o odvolání manželky proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 1. 2022, č.j. 8 C 107/2021-54

1. Okresní soud v Rakovníku rozhodl rozsudkem ze dne 27.1.2022, č.j. 8 C 107/2021-54 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), k návrhu manžela ze dne [datum] ve výroku I. o rozvodu manželství účastníků, jež bylo uzavřeno dne [datum] před [anonymizováno] národním výborem v [obec] (dle výroku rozsudku před„ Městským úřadem Rakovník“). Výrokem II. bylo deklarováno, že„ náklady řízení platí stát“ a ve výroku III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Soud prvního stupně v řízení předně ustanovil manželce opatrovníka, když ta sama s ohledem na svůj [anonymizováno] stav, kdy se léčí s [anonymizováno] poruchou, pro niž byla v průběhu řízení i [anonymizováno], nebyla schopna účasti a výpovědi u jednání soudu. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky k tomu, aby manželství bylo rozvedeno. Manželství je dle závěru soudu prvního stupně hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno. Rozvrat manželství je dlouhodobý, nelze očekávat jeho obnovení. Dle výpovědi svědka [jméno] [příjmení] (mladšího), syna účastníků, manželé žijí již více než 10 let každý (zvlášť) v jednom patře domu, který vlastní manžel. Nevycházejí spolu, netráví spolu volný čas, nejezdí na dovolené, situace mezi nimi dospěla do stavu, kdy se vzájemně nesnáší. Manželka se léčí na [anonymizováno], její stav je čím dál horší, je agresivní, neustále vyvolává spory, manžel ale naopak na manželku neútočí. V současné době podal syn účastníků návrh na omezení svéprávnosti matky (manželky) s tím, že by jí dělal opatrovníka. Ohledně příčin rozvratu soud tyto shledal spíše na straně manželky, byť bral v potaz, že její agresivní chování a různé schválnosti vůči manželovi jsou zásadně ovlivněny duševní poruchou, kterou manželka zřejmě již delší dobu trpí. Soud prvního stupně zvažoval i použití tzv. tvrdostní klauzule ve smyslu § 755 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), kdy však neshledal splněny zákonem stanovené podmínky pro její aplikaci. Nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství, nebyla splněna podmínka, že by se manželka na rozvratu manželství převážně nepodílela (byť nezaviněně), a nadto manželé spolu nežili již po dobu delší tří let, ustanovení § 755 odst. 2 písm. b) o.z. se proto v daném případě neuplatní. Návrhu manžela na rozvod proto soud prvního stupně vyhověl a manželství rozvedl. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto výrokem III. v souladu s ust. § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z.ř.s.“), tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Ve výroku II. pak rozhodl soud s odkazem na § 140 odst. 2 a § 148 o.s.ř. ve vztahu k nákladům opatrovníka manželky, které nese stát, výrokem, dle kterého„ (n) áklady řízení platí stát.“

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala manželka prostřednictvím svého opatrovníka včasné odvolání. V odvolání uváděla, že se cítí být vázána slibem manželství a očekává totéž od manžela. Poukazovala na svou [anonymizováno], kdy by jí manžel měl poskytovat pomoc a oporu, nikoli manželství za dané situace ukončit proti její vůli. Rozvod si manželka nepřála též s ohledem na svou výchovu a náboženské přesvědčení. Zdůrazňovala též dlouholetost manželství, vysoký věk manželky i její odkázanost na pomoc zvenčí. Opatrovník manželky taktéž poukázal na zjevně nesprávné označení orgánu, před kterým bylo manželství uzavřeno, ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

3. Manžel setrval v průběhu odvolacího řízení na svém návrhu na rozvod manželství a navrhoval potvrzení rozvodového rozsudku soudu prvního stupně.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a shledal podané odvolání manželky nedůvodným.

5. Jednání před odvolacím soudem proběhlo podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti manželky, manžela, i jeho zástupce, jenž nepřítomnost sebe i svého klienta omlouval, pouze za účasti opatrovníka manželky, který taktéž omluvil ze [anonymizováno] důvodů nepřítomnost manželky.

6. Podle § 655 o.z. manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.

7. Podle § 687 odst. 2 o.z. jsou si manželé navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.

8. Podle § 755 odst. 1 o.z. manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.

9. Dle § 755 odst. 2 o.z. přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu

a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo

b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let.

10. V souladu s § 758 o.z. manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.

11. Ve shodě se soudem prvního stupně má i odvolací soud za spolehlivě zjištěný mezi účastníky nastalý rozvrat jejich vztahu i manželství, který lze považovat ve smyslu citovaného § 755 odst. 1 o.z. za hluboký, trvalý a nenapravitelný. Manžel setrval po celou dobu řízení na svém návrhu na rozvod manželství, z jeho postoje bylo zřejmé, že je trvalý a manžel obnovit soužití zjevně nechce. Manželé nemají žádné nezletilé děti, s jejichž zájmy by rozvod manželství mohl být v rozporu. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] (mladšího), syna účastníků, bylo spolehlivě zjištěno, že manželé spolu již po dobu (výrazně) delší než tři roky fakticky nežijí a nevedou ani společnou domácnost. V daném případě tak nebylo možno uvažovat ani o mimořádném (a ze zákona pouze dočasném) odepření práva na rozvod navrhujícímu manželovi za použití shora citovaného ustanovení § 755 odst. 2 o.z., neboť nebyla splněna stěžejní negativní podmínka vyjádřená ve shora citovaném ustanovení § 755 odst. 2 písm. b) i.f. o.z., a to, že čas, kdy manželé spolu nežijí již trvá více než tři roky. Odvolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zmíněná tvrdostní klauzule je institutem výjimečným a dočasným. Právo na sebeurčení každého člověka je v konečném důsledku silnější než právo druhého manžela na ochranu uzavřeného manželství, a to zejména tam, kde citová pouta manželů již vymizela. Pozitivní citový vztah, na němž by mělo být každé manželství budováno, nelze ničím vynutit. Bez vzájemného respektu a úcty, důvěry a podpory ztrácí manželství podstatnou a zásadní část, na níž tento vztah stojí a o niž se opírá (resp. měl by). K tomu, aby se tvrdostní klauzule mohla vůbec uplatnit, musí být současně splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, a to, že rozvod je v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, dále, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství a že především stav ukončeného soužití manželů netrvá déle než tři roky. Shodně jako soud prvního stupně též odvolací soud uvedené zákonné předpoklady pro nerozvedení tohoto manželství neshledal. V souzené věci od rozpadu vztahu a soužití, kdy sice manželé žili v jednom domě, ale fakticky každý zvlášť, na jiném patře, a nevedli společnou domácnost, již uplynula doba delší tří let. Dle výpovědi syna manželů popsaný stav, kdy si každý z manželů v podstatě vedl svůj vlastní život zvlášť, trvá již po dobu více než deseti let. Již s ohledem na tuto okolnost, bez toho, aby bylo nutno zabývat se splněním dalších předpokladů upravených v § 755 odst. 2 o.z., bylo výjimečné, mimořádné odepření rozvodu manželství postupem dle § 755 odst. 2 o.z. v daném případě vyloučeno. S ohledem na toto překročení zákonem stanovené doby nesoužití, během níž (pouze) lze tvrdostní klauzuli uplatnit, a naopak při současném naplnění dalších zákonem stanovených podmínek rozvodu manželství, tedy jeho hlubokého, trvalého a nenapravitelného rozvratu, kdy nelze očekávat obnovení soužití, nelze požadovanému rozvodu bránit ani za použití § 755 odst. 2 o.z. Argumentace manželky v odvolání proto na uvedeném nemohla nic změnit.

12. Za této situace soud prvního stupně správně a v souladu se shora uvedenou právní úpravou manželství účastníků rozvedl. Podmínky pro výjimečné odepření rozvodu dle § 755 odst. 2 o.z. splněny nebyly. Jako věcně správný byl proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o rozvodu manželství účastníků podle § 219 o.s.ř. potvrzen. Pouze s ohledem na zjevnou nesprávnost v označení oddávajícího orgánu (s přihlédnutím k době uzavření manželství se zjevně tehdy nejednalo o městský úřad, ale národní výbor) v předmětném výroku odvolací soud tuto zjevnou nesprávnost opravil potvrzením výroku ve správném znění tak, že se rozvádí manželství účastníků uzavřené dne [datum] před [anonymizováno] národním výborem v [obec].

13. Podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolací soud změnil výrok II. rozsudku (o tom, že náklady řízení platí stát) tak, že tento výrok vypustil a v návaznosti na to také změnil označení dosavadního výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (o nákladech řízení mezi účastníky) tak, že se tento označuje jako výrok II. rozsudku soudu prvního stupně. K vypuštění výroku II. bylo přistoupeno z toho důvodu, že samostatný výrok, jímž je pouze konstatováno, že„ náklady řízení platí stát“, je především neurčitý, neboť z něj není zřejmé, o jaké náklady řízení se má jednat. Vedle toho, pokud není takovým výrokem ukládána konkrétní osobě konkrétní povinnost a přiznáváno konkrétní právo, pak takový výrok postrádá význam a je nadbytečný. Povinnost státu platit advokátovi, jenž byl ustanoven zástupcem nebo opatrovníkem účastníka, jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, kam patrně (jak se podává z odůvodnění rozsudku) výrok směřoval, vyplývá přímo ze zákona (§ 140 odst. 2 věta první o.s.ř.) a o těchto výdajích a odměně bude následně rozhodnuto samostatným usnesením soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů byl tedy výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jako nadbytečný vypuštěn.

14. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně ve výroku III. svého rozsudku věcně správně a v souladu s § 23 z.ř.s., a proto byl tento výrok změněn pouze v jeho označení (s ohledem na vypuštění dosavadního výroku II.) tak, že se označuje jako výrok II.

15. Podle § 224 odst. 1 o.s.ř., za použití § 23 z.ř.s., bylo rozhodnuto též o nákladech řízení před odvolacím soudem tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť okolnosti případu jejich přiznání některé ze stran neodůvodňují.