pro zaplacení 97 456,40 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 25. 9. 2024, č. j. 19 C 207/2024-25 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 43 321,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve zbytku se žaloba, tj. co do a) částky ve výši 27 223 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 16 869,74 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 50 357,86 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33 845,81 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 33 845,81 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, b) částky ve výši 26 912 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 002,69 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 31 910,21 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 24 332,11 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 24 332,11 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], IČO [IČO], a žalovaný jako zákazník uzavřeli dne 13. 4. 2017 smlouvu o zápůjčce – zelená v hotovosti č. [hodnota], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 28 000 Kč a žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 26 912 Kč (souhrnný poplatek se sestává z úroku, nákladu právní předchůdkyně žalobkyně za zpracování, doručení a flexibilní splácení a nákladu právní předchůdkyně žalobkyně za administrativní činnost a komfortní splácení), a to v 24 měsíčních splátkách, přičemž výše každé měsíční splátky činila 2 288 Kč, když splatnost poslední splátky byla stanovena na 13. 4. 2019. Celková dlužná částka, kterou byl žalovaný na základě této smlouvy povinen zaplatit, činila částku ve výši 54 912 Kč. Výše úrokové sazby činila 29,00 % ročně. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že peněžní prostředky převzal v hotovosti. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce (prokázáno smlouvou o zápůjčce – zelená v hotovosti č. [hodnota] uzavřenou dne 13. 4. 2017 a smluvními podmínkami smlouvy o zápůjčce). Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného především porovnáním jeho měsíčních příjmů a výdajů. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že žije s rodiči, má základní vzdělání, je svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a pracuje na plný pracovní úvazek jako skladník senior ve společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], tato skutečnost měla být právní předchůdkyní žalobkyně ověřena pracovní smlouvou (nedoloženo) a výplatními páskami (nedoloženo). Žalovaný dále v zákaznické kartě uvedl, že pobírá čistý měsíční příjem ve výši 14 692 Kč, jeho ostatní příjmy činí částku 5 000 Kč měsíčně, má zápůjčku u jiné společnosti, nemá úvěr z kreditní karty, jeho odhadované měsíční výdaje činí částku 8 000 Kč a splácí měsíčně externí splátky zápůjček ve výši 700 Kč a interní splátky ve výši 1 687 Kč (prokázáno zákaznickou kartou ze dne 13. 4. 2017). Žalovaný uhradil pouze částku v celkové výši 9 200 Kč, z toho dne 15. 5. 2017 částku ve výši 2 300 Kč, dne 13. 6. 2017 částku ve výši 2 300 Kč, dne 13. 7. 2017 částku ve výši 2 300 Kč a dne 13. 8. 2017 částku ve výši 2 300 Kč, dále neuhradil ničeho (prokázáno tabulkou umoření ze dne 2. 10. 2023). Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], IČO [IČO], a žalovaný jako zákazník dále uzavřeli dne 13. 7. 2017 smlouvu o zápůjčce – zelená v hotovosti č. [hodnota], na základě které právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku ve výši 40 000 Kč a žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 27 223 Kč (souhrnný poplatek se sestává z úroku, nákladu právní předchůdkyně žalobkyně za zpracování, doručení a flexibilní splácení a nákladu právní předchůdkyně žalobkyně za administrativní činnost a komfortní splácení), a to v 60 týdenních splátkách, přičemž výše každé měsíční splátky od první po předposlední činila 1 121 Kč a poslední činila 1 084 Kč, když splatnost poslední splátky byla stanovena na 6. 9. 2018. Celková dlužná částka, kterou byl žalovaný na základě této smlouvy povinen zaplatit, činila částku ve výši 67 223 Kč. Výše úrokové sazby činila 29,00 % ročně. Část poskytnutých peněžních prostředků ve výši 7 360 Kč byla dle ujednání ve smlouvě o refinancování zápůjčky použita na splacení (refinancování) zůstatku celkové dlužné částky z dříve uzavřené smlouvy o zápůjčce č. [hodnota] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že peněžní prostředky převzal v hotovosti. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce (prokázáno smlouvou o zápůjčce – zelená v hotovosti č. [hodnota] uzavřenou dne 13. 7. 2017 a smluvními podmínkami smlouvy o zápůjčce). Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného především porovnáním jeho měsíčních příjmů a výdajů. Žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že bydlí jako spoluvlastník, má základní vzdělání, je svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě a pracuje na plný pracovní úvazek jako skladník ve společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], tato skutečnost měla být právní předchůdkyní žalobkyně ověřena pracovní smlouvou (nedoloženo) a výplatními páskami (nedoloženo). Žalovaný dále v zákaznické kartě uvedl, že pobírá čistý měsíční příjem ve výši 20 097 Kč, má zápůjčku u jiné společnosti, nemá úvěr z kreditní karty, jeho odhadované měsíční výdaje činí částku 6 000 Kč a splácí měsíčně externí splátky zápůjček ve výši 600 Kč a interní splátky ve výši 3 978 Kč (prokázáno zákaznickou kartou ze dne 13. 7. 2017). Žalovaný uhradil pouze částku v celkové výši 8 363 Kč, z toho dne 19. 7. 2017 částku ve výši 3 363 Kč a dne 13. 8. 2017 částku ve výši 5 000 Kč, dále neuhradil ničeho (prokázáno tabulkou umoření ze dne 2. 10. 2023). Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 postoupila své pohledávky za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 9. 2023 odeslaným dne 27. 10. 2023 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, výpisem ze seznamu postupovaných pohledávek, oznámením o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2023 a podacím lístkem ze dne 27. 10. 2023). Žalovaný byl dopisem zástupce žalobkyně ze dne 28. 3. 2024, odeslaným dne 2. 4. 2024, vyzván k úhradě dlužných částek (prokázáno výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 28. 3. 2024 a podacím lístkem ze dne 2. 4. 2024). Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a již ničeho nezaplatil. Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením předmětných smluv o zápůjčce dostatečným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalovaného a žalovanému zápůjčky poskytla, aniž by řádně zjistila a následně posoudila příjmovou a výdajovou stránku žalovaného. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala příjmy a výdaje žalovaného například pracovní smlouvou, výplatními páskami, nájemní/podnájemní smlouvou, ač toto uvádí v žalobě. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně zkoumala registry, ať již bankovní nebo nebankovní, ale například i insolvenční rejstřík nebo centrální evidenci exekucí. Právní předchůdkyně žalobkyně tak s odbornou péčí neposoudila, zda je žalovaný schopen zapůjčené peněžní prostředky vrátit, pouze se spolehla na tvrzení žalovaného v zákaznických kartách ze dne 13. 4. 2017 a 13. 7. 2017. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nedostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“) a nesplnila tak podmínky, za nichž bylo možné zápůjčky žalovanému poskytnout. Soud proto předmětné smlouvy o zápůjčce posoudil jako absolutně neplatné. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené podle § 1879 a násl. o. z. postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni a žalovaný byl o změně věřitele právní předchůdkyní žalobkyně vyrozuměn. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč a 40 000 Kč, celkem ve výši 68 000 Kč, které žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Žalovaný se tak na úkor právní předchůdkyně žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil a je povinen plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 14 650,80 Kč (zapůjčených 28 000 Kč po odečtení žalovaným vrácených 13 349,20 Kč), neboť žalovaný měl kromě jistiny ve výši 28 000 Kč uhradit právní předchůdkyni žalobkyně částku 26 912 Kč, přičemž dle tvrzení žalobkyně v žalobě na jistině dluží 24 332,11 Kč, tzn. uhradil 3 667,89 Kč, a na poplatku 17 230,69 Kč, tzn. uhradil 9 681,31 Kč, celkem tedy uhradil částku 13 349,20 Kč, a částky 28 670,60 Kč (zapůjčených 40 000 Kč po odečtení žalovaným vrácených 11 329,40 Kč), neboť žalovaný měl kromě jistiny ve výši 40 000 Kč uhradit právní předchůdkyni žalobkyně částku 27 223 Kč, přičemž dle tvrzení žalobkyně v žalobě na jistině dluží 33 845,81 Kč, tzn. uhradil 6 154,19 Kč, a na poplatku 22 047,79 Kč, tzn. uhradil 5 175,21 Kč, celkem tedy uhradil částku 11 329,40 Kč, žalobkyni také vrátit. Soud prvního stupně proto žalobě co do žalobkyní požadované částky v celkové výši 43 321,40 Kč (14 650,80 Kč + 28 670,60 Kč), o níž se žalovaný bezdůvodně obohatil, s odkazem na § 87 ZSÚ vyhověl (výrok I.). Žalobě nevyhověl v ostatních nárocích (výrok II.), neboť v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se žalovaný dosud neocitl v prodlení či nebyly důvodné. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť žalovaný byl sice ve věci úspěšnější, ale žádné náklady mu v tomto řízení podle obsahu spisu nevznikly.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V něm nebrojila proti závěru o absolutní neplatnosti dané smlouvy a své odvolání omezila pouze na zamítnutí částky 7 115,60 Kč tvořící dosud nevrácené poskytnuté částky. Žalobkyně výslovně odvoláním nenapadla právní závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smluv. Žalobkyně namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že výše bezdůvodného obohacení činí 43 321,40 Kč (28 670,60 Kč ze Smlouvy č. [hodnota] a 14 650,80 Kč ze Smlouvy č. [hodnota]), když tato skutečnost neplyne ani z tvrzení žalobkyně ani z jí předložených a soudem provedených důkazů - přehledu plateb neboli tzv. Tabulek umoření. Žalobkyně v žalobě jednoznačně tvrdila, kolik bylo uhrazeno a doložila to uvedenými doklady. Soud nebyl oprávněn si sám dopočítávat, kolik bylo uhrazeno, neboť nárok z bezdůvodného obohacení je zcela odlišný od nároku žalobního. V žalobním nároku žalobce může část pohledávky dlužníkovi prominout a tudíž nepožadovat. Na základě výše uvedeného má žalobkyně za to, že má nárok na zaplacení části nesplacené jistiny zápůjčky jako bezdůvodného obohacení v celkové výši 50 437 Kč, tj. ve výši 31 637 Kč (40 000 Kč – 8 363 Kč) ze Smlouvy č. [hodnota] a ve výši 18 800 Kč (28 000 Kč – 9 200 Kč) ze Smlouvy č. [hodnota]. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. rozsudku a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 115,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a po částečném zopakování provedených důkazů podle § 213 odst. 2 o.s.ř. shledal odvolání žalobkyně důvodným. Ve výroku I. a ve zbývajícím rozsahu výroku II. nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen (§ 206 o.s.ř.).

6. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci vyjma otázky rozsahu úhrad žalovaného na předmětné závazky. Proto odvolací soud pro stručnost odkazuje na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když ani strany proti správnosti těchto skutkových zjištění nijak nebrojily. Odvolací soud se pouze neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o rozsahu plateb žalovaného.

7. Nutno zdůraznit, že břemeno tvrzení a důkazní, že došlo k plnění, které představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, nese žalobkyně. Oproti tomu břemeno tvrzení a důkazní, že ze strany žalovaného bylo na daný nárok žalobkyně plněno, tíží zásadně z povahy věci žalovaného. Ten zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní a v daném směru ničeho netvrdil. Žalobkyně sama pak v žalobě skutečně výslovně uváděla, že na dané závazky dle smlouvy č. [hodnota] bylo žalovaným zaplaceno celkem 8 363 Kč a dle smlouvy č. [hodnota] pak celkem 9 200 Kč. Obsah tabulek umoření předkládaných spolu se žalobou k důkazu žalobkyní je v tomto směru souladný, i když jejich obsah je komplikovaný množstvím údajů, týkajících se úhrad závazků podle původní smlouvy. Nebyl však důvod, aby soud prováděl přepočet úhrad ze strany žalovaného, s ohledem na výši jiných nároků uplatněných žalobkyní v žalobě, neboť z nich nelze učinit pozitivní skutkový závěr o provedení dalších žalobkyní neuvedených úhrad ze strany žalovaného, když jiná tvrzení ani důkazy o nich nebyly uvedeny ani označeny. Odvolací soud proto po zopakování důkazu obsahem tabulky umoření ze dne 2. 10. 2023 ke smlouvě č. [hodnota] (smlouva č. [hodnota]) a tabulky umoření ze dne 2. 10. 2023 ke smlouvě č. [hodnota] (smlouva č. [hodnota]), které jsou v souladu s tvrzeními žalobkyně o plnění ze strany žalovaného, uzavřel, že žalovaný uhradil celkem částku 8 363 Kč na smlouvu č. [hodnota] a celkem 9 200 Kč na smlouvu č. [hodnota].

8. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

9. Podle § 2993 věta první o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála povinnosti stanovené v § 86 odst. 1 zákona č. ZSÚ a nesplnila podmínky, za nichž bylo možné zápůjčky žalovanému poskytnout, neboť řádně před jejich uzavřením nezkoumala jeho úvěruschopnost. Proto předmětné smlouvy o zápůjčce jsou absolutně neplatné. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené podle § 1879 a násl. o. z. postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni a žalovaný byl o změně věřitele právní předchůdkyní žalobkyně vyrozuměn. Ohledně další právní argumentace, se kterou se odvolací soud plně ztotožňuje, lze odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, když žalobkyně s jeho závěry souhlasila.

11. S ohledem na shora uvedené však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně (její předchůdkyně) poskytla žalovanému, aniž tu byl platný závazek, celkem částku 68 000 Kč, kterou však žalovaný v plném rozsahu nevrátil. Dle tvrzení žalobkyně a jí předložených dokladů, bylo na tyto závazky vráceno pouze 17 563 Kč. Na straně žalovaného proto vzniklo bezdůvodné obohacení v celkové výši 50 437 Kč, odpovídající ohledně smlouvy č. [hodnota] částce 31 637 Kč (40 000 Kč – 8 363 Kč) a ohledně smlouvy č. [hodnota] ve výši 18 800 Kč (28 000 Kč – 9 200 Kč). Rozdíl mezi částkou přiznanou soudem prvního stupně ve výši 43 321,40 Kč a výši zjištěného bezdůvodného obohacení činí 7 115,60 Kč, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jako dosud nevrácenou část mu poskytnutého plnění ve smyslu § 2991 odst. 1 a § 2993 o.z.

12. Vzhledem ke shora uvedenému posouzení věci jakožto nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné spotřebitelské smlouvy o úvěru, je pro určení doby plnění stěžejní výklad speciální úpravy obsažené v § 87 ZSÚ.

13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném v době uzavření předmětných smluv, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Podle odst. 3 citovaného ustanovení § 87 ZSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 28. 3. 2024 a podacím lístkem ze dne 2. 4. 2024 bylo doloženo, že žalovaný byl dopisem zástupce žalobkyně ze dne 28. 3. 2024, odeslaným dne 2. 4. 2024, vyzván k úhradě dlužných částek do 12. 4. 2024. Žalovaný však na výzvu nijak nereagoval a již ničeho nezaplatil. Uvedená výzva žalobkyně k plnění byla ze strany žalobkyně řádně odeslána na adresu žalovaného a má se za doručenou třetím pracovním dne po odeslání ve smyslu § 573 o.z., neboť se jednalo o zásilku došlou adresátu, která se dostala do dispoziční sféry žalovaného, bez ohledu na to, zda byla žalovaným skutečně převzata. Žalovaný na tuto výzvu nikterak nereagoval. Jí věřitelem (žalobkyní) určenou lhůtu k plnění nezpochybnil. „Spor“ ve smyslu shora citovaného § 87 odst. 2 ZSÚ o takto určenou dobu plnění nevyvolal.

17. Problémy při výkladu citovaného ustanovení mohou nastat v případě určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 ZSÚ – kdy tu je o tuto dobu „spor“, a kdy tu naopak „není spor.“ Jedná se nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje.

18. Výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 ZSÚ rozhodl na návrh o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nepraktický. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by taková žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému a zbytečnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

19. Nesprávné se odvolacímu soudu jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Rozdíl mezi konstitutivním a deklaratorním rozsudkem musí zůstat zachován. Opačně a poněkud rozporuplně v daném případě k věci přistoupil právě soud prvního stupně v napadeném rozsudku, kdy zjevně zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční (viz § 160 o.s.ř.). Tímto postupem by však soud ukládal povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou. Takový výklad považuje odvolací soud za absurdní. Otázka stanovení přiměřené doby by podle názoru odvolacího soudu neměla být řešena ani jako předběžná.

20. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně „spor.“ Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ Nelze tak vycházet z následků případně sjednaného „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě.

21. Pojem „spor“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá, a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“). Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je tak třeba vycházet z toho, že věřitel do té doby akceptoval faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu „nebyl spor“, a proto není ani prodlení. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu totiž také „není spor“, neboť mezi účastníky se uplatní takto konkludentně sjednaná doba plnění.

22. Právě uvedené samozřejmě obecně nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty týkající se doby plnění až v rámci soudního řízení. Tyto až v řízení vznesené námitky k době plnění by však již nemohly nastalou splatnost, prodlení a (již naběhlý, vzniklý) úrok z prodlení změnit. Zohlednit by je bylo možno již jen při určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., nebo za předpokladu změny poměrů na straně žalovaného dlužníka v případě rozhodování soudu o návrhu některé ze smluvních stran na postup dle § 87 odst. 3 ZSÚ.

23. Předmětná právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný než právě dotčený spotřebitel potřebné informace o jeho aktuální situaci („příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená aktuálním možnostem spotřebitele, má proto právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Tímto způsobem lze získat skutkové podklady pro postup podle § 87 ZSÚ. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde není „spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je pohledávka splatná a dlužník je v prodlení.

24. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 ZSÚ, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na určení doby plnění soudem (konstitutivně), tak budou omezeny prakticky jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných dlužníkem - spotřebitelem.

25. Odvolací soud se má za to, že je již v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud soud sám nahradil procesní (ne)aktivitu žalované spotřebitele, když bez jakýchkoli zjištění týkajících se jejích možností uzavřel, že ta se do prodlení dosud nedostal. Za shora popsané situace, kdy nadto o (přiměřenou) dobu plnění nebylo a není mezi účastníky řízení sporu (žalovanou není nic v daném směru navrhováno, ani tvrzeno), nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud sám stanovil přiměřenou dobu plnění, a to bez jakýchkoli podkladů a znalostí o možnostech žalovaného plnit. S ohledem na shora uvedené není dle odvolacího soudu možný ani kombinovaný postup soudu prvního stupně, vytvářející v podstatě jakési deklaratorně-konstitutivní rozhodnutí, směšující navíc v jedno jak lhůtu hmotněprávní, tak procesní lhůtu k plnění. Jinými slovy, dle odvolacího soudu není správný postup, aby soud přiznal věřiteli pouze (dle soudu dosud nesplatnou?) jistinu poskytnutou žalovanému spotřebiteli dle neplatné smlouvy, současně aby sám soud stanovil „přiměřenou“ dobu plnění přiznávané jistiny, v daném případě do tří dnů od právní moci rozsudku, kterou však taktéž označuje za standardní lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o.sř. (tj. lhůtu procesní), a současně zamítl nárok na zákonný úrok z prodlení s tím, že tento nárok mu vznikne teprve prodlením dlužníka s vrácením zbylé jistiny v této nové „přiměřené“ době.

26. Odvolací soud má naopak za to, že v souzené věci se, při shora uvedeném výkladu zákonem použitého pojmu přiměřené doby plnění, stal předmětný dluh žalované v důsledku výzvy žalobkyně splatným ke dni 12. 4. 2024. Následujícím dnem se žalovaný dostal do prodlení. Takto stanovená splatnost dluhu (a následné prodlení žalovaného) nebyla žalovaným zpochybněna, a ani o určení jiné přiměřené doby plnění, pro případnou změnu ve svých možnostech splácet, žalovaný nikdy nepožádal. Jinou lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2, ani odst. 3 ZSÚ nenavrhl, a to ani před zahájením tohoto řízení, ani v průběhu celého soudního řízení v této věci.

27. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí v napadené části zjevně zaměnil, jak již zmíněno shora, procesní pariční lhůtu plnění podle § 160 o.s.ř. s hmotněprávní dobou splatnosti dluhu, jejíž naplnění je zásadně z povahy věci i nutným předpokladem úspěšnosti žaloby požadující přiznání peněžité dlužné částky. V této souvislosti odvolací soud opět zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu o obdobném uplatněném nároku na zaplacení dluhu vzniklého z neplatné spotřebitelské smlouvy je stále rozhodnutím deklaratorním, kde soud uložením povinnosti plnit dluh jen deklaruje (už vzniklou, existující a splatnou) povinnost žalované strany z dotčeného právního vztahu. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí. Dosud nesplatné plnění by nebylo možno vůbec pro předčasnost uplatnění takového (nesplatného) dluhu přiznat. Pokud by tomu tak bylo a ke splatnosti závazku by dosud nedošlo, byla by v takovém případě za zákonem stanovených podmínek možná, jak vyloženo shora, nejprve žaloba na určení doby plnění soudem (a to i postupem dle shora citovaného § 87 odst. 2, či odst. 3 ZSÚ), nikoli však žaloba na plnění (dosud nesplatného) peněžitého nároku. V takovém případě by pak měl výrok rozsudku soudu o určení doby plnění povahu konstitutivního rozhodnutí, zakládajícího splatnost závazku spotřebitele z neplatné smlouvy na základě soudem zjištěných možností spotřebitele plnit.

28. V daném případě tedy soud prvního stupně nesprávně vyložil shora citovanou speciální právní normu § 87 odst. 2 ZSÚ a nesprávně ji na souzený případ aplikoval. Nepřiléhavý byl pak též odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp.zn. 33 Cdo 3675/2021, a to s ohledem na jiné skutkové okolnosti věci. V uvedené judikované věci Nejvyšší soud připomněl, že zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 ZSÚ je projevem ochrany spotřebitele, která mu umožňuje vrátit celou poskytnutou jistinu jen v takových splátkách, v jakých je schopen plnit („v době přiměřené jeho možnostem“). To však logicky a zákonitě předpokládá, že tyto možnosti musí být zjištěny. V souladu s dotčenou shora citovanou právní úpravou musí být navíc o době odpovídající těmto možnostem mezi účastníky spor.

29. V nyní souzeném případě však, jak již uvedeno výše, mezi stranami ve smyslu shora citovaného § 87 odst. 2 ZSÚ žádný spor o to, jaká by měla být tato odpovídající doba, nevznikl. Žalovaný na výzvu žalobkyně ze dne 28. 3. 2024 nereagoval. Spor o přiměřenost doby k plnění určené v dané výzvě věřitelem žalovaný nevyvolal, a to ani dodatečně za případného použití § 87 odst. 3 ZSÚ, pro případnou změnu ve svých poměrech, a nelze tedy učinit jiný závěr, než že věřitelem stanovenou dobu plnění akceptoval. Současně s ohledem na to, že pro pasivitu žalovaného v řízení nejsou soudu nikterak známy její aktuální poměry, a tedy nejsou známy ani reálné, ani potenciální možnosti splácení daného dluhu žalovaným, nelze pro nesplnění zákonem stanovených předpokladů za použití shora citované speciální úpravy obsažené v § 87 ZSÚ určit nově jinou přiměřenou dobu plnění, resp. dovozovat, že žalovaný není dosud v prodlení, a přesto uložit povinnost zaplacení jistiny dluhu, při současném určení (konstitutivně soudem) nové, jiné doby plnění, přiměřené možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání vztahu, když tyto možnosti ani nebylo dle čeho posuzovat.

30. Shrnuto, splatnost předmětného nároku nastala v daném případě již na shora uvedenou výzvu k okamžitému splacení celého dluhu zaslanou žalovanému ze strany věřitele, když přiměřenost takto určené doby plnění (ve smyslu § 87 ZSÚ) nebyla nikdy nikterak žalovaným sporována, a lze naopak vyjít z toho, že byla konkludentně z jeho strany akceptována. Ode dne 12. 4. 2024, kterým uplynula takto určené doba plnění, je pohledávka splatná. Žalobkyně v odvolání neuplatnila nárok na žádný úrok z prodlení, který byl soudem prvního stupně pravomocně zamítnut, a proto příslušný výrok nepodléhal přezkumu odvolacím soudem.

31. S ohledem na shora uvedené odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 115,60 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku (srov, § 160 odst. 1 o.s.ř.).

32. S ohledem na provedenou změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a za použití § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, když s přihlédnutím k poměru úspěchu a neúspěchu stran v daném řízení bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni, která byla v této fázi řízení zcela úspěšná byla přiznána jejich plná náhrada ve výši 5 537,50 Kč. Účelně vynaložené náklady žalobkyně sestávaly ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, odměny advokáta za dva úkony právní služby (odvolání a účast o odvolacího jednání) po 1 500 Kč za úkon ve výši 3 000 Kč a náhrady hotových výdajů za tyto dva úkony, a to ve výši 300 Kč za odvolání a 450 Kč za účast u jednání dne 20. 3. 2025, neboť tato právní služba již byla poskytnuta po 1. 1. 2025, kdy nabyla účinnosti vyhláška MS č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška MS č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, srov. čl. II citované vyhlášky a § 7, § 11 a 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně doložil, že je registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty, a proto mu náleží též náhrada 21 % DPH ve výši 787,50 Kč. Důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně nebyly tvrzeny ani zjištěny (§ 150 o.s.ř.). Povinnost k jejich úhradě byla žalovanému uložena ve lhůtě odpovídající § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně, kterým je advokát (srov. § 149 odst. 1 o.s.ř.).