o zaplacení 341 161 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č.j. 3 C 55/2023-179 ze dne 14.11.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 341 161 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 30 000 Kč od 16. 1. 2023 do 18. 7. 2023, spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 23 646 Kč od 19. 7. 2023 do zaplacení, spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 119 730 Kč od 16. 9. 2023 do 26. 9. 2023 a spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 131 075 Kč od 27. 9. 2023 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), že žaloba s požadavkem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 15 % úrok z prodlení ročně z částky 11 345 Kč od 16. 9. 2023 do 26. 9. 2023, se zamítá (výrok III.) a že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 143 645,20 Kč k rukám zástupce žalobce [Jméno advokáta A], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně vyšel skutkově z toho, že na základě ústní dohody stvrzené WhatsApp komunikací byla mezi účastníky tohoto řízení zahájena spolupráce, v rámci níž žalovaný prodával ve svém e-shopu různé produkty s logem žalobce ([právnická osoba] vůně, klíčenky, podznačníky). Prodej byl zahájen dne 27. 12. 2021. Spolupráce byla ukončena ke dni 15. 2. 2023. Mezi účastníky bylo sjednáno, že žalobci náleží 80 % podíl ze zisku a žalovanému 20 % podíl ze zisku. K obsahu dohody soud prvního stupně uvedl, že tímto „ziskem“ strany mínily rozdíl mezi nákupní cenou konkrétního výrobku (včetně DPH) a prodejní cenou výrobku (včetně DPH). To platilo v období spolupráce od 27. 12. 2021 do 30. 6. 2022. V následujícím období od 1. 7. 2022 se žalovaný stal plátcem DPH, proto si už v období od 1. 7. 2022 žalovaný nemohl na vstupních nákladech odečíst DPH, kterou už na vstupu u výrobce neplatil. Žalovaný nikdy v průběhu spolupráce nežádal po žalobci úhradu za obalový materiál, poštovné apod. I proto soud prvního stupně uzavřel, že neexistuje žádné ujednání účastníků o tom, že od uvedeného zisku budou odečteny další náklady spojené s distribucí výrobků, a že tvrzením žalovaného odporuje i běžná všeobecně známá praxe, že poštovné a balné je účtováno zvlášť.

3. Za celou dobu spolupráce žalovaný prodal podle zjištění soudu prvního stupně do 30. 6. 2022 celkem [hodnota] vůní, 63 klíčenek a 41 podznačníků. V následném období od 1. 7. 2022 do ukončení spolupráce dne 15. 2. 2023 prodal 4 375 vůní, 43 klíčenek a žádný podznačník. Žalovaný ve svém e-shopu prodával vůni za 149 Kč za kus, klíčenku za 150 Kč za kus a podznačník za 299 Kč za kus (2 ks prodány v prosinci 2021 za 199 Kč za kus). Žalovaný žalobci sdělil, že 99 % objemu prodejů jeho e-shopu tvoří značka žalobce. Dále soud vyšel z prokázaných objemů a cen nákupů uvedených produktů u společnosti [právnická osoba] a dále z toho, že žalovaný podle vlastní evidence neměl po datu ukončení spolupráce skladem žádné vůně s etiketou nesoucí logo žalobce. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalovaný ve skutečnosti prodal více vůní, než žalobci vykazoval, tedy vše, co na základě spolupráce nakoupil. Nákupní cena produktů byla od dodavatele stanovena na ne více než 38 Kč za jednu vůni (rozpětí 32 Kč – 38 Kč za jeden kus), na 59 Kč za jednu klíčenku a na 38 Kč za jeden podznačník (vše bez DPH). Během spolupráce vystavil žalobce žalovanému faktury za účelem vypořádání provize na částku 251 075 Kč. Žalovaný proti těmto fakturám uhradil 96 354 Kč, vždy se zpožděním, zbytek nezaplatil. Později pak žalobce vyzval žalovaného k doplatkům spojeným s chybnými výkazy (v rozporu s dohodou) a se zjištěným nákupem a prodejem dalších (nevykázaných) vůní. V tomto směru došlo k rozšíření žaloby o 186 440 Kč.

4. Uvedená zjištění soud prvního stupně posoudil zejména podle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku s tím, že jde o platně uzavřenou nepojmenovanou smlouvu, jejíž obsah je z provedeného dokazování zřetelný, byť byla ústní. Zohlednil, že to byl sám žalovaný, který žalobci pravidelně předával přehledy prodaného zboží, vypočítával zisk, zatímco o současné verzi žalovaného se v jinak bohaté WhatsAppové komunikaci vůbec nemluví (viz výše). Soud prvního stupně provedl i kontrolu všech detailních výpočtů žalobce o zisku a jeho dělení (podle žaloby a jejího rozšíření oproti jednotlivým zjištěním) a dospěl k závěru, že i po rozšíření žaloby žalobce ve skutečnosti požaduje na jistině pohledávky méně, než mu náleží, celkem 341 161 Kč místo 348 941,74 Kč (což podrobně rozvedl). Z hlediska prodlení pak soud prvního stupně určil splatnost části dluhu podle vystavených faktur, resp. podle pozdějších výzev, neboť jiná dohoda o splatnosti nebyla zjištěna, a zohlednil částečná plnění žalovaného a jejich data v té části, z níž žalobce příslušenství požadoval. To se pak promítlo i do marginálního zamítnutí žaloby v této části. Podle téměř plného úspěchu pak soud prvního stupně přiznal žalobci plnou náhradu nákladů, kterou podrobně vyčíslil.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání pouze žalovaný, a to (po upřesnění) jen v rozsahu jemu nepříznivých výroků I., II. a IV. Výrok III., který je oddělitelný, proto nabyl samostatně právní moci a nebyl předmětem přezkumu (viz § 206 o.s.ř.).

6. Žalovaný v odvolání namítal, že soud prvního stupně dospěl z provedených důkazů k nesprávným zjištěním. Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná písemná smlouva a žalobce obsah tvrzené dohody dovozuje toliko z úryvků komunikace na platformě WhatsApp. [jméno FO] úryvky však podle žalovaného neumožňují bezpečně určit, jak měla být definována veličina, z níž se počítala provize (jednou označena jako „čistý zisk“, podruhé „zisk“ a potřetí „zisková marže“), ani zda se z ní měly odečítat veškeré náklady včetně DPH a provozních výdajů. Důkazní břemeno k prokázání jasného a určitého obsahu smlouvy nese žalobce, ten však břemeno podle žalovaného neunesl. Na tuto námitku navazuje výhrada, že soud prvního stupně zcela pominul tvrzení žalovaného o nákladech, které musel vynaložit na prodej výrobků. Soud prvního stupně podle žalovaného pouze převzal verzi žalobce bez dalšího dokazování a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaný dále namítá, že soud kvalifikoval vztah stran jako inominátní smlouvu podle § 1746 odst. 2 o.z., aniž zkoumal, zda právní poměr vykazuje znaky některého výslovně typizovaného kontraktu a zda práva a povinnosti byly vůbec dostatečně určité. Podle § 10 o.z. je přitom nutno subsumovat právní případ pod nejbližší smluvní typ; neprovedení této analýzy činí právní posouzení nesprávným a rozhodnutí nezákonným. Další okruh výtek se vztahuje k prodeji dalších 1 099 kusů vůní na sklonku spolupráce. Žalovaný tvrdí, že tyto výrobky s originální etiketou žalobce sice nakoupil, avšak před prodejem označení žalobce odstranil a prodával je jako produkty s vlastní obchodní značkou či zcela bez značky. Z takových prodejů proto žalobci nevznikl nárok na podíl ze zisku. Soud však mylně uzavřel, že tuto otázku učinily strany nespornou, a rezignoval na dokazování ohledně označení výrobků. Na uvedených nedostatcích pak žalovaný staví závěr, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn, rozhodnutí postrádá dostatečné a logické odůvodnění a je nepřezkoumatelné. Z toho pak vyplývá nesprávné právní posouzení. Proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

7. Žalobce se naopak ve svém vyjádření se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a navrhl potvrzení rozsudku. Uvedl, že odvolání pouze opakuje tvrzení, s nimiž se soud prvního stupně vypořádal podrobným a přesvědčivým odůvodněním. Žalobce zdůrazňuje, že z předložených důkazů – zejména z komunikace na WhatsApp – jednoznačně vyplývá dohoda o rozdělení zisku v poměru 80 % žalobce ku 20 % žalovaného. Žalovaný pravidelně zasílal přehledy prodaného zboží, v nichž tento poměr sám uplatňoval, a stejný způsob výpočtu použil i při závěrečném vyúčtování za období 1. 1. 2022 – 15. 2. 2023. Tato praxe podle žalobce dokládá skutečnou vůli obou stran a vyvrací tvrzení žalovaného, že obsah dohody nebyl určitý. Variabilita pojmů „zisk“, „zisková marže“ či „čistý zisk“ podle něj na právním posouzení nic nemění, neboť pro výklad smlouvy je podstatné, jak tyto pojmy chápaly smluvní strany; navíc platí pravidlo § 557 o.z., že nejasný výraz se vykládá k tíži toho, kdo jej použil jako první, což byl právě žalovaný. Žalobce odmítá tvrzení, že by soud prvního stupně rezignoval na posouzení určitého obsahu smlouvy. Naopak v odstavci 12 napadeného rozsudku výslovně uvedl, že jde o nepojmenovanou smlouvu podle § 1746 odst. 2 o.z. s jasně vymezeným závazkem žalovaného prodávat výrobky s logem žalobce a dělit se o zisk. Současná právní úprava podle žalobce nevyžaduje nadměrnou formální preciznost; postačí určitost práv a povinností, které smluvní praxe v dané věci dostatečně prokázala. Odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2515/2019 pokládá žalobce za dezinterpretovaný; z uvedené judikatury vyplývá především požadavek určitosti, jenž je v tomto případě splněn. Třetí argumentační celek reaguje na tvrzení žalovaného, že část vůní prodával bez loga žalobce. Žalobce namítá vysokou obtížnost „odloupnutí“ originální etikety a její nahrazení jinou, což demonstroval předložením originálního výrobku. Žalovaný navíc opakovaně měnil verze událostí: nejprve tvrdil, že loga nenalepil, poté, že je odstraňoval. I to podle žalobce svědčí o záměrném zatajení 1 099 kusů výrobků prodaných s logem žalobce, z nichž žalobci náleží provize.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalovaného ve věci samé neopodstatněným.

9. V první řadě je nutné zdůraznit, že odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně za zcela nepřiléhavou, proto zde není žádný důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami. V daném případě ale z napadeného rozsudku jasně vyplývá, jak a proč bylo rozhodnuto, tomu také odpovídá schopnost žalovaného proti tomu obsáhle formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. Soud prvního stupně se s podstatnými argumenty žalovaného dostatečně vypořádal, žalovaný pouze se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí (polemizuje s nimi).

10. Z obsahu spisu dále vyplývá, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné, odpovídají provedenému dokazování a podle názoru odvolacího soudu jsou i dostatečné pro právní posouzení. Odvolací soud pro zjednodušení zcela odkazuje na dokazování provedené před soudem prvního stupně a zejména na jeho jednotlivé skutkové závěry z konkrétních provedených důkazů, aniž by je opakoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Odůvodnění soudu prvního stupně je velmi podrobné a přesvědčivé a odpovídá obsahu spisu. Zcela správný byl i procesní postup, který k vydání rozsudku vedl.

11. Ke skutkovým odvolacím námitkám lze uvést, že žalovaný se jen snaží zneužít situace, kdy smlouva se žalobcem nebyla uzavřena písemně, nikdo u jejího uzavření nebyl, takže na její skutečný obsah lze usuzovat jen z jiných důkazů. Jak ale správně zdůraznil žalobce, dělení zisku v poměru 80/20 sám žalovaný v elektronické komunikaci potvrdil jako vyhovující i výslovně. Sám pak podle toho vypracovával různé přehledy a jako samostatné soubory je žalobci elektronicky posílal, počínal si tak opakovaně. Pro vstupní údaje je klíčový přehled za dobu od 9.11.2021 do 9.5.2022. Z toho se podávají počty kusů i ceny prodeje, nákladů a marže. Jde o export dat z webu e-shopu žalovaného (na adrese www.peknaklasika.cz) v úvodním období, kdy spolupráce ještě nevázla. Sám žalovaný podle toho také následně částečně platil, byť nikoli přesně v rozsahu provedeného vyúčtování. I to má ale v obsahu komunikace stran jasné vysvětlení. Žalovaný totiž od počátku spolupráce neměl dostatek finančních prostředků (takto to alespoň žalobci opakovaně na jeho výzvy sděloval), a i proto později spolupráci (toto podnikání) ukončil.

12. Po závěrečném vyúčtování se ovšem zjistilo, že žalovaný nejprve ke vstupním nákladům připočítával různé částky (blíže neurčené a nepopsané a hlavně rozličné), což jiné dohodě o nákladech odporuje, a v závěru spolupráce dokonce část odebraných výrobků (vůní) ve výkazech zcela zapřel. Původně tedy nevykázal, že i tyto vůně prodal, pak upřesnil (a odkazuje na to i v podaném odvolání), že sice 1099 ks vůní navíc bylo od výrobce odebráno, ale tyto vůně nebyly prodány pod značkou žalobce (ale pod jinou nebo žádnou značkou). To vše za situace, kdy žalovaný jinak potvrzoval, že značka žalobce představuje v podstatě všechny jeho prodeje („99 %“) a dokonce si sám později pokoušel za zády žalobce ochrannou známku vůní žalobce zaregistrovat na své jméno, jak správně zjistil soud prvního stupně. I to oslabuje věrohodnost žalovaného a všech jeho tvrzení.

13. Za podstatné považuje odvolací soud zejména to, že předložená komunikace stran na platformě WhatsApp je skutečně velmi obsáhlá, vůbec se z ní ale nepodává jakákoli pochybnost o tom, co si strany domluvily, např. nějaké upřesňování vstupních hodnot před vypracováním jednotlivých (zejména počátečních) přehledů, tedy řešení, co dalšího nad rámec nákupních cen má či nemá být ještě zahrnuto, popř. že a jak už to podle dohody zahrnuto bylo, kde a proč se objevily faktické „přípočty“ žalovaného, na které žalobce nebyl upozorněn. Naopak je patrné, že žalobce vykazované náklady subjektivně přičítal vyšším pořizovacím cenám od výrobce, což bylo později zprávou výrobce vyloučeno.

14. K tíži žalovaného lze především uvést, že ačkoli tvrdil, že verze žalobce o způsobu počítání „zisku“ je nepravdivá, sám proti ní nepředstavil žádnou jinou konkrétní vlastní (pravdivou) verzi, podepřenou důkazy. Pouze mlžil v tom směru, že to je žalobce, kdo je povinen svou verzi ve všech jejích relevantních složkách prokázat. To je sice obecně z hlediska teorie dělení důkazního břemene podle hmotného práva pravda, nicméně těžko lze jednu verzi událostí vyvracet (jako nepravdivou) bez konkrétních tvrzení a důkazních návrhů o tom, co mělo být správně jinak (a jak), doprovázenou racionálním vysvětlením těch důkazů, které verzi žalobce naopak potvrzovaly. Nic z toho žalovaný nenabídl. Žalovaný byl samozřejmě oprávněn omezit svou obranu na prosté popírání toho, co tvrdil žalobce (na to byl i soudem prvního stupně upozorněn), těžko ale takto mohl prokázat jinou (pravdivou) verzi, resp. vyčítat soudu prvního stupně, že tuto blíže neurčenou verzi nezjistil. Samotné použití různých slov pro rozdělovaný výtěžek jako „zisk“ či „marže“ apod. nemá bez dalšího žádný zvláštní význam.

15. V tomto směru se i odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že verze žalobce byla provedenými důkazy prokázána dostatečně, jak shora uvedeno, nikoli že zůstala neprokázaná a že soud prvního stupně bezdůvodně převzal verzi žalobce. Žalovaný ve svém odvolání skutečně jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu je ale tato argumentace nepřípadná a již se s ní dostatečně vypořádal soud prvního stupně.

16. Žalovaný v zásadě na svou obranu tvrdil, že mělo být přihlíženo k jeho skutečným (dalším) nákladům na uvedené podnikání, včetně času, práce a nákladů při provozu e-shopu. O tom ale nic ujednáno nebylo, alespoň o tom žalovaný nic konkrétního netvrdil, kdy a jak přesně to mělo být dohodnuto. Ve skutečnosti žalovaný podle názoru odvolacího soudu v průběhu času zjistil, že dohodnutý způsob výpočtu „zisku“ (kde další odečty nákladů žalobce či žalovaného ujednány nebyly), včetně dohodnutého poměru dělení tohoto „zisku“ v neprospěch žalovaného (20/80), pro něj představuje nevýhodné (zřejmě i ztrátové) podnikání. Namísto standardního jednání o změně smlouvy, popř. ukončení spolupráce se žalobcem výpovědí (šlo-li o smlouvu na dobu neurčitou), ale začal nejprve v tichosti (o své vlastní vůli, jednostranně) připočítávat blíže neurčené náklady nad rámec pořizovacích cen výrobků od výrobce, dále nezohlednil svou registraci plátce DPH, a když mu ani toto obchodně „nevycházelo,“ přestal odebrané vůně vykazovat zcela s tím, že si tak ponechá 100% marže, lhostejno z jakého základního výpočtu. Tím se také hájil před soudem prvního stupně v části prodeje dalších 1 099 ks vůní.

17. Pokud totiž žalovaný v odvolání tvrdí, nad rámec zjištění soudu prvního stupně o nulových hodnotách skladových zásob žalovaného v předmětných produktech ke konci spolupráce, že tyto produkty (další vůně) prodal jinak označené (přeznačené či neoznačené), pak ve skutečnosti doznává, že i tyto produkty se značkou žalobce ve zjištěných cenách od výrobce podle dohody stran odebral (což potvrdil i výrobce) a také že je prodal, jak uzavřel soud prvního stupně. Strany ale měly dohodu i o tom, za kolik se budou jednotlivé výrobky na e-shopu žalovaného prodávat a že jde o výrobky se značkou žalobce (a že vůbec, kde a jak smí žalovaný tyto výrobky nakupovat přímo od výrobce), jak také zjistil správně již soud prvního stupně. I kdyby tedy bylo tvrzení žalovaného pravdivé (žalovaný k tomu opět neoznačil důkazy), nešlo by opět o nic jiného než o další porušení smlouvy a o prodej stejných výrobků, jen s vadou v jejich viditelném označení, popř. i za nesprávnou cenu (pokud by byly skutečně prodány levněji, nikoli jen „přeznačeny“). Soud prvního stupně tedy správně nevedl k tomuto tvrzení žádné dokazování (ani poučení podle § 118a o.s.ř. - zda vůbec, popř. v jakém rozsahu k tomu docházelo), neboť na výsledek sporu ve prospěch žalovaného to nemůže mít vliv (viz níže). To platí i pro tvrzení o blíže neurčených (dalších) nezohledněných nákladech žalovaného při provozu e-shopu, resp. při prodeji výrobků se značkou žalobce, pokud jejich odečet nebyl konkrétně domluven.

18. Soudu prvního stupně lze zcela přisvědčit i v tom, jak byla věc posouzena právně.

19. Podle § 1746 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen „o.z.“) zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

20. Podle § 1746 odst. 2 o.z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

21. Žalovanému lze v jeho právních námitkách přisvědčit v tom smyslu, že v každém jednotlivém případě je třeba zvážit, zda podle podstatných náležitostí byla uzavřena smlouva určitého typu, lhostejno, jak přesně stranami pojmenovaná, nepojmenovaná či nějak právně kvalifikovaná, neboť stejná smlouva, která tyto podstatné znaky určitého smluvního typu naplňuje, nemůže být současně samostatnou smlouvou nepojmenovanou (inominátní).

22. Na druhou stranu je třeba přihlížet k úpravě smluvní volnosti, kde si strany mohou dohodnout vše, co není zakázáno. Proto i jednotlivá ustanovení jednotlivých typů smluv zákonem upravených mohou být stranami v konkrétní smlouvě upravena odlišně či zcela vyloučena, nejde-li o kogentní (závaznou) právní úpravu. Jsou totiž obecně dispozitivní.

23. Odvolací soud si ale podle popsaných zjištění, stejně jako soud prvního stupně, není vědom žádného kogentního ustanovení konkrétního smluvního typu, s nímž by uvedená ujednání stran byla v rozporu. Žalovaný ostatně v tomto směru opět mlžil a neuvedl nic konkrétního o tom, jaký zákonem upravený konkrétní smluvní typ v ujednání stran spatřuje a jak se to má projevit v závěru soudu o platnosti či neplatnosti shora popsaných ujednání.

24. Žalovanému pak nelze přisvědčit v tom smyslu, že by každá smlouva musela mít náležitosti alespoň nějakého zákonem upraveného smluvního typu a že tento musí být zjištěn (kvalifikován). Je totiž možné podle § 1746 odst. 2 o.z. uzavřít i takovou smlouvu, která žádnému z obecně upravených smluvních typů neodpovídá (viz § 1746 odst. 1 o.z.), ať již zcela, nebo z části. To je odrazem smluvní volnosti stran. To je i tento případ, kde práva a povinnosti žádnému konkrétnímu smluvnímu typu neodpovídají, jak správně uzavřel i soud prvního stupně.

25. Pak je samozřejmě pro platný vznik smlouvy nutné, aby zde byly dohodnuty jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim vznikají. Soud prvního stupně zde zcela správně odkázal i na relevantní ustanovení § 1724 o.z. a § 1725 o.z. K tomu také ve skutečnosti směřují závěry soudní praxe (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2515/2019, na které poukazoval žalovaný). O dostatečně určitém ujednání práv a povinností ale i podle názoru odvolacího soudu skutkově není pochyb, jak shora popsáno. Víc není třeba zjišťovat. Žalovaný se pouze pokoušel dohodu různým způsobem obejít a neplnit (nikoli změnit nebo zrušit), protože už se k jejímu domluvenému obsahu nechtěl znát, ačkoli žalobce svou část plnil a prodeje podporoval. Pokud nebyly konkrétně ujednány otázky splatnosti, což je zřejmé, vyšel soud prvního stupně správně z obecné úpravy. Smlouvu jako takovou to neplatnou nečiní.

26. Žalovaný se mýlí i v tom, že je třeba postupovat podle § 10 o.z., tedy podle analogie. To je využitelné pouze tehdy, pokud zde ke sporné otázce není nejen zákonné, ale ani smluvní pravidlo, což není tento případ (viz výše). Práva a povinnosti zde vyplývají z toho, co si strany dojednaly. Zákonem upravené obecné smluvní typy a jejich pravidla s tím vůbec nesouvisejí.

27. Zde odvolací soud k námitkám žalovaného podotýká, že obecně neexistuje žádné právo na zisk nebo na odměnu vzešlou z podnikání (za odvedenou práci) a že i takové smlouvy, které nevedou k zisku, nebo vedou přímo ke ztrátě, jsou platné a závazné, jsou-li takto neobratně uzavřeny a nejsou-li zákonem předvídaným způsobem změněny nebo zrušeny. Proto nejsou podstatné (bez dalšího) další náklady či jiné okolnosti u některé ze smluvních stran (nejde-li o specializované právní instituty), i kdyby se u některé ze stran (nebo u obou) skutečně objevily, byly při uzavírání smlouvy opomenuté apod., jak se z postupu žalovaného podává. I kdyby k tomu došlo a žalovaný skutečně na spolupráci se žalobcem „prodělával,“ nedává to žalovanému právo uzavřenou smlouvu neplnit, resp. plnit jen částečně, jak bylo zjištěno. Důležité je, co bylo dohodnuto (viz též § 3 odst. 2 písm. d) o.z.), přičemž o odečítání jakýchkoli dalších nákladů na straně žalovaného či žalobce v předložené elektronické komunikaci nepadlo ani slovo. Každý tedy nesl své další náklady ze svého podílu na shora popsaném „zisku.“

28. To platí i pro obranu žalovaného založenou na obcházení uvedené dohody tvrzeným přeznačováním výrobků. Jakkoli nebylo toto tvrzení prokázáno, lze uvést, že zboží bylo podle dohody stran odebráno od výrobce a prodáno, o tom není sporu. Pokud žalovaný skutečně prodal zboží nesprávně označené (s vadou), pak to na provizi žalobce samozřejmě nemůže mít vliv. Představa žalovaného, že přelepením či odlepením značky žalobce může opustit režim smlouvy a vyloučit sjednanou provizi, je nesprávná, ba přímo nemravná. To platí i pro případný prodej za nižší cenu, než bylo domluveno. K tomu žalovaný také nebyl smlouvou oprávněn. V takovém případě lze souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že i v této části by logicky provize žalobci náležela z domluvené a nikoli reálné kupní ceny zboží, které žalobce současně propagoval. Proto nebylo třeba řešit, zda a jak přesně žalovaný s předmětnými vůněmi na konci spolupráce čachroval, když už se nechtěl se žalobcem o výtěžek dělit. Postačuje závěr o odběru a prodeji všech.

29. Dále odvolací soud k této otázce zcela odkazuje na vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně, včetně jeho kontrolních výpočtů, řešení prodlení a zohlednění částečných plnění žalovaného na vystavené faktury. Soud prvního stupně pečlivě „rozklíčoval“ jednotlivé segmenty produktů a období, vystavené faktury a dobu i rozsah jejich plnění a není k tomu co dodat. Nic z toho ostatně žalovaný ve svém odvolání už nezpochybňoval.

30. Na základě shora uvedených závěrů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku I. věcně správný potvrdil. Totéž platí i navazujícím výroku II., na jehož odůvodnění lze jen odkázat.

31. Správný je v základu i nákladový výrok IV. (viz § 219 o.s.ř.). Soud prvního stupně správně podle výsledku přiznal podle § 142 odst. 3 o.s.ř. žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť jeho částečný neúspěch byl jen marginální, a správně rozhodl i o místě a lhůtě plnění podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř. V čem však soud prvního stupně pochybil, je výpočet celkové výše náhrady nákladů řízení. Jakkoli žalovaný proti zvolenému výpočtu nebrojil, jde o otázku řešenou soudem z úřední povinnosti, kterou je třeba v odvolacím řízení stejným způsobem přezkoumat vedle výroku ve věci samé, a to i když byly zvoleny jiné odvolací důvody, nebo (ve vztahu k nákladům) žádné odvolací důvody.

32. Náklady žalobce před soudem prvního stupně tvoří v první řadě odměna advokáta vypočtená z tarifní hodnoty sporu. Závěr soudu prvního stupně, že odměna za jeden úkon právní služby činí 9 700 Kč podle § 7 § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024 (dále jen „advokátní tarif“) je správný až pro úkony provedené po připuštění změny (rozšíření) žaloby. Do té doby činí odměna z částky 154 721 Kč jen 7 300 Kč. Jde o úvodní 3 úkony (převzetí, výzva a žaloba), za rozšíření žaloby náleží 8 580 Kč. Další odměna za následující 4 úkony (doplnění žaloby na výzvu soudu a 3x účast na jednání) již činí 9 700 Kč. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dále nepovažoval za účelné vykázané další porady s klientem přesahující jednu hodinu. Porady s klientem jsou standardní náplní práce advokáta, jeho přípravy, a váží se především k následným úkonům. Jinak jde jen o neúčelné navyšování nákladů. Zvláštní odměna může být vyvolána jen vysokou skutkovou složitostí, kde je účast klienta po delší dobu nezbytná, což není tento případ. Proto odvolací soud přiznal odměnu, částečně sníženou, toliko za 8 úkonů právní služby a nikoli 10 úkonů. K tomu náleží 8 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zcela správně ale soud prvního stupně vyčíslil cestovné advokáta ke všem jednáním v celkové výši 3416,70 Kč a náhradu ušlého času na cestě v celkové výši 1 200 Kč a neopomněl ani náhradu soudního poplatku 17 059 Kč. K tomu není co dodat. Celkové náklady žalobce tak činily 109 378 Kč (3x 7 300 Kč + 8 580 Kč + 4x 9 700 Kč + 8x 300 Kč + 1 200 Kč + 3416,70 Kč + DPH + 17 059 Kč) a nikoli 143 645,20 Kč, jak uvedl soud prvního stupně. V tomto jediném směru tak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil.

33. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v odvolacím řízení žalovaný jako odvolatel neuspěl vůbec. Výpočet celkové výše náhrady se realizuje podle shodných ustanovení jako před soudem prvního stupně, poze s tím rozdílem, že podle doby úkonu již náleží sazby stanovené podle advokátního tarifu ve znění od 1.1.2025. V odměně za 2 úkony (vyjádření a účast u jednání) po 9 700 Kč se změna neprojeví, u paušálních náhrad hotových výdajů ale došlo ke zvýšení na 450 Kč (2x). Jiné náklady nebyly uplatněny a ani nevyplývají z obsahu spisu. Celkem tak náklady žalobce v odvolacím řízení činily 24 563 Kč. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud také podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.