o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. června 2022, č. j. 46 C 108/2022-63,

1. Okresní soud v Kolíně (dále jen soud prvního stupně) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal povolení služebnosti vlastníkovi pozemků p. [číslo] v [katastrální uzemí] (dále jen pozemky žalobce), které odpovídá právo nezbytné cesty po části pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] (dále jen pozemek žalované) tak, jak je zaměřena geometrickým plánem, za současného stanovení povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu za povolení služebnosti nezbytné cesty ve výši 10 000 Kč (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 12 026,95 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal povolení nezbytné cesty formou služebnosti ve prospěch pozemků žalobce (přičemž součástí pozemku [parcelní číslo] je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. [číslo], dále jen chata) k tíži pozemku žalované za náhradu 10 000 Kč. Tvrdil, že k jeho pozemkům není zřízena příjezdová cesta a nejsou napojeny na veřejnou komunikaci, není k nim tedy zajištěn přístup zejména motorovým vozidlem, což žalobce omezuje v užívacím právu. Žalobce také tvrdil, že jeho pozemky jsou v územním plánu obce zahrnuty do zastavěného území a jsou vymezeny jako plocha k bydlení. Žalobce má tak v úmyslu postavit na pozemku rodinný dům, bez povolení nezbytné cesty mu však nebudou vydána nezbytná povolení ve stavebním řízení. Požadovaná služebnost by měla zahrnovat právo chůze a jízdy. Žalobce oslovil žalovanou s nabídkami různých řešení věcného břemene či odkoupení jejího pozemku, avšak bezúspěšně.

3. Žalovaná namítala, že její pozemek je lesním pozemkem o výměře [výměra], který je součástí dalšího komplexu tvořícího tradiční rekreační zázemí pro obyvatele [obec]. Žalovaná nikdy nikomu nebránila v přístupu k pozemkům žalobce. Tvrdila, že je namístě případně zřídit přístup na pozemky žalobce přes jiný pozemek (např. [parcelní číslo]) tak, aby nebyla poškozována funkce lesa. Pokud žalobce přijal od svého právního předchůdce pozemky darem s vědomím, že k nim není přistupovaná cesta, a v době převodu se nezajímal o možnosti jejího zřízení, jednal hrubě nedbale.

4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobce je vlastníkem pozemků v [katastrální uzemí], součástí pozemku [parcelní číslo] je chata č. ev. [anonymizováno] (nikoliv žalobcem nesprávně uvedeného č. ev. [číslo]). Pozemky nabyl žalobce od svého dědečka Ing. [jméno] [jméno] na základě darovací smlouvy ze dne [datum]. Pozemek žalované se nachází v [katastrální uzemí], jedná se o lesní pozemek, pozemky účastníků spolu sousedí. Pozemky žalobce jsou územním plánem vymezeny jako pozemky určené pro bydlení. K pozemku žalobce vede přes pozemek žalované lesní cesta, která je podle stop pneumatik v půdě zjevně využívána nejen k chůzi, ale k i jízdě motorovým vozidlem. Mezi ulicí [anonymizována dvě slova], která je zpevněnou pozemní komunikací, a pozemky žalobce je vzdálenost cca 50 m.

5. Zjištěné skutečnosti posoudil soud prvního stupně podle § [číslo] odst. 1, odst. 2, § [číslo] odst. 1 a § 1033 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), a uzavřel, že pozemky žalobce jsou přístupné ze zpevněné ulice [anonymizována dvě slova], která navazuje na pozemek žalované a mění se v lesní cestu, jež existuje od nepaměti. Tato lesní cesta je zjevně využívána nejen k chůzi, ale i k jízdě motorovým vozidlem. Pozemky žalobce jsou tedy dostatečně spojeny s veřejnou cestou a při současném charakteru pozemků a chaty jsou splněny veškeré podmínky pro jejich plné využití. K záměru žalobce vystavět na pozemku dům namísto chaty soud prvního stupně uvedl, že nezbytnou cestu nelze povolit pro účely zhotovení stavby, jestliže je takového účelu možno dosáhnout mírnějším způsobem, tedy postupem podle § 1022 o. z., navíc pouhé určení pozemků k zastavění v územním plánu není z pohledu potřeby nezbytné cesty dostačující, je nutno prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2019). Žalobce však nic takového ani netvrdil. K námitce hrubé nedbalosti na straně žalobce soud prvního stupně uvedl, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou není možné bez dalšího označit za hrubě nedbalé, v tomto konkrétním případě v době nabytí vlastnictví žalobce k pozemkům existoval přístup v podobě lesní cesty.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a přiznal je plně úspěšné žalované. Účelně vynaložené náklady spatřoval v odměně její zástupkyně ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 vyhlášky č. 177/12996 Sb. (dále jen advokátní tarif), a to za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření a účast na jednání před soudem), v paušální náhradě hotových výdajů po 300 Kč za tyto tři úkony podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, v cestovném za cestu k jednání na trase [obec] – [obec] a zpět (za cestu z [obec] do [obec] a zpět (v délce celkem 120 km, při průměrné spotřebě 7 l [číslo] km, ceně pohonných hmot 47,10 Kč a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km) ve výši 959,63 Kč, v parkovném ve výši 180 Kč, v náhradě za promeškaný čas pod 100 Kč za čtyři půlhodiny podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu a v náhradě za 21% sazbu daně z přidané hodnoty, jejímž je zástupkyně žalované plátcem, podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 087,33 Kč, tj. celkem v částce 12 026,95 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že přístup motorovým vozidlem k jeho pozemkům není dán, neboť do lesa nelze autem vjíždět. K takovému jednání ho přesto soud protiprávně nabádá. Dále poukazoval na nutné parametry příjezdové cesty, která je naprosto nezbytnou podmínkou pro možnost výstavby rodinného domu. Poukaz na možný postup podle § 1022 o. z. považoval za zcela lichý, neboť nemá vydáno stavební povolení, a tedy nemůže realizovat žádné stavební práce. Také uvedl, že přístup k jeho pozemkům a chatě je v současnosti skutečně přes lesní pěšinu možný, ale je zcela nedostačující. Podle jeho názoru si moderní doba žádá zajistit i ke stavbě určené pro rekreaci možnost příjezdu motorovým vozidlem. Pokud mu nebude povolena nezbytná cesta, tak bude fakticky omezeno jeho vlastnické právo. Také ve vztahu ke svému záměru výstavby rodinného domu tvrdil, že již má vypracovanou architektonickou studii stavby. Zdůraznil, že se opakovaně pokoušel o smírné vyřešení věci, žalovaná vše odmítla. V reakci na vyjádření žalované dále uvedl, že na věc nelze aplikovat hledisko hrubé nedbalosti (jak již uvedl i soud prvního stupně). Nelze podle něj také vycházet z dosavadní tolerance přístupu, tento případ by měl být řešen jedině zřízením věcného břemene, aby byl nastolen stav právní jistoty žalobce. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení či aby jej změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

8. Žalovaná k odvolání uvedla, že považuje rozsudek soudu prvního stupně za věcně a právně správný, a navrhla jeho potvrzení, Opětovně poukázala na hrubou nedbalost spočívající v nezájmu o zajištění přístupu v době převodu nemovitostí, na fakt, že je lesní cesta k přístupu dlouhodobě využívána, jedná se o přístup dostatečný a ona v něm ani žalobci, ani jeho právnímu předchůdci nikdy nebránila.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na která odvolací soud v plném rozsahu odkazuje.

11. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

12. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

13. Podle § 1033 odst. 1 o. z., obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich. Přitom se uváží, přes který pozemek je nejpřirozenější přístup za současného zřetele k okolnostem stanoveným v § [číslo] odst. 2.

14. Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

15. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen zákon o lesích) má každý právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka, popřípadě nájemce lesa a jeho zaměstnanců. Podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích je v lesích zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly.

16. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně, za to, že žalobě nelze vyhovět. Pozemky žalobce, byť jsou územním plánem vymezeny jako určené k bydlení, byly a jsou využívány k rekreaci, tomu odpovídá i charakter stavby, která je součástí pozemku [parcelní číslo]. K těmto pozemkům je v současnosti možný přístup (§ 19 odst. 1 zákona o lesích), byť pouze chůzí přes pozemek žalované. Takový přístup k nemovitosti s dlouhodobým faktickým účelem využití pro rekreaci je ale i v současných poměrech zcela dostačující, absenci možnosti příjezdu nelze v žádném případě hodnotit jako omezení vlastnického práva žalobce, zejména když vzdálenost pozemku od veřejné komunikace byla zjištěna v délce několika desítek metrů. Žalobce také skutečně může za účelem oprav a úprav chaty využít možností daných § 1022 o. z. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zmiňoval, že žalobce má možnost příjezdu na své pozemky, nelze podle formulace jeho textu dovozovat, že by snad žalobce k takové činnosti nabádal (jak žalobce uvádí ve svém odvolání) či mu ji schvaloval, jde o pouhé konstatování zjištěné skutečnosti, tj. toho, že žalobce takto jedná.

17. V poměrech projednávané věci není důvodem pro povolení nezbytné cesty ani záměr žalobce vystavět na jeho pozemcích stavbu určenou k bydlení, a to i kdyby za účelem realizace tohoto záměru měl k dispozici nejen jím tvrzenou architektonickou studii, ale i projektovou či jinou dokumentaci. Žalobcem požadovanému využití pozemku žalované totiž jednoznačně brání jeho charakter lesního pozemku. Do lesa má každý právo vstoupit (přičemž od této skutečnosti se odvíjí i závěr o možnosti přístupu na pozemky žalobce chůzí), přičemž vstoupivší je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka. Především je ale podle § 20 odst. 1 písm. g) zákona o lesích v lese zakázáno jezdit a stát s motorovými vozidly. Uvedená právní úprava zakazuje žalobcem požadovaný způsob využití pozemku žalované, pro rozpor s veřejnoprávním předpisem tedy nelze nezbytnou cestu s právem jízdy povolit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 225/2006), závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 880/2019, proto uplatnit nelze. Povolení nezbytné cesty v rozporu se zákonem nelze podle názoru odvolacího soudu odůvodnit ani možným rozhodnutím o odnětí zatížené části pozemku z pozemků určených k plnění funkce lesa v budoucnu, neboť soud podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodný stav v době jeho vyhlášení. Právo chůze je zákonem zajištěno, není proto dán důvod ani pro povolení služebnosti stezky.

18. Odvolací soud pro úplnost dodává, že, stejně jako soud prvního stupně, neshledal v posuzované věci na straně žalobce hrubou nedbalost co do zajištění přístupu k pozemkům v době jejich převodu. Jak již bylo opakovaně řečeno, tak přístup přes pozemek žalované, byť chůzí, je zajištěn. Žalobce tak nemohl být v době přijetí daru od svého dědy v této otázce hrubě nedbalým s pro něj z toho vyplývajícími následky. V poměrech projednávané věci však není tato skutečnost způsobilá se ve vztahu k žalobci pozitivně projevit.

19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku, ve kterém rovněž pochybení neshledal.

20. O nákladech odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, které bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady představují odměnu advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 advokátního tarifu, paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za tyto úkony, cestovné za jízdu osobním automobilem k jednání na trase [obec] – [obec] a zpět (v celkové délce cesty 120 km, při průměrné spotřebě 7,23 l [číslo] km, cenně pohonné hmoty 47,10 Kč a sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km) ve výši 972,63 Kč, náhradu za promeškaný čas po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 4 advokátního tarifu za čtyři půlhodiny a náhradu 21% sazby daně z přidané hodnoty, jejímž je zástupkyně žalované plátcem, ve výši 1 464,25 Kč, tj. celkem (po zaokrouhlení) částku 8 437 Kč Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod, platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř.