o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. listopadu 2021, č. j. 8 C 359/2017-259,

1. Okresní soud Praha-západ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl shora uvedeným rozsudkem, že se zrušuje podílové spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce č. [rok] v domě [adresa] na pozemku parc. [číslo] s podílem na společných částech domu a na pozemku parc. [číslo] ve výši [číslo], zapsáno na [list vlastnictví] (dále jen„ bytová jednotka“), a podílu ve výši [číslo] na pozemku parc. [číslo] zapsáno na [list vlastnictví] (dále jen„ pozemek“), vše vedeno v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ nemovitosti“, výrok I.), že se nařizuje prodej nemovitostí ve veřejné dražbě; výtěžek prodeje bude rozdělen mezi žalobce a žalovanou rovným dílem (výrok II.), že je žalobce povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 340 960 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok III.), a že je žalobce povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Praha-západ na náhradě nákladů řízení státu částku, která bude uvedena v samostatném usnesení.

2. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce s tím, že účastníci jsou jejími rovnodílnými spoluvlastníky a on navrhuje, aby byla přikázána do jeho výlučného vlastnictví s tím, že žalované zaplatí přiměřenou náhradu 1 000 000 Kč. Rovněž tvrdil, že reálné rozdělení bytové jednotky není možné. Soud prvního stupně taktéž zohlednil žalobu žalované, která se v řízení vedeném původně pod sp. zn. 7 C 194/2019, které bylo spojeno ke společnému projednání v tomto řízení, domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k pozemku, Žalovaná souhlasila s přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalobce, pokud ten bude mít dostatek finančních prostředků na vyplacení částky přiměřené náhrady, která je podle jejího názoru podstatně vyšší než 1 000 000 Kč. Oba účastníci shodně tvrdili, že se jim nepodařilo vyřešit věc dohodou, vztahy mezi nimi jsou problematické.

3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 2. 2014, č. j. 18 C 282/2013-9, který nabyl právní moci [datum]. Nemovitosti jsou v katastru nemovitostí zapsány jakožto předmět společného jmění manželů účastníků. Bytová jednotka se nachází v domě, jenž byl kolaudován jako rodinný dům, v současnosti se v něm nacházejí dvě další bytové jednotky, z pohledu příslušného stavebního úřadu proto nelze bytovou jednotku rozdělit na dvě samostatné. Soud prvního stupně také zjistil, že současná obvyklá cena nemovitostí činí 10 500 000 Kč.

4. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle občanského zákoníku č 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“), konkrétně vycházel z § 741, § [číslo], § 1144 a § 1147 o. z. a uzavřel, že nemovitosti tvoří předmět podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť po uplynutí tří let od zániku jejich společného jmění bez jeho vypořádání se uplatní tato zákonná domněnka. Soud prvního stupně měl za to, že k setrvání ve spoluvlastnictví nelze účastníky nutit, reálné rozdělení nemovitostí není s ohledem na stanovisko stavebního úřadu a neoddělitelné užívání pozemku s bytovou jednotkou možné. Soud prvního stupně neshledal ani důvody pro přikázání nemovitostí žalobci, přestože o ně měl tento zájem, neboť žalobce ani netvrdil, ani neprokázal, že je dostatečně solventní k zaplacení přiměřené náhrady žalované ve výši ½ obvyklé hodnoty nemovitostí stanovené znaleckým posudkem. Za této situace žalovaná navrhla prodej nemovitostí a soud prvního stupně spoluvlastnictví účastníků posledně uvedeným způsobem vypořádal.

5. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal je plně úspěšné žalované. Za účelně vynaložené náklady žalované považoval náklady na zaplacení soudního poplatku 7 000 Kč a náklady právního zastoupení, a to odměnu ve výši 27 300 Kč za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 4 750 000 Kč podle § 8 odst. 5 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), a to celkem za 10 úkonů (převzetí zastoupení v původně dvou věcech, sepis žaloby, sepis vyjádření ze dne [datum], [datum] a [datum], účast u 4 soudních jednání), paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za uvedené úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (57 960 Kč), tedy celkem 340 960 Kč. Při určení výše náhrady nákladů státu vycházel soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. z celkového neúspěchu žalobce, proto mu uložil povinnost k zaplacení plné náhrady nákladů řízení státu, jejichž výše bude určena samostatným usnesením.

6. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce. Namítal, že je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť nelze usoudit, na jakých důvodech je založeno rozhodnutí ve výroku I. a II., a proč mu byla ve výrocích III. a IV. uložena povinnost k zaplacení plné náhrady nákladů řízení. Dále uvedl, že sice skutečně řekl, že nemá částku na vyplacení náhrady žalované ve výši podle znaleckého posudku, to ale neznamená, že by měly být jeho finanční možnosti opomenuty. Měl totiž být k doložení své solventnosti vyzván, a to daleko dříve, než při jednání konaném v listopadu 2021, kterého se pouze nedopatřením neúčastnil, přičemž soud prvního stupně v návaznosti na tuto jeho absenci postupoval nesprávně a de facto vůči němu uplatnil podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Žalobce tvrdil, že je schopen částku přiměřené náhrady zaplatit, a to s ohledem na níže specifikované zápočty. Žalobce měl rovněž za to, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 1147 věta druhá o. z., neboť on má o nemovitosti zájem a žalovaná s jejich přikázáním do jeho vlastnictví souhlasila. Také argumentoval tím, že nemovitosti jsou předmětem zástavního práva ve prospěch [právnická osoba] pro zajištění pohledávky z hypotečního úvěru účastníků, která představovala společný dluh účastníků původně ve výši 4 800 000 Kč (dále jen„ závazek“), z čehož žalobce již 1/3 zaplatil (zbývá doplatit 3 448 200 Kč), žalovaná neuhradila ničeho, přičemž soud prvního stupně tyto skutečnosti naprosto opomněl. Z titulu plateb na uvedený dluh má žalobce vůči žalované pravomocně přisouzenou pohledávku ve výši 520 247 Kč (v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 59/2019) a dále dosud nepřisouzenou pohledávku ve výši cca 500 000 Kč (dále jen„ pohledávka“). V podílovém spoluvlastnictví účastníků je dále bytová jednotka [číslo] vymezená v budově [adresa], stojící na pozemku parc. [číslo] zapsaná na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí] s podílem na společných částech domu [adresa] ve výši [číslo] (dále jen„ bytová jednotka [část obce]“) a žalovaná již v řízení o rozvod manželství účastníků uváděla, že účastníci jsou v majetkových a bytových věcech vyrovnání. Z toho žalobce dovozoval, že on si ponechá nemovitosti a převezme závazek a žalovaná si ponechá bytovou jednotku [část obce]. Žalobce je tedy přesvědčen, že po zápočtu hodnoty poloviny bytové jednotky [část obce] a pohledávky vůči částce náhrady za podíl na nemovitostech jsou finanční možnosti žalobce na vyplacení žalované zcela dostatečné. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

7. Žalovaná k odvolání uvedla, že s přikázáním nemovitostí žalovanému souhlasila pouze v případě, že bude mít dostatek finančních prostředků na zaplacení přiměřené náhrady podle znaleckého posudku. Žalobce musel od počátku řízení vědět, že bude třeba prokázat solventnost, musel mít i rámcovou představu o výši takové částky. Naopak již na jednání dne [datum] sdělil, že nemá dostatek finančních prostředků. Následně se bez omluvy neúčastnil jednání dne [datum], a tedy ani nemohl být o povinnosti prokázat solventnost poučen. Žalovaná také poukazovala na to, že žalovaný postoupil částku přisouzenou mu jako pohledávku za žalovanou na [právnická osoba] s. r. o., proto nelze ničeho započíst. Nemovitost navíc není předmětem hypotečního úvěru, ten vázne na jiných nemovitostech v [anonymizováno] [obec]. V současnosti žalovaná považuje dražební prodej za nejefektivnější řešení vypořádání spoluvlastnictví účastníků. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně i právně správné, a to včetně nákladových výroků odrážejících její plný úspěch ve věci. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně, byť z jiných než namítaných, důvodů.

9. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na která odvolací soud v plném rozsahu odkazuje.

10. Z obsahu spisu je zřejmé, že při jednání konaném [datum] soud prvního stupně sdělil, že je třeba, aby žalobce doložil solventnost k vyplacení částky na„ vypořádací podíl“. Znalecký posudek [číslo] kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí na částku 9 500 000 Kč, byl zástupci žalobce doručen [datum]. Při jednání konaném [datum] (jehož se účastnil žalobce i jeho zástupce) zástupce žalobce namítal, že znalecký posudek není s ohledem na časovou prodlevu aktuální, jím stanovenou cenou je zaskočen, nemá k dispozici částku na vyrovnání podílů, a pokud by měla být cena ještě vyšší, tak navrhuje, aby byly nemovitosti ponechány v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Jednání bylo odročeno za účelem výslechu znalkyně na [datum], přítomní byli k tomuto jednání předvoláni. K tomuto jednání se žalobce a jeho zástupce bez omluvy nedostavili, v jeho průběhu byla vyslechnuta znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], která ústně do protokolu aktualizovala obvyklou cenu nemovitostí na částku 10 500 000 Kč. Při tomto jednání žalovaná také navrhla, aby byly nemovitosti přikázány žalobci a uložena mu povinnost k zaplacení 5 000 000 Kč, pro případ, že by soud považoval takový postup s ohledem na předchozí vyjádření žalobce za nemožný, navrhla prodej nemovitostí.

11. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků je třeba provést, jak správně uvedl soud prvního stupně, podle pravidel obsažených v § [číslo], § 1144 a § 1147 o. z., neboť je třeba v posuzované věci ve vztahu k vlastnickému režimu nemovitostí vycházet ze zákonné domněnky vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů účastníků podle § 741 písm. b) o. z.

12. Podle § 741 písm. b) nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné.

13. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého spoluvlastníka soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

14. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

15. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

16. Odvolací soud nejprve k odvolací námitce žalobce týkající se odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v odvolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uplatnit odvolací důvody. I kdyby rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce byl schopen řádně a úplně formulovat odvolací důvody podaného odvolání, odvolacímu soudu pak odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neznemožnilo řádný přezkum napadeného rozhodnutí, včetně přezkumu skutkového a právního závěru, ze kterého soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel. Rozsudek soudu prvního stupně tedy nelze označit za nepřezkoumatelný.

17. Námitky žalobce týkající se postupu soudu prvního stupně, který jej nepoučil o povinnosti prokázat solventnost a v důsledku jeho nepřítomnosti na jednání dne [datum] aplikoval dle žalobce nepřiměřeně tvrdý postup, nejsou důvodné. Žalobce i jeho zástupce byli k jednání konanému [datum] řádně a včas předvoláni, věděli, že při něm bude proveden výslech znalkyně (mimo jiné z důvodu žalobcem namítané neaktuálností znaleckého posudku), teprve při tomto jednání byla najisto postavena aktuální výše obvyklé ceny nemovitostí. Tedy až při tomto jednání vyšla najevo výše částky, ohledně které by měl žalobce prokázat svou solventnost (5 250 000 Kč), a tedy i případná potřeba poučení o nutnosti prokázat schopnost takovou částku v přiměřené době uhradit. Žalobce se možnosti udělení poučení svou neúčastí (a neúčastní svého právního zástupce) fakticky vzdal. Žalobce navíc už během jednání dne [datum] výslovně uvedl, že částku na výplatu přiměřené náhrady nemá, přičemž toto sdělil k částce o 1 000 000 Kč nižší, než jaká by odpovídala zjištěné obvyklé ceně nemovitostí. O tom, že musí doložit svou platební schopnost, byl žalobce soudem prvního stupně také informován již [datum]. Postup soudu prvního stupně tedy v tomto směru žádné vady nevykazuje.

18. Reálné rozdělení nemovitostí jako primární způsob vypořádání, není ani podle názoru odvolacího soudu možné, a to vzhledem k charakteru předmětných nemovitostí a nesouhlasnému stanovisku příslušného stavebního úřadu. Přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce, který o nemovitosti projevil zájem, je možné jen při prokázané solventnosti žalobce k vyplacení přiměřené náhrady podle znaleckého posudku.

19. Právní úprava (§ 1147, věta prvá, o. z.) sice výslovně jako kritérium pro přikázání věci do výlučného vlastnictví stanoví souhlas toho, jemuž má být přikázána, ustálená rozhodovací praxe však vygenerovala řadu dalších rozhodných kritérií. Jde o velikost spoluvlastnických podílů, budoucí účelné využití nemovitostí a možnosti jejich údržby, existenci rodinných vazeb a také solventnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, nebo jeho rozsudek z 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, rozhodnutí dostupná na www. [webová adresa]). Solventnost musí být dána k okamžiku soudního rozhodnutí, kdy účastník mající zájem o nemovitost (zde žalobce) musí prokázat buď že dostatečné finanční prostředky již má k dispozici (např. výpisem z účtu), anebo že je schopen si je v přiměřené době opatřit (např. závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Výjimkou z takového postupu je jedině situace, kdy z řízení jednoznačně vyplyne, že účastník potřebné prostředky zcela jistě získá v přiměřené době (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, dostupný na [webová adresa]).

20. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně svou solventnost neprokázal a doklad o solventnosti ve vztahu k částce 5 250 000 Kč nedoložil ani na výzvu odvolacího soudu. Zástupce žalobce sdělil, že takový doklad nemá k dispozici, solventnost žalobce považuje za doloženou tvrzeními ve svém posledním podání, tj. že žalobce má vůči žalované pohledávku cca 1 000 000 Kč, a že je spoluvlastníkem bytové jednotky [část obce]. Tvrdil také, že žalobce nemá žádný konkrétní příslib od banky, patrně by ale mohl zajistit i úvěr, a že žalobci je třeba dát ještě další možnost, aby mohl svou solventnost prokázat v řízení před soudem prvního stupně.

21. Za popsaných okolností i odvolací soud uzavírá, že nejsou dány okolnosti pro možnost přikázat nemovitosti do vlastnictví žalobce. Žalobce totiž neprokázal, že je solventní co částky odpovídající ½ hodnoty vypořádávaných nemovitostí a v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že si potřebné prostředky neprodleně zajistí. Nemovitosti, přestože o ně má zájem, nelze tedy žalobci přikázat, neboť na žalovanou nelze přenášet riziko, že by za okolností tohoto případu musela náhradu vymáhat exekučně, ona sama navíc projevila vůli vypořádat spoluvlastnictví účastníků přikázat nemovitosti žalobci právě jen za situace, že ten bude schopen zaplatit jé odpovídající přiměřenou náhradu.

22. Tvrzení žalobce ohledně pohledávky a bytové jednotky [část obce] nemají na jeho platební schopnost žádný vliv. Ve vztahu k pohledávce, tj. úhradě úvěru, k jehož zajištění vázne na nemovitostech zástavní právo, by se případně mohlo jednat o investici do společné věci, a tedy o tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví, avšak jednak část žalobcem tvrzené pohledávky již představuje věc pravomocně rozhodnutou (tedy ji nelze v nyní projednávaném sporu opětovně zohlednit), jednak žalobce výslovně projevil vůli, aby byly tyto částky započteny na sumu přiměřené náhrady, a z tohoto jeho projevu je třeba vycházet (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1089/2007, dostupný na [webová adresa]). Započtení na částku přiměřené náhrady pak není podle dlouhodobé a konstantní rozhodovací praxe přípustné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1089/2007, či jeho rozsudek z 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2018 civ.). Ani k tomu, že jsou účastníci podílovými spoluvlastníky bytové jednotky [část obce], nelze v tomto řízení přihlížet, neboť uvedená nemovitost předmětem vypořádání není.

23. Odvolací soud tedy uzavírá, že jsou dány veškeré podmínky pro vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků postupem podle § 1147, věta druhá, o. z., tj. nařízením jejich prodeje a rozdělení dosaženého výtěžku mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů, tedy rovným dílem.

24. Nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud za správné nepovažuje. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízením, které má povahu tzv. iudicii duplicis. Ústavní soud ve svém nedávném nálezu z [datum], sp. zn. IV. ÚS 40/22, dostupném na [webová adresa], uvedl, že v takovém je pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; použití § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého by mohla být jednomu z účastníků přiznána plná náhrada nákladů řízení, je v takovém typu řízení podmíněno zvláštními okolnostmi případu, zejména pak např. šikanózním výkonem práva či zneužitím práva, obstrukčním chováním spoluvlastníka či nezájmem účastníka řízení o konstruktivní vyřešení věci. V řízení před soudem prvního stupně odvolací soud neshledal žádné z popsaných specifických okolností, má tedy za to, že jsou dány důvody pro postup podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků. Tyto úvahy se promítnout i nákladového výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech státu. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že pokud byla žalovaná osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 8 C 359/2017-143, stalo se tak pouze částečně co do sumy zálohy na provedení důkazu ve výši 3 000 Kč, nikoliv zcela a pro celé řízení. Je tedy třeba uložit i žalované povinnost k náhradě nákladů řízení státu placených ze státního rozpočtu.

25. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že účastníci jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-západ každý náhradu 50 % nákladů státu, o jejíž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením. Ve výroku I. a II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

26. Odvolací soud dále rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o nákladech odvolacího řízení. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný jen v nepatrné části týkající se nákladů řízení (v části týkající se výroků ve věci samé nebylo jeho odvolání vyhověno). Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobce je od počátku řízení právně zastoupen, má tedy k dispozici dostatečnou právní pomoc, a přesto za situace, kdy nemá k dispozici finanční prostředky nezbytné pro úhradu přiměřené náhrady žalované a je si toho jednoznačně vědom (viz vyjádření při jednání dne [datum]), vyvolal odvolací řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, v němž opět ani přes výzvu odvolacího soudu a víc než dostatečný časový prostor pro její splnění znovu svou platební schopnost nedoložil a svou solventnost dovozoval z existence možného pohledávky za žalovanou, tedy v příkrém rozporu s jednoznačnou a dlouhodobou ustálenou rozhodovací praxí, podle které na částku přiměřené náhrady nelze ničeho započítávat. Vyvolal tak odvolací řízení, které nemohlo vést k jeho úspěchu ve věci samé a ve kterém byla žalovaná nucena vynaložit náklady na právní zastoupení, a to zejména s ohledem na projednávání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, včetně nařízeného jednání před odvolacím soudem. Podle § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. proto žalobci uložil nahradit žalované náklady, které v odvolacím řízení vynaložila na právní zastoupení (odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 29 300 Kč podle § 8 odst. 5, § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu při tarifní hodnotě 5 250 000 Kč, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu – vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem, dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada ve výši 12 432 Kč odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalované, podle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 71 632 Kč.

27. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod, místo plnění náhrady nákladů odvolacího řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.