o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. července 2024, č. j. 7 C 70/2024-24,

1. Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl výrokem I. rozsudku ze dne [datum], č. j. 7 C 70/2024-24 (dále jen „napadené rozhodnutí“), o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalované k pozemku p. č. st. [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům (dále jen „dům“), a k pozemku p. č. [hodnota], obojí zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec a katastrálním území [adresa], na listu vlastnictví č. [hodnota] (dále jen „nemovitosti“). Výrokem II. napadeného rozhodnutí nařídil soud prvního stupně prodej nemovitostí v dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastnice tak, že každé připadne jedna polovina výtěžku. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vyšel z návrhu žalobkyně, kterým se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke shora specifikovaným nemovitostem s odůvodněním, že již nemá zájem setrvávat ve spoluvlastnictví a nemá zájem ani o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Uváděla, že žalovaná nemá na vyplacení podílu žalobkyně finanční prostředky, a to i přes sedm let trvající sliby.

3. Soud prvního stupně se zabýval i tvrzeními žalované, která s žalobou nesouhlasila a ve vyjádření k ní uvedla, že se nehodlá svého podílu vzdát, neboť má za to, že nemůže být k prodeji nucena. Žalovaná taktéž tvrdila, že považuje své vlastnické právo za zákonem chráněné, a že jen zákon může stanovit, kdy vzniká a zaniká. Žalobu pokládala za svémoc a ohrožení vlastnického práva. K možnému převzetí nemovitostí uváděla, že nemá žádné finanční prostředky, tyto si nemůže opatřit ani v okruhu rodiny, pečuje o [podezřelý výraz] manžela, kterého čeká [podezřelý výraz], v mezích možností se o nemovitosti stará, do situace se dostala vinou své sestry.

4. Soud prvního stupně měl za prokázané, že obě účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi nemovitostí, a to každá podílu o velikosti ½, a dále že žalobkyně svůj podíl nabyla v dražbě a žalovaná v dědickém řízení. Dům je dispozičně řešen jako kuchyně a dvě další místnosti, nemovitosti jsou vhledem k tomuto uspořádání domu a velikosti a výměře parcel nedělitelné. Nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem či jinou závadou.

5. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konkrétně postupoval při řešení otázky zrušení spoluvlastnictví podle § 1140 o. z. a § 1143 o. z., způsob vypořádání řešil podle § 1144 ve spojení s § 1147, věty první, o. z., přičemž uzavřel, že obě účastnice spoluvlastní předmětné nemovitosti rovným dílem, na zrušení spoluvlastnictví se nedohodly, a je proto namístě spoluvlastnictví zrušit. [právnická osoba] způsobu vypořádání uvedl, že reálné rozdělení není dobře možné vzhledem k malé výměře pozemku jakož i vzhledem k účastnicemi popsané dispozici domu. Soud prvního stupně měl dále za to, že není možné ani přikázání věci jednomu z účastníků, neboť žalobkyně nesouhlasí s jejich přikázáním do svého výlučného vlastnictví, žalovaná pak sice má o nemovitosti zájem, ale není solventní k zaplacení jakékoliv přiměřené náhrady, když podle svých vlastních tvrzení nedisponuje žádnými finančními prostředky, vyloučila možnost jejich obstarání i v dodatečné lhůtě. V úvahu tedy připadá pouze třetí zákonný způsob vypořádání spoluvlastnictví, a to prodej nemovitostí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku podle velikosti podílů účastnic, tedy rovným dílem.

6. Soud prvního stupně se také zabýval tvrzeními žalované ohledně [podezřelý výraz] stavu jejího manžela a žádosti o posečkání s rozhodnutím do doby jeho [podezřelý výraz]. Soud prvního stupně ani v těchto okolnostech neshledal důvod pro postup podle § 1140 odst. 2 o. z., tj. uplatnění návrhu v nevhodné době či k újmě jen jedné strany. Sama žalovaná totiž tvrdila, že nedobrý [podezřelý výraz] stav manžela trvá delší dobu a zároveň, že s manželem v obci vlastní další dům č. p. [Anonymizováno], který přenechali starší dceři. Bytová potřeba žalobkyně a jejího manžela tedy může být zajištěna jiným způsobem.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že byť bylo žalobkyni ve sporu plně vyhověno, náhradu nákladů řízení nepožadovala.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Uvedla, že napadené rozhodnutí, jakož i postup soudu prvního stupně, považuje za nesprávné, požaduje odkup podílu žalobkyně. Nemovitosti nechce opustit a nechce svou polovinu ani prodat z důvodu, že nemovitosti mají v dědictví připadnout jejím dvěma dcerám.

9. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, žalobkyně se s žalovanou pokoušela delší dobu domluvit, k uzavření dohody však nedošlo. Žalobkyně má za to, že za daného skutkového stavu nebylo možno rozhodnout jinak, než jak to učinil soud prvního stupně. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně i právně správný potvrdil.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a odvolací soud na ně plně odkazuje a vychází z nich.

12. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, odvolací soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v její nepřítomnosti. Dokazování tedy nebylo k otázce solventnosti žalované (která v odvolání namítala, že požaduje „odkup“ podílu žalobkyně a odvolací soud ji vyzval, nechť na odvolacím jednání svou solventnost prokáže) doplňováno, neboť žalovaná se touto svou neúčastí na jednání sama připravila o možnost tvrdit další rozhodné skutečnosti, a taktéž případně práva být poučena podle § 118a o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 832/2006, dostupný na www.nsoud.cz). Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalovaná se dostavila až po skončení jednání s tím, že omylem nastoupila do špatné tramvaje. To se sice může stát, avšak na shora uvedeném to není způsobilé ničeho změnit.

13. Podle § 1140 odst. 1 o. z. platí, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

14. Podle § 1140 odst. 2 o. z. platí, že každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

15. Podle § 1143 o. z. platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

16. Podle § 1144 odst. 1 o. z. platí, že je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

17. Podle § 1147 o. z. platí, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

18. Odvolací soud předně konstatuje, že žalobkyně nemůže být v souladu s § 1140 odst. 1 o. z. nucena setrvávat ve spoluvlastnictví s žalovanou, tj. má bez dalšího právo domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem.

19. Výjimkou by mohla být pouze situace, kdy by se žalobkyně vypořádání domáhala v nevhodnou dobu nebo jen k újmě žalované. Odvolací soud v tomto ohledu, shodně se soudem prvního stupně, nemá za to, že by v posuzovaném případě nastaly takové skutečnosti. Úmysl způsobit žalované újmu nebyl v řízení ani tvrzen, v okolnostech spočívajících v nedobrém [podezřelý výraz] stavu manžela žalované taktéž nelze spatřovat naplnění podmínky nevhodné doby či újmy. Relevantní totiž mohou v tomto směru být pouze přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka, respektive subjektivní okolnosti na straně spoluvlastníka, ale opět jen přechodného rázu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, dostupný na www.nsoud.cz), když z tvrzení samotné žalované plyne, že [podezřelý výraz] stav jejího manžela je zhoršen dlouhodobě. Důvodem pro zamítnutí žaloby dále nemůže být ani žalovanou v odvolání tvrzený úmysl zachovat majetek pro její potomky. Tato skutečnost jednak sama o sobě nepředstavuje žádnou ze shora popsaných kategorií způsobilých naplnit uvedené zákonné ustanovení, jednak jde o tzv. nepřípustnou novotu. Soud prvního stupně totiž poskytl účastníkům v závěru posledního jednání řádné poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., přičemž žalovaná posledně uvedený argument nově uplatnila až v odvolání [§ 205a písm. e) o. s. ř.].

20. Odvolací soud proto dále zvažoval, jaký způsob vypořádání se v posuzované věci uplatní a podle jakých kritérií, postupoval podle jednotlivých způsobů upravených v § 1142 odst. 2, § 1144, § 1145 a § 1147 o. z. a jejich závazného pořadí.

21. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nemovitosti nelze považovat za reálně dělitelné, a to s ohledem na velikost pozemku a dispoziční členění a stavebnětechnický charakter domu.

22. V úvahu nepřipadá, jak správně dovodil soud prvního stupně, ani přikázání nemovitostí některému ze spoluvlastníků. Žalobkyně o to neměla zájem, žalovaná naproti tomu nemá finanční prostředky k vyplacení přiměřené náhrady. Na straně všech účastníků tedy absentují podmínky pro takový způsob vypořádání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3510/2011, dostupné na www.nsoud.cz).

23. K otázce solventnosti žalované odvolací soud pro úplnost dodává, že platí výše uvedené, tj. že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně výslovně uvedla, že finančními prostředky nedisponuje a ani není schopna si je opatřit. Při posledním ve věci konaném jednání navíc soud prvního stupně poskytl účastníkům, jak je již uvedeno shora, poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., odvolací řízení je proto ovládáno principem neúplné apelace. Pakliže by se žalovaná stala solventní až v době po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, což nelze vyloučit a z formulace odvolání na to je i možné usuzovat, odvolací soud by se tímto tvrzením žalované zabýval a provedl by v tomto ohledu potřebné dokazování. V důsledku neomluvené neúčasti žalované na jednání odvolacího soudu však takový postup nebyl možný. Vzhledem k tomu, že solventnost osoby, které má být věc přikázána, je jednou z podmínek přikázání věci (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, dostupný na www.nsoud.cz), není možné žalované nemovitosti přikázat do jejího výlučného vlastnictví.

24. Odvolací soud ve výsledku, stejně jako soud prvního stupně, uzavírá, že jsou dány veškeré podmínky pro vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků postupem podle § 1147, věta druhá, o. z., tj. nařízením jejich prodeje a rozdělením dosaženého výtěžku mezi účastníky podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů.

25. Co se týče výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky, k tomu odvolací soud konstatuje, že podle ustálené judikatury platí, že povaha řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je natolik specifická, že při rozhodování o nákladech řízení není možno úspěch a neúspěch ve věci dovozovat z toho, zda byl vydán rozsudek v souladu s petitem navrhovaným žalobcem či nikoliv. Stanoviskem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (dostupným na www.usoud.cz), bylo postaveno na jisto, že „pravidlo úspěchu ve věci, ovládající rozhodování o nákladech řízení […] upravené v § 142 o. s. ř., je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z pohledu čl. 11 odst. 1 a také čl. 36 odst. 1 Listiny [základních práv a svobod] třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neodůvodňují-li konkrétní okolnosti věci výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. […].“

26. Lze tedy uzavřít, že rozhodovací praxe vychází z teze, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch, a je proto obecným východiskem, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení, ledaže jsou pro opačný postup dány zvláštní důvody. Odvolací soud přitom v projednávané věci v řízení před soudem prvního stupně řádné takové okolnosti neshledal.

27. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst.1, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Vychází přitom z premis popsaných v odstavci 25. a 26. odůvodnění, když však v odvolacím řízení již byly shledány důvody pro odklon od základní, výše uvedené, zásady. Žalovaná totiž neuspěla s žádnou ze svých námitek, nadto se v důsledku její neomluvené neúčasti u odvolacího jednání stalo odvolací řízení de facto „zbytečným“. Žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni její účelně vynaložené náklady.

29. Podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), platí, že výše mimosmluvní odměny se stanoví podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu úkonů právní služby, které advokát ve věci vykonal.

30. Podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu platí, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka [částka]. Odvolací soud má za to, že v předmětné věci je třeba určit tarifní hodnotu věci právě tímto způsobem, neboť cena nemovitostí nebyla v řízení zjištěna, neplyne ani z žádných ve spise obsažených podkladů. Podle § 7 bodu 4. advokátního tarifu tak činí sazba odměny za jeden úkon právní služby [částka], přičemž odvolací soud má za to, že účelně vynaloženým nákladem žalobkyně je odměna zástupce za jeden úkon právní služby, a to za účast na jednání podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Dále žalobkyni náleží paušální náhrada hotových výdajů za tento úkon právní služby ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, což je odvolacímu soudu známo z jeho vlastní úřední činnosti, náleží jí taktéž náhrada za tuto daň ve výši 21 % z částky [částka], tedy [částka], a to podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celková výše náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem tedy činí [částka].

31. Lhůta k plnění ve výroku II. tohoto rozsudku byla podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. určena v délce tří dnů, neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud důvod. [adresa] plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.