle § 18 odst. 1 katastrálního zákona jestliže jsou podmínky pro povolení vkladu splněny, katastrální úřad vklad povolí, nejdříve však po uplynutí lhůty 20 dnů ode dne odeslání informace podle § 16 odst. 1. V opačném případě, nebo i tehdy, ztratil-li návrh před rozhodnutím o povolení vkladu své právní účinky, návrh zamítne.

10. Správní řízení o povolení vkladu věcného práva do katastru nemovitostí je charakteristické tím, že návrh na vklad je posuzován pouze na základě přezkoumávání přiložených listin, a to co do skutečností a důvodů v katastrálním zákoně výslovně uvedených, tedy v případě veřejné listiny v rozsahu podle § 17 odst. 2 a 3 katastrálního zákona. Zároveň platí, že všechny posuzované skutečnosti jsou zkoumány k okamžiku podání návrhu na vklad, což odpovídá tomu, že právní účinky se váží zpětně k okamžiku, kdy návrh na vklad došel katastrálnímu úřadu (§ 10 katastrálního zákona).

11. Podle ustanovení § 1045 odst. 1 o. z. věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří.

12. Podle ustanovení § 1045 odst. 2 o. z. opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.

13. Podle ustanovení § 560 o. z. písemnou formu vyžaduje právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

14. K právu opustit věc (derelikci) podle zákona č. 40/1964 Sb. (dále též jen„ obč. zák.“), se Nejvyšší soud vyjádřil již např. v usnesení ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2528/2015, kde konstatoval, že právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 696/02, či nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 185/05 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz)), a to na rozdíl od ztráty věci, která je právní událostí. Je-li opuštění věci právním úkonem (nikoli událostí), potom musí mít také náležitosti stanovené zákonem pro platnost právního úkonu, tedy zejména náležitosti, které jsou uvedeny v § 37 obč. zák. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Opuštění věci jejím vlastníkem zahrnuje tedy nepochybně volní stránku tohoto jednostranného právního úkonu, která musí být bezpečně doložena, přičemž projev vůle tu musí být vykládán ve smyslu § 35 obč. zák. s uvážením i individuálních zvláštností případu opuštění věci (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1254/2003). Vedle obecných náležitostí musí derelikce naplňovat také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009 sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2009, č. 10, str. 373)).

15. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, Nejvyšší soud dále dovodil, že pro účely vkladového řízení je významné, že ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit právní povinnost toho, kdo nemovitou věc opustil s účinky podle ustanovení § 1045 odst. 2 o. z., vyžadovat od státu (jeho příslušné organizační složky) souhlas s tím, že věc byla skutečně (se všemi právními účinky) opuštěna a že tedy stát souhlasí s jejím nabytím, a zároveň, ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit naopak povinnost státu (jeho příslušné organizační složky) takové prohlášení vydat. Dále je významné, že v důsledku derelikce nedochází k zásahu do právního postavení jiných subjektů, než toho, kdo věc opustil (ztratil vlastnictví), jinak řečeno, derelikce se nijak neprojeví v právním postavení jiných osob. Jestliže tedy stát legislativně připustil existenci institutu derelikce jakožto jednostranného právního jednání, jehož účinky nastanou okamžikem jeho uskutečnění a nezasáhnou do právního postavení jiného (vyjma jeho samotného), pak ovšem není žádný rozumný důvod pro účely zápisu právních účinků tohoto jednání do veřejného seznamu je stavět na roveň právního jednání dvoustranného (tedy vyžadovat jeho akceptaci tím, na něhož opuštěná věc přešla).

16. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že pro zápis České republiky jako (nového) vlastníka nemovité věci do katastru nemovitostí postačí prohlášení derelikventa o tom, že nemovitost opustil; souhlasné prohlášení derelikventa a státu tedy není třeba.

17. Pokud v daném případě byl k návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí předložen Notářský zápis ze dne 5. 8. 2020, NZ 247/2020, podléhá takový notářský zápis přezkumu ve stejném rozsahu, jaký je stanoven pro veřejné listiny v § 17 odst. 2 a 3 KatZ.

18. Byť má notářský zápis všechny předepsané náležitosti, katastrální úřad nepochybil, pokud se ve smyslu § 17 odst. 3 katastrálního zákona zabýval také tím, zda byl či nebyl v katastru zápis, z něhož by plynulo omezení žalobkyně nakládat s předmětnými pozemky.

19. Z katastru nemovitostí ke dni podání návhru, jakož i z tvrzení žalobkyně bylo zjištěno, že jsou u daných pozemků evidovány exekuční příkazy k prodeji, a že žalobkyně je tak omezena v nakládání s předmětnými pozemky ve smyslu § 47 odst. 6 exekučního řádu.

20. Podle § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), v platném znění, platí, že nesmí povinný majetek, který je postižen exekučním příkazem, převést na jiného, zatížit nebo s ním jinak nakládat.

21. Ke dni podání návrhu na vklad byl účastník vkladového řízení omezen ve smyslu § 17 odst. 3 katastrálního zákona v nakládání s předmětnými pozemky, což je důvodem pro zamítnutí návrhu na vklad podle ustanovení § 18 odst. 1 katastrálního zákona.

22. Nelze souhlasit se žalobkyní, že v případě, kdy je s nemovitou věcí disponováno pomocí derelikce, se uvedená omezení neuplatní. Tak především věcněprávní zákaz zcizení (tj. zákaz smluvního převodu vlastnického práva) nelze obejít tím, že zatížená věc se stane vlastnictvím nového vlastníka v důsledku jednostranného právního jednání (a nikoli smlouvy). Věcněprávní zákaz zcizení by v takovém případě představoval zápisnou překážku stejně jako u smluvního převodu (stát by tak nemohl být zapsán jako nový vlastník do katastru v důsledku derelikce). Smyslem věcněprávního zákazu zcizení typicky je, aby dosavadní vlastník věci nemohl pozbýt své vlastnické právo bez souhlasu oprávněné osoby v důsledku právního jednání; pak je však nerozhodné, zda je takovým právním jednáním smlouva, nebo jednostranné právní jednání (k tomu srov. komentář doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., a doc. JUDr. FILIP MELZER, LL.M., Ph.D. k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, uveřejněný v Bulletin advokacie, č. 3/2020).

23. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto v souladu s ustanovením § 250i o.s.ř. svým rozsudkem návrh zamítl, neboť katastrální úřad rozhodl o věci správně.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal účastníkovi, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč Tyto náklady sestávají z náhrady dle § 151 odst. 3 OSŘ v částce 300 Kč za každý ze tří úkonů podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) zákona č. 254/2015 Sb.

25. Lhůta k plnění byla stanovena v obecné třídenní délce (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

26. O náhradě nákladů řízení ve vztahu vedlejšího účastníka a žalobkyně rozhodl soud také podle § 142 odst. 1 o.s.ř. avšak tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když podle tohoto platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, avšak účastníkovi 2) žádné náklady řízení nevznikly, resp. tyto nepožadoval.