o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví,

1. Okresní soud [adresa]-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl výrokem I. rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (dále jen „napadené rozhodnutí“), o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, k pozemku parc. č.[Anonymizováno][Anonymizováno]/[Anonymizováno] a k pozemku parc. č. [hodnota] v obci [adresa] a katastrálním území [adresa], zapsaným na listu vlastnictví č. [hodnota] u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa]-východ (dále jen „nemovitosti“), a o přikázání spoluvlastnického podílu žalobkyně o velikosti 1/12 první žalované tak, že spoluvlastnické podíly žalovaných měly nadále činit 2/3 pro první žalovanou, 1/12 pro druhou žalovanou, 1/12 pro třetího žalovaného, 1/12 pro čtvrtou žalovanou a 1/12 pro pátou žalovanou. Výrokem II. byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu ve výši [částka] do tří měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výroky V. a VI. byla žalobkyni a žalovaným uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši, která bude stanovena v samostatném usnesení. Výrokem VII. bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši [částka]. Usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], bylo rozhodnuto, že výše nákladů, které je žalobkyně a pátá žalovaná každá povinna zaplatit státu činí [částka], výše nákladů, které jsou každý z žalovaných 1. – 4. povinen zaplatit státu, činí [částka].

2. Soud prvního stupně vyšel z návrhu žalobkyně, kterým se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem jejich prodejem ve veřejné dražbě a rozdělením výtěžku mezi účastníky řízení podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Žalobkyně uváděla, že svůj spoluvlastnický podíl nabyla na základě usnesení o příklepu soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]-město, ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a že nadále nemá zájem o setrvání ve spoluvlastnickém vztahu s ostatními spoluvlastníky, ani o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví.

3. Soud prvního stupně se zabýval i tvrzeními žalovaných, kteří uváděli, že s návrhem na zrušení podílového spoluvlastnictví souhlasí, avšak navrhují, aby byl spoluvlastnický podíl žalobkyně přikázán první žalované, která byla připravena žalobkyni uhradit přiměřenou náhradu. Tento návrh odůvodňovali zájmem na zachování vlastnického práva jejich rodiny k nemovitostem. Požadovali, aby při stanovení přiměřené náhrady bylo soudem přihlédnuto ke korektivu dobrých mravů, a to s poukazem na nemorální podnikání žalobkyně, která vlastní spoluvlastnické podíly napříč celou Českou republikou, a žalovaní tak nejsou jediní, se kterými vede řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tedy aby soudem nebyla poskytována ochrana záměru žalobkyně obohatit se na úkor žalovaných. Přiměřená náhrada stanovená na základě znaleckého posudku by byla v hrubém nepoměru s částkou, za kterou byla žalobkyně ochotna ve veřejné dražbě svůj spoluvlastnický podíl nabýt (tj. [částka] v roce 2019). Žalovaní proto navrhli, aby přiměřená náhrada byla stanovena buď indexací historické tržní ceny obecnou inflací jako univerzálním hlediskem znehodnocování peněz, tj. zvýšením o [částka], nebo indexací historické tržní ceny cenami nemovitostí ve Středočeském kraji, tj. zvýšením o [částka].

4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně a žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, přičemž žalobkyně vlastní podíl o velikosti 1/12, první žalovaná podíl o velikosti 7/12, druhá žalovaná podíl o velikosti 1/12, třetí žalovaný podíl o velikosti 1/12, čtvrtá žalovaná podíl o velikosti 1/12, pátá žalovaná podíl o velikosti 1/12. První žalovaná nabyla svůj spoluvlastnický podíl jednak na základě smlouvy o převodu nemovitosti [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], jednak na základě usnesení Okresního soudu [adresa]-východ ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Na základě tohoto usnesení nabyli své spoluvlastnické podíly i ostatní žalovaní. Žalobkyně svůj spoluvlastnický podíl nabyla na základě usnesení o udělení příklepu soudního exekutora, Exekutorského úřadu [adresa]-město, ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Obvyklá cena pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] (který tvoří izolační zeleň mezi dálnicí a zástavbou) včetně staveb ve stavu k 26. únoru 2024 činila [částka], obvyklá cena pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] činila [částka]. Za předpokladu, že by znalec určoval cenu pouze spoluvlastnického podílu o velikosti 1/12, byla by cena snížena o 30 %, neboť obchodovatelnost malých podílů je obtížnější. Z účtu č. [č. účtu] vedeného na jméno [Jméno žalované A] bylo na pobočce v Říčanech vybráno [částka] a následně dalších [částka], což jsou částky dostatečné k vyplacení přiměřené náhrady žalobkyni.

5. Soud prvního stupně nedoplnil dokazování dalšími (prvním až čtvrtým žalovaným) označenými důkazy, neboť byly navrženy až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení. Zároveň uvedl, že navržené důkazy týkající se způsobu stanovení přiměřené náhrady a charakteru podnikatelské činnosti žalobkyně by na rozhodnutí ve věci neměly vliv, a to s ohledem na konstantní závěry judikatury dovolacího soudu.

6. Soud prvního stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), konkrétně postupoval při řešení otázky zrušení spoluvlastnictví podle § 1140 o. z. a § 1143 o. z., při řešení otázky způsobu vypořádání postupoval podle § 1144 odst. 1 o. z. a § 1147 o. z., přičemž uzavřel, že žaloba nemohla být zamítnuta z důvodu žalovanými tvrzené újmy, která by mohla vzniknout především první a čtvrté žalované, jež ve stavbě rodinného domu s dalšími členy své rodiny bydlí, neboť konkrétní skutková tvrzení týkající se této námitky nebyla ani na výzvu soudu prvního stupně nikterak doplněna, a dále k tomuto obecnému tvrzení nebyly označeny ani žádné důkazy. Reálné rozdělení nemovitostí nebylo možné, neboť by postrádalo jakékoliv funkční opodstatnění a snížilo by hodnotu nemovitostí. Pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] je sice v katastru nemovitostí veden jako orná půda, tvoří však pouze izolační zeleň mezi dálnicí a zástavbou a fakticky není pro účely, ke kterým může orná půda sloužit, užíván. Nedělitelnost je tak dána nepřiměřeností nákladů, které by v souvislosti s rozdělením tohoto pozemku vznikly, skutečností, že pozemek je lemován dubovou alejí, která je chráněná a není ji možné pokácet za účelem zřízení přístupu, a nízkou výměrou nově vzniklého pozemku. Další náklady by současně vznikly v souvislosti s vystavěním plotu. Náklady spojené s rozdělením pozemku by nadto mohly dosáhnout částky blížící se výši přiměřené náhrady, která by žalobkyni za její spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku jinak náležela. S ohledem na závěr o nedělitelnosti soud prvního stupně přistoupil ke zkoumání solventnosti první žalované, a to ve vztahu k částce [částka], která odpovídá velikosti podílu žalobkyně. Soud prvního stupně se přitom neztotožnil s argumentací žalovaných ohledně poměrného zkrácení výše přiměřené náhrady, a to s odkazem na konstantní závěry judikatury dovolacího soudu ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, podle kterých existence podílového spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitosti není sama o sobě důvodem, pro který by měla být obecná cena nemovitosti stanovená pro účely vypořádání takového spoluvlastnictví snížena, stejně tak podle kterých nemůže být důvodem pro výjimečné snížení přiměřené náhrady okolnost, že spoluvlastník nabyl podíl v dražbě za výrazně nižší cenu a nabytí podílu nebylo primárně motivováno realizací práva spoluvlastníka nemovitosti užívat, ale ekonomickou úvahou směřující k nabídce prodeje spoluvlastnického podílu s tím, že v případě absence dohody bude uplatněn požadavek na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. O delší pariční lhůtě rozhodl soud prvního stupně z toho důvodu, že první žalovaná prokázala svoji solventnost ohledně téměř 90 % z celkové částky soudem stanovené přiměřené náhrady, v poskytnuté prodloužené lhůtě tedy bude mít dostatek času zajistit si zbývající část prostředků ve výši [částka]. Uvedl, že při úvahách o prodloužené délce pariční lhůty přihlédl k tomu, že žalobkyně nabyla svůj spoluvlastnický podíl v dražbě za účelem zisku, zatímco žalovaní mají k nemovitostem dlouhodobou vazbu a někteří v nich rovněž uspokojují svoji bytovou potřebu.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se řízení s povahou iudicii duplicis tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů, neboť na úspěch obou účastníků je v řízení tohoto typu třeba pohlížet jako na shodný.

8. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu rozhodl soud prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř., přičemž uvedl, že o celkových nákladech státu nebylo ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí pravomocně rozhodnuto, a že jejich výše bude stanovena odlišně pro žalobkyni a pátou žalovanou a pro zbývající žalované, a to z důvodu složení zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem. O konkrétní výši nákladů bylo následně rozhodnuto usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka].

9. O doplatku soudního poplatku bylo rozhodnuto s odkazem na § 12 odst. 2 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

10. Proti napadenému rozhodnutí, a to jen proti výrokům I. a II., podala včasné odvolání žalobkyně. Uvedla, že přikázání věci do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků má sice před prodejem ve veřejné dražbě přednost, musí však být bezpodmínečně splněny dvě podmínky, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci a jeho solventnost ve vztahu k vyplacení přiměřené náhrady. Podmínku dostatečné solventnosti přitom první žalovaná podle názoru žalobkyně nesplňuje. Na striktním dodržení kritéria solventnosti je přitom nezbytné vždy trvat, neboť přikázáním věci jednomu ze spoluvlastníků fakticky dochází k nucenému odejmutí vlastnického práva ostatním spoluvlastníkům, a tedy se jedná o institut srovnatelný s vyvlastněním. Nedostatečné prokázání solventnosti zakládá porušení práva na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 494/03, dostupný na www.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dostupný, jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). Solventnost první žalované nebyla v řízení žádným způsobem prokázána, resp. byla naopak prokázána její nesolventnost, když potvrzení o výběrech z bankovního účtu (navíc předložená po koncentraci řízení) dokládají toliko to, že první žalovaná disponuje s částkou [částka], což k pokrytí náhrady za spoluvlastnický podíl nepostačuje, a nelze to proto považovat za dostatečné. Nadto vyvstávají otázky, zda první žalovaná částkou [částka] ke dni vyhlášení rozhodnutí vůbec disponovala, a proč výběry prováděla, když by naprosto dostačovalo, předložila-li by soudu výpis ze svého bankovního účtu. Soud prvního stupně navíc svůj závěr, že žalovaná bude schopná zbývající část náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce uhradit, nijak neodůvodnil. Solventnost nadto nemá být posuzována pouze z hlediska samotné schopnosti náhradu za spoluvlastnický podíl zaplatit, ale i z hlediska včasnosti této úhrady. První žalované byla stanovena nepřiměřeně dlouhá lhůta k plnění, která absolutně neodpovídá tomu, že by měla mít finanční prostředky ve výši cca 90 % okamžitě k dispozici. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se nařizuje prodej nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky dle výše jejich spoluvlastnických podílů.

11. Proti napadanému rozhodnutí, a to výslovně jen proti výroku II., podali včasné odvolání taktéž žalovaní 1. – 4. Uvedli, že soud prvního stupně své rozhodnutí nesprávně založil na úvaze, že přiměřená náhrada musí být určena v plné výši poměru spoluvlastnického podílu žalobkyně k odhadní tržní ceně celé nemovitosti. Tento závěr přitom nebylo možné učinit z žádného zákonného ustanovení ani z judikatury Nejvyššího soudu, který nadto ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů judikuje, že výše vypořádacího podílu má vycházet z ceny podílu, nikoliv z ceny celé věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Neexistuje přitom důvod, proč by se toto pravidlo nemělo uplatnit i v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Motiv žalobkyně ke koupi podílu byl od počátku zjevně spekulativní, pročež by podle jejich názoru měl právní zájem žalovaných na ochraně před zneužitím práva žalobkyní převážit nad ochranou žalobkynina vlastnického práva. Žádný z odkazovaných judikátů neřeší specifickou situaci spekulativních nákupů podílů na nemovitostech, která je z povahy věci odlišná od nabytí podílu např. děděním. Mají za to, že by odvolací soud měl spekulativní povahu podnikání žalobkyně zohlednit a rozhodnout obdobně jako Okresní soud v Trutnově v řízení sp. zn. [spisová značka], případně že by měl odchýlení se od tohoto rozhodnutí řádně zdůvodnit. Přiměřenou náhradu je tedy podle jejich názoru nutno s ohledem na korektiv dobrých mravů a s ohledem na princip zákazu zneužití práva snížit nebo nepřiznat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Tyto skutečnosti však soud prvního stupně nijak nezohlednil a svůj závěr o způsobu výpočtu výše přiměřené náhrady ani nijak nezdůvodnil, čímž porušil právo žalovaných na spravedlivý proces a jejich legitimní očekávání ve vztahu ke snížení přiměřené náhrady. Žalovaní mají za to, že výše přiměřené náhrady má odpovídat obvyklé ceně věci v daném místě a čase, přičemž podle jejich názoru není lepší důkaz o tržní ceně než cena, za kterou se věc prodala ve veřejné dražbě. Podíl na nemovitostech o velikosti 1/12 se přitom dne [datum] prodal za [částka], žalovaní proto navrhují, aby přiměřená náhrada byla stanovena buď indexací historické tržní ceny obecnou inflací jako univerzálním hlediskem znehodnocování peněz, tj. zvýšením k únoru 2025 na [částka], nebo indexací historické tržní ceny cenami nemovitostí ve Středočeském kraji, tj. zvýšením k únoru 2025 na [částka]. Dále namítli, že soud prvního stupně nijak nezohlednil a nijak se nevypořádal se zjištěním znalce, že znalecký standart vyžaduje snížení ceny spoluvlastnického podílu o 30 %, čímž porušil právo žalovaných na spravedlivý proces. Soud prvního stupně měl taktéž podrobně zdůvodnit, proč neprovedl žalovanými předložené důkazy k výši přiměřené náhrady, když řízení bylo zkoncentrováno už dne [datum], avšak důkaz výslechem znalce byl proveden až dne [datum]. Závěrem navrhli, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu ve výši [částka] do tří měsíců od právní moci rozsudku.

12. V průběhu odvolacího řízení žalovaní 1. – 4. dále uváděli, že první žalovaná je solventní, neboť má předjednanou smlouvu o zápůjčce do výše [částka], žalovaní mohou taktéž prodat některé ze svých pozemků. [adresa] [Anonymizováno] Kč, kterou vybrala první žalovaná z bankovního účtu, byla použita na zateplení domu, očekává se, že cca [částka] z této částky bude navráceno, neboť náklady na zateplení mají být refundovány dotací, o kterou bylo zažádáno koncem října. Následně uvedli, že první žalovaná uzavřela kupní smlouvu s [tituly před jménem] [jméno FO], kterou první žalovaná prodává pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v obci [adresa], katastrálním území [adresa]. Sjednaná kupní cena převyšuje stanovenou částku přiměřené náhrady, kupující se zavázal uhradit kupní cenu nejpozději do [datum]. Na jednání konaném před odvolacím soudem dne [datum] předložili potvrzení o zůstatku na účtu ve výši [částka] s tím, že tyto prostředky ale nemohou být složeny do soudní úschovy, neboť žalovaní již své volné finanční prostředky vyčerpali a neměli by tak z čeho žít.

13. K odvolání žalovaných 1. – 4. se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je přesvědčena, že výše přiměřené náhrady byla soudem prvního stupně zjištěna správně, neboť soudy mají vycházet z obvyklé ceny celé věci určené na základě skutečných realizovaných prodejů. Toto svoje přesvědčení podložila řadou odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu, odkazem na § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a odkazem na výklad přijatý Ministerstvem financí. Uvedla, že má za to, že přistoupit k ocenění nemovitostí způsobem, který žalovaní navrhují, nelze, a to přestože si je vědoma znění § 2 odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, neboť tam upravená výjimka se vztahuje pouze na věci specifické povahy. Žalovanými odkazovanou judikaturu považuje za neaktuální, neboť je v ní rozebírána cena obvyklá, nikoliv cena tržní. Nesouhlasí ani s tím, že by v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mělo být postupováno stejně, jako v případě řízení o vypořádání společného jmění manželů, nadto má za to, že i v tomto typu řízení má být podkladem pro vypořádání jen obvyklá cena věci, tj. cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné věci ve stejné době a v obvyklém obchodním styku [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo [jméno FO], [jméno FO] a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655-975. [adresa]: Leges, 2016, str. 584, či [jméno FO] a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 345]. Pokud pak jde o tzv. koeficient nižší obchodovatelnosti spoluvlastnických podílů, žalovaná uvádí, že Nejvyšší soud se touto otázkou opakovaně zabýval (např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), a dospěl k závěru, že existence podílového spoluvlastnictví není sama o sobě důvodem, pro který by měla být obecná cena nemovitosti snížena, a že základem pro stanovení přiměřené náhrady je obecná cena obvyklá v daném místě a v době rozhodování. Náhrada představuje příslušný podíl ceny, za níž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl. Za nepřijatelnou pak považuje argumentaci předmětem podnikání žalobkyně. Uvedla, že korektiv dobrých mravů je možné uvažovat pouze ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení potřeb, tedy kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit druhou stranu (tzv. šikanozní výkon práva), což však v posuzovaném případě nelze dovodit a taková skutečnost nevyplývá ani z žádného z provedených důkazů. Žalovanými odkazovaný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne [datum], č. j. [spisová značka], není dosud pravomocný, s ohledem na judikaturu vyšších soudů lze navíc předpokládat, že bude změněn. Nadto byl tento rozsudek vydán ve zcela odlišné skutkové situaci, jelikož k nabytí podílu na nemovitosti nedošlo ve veřejné dražbě, podíl byl naopak nabyt na základě kupní smlouvy uzavřené s osobou ve špatném fyzickém stavu, a to nadto relativně nestandardním způsobem. Dalším rozdílem je výše kupní ceny, která v případě tohoto souvisejícího řízení činila pouhou 1/10 obvyklé ceny.

14. K dokladům solventnosti předkládaným žalovanými v odvolacím řízení žalobkyně uváděla, že dokládaná smlouva o zápůjčce a související listiny solventnost žalovaných neprokazují, neboť listiny nejsou podepsané, a že zároveň není nijak osvědčeno, že fyzická osoba, která má zápůjčku na základě této smlouvy poskytnout, skutečně potřebnými finančními prostředky disponuje. Předkládanou kupní smlouvu ve znění jejího dodatku, kterou první žalovaná prodává jiný svůj pozemek, nepovažuje samu o sobě za dostatečnou, neboť v ní nejsou dostatečně specifikované osoby prodávajícího a kupujícího, na dodatku nadto nejsou podpisy těchto osob úředně ověřené. Kupní cena navíc nebyla uhrazena v termínu, který byl smlouvou stanoven. Uvedla, že celý průběh dokladování solventnosti žalovaných v průběhu řízení považuje za nestandardní. Přestože žalovaní na jednání konaném před odvolacím soudem dne [datum] předložili potvrzení o dostatečném zůstatku na účtu, není postaveno najisto, že budou finanční prostředky mít i v době, kdy budou povinni plnit, což ostatně vyplývá i z toho, že uváděli, že nemohou peníze složit do soudní úschovy, neboť by neměli z čeho žít.

15. Pátá žalovaná uvedla, že jí rozsudek soudu prvního stupně nebyl řádně doručen, nemá však k tomuto svému tvrzení žádný důkaz. Má zájem na tom, aby nemovitosti zůstaly ve vlastnictví rodiny, za nejlepší řešení by považovala, aby žalobkyně svůj spoluvlastnický podíl prodala jiné osobě tak, aby se to nedotklo podílů ostatních spoluvlastníků. Sama nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení žalobkyně, její syn je jí ochoten poskytnout peníze ze svých úspor, které činí cca [částka], tyto peníze však nezašle na účet první žalované, byla by ochotna vyplatit je přímo žalobkyni nebo je složit na účet soudu.

16. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – „o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání jsou důvodná, i když z jiných než namítaných důvodů.

17. Odvolací soud předně uvádí, že podáním odvolání proti výrokům I. a II. o zrušení spoluvlastnictví a o způsobu jeho vypořádání jsou napadeny i nákladové výroky III. až V. jako výroky závislé (§ 206 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

18. K námitce páté žalované, že jí napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno, podepsaný soud uvádí, že tato námitka není důvodná, neboť z obsahu spisu, konkrétně z příslušné doručenky, se podává, že jelikož pátá žalovaná nebyla dne [datum] doručovatelem zastižena, byla jí zanechána výzva k vyzvednutí si zásilky. Protože si pátá žalovaná zásilku v úložní době nevyzvedla, byla jí dne [datum] vhozena do domovní schránky. Doručenka obsahuje všechny povinné náležitosti, přičemž vzhledem k tomu, že jde v souladu s § 50f odst. 3 o. s. ř. o veřejnou listinu, považují se údaje na ní uvedené za pravdivé. Bylo by tedy nutné, aby pátá žalovaná prokázala, že pravdivé nejsou. Ta však ani po příslušném poučení odvolacím soudem důkazy k prokázání svého tvrzení neoznačila. Podepsaný soud proto uzavírá, že rozsudek soudu prvního stupně byl páté žalované doručen řádně.

19. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke správným skutkovým zjištěním, na která pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. V rámci odvolacího řízení pak bylo nutné dokazování podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnit o důkazy navřené žalovanými 1. – 4. k prokázání tvrzení o solventnosti první žalované. Vzhledem k tomu, že peněžní prostředky na vyplacení přiměřené náhrady žalobkyni si žalovaní zajistili až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, byly tyto jimi navržené důkazy v odvolacím řízení důkazy přípustnými [§ 205a písm. f) o. s. ř.]. Provedenými důkazy bylo zjištěno následující:

20. Z potvrzení o vedení účtu č. [č. účtu] vedeného na jméno první žalované vydaného [právnická osoba]., dne [datum] bylo zjištěno, že zůstatek na tomto účtu činil [částka]. Z potvrzení o vedení téhož účtu vydaného dne [datum] bylo zjištěno, že zůstatek na tomto účtu činil [částka].

21. Z výpisu z účtu č. [č. účtu] ze dne [datum] vedeného u [právnická osoba]., jehož majitelem je [jméno FO], bylo zjištěno, že zůstatek na tomto účtu činil [částka]. Na listině je rukou dopsáno a podepsáno prohlášení [jméno FO], že „tohle je stav mého účtu, a to je také všechno, co mohu pro babičku a mámu udělat“.

22. Z ostatních provedených důkazů, tj. ze smlouvy o zápůjčce, kterou měl v budoucnu uzavřít [jméno FO] jako zapůjčitel a žalovaní 1. – 5. jako vydlužitelé, ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kterou měl v budoucnu uzavřít [jméno FO] jako zástavní věřitel a žalovaní 1. – 5. jako zástavci, z připraveného návrhu na vklad tohoto práva do katastru nemovitostí, z komunikace na platformě WhatsApp s panem Záděrou, z kupní smlouvy ze dne [datum] a jejího dodatku ze dne [datum], neučinil odvolací soud pro nadbytečnost žádná skutková zjištění, když solventnost žalovaných měl prokázanou z jiných důkazů.

23. Odvolací soud učinil skutkový závěr, že první žalovaná disponuje finančními prostředky ve výši [částka], které má okamžitě k dispozici na svém bankovním účtu, a které získala z prodeje jiné nemovitosti ve svém výlučném vlastnictví, a dále že další finanční prostředky ve výši [částka] je první žalované ochoten na úhradu vypořádacího podílu poskytnout [jméno FO], syn páté žalované a vnuk první žalované.

24. Podle § 1140 odst. 1 o. z. platí, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

25. Podle § 1140 odst. 2 o. z. platí, že každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

26. Podle § 1143 o. z. platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

27. Podle § 1144 odst. 1 o. z. platí, že je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hod nota.

28. Podle § 1147 o. z. platí, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

29. Odvolací soud k otázce zrušení spoluvlastnictví nejprve konstatuje, že jak správně uvedl již soud prvního stupně, žalobkyně nemůže být v souladu s § 1140 odst. 1 o. z. nucena setrvávat ve spoluvlastnictví s žalovanými, tj. má právo domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem. Vypořádání zrušeného spoluvlastnictví přitom musí proběhnout jedním ze způsobů upravených ve shora citovaných ustanoveních § 1144 a § 1147 o. z., soud je zároveň při úvaze o vhodném způsobu vypořádání vázán zákonným pořadím tam upravených způsobů – věc nelze prodat ve veřejné dražbě, má-li o ni zájem některý ze spoluvlastníků, zároveň ji ale nelze ani jednomu ze spoluvlastníků přikázat, pokud ji lze mezi spoluvlastníky rozdělit. O zrušení spoluvlastnictví je v souladu s § 1140 odst. 2, věty druhé, o. z. možné nerozhodnout pouze pokud o něj žalobce žádá v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

30. S ohledem na tento učiněný závěr odvolací soud opětovně hodnotil, jaký způsob vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem je v projednávané věci namístě, přičemž se nejprve zabýval jejich reálnou dělitelností. Shodně jako soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že nemovitosti za reálně dělitelné považovat nelze, a to už s ohledem na stavebnětechnický charakter stavby, způsob využití pozemků a velikost spoluvlastnických podílů. Žádný z účastníků nadto tento způsob vypořádání v rámci odvolacího řízení nepožadoval.

31. Jako další v pořadí podepsaný soud zvažoval vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho nebo více ze spoluvlastníků. Vzhledem k tomu, že o přikázání nemovitostí projevili zájem žalovaní, kteří shodně navrhovali, aby podíl o velikosti 1/12 ve vlastnictví žalobkyně přirostl k dosavadnímu podílu první žalované tak, aby výše ostatních spoluvlastnických podílů zůstala neměnná, jakož i vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury je jednou z podmínek přikázání věci dostatečná solventnost zájemce (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), zabýval se odvolací soud nejprve otázkou obvyklé ceny nemovitosti, resp. výší vypořádacího podílu, jehož ztrátu by první žalovaná měla při navrhovaném způsobu vypořádání žalobkyni kompenzovat.

32. K tomu odvolací soud konstatuje, že lze plně přisvědčit žalobkyni, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v tom směru, že základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obvyklá cena v daném místě a v době rozhodování. Náhrada představuje příslušný podíl z ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod č. 15/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, v poměrech nové právní úpravy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Je tomu tak proto, že „při vypořádání soud může (kromě dalších možností) přikázat věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Jde však stále o vypořádání spoluvlastnictví k celé věci. Při vypořádání je tedy nutno vycházet z hodnoty celé věci a z velikosti podílů jednotlivých spoluvlastníků. Obdobně se konečně postupuje i tehdy, nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků. V takovém případě soud […] nařídí prodej věci a výtěžek rozdělí podle podílů. Tímto postupem přitom soud dospěje k obecné ceně celé nemovitosti a výtěžek rozdělí podle spoluvlastnických podílů. Neexistuje přitom žádný logický důvod, proč by při vypořádání spoluvlastnictví v jednom případě mělo být vycházeno z obecné ceny celé věci a ve druhém případě z obecné ceny spoluvlastnického podílu“ – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].

33. Pokud žalovaní 1. – 4. namítali, že Nejvyšší soud ve vztahu k vypořádání společného jmění manželů judikuje, že výše vypořádacího podílu má vycházet z ceny podílu, odvolací soud konstatuje, že při vypořádávání společného jmění manželů sice existuje případ, kdy tomu tak je, jedná se však o případ specifický, odůvodněný zájmem na spravedlivém vypořádání majetku ve vztahu mezi manžely. Konkrétně se jedná o situaci, kdy je součástí společného jmění manželů podíl na nemovitosti, a kdy dalšími spoluvlastníky této nemovitosti jsou třetí osoby (žalovanými odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Závěry této judikatury však nejsou do řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví přenositelné, a to z toho důvodu, že zatímco vypořádání podílu ve vztahu mezi manželi se dotýká jen toho podílu, který je součástí společného jmění manželů, a ostatních spoluvlastníků se nijak nedotkne, zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se týká všech spoluvlastníků bez výjimky. Tyto závěry ostatně Nejvyšší soud výslovně potvrdil v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a to v řízení, ve kterém byla řešena zcela obdobná situace, kdy bylo spoluvlastnictví vypořádáno tím způsobem, že nadále ve spoluvlastnickém vztahu setrvali pouze tři z původních čtyř spoluvlastníků.

34. Soud prvního stupně tudíž s ohledem na shora uvedená východiska nijak nepochybil, když nezohlednil zjištění znalce, že cena spoluvlastnického podílu žalobkyně je vzhledem k jeho malé velikosti reálně o 30 % nižší, než by odpovídalo prostému výpočtu (tj. vynásobení obvyklé ceny celé nemovitosti velikostí podílu). Nadto není ani pravdou, že by se soud prvního stupně s argumentací žalovaných týkající se otázky, co je základem pro stanovení výše přiměřené náhrady, nijak nevypořádal. V bodě 17. napadeného rozhodnutí totiž naopak zcela srozumitelně a přezkoumatelně vyložil, proč nelze závěry žalovanými odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], na posuzovaný případ vztahovat.

35. Dále nutno vyjít z teze, že zatímco stanovení obvyklé ceny celé věci je úkolem k tomu povolaného znalce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]), protože se jedná o otázku skutkovou, určení výše přiměřené náhrady je otázkou právní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Z tohoto důvodu soud prvního stupně nijak nepochybil, když neprovedl žalovanými předložené důkazy k výši přiměřené náhrady, neboť důkazy bylo možné provádět pouze k otázce obvyklé ceny celé nemovitosti, kterou však měl soud prvního stupně za najisto postavenou znaleckým posudkem a kterou žalovaní nijak nesporují, když ke způsobu stanovené obvyklé ceny nemovitosti znalcem neměli v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím žádných námitek. Rozporovali-li tudíž žalovaní pouze výši vypořádacího podílu, což je otázka právní, nebylo namístě jimi navržené důkazy provádět. Vytýkají-li žalovaní soudu prvního stupně, že neprovedení jimi navržených důkazů dostatečně neodůvodnil, pak je třeba uvést, že v bodě 7. odůvodnění napadeného rozhodnutí soud důvody pro nedoplnění dokazování podrobně vysvětlil.

36. Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že výši vypořádacího podílu lze podle ustálené judikatury pro rozpor jejího přiznání s dobrými mravy výjimečně snížit nebo i nepřiznat. Nejvyšší soud však zároveň ustáleně judikuje, že důvodem pro výjimečné snížení přiměřené náhrady není bez dalšího okolnost, že spoluvlastník nabyl podíl v dražbě za výrazně nižší cenu a nabytí podílu nebylo primárně motivováno realizací práva nemovitosti užívat, ale ekonomickou úvahou směřující k nabídce prodeje spoluvlastnického podílu s tím, že v případě absence dohody bude požadavek na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatněn u soudu (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], nebo rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Námitka žalovaných, že žádný z judikátů neřeší specifickou situaci spekulativních nákupů podílů na nemovitostech, tudíž není důvodná. Není nadto ani pravdou, že se soud prvního stupně touto otázkou nezabýval, když naopak v bodě 17. napadeného rozhodnutí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], citoval a na jeho závěry odkazoval.

37. Pokud se dále týká žalovanými odkazovaného rozsudku Okresního soudu v Trutnově v řízení sp. zn. [spisová značka], odvolací soud pouze konstatuje, že se jedná o rozsudek soudu prvního stupně, vůči kterému bylo podle veřejně dostupných zdrojů (webová aplikace infosoud na www.justice.cz) podáno odvolání, a který tudíž není ani pravomocný. Odvolací soud nadto není ani teoreticky nikterak vázán závěry soudu nižšího stupně v situaci, kdy ustálená judikatura Nejvyššího soudu hovoří ve prospěch přesně opačných závěrů. Jinými slovy, ve světle rozebírané judikatury Nejvyššího soudu podepsaný soud nepovařuje za nutné se závěry Okresního soudu v Trutnově blíže zabývat.

38. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolací soud uzavírá, že úvahám žalovaných o tom, že základem pro stanovení výše přiměřené náhrady má být obvyklá cena podílu, a že povaha podnikání žalobkyně odůvodňuje mimořádné snížení výše vypořádacího podílu, nelze přisvědčit. S ohledem na všechnu výše citovanou konstantní judikaturu je zároveň nepochybné, že žalovaným nemohlo žádné legitimní očekávání stran způsobu zjištění výše vypořádacího podílu vzniknout.

39. V souvislosti s rozebíraným institutem obvyklé ceny odvolací soud pro vyloučení pochybností upozorňuje, že zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, kterým žalobkyně opakovaně argumentuje, se na řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nepoužije (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Obvyklou cenou nemovitosti se i pro účely řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozumí cena, které by bylo dosaženo při prodeji obdobné nemovitosti v obdobné lokalitě ve stejné době a v obvyklém obchodním styku (k tomu viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

40. Odvolací soud se dále zabýval otázkou solventnosti první žalované, a to ze shora rozebíraných důvodů ve vztahu k částce [částka], která představuje 1/12 z ceny nemovitostí zjištěné již před soudem prvního stupně na základě znaleckého posudku (tj. [částka] pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], [částka] pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]), neboť v odvolacím řízení proti této ceně žádný z účastníků ničeho nenamítal. Dospěl přitom k závěru, že první žalovaná svou solventnost dostatečně prokázala, neboť ke dni [datum] (tj. ke dni bezprostředně předcházejícímu vyhlášení rozsudku) činil zůstatek na jejím účtu [částka] – zůstatek tedy převyšoval částku potřebnou k vyplacení přiměřené náhrady žalobkyni.

41. Pokud žalobkyně namítala, že není nepochybné, že první žalovaná bude finanční prostředky mít i v době, kdy bude žalobkyni povinna plnit, když sami žalovaní uvedli, že tyto prostředky nemohou být složeny do soudní úschovy, neboť již své volné finanční prostředky vyčerpali a neměli by tak z čeho žít, podepsaný soud konstatuje, že v odvolacím řízení bylo postaveno najisto, že další finanční prostředky je první žalované ochoten na úhradu vypořádacího podílu poskytnout ze svých úspor [jméno FO], který měl k 18. březnu 2025 na svém bankovním účtu cca [částka], což je částka dostatečná na to, aby první žalovaná byla schopna uhradit žalobkyni přiměřenou náhradu a aby nebylo ohroženo zajištění životních potřeb žalovaných.

42. Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že souhlasí se žalobkyní, že v řízení před soudem prvního stupně první žalovaná svoji schopnost k vyplacení přiměřené náhrady neprokázala. Výběr částek [částka] (dne [datum]) a [částka] (dne [datum]) z účtu první žalované vedeného u [právnická osoba]., před rozhodnutím soudu prvního stupně neměl logiku, jestliže tyto prostředky měly sloužit k zaplacení přiměřené náhrady žalobkyni. To se ostatně potvrdilo v odvolacím řízení, v němž žalovaní uvedli jiný účel použití vybraných peněz.

43. Odvolací soud nepopírá, že žalovaní se chovali ne zcela standardně při prokazování své solventnosti. Současně však nemohl přehlédnout, že, na rozdíl od žalobkyně, která v tomto řízení „jen“ realizuje v rámci svého podnikání oprávněný zájem na ekonomickém zisku, žalovaným jde o zachování možnosti společného bydlení žalovaných 1. – 4. v nemovitostech, které dosud užívají, a kde si mohou vzájemně v rámci rodiny pomáhat (třetí žalovaný je hendikepovaný). I s ohledem na tento sociální aspekt poskytl odvolací soud žalovaným delší časový prostor k zajištění si finančních prostředků k zaplacení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl žalobkyni.

44. Odvolací soud tedy s ohledem na vše výše uvedené dospěl k názoru, že soud prvního stupně rozhodl v zásadě správně. Vzhledem však k tomu, že zrušit spoluvlastnictví lze pouze k věci jako k celku, neboť následným konstitutivním rozhodnutím o způsobu vypořádání se vytváří zcela nový vlastnický stav, bylo nutno jeho rozhodnutí v tomto ohledu změnit a výrok rozhodnutí přeformulovat.

45. V důsledku všeho výše uvedeného rozhodl odvolací soud tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tedy rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že spoluvlastnictví účastníků zrušil, nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaných, a to první žalované v rozsahu ideálních 2/3 celku, druhé žalované v rozsahu ideální 1/12 celku, třetímu žalovanému v rozsahu ideální 1/12 celku, čtvrté žalované v rozsahu ideální 1/12 celku a páté žalované v rozsahu ideální 1/12 celku, a současně uložil první žalované zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu ve výši [částka]. Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. určena jako třídenní, neboť pro jinak určenou lhůtu neshledal odvolací soud za existence prostředků v dostatečné výši na bankovním účtu, a tedy prostředků okamžitě k dispozici, důvody.

46. Pokud se týká náhrady nákladů řízení mezi účastníky, k tomu odvolací soud konstatuje, že podle ustálené judikatury platí, že povaha řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je natolik specifická, že při rozhodování o nákladech řízení není možno úspěch a neúspěch ve věci dovozovat z toho, zda byl vydán rozsudek v souladu s petitem navrhovaným žalobcem či nikoliv. Stanoviskem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, bylo postaveno najisto, že „pravidlo úspěchu ve věci, ovládající rozhodování o nákladech řízení […] upravené v § 142 o. s. ř., je v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z pohledu čl. 11 odst. 1 a také čl. 36 odst. 1 Listiny [základních práv a svobod] třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Jinak, vyhoví-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zpravidla nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neodůvodňují-li konkrétní okolnosti věci výjimečně postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. […].“

47. Lze tedy uzavřít, že ustálená judikatura vychází z teze, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch, a je proto obecným východiskem, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení, ledaže jsou pro opačný postup dány zvláštní důvody. Odvolací soud přitom nemá za to, že v projednávané věci lze takové zvláštní důvody z tvrzení stran a z průběhu řízení před soudy obou stupňů dovodit.

48. Z tohoto důvodů rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, tedy tak, že si každý z účastníků ponese jemu vzniklé náklady řízení před soudy obou stupňů sám.

49. Pokud se dále týká rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu, k tomu odvolací soud uvádí, že v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, přičemž v souladu se shora rozebíraným rozhodnutím je třeba na procesní úspěch všech účastníků pohlížet jako na stejný.

50. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že za řízení před soudem prvního stupně bylo znalci přiznáno znalečné ve výši [částka] (usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) a ve výši [částka] (usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka]), tedy že celkem bylo přiznáno znalečné ve výši [částka]. Z rozpočtových prostředků státu přitom bylo hrazeno [částka], když žalobkyně a pátá žalovaná zaplatily státu zálohu každá ve výši [částka].

51. Z tohoto důvodů rozhodl odvolací soud podle § 148 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku III. a IV. tohoto rozsudku, a uložil účastníkům zaplatit státu náhradu nákladů řízení, které vynaložil ze svých prostředků, a to každé procesní straně v rozsahu jedné poloviny, tedy ve výši [částka]. Lhůta k plnění byla podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. určena jako třídenní.

52. V této souvislosti odvolací soud pro úplnost upozorňuje, že žalobkyně na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], již zaplatila na náhradě nákladů státu částku [částka], a že pátá žalovaná zaplatila z téhož důvodu částku [částka], přičemž odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení tyto zaplacené částky nijak nezapočetl.