o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. června 2021, č. j. 9 C 70/2021-103,

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen„ soud prvního stupně“) shora uvedeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku [parcelní číslo], pozemku [parcelní číslo] a pozemku p. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba s [adresa] v [anonymizováno], vše v [katastrální uzemí], [územní celek], (dále jen nemovitosti, výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání spoluvlastnictví 500 000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 58 304 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (IV.).

2. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem s tím, že se o vypořádání snažil s žalovanou dohodnout, avšak z důvodu jejího arogantního chování bezúspěšně. Tvrdil, že charakter nemovitostí znemožňuje jejich reálně rozdělení, a navrhoval jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví, neboť k nim má silnou citovou a rodinnou vazbu a vlastní nemovitost nemá, žije v domě svého syna. O nemovitosti v mezích možností pečuje, hradí povinné poplatky za elektřinu, daň i pojistné. Žalovaná se zrušením spoluvlastnictví souhlasila, shodně s žalobcem tvrdila, že je nelze reálně rozdělit, navrhla však přikázat nemovitosti do svého vlastnictví. I ona tvrdila citovou vazbu, neboť do nemovitostí jezdila jako dítě za prarodiči, a uvedl, že by nemovitosti využila pro bydlení svého syna, který by si nemovitosti také upravil. Cena nemovitostí dosahuje dle aktuálních informací žalované 1 153 800 Kč, z toho by měla být schopna vyplatit žalobci polovinu, jíž by si opatřila z úvěru či jiných zdrojů.

3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí. Žalobce vlastní spoluvlastnický podíl ve výši 1/2, který nabyl od svých rodičů [jméno] a [jméno] [příjmení] na základě darovací smlouvy ze dne [datum] s právními účinky vkladu ze dne [datum]. Žalovaná vlastní spoluvlastnický podíl rovněž o velikosti 1/2, který nabyla dědictvím po svém otci, bratru žalobce, na základě usnesení Okresního soudu v Příbrami pod ze dne 10. 12. 2019, č. j. 9 D 1041/2019 – 81, ve znění opravného usnesení ze dne [datum]. Žalobce nemá vlastní bydlení, žije v domě svého syna, do nemovitostí dojíždí posekat trávu apod., hradí elektřinu, daň i pojistné, o náhradu poloviny těchto nákladů žalovanou nežádal. Žalovaná vlastní jinou nemovitost spolu se svým manželem, do předmětných nemovitostí má přístup, nevyužívá jej, v souvislosti s nemovitostmi ničeho nehradí. Stavba domu je stará cca 100 roků, posledních 18 let neobývaná a neudržovaná, technický stav je na hranici životnosti se statickými poruchami zdiva, stropu, špatnou krytinou a dožitými prvky krátkodobé životnosti, stavba je před celkovou rekonstrukcí, velmi zanesená, s předpokládanými náklady na vyklizení, v současnosti neobyvatelná. Zhoršený technický stav vykazují i chlév a dřevník. Obvyklá cena nemovitostí činí 1 000 000 Kč, žalobce disponuje na svém účtu částkou 1 192 930 Kč. Žalobce vyvolal před podáním žaloby jednání o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, žalovaná požadovala na vypořádání 700 000 Kč, což mu již připadalo jako nepřiměřená částka.

4. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle občanského zákoníku č 89/2012 Sb. (dále jen o. z.), konkrétně vycházel z § [číslo], § [číslo], § 1144 a § 1147 o. z., a uzavřel, že nikoho nelze nutit, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu, žalovaná se zrušením spoluvlastnictví navíc souhlasila. Vyšel ze shodných tvrzení účastníků o nemožnosti reálného rozdělení nemovitostí a zvažoval, komu z nich je přikázat do výlučného vlastnictví. Shledal, že více důvodů svědčí ve prospěch žalobce, a to silnější rodinná a citová vazba (je přímým potomkem původních vlastníků), o nemovitosti pečuje, nemá vlastní bydlení a je solventní. Proto byly nemovitosti přikázány jemu a uložena mu povinnost zaplatit žalované přiměřenou náhradu 500 000 Kč.

5. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a přiznal je plně úspěšnému žalobci, konstatoval, že se tak stalo v návaznosti na neúspěšný pokus žalobce o mimosoudní vyřešení věci před podáním žaloby. Za účelně vynaložené náklady žalobce považoval náklady na zaplacení soudního poplatku 7 000 Kč a náklady právního zastoupení, a to odměnu ve výši 10 300 Kč za jeden úkon právní služby za celkem čtyři úkony, paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za uvedené úkony právní služby a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tedy celkem 58 304 Kč.

6. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalovaná. Namítala, že soud prvního stupně neprovedl veškeré jí navržené důkazy k otázce její solventnosti a k prokázání skutečnosti, že i její otec hradil polovinu nákladů souvisejících s nemovitostmi. Dále namítala, že i ona má citovou a rodinnou vazbu k nemovitostem srovnatelnou s žalobcem, neboť by měla být v její prospěch zohledněna doba, kdy byl spoluvlastníkem její otec. Žalovaná chce nemovitosti získat pro blaho rodiny, bydlel by v nich její nyní 18letý syn. Také uvedla, že je solventní. Přiměřenou náhradu označila za nepřiměřeně nízkou, tvrdila, že aktuální cena nemovitostí činí dle znaleckého zkoumání Ing. [příjmení] 2 868 000 Kč. Nesouhlasila ani s nákladovým výrokem, neboť podle jejího bylo třeba vycházet z ustanovení § 143 či § 150 o. s. ř. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Pro případ přikázání nemovitostí žalobci požadovala, aby byl zavázán zaplatit jí na vypořádání polovinu z 2 868 000 Kč, ona sama má o nemovitosti zájem pouze tehdy, kdyby jejich cena nepřekročila 1 000 000 Kč.

7. Žalobce k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně i právně správný a navrhoíval jeho potvrzení. Dodal, že pokud by otec žalované přispíval na provoz nemovitostí, žalovaná by musela vědět, jaké náklady jsou s ní spojeny, a mohla žalobci přispět ze své aktivity. Žalovaná se také podle jeho názoru vyjadřovala rozporně v otázce své solventnosti a tuto ani neprokázala, nikdy také nebylo možné se s ní na čemkoliv domluvit. I v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně o nemovitosti stále pečuje a nese tytéž náklady.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen z části.

9. Zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků je třeba provést, jak správně uvedl soud prvního stupně, podle pravidel obsažených v § [číslo], § 1144 a § 1147 o. z.

10. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého spoluvlastníka soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

11. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

12. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

13. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na která odvolací soud odkazuje, s výjimkou závěru o hodnotě nemovitostí. Soud prvního stupně totiž toto zjištění učinil pouze z odborného vyjádření, přestože otázka ceny nemovitostí byla mezi účastníky výrazně sporná. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem ze dne [datum], [číslo] výslechem znalce [příjmení] [jméno] [jméno], z nich bylo zjištěno, že současná tržní cena nemovitostí činí 626 200 Kč. Uvedl, že při stanovení výše ceny vzal v úvahu situaci na trhu (který se v důsledku celospolečenského dění de facto zastavil), vzal v úvahu užitnou plochu domu i rozlohu pozemků, stejně tak jako stav domu (který je havarijní a neobyvatelný) a dalších staveb. Rovněž zohlednil lokalitu. Koeficienty ve vztahu k porovnávaným nemovitostem stanovil právě z pohledu popsaných zjištění. Cenu stanovenou znaleckým posudkem předloženým žalovanou považoval ze všech výše uvedených hledisek za nadhodnocenou a nereálnou, srovnávané nemovitosti nebyly podle jeho názoru zvoleny vhodně, neboť jsou ve výrazně lepším stavu než předmětné nemovitosti či jsou ve výrazně atraktivnějších lokalitách. Odvolací soud dále z výpisu z účtu žalobce zjistil, že je na něm veden aktuální zůstatek 1 552 800 Kč, z výpisu z účtu žalované bylo zjištěno, že aktuální výše zůstatku činí 418 729 Kč.

14. Odvolací soud naproti tomu nedoplnil dokazování žalovanou předloženým znaleckým posudkem vypracovaným Ing. [příjmení] na stanovení obvyklé ceny nemovitostí, neboť tento sice formálně splňuje podmínky podle § 127a o. s. ř., avšak znalkyně výslovně uvádí, že v nemovitostech osobně nebyla, co do jejich popisu, užitné plochy i stavebně-technického stavu vychází z údajů obsažených ve znaleckém posudku Ing. [jméno]. Znalkyně tedy hodnotila, respektive srovnávala, stav posuzovaných nemovitostí s jinými, podle jejího názoru srovnatelnými, byť předmětné nemovitosti nikdy neviděla, a nemohla si tak učinit objektivní osobní úsudek. Z výpovědi znalce [příjmení] [jméno] bylo navíc zjištěno, že porovnávané nemovitosti použité ve znaleckém posudku předloženém žalovanou nejsou z důvodů popsaných shora vhodné. Odvolací soud taktéž nedoplnil dokazování revizním znaleckým posudkem, neboť závěry znalce [příjmení] [jméno] byly logicky a přesvědčivě odůvodněny a není důvod o nich pochybovat. Dále nebylo doplněno dokazování žalobcem předloženými listinami k prokázání toho, že nadále nese náklady spojené s nemovitostmi, neboť závěr o tom, že nemovitosti mají být přikázány právě žalobci, lze učinit i bez takového zjištění.

15. Odvolací soud přesto vyšel z ceny nemovitostí ve výši 1 000 000 Kč, neboť žalobce učinil hodnotu nemovitostí nejméně v této výši nespornou a uvedl, že je ochoten polovinu této částky žalované jako přiměřenou náhradu poskytnout. Znaleckým posudkem znalce [příjmení] [jméno] pak bylo prokázáno, že hodnota nemovitostí není vyšší, jak žalovaná tvrdí.

16. Jak správně konstatoval soud prvního stupně, žalobce nemůže být podle § 1140 o. z. nucen setrvávat ve spoluvlastnictví s žalovanou. Soud prvního stupně také správně zjistil, že nemovitosti nejsou reálně dělitelné. Oba účastníci naproti tomu navrhovali přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, bylo tedy třeba zvážit všechny okolnosti, které by mohly být pro řešení této otázky právně významné, zejména velikost spoluvlastnických podílů, budoucí účelné využití nemovitostí, existenci citových a rodinných vazeb a solventnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, dostupné na [webová adresa]).

17. Velikost spoluvlastnických podílů je u obou účastníků stejná. U žalobce jde o jeho rodný dům, v němž až do své svatby trvale žil a následně navštěvoval své rodiče, má k němu tedy bližší rodinnou, a tedy objektivně i citovou, vazbu než žalovaná, která v nemovitostech pouze navštěvovala své prarodiče. Vazba žalobce se projevuje i v desetiletí trvající snaze o alespoň základní údržbu nemovitostí. Při úvaze o vazbě spoluvlastníka zohlednit vztahu jeho právního předchůdce ke společné věci nebo o podílení se na nákladech na údržbu ze strany právního předchůdce, rozhodná je vazba každého z aktuálních spoluvlastníků. Žalobce, kterému rovněž svědčí déletrvající spoluvlastnické právo, dále hodlá nemovitosti využít k vlastnímu bydlení, přičemž jinou nemovitost nevlastní. Žalovaná naproti tomu má jinou nemovitost, tu předmětnou chce získat za účelem zajištění bydlení pro syna, který by do nich měl podle slov žalované také investovat. V tomto ohledu je třeba uvést, že užívání nemovitostí spoluvlastníkem má co do hodnocení účelnosti jejich využití přednost před stavem, kdy by tytéž nemovitosti měl užívat kdokoliv jiný, byť by se jednalo o potomka některého ze spoluvlastníků. Žalobce je taktéž solventní a na zaplacení přiměřené náhrady nabídl žalované vyšší částku, než jaká byla stanovena znaleckým posudkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, dostupné na [webová adresa]). Vzhledem ke všem výše popsaným skutečnostem představuje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce spravedlivé uspořádání vztahů účastníků.

18. Soud prvního stupně tedy správně shledal podmínky pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků, a přistoupil k vypořádání přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalobce za přiměřenou náhradu ve výši 500 000 Kč, která odpovídá velikosti spoluvlastnických podílů a hodnotě nemovitostí. Nákladový výrok IV. však odvolací soud za správný nepovažuje.

19. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízením, které má povahu tzv. iudicii duplicis. Ústavní soud ve své aktuální judikatuře (viz nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. IV. ÚS 40/22, dostupný na [webová adresa]), zdůrazňuje, že v takovém řízení je pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; použití § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého by mohla být jednomu z účastníků přiznána plná náhrada nákladů řízení, je v takovém typu řízení podmíněno zvláštními okolnostmi případu, zejména pak např. šikanózním výkonem práva či jeho zneužitím, obstrukčním chováním spoluvlastníka či nezájmem účastníka řízení o konstruktivní vyřešení věci. V řízení před soudem prvního stupně odvolací soud takový postup žalované neshledal, když samotný fakt, že se účastníkům nepodařilo vyřešit věc mimosoudně, takto nelze hodnotit.

20. Odvolací soud proto ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku I., II. a III. potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 151 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Povaha řízení se projeví i v řízení odvolacím, ve kterém rovněž nedošlo k postupu žalované, který by se dal označit jako obstrukční chování či jiné zneužití práva. Žádný z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

22. Tyto úvahy se promítají i do výroků, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti účastníků hradit náklady státu. V odvolacím řízení bylo z rozpočtových prostředků státem hrazeno 10 850 Kč, účastníkům byla proto uložena povinnost nahradit podle § 224 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř. tyto náklady rovným dílem.

23. Lhůta k plnění ve výroku III. a IV. byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod.