o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. června 2021, č. j. 4 C 7/2019-380, a proti doplňujícímu rozsudku ze dne 4. října 2021, č. j. 4 C 7/2019-432,

1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl shora uvedeným rozsudkem, že z majetku, který měli účastníci ve společném jmění manželů, se přikazuje do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek st. [parcelní číslo], jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev, jiná stavba (dále jen„ stavba“), a pozemek p. [číslo] v [katastrální uzemí], [územní celek] (dále jen„ nemovitosti“, výrok I.), že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 285 679,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), že je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 238 192 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta sídlem [adresa]), a že je žalobkyně povinna zaplatit státu – České republice na účet Okresního soudu v Rakovníku náhradu nákladů řízení 11 829 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Doplňujícím rozsudkem soud prvního stupně doplnil do rozsudku výrok V., kterým zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání investic ze společných prostředků do výlučného majetku žalovaného, a to pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je rodinný dům [adresa], a pozemku p. [číslo] [katastrální uzemí] (dále jen„ rodinný dům“ a„ investice“).

2. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se domáhala vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů a požadovala, aby do vypořádání byly zahrnuty movité věci (ohledně kterých vzala následně žalobu zpět a soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 12. 2019, č. j. 4 C 7/2019-164, řízení v této části zastavil), nemovitosti (které nejprve navrhla přikázat do vlastnictví žalovaného a jejich hodnotu vyčíslila na 1 830 598,40 Kč, v průběhu řízení změnila postoj a navrhla přikázat nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví za částku odpovídající znaleckému posudku) a investice spočívající ve zbudování půdní vestavby sestávající ze dvou podkrovních pokojů a chodby (betonové podlahy, dlažba na balkónu, garáži, sklepu, chodbě, prádelně, kotelně a v kuchyni, vyzdění příček, štukových omítek stěn a stropů, palubkového obložení stropu, elektrorozvodů, dlažby, zábradlí, dřevěné schodiště, dveře, vytápění radiátory a instalace kotle), ve výstavbě zahradního domku z tvárnic s podezdívkou z lomového kamene, fasádou, střešní krytinou z pálených tašek; dále ve výstavbě krbu ze šamotových cihel s omítkou, obloženého dlaždicemi a nerezovým kloboukem; ve zhotovení pergoly, opěrné zdi z KB bloků, ve zřízení přístřešku na dřevěný materiál, opěrné zdi z lomových kamenů a betonového soklu, udírny, zámkové dlažby u garáže s betonovými patníky kolem skalky, oplocení z planěk s podezdívkou, železnými sloupky, v instalaci vrat a vrátek, kotce pro psy, a ve vysázení trvalých porostů, které ocenila na částku 411 259,99 Kč s tím, že k provedení investic došlo v letech 1990 až 2000. Podle žalobkyní tvrzené ústní dohody mezi účastníky a rodiči žalovaného měli účastníci zrekonstruovat dům rodičů žalovaného s tím, že jej budou užívat k bydlení a dům bude v budoucnu žalovanému darován. Žalovaný tvrdil, že proti vypořádání zaniklého společného jmění účastníků ničeho nenamítá, výstavbu rodinného domu a všechny úpravy ale zcela hradili jeho rodiče, k žádným investicím ze strany účastníků nedošlo. Žalovaný také nesouhlasil s žalobkyní tvrzenou cenou nemovitostí, nabízel jí na vyrovnání podílů 400 000 Kč jako polovinu hodnoty.

3. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci uzavřeli manželství [datum], rozvedeno bylo rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č. j. 3 C 176/2018-20, který nabyl právní moci [datum]. Dále bylo zjištěno, že nemovitosti jsou v katastru nemovitostí zapsány jako společné jmění manželů účastníků, užívání stavby bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne [datum], č. j. výst [číslo], a to jako hospodářské budovy. Obvyklá cena nemovitostí činí 571 359 Kč. Dále bylo prokázáno, že výstavba rodinného domu byla povolena na základě stavebního povolení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] – [příjmení], spolu s výstavbou žumpy na pozemku [parcelní číslo]. Kolaudačním rozhodnutím ze dne [datum] povolil Okresní úřad [obec] užívání stavby – rodinného domku, ústředního topení, elektro přípojky a žumpy na pozemku [parcelní číslo] v [katastrální uzemí]. Stavba je členěna na suterén (zahrnující sklep, kolnu, uhelnu, prádelnu, sušárnu, garáž), přízemí (zahrnující dva pokoje, kuchyň, koupelnu, WC, spíž, terasu) a podkroví (zahrnující dva pokoje, půdu a balkon). Účastníci bydleli v rodinném domě od roku 1991, rodinný dům nabyl žalovaný darovací smlouvou ze dne [datum], právní účinky vkladu práva nastaly ke dni [datum].

4. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle občanského zákoníku č 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“), vypořádání provedl podle pravidel obsažených v § 742 o. z. Uzavřel, že nemovitosti tvoří předmět rozvodem zaniklého společného jmění manželů účastníků, přičemž jejich hodnota byla nepochybně zjištěna ve výši 571 359 Kč. Soud prvního stupně měl za to, že je namístě přikázat nemovitosti do vlastnictví žalovaného, který o ně jevil zájem od samého počátku a ve stavbě má truhlářskou dílnu. Ohledně žalobkyní tvrzených investic měl soud prvního stupně za to, že i kdyby byly vynaloženy, tak je nelze vypořádat jako součást společného jmění účastníků, neboť se nejedná ani o případ předvídaný § 714 o. z., ani nebyly splněny podmínky stanovené v § 742 odst. 1 písm. b) o. z.

5. Ve výsledku kalkuloval soud prvního stupně podíly účastníků podle hodnot a způsobu jejich rozdělení viz výše s tím, že žalovaný obdrží hodnotu 571 359 Kč, žalobkyně ničeho, proto je jí žalovaný povinen zaplatit na vyrovnání podílů 285 679,50 Kč.

6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal je plně úspěšnému žalovanému, když vzal v úvahu jeho snahu o mimosoudní řešení věci, včetně výše jím nabízené částky. Za účelně vynaložené náklady žalovaného považoval náklady právního zastoupení, a to odměnu ve výši 9 460 Kč za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 285 679,50 Kč podle § 8 odst. 6 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), a to celkem za 20 úkonů (převzetí věci, sepis vyjádření k žalobě, účast na jednání dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] v trvání přes dvě hodiny, dne [datum], [datum], sepis vyjádření ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]), paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za uvedené úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (40 992 Kč), tedy celkem 238 192 Kč.

7. Při určení výše náhrady nákladů státu vycházel soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. z plného neúspěchu žalobkyně, proto jí uložil povinnost k zaplacení částky 11 829 Kč, která byla na znalečné vynaložena z rozpočtových prostředků.

8. Proti rozsudku a proti doplňujícímu rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Namítala, že původně navrhovala přikázat nemovitosti žalovanému jen z důvodu urychlení soudního řízení, podle jejího současného názoru je však namístě je přikázat jí, neboť i z vyjádření samotného žalovaného v řízení před soudem prvního stupně vyplývá, že tyto„ leží ladem“. Žalobkyně taktéž nesouhlasila se závěry znaleckého posudku, ze kterého soud prvního stupně vyšel. Podle jejího názoru soud prvního stupně také nesprávně vyhodnotil otázku vypořádání investic, v tomto směru odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1374/2018. Žalobkyně taktéž brojila proti nákladovým výrokům s tím, že je třeba aplikovat závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 262/2020. Žalobkyně v odvolacím řízení dále tvrdila, že investice do rodinného domu proběhly od roku 1991 do roku 2000, když za tímto účelem byla použita částka 21 000 Kč ze„ spoření mladých“, 30 000 Kč z novomanželské půjčky a 40 000 Kč darovaných jí její babičkou a dále částky, které jí průběžně poskytovali její rodiče. Dále uvedla, že v letech 1990 až 2018 byla na pozemcích u rodinného domu prováděna výsadba, nákup sazenic hradila také z prostředků poskytnutých jí jejími rodiči. Také sdělila, že dohoda o investicích a o užívání rodinného domu byla uzavřena v roce 1990, kdy rodinný dům nebyl dostavěn, neboť z protokolu ze dne [datum] sepsaném v rámci stavebního řízení vyplývá existence nedodělků.

9. Žalovaný k odvolání uvedl, že žalobkyně požadovala přikázání nemovitostí do svého vlastnictví účelově až v závěru řízení na základě znaleckým posudkem zjištěné ceny. Nemovitosti se však nacházejí v jakémsi„ areálu“ rodinných nemovitostí, kde žije žalovaný i jeho rodiče, žalobkyně bydlí jinde. Je zcela nesmyslné, že by žalobkyně nemovitosti jakkoliv účelně využívala, je v nich truhlářská dílna, kterou využívá žalovaný, a jen ve vztahu k jeho osobě má přikázání nemovitostí smysl. Znalecký posudek na stanovení ceny nemovitostí považoval žalovaný za správný, naproti tomu nesouhlasil s žalobkyní předloženým posudkem na stanovení hodnoty jí tvrzených investic, když podle něj není pravdou, že by účastníci vylepšovali rodinný dům svými finančními prostředky. Rovněž rozporoval existenci žalobkyní tvrzené dohody, rodiče jim chtěli možností bydlení pouze pomoci. Žalovaný považoval rozsudek soudu prvního stupně za správný, a to včetně nákladových výroků. Doplněná tvrzení žalobkyně označil za nepravdivá. Rodinný dům byl dokončen cca měsíc před svatbou účastníků. Při jednání před odvolacím soudem žalovaný navrhl, aby byla hodnota nemovitostí určena nespornými tvrzeními účastníků ve výši 800 000 Kč, neboť je připraven zaplatit žalobkyni 400 000 Kč. Žalobkyně s navrženou cenou nesouhlasila a uvedla, že vychází z částky 1 350 000 Kč určené znaleckým posudkem zpracovaným Ing. [příjmení]. Nadále požadovala přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, pro takový případ navrhla, že žalovanému uhradí na vyrovnání podílů 400 000 Kč.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že je třeba rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnit byť z jiných, než namítaných, důvodů.

11. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, na která odvolací soud v plném rozsahu odkazuje.

12. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem ze dne [datum], [číslo], (neboť znalecký posudek podaný v řízení před soudem prvního stupně nebyl zadán s ohledem na pravidla ocenění stanovená rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1205/2019), a znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] vyslechl. Bylo zjištěno, že stavba je jednoduchou stavbou bez inženýrských sítí, elektřina je do ní přivedena podzemním kabelem z domu [adresa], ani přípojka, ani elektroměr nejsou zhotoveny. Vstup do podkroví je možný jen pomocí žebříku, schody nejsou zbudované a podkroví není dokončené. Přízemí je užíváno jako dílna, ve stavbě není sociální zařízení. Co se rostlin týče, tak podél drátěného oplocení pozemků st. [parcelní číslo] a [parcelní číslo] je vysazen neudržovaný živý plot, na pozemku [parcelní číslo] je bobkovišeň a keř rododendronu, žádné další porosty na nich nejsou a pozemky rozhodně nevykazují nadstandardní stav. Nemovitosti se nacházejí v obci s minimální vybaveností, v místě je povodňové riziko stoleté vody a je také třeba provést srážku z důvodu ochranného pásma vysokého napětí. Obvyklá cena nemovitostí podle jejich současného stavu a současné úrovně cen činí 811 760 Kč.

13. Vypořádání zaniklého společného jmění účastníků je třeba provést, jak správně uvedl soud prvního stupně, podle pravidel obsažených v § 742 o. z., jelikož manželství účastníků, a tím i jejich společné jmění, zaniklo [datum], tedy již za účinnosti uvedeného právního předpisu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 63/2019 civ).

14. Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla:

a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,

b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek,

c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek,

d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,

e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost,

f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

15. Podle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

16. Spornou skutečností zůstala i v odvolacím řízení otázka existence žalobkyní tvrzených investic do rodinného domu a možnost jejich vypořádání, stejně tak jako obvyklá cena nemovitostí a to, komu z účastníků budou přikázány do výlučného vlastnictví.

17. Co se týče návrhu na vypořádání investic ze společných prostředků účastníků do výlučného majetku žalovaného – rodinného domu, odvolací soud neshledal podmínky pro vypořádání takové položky. Již jen z tvrzení žalobkyně totiž vyplývá, že i kdyby byly jakékoliv jí popsané investice do rodinného domu provedeny, mělo se tak stát v době, kdy jejich vlastníkem (a ještě po mnoho let poté) nebyl žalovaný. Ten nabyl rodinný dům až v říjnu roku [rok], investice měly být realizovány v letech [rok] – [rok], takže pokud by žalobkyně (potažmo účastníci) chtěli vypořádat částky investované do rodinného domu, museli by tak učinit vůči tehdejšímu vlastníku (rodičům žalovaného). O investici do výhradního majetku jednoho z manželů nešlo a předmětem vypořádání zaniklého společného jmění manželů nebyla nikdy učiněna ani pohledávka za rodiči žalovaného vzniklá investicemi do jejich majetku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, na které žalobkyně odkazuje, se tedy v poměrech posuzované věci nemůže uplatnit. Odvolací soud pro úplnost podotýká, že z tvrzení žalobkyně navíc plyne, že jí popsané finanční zdroje ani nebyly společnými prostředky účastníků (spoření mladých, dary od babičky a rodičů), ale výlučnými prostředky žalobkyně. Případná pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení by tak ani nebyla v převážném rozsahu součástí zaniklého společného jmění účastníků, ale jednalo by se o její výlučnou pohledávku. To beze zbytku platí i o žalobkyní tvrzených nákladech na pořízení sazenic. Jak sama říká, nakupovala je z prostředků darovaných jí jejími rodiči, tj. opět ze svých výlučných prostředků (§ 709 odst. 1 písm. b) o. z., případně § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Investice z takto získaných prostředků by i v době od [datum] do [datum] mohly vést jen ke vzniku její výlučné pohledávky za žalovaným, nikoliv o investici ze společných prostředků, kterou by bylo možné vypořádat v rámci vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění. Odvolací soud se proto již nezabýval ani žalobkyní tvrzenou dohodou s rodiči žalovaného, ani tím, zda vůbec, kdy, kým a v jakých částkách byly provedeny investice do rodinného domu.

18. Ohledně nemovitostí má odvolací soud za jednoznačně a nepochybně prokázanou jejich obvyklou hodnotu ve výši 811 760 Kč, která vychází z jejich současného stavu a současné úrovně cen. Znalec přesvědčivě vysvětlil své postupy, včetně výběru porovnávaných nemovitostí (když znalec použil nemovitosti ve srovnatelných lokalitách, srovnatelného účelového určení i stavebního charakteru), stanovení výše ceny za m2 a důvody, pro které k ní dospěl. Odvolací soud zdůrazňuje, že soudní rozhodnutí spočívá na skutečnostech existujících v době jeho vyhlášení, proto není v žádném případě možné hodnotit stavbu jako rekreační objekt či pozemek [parcelní číslo] jako stavební. V současnosti nemovitosti zmíněný charakter nemají, a nelze s jistotou říci, že jej někdy v budoucnu budou mít. Žalobkyní požadované posouzení by proto bylo ryze spekulativní.

19. Odvolací soud má dále, shodně se soudem prvního stupně, za to, že je namístě přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovaný o ně od samého počátku řízení (a již i před jeho zahájením) konzistentně usiloval, nemovitosti se nacházejí v bezprostředním sousedství jeho rodinného domu [adresa] a již jen z tohoto důvodu je žalovaný účelněji využije než žalobkyně. Stavba je navíc kolaudována jako hospodářská, aktuálně v ní má žalovaný dílnu (tj. stavbu využívá i v současnosti). Naproti tomu žalobkyně ani netvrdila jakýkoliv reálný plán k účelnému využití stavby/nemovitostí, vyjma využití k rekreaci, což je však s ohledem na blízkost jejího současného bydliště (žije v téže lokalitě), těžko uvěřitelné.

20. Aktiva zaniklého společného jmění manželů účastníků tedy tvoří nemovitosti v obvyklé hodnotě 811 760 Kč, které byly přikázány žalovanému. Každému z účastníků by se mělo dostat ½ této hodnoty, a proto byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 405 880 Kč.

21. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem v části výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil co do výše částky na vyrovnání podílů na 405 880 Kč, ve zbývající části výroku II. a ve výroku I. a V. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. Po změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Vycházel z toho, že řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů je sporným řízením, takže je třeba posuzovat rozsah úspěchu toho kterého z účastníků (srovnej nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 1441/11, dostupný na [webová adresa]). Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20, na který žalobkyně odkazovala, se zabývá otázkou náhrady nákladů řízení při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V nyní projednávané věci jde sice také o řízení iudicium duplex, avšak v jeho poměrech neshledal odvolací soud důvody pro upřednostnění postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně navrhla vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění manželů účastníků, proti čemuž žalovaný nebrojil. Žalobkyně zahrnula k vypořádání movité věci, ohledně kterých vzala žalobu zpět, tj. v této části zavinila zastavení řízení. Dále požadovala vypořádání investic, s čímž v plném rozsahu neuspěla, stejně tak neuspěla co do částky hodnoty nemovitostí a návrhu, aby byly přikázány do jejího vlastnictví. Nelze také přehlédnout, že žalovaný nabídl žalobkyni na samém počátku řízení smírné vyřešení věci zaplacením 400 000 Kč oproti přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví, nabídku zopakoval i v odvolacím řízení. Žalobkyně toto nepřijala, trvala na vyšší ceně, když zároveň pro případ, že by byly nemovitosti přikázány jí, naopak nabízela, že žalovanému také zaplatí 400 000 Kč. Ve výsledku žalobkyně (poté, co bylo nezbytné zadat zpracování nového znaleckého posudku) dosáhla částky na vyrovnání podílů, která původní nabídku přesahuje pouze o necelých 6 000 Kč. Lze tak konstatovat, že žalovaný již před více než dvěma lety navrhoval způsob vypořádání, který vzešel i z dokazování, jež však kladlo na účastníky nároky jak co do jejich vlastních nákladů, tak i co do nákladů na dokazování, jež se optikou původního návrhu žalovaného jeví jako zbytečné. Odvolací soud přihlíží i k postoji žalobkyně spočívajícím v tom, že úplatu 400 000 Kč ze strany žalovaného odmítala jako nízkou, zároveň ale tuto částku pro případ, že ona obdrží nemovitosti, zcela akceptovala. Takový postup totiž již nelze hodnotit jako řádné uplatňování práva, ale jako postup obstrukční. Odvolací soud proto považuje žalobce za zcela úspěšného, a proto mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Za účelně vynaložené náklady žalovaného považuje odvolací soud odměnu jeho zástupce stanovenou podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 9 740 Kč za jeden úkon právní služby, kalkulované podle § 8 odst. 6 advokátního tarifu z tarifní hodnoty sporu 405 880 Kč jako jedné poloviny vypořádávaných hodnot, a to za 15 úkonů (příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě, sepis podání ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], účast na jednání ve dnech [datum], [datum], [datum] v trvání přes dvě hodiny, [datum] a [datum] v trvání přes dvě hodiny), odměnu ve výši 4 870 Kč podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu za účast na vyhlášení rozsudku, náhradu paušálních výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za těchto 16 úkonů, paušální náhradu po 4 870 Kč za účast na jednáních dne [datum] a [datum], která byla odročena bez projednání věci, podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, náhradu za spotřebovanou zálohu na znalečné ve výši 2 000 Kč a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměn a paušálních náhrad ve výši 34 757,10 Kč Celkem činí náklady žalovaného (po zaokrouhlení) 202 267 Kč.

23. Odvolací soud pro úplnost dodává, že za účelně vynaložené náklady nepovažoval náklady na sepis vyjádření ze dne [datum] (jeho obsah mohl být přednesen téhož dne při jednání), sepis vyjádření ze dne [datum] (byl jím pouze založen znalecký posudek), dále ze dne [datum] (obsah podání mohl být přednesen na jednání dne [datum]), ze dne [datum] (argumentace mohla být objektivně uplatněna již v předchozím podání ze dne [datum]) a ze dne [datum] (podání neobsahuje věcnou argumentaci ke sporu).

24. Odvolací soud dále rozhodoval podle § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o nákladech odvolacího řízení. Vycházel ze stejných úvah, jaké popsal v odst. 22 a z toho, že i v odvolacím řízení byla žalobkyně neúspěšná (jejímu odvolání nebylo vyhověno) a tyto náklady též v plné výši přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalovanému. Jeho účelně vynaložené náklady představují odměnu z téže tarifní hodnoty ve výši 9 740 Kč za jeden úkon právní služby, a to za 5 úkonů (sepis vyjádření k odvolání, sepis vyjádření k odvolání proti doplňujícímu rozsudku, sepis podání ze dne [datum], účast na jednání [datum] a [datum]), náhradu paušálních výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za těchto 5 úkonů, náhradu za promeškaný čas na cestě k jednání v rozsahu 12 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, náhradu cestovních nákladů na trase [obec] – [obec] ve výši jízdného hromadné dopravy činící 55 Kč za jednu cestu (zjištěno z aplikace IDOS poté, kdy zástupce uplatnil cestovné za cestu osobním automobilem, nedoložil však jeho technický průkaz, takže nebylo možno zjistit údaje o použitém vozidle, zejména jeho spotřebu a druh pohonné hmoty) a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 10 840,20 Kč Celkem činí náklady žalovaného (po zaokrouhlení) 62 460 Kč.

25. O náhradě nákladů řízení, které vznikly státu v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. co do základu, když tyto náklady uložil k zaplacení zcela neúspěšné žalobkyni s tím, že jejich výše bude stanovena v samostatném usnesení, neboť v okamžiku vyhlášení rozsudku nebylo pravomocné rozhodnutí o určení výše znalečného pro znalce [příjmení] [jméno] [příjmení].

26. Lhůta k plnění ve výroku I. a II. tohoto rozsudku byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod. Platební místo pro úhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.