o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. prosince 2023, č. j. 8 C 234/2022-179,

1. Okresní soud [adresa]-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl výrokem I. rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (dále jen „napadené rozhodnutí“), o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobce a druhého žalovaného k pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], které jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa]-východ, pro obec a k. ú. [adresa] na LV č. [hodnota] (dále jen „pozemky“), a o přikázáním těchto pozemků prvnímu žalovanému. Výrokem II. napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobce a obou žalovaných ke stavbě č. ev. [Anonymizováno], která se nachází na pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zapsané tamtéž na LV č. [hodnota] (dále jen „stavba“), a o přikázáním této stavby prvnímu žalovanému. Výrokem III. napadeného rozhodnutí byla prvnímu žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku [částka], výrokem IV. byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka]. Výrokem V. byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu, přičemž výše těchto nákladů měla být stanovena samostatným usnesením.

2. Soud prvního stupně vyšel z návrhu žalobkyně, kterým se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke shora specifikovaným nemovitostem s odůvodněním, že již nechce setrvávat v majetkovém společenství se žalovanými, avšak není reálná šance, že by k vypořádání spoluvlastnictví došlo dohodou účastníků. Žalobkyně tvrdila, že nabyla spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě usnesení o příklepu soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], ze dne [datum], č. j. [spisová značka], přičemž je jí znemožněno předmětné nemovitosti jakkoli užívat, a náleží jí tak pouze holé vlastnické právo. Žalobkyně taktéž tvrdila, že ve vztahu k pozemkům vlastní podíl o velikosti 5/6, druhý žalovaný vlastní podíl o velikosti 1/6, dále tvrdila, že ve vztahu ke stavbě vlastní podíl o velikosti 1/3, první žalovaný 3/6 a druhý žalovaný 1/6. S ohledem na faktickou nedělitelnost nemovitostí navrhla žalobkyně jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví za současného poskytnutí odpovídající náhrady žalovaným, kdy ke zjištění hodnoty nemovitostí navrhla zadání znaleckého posudku soudem. Uvedla, že kritérium solventnosti je u ní splněno, nemá však žádné podklady, které by k této otázce soudu prvního stupně předložila.

3. Soud prvního stupně se zabýval i tvrzeními žalovaných, kteří nesouhlasili se způsobem vypořádání spoluvlastnictví navrženým žalobkyní. Namítali, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí dlouhodobě a mají k nim osobní citové vazby. Žalobkyně k nim podle jejich názoru naopak žádný vztah ani vazbu nemá, neboť nemovitosti nabývá pouze v rámci své podnikatelské aktivity za účelem jejich dalšího obchodování. Navrhli proto, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví prvního žalovaného, který je dlouhodobě užíval a bude tak činit i nadále do roku 2027, a který má dostatek peněžních prostředků na zaplacení vypořádacího podílu.

4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně a oba žalovaní jsou evidováni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci nemovitostí tak, jak tvrdila žalobkyně. Tržní hodnota nemovitostí byla znaleckým posudkem č. 02/268/2023 ze dne [datum] vypracovaným znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO] stanovena částkou [částka]. Z výpisu z bankovního účtu prvního žalovaného soud prvního stupně zjistil, že ke dni [datum] činil konečný zůstatek na jeho bankovním účtu [částka]. Z přehledu portfolia u [právnická osoba]., soud prvního stupně zjistil, že první žalovaný byl ke dni [datum] majitelem portfolia s hodnotou [částka], do kterého investoval částku [částka] s nerealizovaným ziskem [částka]. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že mají zájem na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jakož i to, že předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné.

5. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konkrétně postupoval při řešení otázky zrušení spoluvlastnictví podle § 1140 o. z. a § 1143 o. z., způsob vypořádání řešil podle § 1147, věty první, o. z., přičemž uzavřel, že v souladu s touto úpravou nelze po žádném ze spoluvlastníků požadovat, aby proti své vůli setrvával ve spoluvlastnictví. Co do způsobu vypořádání zvažoval soud prvního stupně jejich zákonnou posloupnost, když dospěl k závěru, že vzhledem k nesporným tvrzením účastníků o nedělitelnosti nemovitostí nelze realizovat jejich reálné rozdělení. Dále vyšel soud prvního stupně z toho, že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví projevil zájem první žalovaný, jehož solventnost byla prokázána, neboť může disponovat částkou vyšší [částka]. Proto soud prvního stupně přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví prvního žalovaného. Naproti tomu žalobkyně (byť také projevila o nemovitosti zájem) uvedla, že svou solventnost nemá jak prokázat, takže jí nemohlo být vyhověno. Výši přiměřené náhrady určil soud prvního stupně s přihlédnutím ke znalkyní stanovené ceně nemovitostí a velikosti spoluvlastnických podílů žalobkyně, když naopak nepřisvědčil námitce žalobkyně v tom směru, že cena předmětných nemovitostí byla zjištěna nesprávně, neboť znalkyně znalecký posudek při svém výslechu řádně obhájila.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že přiznal zcela úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

7. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř., přičemž uvedl, že tyto náklady spočívají ve státem vynaložených nákladech na přiznané znalečné, které nebylo kryto zálohami složenými účastníky, v částce [částka] a dále v nákladech, které státu vzniknou v souvislosti s vyplacením účtovaného znalečného za účast znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] na jednání soudu prvního stupně konaného dne [datum].

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Uvedla, že má za to, že zvolený způsob vypořádání je v rozporu se zákonnými a judikaturními pravidly, když u prvního žalovaného nelze dovozovat naplnění podmínky dostatečné solventnosti. Na té je přitom dle přesvědčení žalobkyně třeba bezpodmínečně trvat, neboť přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků fakticky dochází k nucenému odejmutí vlastnického práva spoluvlastníkům ostatním, což je následek natolik závažný, že nedostatečným zkoumáním solventnosti dochází dle ustálené judikatury k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces. Solventnost přitom není posuzována pouze z hlediska samotné schopnosti náhradu za spoluvlastnický podíl zaplatit, ale i z hlediska včasnosti této úhrady. Žalobkyně měla za to, že solventnost prvního žalovaného nebyla v řízení před soudem prvního stupně dostatečně prokázána, neboť bylo pouze zjištěno, že na svém bankovním účtu disponuje částkou [částka], zbytek má v úmyslu hradit prostřednictvím prostředků ve svém bankovním portfoliu. Podmínky uvolnění těchto prostředků však nebyly soudem prvního stupně nijak zkoumány. Takový postup žalobkyně považuje za zcela nepřijatelný, a to i s ohledem na zcela reálné riziko, že bude následně nucena vymáhat přiznanou náhradu za svůj spoluvlastnický podíl v exekučním řízení. Dále uvedla, že nesouhlasí ani s částkou, která jí má být uhrazena, neboť je přesvědčena, že závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] č. 02/268/2023 ze dne [datum], na jehož základě byla výše této náhrady stanovena, neobstojí. Má za to, že tímto posudkem byla zjištěna cena tržní namísto judikaturou i zákonem předpokládané ceny obvyklé. V neposlední řadě žalobkyně namítla, že nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, neboť tento byl učiněn v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle které je pravidlo úspěchu ve věci v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví třeba interpretovat tak, že na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, je třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. V odvolacím řízení žalobkyně sdělila, že nadále netrvá na přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, nebrání se ani prodeji ve veřejné dražbě. Taktéž uvedla že souhlasí s cenou nemovitostí tak, jak byla znalkyní předestřena v rámci jejího doplnění podaného znaleckého posudku do protokolu při jednání odvolacího soudu.

10. Žalovaní se vyjádřili k odvolání tak, že s napadeným rozhodnutím souhlasí, neboť odpovídá jejich dohodě.

11. V odvolacím řízení žalovaní uvedli, že vzhledem k prezentovanému právnímu názoru odvolacího soudu navrhují přikázání nemovitostí druhému žalovanému, s prodejem ve veřejné dražbě nesouhlasí pro potenciální nevýhodnost takového postupu. Taktéž uvedli, že souhlasí s cenou nemovitostí tak, jak byla znalkyní předestřena v rámci jejího doplnění podaného znaleckého posudku do protokolu při jednání odvolacího soudu. Dále požadovali přiznání alespoň části nákladů řízení, neboť již před zahájením řízení docházelo k mimosoudnímu řešení věci, kdy žalovaní navrhovali vyplatit žalobkyni částku odpovídající ceně zjištěné znalkyní v rámci řízení. Samotné vedení řízení lze tudíž z tohoto pohledu považovat za zbytečné.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že je třeba rozsudek soudu prvního stupně změnit, byť ze zcela jiných, než žalobkyní namítaných důvodů.

13. Odvolací soud vychází ze zjištění soudu prvního stupně pouze ohledně toho, který z účastníků je vlastníkem toho kterého podílu na nemovitostech, tj. pozemcích a stavbě, a dále ohledně nedělitelnosti nemovitostí. Odvolací soud dále vychází ze zjištění učiněných v odvolacím řízení, viz dále.

14. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], z něhož bylo zjištěno, že ceny nemovitostí určené jí podaným znaleckým posudkem č. 02/268/2023 ze dne [datum] jsou cenami obvyklými, za které by se nemovitosti daly obchodovat i v současnosti. Pojem „tržní hodnota“ použila znalkyně proto, že neměla pro porovnání k dispozici ceny realizovaných prodejů srovnatelných nemovitostí (z důvodu specifického charakteru a specifických vlastností stavby, jejího stáří, vybavení, účelu užívání, skutečnosti, že k její výstavbě došlo v rozporu s územním plánem a že v katastru nemovitostí jsou zaznamenány další nesoulady – budova se neshoduje s charakterem území). Jedná se tedy v zásadě o synonymum obvyklé ceny, pouze došlo k jejímu zjištění s využitím odlišné metody ocenění, a to navíc v souladu se stanoviskem Ministerstva financí České republiky, odboru cenová politika, č. 04/2022. K otázce současné obvyklé ceny znalkyně uvedla, že tato u pozemků činí [částka] a u stavby [částka], celkem tedy [částka]. K uvedenému závěru znalkyně dospěla po šetření ohledně stavebnětechnického stavu nemovitostí, reálného stavu v terénu, stavu územního plánu a zápisu v katastru nemovitostí. Zároveň bylo z výslechu znalkyně zjištěno, že ke shodné ceně obvyklé dospěla i pomocí porovnání realizovaných nabídek prodejů realitními kancelářemi, a to při zohlednění stavu nabízených nemovitostí a marže realitních kanceláří.

15. Z potvrzení [právnická osoba]., bylo zjištěno, že tato banka eviduje ke dni [datum] zůstatek na účtu vedeném na jméno druhého žalovaného ve výši [částka].

16. Podle § 1140 odst. 1 o. z. platí, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

17. Podle § 1140 odst. 2 o. z. platí, že každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

18. Podle § 1143 o. z. platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

19. Podle § 1144 odst. 1 o. z. platí, že je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

20. Podle § 1147 o. z. platí, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

21. Odvolací soud předně konstatuje, že jak správně uvedl již soud prvního stupně, žalobkyně nemůže být v souladu s § 1140 odst. 1 o. z. nucena setrvávat ve spoluvlastnictví s žalovanými, tj. má právo domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Vypořádání přitom musí proběhnout jedním ze způsobů upravených ve shora citovaných ustanoveních § 1144 a § 1147 o. z., přičemž soud je při úvaze o vhodném způsobu vypořádání zároveň vázán zákonným pořadím tam upravených způsobů.

22. Odvolací soud proto opětovně hodnotil, jaký způsob vypořádání je pro uvedené nemovitosti namístě a podle jakých kritérií, přičemž se předně zabýval reálnou dělitelností nemovitostí. Shodně jako soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že nemovitosti nelze považovat za reálně dělitelné, a to s ohledem na dispoziční členění nemovitostí, velikost pozemku a stavebnětechnický charakter stavby, a dále také s ohledem na skutečnost, že žádný z účastníků tento způsob vypořádání nepožadoval a ohledně reálné nedělitelnosti nemovitostí bylo dosaženo shody.

23. Jako dalším v pořadí se proto odvolací soud zabýval vypořádáním spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků. Na tomto místě odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně pochybil, pokud přikázal veškeré nemovitosti prvnímu žalovanému. Pominul totiž, že ten nevlastní na pozemcích žádný spoluvlastnický podíl, tj. ve vztahu k nim není osobou, ohledně které by bylo možno rozhodnout o zrušení tohoto spoluvlastnictví a přikázat je někomu mimo okruh stávajících spoluvlastníků.

24. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně v rámci odvolacího řízení výslovně uvedla, že o přikázání nemovitostí zájem nemá, a žalovaní po sdělení názoru odvolacího soudu ohledně možnosti přikázat věc pouze té osobě, která je účastna spoluvlastnického vztahu (kdy první žalovaný je pouze spoluvlastníkem stavby, nikoliv pozemků), uvedli, že shodně navrhují přikázat nemovitosti druhému žalovanému. Tomu svědčí i skutečnost, že nemovitosti spoluvlastní delší dobu než žalobkyně a že je spolu s prvním žalovaným užívá.

25. Odvolací soud proto dále řešil, jaká je obvyklá cena nemovitostí, z níž je třeba vypočítat přiměřenou náhradu pro ty z účastníků, kteří rozhodnutím soudu své spoluvlastnické právo pozbudou, a zda je druhý žalovaný solventní k úhradě takových částek.

26. Odvolací soud má za to, že cena určena znaleckým posudkem, ve znění jeho doplnění podaného znalkyní do protokolu při jednání odvolacího osudu, byla zjištěna řádně a odpovídá veškerým zákonným požadavkům pro stanovení obvyklé ceny. Stejně tak se jedná o cenu aktuální, která tedy u pozemků činí [částka] a u stavby [částka].

27. Otázku solventnosti, jako jedné z podmínek přikázání věci, posuzoval odvolací soud v kontextu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dostupného na www.nsoud.cz, kdy vzal za jednoznačně prokázané, že druhý žalovaný má dostatečné finanční prostředky na vyplacení přiměřené náhrady ostatním účastníkům řízení. Tato výše přiměřené náhrady byla vypočítána vzhledem k velikosti podílů jednotlivých účastníků tak, že žalobkyni je třeba vyplatit náhradu ve výši 5/6 ceny pozemků, tj. [částka], a ve výši 1/3 ceny stavby, tj. [částka]. Prvnímu žalovanému potom náleží obdobně vypočítaná náhrada ve výši 3/6 ceny stavby, tedy [částka]. Vzhledem k tomu, že druhý žalovaný v rámci odvolacího řízení prokázal, že má na svém bankovním účtu okamžitě k dispozici [částka], tedy částku vyšší, než jaká je třeba k vyplacení všech těchto přiměřených náhrad, nemá odvolací soud o solventnosti druhého žalovaného žádných pochyb.

28. Odvolací soud tedy uzavírá, že jsou dány veškeré podmínky pro vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků postupem podle § 1147, věta první, o. z., tj. přikázáním věci za přiměřenou náhradu jednomu ze spoluvlastníků, zde druhému žalovanému, který měl o pozemky a stavbu zájem a je solventní k zaplacení přiměřené náhrady žalobkyni a prvnímu žalovanému.

29. Ze všech uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

30. Pokud se týká náhrady nákladů řízení mezi účastníky, rozhodoval o nich odvolací soud jak za řízení před soudem prvního stupně, tak i za odvolací řízení (§ 224 odst. 1, odst. 2, ve spojení s § 151 o. s. ř.). K tomu odvolací soud konstatuje, že podle ustálené judikatury platí, že povaha řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je natolik specifická, že při rozhodování o nákladech řízení není možno úspěch a neúspěch ve věci dovozovat z toho, zda byl vydán rozsudek v souladu s petitem navrhovaným žalobcem či nikoliv. Stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (dostupným na www.usoud.cz), bylo postaveno na jisto, že „pravidlo úspěchu ve věci, ovládající rozhodování o nákladech řízení […] upravené v § 142 o. s. ř., je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z pohledu čl. 11 odst. 1 a také čl. 36 odst. 1 Listiny [základních práv a svobod] třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neodůvodňují-li konkrétní okolnosti věci výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. […].“

31. Lze tedy uzavřít, že ustálená judikatura vychází z teze, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch, a je proto obecným východiskem, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení, ledaže jsou pro opačný postup dány zvláštní důvody. Odvolací soud přitom nemá za to, že v projednávané věci lze takové zvláštní důvody z tvrzení stran a z průběhu řízení před soudy obou stupňů dovodit.

32. Předně nelze zvláštní důvody ve smyslu rozebíraného stanoviska spatřovat ve skutečnosti, že před zahájením řízení, nebo v rámci něj, mezi účastníky nedošlo k uzavření mimosoudní dohody, neboť smyslem civilního řízení soudního je právě řešení stavu, kdy jsou vzájemné vztahy účastníků hmotněprávního vztahu natolik narušeny, že žádná mimosoudní dohoda není možná. Nelze proto jen z tohoto zákonem předvídaného stavu dovozovat důsledky pro rozhodnutí o nákladech řízení, naopak se plně uplatní zásada částečného úspěchu ve věci v souladu se shora popsanou judikaturou. Nelze dovodit ani to, co žalovaní namítali, tj. že řízení bylo zbytečné, neboť žalobkyni nabízeli již před jeho zahájením cenu shodnou s tou, která byla určena znaleckým posudkem, z obsahu spisu nic takového nevyplývá.

33. Z těchto důvodů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá právo žádný z účastníků řízení.

34. Co se týče náhrady nákladů řízení státu, tak na ni má Česká republika v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. proti účastníkům právo v rozsahu jejich neúspěchu, přičemž v souladu se shora rozebíraným je třeba na procesní úspěch/neúspěch všech účastníků pohlížet jako na stejný.

35. Z obsahu spisu vyplývá, že bylo vyplaceno znalečné ve výši [částka] (z toho [částka] hrazeno ze složených záloh, [částka] z rozpočtových prostředků) na základě usnesení Okresního soudu [adresa]-východ ze dne [datum], č. j. [spisová značka], znalečné ve výši [částka] na základě usnesení Okresního soudu [adresa]-východ ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (vše z rozpočtových prostředků), a znalečné ve výši [částka] na základě usnesení Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (taktéž z rozpočtových prostředků). Ze státního rozpočtu tak bylo celkem zaplaceno [částka] v řízení před soudem prvního stupně a celkem [částka] v řízení před soudem odvolacím.

36. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i žalovaní jsou podle výsledku řízení povinni nahradit státu tyto výdaje rovným dílem, rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výrocích III. a IV. tohoto rozsudku, a uložil jim hradit tyto náklady ve shodné výši [částka] za řízení před soudem prvního stupně a ve výši [částka] za řízení odvolací.

37. Lhůta k plnění ve výrocích I., III. a IV. byla stanovena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť odvolací soud neshledal ke stanovení jiné lhůty důvod.