o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. dubna 2022, č. j. 228 C 41/2022-166,

1. Okresní soud v Kladně (dále jen soud prvního stupně) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 713,99 Kč spolu s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 28 713,99 Kč od [datum] do zaplacení a spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 713,99 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 46 760 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách po 1 050 Kč spolu s úrokem ve výši 19,90 % ročně a sjednanými poplatky počínaje [datum] [právnická osoba], postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, dosud uhradil celkem pouze 58 527,49 Kč.

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a podle zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru). Konstatoval, že žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, neboť se nezabývala jeho výdaji, ač jsou tyto informace pro vyhodnocení úvěruschopnosti nezbytné, neboť i relativně vysoké příjmy mohou být spotřebovány vysokými výdaji. Právní předchůdkyně si informace o skutečných výdajích žalovaného nevyžádala, spokojila se s jeho tvrzením, že nemá žádné povinné výdaje, což však ničím nedoložil. Soud prvního stupně má za to, že i kdyby žalovaný bydlel ve vlastním domě či bytě, musel by mít alespoň výdaje spojené s bydlením, tedy výdaje na spotřebu elektřiny, plynu, vody, poplatky za odpady apod., na vlastní výživu, dojíždění do práce. Statistické údaje, na něž žalobkyně odkazovala, mohou podle soudu prvního stupně sloužit k porovnání s tvrzenými a zjištěnými údaji o výdajích za účelem posouzení jejich věrohodnosti, avšak nemohou být samy o sobě podkladem pro posouzení úvěruschopnosti. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně nedoplnila svá tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti a neprokázala je ani po poučení podle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), kterého se jí dostalo při jednání u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně proto posoudil uzavřenou smlouvu jako neplatnou, a dále zvažoval, zda lze věc posoudit podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Právní předchůdkyně žalovanému na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši 46 760 Kč, žalovaný dosud předchůdkyni žalobkyně zaplatil celkem 58 527,49 Kč, svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení již v plném rozsahu splnil; soud prvního stupně proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci úspěšnému žalovanému v průběhu řízení žádné náklady řízení nevznikly.

4. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku, zda žalobkyně (její předchůdce) splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně konstatovala, že právní úprava účinná v době uzavření smlouvy požadovala, aby věřitel před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Připomněla, že spotřebitel byl podle téhož předpisu povinen poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a poukázala na to, že podle ní tehdy platný zákon o spotřebitelském úvěru nezakotvoval povinnost věřitele informace poskytnuté klientem ověřovat. Předchůdkyně žalobkyně sama ověřovala schopnost žalovaného splácet úvěr vyhledáváním žalovaného v databázi dlužníků, v insolvenčním rejstříku, prověřila platnost jeho občanského průkazu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra a nakonec získala informace přímo od žalovaného. Ten uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba] na dobu neurčitou, má měsíční příjem 18 600 Kč, což bylo ověřeno potvrzením zaměstnavatele, uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, nejsou mu prováděny žádné srážky ze mzdy či z účtu z důvodu exekuce. Žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním bytě/domě bez zástavy. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně prověřila pravidelné měsíční platby žalovaného, žalovaný nesplácel žádný jiný úvěr ani u předchůdkyně žalobkyně ani u jiných bank či leasingových společností, neplatil výživné. Vzhledem k tomu, že žalovaný sám neuvedl žádné své výdaje, stanovila předchůdkyně žalobkyně životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu, pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na částku 6 755 Kč. Žalobkyně konstatovala, že o úvěruschopnosti žalovaného svědčí to, že úvěr dlouhou dobu prakticky bez problémů splácel. Z uvedených důvodů žádala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contr. o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně, na nějž pro stručnost odkazuje.

8. Soud prvního stupně věc správně posuzoval s ohledem na dobu uzavření smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele,

a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

11. Podle § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr. Co se rozumí odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele naplněny. Výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s povinností zde uloženou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, není toto odborné posouzení možné bez skutečného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (ve fázi vymáhání či insolvence), ale i alespoň základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele předpokládat. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015).

15. Soudní praxe se již v poměrech zákona č. 145/2010 Sb., přiklonila k závěru, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, ale že předpokladem postupu věřitele s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost dlužníka předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Součástí postupu věřitele je i využívání veřejně dostupných informací, včetně státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu, nicméně tato data je třeba porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (a nikoli pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Důslednost při posuzování údajů poskytnutých spotřebiteli je pak nutná i za situace, kdy tito prohlásí, že jimi uvedené údaje jsou„ pravdivé a úplné“. Přípravou obecného formuláře prohlášení spotřebitele se totiž poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na nepoctivost spotřebitele ve smyslu § 6 o. z.

16. Předchůdkyně žalobkyně se zabývala příjmy žalovaného, vyšla z jeho tvrzení i potvrzení zaměstnavatele, jímž bylo prokázáno, že žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou a jeho průměrný příjem za posledních deset měsíců před uzavřením smlouvy činil 18 600 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje, poskytovatel úvěru vyšel z tvrzení žalovaného, který uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a že bydlí ve vlastním domě či bytě bez zástavy, a vyšla ze svého interního ekonomického modelu, jenž pracuje se statistickými daty a aktuálními údaji o životních nákladech a o normativních nákladech na bydlení, nikoli s konkrétními, žalovaným poskytnutými a žalobkyní ověřenými, údaji. Neověřovala žalovaným uváděné údaje ani se nezabývala výdaji, které žalovaný musí pravidelně vynakládat, akceptovala to, že žalovaný vyplnil v žádosti o poskytnutí úvěru, že nemá žádné povinné výdaje. Nezjišťovala, jaké má žalovaný výdaje na bydlení, neboť ač uvedl, že bydlí ve vlastním, je pravděpodobné, že vynakládá obvyklé náklady s bydlením spojené (na elektřinu, plyn, vodu, poplatky, případně příspěvky do fondu oprav apod.), které lze poměrně snadno doložit. Stejně tak nebyly zkoumány ani další pravděpodobné výdaje, například na dopravu, ačkoli žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že bydlí v [anonymizováno] a z potvrzení zaměstnavatele vyplynulo, že tento má sídlo v [obec]. Stejně tak lze předpokládat, že žalovaný bude mít i jiné obvyklé výdaje na volnočasové aktivity, koníčky, ošacení, na komunikační prostředky, když i podle prohlášení v žádosti o úvěr má mobilní telefon.

17. S porušením uvedené povinnosti poskytovatele úvěru je spojena neplatnost úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Povinnost zkoumat úvěruschopnost je totiž stanovena nejen na ochranu spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě a chrání i věřitele, v jehož zájmu je, aby byl úvěr řádně splácen. Skutečnost, že žalovaný po určitou dobu zvládl plnit své povinnosti ze smlouvy, nemá na posouzení splnění povinnosti žalobkyně jako poskytovatele úvěru v okamžiku uzavření smlouvy, vliv.

18. Soud prvního stupně pak správně uplatněný nárok posuzoval jako nárok z bezdůvodného obohacení získaného plnění z neplatné smlouvy. Pokud uzavřel, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatné smlouvy částku 46 760 Kč a žalovaný dosud uhradil částku 58 527,49 Kč, čímž svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení již splnil, lze považovat jeho závěr za správný, neboť došlo k vrácení celé poskytnuté jistiny. Pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladovém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.

19. Z uvedených důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná, žalovanému však v odvolacím řízení náklady nevznikly. Žádný z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.