o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. července 2022, č. j. 7 C 176/2022-68,

1. Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Malá Bělá. Tvrdili, že kupní smlouvou z [datum] zakoupili s právními účinky k [datum] dům [adresa] na pozemku p. č. st. 303, pozemek st. 303 a pozemek [parcelní číslo]. Před prodejem si prohlédli dům i přilehlé pozemky, které byly oploceny, nebyli upozorněni, že by dům nebo oplocení zasahovalo na jiné pozemky. Rozsah sice v katastru nemovitostí neověřovali, ale vycházeli ze stavu, ve kterém jim byly nemovitosti předány a jak je jejich právní předchůdce užíval a obhospodařoval. Po zakoupení dokončili rekonstrukci domu, neměnili však půdorys domu ani umístění oplocení. Na základě sdělení žalovaného, který je dopisem z [datum] uvědomil o tom, že je vlastníkem pozemku [parcelní číslo], srovnali katastrální mapy a zjistili, že od roku 1999 užívají i pozemek [parcelní číslo], který je zčásti zastavěn domem [adresa] (v rozsahu 25 m2) a ve zbytku celý oplocen tak, že s jejich pozemky tvoří (a již před nabytím žalobci nepochybně tvořil) jeden funkční celek. Dům existoval už nejméně od roku 1952, z tohoto roku je také poslední geometrický plán, který se žalobcům podařilo dohledat. Pozemek [parcelní číslo] od [datum] drží, užívají a na své náklady udržují jako jeden zaplocený celek s pozemky st. 303 a 499, o tom, že v rámci oplocení užívají i pozemek 498 se dozvěděli až z dopisu doručeného [datum], který zaslal žalovaný, jež měl pozemek nabýt jako dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelé [datum], a to rozhodnutím z [datum] vydaném po dodatečném projednání dědictví. Dovolávali se mimořádného vydržení.

2. Žalovaný namítal, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník pozemku, neznalost tohoto údaje tedy nikoho neomlouvá, pozemek nabyl v dědickém řízení a řádně také platí daň z nemovitosti. Dodal, že držba žalovaných se ani nezakládala na právním důvodu, navíc jde o pozemek zcela pravidelného tvaru, není výrazně svažitý ani nedostupný a jeho výměra je o 79 % větší než výměra pozemků žalobců. Pozemek byl ve vlastnictví jeho rodiny od roku [číslo], jeho matka jej získala děděním v roce 1957, předmětem dědění by měla být i polovina domu nacházející se na pozemku 498. Byl připraven řešit záležitost smírně, navrhl uzavření nájemní smlouvy, a to s účinností až ode dne nabytí pozemku žalovaným, navrhoval i směnu pozemků, avšak bez odezvy. [obec] toho následovala žaloba, což považuje za rozporné s dobrými mravy.

3. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem určil, že pozemek [parcelní číslo] v katastrálním území Malá Bělá patří do společného jmění žalobců (výrok I.) a žalovanému uložil zaplatit žalobcům do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

4. Při svém rozhodnutí vycházel z následujících skutkových zjištění učiněných po provedeném dokazování. Žalobci jsou vedeni v katastru nemovitostí jako vlastníci ve společném jmění pozemku st. 303 o výměře 333 m2 a pozemku [parcelní číslo] o výměře 155 m2 v katastrálním území Malá Bělá. Žalobci drží od [datum] vedlejší pozemek [parcelní číslo] o výměře 498 m2 v katastrálním území Malá Bělá, faktické držby se chopili na základě kupní smlouvy ze dne [datum] spolu s domem [adresa] a pozemky převedeným kupní smlouvou, pozemek obhospodařovali jen oni, žalovaný se o vlastnictví pozemku dozvěděl až v roce 2020, nárok na pozemek si předtím nečinil on ani jeho právní předchůdci. Pozemek [parcelní číslo] nabyla jako dědictví po babičce žalovaného matka žalovaného až rozhodnutím z [datum], rozhodnutím z [datum] bylo potvrzeno nabytí tohoto pozemku jako dědictví žalovanému, který žalobce v říjnu 2021 žalobce vyzval o kontaktování s návrhem řešení, nabídku na odkup za [částka] odmítl. V roce 2002 a 2005 byla žalobcům vydána stavební povolení ke stavebním úpravám na domě [adresa], v jejich odůvodnění bylo uvedeno, že bylo zkoumáno, zda mohou být přímo dotčena vlastnická nebo jiná práva vlastníků pozemku a na základě toho stanoven okruh účastníků, za účastníky byli kromě žalobců považováni také Ing. [příjmení] aj. [jméno]. Půdorys stavby zůstal od koupě v roce 1999 nezměněn. [adresa] zasahuje 25 m2 na pozemek [parcelní číslo], celý pozemek [parcelní číslo] je spolu s pozemky p. č. st. 303 a 499 oplocen. Zjištěné skutečnosti posoudil soud prvního stupně zejména dle § 994, § [číslo], § 1095 a § 3066 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnictví k pozemku mimořádným vydržením, neboť jen drželi po dobu více než 20 let, a to až do výzvy žalovaného v přesvědčení, že jim náleží vlastnické právo, v době vydržení rovněž uplynula 5letá lhůta stanovená § 3066 o. z. Nezkoumal proto ani užívání ze strany jejich právního předchůdce. Soud prvního stupně dodal, že nepoctivý úmysl žalobců nebyl tvrzen a ze zjištěných skutečností ani neplyne, pro mimořádné vydržení se nevyžaduje držba řádná, tedy založená na právním důvodu. Další zákonné domněnky dle § 994 o. z. (poctivost a pravost držby) žalovaný dle soudu prvního stupně nevyvrátil. K namítané rozloze pozemků soudu prvního stupně uvedl, že judikatura k omluvitelnému omylu držitele se vztahuje k vydržení, avšak nikoli k vydržení mimořádnému, a není proto přiléhavá. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovodil soud prvního stupně z potřeby změny zápisu v katastru nemovitostí. Nákladový výrok odůvodnil soud prvního stupně procesním úspěchem žalobců a výší nákladů, které vynaložili na soudní poplatek, právní zastoupení advokátem, pořízení geometrického plánu, náklady na zaměření a na poplatky katastrálnímu úřadu).

5. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Namítal, že přestože nebyl v řízení zastoupen, neposkytl mu soud poučení o tom, které skutečnosti na obranu jsou v případě mimořádného vydržení právně rozhodné, ani o potřebě navrhnout důkazy k prokázání sporných tvrzení ohledně vydržení. Při výkladu pojmu nepoctivý úmysl nepřihlédl dle žalovaného k principu poctivosti dle § 6 o. z., který vyjadřuje standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájem druhé strany. Ani možnost mimořádného vydržení není bezbřehá. Vzhledem k rozloze pozemků si žalobci museli být vědomi toho, že jich držba někomu působí újmu, a jejich jednání tak nebylo úmyslně poctivé. Nesoulad právního a faktického stavu byl u nabytého majetku naprosto očividný už vzhledem k výměrám nabytého (uvedeným v kupní smlouvě) a užívaného pozemku a k tomu, že v katastru nemovitostí byl jako vlastník veden jiný subjekt (i když neaktuální); muselo také proběhnout nějaké daňové řízení a ocenění pozemku v souvislosti se zřízením zástavního práva. O tom, že žalobci věděli, že užívají i cizí pozemek, svědčí i to, že postavili pergolu bez žádosti o stavební povolení, žalovaný poukazoval také na to, že žalobce mají oplocenu i část pozemku dalšího vlastníka, [jméno] [příjmení] [jméno] povolení týkající se domu pak bylo zcela zřejmě vadné a vlastnickými právy se nezabývalo. Rozhodnutí soudu bez poučení žalovaného a neprovedení důkazů k otázce nepoctivého úmyslu žalobců při výkonu držby považuje žalovaný za nepředvídatelné. Rozhodnutí o nákladech řízení považuje žalovaný za zcela absurdní, neboť k účasti na doprojednání dědictví (sporného pozemku) byl vyzván soudem a vlastnické právo žalovaného bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě soudního rozhodnutí o projednání dědictví. Žalovaný proto o vlastnictví pozemku 498 nemohl mít jakoukoli pochybnost, začal hradit daň z nemovitosti a měl zájem s pozemkem nakládat, v čemž mu však oplocení ze strany žalobců brání. Měl rovněž zájem o smírné vyřešení věci, nabízených [částka] je však absolutně nepřijatelná náhrada, neboť pozemek má hodnotu v řádech milionů korun. Na doprojednání dědictví vynaložil nemalé prostředky, zatímco žalobci získali majetek vysoké hodnoty bezplatně, je proto odůvodněn postup dle § 150 o. s. ř. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne, nebo aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalobci navrhovali potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Uvedli, že žalobci byla doručena žaloba, ve které bylo jasně uvedeno, že se domáhají mimořádného vydržení, na to byl upozorněn znovu při přednesu žaloby a rovněž soudem při sdělení právního názoru i v průběhu řízení. Soud prvního stupně sdělil, že žalovaný netvrdí ani neprokazuje nepoctivý úmysl žalobců při držbě pozemku, žalobce netvrdil svémocnou držbu, lest nebo snahu o zneužití výprosy. Ke stavbě pergoly dodali, že o stavební povolení žádali dvakrát a dvakrát kolaudovali stavbu, a to v roce 2005 a 2008, na to, že je stavba z části na cizím pozemku, upozorněni nebyli. O tom, že užívají pozemek, který jim nebyl kupní smlouvou převeden, se dozvěděli až z dopisu žalovaného, do té doby užívali zaplocení pozemek v rozsahu, v jakém jim byl prodávajícím předán, ve stejném rozsahu byly pozemky užívány i jejich předchůdci. Do roku 2021 neprojevil o pozemek zájem žalobce a ani jeho matka. Žalobci považují tvrzení žalovaného, že s matkou o pozemku hovořil, za nevěrohodné, neboť při vědomí o existenci pozemku by pozemek byl jistě zahrnut do dědictví již v roce 2001, kdy matka žalovaného zemřela. Nákladový výrok považují za správný, poukázali na to, že soud prvního stupně ani neaplikoval § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, jsou však dány důvody pro změnu nákladového výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.

8. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Podle § 1089 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.) drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

10. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

11. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

12. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe. Vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. (§ 989 odst. 1 o. z.),

13. Podle § 991 o. z. držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem.

14. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.

15. Podle § 993 o. z. neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu.

16. Podle § 994 o. z. má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.

17. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť na základě takového určení bude možné učinit zápis jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí.

18. Žalobci se dovolávají mimořádné vydržení. K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl držiteli prokázán„ nepoctivý úmysl“. Nevyžaduje se tedy ani poctivá držba, neboť nepoctivý úmysl podle § 1095 o. z. neznačí nepoctivou držbu dle § 992 odst. 1 věta druhá o. z. Mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, v jeho poměrech však poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod, způsobilý k nabytí drženého práva, poctivá a pravá držba byla k mimořádnému vydržení třeba. Konstrukce § 1095 o. z. je jiná, než úprava mimořádného vydržení v obecném zákoníku občanském, neboť jinak je formulována protinorma. Účinky základní normy nevylučuje prokázaná nepoctivost držení, tedy nepoctivá držba, ale nepoctivý úmysl držitele. Přestože kvalifikace držby v nikoli nepoctivém úmyslu vychází z hodnocení nepoctivosti či poctivosti v obecném smyslu, nejde v § 992 odst. 1 o. z. o„ poctivost“ v obecném smyslu. Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. [příjmení]„ nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dostupný na [webová adresa]).

19. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na které odvolací soud v plném rozsahu odkazuje. Bylo prokázáno, že žalobci užívají předmětný pozemek jako vlastní už od prosince 1999, kdy jim byl spolu s nemovitostmi označenými v kupní smlouvě ze dne [datum] prodávajícím společně zaplocený předán. Případná nedbalost žalobců ve vztahu k nesouladu mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a skutečnou výměrou by v dané věci mohla vést jen k závěru o tom, že držba nebyla poctivá (§ 992 odst. 1 o. z.), neboť žalobci by v případě, že by jim takový nesoulad musel být znám, pouze neměli přesvědčivý důvod se domnívat, že jim sporný pozemek náleží, neboť by jeho vlastnictví nemohli bez pochybností odvozovat od uzavřené kupní smlouvy. Pouze z nesouladu mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a skutečnou výměrou však nepoctivý úmysl žalobců dovozovat nelze. Žalobci se nevetřeli v držbu svémocně, potajmu nebo lstí ani neusilují proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, pozemky u zakoupené stavby užívali ve stejném rozsahu, ve kterém jim byli předány, a to z nikoli nepodstatné části i k umístnění samotné stavby, jejich držba nebyla od roku 1999 po dobu dvaceti let nijak rušena, stavební úřad opakovaně ve svých rozhodnutích uváděl, že neshledal, že by stavebními úpravami stavby žalobců byla dotčena vlastnická nebo jiná práva vlastníků pozemků, jako vlastník sporného pozemku byla v katastru nemovitostí vedena nejméně do září 2020 osoba narozená v lednu [číslo]. Důkazy navrhované žalovaným k prokázání vědomosti žalobců o tom, že výměra užívaných pozemků je jiná, než výměra uvedená v kupní smlouvě, nebylo proto třeba provádět, neboť prokázání takové skutečnosti by mohlo vést jen k závěru o nepoctivosti držby nikoli však k závěru o nepoctivém177 [číslo] úmyslu.

20. Žalobci užívali pozemek jako vlastní po dobu více než dvaceti let, a to i k [datum] (§ 3066 o. z.), a to nikoli v nepoctivém úmyslu, vlastnické právo proto vydrželi. Soud prvního stupně postupoval správně, když žalobě vyhověl, správně také procesně úspěšným žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů řízení, jejich výši však nesprávně určil. Žalobci vynaložili náklady na soudní poplatek ([částka]) a právní zastoupení (odměna advokáta za 4 úkony právní služby při zastoupení dvou osob po [částka] dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b), § 7 bod 5. a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu – převzetí věci, žaloba, účast na jednání v rozsahu přes 2 hodiny, 4 paušální náhrady hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, a náhrada ve výši [částka] odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupkyně žalobců, dle § 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem [částka]. Komunikaci před podáním žaloby nelze posoudit jako výzvu k plnění dle § 142a o. s. ř., neboť žalobci se nedomáhali splnění povinnosti, náklady poplatky katastrálnímu úřadu a vypracování geometrického plánu sice byly vynaloženy v souvislosti s uplatněním nároku žalobců, nejde však o náklady, které by mohly být posouzeny jako náklady řízení dle § 137 odst. 1 o. s. ř. nutné k účelnému uplatnění práva, jejich zaplacení by se žalobci museli domáhat v rámci žalobního návrhu. Chybou v počtech došlo při vyhlášení rozsudku k uvedení nesprávné výše částky náhrady nákladů ve výroku tohoto rozsudku. Odvolací soud proto za použití ust. § 164 o. s. ř. uvedl v písemném vyhotovení rozsudku správnou výši částky, kterou je žalovaný povinen žalobcům uhradit, tak, jako to odpovídá výpočtům shora.

21. Odvolací soud ze všech těchto důvodů rozsudek soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku II. tak, že výši nákladů určil na [částka]. Ve zbývající části výroku II. (určení oprávněné a povinné osoby, místa a lhůty k plnění) a ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný (jeho odvolání nebylo vyhověno), odvolací soud mu proto uložil, aby žalobcům nahradil náklady, které v odvolacím řízení vynaložili na právní zastoupení (odměna advokáta za 2 úkony právní služby po [částka] dle § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b) a odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, při zastoupení dvou osob dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu – vyjádření k odvolání, účast u jednání před odvolacím soudem, 2 paušální náhrady hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, cestovné právní zástupkyně z [obec] a zpět, celkem 140 km osobním automobilem se spotřebou 8,5 benzinu 95 oktanů na 100 km, což při ceně této pohonné hmoty dle vyhlášky 511/2021 Sb. ve znění k [datum] ve výši [částka] za 1 l a základní náhradě dle citované vyhlášky ve výši [částka] za 1 km činí [částka] ( (8,5/100x44,5+4,7) x140), náhrada za 6 promeškaných půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a náhrada ve výši [částka] odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupkyně žalovaných, dle § 137 odst. 3 advokátního tarifu), celkem [částka].

23. Lhůta k plnění nákladů řízení je dána podle § 160 odst. 1, věta před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty nebyly shledány důvody, místo plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

24. S ohledem na odvolací námitky odvolací soud dodává, že neshledal důvody pro postup dle § 150 o. s. ř. ani při přezkumu nákladového výroku rozsudku soudu prvního stupně ani při rozhodování o nákladech řízení odvolacího. Žalovaný spatřuje tyto důvody ve vynaložení prostředků v dědickém řízení, ve kterém byl k účasti na doprojednání pozemku vyzván, oproti nabytí pozemku vysoké hodnoty ze strany žalobců v podstatě bezplatně. Žalobce sice sám situaci, která vedla k užívání cizího pozemku ze strany žalobců po dobu více než 20 let, nezavinil, avšak šlo o situaci, kterou bylo možno řešit mimosoudně, o mimosoudní řešení se žalobci snažili a to i pomocí své právní zástupkyně, přes přesvědčení o vydržení nabízeli žalovanému i finanční kompenzaci. Žalovaný nezměnil svůj postoj ani v průběhu řízení, a to ani po vyslovení právního názoru soudu, že věc bude posuzovat dle ustanovení občanského zákoníku o mimořádném vydržení, kterého se žalobci domáhali jako v žalobě, tak při snaze o mimosoudní řešení věci. Vynaložení nákladů v dědickém řízení nemohli žalobci nijak ovlivnit, navíc pokud žalobce tvrdí, že se svou matkou (zemřelou v roce 2001) často mluvil o tom, co s předmětným pozemkem, mohl sám zabránit uplynutí vydržecí doby tím, že by zajistil včasné projednání tohoto pozemku v dědickém řízení. Při dodatečném projednání dědictví pak sám uvedl jako cenu pozemku částku [částka]. Zjištěné okolnosti neodůvodňují dle názoru odvolacího soudu nepřiznání náhrady nákladů, které žalobci museli vynaložit při uplatnění svého vlastnického práva u soudu.