o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. září 2021, č. j. 13 C 213/2020-102,

1. Shora označeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 82 008,87 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), výrokem II. zamítl žalobu v části týkající se 42 479,14 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení a výrokem III. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce náklady řízení ve výši 7 847 Kč.

2. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal zaplacení 124 488,01 Kč s příslušenstvím a tvrdil, že [právnická osoba] [anonymizována tři slova] mu postoupila pohledávku, kterou má za žalovaným ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 184 862,87 Kč a zavázal se jej splatit v 72 měsíčních splátkách po 3 446 Kč počínaje [datum], tedy celkem 230 184 Kč, a ve které byla pro případ prodlení sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný však naposledy zaplatil [anonymizována dvě slova] [rok], pohledávka byla proto k [datum] zesplatněna. Žalovaná částka se skládá z nezaplacené jistiny ve výši 120 698,31 Kč, smluvní pokuty ve výši 107,88 Kč, dlužného pojistného z pojištění schopnosti splácet ve výši 747 Kč a 7,9% úroku za dobu do zesplatnění úvěru ve výši 2 334,82 Kč, žalobce požadoval dále 600 Kč za náklady spojené s vymáháním pohledávky. Žalovaný namítal, že se z České republiky odstěhoval koncem roku [rok], neví, že by s právní předchůdkyní žalobce uzavřel jakoukoli smlouvu, neví ani o postoupení.

3. Soud prvního stupně dovodil svou mezinárodní příslušnost, jako rozhodné právo určil právo české a po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaný se smlouvou o spotřebitelském/revolvingovém úvěru ze dne [datum] zavázal splácet úvěr ve výši 182 894 Kč, v 72 měsíčních splátkách po 3 197 Kč, v dohodnutých splátkách byl zohledněn sjednaný úrok ve výši 7,89 % ročně, zároveň byl sjednán úvěrový rámec 500 000 Kč se splátkami ve výši minimálně 5 % z dlužné částky měsíčně. Byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky pro případ prodlení a náklady na upomínky. Žalovaný čerpal celkem 184 862,87 Kč, na svůj dluh zaplatil celkem 102 854 Kč. Úvěruschopnost byla zjišťována pomocí dotazníku, ve kterém žalovaný uvedl, že pracuje jako [anonymizováno] ve [právnická osoba]

4. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a rovněž podle § [číslo] odst. 1 a § 2993 o. z., a dospěl k závěru, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval žalobce s řádnou péčí, neboť se spolehl jen na údaje uvedené žalovaným v dotazníku, avšak jeho tvrzené příjmy a výdaje a ani jeho dosavadní finanční závazky žádným způsobem neověřil. Soud prvního stupně uvedl, že porušení povinnosti věřitele prověřit řádně úvěruschopnost spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, ke které soud přihlédne z úřední povinnosti. Nárok žalobce tak posoudil jako bezdůvodné obohacení a výši tohoto bezdůvodného obohacení určil jako rozdíl vyčerpaných finančních prostředků v celkové výši 184 862,87 Kč a částky, kterou žalovaný žalobci uhradil, tedy 102 854 Kč. Uvedl také, že k [datum] byl žalovaný s ohledem na zaslanou výzvu již v prodlení a že výše požadovaného úroku z prodlení odpovídá výši úroku určeného dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Z obsahu odvolání je zřejmé, že směřuj jen proti věcnému vyhovujícímu výroku I. a navazujícímu nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný namítal, že žalobce nemohl platně postoupit pohledávku z úvěrové smlouvy, když ještě předtím od takové úvěrové smlouvy odstoupil a soud hodnotí smlouvu jako absolutně neplatnou. Má také za to, že pokud se žalobce domáhal zaplacení dluhu z úvěru, překročil soud žalobní návrh, přiznal-li žalobci nárok z bezdůvodného obohacení, neboť ten nebyl žalobou uplatněn. Navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v části, kterým bylo rozhodnuto výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně, zamítne.

6. Žalobkyně navrhovala napadenou část rozsudku soudu prvního stupně potvrdit jako věcně správnou.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2991 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v v důsledku prodlení věřitele.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění (§ 1880 odst. 1 o. z.).

19. Soud prvního stupně správně posoudil svou mezinárodní příslušnost a správně zvolil rozhodné právo. Po provedeném dokazování také dospěl ke správným skutkovým zjištěním, na která proto odvolací soud v plném rozsahu odkazuje.

20. Žalobci byla postoupena pohledávka vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou postupitel žalobce uzavřel s žalovaným jako spotřebitelem a na základě které žalovanému poskytl celkem 184 862,87 Kč Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že povinnost poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nebyla splněna, neboť poskytovatel úvěru si informace o příjmech a výdajích žalovaného náležitým způsobem neověřil. Soud prvního stupně také správně uzavřel, že porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost úvěrujícího spotřebitele vede k neplatnosti úvěrové smlouvy, ke které soud přihlíží i bez návrhu. Jen takový výklad ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je výkladem eurokonformním a odpovídá smyslu a účelu dané právní normy.

21. Plnění, které si účastníci na základě absolutně neplatné smlouvy poskytli, bylo plněním bez právního důvodu, oba účastníci mají tedy podle § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co plnili, jako bezdůvodného obohacení. Žalovaný dosud z poskytnutých 184 862,87 Kč vrátil jen 102 854 Kč, zbývající částku je povinen jako bezdůvodné obohacení vrátit. Lhůtu do [anonymizována dvě slova] [rok] považuje odvolací soud za přiměřenou dle § 87 odst. 1 o. s. ř., a to zejména vzhledem k výši částky a době, která uplynula od okamžiku čerpání úvěru. Přiznaný úrok z prodlení odpovídá výši dlužné částky, době prodlení a zákonné výši úroků z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

22. K námitkám žalovaného je třeba dodat, že právní hodnocení postupované pohledávky není nezbytnou součástí smlouvy o postoupení pohledávky. Pro platnost smlouvy o postoupení pohledávky je proto irelevantní, zda účastníci ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem; je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky identifikována dostatečně určitě (tak jako tomu bylo v daném případě), je smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení. (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, dostupný na [webová adresa]). Právní kvalifikace není ani nezbytnou součástí žaloby; pokud žalobce svůj žalobou uplatněný nárok právně kvalifikuje, není soud tímto právním posouzením vázán.

23. Soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobě v části týkající se 82 008,87 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení vyhověl, pochybení neshledal soud ani v nákladovém výroku III. rozsudku soudu prvního stupně.

24. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto ve výrocích I. a III. potvrzen podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný (jeho odvolání nebylo vyhověno), odvolací soud mu proto uložil, aby žalobci nahradil náklady, které v odvolacím řízenmí vynaložil na právní zastoupení (odměna advokáta za 1 úkon právní služby ve výši 4 420 Kč dle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu – účast na jednání před odvolacím soudem, 1 paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada ve výši 991 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobce, podle § 137 odst. 3 o. s. ř.) celkem 5 711 Kč.

26. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o.s.ř., část věty před středníkem o.s.ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod. [obec] plnění náhrady nákladů odvolacího řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o.s.ř.