o zaplacení částky 202 761,53 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č.j. 5 C 190/2021-164 ze dne 26.11.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 127 532 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 17. 8. 2019 do zaplacení, dále částku 36 014,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 12. 2019 do zaplacení, dále částku 38 495,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 20. 6. 2022 do zaplacení, dále částku 720 Kč, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 155 538,37 Kč „v téže lhůtě“ k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.) a že „o znalečném bude rozhodnuto samostatným usnesením“ (výrok III.). Samostatným (ve skutečnosti doplňujícím) usnesením č.j. 5 C 190/2021-179 ze dne 27.1.2025 pak bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen „nahradit státu“ náklady řízení ve výši 19 632,44 Kč, a to „do tří dnů od právní moci rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2024, č.j. 5 C 190/2021-164, do pokladny zdejšího soudu.“

2. Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala dodávat a dodávala do odběrného místa žalovanému elektřinu a žalovaný se zavázal za tuto dodávku platit dohodnutou cenu. Nic z toho nebylo sporné. Žalovaný ale neuhradil fakturu za poskytování služeb žalobkyně (spotřebu elektřiny) za období od 21. 7. 2018 do 18. 7. 2019 ve výši 127 532 Kč splatnou k 16. 8. 2019, dále za období od 19. 7. 2019 do 28. 11. 2019 ve výši 36 014,21 Kč splatnou k 17. 12. 2019 a za období od 29. 11. 2019 do 28. 5. 2020 ve výši 38 495,32 Kč splatnou k 19. 6. 2020. Současně žalovaný neuhradil ani poplatky (pokuty) za zaslané písemné upomínky v celkové výši 720 Kč. O tom také nebylo sporu. Spor přetrvával pouze v otázce správného měření spotřeby elektřiny žalovaného ve shora uvedených obdobích. Žalovaný tvrdil, že tak mnoho elektřiny nemohl spotřebovat a že elektroměr musel mít nějakou závadu, na jejímž základě chybně měřil. Po výměně elektroměru se totiž spotřeba snížila. V tomto směru soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na elektroměru, který byl instalován v odběrném místě žalovaného, nebyly nalezeny žádné vady, a tento byl způsobilý podávat pravdivé informace o spotřebě elektrické energie v odběrném místě žalovaného. Tuto skutečnost potvrdil i Český metrologický institut, který dne 14. 7. 2020 provedl zkoušku daného elektroměru. Dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], je elektroměr jediné zařízení, které mohlo v objektu žalovaného změřit skutečnou spotřebu elektrické energie. K nesprávnému stanovení této spotřeby by tak mohlo dojít pouze v případě, že by byl elektroměr vadný. Skutečná spotřeba se od obvyklé může drasticky lišit v závislosti na šetrném užívání spotřebičů. Zpětně zjistit, jaké spotřebiče a jakým způsobem byly využívány, není možné. Výkyvy ve spotřebě elektřiny žalovaného v jednotlivých obdobích nejsou mimořádným jevem. Skutečnost, že by na se elektroměru vyskytla vada, která by se neprojevila při jeho zkoušce, je vysoce nepravděpodobná. Proto soud prvního stupně již neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], kterým by žalovaný prokazoval případnou vadnost předmětného elektroměru. Jednak byl [tituly před jménem] [jméno FO] v řízení znalcem již ustanoven a znalecký posudek za dobu dvou let i přes několikeré urgence a uložené pořádkové pokuty nedodal a jednak soud považoval další dokazování týkající se vadnosti elektroměru za nadbytečné. Podle výsledku řízení pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky s tím, že rozhodnutí „o znalečném“ bylo vyhrazeno k samostatnému usnesení. Shora uvedeným usnesením pak bylo rozhodnuto ve skutečnosti o náhradě nákladů státu (nikoli o znalečném), a to shora uvedeným způsobem. Náklady státu byly „podle § 146 odst. 1 o.s.ř.“ a výsledku řízení uloženy k zaplacení žalovanému, výše byla stanovena podle dříve přiznaného znalečného.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání pouze žalovaný, a to v celém rozsahu. Namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a neprovedl důkazy navrhované žalovaným, takže nesprávně zjistil skutkový stav. Žalovaný poukazuje na to, že sporné faktury z let 2018–2020 vycházejí z údajů o odběru 33,74 MWh v jediném roce a 7,537 MWh v navazujících čtyřech měsících, což přesahuje obvyklou spotřebu rodinného domu téměř trojnásobně a vůbec neodpovídá vybavení domu spotřebiči ani faktickému užívání nemovitosti, pokud žalovaný byl často v zahraničí. Po výměně elektroměru v prosinci 2019 klesla roční spotřeba trvale na 13–23 MWh ročně, což žalovaný dokládá soupisem a grafem faktur z let 2020–2024. Jádrem kritiky je dále způsob, jímž soud provedl a vyhodnotil znalecký posudek. Poté co dva soudní znalci z oboru energetiky odmítli vypracovat posudek, ustanovil soud znalcem [tituly před jménem] [jméno FO], specializovaného na elektroniku, automatizační a řídicí systémy, nikoli na energetiku. Žalovaný namítá, že osoba takové kvalifikace není způsobilá hodnotit reálnost odběru elektřiny ani funkčnost elektroměru, takže závěry posudku nemohou být podkladem rozhodnutí. Současně upozorňuje, že soud bez vysvětlení odmítl nahradit či doplnit tento posudek znaleckým zkoumáním [tituly před jménem] [jméno FO], jenž předběžně shledal spotřebu násobně přesahující obvyklé hodnoty. Na tom podle žalovaného nic nemění ani odkaz na přezkumný protokol Českého metrologického institutu. Ten podle žalovaného nesplňuje řadu povinných náležitostí vyhlášky č. 262/2000 Sb. a nemůže obstát jako důkaz správné funkce měřidla. Kvalitu důkazu dále oslabuje nejasný osud samotného elektroměru: zástupci žalobkyně postupně uváděli, že neví, kde přístroj je, pak že přístroj je v držení společnosti [právnická osoba], a následně že mohl být přidělen jinému odběrateli či zlikvidován. Podle žalovaného tak nebyl zachován řetězec důkazů a zároveň mu byla znemožněna možnost nezávislého přezkoumání měřidla znalcem z oboru metrologie, což opakovaně navrhoval. Soud návrh na doplnění dokazování tímto posudkem beze zřetelného odůvodnění zamítl, ačkoli ani [tituly před jménem] [jméno FO] možnost sporadicky se vyskytující vady elektroměru nevyloučil. Žalovaný rovněž vytýká soudu selektivní přístup k dalším důkazům. Soud odmítl vyslechnout matku a manželku žalovaného k rozsahu užívání domácnosti, přestože tyto okolnosti žalovaný považuje za klíčové. Namísto toho soud spekuloval o „neoprávněném odběru“ či „vadném vedení“, byť tyto hypotézy nikdo netvrdil a dokazování je nepotvrdilo. Zvláštní námitku pak žalovaný směřoval proti výroku o náhradě nákladů. Soud přiznal žalobkyni odměnu advokáta za pět blíže neurčených vyjádření a stejné množství režijních paušálů, aniž vysvětlil, proč má žalovaný hradit náklady spojené s opakovaným doplňováním tvrzení, jež měla být obsažena již v žalobě. Všechny tyto skutečnosti vedou žalovaného k závěru, že rozsudek je třeba zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. rozsudek změnit.

4. Žalovaný dále podal samostatně i včasné odvolání proti uvedenému usnesení o náhradě nákladů státu. Namítl, že znalec ing. [jméno FO] byl ustanoven, aniž by došlo ke zproštění povinností předchozího znalce, navíc odbornost znalce [jméno FO] neodpovídá druhu odborné otázky, která se v řízení řeší. Žalovanému proto neměla být náhrada nákladů státu uložena.

5. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně, včetně doplňujícího usnesení, považuje po všech stránkách (skutkové i právní) za správný, žalovaný ve svém odvolání opakuje argumenty, které přednášel během dosavadního průběhu řízení. Žalobkyně rekapituluje smluvní vztah a nízkou platební morálku žalovaného. K výraznému nárůstu spotřeby žalobkyně uvádí, že v roce 2018 probíhalo v domě žalovaného dokončování hrubé stavby a nepřetržité elektrické vytápění za účelem vysušení konstrukcí; proto nelze považovat roční odběr 33,74 MWh za nereálný. Spotřeba klesla až po dokončení stavebních prací, a přesto zůstávala v navazujícím období stále výrazně nad původně deklarovaným odhadem. Naopak tvrzení, že rodina žalovaného byla celé týdny mimo dům a že spotřebiče byly vypnuté, považuje žalobkyně za ničím neprokázané. Klíčovou obranou proti námitce vadného měření je trojí ověření elektroměru: před prvotní instalací, v Autorizovaném metrologickém středisku ve Skutči a 14. 7. 2020 v Českém metrologickém institutu. Měřidlo splnilo všechny metrologické a technické požadavky. Žalobkyně popírá, že by zatajovala výsledky přezkumu. Současně zdůrazňuje, že elektroměr je majetkem distributora, a obchodník nemá faktickou možnost s ním nakládat a skutečně neví, kde se nachází. Ve vztahu ke znaleckým posudkům žalobkyně hájí posudek [tituly před jménem] [jméno FO]: jednak byl vypracován osobou s příslušnou odborností, kterou žalovaný během nalézacího řízení nikdy nezpochybnil, jednak logicky vysvětluje, že výkyvy v odběru elektřiny nejsou výjimečné a vada, jež by unikla provedeným testům, je krajně nepravděpodobná. Naopak chování dříve ustanoveného znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který po dvouletém „selhání“ bez komunikace se soudem oslovil pouze žalovaného, podle žalobkyně vzbuzuje pochybnosti o jeho nestrannosti. Doplnění dokazování dalším metrologickým posudkem by bylo podle žalobkyně neekonomické a nadbytečné, neboť jediným znaleckým ústavem v ČR s potřebnou odborností je právě Český metrologický institut, který elektroměr již zkoumal. Žalovaným tvrzená sporadická vada měřidla z provedených důkazů nevyplývá. Ani v protokolu o kontrole měřidla žalobkyně nespatřuje žádné nedostatky, zkouška nebyla nijak krátká, probíhala dva dny, nicméně představa žalovaného o měsíčním zkoušení je zcela nereálná. Žalobkyně rovněž vyvrací technické námitky žalovaného. Domněnku, že jediným významným spotřebičem byl „plynový“ kotel stažený na 4 kW, označuje za nesprávnou: kotel je elektrický a nižší nominální výkon se ve výsledné spotřebě zásadně neprojeví; v domě navíc funguje řada dalších přístrojů vysokého příkonu. Údajný „drastický pokles“ po výměně elektroměru nelze interpretovat jako důkaz vady měřidla, protože i následné fakturační období prokazuje přesah orientační průměrné spotřeby běžného rodinného domu. Žalobkyně v tomto směru zdůrazňuje hodnotu hlavního jističe (nejprve 3x 50A, později 3x 40A), což významně přesahuje jištění běžného domu (3x 25A) a umožňuje teoreticky spotřebu až 230 MWh ročně. Otázku výše nákladů řízení žalobkyně ponechala na úvaze soudu. Proto navrhla potvrzení rozsudku, včetně doplňujícího usnesení, a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalovaného převážně neopodstatněným.

7. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou zcela správná, předloženým důkazům odpovídají, a odvolací soud na ně pro zjednodušení odkazuje, aniž by je opakoval. Zejména jde o uzavření smlouvy, provedenou fakturaci a rozsah placení. O tom ani nebyl spor.

8. Pokud jde o odvolací námitky žalovaného, tak klíčové pro posouzení věci je skutečně trojí ověření elektroměru: povinně před prvotní instalací a zejména následně v Autorizovaném metrologickém středisku ve Skutči 10.1.2020 a v Českém metrologickém institutu dne 14.7.2020, jak zjistil soud prvního stupně. Měřidlo v obou zkouškách (provedených po reklamaci spotřeby žalovaným) splnilo všechny technické požadavky. Tím je skutečná spotřeba podle naměřených výsledků, které jinak nebyly sporné, jasně prokázána a není podstatné, jakými přístroji a jakým způsobem jejich použití žalovaný (popř. jiné osoby pohybující se v odběrném místě) tak vysoké spotřeby elektřiny dosáhl, zda a kdy byl či nebyl v zahraničí. Podle uzavřené smlouvy se objem dodané elektřiny (zboží) měří právě elektroměrem. Reklamace tedy byla vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná a žalovaný to věděl.

9. Je sice pravdou, že středisko ve Skutči je součástí distributora (společnosti [právnická osoba].), a tím i holdingu [právnická osoba]. (jako žalobkyně), to však neznamená, že na výsledky tohoto přezkoušení se nelze spolehnout, že jsou falešné. Jde o oddělené dceřiné společnosti a nic (kromě subjektivních domněnek žalovaného) nenasvědčuje nějakému širšímu spiknutí, jen za účelem poškození žalovaného. Navíc je zde následné přezkoušení měřidla nezávislým Českým metrologickým institutem se zcela stejným výsledkem.

10. Odvolací soud stejně jako žalobkyně nespatřuje žádné formální nedostatky v obou protokolech o kontrole měřidla. Žalovaný ostatně netvrdil nic konkrétního, co v listinách podle prováděcí vyhlášky chybí, nebo co je uvedeno nesprávně. Pouze obecně mlžil, že listiny neodpovídají prováděcím předpisům, a proto je nelze použít, nebo že zkouška má běžet „asi měsíc,“ což je zjevný nesmysl. To nasvědčuje účelovosti námitek žalovaného, stejně jako okolnost, že žalovaný nezaplatil za svou spotřebu v předmětných obdobích nic, nezaplatil tedy ani v rozsahu, který podle své verze událostí skutečně spotřeboval. Realita je tedy podle názoru odvolacího soudu mnohem prostší - žalovaný se prostě pokouší placení za poskytnutou komoditu vyhnout, nebo ho alespoň oddálit.

11. Žalovaný se ostatně o další přezkoumání elektroměru znalcem tehdy (v době reklamace a po neúspěšném přezkoušení v uvedených institucích) nijak nezajímal, takový důkaz nezajistil, alespoň o tom nic netvrdil. Po měřidle se začal shánět a jeho znalecké zkoumání navrhovat až za trvání řízení. V tomto směru odvolací soud nepovažuje vysvětlení žalobkyně k dalšímu pohybu a umístění elektroměru za jakkoli podezřelé (ve snaze zašantročit způsobilý důkaz na úkor žalovaného), jak se žalovaný snaží soudu podsunout. Navíc, i kdyby byl nyní elektroměr ještě distributorem (nikoli žalobkyní) dohledán a předložen, jak žalovaný požaduje, mohl by být zkoumán jen jeho aktuální stav a nikoli stav v době bezprostředně po jeho odebrání od žalovaného. To považuje odvolací soud za daného stavu za nadbytečné.

12. Žalovaným tvrzená sporadická vada či anomálie elektroměru z provedených důkazů objektivně nevyplývá, naopak. Žalovaný ostatně o povaze vady elektroměru také nic konkrétního netvrdil, šlo o vadu záhadnou, jejíž mechanismus nebyl ani obecně popsán. Na výzvu odvolacího soudu žalovaný upřesnil, že naměřená spotřeba technicky (pokud jde o uvedený domovní jistič a elektroinstalaci) možná byla. Žalovaný prostě od počátku řízení jen nevěří (popírá), že tak vysoký objem elektřiny spotřeboval. Proto popírá vše, co je s tím v rozporu, a akcentuje vše, co možnost chybného měření teoreticky připouští. Ve skutečnosti však nic konkrétního neví.

13. Verze žalovaného je ale sama o sobě rozporná i v tom, že zmíněná blíže neurčená „vada“ zapříčinila chybné měření u žalovaného, ale následně (opět záhadně – ani obecně nepopsaným způsobem) zcela odezněla, takže při dvojím přezkoušení elektroměr „prošel,“ aniž by bylo cokoli chybného zjištěno. K tomu se pak pojí další verze, že elektroměr byl následně zašantročen proto, aby pravda žalovaného o poškození elektroměru nemohla vyjít najevo.

14. Znalec [jméno FO], který podle žalovaného nemá potřebnou odbornost v metrologii, při výslechu připustil vadu měřidla jen jako teoretickou možnost, nikoli jako reálnou verzi. Zjevně nechtěl zcela vyloučit něco, co nezkoumal, proto uvedl, že tato verze je „vysoce nepravděpodobná.“ Nic víc z jeho závěrů určit nelze. Konkrétní druh (mechanismus) takové možné vady nebyl vůbec zmíněn. Jinak znalec naopak uzavíral, že jediným spolehlivým zdrojem zjištění spotřeby je funkční elektroměr. To je ale jasné i z laického pohledu. Na závěru, že zpětně nikdy nelze spolehlivě zjistit, jaké spotřebiče a jakým způsobem žalovaný v rozhodném období v odběrném místě užíval, není nic objevného (odborného). K tomu znalec ani nemusel být soudem prvního stupně ustanovován, postačuje obyčejná lidská zkušenost. Kritické spotřebiče lze demontovat, odpojit či přenastavit v řádu minut či hodin. Proto není třeba podrobně rozebírat, jakou odborností znalec [jméno FO] vlastně disponuje a jakou nikoli, nebo zadávat další posudek řešící možnou či obvyklou spotřebu žalovaného. Je zřejmé, že znalec může zkoumat jen ty spotřebiče, které na místě nalezne později, což nemá potřebnou vypovídací hodnotu. Výsledky řádného měření elektroměrem nemůže zvrátit ani popis historického vybavení a užívání odběrného místa ze strany matky či manželky žalovaného. Soud prvního stupně tedy správně tyto důkazy neprovedl, pokud vada elektroměru nebyla zjištěna. Sám žalovaný ostatně připouštěl, že v domě v rozhodném období rodina nebyla stále (viz pobyty v cizině), takže ve skutečnosti ani nemůže vědět, co přesně se na místě v době nepřítomnosti odehrálo, což platí i pro navržené svědkyně. Stále jde jen o subjektivní přesvědčení (tvrzení) žalovaného.

15. Nic zásadního nepředstavuje ani pokles naměřené spotřeby elektřiny po výměně elektroměru. Skutečnou příčinou poklesu totiž může být stejně dobře prostá změna v rozsahu či způsobu využití spotřebičů v tomto okamžiku (období), o které žalovaný mlčí. Výsledek měření předchozím elektroměrem nelze takto vyloučit.

16. V tomto směru už odvolací soud neřešil (i jako nepřípustnou skutkovou novotu) tvrzení žalobkyně, že v rozhodné době (podle nově předložených snímků) v odběrném místě probíhala výstavba a docházelo zřejmě k vysoušení stavby, popř. k využití jiných stavebních strojů, které byly později odpojeny. Nic z toho není podstatné, jsou-li zde objektivní a věrohodné výstupy měření, jak shora uvedeno.

17. Pokud jde o znalce [jméno FO], jehož posudek žalovaný stále navrhuje, tak ten nebyl schopen, navzdory urgencím a pořádkovým pokutám, posudek vyhotovit vůbec, a to ani za základě požadavku soudu prvního stupně. Proto byl nahrazen znalcem [jméno FO]. Nyní lze jen stěží uvěřit, že tento znalec má posudek již zralý „ke kompletaci,“ jak žalovaný u jednání tvrdil, že čeká „jen na průkaz energetické náročnosti budovy“ a že z „předběžných závěrů“ tohoto posudku má vyplývat (bez potřebného podkladu, na který se teprve čeká), že účtovaná spotřeba „nebyla možná“ a že jen proto elektroměr musel trpět nějakou závadou, jejíž podstatu ovšem žalovaný (a zjevně ani znalec) ani obecně nezná (jistě by totiž nesouvisela s energetickou náročností stavby žalovaného).

18. Lze tedy shrnout, že námitky žalovaného vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně nejsou vůbec opodstatněné.

19. Soudu prvního stupně lze přisvědčit i v právním posouzení věci podle úpravy kupní smlouvy se speciální úpravou § 50 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. (dále jen energetický zákon). Žalovaný prostě odebíral elektrickou energii podle uzavřené smlouvy a za tento odběr, měřením řádně zjištěný, ve vymezených obdobích nezaplatil, a to ani po upomínkách, takže žalobkyni dluží žalovanou částku, včetně sjednané smluvní pokuty a příslušenství, jak správně vymezil již soud prvního stupně.

20. Pro úplnost lze uvést, že argumentace žalovaného, i kdyby byla opodstatněná, by vedla v konečném důsledku k závěru o neoprávněném odběru elektrické energie prostřednictvím zařízení, které (řádně) nezaznamenávalo odběr. Pak by ale nešlo stanovit, zda se tak dělo v neprospěch žalovaného (jak si žalovaný představuje) nebo ve skutečnosti v neprospěch žalobkyně. Náhradní metody výpočtu neoprávněného odběru podle prováděcích předpisů by při prokázané enormní hodnotě hlavního jističe nejspíše byly pro žalovaného ještě mnohem nevýhodnější. Při tak vysokém jištění by rozhodně nebylo opodstatněné vycházet ze standardní spotřeby jedné domácnosti v rodinném domě. A ani tu žalovaný nezaplatil, jak shora uvedeno.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku I. věcně správný. Soud prvního stupně správně posoudil i otázku prodlení a prodloužil i lhůtu k plnění ze zákonem stanovených 3 dnů (viz § 160 odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud nemá důvod na tom cokoli měnit a žalovaný ani žalobkyně to ani nepožadovali.

22. Totéž ale nelze uvést bez výhrad o dalších výrocích. V základu je správný i výrok II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. 1 o.s.ř. a podle úspěchu žalobkyně správně určil, kdo a komu náhradu nákladů platí. Správně také určil, že se platí k rukám právního zástupce žalobkyně, byť v odůvodnění již na to nepamatoval (viz § 149 odst. 1 o.s.ř.). Zjevně nesprávné je ale určení lhůty k plnění slovy „v téže lhůtě,“ tedy odkazem na výrok I. rozsudku. Soud je totiž povinen vždy v každém jednotlivém výroku uvést konkrétní lhůtu k plnění, ať již zákonnou či prodlouženou (viz § 160 odst. 1 o.s.ř.), což souvisí s možným odvoláním jen v rozsahu lhůty k plnění v kterékoli části (výroku, viz § 206 o.s.ř.). V pojetí soudu prvního stupně by se případná změna lhůty k plnění ve výroku I. mohla promítnout i do odvoláním nenapadeného výroku II., což není přípustné. Není ale pochyb o tom, že soud prvního stupně chtěl stanovit stejnou lhůtu 15 dnů, jako ve výroku I., pouze se nesprávně vyjádřil. Odvolací soud proto změnil uvedené vyjádření lhůty, věcně ale nebyl důvod na délce lhůty cokoli měnit, žalovaný ani žalobkyně to ani nepožadovali.

23. Z odvolacích námitek lze žalovanému přisvědčit jen ve výpočtu náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně přiznal skutečně 12 úkonů právní služby, z toho 5 vyjádření ve věci samé nad rámec podané žaloby. Zde odvolací soud nepřiznal pouze náhradu za úkon ze dne 30.10.2024 spočívající jen v označení (a předložení) důkazů, což není podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Jinak ale není důvod účtovanou náhradu za úkony advokáta krátit. Jakkoli není obvyklé, aby účastník učinil v řízení více než 2-3 podání ve věci samé (žalobu, repliku a případné další doplnění vyžádané soudem), nelze vyloučit, že podle průběhu řízení buď soud, nebo svou postupnou aktivitou druhý účastník vytvoří povinnost či potřebu reagovat a dále se ve věci samé vyjádřit, což je i tento případ. Pokud účastník vymýšlí stále nové a nové argumenty, musí být připraven, že i druhý účastník přijde s novými a novými protiargumenty a náklady řízení se tím zvýší. Převážně tedy nejde o účelové štěpení úkonů, jak žalovaný tvrdí. Proto žalobkyni náleží náhrada za celkem jedenáct úkonů právní služby po 9 140 Kč, jak vymezil soud prvního stupně, z toho 4 vyjádření ze dne 9.7.2021, 26.11.2021, 1.7.2024 a 18.11.2024. K tomu pak náleží 11 náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

24. Odvolací soud přepočetl i cestovné, které pro cestu k jednání v roce 2021 činí 1 304 Kč (cesta [adresa]. Celkové náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně tak činily 144 390 Kč (11x 9 140 Kč + 11x 300 Kč + 24x 100 Kč + 1 304 Kč + 3x 1 694 Kč + DPH + 8 111 Kč) a nikoli 155 538,37 Kč, jak uvedl soud prvního stupně. V tomto směru odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. také změnil.

25. Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením je dalším projevem nesprávných slovních obratů soudu prvního stupně a celkového zmatení věci. Jakkoli soud prvního stupně zřejmě chtěl postupovat podle § 148 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 155 odst. 1 o.s.ř. a rozhodnout výrokem III. o základu náhrady nákladů státu, uvedl, že „o znalečném“ (což je jiná otázka již dříve rozhodnutá) bude rozhodnuto samostatným usnesením, jinak neuvedl nic z toho, co podle uvedených ustanovení uvést v této fázi již měl. V odůvodnění pak soud prvního stupně neuvedl nic, popř. v navazujícím usnesení odkázal na § 146 odst. 1 o.s.ř., který se věci netýká. Samostatným usnesením rozhodl, jak shora uvedeno, což obsahově představuje spíše doplňující usnesení o nákladech státu podle § 166 o.s.ř., nicméně výrok nebyl jako doplněný nijak očíslován a naopak byl vztažen k výroku III. rozsudku s tím, že se tento týká nákladů státu.

26. K tomu je třeba uvést, že o základu nároku na náhradu nákladů (zde státu) se správně rozhoduje tak, že soud stanoví již v rozsudku, kdo a komu (zde žalovaný České republice-příslušné organizační složce-soudu, nikoli blíže neurčenému „státu“ natož „do pokladny“, rozuměno v hotovosti), popř. v jakém poměru (plném, částečném) náhradu nákladů státu platí, a stanoví se i lhůta k plnění, která běží ale až od právní moci samostatného usnesení (nikoli „rozsudku,“ podle kterého se ještě neví výše platební povinnosti). Samostatným usnesením se pak podle § 155 odst. 1 o.s.ř. určuje konkrétní částkou jen výše náhrady stanovené již v předchozím výroku rozsudku, nerozhoduje se samostatně o všech otázkách, tedy znovu nebo nově (samostatně) o tom, kdo, komu, kolik a kdy platí, jak to v konečném důsledku učinil soud prvního stupně a tím z rozhodování podle § 155 odst. 1 o.s.ř. fakticky přestoupil do rozhodnutí podle § 166 odst. 1 o.s.ř.

27. Odvolací soud nicméně přezkoumával uvedený rozsudek ve výroku III. ve spojení s uvedeným usnesením, proto pouze výsledné znění výroku III. upřesnil tak, jak by mělo vypadat už po jeho doplnění, a v tomto správném znění rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť soud prvního stupně vlastně výši náhrady správně vypočetl a správně i určil kdo, komu a v jaké lhůtě platí, pouze to vše nesprávně vyjádřil, jak shora uvedeno. Námitky žalovaného proti uvedené náhradě nejsou opodstatněné. Pokud žalovaný brojí proti odbornosti ustanoveného znalce, měl tak učinit při jeho ustanovení a nikoli až v okamžiku, kdy není spokojen se znaleckými závěry a kdy už náklady na znalečné vznikly a podle výsledku je to žalovaný, kdo je odpovědný za jejich náhradu. Zde platí odpovědnost za výsledek řízení a za náklady, které platil stát (viz § 148 odst. 1 o.s.ř.).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni tak náleží náhrada nákladů za 2 úkony advokáta v odvolacím řízení (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po 9 140 Kč, dále 2x režijní paušál po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu již ve znění od 1.1.2025 a náhrada za ztracený čas advokáta na cestě 8x 150 Kč podle § 14 advokátního tarifu ve znění od 1.1.2025 a náhrada jízdného k soudu a zpět v celkové výši 1 709 Kč (220 km při průměrné spotřebě 5,5l/100 km a ceně benzínu 35,80 Kč/l a paušální náhradě 5,50 Kč/km dle vyhlášky). Jiné náklady nebyly požadovány ani nevyplývají z obsahu spisu. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení tak činily 26 728 Kč. Lhůta a místo plnění odpovídá úpravě § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů úspěšné žalobkyně podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.