o vypořádání společného jmění manželů,

1. Okresní soud [adresa]-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl výrokem I. rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (dále jen „napadené rozhodnutí“), o přikázání pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] (dále i jen „rodinný dům“), pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa]-západ, pro obec a katastrální území [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota] (dále jen „nemovité věci“) do výlučného vlastnictví žalovaného. Výrokem II. napadeného rozhodnutí byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění manželů částku [částka], a to [částka] do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a [částka] do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výroky IV. a V. byla oběma účastníkům uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu [adresa]-západ polovinu náhrady nákladů státu ve výši, která bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci takového usnesení.

2. Soud prvního stupně vyšel z návrhu žalobkyně, kterým se domáhala vypořádání zaniklého společného jmění manželů, a to v rozsahu, v jakém o něm bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, neboť ve zbývajícím rozsahu bylo řízení skončeno vydáním usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým bylo řízení částečně zastaveno z důvodu překážky litispendence (v části, ve které bylo navrhováno vypořádání hypotéčního úvěru, neboť tento úvěr je projednáván před soudem prvního stupně v řízení sp. zn. [spisová značka]), a usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým byl schválen smír účastníků. Žalobkyně požadovala, aby soud prvního stupně přikázal nemovité věci do výlučného vlastnictví žalovaného, a aby žalovanému uložil povinnost vyplatit žalobkyni vypořádací podíl.

3. Soud prvního stupně se zabýval i tvrzeními žalovaného, který uváděl, že se způsobem vypořádání nemovitých věcí tak, jak byl navržen žalobkyní, souhlasí. Zároveň navrhoval, aby mu bylo uloženo splácet vypořádací podíl ve splátkách ve výši poloviny hypoteční splátky, kterou dosud platí. Uvedl, že žalobkyně se na splátkách úvěru nepodílí, a že ji nemůže jinak přimět, aby své závazky v tomto směru plnila.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci řízení uzavřeli roku 2011 manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne [datum]. č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum]. Předmětné nemovité věci nabyli za trvání manželství, jejich obvyklá cena činí [částka]. Žalovaný je dostatečně solventní na to, aby byl schopen žalobkyni vyplatit vypořádací podíl, neboť ke dni [datum] měl na svém spořícím účtu částku [částka] a bankou mu byla předběžně schválena zápůjčka ve výši [částka].

5. Pokud se týká obvyklé ceny nemovitých věcí, soud prvního stupně uvedl, že tato otázka byla mezi účastníky sporná, neboť žalobkyně tvrdila, že obvyklá cena nemovitých věcí činí [částka], zatímco žalovaný tvrdil, že jejich obvyklá cena činí [částka] – [částka]. Po provedení znaleckého posudku žalobkyně souhlasila se znalcem odhadovanou cenou [částka], žalovaný nadále uváděl cenu [částka]. Soud prvního stupně vyšel z obvyklé ceny tak, jak byla stanovena znalcem, neboť znalec se s námitkami žalovaného vypořádal, když vysvětlil, jakým způsobem k obvyklé ceně dospěl, jakým způsobem zjišťoval srovnávané nemovité věci, jakým způsobem přihlížel ke stavu srovnávacích vzorků i ke stavu konkrétní posuzované nemovité věci, jakým způsobem použil jednotlivé koeficienty a jak tyto koeficienty ovlivnily stanovenou obvyklou cenu. Znalcem obhájený znalecký posudek nadto svými závěry nijak nevybočoval z jiných znaleckých posudků a jiných výpovědí znalců, které soud prvního stupně během své praxe vyslechl nebo provedl k důkazu.

6. Soud prvního stupně provedl i důkazy, ze kterých žádné další rozhodné skutečnosti nezjistil, a to zejména důkazy ke stavu hypotečního úvěru (výpis k úvěru č. 514547/2 z [právnická osoba].) a důkazy prokazující vybrané pohyby na účtu žalovaného za období od [datum] do [datum].

7. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), konkrétně vycházel z § 740 o. z., podle kterého v případě absence dohody rozhoduje o způsobu vypořádání zaniklého společného jmění manželů soud, při řešení otázky pravidel vypořádání postupoval podle § 742 odst. 1 o. z., přičemž uzavřel, že účastníci se jako bývalí manželé na vypořádání společného jmění manželů nedohodli, pročež bylo společné jmění manželů vypořádáno soudem tak, že soud nemovité věci přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného a uložil mu zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku [částka], kterou je žalovaný povinen zaplatit v částce [částka] do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť tuto částku má okamžitě k dispozici, a v částce [částka] do šesti měsíců od právní moci rozsudku, neboť taková lhůta představuje dostatečný prostor na to, aby si žalovaný zařídil úvěr, zápůjčku nebo jiný finanční produkt od příslušných bankovních institucí. Pokud se týká návrhu žalovaného ohledně způsobu splácení vypořádacího podílu, soud prvního stupně uvedl, že žalovaným uváděné skutečnosti nejsou rozhodné, protože vypořádání hypotečního úvěru je řešeno v jiném řízení, a protože společné dluhy má soud přikázat zásadně oběma manželům rovným dílem. I kdyby byla obě řízení spojena, muselo by být rozhodnuto stejným způsobem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn [spisová značka], dostupné, jakož i dále odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se řízení s povahou iudicii duplicis podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“), tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu jeho nákladů, neboť na úspěch obou účastníků je třeba pohlížet jako na shodný. Soud prvního stupně přitom v projednávané věci pro jiné rozhodnutí neshledal žádné zvláštní důvody.

9. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř., přičemž uvedl, že o nákladech nebylo ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí pravomocně rozhodnuto, a že zároveň není zřejmé, v jaké výši bude znalečné vyplaceno, a zda bude pokryto z dosud složené zálohy či nikoliv. Z těchto důvodů bude o konkrétní výši nákladů rozhodnuto samostatným usnesením.

10. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně jen proti výroku II., podal žalovaný včasné odvolání. Uvedl, že soud prvního stupně nesprávně vycházel z vadného znaleckého posudku, a že jím určená pariční lhůta nereflektovala specifika dané věci, a to zejména fakt, že žalobkyně se dlouhodobě nepodílí na splácení úvěru, je v zásadě nemajetná, a žalovaný by tak měl nést riziko možné ztráty nemovitých věcí v důsledku neplnění jejích závazků. Pokud soud prvního stupně uváděl, že podaný znalecký posudek je v souladu s jeho dosavadní praxí, ještě to neznamená, že byl skutečně vypracován tak, jak být vypracován měl, a že jeho závěry jsou spolehlivé – znalec srovnával užitnou plochu, nijak se ale nevypořádal s kvalitou srovnávaných nemovitých věcí. Na dotaz, jakým způsobem byly posuzovány namítané stavební poruchy a závady nemovitých věcí, a jaká je očekávaná nákladovost na jejich odstranění, znalec odpověděl, že mu nepřísluší takovéto specializované záležitosti, které jsou mimo jeho obor, posuzovat. Znalec taktéž nijak smysluplně nereagoval na dotaz, proč si nepřizval specialistu, který by byl schopen tyto skutečnosti posoudit (včetně možných příčin) a vyčíslit i náklady na odstranění závad, pouze uvedl, že takový pokyn od soudu neměl. Je přitom odpovědností znalce, aby v takovém případě přizval se souhlasem soudu konzultanta a aby si vyžádal další dokumenty, které s vadami souvisí. Pokud tak znalec neučiní, jedná se zjevně o fatální pochybení, pro které jeho závěry nelze hodnotit jako věrohodné a spolehlivé. Znaleckým standardem nadto bývá, že obvyklá cena se zpravidla udává rozmezím hodnot a nikoli jednou cenou, protože se do výsledné kupní ceny zpravidla mnohou promítat další skutečnosti, jako je např. cena zvláštní obliby, kterou byl kupující u srovnávaných nemovitých věcí ochoten zaplatit navíc. Obvyklé pak bývá, že při snaze dosáhnout rychlejšího prodeje bývá kupní cena nižší, zatímco v případě dostatku času na podej může být realizována i cena vyšší. Jako nesprávné a nedostatečně odůvodněné se jeví i použití některých koeficientů (např. K4 – provedení a vybavení – ve skutečnosti ale znalec, žádné vybavení u srovnávacích nemovitých věcí nezkoumal, nebo koeficient K7 – úvaha zpracovatele ocenění – zatékání a praskliny ve zdivu, když k těmto otázkám se znalec nemohl vůbec vyjadřovat). Znalec se tedy dopustil amatérských laických úvah, které si mohl učinit kdokoliv včetně soudce, účastníka nebo jeho zástupce. Žalovaný trvá na tom, že nemovité věci vykazují stavební poruchy, jejichž odstranění bude stát další finanční prostředky, jsou bez jakýchkoli moderních technologií (tepelná čerpadla, solární panely či jiné technologie šetřící provozní náklady), stavba je v základním provedení, které nedoznalo od doby jejího pořízení žádných změn, a cena stanovená znalcem je zjevně nadhodnocená. Navrhl, aby byla vzata v úvahu spíš nižší hodnota nemovitých věcí, kterou žalovaný již dříve dokládal listinami vycházejícími ze statistik na specializovaných serverech týkajících se realitního trhu, které vycházejí ze skutečných obchodních případů. Jejich vypovídací hodnota a validita jsou vzhledem k přístupu soudního znalce stejné jako znalcovy závěry uvedené v posudku.

11. Dále žalovaný namítal, že mělo být vyhověno jeho návrhu na způsob určení splatnosti vypořádacího podílu. Plnění ve dvou velkých splátkách totiž ohrožuje jeho zájmy a právní jistotu. Žalovaný nepochybuje o tom, že soud postupoval správně, pokud reflektoval to, že společný hypotéční úvěr bude vypořádán až v paralelně probíhajícím řízení, kde je řešen jak samotný úvěr, tak i vnosy ve formě splátek na hrazení tohoto úvěru. Nicméně právě fakt, že žalobkyně se na splácení úvěru nikdy od rozvodu manželství, resp. už od doby manželské rozluky nepodílela, jsou zásadní okolností, kterou měl soud promítnout do splatnosti vypořádacího podílu v tomto řízení. Žalobkyně je nemajetná osoba se čtyřmi vyživovacími povinnostmi, čeká ji splácení společného úvěrového závazku v částce kolem [částka]. Pokud obdrží celý vypořádací podíl, může jej „zašantročit“, převést jiné osobě, odklonit na jiný účet, nebo jen vybrat v hotovosti a utratit. Jakékoli regresní pohledávky žalobce tak budou fakticky nevymahatelné. Pokud budou účastníci muset splácet úvěr rovným dílem, je zřejmé, že jakýkoliv případný výpadek žalobkyně při splácení či jakoukoliv jinou neochotu, opoždění splátek apod., bude vždy muset sanovat žalovaný, protože ten také nese riziko ztráty nemovitých věcí, které přijímá do výlučného vlastnictví. Názor soudu prvního stupně, že žalovaný zůstal v rodinném domě bydlet a je tedy spravedlivé, aby nesl náklady na splácení úvěru (byť to nebylo v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně řečeno), je příliš zjednodušující a odporuje potřebě ochrany žalovaného. Za situace, když by neužíval nemovité věci ani jeden z účastníků, by vznikaly finanční ztráty spojené s jejich udržováním, nájemné by nepokrylo rizika s nájmem spojená. Dále žalovaný obsáhle polemizoval se závěry odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a namítal, že by měl splácet celý původní úvěr, byť s formálním právem regresu za nezaplacené splátky vůči žalobkyni, a splácet další úvěr, který bude sloužit k vyplacení části vypořádacího podíl, a do toho nést čtyři vyživovací povinnosti a další náklady své domácnosti. Rizika na straně žalovaného jsou tak neúnosná, že pokud Nejvyšší soud v minulosti chtěl chránit jednoho z účastníků, aby nebyl ochuzen o prostředky, případně že se mu jevilo jako nespravedlivé, aby mu vznikla hypotetická ztráta na vypořádacím podílu v důsledku kalkulace budoucího příslušenství a následného předčasného splacení úvěru, je v tomto případě třeba zaujmout k takovýmto typům kauz nové stanovisko. Vypořádací podíl by se proto neměl vyplácet najednou v plné výši, měla by se jednorázově vyplatit jen část vypořádacího podílu a zbývající část (odpovídající míře budoucích nákladů na splácení úvěru) by měla být rozložena do splátek odpovídajících jedné polovině úvěrových splátek, tj. výši splátky připadající na žalobkyni. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil co do výše vypořádacího podílu a co do jeho splatnosti.

12. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila v tom smyslu, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací soudní praxí. S výhradami žalovaného ohledně správnosti postupu znalce při zpracování znaleckého posudku se neztotožnila. Žalovaným tvrzená neochota žalobkyně splácet hypoteční úvěr je pro rozhodnutí ve věci zcela irelevantní, neboť vypořádání závazku z úvěru je předmětem samostatného řízení. Považuje za absurdní snahu žalovaného o zohlednění závazku z úvěru při vypořádání společného jmění manželů, když sám žalovaný opakovaně odmítl návrhy žalobkyně na spojení obou současně probíhajících řízení. Rozložení vypořádacího podílu na postupné splátky považuje za zcela nepřijatelné – žalovanému by totiž do výlučného vlastnictví připadly nemovité věci, zatímco žalobkyně by čekala, zda a v jaké výši jí žalovaný nakonec odpovídající vypořádací podíl splatí. Tvrzení žalovaného ohledně šetření nákladů na údržbu nemovitých věcí tím, že žalovaný je užívá, nejsou pro vypořádání relevantní, žalobkyně nadto musí vynakládat prostředky na zajištění náhradního bydlení, což pro ni není finančně výhodnější. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil, a to včetně stanovené lhůty k plnění.

13. Při odvolacím jednání žalobkyně navrhla, aby byl vypořádací podíl zvýšen o částku odpovídající zvýšené ceně nemovitých věcí, a aby bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Odvolací soud předně pro vyloučení pochybností konstatuje, že spolu s odvoláním proti výroku II. byl současně napaden i výrok I., neboť při soudním vypořádání zákonného majetkového společenství manželů jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu; proto tak není možné, aby některý z výroků provádějících toto vypořádání nabyl samostatně právní moci (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Stejně tak byly napadeny i výroky týkající se náhrady nákladů řízení, tj. III., IV. a V., neboť se jedná o výroky závislé (§ 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř.).

16. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním (viz odstavce 4. a 5. odůvodnění), z nichž odvolací soud vychází, stejně jako ze skutkových zjištění učiněných v odvolacím řízení (viz odstavec 18. odůvodnění).

17. Jelikož shora popsaný skutkový stav je podle názoru odvolacího soudu spolehlivě zjištěn a je dostatečný pro právní posouzení věci, dokazování proto nebylo, vyjma výslechu znalce, nutné nijak doplňovat.

18. Vzhledem k odvolací argumentaci žalovaného odvolací soud doplnil dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. výslechem znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Z jeho výpovědi odvolací soud zjistil, že vycházel z informací uvedených v inzerátech, z informací dostupných z katastru nemovitostí, z portálu Valuo a z vizuální prohlídky nemovitých věcí, přičemž se mu podařilo najít dostatečné množství srovnávacích vzorků, tj. řadové rodinné domy obdobného stáří s cihlovou konstrukcí v lokalitě [adresa]. Množstvím porovnávaných vzorků by taktéž eliminoval ty realizované prodeje, u nichž by cena zjevně vybočovala z cenové hladiny ostatních vzorků, tj. ty prodeje, které zjevně nebyly realizovány za obvyklou cenu. Takové k porovnání nevhodné vzorky však nenašel. Vnitřní vybavení nebylo možno, s výjimkou jediného porovnávacího vzorku, zjistit, ale sama skutečnost, že žádný ze vzorků svou cenou nevybočoval, indikuje to, že vybavení všech srovnávaných nemovitých věcí je obdobné. Pokud bylo namítáno, že použil nesprávně koeficienty, uvedl, že koeficient K4 se týká situace, kdy jsou porovnávány řadové domy, tj. upravuje cenu domu na okraji řady ve vztahu k domu uprostřed, neboť krajní domy bývají dražší. K námitce neposouzení stavebních poruch a závad uvedl, že v rámci své znalecké specializace běžně posuzuje i starší stavby, nikoliv jen novostavby, pro určení obvyklé ceny nemovitých věcí tudíž nebylo nutno přizvat dalšího znalce z oboru stavebnictví. Trhliny ve zdech a zatékání v době nepříznivého počasí se podle žalovaného objevovaly již od kolaudace a účastníci je v zásadě nijak neřešili (trhliny byly opraveny a objevily se znovu, ale nerozšiřují se), závady tudíž souvisí se stářím stavby (jedenáct let) a představují běžné opotřebení – trhliny v sádrokartonu se objevují takřka ve všech stavbách, zatékání velmi pravděpodobně souvisí se špatně položenou střešní krytinou nebo s poškozenou folií. Koeficient K7 (0,98 %) tyto vady reflektoval a vybrané srovnávací vzorky byly obdobného charakteru a obdobného stáří – je zde tudíž předpoklad, že budou mít i obdobné vady. V poměrech dané věci za pomoci koeficientu 0,98 % byla tedy redukce ceny vyčíslena na [částka], což je částka, za kterou by teoreticky bylo možné zjištěné závady odstranit. Zdůraznil, že uvedené závady se svou povahou nijak nevymykají normálu a lze předpokládat, že se vyskytují i u jiných staveb obdobného charakteru, obdobného stáří a opotřebení. Jen pro určení obvyklé ceny nemovitých věcí se nelze zabývat všemi parametry stavby (např. kvalitou podlahových krytin, typem oken apod.), neboť to by ocenění prakticky znemožnilo. Obvyklou cenu lze v obecné rovině stanovit i rozmezím hodnot, do tohoto rozmezí se však nikdy nemůže projevit cena zvláštní obliby, neboť pokud by některý z nalezených vzorků v tomto směru vybočoval, bylo by nutno jej vyloučit. Pokud se týká aktuální ceny posuzovaných nemovitých věcí, obvyklá cena se zvýšila o 6,8 %, tj. o [částka], na [částka]. Nicméně v té souvislosti vycházel jen z vývoje na realitním trhu, když vzal v úvahu, že nabídkové ceny a realizované ceny budou ve svém pohybu nakonec ve stejném poměru.

19. Podle § 709 odst. 1 o. z. platí, že součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.

20. Podle § 740 o. z. platí, že nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

21. Podle § 742 odst. 1 o. z. platí, že nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741 o. z., použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

22. Odvolací soud souhlasí i s právním posouzením soudu prvního stupně podle zákona č. 89/2012 Sb. a pro stručnost na ně odkazuje.

23. K odvolacím námitkám žalovaného uvádí:

24. Odvolací soud se předně zabýval otázkou správnosti zjištění obvyklé ceny předmětných nemovitostí, přičemž dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když vyšel se znalcem odhadnuté obvyklé ceny ve výši [částka]. Podepsaný soud totiž shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že znalec podaný znalecký posudek obhájil, a že se s námitkami žalovaného přesvědčivě vypořádal.

25. Předně je třeba uvést, že znalec vyšel z většího množství srovnávacích vzorků, přičemž zároveň vysvětlil, proč nebylo možné detailně zkoumat kvalitu srovnávaných nemovitých věcí a jejich výbavu, a proč to pro účely stanovení obvyklé ceny ani nebylo potřeba, tj. vysvětlil, že zjištěné srovnávací vzorky se od sebe fakticky nijak výrazně neliší, a že tomu odpovídají i zjištěné realizované kupní ceny. Znalec uvedl, že při stanovení ceny obvyklé vycházel ze stavu nemovitých věcí odpovídajícího jejich běžnému opotřebení, nikoli z ideálního či nového stavu. Ostatně ani žalovaný netvrdil nic o tom, že by se od místního šetření znalce tvrzené vady významně zhoršily a měly tak podstatný vliv na technický stav nemovitých věcí. Znalec taktéž přesvědčivě vysvětlil, že namítané stavební poruchy a závady na rodinném domě (tj. praskliny na jedné zdi a sádrokartonu a zatékání za určitých meteorologických podmínek) souvisí se stářím stavby (jedenáct let) a představují běžné opotřebení, které znalec z oboru ekonomika může zohlednit, a není tudíž potřeba přibírat znalce z oboru stavebnictví, neboť znalci běžně oceňují i starší stavby, a nikoliv pouze novostavby bez jakýchkoliv vad. Důvodnou tak není námitka žalovaného, že znalec při stanovení obvyklé ceny nezohlednil rozpočet na odstranění závad nemovitých věcí. Jak vyplynulo z výpovědi znalce, ve znalecké praxi platí, že obvyklá cena vychází z hodnoty nemovitých věcí v jejich aktuálním stavu, tedy včetně opotřebení a závad, ale bez započítávání nákladů na odstranění stavebních vad. Ve světle shora uvedeného proto neobstojí ani další námitka žalovaného, že znalec neměl aprobaci pro vyčíslení nákladů na odstranění vad nemovitých věcí, a přesto je zohledňoval a odhadoval náklady na jejich odstranění. Nic takového se ze znaleckého posudku ani z výslechu znalce nepodávalo. Znalec jen opakovaně vysvětloval, že zhoršení vad by se promítlo do snížení obvyklé ceny, nikoli však zohledněním nákladů na jejich odstranění. Namítané závady pak proto byly zohledněny koeficientem K7 (0,98 %) – redukce ceny, což je běžná praxe. K tomu podepsaný soud konstatuje, že i z jeho vlastní úřední činnosti je mu známo, že naznačeným způsobem je znalci zcela běžně postupováno, a že podaný znalecký posudek se v tomto směru běžné praxi nijak nevymyká. Znalec se proto zcela nepochybně nedopustil „amatérských laických úvah“, jak je mu žalovaným vyčítáno. Pokud bylo dále namítáno, že obvyklá cena se zpravidla udává cenovým rozmezím, znalec připustil, že jde o jeden z možných způsobů, v daném případě však cenu určil konkrétně, neboť tomu nic nebránilo. K tomu odvolací soud pro vyloučení pochybností konstatuje, že i z jeho vlastní úřední činnosti je mu známo, že takový způsob určení obvyklé ceny je běžný, a že výjimkou je spíše cena stanovená rozpětím, a to typicky ve složitých případech. Se znalcem je nadto nutno plně souhlasit v tom směru, že rozpětím určená cena nikdy nezahrnuje cenu zvláštní obliby, neboť pak by se nepochybně pojmově o obvyklou cenu nejednalo. Pokud se týká koeficientu K4, tj. provedení a vybavení, znalec vysvětlil, že tento koeficient míří na jinou faktickou situaci, než na jakou žalovaný odkazoval, což bylo důvodem, pro který nebyl využit. Znalec rovněž logicky a srozumitelně vysvětlil, jakým způsobem se od zpracování znaleckého posudku (stav ke dni [datum]) změnily ceny na realitním trhu, když vycházel z toho, že nabídkové a realizované ceny jsou v pohybu v poměru o 6,8 % vyšší. V rámci této úvahy proto uvedl, že se tudíž i v daném případě cena obvyklá nemovitých věcí navýšila o částku [částka], aniž by prováděl aktuálně místní šetření. Konečně jestliže žalovaný uváděl, že sama skutečnost, že soud prvního stupně považoval podaný znalecký posudek za souladný s jeho dosavadní praxí, není relevantní, neboť to neznamená, že byl vypracován správně, a že jeho závěry jsou spolehlivé, odvolací soud pouze konstatuje, že se jednalo o podpůrný argument, který soud prvního stupně uváděl jen v tom kontextu, že množství podkladů a způsob odhadu obvyklé ceny byl z jeho pohledu obdobný jako u jiných posudků z téhož oboru. To přitom bylo zcela nepochybně vysloveno proto, že žalovaný namítal z jeho pohledu významná pochybení znalce, který se však svým postupem nijak neodchýlil od postupu jiných znalců v obdobných věcech. S tímto názorem se ostatně ztotožňuje i podepsaný soud. Ke všem odvolacím námitkám týkajícím se znaleckého posudku podepsaný soud pro stručnost v podrobnostech plně odkazuje na bod 18. tohoto rozsudku, kde je obsah výslechu znalce přesněji zachycen.

26. Vzhledem ke všemu výše uvedenému i odvolací soud dospěl k závěru, že pro účely rozhodnutí v této věci lze ze závěrů znaleckého posudku o ceně obvyklé nemovitých věcí vycházet. Nebylo proto třeba revizního znaleckého posudku.

27. Dále odvolací soud vycházel z toho, že i v odvolacím řízení žalovaný projevoval zájem o přikázání nemovitých věcí do svého vlastnictví.

28. V této souvislosti podepsaný soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], který se zabýval otázkou uplatnění zásady zákazu reformace in peius (zákaz změny k horšímu) v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Tato zásada se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pro posouzení zásady zákazu reformace in peius má význam zásada dispoziční, která vymezuje, kdo rozhoduje o zahájení řízení a vymezení jeho předmětu. Ze závěru formulovaného v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu vyplynulo, že i když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformace in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Proto ani ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, by odvolací soud neměl přistoupit ke změně k horšímu v neprospěch odvolatele, nedomáhá-li se takového rozhodnutí svým odvoláním též druhá procesní strana.

29. Měřeno optikou citované zásady dospěl odvolací soud k závěru, že za situace, kdy žalobkyně proti způsobu vypořádání ani výši vypořádacího podílu nebrojila, nebylo možno rozhodnout o zvýšení vypořádacího podílu tak, jak to bylo žalobkyní v rámci odvolacího řízení navrhováno, přestože bylo zjištěno, že cena nemovitých věcí se od vydání napadeného rozhodnutí soudem prvního stupně nepochybně zvýšila. Pro žalovaného, který podal odvolání, nemůže odvolací řízení skončit hůře, než jak se podává z prvoinstančního rozsudku. V neposlední řadě i solventnost žalovaného byla prokazována do výše vypořádacího podílu stanoveného soudem prvního stupně. I tuto skutečnost odvolací soud zohlednil v rámci své úvahy, aby v konečném výsledku nedošlo k rozhodnutí v neprospěch žalovaného v tomto směru, že by nakonec musel nařídit prodej nemovitých věcí a tím účastníkům v podstatě vnutit způsob vypořádání společného jmění manželů.

30. Pokud se týká lhůty ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta), odvolací soud konstatuje, že podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. činí zpravidla tři dny od právní moci rozsudku. Podle ustálené judikatury „soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srovnej [jméno FO], P. § 160 (Pariční lhůta). [jméno FO], P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. [adresa]: Wolters Kluwer, 2016, 1116 s. ISBN 978-80-7478-986-1. str. 783, marg. č. [hodnota].]. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměly soudy opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě“ – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Závěry tohoto citovaného rozhodnutí se plně uplatní i v případě vypořádání zaniklého společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

31. V posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodl o pariční lhůtě tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť tuto částku žalovaný má okamžitě k dispozici, a částku [částka] do šesti měsíců od právní moci rozsudku, neboť v této lhůtě bude schopen sjednat si úvěr, zápůjčku nebo jiný finanční produkt u bankovních institucí. Žalobkyně s takto stanovenou pariční lhůtou vyslovila souhlas a navrhla její potvrzení, žalovaný proti ní namítal, že žalobkyně se na splácení hypotéčního úvěru nikdy nepodílela, že vzhledem k jejím osobním poměrům lze předpokládat, že se ani podílet nebude, že obdržené peníze užije jinak, a že žalovaný bude nucen splácet společný závazek z hypotéčního úvěru sám a svých regresních nároků se vůči žalobkyni nikdy nedomůže, pouze se vystaví riziku, že z důvodu nedostatku prostředků na splácení o nemovité věci přijde.

32. K těmto námitkám odvolací soud nejprve obecně konstatuje, že žalovaný zcela pomíjí, že v současné době s žalobkyní jednak spoluvlastní nemovité věci, jednak je s ní společně zavázán plnit dluh z hypotéčního úvěru, a že přestože tyto dvě skutečnosti spolu fakticky úzce souvisí, nelze je pro účely vypořádání zaniklého společného jmění účastníků posuzovat v jejich vzájemné provázanosti, a to nikoliv proto, že v posuzované věci je vypořádání obou těchto položek projednáváno v samostatných řízeních, nýbrž proto, že v současné době dluh vyplývající ze smlouvy o hypotečním úvěru s nemovitými věcmi z právního hlediska nesouvisí – i kdyby tudíž došlo ke spojení řízení, výsledek celého sporu by nutně musel být, i s ohledem na již několikrát odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn [spisová značka], shodný.

33. Uvedené je přitom důvodem, pro který nelze žalobkyni (byť dočasně) odepřít právo na vypořádací podíl, který jí nepochybně v souvislosti se ztrátou jejího vlastnictví (tj. v souvislosti s přikázáním nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalovaného) náleží, jen s odkazem na to, že by případně nemusela být schopná či ochotná platit svůj jiný závazek, a to ať už ve vztahu k věřiteli nebo ve vztahu k žalovanému. Pokud se totiž účastníci v minulosti společně a nerozdílně dobrovolně zavázali plnit dluh, museli si být z povahy věci od počátku vědomi, že jej budou povinni společně a nerozdílně plnit bez ohledu na změnu okolností. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že nijak nepředjímá rozhodnutí v souvisejícím řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], přesto vzhledem k v řízení již několikrát akcentované úzké souvislosti nelze nebrat v úvahu tu skutečnost, že vypořádání společného dluhu se zásadně řídí pravidlem, že dluh má být přikázán oběma účastníkům rovným dílem, a to zejména z toho důvodu, že jakýkoliv jiný způsob jeho vypořádání zavazuje pouze účastníky a nikoliv věřitele.

34. Jinými slovy, ze solidárního závazku se nelze vyvázat jen proto, že došlo ke změně okolností, za kterých byl závazek přijat, tj. že v konkrétním případě došlo k rozvodu manželství, a nelze ani žalobkyni nepřímo postihnout tím, že jí bude náhrada za ztrátu vlastnictví nemovitých věcí (dočasně) odepřena. Vydání rozsudku, který žalovaný navrhuje, by totiž ve svém důsledku poškodilo žalobkyni, která by neměla ani nemovité věci ani vypořádací podíl, avšak stále by ji tížila povinnost plnit hypotéční úvěr. Důsledky společně přijatého závazku sice dnešní optikou nemusí žalovanému vyhovovat, na jejich existenci to však ničeho nemění.

35. Jestliže tedy účastníci nedokázali své majetkové záležitosti po rozvodu manželství vyřešit smírně, a jestliže zároveň žalovaný trval na přikázání nemovitých věcí do jeho výlučného vlastnictví s tím, že zároveň doložil svou solventnost ve vztahu k vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni, nelze než respektovat jeho vůli a rozhodnout o jejich přikázání do jeho výlučného vlastnictví oproti uložení povinnosti k vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni v přiměřené lhůtě. Pokud by totiž žalovaný měl skutečně tak vážné obavy, že o nemovité věci následně přijde v důsledku neschopnosti všechny své závazky splácet (ať už z jakéhokoliv důvodu), nic by mu nebránilo navrhnout, resp. přistoupit na prodej nemovitých věcí, splacení úvěru z inkasovaných peněz a rozdělení zbytku prostředků rovným dílem. Není však možné požadovat přiznání výhodnějšího postavení (tj. vlastnictví nemovitých věcí za současného nezaplacení celého vypořádacího podílu) v situaci, kterou si oba účastníci přivodili stejnou měrou (tj. oba se společně zavázali k placení splátek hypotéčního úvěru a oba ze získaných peněz společně nabyli nemovité věci), jen z toho důvodu, že účastníci s vysokou pravděpodobností nebyli schopni důsledky svých rozhodnutí učiněných v době trvání manželství předvídat.

36. Nadto je třeba připomenout, že žalobkyně tím, že získá vypořádací podíl, bude mít dostatečné prostředky, aby se mohla na splácení společného úvěru podílet, což dosud pro nepříznivou finanční situaci (kterou zmiňuje i žalovaný) nemohla. Námitka žalovaného, že žalobkyně vyplacený vypořádací podíl „zašantročí“, tak není opodstatněná. K námitce, že má žalovaný za žalobkyní pohledávku v řádu statisíců korun právě z titulu nehrazených splátek úvěru po rozvodu manželství účastníků, lze jen uvést, že žalovanému nic nebránilo, aby svůj vnos v podobě zaplacených splátek na závazek z hypotečního úvěru uplatnil v tomto řízení. Jestliže tak neučinil, nelze tuto skutečnost zohlednit v neprospěch žalobkyně. Žalovanému však nic nebrání, aby si svou pohledávku za žalobkyní započetl po právní moci tohoto rozsudku na vypořádací podíl.

37. Pokud se dále týká argumentace žalovaného v tom smyslu, že soud prvního stupně rozhodl tak jak rozhodl, proto, že je spravedlivé, aby žalovaný nesl náklady na splácení úvěru, když nemovité věci výlučně užívá, podepsaný soud pouze konstatuje, že taková argumentace z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, a že současný způsob využití nemovitých věcí není ve shora popsané situaci (žalobkyně přikázání nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví nepožaduje) nijak rozhodný.

38. Lze tedy na základě shora uvedeného shrnout, že není namístě korigovat závěry odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn [spisová značka]. Stejně tak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledává, že stanovená pariční lhůta je přiměřená, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobkyně s ní projevila svůj souhlas a navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí i v tomto rozsahu.

39. Soud prvního stupně správně, podle § 142 odst. 2 o. s. ř., rozhodl i o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Plénum Ústavního soudu přijalo dne [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 stanovisko (dostupné na www.usoud.cz), že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (stejně jako v řízení o vypořádání společného jmění manželů), majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Ústavní soud dále uvedl, že v odůvodněných, a spíše výjimečných, případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu mohou být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Soud také může zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací. Žádné takové zvláštní okolnosti nebyly shledány.

40. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

41. Odvolací soud dále rozhodoval podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud má za to, že i o těchto nákladech je na místě rozhodnout podle základního principu vysloveného podle shora uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu (viz odstavec 38. odůvodnění). Žalovaný sice i v odvolacím řízení brojil proti výši vypořádacího podílu, avšak ani v tomto postupu nelze spatřovat nic, co by vybočovalo z běžné míry uplatňování či bránění práv. Byť se odvolací soud s námitkami žalovaného neztotožnil, nelze je zároveň hodnotit jako šikanózní či obstrukční jednání, které by mělo mít za následek uložení povinnosti žalovanému hradit náklady odvolacího řízení.

42. K náhradě nákladů řízení státu odvolací soud podotýká, že v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, a že v souladu se shora rozebíraným judikátem je třeba na procesní úspěch obou účastníků pohlížet jako na stejný. Z těchto důvodů byla soudem prvního stupně povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých státu účastníkům uložena rovným dílem zcela správně, přičemž o jejich konkrétní výši bude soudem prvního stupně rozhodnuto poté, co tento rozsudek nabude právní moci.

43. O náhradě nákladů řízení státu, které vznikly v odvolacím řízení, a které jsou představovány vyplaceným znalečným ve výši [částka] (usnesení odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]), rozhodl odvolací soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku, a uložil oběma účastníkům zaplatit státu náhradu nákladů řízení, které vynaložil ze svých prostředků, a to každému v rozsahu jedné poloviny, tedy ve výši [částka]. Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. určena jako třídenní.