o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) shora uvedeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. [hodnota], jehož součástí je stavba [adresa], [právnická osoba], rodinný dům, a parc. č. [hodnota], vše zapsáno u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], pro obec a katastrální území [adresa] (dále jen „nemovité věci“, výrok I.); přikázal nemovité věci do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.) s tím, že mu uložil zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu žalovanému částku [částka] (výrok III.), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Účastníci jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí, které historicky (od roku 1879) vlastnila rodina žalovaného, a to ze strany jeho zemřelé matky, která nemovité věci získala darem od svých rodičů. Následně v dědickém řízení po zesnulé matce žalovaného byla uzavřena dohoda o vypořádání dědictví, podle které polovinu nemovitých věcí zdědil žalovaný a druhou polovinu pozůstalý manžel (otec žalovaného). Nemovité věci byly udržovány po smrti matky žalovaného jejími rodiči. Po smrti dědečka žalovaného nemovité věci zůstaly po dobu dvou až tří let bez údržby a nikdo je neužíval. Poté otec žalovaného se svojí druhou manželkou (matka žalobce) začali do domu jezdit a starat se o nemovité věci, s čímž jim finančně i fakticky vypomáhal žalobce. Otec žalovaného se z důvodu nedostatku financí na opravy domu a z důvodu svého nepříznivého [podezřelý výraz] stavu rozhodl převést svůj spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech žalobci, neboť předpokládal, že ten do nich bude nadále investovat, spravovat, udržovat a rekonstruovat je. Nemovité věci proto daroval své manželce, která je následně převedla žalobci darovací smlouvou ze dne [datum] s právními účinky zápisu do katastru nemovitostí ke dni [datum]. Žalovaný nemovité věci od května 2017 užíval jen sporadicky. Na údržbě ani na nákladech na provoz nemovitých věcí se žalovaný od doby převodu spoluvlastnického podílu na žalobce nijak nepodílel. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zřízení věcného předkupního práva ze dne [datum], v níž se žalovaný zavázal pro případ zcizení svého podílu převést jej žalobci za částku [částka]. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce od měsíce září 2017 hradil pojištění nemovitých věcí, zálohy na elektřinu včetně vyúčtování (pokud skončilo nedoplatkem), stočné, daň z nemovité věci a kominické služby. Soud prvního stupně měl také za prokázané, že od [datum] žalobce nemovité věci zásadním způsobem zrekonstruoval, v důsledku čehož se hodnota nemovitých věcí zvýšila. Konkrétně se jednalo o výměnu střešní krytiny a klempířských konstrukcí, instalace pojistné fólie, tepelné izolace mezi krokve a obití krovu a podlahy půdy OSB deskami; provedení kanalizační přípojky na zahradě a ležaté kanalizace v prostoru letní kuchyně, koupelny s WC a předsíně; svedení okapů do trativodu; odkopání terénu u západního štítu a jižní stěny a instalace nopové fólie, drenáže a štěrkového lože; obroušení venkovního povrchu roubené části domu a nový lak; odstranění palubek a vnitřních omítek na dvou stěnách pokoje u západního štítu do výšky cca 1,2 metru a nové sanační omítky v tomto místě; kompletní podlahové konstrukce letní kuchyně včetně betonů, izolací, podlahového vytápění a dlažby; zbourání starého suchého WC a postavení nové dřevěné kolny; nové obití západního štítu; nové vnitřní omítky letní kuchyně, úprava vnitřního povrchu štítové zdi v letní kuchyni, výstavba schodiště na půdu; instalace bojleru a tlakové nádoby ke studni v koupelně; nová přípojka vody ze studny a instalace ponorného čerpadla do studny; nová podlaha půdy; závlahový systém na zahradě; osazení tújí podél plotu. Obvyklá cena nemovitých věcí byla zjištěna na základě znaleckého posudku, respektive jeho dodatku ze dne [datum], vypracovaného znalcem [tituly před jménem] [právnická osoba], který stanovil obvyklou cenu nemovitých věcí ve stávajícím stavu ve výši [částka], ve stavu ke dni [datum] (tj. před započetím rekonstrukce) ve výši [částka]. Spory ohledně užívání nemovitých věcí začaly vznikat po rozvodu otce žalovaného a matky žalobce (srpen 2023). Bratr žalovaného [právnická osoba] nabídl žalobci, že odkoupí jeho spoluvlastnický podíl s vysvětlením, že se jedná o místo, které je pro rodinu důležité. K dohodě mezi nimi nedošlo, neboť žalobce požadoval za svůj spoluvlastnický podíl částku [částka]. Účastníci nemají zájem setrvávat ve spoluvlastnictví, na jeho zrušení a vypořádání se nedohodli. Oba účastníci žádali přikázání nemovitých věcí do jejich výlučného vlastnictví a prokazovali svou solventnost. Žalobce má zřízen učet u [právnická osoba]., jeho zůstatek ke dni [datum] činil [částka]. Žalovaný má účet u [právnická osoba]., na kterém byl ke dni [datum] zůstatek ve výši [částka].

3. Soud prvního stupně neprováděl výslechy svědků [adresa], starosty obce [adresa] [jméno FO], souseda, neboť shora zjištěný skutkový stav považoval za dostačující pro rozhodnutí ve věci.

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle § 1140, § 1142 odst. 1, § 1143, § 1144 odst. 1 a § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“). Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny veškeré podmínky pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem. Co se způsobu vypořádání týče, soud prvního stupně dospěl k závěru, že faktické rozdělení nemovitých věcí není možné, neboť účastníci neměli zájem nést případně náklady na jejich rozdělení. Nadto by takové náklady byly zjevně neúměrné ve vztahu k ceně nemovitých věcí. Ve výsledku uzavřel, že nemovité věci nejsou dělitelné a je namístě přikázat je do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků, zde konkrétně žalobce. Ten s tímto postupem souhlasil, je solventní k vyplacení přiměřené náhrady z obvyklé ceny nemovitých věcí. V jeho prospěch svědčilo podle názoru soudu prvního stupně i to, že nemovité věci dlouhodobě udržuje, rekonstruuje na své náklady, hradí náklady spojené s jejich provozem. V místě, kde se nemovité věci nacházejí, se rodina žalobce plně etablovala, když se zde účastní společenského života a udržuje přátelské vztahy. Navzdory skutečnostem, že rodina žalovaného nemovité věci historicky vlastnila od roku 1879, v obci jsou na hřbitově pohřbeni předci žalovaného, neměl soud prvního stupně za prokázanou žalovaným tvrzenou mimořádnou citovou vazbu k nemovitým věcem. Tento závěr odůvodnil soud prvního stupně tím, že nemovité věci po smrti pana Charváta (dědečka žalovaného) zůstaly po dobu několika let neužívané a neudržované. Žalovaný i poté, co se jejich údržby ujal jeho otec s novou rodinou, užíval nemovité věci sporadicky, jezdil pouze na letní návštěvy, na jejich údržbě či financování se nikterak nepodílel. Žalovaný tento svůj nezájem nevysvětlil a jen uvedl, že se mu v roce 2014 narodil syn, takže neměl tolik času, aby se o nemovité věci staral. Při stanovení přiměřené náhrady vycházel soud prvního stupně ze závěrů znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [právnická osoba] a z úvahy, že při stanovení přiměřené náhrady je nutno zohlednit okolnost, že žalobce nemovité věci svými investicemi zhodnotil, tudíž je namístě vycházet z obvyklé ceny nemovitých věcí ve stavu před provedenými rekonstrukcemi. Proto přiměřenou náhradu jako odpovídající spravedlivému uspořádání stanovil v částce [částka] (½ z [částka]).

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 1 a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (dostupné na www.nalus.usoud.cz), podle jehož závěrů v řízení iudicium duplex nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků.

6. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný, a to konkrétně do výroků II., III. a IV. Namítal, že soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a nedostatečně vyhodnotil svědecké výpovědi, jakož i nesprávně, v rozporu s judikaturou, vyhodnotil námitku promlčení vznesenou žalovaným. Zrekapituloval průběh řízení a skutková zjištění, ze kterých soud prvního stupně vycházel. Nesouhlasil s hodnocením svědecké výpovědi svého otce [jméno FO]; vysvětlil, jak by měla být hodnocena ve prospěch jím tvrzené skutkové verze ohledně darování, které podle něj bylo recipročním plněním za to, že žalobce provede opravy. Poukazoval na to, že žalobce do domu investoval nikoliv zanedbatelné finanční prostředky a nikdy po žalovaném nepožadoval žádnou participaci na nich (ač k tomu byl oprávněn), proto dovozoval, že popis darování s podmínkou oprav a úprav domu, tak jak byl v řízení předestřen žalovaným a jeho otcem, odpovídá realitě. Bylo by nelogické a neracionální, aby žalobce svými investicemi nemovitosti zhodnotil o [částka], jak vyplynulo z provedeného dokazování, přičemž by na tyto opravy a údržbu po žalovaném po celá léta nic nepožadoval. Nemovité věci tím zhodnotil a dodržel tedy dohodu, kterou s dárcem [jméno FO] měl. S ohledem na tuto dohodu nelze přičítat k tíži žalovaného, že se na opravách nepodílel. Žalovaný učinil nesporným výčet jednotlivých konkrétních oprav, prací a činností, které na nemovitých věcech realizoval žalobce. Uvedl, že se tak dělo bez jeho souhlasu a z toho důvodu se musí jednat o bezdůvodné obohacení na jeho straně. Nicméně tento nárok žalobce je s ohledem na jím vznesenou námitku promlčení nedůvodný, když je promlčený. V té souvislosti vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně stanovil výši jeho vypořádacího podílu mající základ v ceně nemovitých věcí ve stavu ke dni [datum] (před zhodnocením), správně by mu měla být vyplacena částka [částka] jako polovina z ceny nemovitých věcí v jejich stavu ke dni zrušení spoluvlastnictví. Další námitky směřovaly proti rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání nemovitých věcí do vlastnictví žalobce. Žalovaný se dovolával pokojného spoluvlastnického stavu s tím, že žádným způsobem nerušil výkon práva ze strany žalobce, umožňoval mu realizovat opravy a údržbu nemovitých věcí. Naopak byl to žalobce, kdo bez jeho vědomí nainstaloval do nemovitých věcí kamerový systém, k jehož výstupům neměl žalovaný přístup, vyhodil osobní věci a vybavení jeho i jeho otce, a nahradil je svými. Soud prvního stupně se ani nevypořádal s otázkou, zda žalobce nejedná v rozporu s § 6 o. z., neboť se snaží těžit z jím navozené situace. Poukazoval na to, že má k nemovitým věcem silné citové pouto, jakož i celá jeho rodina, která historicky vlastní nemovité věci již od roku 1879. V obci jsou na místním hřbitově pohřbeni jejich předci. Uváděl, že se tedy jedná o věci mimořádné obliby, které pro něho mají i mimořádnou cenu. Na podporu uvedených okolností připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. 4437/2018, a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1881/14, které reflektovaly zejména osobní a citové vazby spoluvlastníků k nemovitým věcem. V neposlední řadě zmínil to, že to byl žalobce, kdo byl na podzim 2023 ochoten prodat jeho bratrovi [právnická osoba] svůj podíl na nemovitých věcech a požadoval za něj částku [částka]. Naopak žalovaný neměl nikdy v úmyslu nemovité věci prodávat. Konečně žalovaný má za to, že žalobce jej svým postupem ve věci ze spoluvlastnictví vypuzuje, žalovaný takový postup vnímá jako zneužití spoluvlastnického práva a v rozporu s dobrými mravy, a to při plném respektu k právu žalobce nesetrvávat ve spoluvlastnictví. Závěrem navrhl, aby odvolací soud přikázal nemovité věci do jeho vlastnictví a uložil mu povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku [částka]. Jelikož nezavdal příčinu k tomuto řízení, požadoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalobce se vyjádřil k odvolání tak, že soud prvního stupně provedl velice důkladně a podrobně dokazování a na jeho základě dospěl k rozhodnutí, které je skutkově i právně perfektní, přičemž se i podrobně vypořádalo s veškerou argumentací žalovaného. Nesouhlasil s tím, že by žalovaný byl někdy jeho nevlastním bratrem a ze svého pohledu vysvětlil vzájemné sociální vazby. Namítal, že není pravdou, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že nabyl nemovité věci od otce žalovaného darem, přičemž by dar byl realizován prostřednictvím jeho matky. Nemovité věci byly otcem žalovaného darovány jeho tehdejší manželce, tj. jeho matce, která mu je následně darovala. V darovacích smlouvách nebyly sjednány žádné podmínky, ani rozvazovací či odkládací, natož spočívající v tom, že provede opravy a úpravy nemovitých věcí s tím, že tak si měl svůj dar odpracovat. Důvodem, proč se otec žalovaného rozhodl svůj podíl na nemovitých věcech převést, bylo to, že nemovité věci vyžadovaly rozsáhlé nutné opravy a investice, které otec žalovaného neměl zájem realizovat, neboť na ně neměl finanční prostředky. Stejně tak ani žalovaný neměl zájem ani čas o nemovité věci pečovat a neměl ani přebytečné finance, které by mohl do nemovitých věcí investovat. Z toho důvodu mezi sebou podepsali smlouvu o zřízení předkupního práva jako věcného práva ze dne [datum], kterou žalovaný zřídil v jeho prospěch věcné předkupní právo a současně mu udělil generální souhlas s tím, aby do nemovitých věcí investoval, pečoval a fakticky se o ně staral, a to bez jakéhokoliv přispění žalovaného. Žalobce souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, který při stanovení přiměřené náhrady vycházel z obvyklé ceny nemovitých věcí ve stavu před započetím rekonstrukčních prací, na kterých se žalovaný nijak nepodílel. Polemizoval s tvrzeními žalovaného ohledně investic a jejich charakteru, včetně vznesené námitky promlčení. Další odvolací námitky považoval za právně irelevantní. Opakovaně se neúspěšně snažil věc vyřešit mimosoudně s otcem a bratrem žalovaného, žalovaný se jednání neúčastnil. Zpochybnil žalovaným tvrzené citové pouto, a že by mělo jít o věci mimořádné obliby s poukazem na uzavřenou předkupní dohodu a situaci, kdy se žalovaný o nemovité věci nijak nestará a nenavštěvuje je. Žalovaným citovanou judikaturu nepovažuje za případnou. Závěrem navrhl, aby odvolací soud odvolání žalovaného zamítl jako nedůvodné a přiznal mu plnou náhradu nákladů řízení.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contr.), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

9. Odvolací soud předesílá, že z povahy řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví plyne, že předmět řízení, jímž je jak zrušení, tak i vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže být v nalézacím ani odvolacím řízení dělitelný, a to v tom smyslu, že by byla oddělitelná část výroku vyslovující zrušení podílového spoluvlastnictví od jeho části vyslovující, který ze zákonem stanovených způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soud zvolil. Odvoláním proti výroku II. o způsobu vypořádání a III. o vyplacení přiměřené náhrady je napaden i výrok I. o zrušení spoluvlastnictví, když z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání poměru mezi účastníky (k tomu srovnej § 206 odst. 2 věta druhá o. s. ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dostupný jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz).

10. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním (viz odstavec 2. odůvodnění), z nichž odvolací soud vychází, stejně jako ze skutkových zjištění učiněných v odvolacím řízení (viz odstavce 13. až 15. odůvodnění).

11. Žalovaný namítal, že z výpovědi jeho otce jednoznačně vyplynulo, že darování bylo recipročním plněním za to, že žalobce provede na nemovitých věcech opravy. V té souvislosti zdůrazňoval, že by to jinak nemělo logiku, když žalobce do nemovitých věcí investoval nikoli zanedbatelné finanční prostředky a současně nikdy po spoluvlastníkovi, tj. žalovaném, nepožadoval žádnou participaci na těchto nákladech. Tuto námitku považuje odvolací soud za nedůvodnou. Svědek [jméno FO] vypověděl, že se rozhodl svůj podíl na nemovitých věcech převést na žalobce proto, že na nich bylo potřeba provést rekonstrukční práce, na které on sám nestačil a jeho syn, tj. žalovaný neměl ani prostředky, ani čas s tím něco dělat. Současně byl veden i úvahou zaručit žalobci, že o svou práci a vynaložené finance nepřijde. O žádné podmínce darování svědek nehovořil. K obsahu výpovědi svědka žalovaný před soudem prvního stupně neuplatňoval žádné výhrady ani námitky. Jestliže za této situace soud prvního stupně neuzavřel, že podmínkou darování nemovitých věcí bylo odpracování daru, nelze jeho úvaze nic vytknout. Žalovaný tím, že provedený důkaz výpovědí svého otce hodnotí odlišně od soudu prvního stupně, a že na základě vlastního hodnocení tohoto důkazu dospívá k odlišným závěrům, správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně nemůže zpochybnit.

12. Pokud se žalovaný dovolával toho, že po něm žalobce nepožadoval participaci na investicích, pak pomíjí, že s žalobcem uzavřel dne [datum] smlouvu o zřízení předkupního práva s budoucí kupní cenou [částka], ve které proklamoval, že důvodem jejího sjednání je skutečnost, že žalobce do nemovitých věcí investuje ze svých výlučných prostředků, opečovává a zvelebuje je a zvyšuje jejich hodnotu. Žalovaný si tak byl vědom toho, že ten, kdo nemovité věci zhodnocuje a udržuje, je žalobce, a z tohoto důvodu se sjednává nízká kupní cena za jeho spoluvlastnický podíl pro případ uzavření kupní smlouvy na jeho spoluvlastnický podíl.

13. Z potvrzení o zůstatku účtu u [právnická osoba]., vedeného na jméno žalobce pod č. [č. účtu] bylo zjištěno, že zůstatek na účtu činil ke dni [datum] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno],[Anonymizováno] Kč a ke dni [datum] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno],[Anonymizováno] Kč.

14. Z potvrzení o zůstatku účtu u [právnická osoba]., vedeného na jméno žalovaného pod č. [č. účtu] bylo zjištěno, že ke dni [datum] zůstatek na účtu činil [částka].

15. Z výpovědi svědka [jméno FO] bylo zjištěno, že je sousedem účastníků, nemovité věci sousedí bezprostředně s jeho pozemkem. Ve vesnici [adresa] se narodil a žije, byť současně střídavě bydlel i ve služebním bytě na Orlíku; natrvalo se do [adresa] přestěhoval na přelomu let 2018/2019. Žalobce jezdí do nemovitých věcí více než deset let, žalovaného viděl naposledy, když bylo žalovanému asi deset let. Z rodiny žalovaného si pamatuje jen jeho otce, který měl za partnerku paní [jméno FO] (matka žalobce). Otce žalovaného původně vídal často, dva roky zpátky ho neviděl. Na prarodiče žalovaného si nepamatuje. V nemovitých věcech bydlela paní [jméno FO], která měla dvě dcery, z nichž jedna již zemřela. Od doby, co do nemovitých věcí jezdí žalobce, se na nich dělaly úpravy za účasti žalobce a jeho rodiny. Viděl, že se dělala oprava střešní krytiny, krovu, přístřešku pro nářadí, výkopy pro izolaci obvodových zdí.

16. Výpověď svědka [jméno FO] považoval odvolací soud za věrohodnou, neboť byla bez vnitřních rozporů a korespondovala s dalšími skutkovými zjištěními ohledně způsobu užívání a údržby nemovitých věcí.

17. Shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci, a proto odvolací soud další dokazování pro nadbytečnost neprováděl.

18. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

19. Podle § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

20. Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

21. Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

22. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

23. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

24. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je namístě, aby o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem a jeho vypořádání rozhodl podle § 1143 o. z. soud, když účastníci se na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nedohodli, přestože žádný z nich ve spoluvlastnickém vztahu nechce setrvat. Žádné okolnosti, které by (pro tentokrát) měly zabránit zrušení podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu (§ 1140 odst. 2 věta druhá o. z.) v dané věci ze strany žalovaného nebyly tvrzeny, ani se z obsahu spisu nepodávají.

25. Postup žalobce nepředstavuje ani výkon práva v rozporu s dobrými mravy, ani zjevné zneužití práva, jak tvrdí žalovaný. K tomu, aby šlo o zneužití práva, by zde musel být zjevný rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje (čeho chce dosáhnout), a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (podle účelu zákona), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva jen za účelem poškození ostatních spoluvlastníků. O to ale v daném případě nejde, jelikož žalobce nechce ve spoluvlastnictví se žalovaným setrvat, neboť mezi nimi panují neshody ohledně užívání nemovitých věcí a žalobce má zájem nemovité věci užívat nerušeně se svou rodinou. Ostatně ani žalovaný ve skutečnosti nemá zájem ve spoluvlastnickém vztahu setrvat. Protože k dohodě mezi nimi nedošlo, je třeba otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nahlížet primárně z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.), se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum], sp. zn. 1920/2019).

26. Odvolací soud je toho názoru, že v jednání žalobce nelze shledat ani nepoctivý záměr (§ 6 o. z.), pokud již nechce setrvat v podílovém spoluvlastnictví s žalovaným. Jeho zájem na ukončení společného vlastnictví a konci z něho plynoucích sporů naopak považuje odvolací soud za legitimní (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

27. Za situace, kdy mezi účastníky není dána shoda o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, je namístě se zabývat jednotlivými subsidiárními způsoby jeho vypořádání, stanovenými v ustanoveních § 1144 a § 1147 o. z.

28. Při vypořádání podílového spoluvlastnictví soudním rozhodnutím je na prvním místě úvaha o reálném rozdělení věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, je namístě věc přikázat za přiměřenou náhradu jednomu či více spoluvlastníkům, a teprve tehdy, nechce-li věc žádný z nich, lze nařídit prodej věci a rozdělení výtěžku. Jako další z možných způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví přichází obecně v úvahu i postup podle § 1165 o. z. – zřízení jednotek a jejich přikázání do vlastnictví spoluvlastníkům – tento postup má v subsidiárním pořadí jednotlivých způsobů vypořádání místo hned za reálným rozdělením věci.

29. Je správný závěr soudu prvního stupně, že nemovité věci nejsou reálně dělitelné ve smyslu ustanovení § 1144 o. z. Nutno přihlédnout i ke způsobu funkčního využití nemovitých věcí, jež slouží k uspokojování potřeb bydlení. Nadto oba účastníci v řízení vycházeli z procesního postoje, že i kdyby reálné rozdělení nemovitých věcí z hlediska stavebnětechnického bylo možné, nemá žádný z nich zájem nést náklady s tím spojené. Proto soud prvního stupně správně uzavřel, že reálné dělení nemovitých věcí není ve smyslu § 1147 věta první o. z. dělením „dobře možným“. Navíc ani žádný z účastníků tento způsob vypořádání v odvolacím řízení nepožadoval.

30. Je proto třeba přistoupit k dalšímu způsobu vypořádání, a to je přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví některého z účastníků.

31. Ačkoliv z ustanovení § 1147 o. z. vyplývá jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, je nutné vedle zkoumání vůle účastníka také zkoumat jeho solventnost. Tímto způsobem se totiž každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu, a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

32. V souzené věci o přikázání nemovitých věcí projevili zájem oba účastníci řízení a oba prokázali, že jsou schopni vyplatit přiměřenou náhradu tomu druhému, budou-li jim nemovité věci přikázány do výlučného vlastnictví.

33. To, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.). Jak správně uvedl soud prvního stupně, v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

34. Oběma účastníkům svědčí kritérium velikosti spoluvlastnického podílu, neboť účastníci jsou rovno dílnými podílovými spoluvlastníky, tj. každému náleží ideální ½ nemovitých věcí.

35. Ve prospěch žalobce svědčí skutečnost, že je to on, kdo nemovité věci dlouhodobě udržuje a rekonstruuje na své náklady, kdo hradí náklady spojené s jejich provozem. Tato skutečnost nebyla mezi účastníky sporná, i žalovaný výslovně potvrdil, že žalobce nemovité věci zhodnotil opravami a investicemi ve výši [částka]. V neposlední řadě byla tato skutečnost potvrzována i zjištěními plynoucími z výpovědi svědka [jméno FO], souseda účastníků, který rovněž uvedl, že údržbu a rekonstrukci nemovitých věcí prováděl žalobce s rodinou.

36. Námitka žalovaného, že k jeho tíži nelze přičítat, že se na opravách a investicích do nemovitých věcí nepodílel, neboť k darování ze strany jeho otce došlo pod podmínkou, že žalobce na nemovitých věcech provede opravy, není opodstatněná, neboť soud prvního stupně skutkový závěr o podmíněném darování nemovitých věcí neučinil (viz odstavec 11. odůvodnění). Skutečnost, že se žalovaný na opravách a investicích nepodílel, hodnotí odvolací soud ve světle toho, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] smlouva o předkupním právu (viz odstavec 11. odůvodnění), která předpokládala, že do nemovitých věcí bude investovat žalobce a žalovaný, bude-li svůj spoluvlastnický podíl prodávat, jej převede žalobci za kupní cenu [částka].

37. Vytýkal-li žalovaný žalobci, že prováděl opravy nemovitých věcí bez jeho souhlasu, nelze přehlédnout kontext celé věci, tedy zejména to, že žalovaný se o nemovité věci nezajímal, nestaral se o ně a ve smlouvě o předkupním právu ze dne [datum] implicitně s rekonstrukcemi nemovitých věcí žalobcem souhlasil.

38. Ve prospěch žalobce svědčí i to, že nemovité věci užívá k rodinné rekreaci. Naproti tomu žalovaný nemovité věci užíval jen sporadicky, když do nemovitých věcí jezdil jen v létě na návštěvu za svým otcem. O jejich užívání ve větším rozsahu nejevil žádný zájem, což dokládá nejen smlouva o předkupním právu ze dne [datum], ale i to, což bylo mezi účastníky nesporné, že platby spojené s pojištěním nemovitých věcí, energie, stočné, daň z nemovitých věcí a kominické služby hradil od roku 2017 jen žalobce. Pokud by žalovaný nemovité věci užíval ve větší intenzitě, bezpochyby by za něj žalobce tyto platby spojené jen s provozem nemovitých věcí bez jakékoliv kompenzace nehradil.

39. Odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně zabýval i historickou vazbou a citovým vztahem účastníků k nemovitým věcem. Žalovanému svědčí, že nemovité věci vlastní rodina žalovaného od roku 1879 a na hřbitově v obci jsou pohřbeni předci žalovaného. Pokud jde o citovou vazbu k nemovitým věcem, tu bezpochyby žalovaný, právě s ohledem na skutečnost, že nemovité věci jsou ve vlastnictví jeho rodiny více jak sto let, má. Odvolací soud ji však stejně jako soud prvního stupně nepovažuje za významnou, jestliže nemovité věci zůstaly po dobu několika let neužívané a neudržované, a žalovaný je užíval po dobu trvání svého spoluvlastnictví jen velmi omezeně, a to až poté, co je začal užívat jeho otec. Citový vztah k nim je proto u žalovaného významně oslaben. Citový vztah k nemovitým věcem je dán i u žalobce, nikoli délkou trvání rodinného vlastnictví, ale intenzitou užívání a péčí o nemovité věci, včetně jejich zhodnocení investicemi.

40. K námitkám žalovaného, že soud prvního stupně nedostatečně vyhodnotil, kdo ze spoluvlastníků narušil pokojný stav, který trval do chvíle, než žalobce vyměnil zámky od nemovitých věcí, nainstaloval v nich kamerový systém, k jehož výstupům neměl žalovaný přístup, vyhodil osobní věci a vybavení, které měl žalovaný a jeho otec v nemovitých věcech, je třeba uvést, že k neshodám začalo docházet až v roce 2023, kdy se otec žalovaného rozvedl s matkou žalobce (viz výpověď svědka [jméno FO]) a kdy se vztahy mezi oběma rodinami zkomplikovaly, což se promítlo i v užívání nemovitých věcí. Žalobce výměnu zámku vysvětlil pokusem o vloupání, nový klíč žalovanému poskytl na žádost otce žalovaného (nikoliv tedy žalovaného) do týdne, respektive do 14 dnů (viz výpověď svědka [jméno FO]). Pokusem o vloupání lze vysvětlit i instalaci kamerového systému, který chránil majetek obou spoluvlastníků. Nadto kamery bylo možno odepnout, na což byl otec žalovaného, který nemovité věci užíval, žalobcem upozorněn (viz výpověď svědka [jméno FO]). Žalobce vyhodil některé osobní věci (šatstvo a staré obutí, které nemělo cenu) svědka [jméno FO], nikoli žalovaného, a nikoli vybavení, neboť svědek si chtěl přivézt vlastní nábytek, aby nemusel používat vybavení žalobce (výpověď svědka [jméno FO]). Ve shodě se soudem prvního stupně nelze proto uzavřít, že by žalobce dlouhodobě bránil žalovanému v užívání nemovitých věcí. Popsané situace vycházejí zejména z toho, že po rozpadu manželství otce žalovaného a matky žalobce se vztahy mezi příslušníky obou rodin zhoršily a ukázalo se, že není udržitelné soužití obou rodin ve společných nemovitých věcech. Výše uvedené (např. zjištění výměny zámku otcem žalovaného) opět podporuje závěr, že žalovaný nemovité věci užíval jen sporadicky a v rámci návštěv svého otce.

41. Se žalovaným lze souhlasit v tom, že žalobce na nabídku bratra žalovaného [právnická osoba] na odkoupení jeho podílu na nemovitých věcech reagoval požadavkem na zaplacení částky [částka]. Ochota prodat spoluvlastnický podíl by v zásadě byla okolností v neprospěch takového spoluvlastníka. V projednávané věci je však třeba připomenout, že žalobce logicky vysvětlil motiv svého jednání. Uvedl, že poté, co se rodiče účastníků v roce 2023 rozešli jako partneři, začal on i jeho rodina vnímat v souvislosti s užíváním nemovitých věcí jistý nátlak ze strany rodiny žalovaného, a to v podobě SMS zpráv od otce žalovaného a neohlášených návštěv bratra žalovaného [právnická osoba]. Iniciativa s nabídkou na odkoupení spoluvlastnického podílu vzešla od bratra žalovaného [právnická osoba] (ten ve své výpovědi potvrdil, že při prvním setkání žalobci nabídl, že jeho podíl odkoupí za částku [částka], což žalobce neakceptoval), a požadavek žalobce na zaplacení částky [částka] vyplynul z toho, že se chtěl dohodnout a vyhnout soudům. Jinými slovy, žalobce chtěl spory mezi oběma rodinami jakkoli vyřešit.

42. Vysvětlení, že žalovaný nechtěl nikdy nemovité věci prodat, ač s žalobcem uzavřel smlouvu o předkupním právu, kterou uzavřel právě a jen proto, že nikdy neměl v úmyslu svůj podíl prodat, je vnitřně rozporné a postrádá logiku. Pokud neměl v úmyslu podíl prodávat, nebyl důvod takovou smlouvu uzavírat a akceptovat za svůj podíl náhradu pouze ve výši [částka]. Žalovaný projevil vůli smlouvu uvedeného obsahu uzavřít a být jejím obsahem vázán, když k ní připojil svůj ověřený podpis. Nyní se však k této vůli nezná a na svou obranu uvádí okolnosti, které jsou zjevně účelové. O tom svědčí především to, že na jedné straně tvrdí, že vztahy s žalobcem byly dosud bezproblémové, na straně druhé však podpis smlouvy o předkupním právu ospravedlňuje i tím, že nechtěl vyvolávat v rodině žádné spory, a proto akceptoval i nesmyslnou a nemravnou cenu za svůj podíl.

43. Zmiňoval-li žalovaný, že mu měl žalobce hrozit podáním [podezřelý výraz] oznámení na jeho rodinné příslušníky, je třeba uvést, že podle předžalobní výzvy ze dne [datum] se žalobce obrátil na žalovaného s návrhem na možné smírné mimosoudní vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve které se mimo jiné ohradil proti tomu, že se do nemovitých věcí dostavila osoba odlišná od spoluvlastníka (žalovaného), a v té souvislosti vyslovil domněnku, že jde o protiprávní jednání, které by mohlo naplňovat vícero skutkových podstat trestných činů s odkazem na [podezřelý výraz] zákoník. Uvedená předžalobní výzva svým obsahem a formulacemi nijak nevybočuje z požadavku na obsahovou věcnost a střízlivost projevu; odvolací soud ji nepovažuje za nepatřičnou v situaci rozjitřených vztahů mezi účastníky.

44. Shrne-li odvolací soud výše uvedené, je zřejmé, že hodnotící kritéria převážila ve prospěch žalobce, a to především proto, že za stěžejní kritérium, i s přihlédnutím k charakteru společných nemovitých věcí (pro rekreaci), považuje odvolací soud užívání nemovitých věcí. Ty dosud k rekreaci svoji i své rodiny užíval žalobce a lze očekávat, že tomu tak bude i do budoucna. A to i s přihlédnutím k tomu, že do nemovitých věcí investoval nejen peníze ale i svoji práci. Ve způsobu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví proto odvolací soud neshledal odvolání žalovaného důvodným.

45. Naproti tomu odvolací soud považuje odvolání žalovaného za důvodné v otázce stanovení přiměřené náhrady.

46. Výše přiměřené náhrady má podle ustálené rozhodovací praxe základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceně v daném místě a čase v době rozhodování. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud vysvětlil, že i pro řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (stejně jako pro řízení o vypořádání společného jmění manželů) je rozhodná obvyklá cena ve smyslu § 492 odst. 1 věta druhá o. z., tj. cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné věci ve stejné době a v obvyklém obchodním styku. Jinými slovy, jde o cenu, za kterou by určitou věc bylo možno v určitém čase reálně prodat nebo koupit. Ke stejným závěrům se přiklání i odborná literatura [srovnej Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 584, či Hrušáková M. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 345].

47. Uvedené závěry soud prvního stupně nerespektoval, když vyšel z úvahy, že při stanovení přiměřené náhrady je nutno zohlednit okolnost, že žalobce nemovité věci svými investicemi zhodnotil. Tudíž měl za to, že je namístě vycházet z obvyklé ceny nemovitých věcí ve stavu před provedenými rekonstrukcemi. Proto nechal vypracovat znalecký posudek znalcem [tituly před jménem] [právnická osoba], který stanovil obvyklou cenu nemovitých věcí jednak ve stávajícím stavu ve výši [částka], jednak ve stavu ke dni [datum] (tj. před započetím rekonstrukce) ve výši [částka]. Přiměřenou náhradu jako odpovídající spravedlivému uspořádání proto stanovil soud prvního stupně v částce [částka] (1/2 z [částka]). Tento právní závěr odvolací soud, s ohledem na závěry uvedené v odstavci 46. a 48. odůvodnění, nesdílí.

48. Ustanovení § 1148 o. z. upravuje vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu. Do uvedeného vypořádání spadají například vzájemné nároky spoluvlastníků týkající se nákladů vynaložených na společnou věc (investice, nároky na náhradu nákladů vynaložených na záchranu věci, jejich opravu, údržbu a podobně), takový nárok musí být v řízení před soudem prvního stupně řádně uplatněn, o takovém nároku rozhoduje soud samostatným výrokem a nelze provést započtení nároků z širšího vypořádaní proti budoucímu nároku (založenému až právní mocí rozhodnutí) na zaplacení vypořádacího podílu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod č. 40/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Z procesního hlediska by se jednalo o objektivní kumulaci žalob, o kterých je třeba rozhodnout samostatnými výroky.

49. Poukazuje-li účastník řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na jím provedené investice do společné věci, činí tak zpravidla z některého ze tří důvodů, a to buď proto, 1) že tím chce podpořit svůj návrh na přikázání věci do svého výlučného vlastnictví nebo 2) že vůči druhému ze spoluvlastníků uplatňuje nárok na zaplacení vynaložených investic, popř. žádá, aby 3) o částku jim odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví vyloučenému účastníku řízení. Jestliže není nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatňovány, je na soudu, aby v rámci své poučovací povinnosti účastníka vyzval k jednoznačnému upřesnění jeho procesního stanoviska (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

50. V projednávané věci žalobce žádný nárok na širší vypořádání v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil. K výslovnému dotazu odvolacího soudu žalobce uvedl, že investice na společnou věc zmiňoval pouze na podporu svého procesního stanoviska, aby mu nemovité věci byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví.

51. Za této situace nemá význam námitka promlčení, kterou žalovaný uplatnil ve vztahu k investicím, neboť v projednávané věci nárok na zaplacení investic nebyl uplatněn.

52. Odvolací soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavírá, že investice se nemohou žádným způsobem promítnout do výše přiměřené náhrady, jak to učinil soud prvního stupně, který při stanovení přiměřené ceny vycházel z obvyklé ceny nemovitých věcí ve stavu před jejich rekonstrukcí, čímž provedené investice fakticky zohlednil.

53. Obvyklá cena nemovitých věcí byla zjištěna na základě znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [právnická osoba], respektive jeho dodatku ze dne [datum], který stanovil obvyklou cenu nemovitých věcí ve stávajícím stavu ve výši [částka]. V poměrech souzené věci proto výši přiměřené náhrady představuje částka [částka], která odpovídá výši spoluvlastnického podílu žalovaného na nemovitých věcech. Při stanovení přiměřené náhrady nelze zohlednit žalovaným tvrzenou mimořádnou cenu, kterou pro něho mají, a to s ohledem na důvody popsané v odstavci 39. odůvodnění.

54. Lhůtu k zaplacení přiměřené náhrady stanovil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na tři dny od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Pro stanovení delší lhůty k plnění neshledal odvolací soud v posuzovaném případě žádný důvod, neboť žalobce má finanční prostředky k vyplacení žalovanému k dispozici na bankovním účtu a nic nebrání jejich okamžitému převedení.

55. Soud prvního stupně správně, podle § 142 odst. 2 o. s. ř., rozhodl i o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Plénum Ústavního soudu přijalo dne [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 stanovisko, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Ústavní soud dále uvedl, že v odůvodněných, a spíše výjimečných, případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu mohou být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Soud také může zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací.

56. Žalovaný požadoval náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Podání žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke společné věci za situace, kdy se spoluvlastníci nedohodnou, však není takovou mimořádnou okolností, která by přiznání náhrady nákladů řízení odůvodňovala. Odvolací soud neshledal ani jinou zvláštní okolnost pro přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků.

57. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že přisoudil žalovanému přiměřenou náhradu ve výši [částka]; ve výrocích I., II. a IV. rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

58. Odvolací soud za použití § 224 odst. 1 a 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když vycházel ze stejných předpokladů, jaké jsou uvedeny v odstavci 55. a 56.

59. O náhradě nákladů řízení, které vznikly státu v řízení před soudem prvního stupně, rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. podle § 148 odst. 1 o. s. ř. V řízení bylo z rozpočtových prostředků na znalečném, které nebylo kryto zálohou účastníků, vyplaceno celkem [částka]. S ohledem na výsledek řízení je proto každý z účastníků povinen nahradit státu polovinu takto vynaložených nákladů řízení, tedy částku [částka].

60. Lhůta k plnění nákladů řízení státu byla stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud důvody.