o určení vlastnického práva

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 11. 2025, č. j. 19 C 77/2025-90 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), že se určuje, že žalobce je vlastníkem části pozemkové parcely p.č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], vymezené jako díl a v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. [jméno FO] pod č. [hodnota], který je neoddělitelnou součástí rozsudku, části pozemkové parcely p. č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], vymezené jako stavební parcela p. č. st. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. [jméno FO] pod č. [hodnota], který je neoddělitelnou součástí rozsudku, části pozemkové parcely p. č. [Anonymizováno]/1, katastrální území [adresa], vymezené jako stavební parcela p. č. st. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. [jméno FO] pod č. [hodnota], který je neoddělitelnou součástí rozsudku, a části pozemkové parcely p.č. [Anonymizováno], katastrální území [adresa], vymezené jako díl b v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. [jméno FO] pod č. [hodnota], který je neoddělitelnou součástí rozsudku (výrok I.). Dále byla rozhodnuto, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 46 368 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně zjistil, že [jméno FO] a [jméno FO] jako prodávající dne 12. 11. 1984 uzavřeli se žalobcem a [jméno FO] jako kupujícími kupní smlouvu, kterou převedli žalobci a [jméno FO] do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů budovu č.p. [Anonymizováno], která je nyní součástí stavební parcely p. č. st. [Anonymizováno], stavební parcelu p. č. st. [Anonymizováno] a pozemkovou parcelu p. č. [Anonymizováno] obě katastrální území [adresa], společně s jejich příslušenstvím a součástmi, které tvořily budova bez čísla popisného, příruční sklad, prádelna, kolna na uhlí, sklad paliva, dílna, oplocení, studna a trvalé porosty. Tuto kupní smlouvu registrovalo bývalé Státní notářství v [Anonymizováno] dne 23. 11. 1984. Manželství žalobce a [jméno FO] zaniklo dne 16. 1. 1992. Dne 4. 2. 1992 uzavřeli dohodu o vypořádání svého zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na jejímž základě do výlučného vlastnictví žalobce připadly budova č. p. [Anonymizováno], která je nyní součástí stavební parcely p. č. st. [Anonymizováno], stavební parcela p. č. st. [Anonymizováno] a pozemková parcela p. č. [Anonymizováno], obě katastrální území [adresa], společně s jejich příslušenstvím a součástmi, které tvořily budova bez čísla popisného, příruční sklad, prádelna, kolna na uhlí, sklad paliva, dílna, oplocení, studna a trvalé porosty. Žalobce až dosud užívá uvedené nemovitosti v hranicích, jak je v terénu vytýčili jeho právní předchůdci, společně s částmi pozemkové parcely p. č. [Anonymizováno] a pozemkové parcely p. č. [Anonymizováno], obě katastrální území [adresa], jejichž knihovní vlastnicí je žalovaná. Jejich oplocení obnovil na stejném místě, na jakém bylo umístěno nejméně od roku 1975. Žalovaná vlastnické právo ke sporným nemovitým věcem nabyla přechodem tohoto práva ze státu. V říjnu 2024 [právnická osoba] pro Středočeský kraj – Katastrální pracoviště [adresa] vyrozuměl žalobce o nesouladu údajů zapsaných v katastru nemovitostí u nemovitých věcí v katastrální území [adresa], jejichž je žalobce vlastníkem, se skutečným stavem.

3. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení je u žalobce dán, a to s odkazem na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009. Dále uzavřel, že žalobce byl od doby, kdy do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů společně se [jméno FO] nabyl stavební parcelu p. č. st. [Anonymizováno], jejíž součástí je nyní budova č. p. [Anonymizováno], a pozemkovou parcelu p. č. [Anonymizováno], obě katastrální území [adresa], až do doručení vyrozumění [právnická osoba] pro Středočeský kraj – Katastrální pracoviště [adresa] ze dne 1. 10. 2024 se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu vlastnicky náležejí též sporné části pozemkových parcel p.č. [Anonymizováno] a p.č. [Anonymizováno], obě katastrální území [adresa]. Po celou tuto dobu nedošlo k přemístění oplocení, jak je vytýčili již právní předchůdci žalobce, a ani žalovaná po tuto dobu nijak nedala vůči žalobci najevo, že vytýčení hranic uvedených pozemků neodpovídá skutečné vlastnické hranici. I ve vyjádření k žalobě žalovaná pouze poukazovala na obtíže, jaké jí rozsah obecního majetku činí při zjišťování případů, kdy jej bez právního důvodu užívá jiná osoba. Ostatně dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2681/2018). V projednávané věci přitom držba trvala čtyřicet let. Dále soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004. Žalobce a [jméno FO] se chopili držby sousedních pozemků v důsledku toho, že jim [jméno FO] a [jméno FO] předali pozemky v hranicích, jak je sami užívali. Při zvažování otázky, zda osoba, která se spolu s nabytým pozemkem ujala držby části sousední parcely, byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části parcely (tedy pozemku vymezeného hranicí držby), je třeba přihlédnout i k tomu, že pozemky byly pod společným oplocením, že právní předchůdce je užíval ve stejném rozsahu a takto je také nabyvateli jako předmět smlouvy předal. Soud prvního stupně přihlédl k postoji původního vlastníka části sousední parcely; pokud léta její užívání držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho parcely (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). Ani samotná skutečnost, že žalobce, [jméno FO] nebo jejich právní předchůdci nenechali vytyčit hranice jimi držených pozemků a nezjistili tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem nejsou, nevylučuje jejich oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000). Domněnku dobré víry žalobce pak není způsobilá vyvrátit ani okolnost, že součástí projektu vodovodní přípojky z října 1998 byla též katastrální mapa pro katastrální území [adresa]. Je tomu tak proto, že z katastrální mapy v měřítku pro celé katastrální území mohl žalobce sotva rozpoznat, že drží i sousední pozemky. Výpověď svědka [jméno FO] rovněž vyvrátila skutkové tvrzení žalované, že snad žalobce na pozemcích, jejichž držby se chopil, provedl rozsáhlou stavební činnost. Svědek naopak vypověděl, že na pozemcích žalobce jsou umístěny stejné stavby, jaké převzal společně se [jméno FO] od [jméno FO] a [jméno FO]. [právnická osoba] na pozemcích by spíše svědčila o přesvědčení žalobce, že je jejich vlastníkem. Celková výměra pozemků, ohledně nichž je žalobce zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, činí 437 m² a celková výměra pozemků, ohledně nichž je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsána žalovaná a jejichž držby se žalobce chopil, činí 137 m². Sporné pozemky vymezené hranicí držby tak představují 24 % celku o výměře 574 m² s pozemky, ohledně nichž je žalobce knihovním vlastníkem. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1848/98). Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). Z uvedeného vyplývá, že držba sousedních pozemků v poměru, který nepřevyšuje jednu čtvrtinu celku, v poměrech projednávané věci nezpochybňuje dobrou víru žalobce o tom, že byl vlastníkem i sporných pozemků. Žalobce v době do uzavření dohody o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. do 4. 2. 1992, i [jméno FO] splňovali podmínky oprávněné držby sporných pozemků. Se zřetelem k tomu, že šlo v době, kdy uzavřeli kupní smlouvu ze dne 12. 11. 1984 o pozemky v socialistickém (státním) vlastnictví, nebylo možné k nim nabýt vlastnické právo vydržením v době před 1. 1. 1992. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je však třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98). Žalobce a [jméno FO] tak se započtením vydržecí doby svých právních předchůdců nabyli sporné pozemky do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů dne 1. 1. 1992. Manželství žalobce a [jméno FO] zaniklo dne 16. 1. 1992. V uzavřené dohodě o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů vlastnické právo ke sporným pozemkům nevypořádali, protože nevěděli, že jde o předmět jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Sporné pozemky se tak po uplynutí tří let o zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů staly předmětem rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobce a [jméno FO]. Žalobce je však držel nadále společně se stavební parcelou p. č. st. [Anonymizováno], jejíž součástí je nyní budova č. p. [Anonymizováno], a pozemkovou parcelou p. č. [Anonymizováno], obě katastrální území [adresa], v přesvědčení, že je na základě dohody o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů jejich výlučným vlastníkem, a po uplynutí deseti let k nim jako celku nabyl dne 17. 1. 2002 vlastnické právo vydržením. Z těchto důvodů soud určil, že vlastníkem sporných pozemků je žalobce. Se zřetelem k tomu, že vlastnické právo nabyl vydržením již v době před 1. 1. 2014, nezabýval se soud podmínkami mimořádného vydržení. Pro úplnost soud uvádí, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení byl dán, i když se řízení neúčastnila [jméno FO]. Je tomu tak proto, že [jméno FO] nabyla sporné pozemky do bezpodílového spoluvlastnictví manželů společně se žalobcem mimoknihovně a stejně mimoknihovně se ke dni 17. 1. 1995 stala jejich podílovou spoluvlastnicí se spoluvlastnickým podílem ve výši id. ½. Jestliže není (nebyla) zapsána jako jejich spoluvlastník v katastru nemovitostí a vlastnické právo žalobce nepopírá, nemusela žaloba v projednávané věci směřovat i vůči ní. Naléhavý právní zájem totiž není dán, jen jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti všem osobám (jež vlastnické právo žalobce popírají), které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001). O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a plně procesně úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 46 368 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, a to v celém rozsahu. Namítla, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, nebo neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle soudu prvního stupně žalobce splnil podmínky vydržení sporných částí pozemků, neboť měl být po dostatečně dlouhou dobu v dobré víře, že mu tyto pozemky patří. Což je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která vymezuje pojem dobré víry podstatně přísněji, než jak k němu přistoupil soud prvního stupně. Dobrá víra musí být prokázána objektivně, rozhodující je, zda se držitel při zachování obvyklé opatrnosti mohl domnívat, že mu věc patří, což však soud prvního stupně nerespektoval, dobrou víru převzal pouze z tvrzení žalobce, aniž by zkoumal, zda omyl žalobce ohledně vlastnických hranic byl objektivně omluvitelný. Soud prvního stupně rovněž blíže nezkoumal, zda byl požadavek dobré víry žalobce zachován po celou dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva. Měl se též zabývat tím, zda podmínky pro vydržení vlastnického práva byly splněny i u paní [jméno FO]. Úvaha, že k vydržení mělo dojít v rámci bezpodílového spoluvlastnictví manželů ke dni 1. 1. 1992, předpokládá, že i předchozí vlastníci [jméno FO] a [jméno FO] byli v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli a uživateli sporných částí pozemků, k této otázce však nebylo vedeno žádné dokazování. Závěr soudu prvního stupně, že k prvotnímu vydržení došlo již 1. 1. 1992 nemá oporu v provedeném dokazování, neboť se nezabýval otázkou dobré víry [jméno FO] a splnění podmínek vydržení u paní [jméno FO]. Ani v následujícím období nemohlo u žalobce dojít k vydržení, pro řádné vydržení u něj absentuje dobrá víra a pro případ mimořádného vydržení žalovaná namítala nepoctivý úmysl žalobce. Kupní smlouva výslovně uvádí výměry obou pozemků v rozsahu 437 m2, rozdíl představuje 144 m2, tedy 33 % plochy, tento rozdíl musel být žalobci zřejmý. Zcela tak absentuje právní titul k tomu, aby se žalobce chopil držby pozemku o rozsahu 581 m2, když mu svědčila pouze držba pozemků o rozloze 437 m2. Rozdíl pak byl znatelný jak z katastrálních záznamů, tak pouhým okem. O absenci dobré víry pak svědčí i skutečnost, že žalobce na svých pozemcích parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] uskutečnil rozsáhlou stavební činnost, kterou zasáhl i na pozemky žalované, pro tyto stavební práce nebylo vydáno stavebním úřadem stavební povolení. Pokud by žalobce postupoval v souladu s právními předpisy, musel by žalobce nejpozději při těchto stavebních úpravách zjistit, že užívá i pozemky, které nejsou v jeho vlastnictví. Porušení těchto stavebních předpisů dokládá absenci dobré víry žalobce. Provedené stavební úpravy pak jsou zřejmé z předložených katastrálních map. Soud prvního stupně v tomto směru neprovedl dostatečné dokazování, když se spokojil s tvrzením svědka [jméno FO], že k žádným stavebním úpravám nedošlo, což je však v rozporu s předloženou fotodokumentací, ze kterého vyplývá umístění tepelného čerpadla na pozemku žalované. Soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkazy navržené žalovanou, tj. místní šetření a dotaz stavebnímu úřadu ohledně existence a legálnosti provedených staveb a přístaveb. V říjnu 1998 si žalobce nechal zpracovat projekt vodovodní přípojky, součástí bylo i zaměření objektu, vč. přiložení náhledu katastrální mapy, ze kterého je zřejmé, že žalobce užívá i pozemky, které jsou ve vlastnictví žalované, což svědčí o absenci dobré víry žalobce. Nejpozději v této době měl mít povědomí o tom, že drží pozemek, který mu nepřísluší, zvláště když byl skutečný vlastník po celou dobu jednoznačně evidován v katastru nemovitostí. Žalovaná má za to, že ze strany žalobce nebyly naplněny podmínky pro vydržení sporných pozemků, neboť zde chybí dobrá víra na straně žalobce, a i právní titul k jeho oprávněné držbě. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že zamítne žalobu v celém rozsahu a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný, srozumitelný a jasný, když vysvětlil, z jakých závěrů vychází. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně rozhodným pro právní posouzení věci odkazuje odvolací soud v první řadě na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku, v jehož rámci soud prvního stupně precizně popsal, na základě jakých důkazů ke svým zjištěním dospěl, a to jak jednotlivě, co do dílčích zjištění, tak celkově v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Všechny detaily jednotlivých zjištění není třeba opakovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

8. Ačkoliv v odvolacím řízení žalovaná navrhovala doplnění dokazování o již v řízení před soudem prvního stupně navržené důkazy, odvolací soud k tomuto neshledal důvod. Žalovanou tyto navržené důkazy, a to zejména místní šetření a dotaz na stavební úřad, nemohly ničeho změnit na již zjištěném skutkovém stavu soudem prvního stupně. Soud prvního stupně tak postupoval zcela správně a v souladu se zásadou ekonomie řízení, pokud tyto žalovanou navržené důkazy neprováděl.

9. Pokud žalovaná namítala, že bylo nezbytné posuzovat i držbu právních předchůdců žalobce, manželů [jméno FO], a pokud tak soud prvního stupně nečinil, došlo k jeho pochybení, tak této námitce nelze přisvědčit. V řízení nebylo žalobcem tvrzeno ničeho týkající se držby právních předchůdců žalobce, proto v tomto ohledu nebylo potřebné zjišťovat skutkový stav, a tedy k této skutečnosti provádět důkazy. Vzhledem k tomu, že civilní sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, se soud zabývá výlučně těmi skutečnostmi, které strany v řízení tvrdí jako rozhodné. Zásadně rovněž provádí pouze takové důkazy, jejichž provedení strany navrhnou. S výjimkou zákonem stanovených případů je nepřípustné, aby soud z vlastní iniciativy přistupoval ke zjišťování skutkového stavu, tedy aby svou aktivní činností sám doplňoval poznatky o rozhodných skutečnostech a samostatně vyhledával vhodné důkazní prostředky, jejichž provedením by si ověřoval své představy o skutkovém stavu věci. Soud prvního stupně, tak postupoval zcela správně, když neprováděl dokazování k držbě právních předchůdců žalobce.

10. Soud prvního stupně správně vyřešil prvotní otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 o. s. ř., o tom ani nebyl spor a lze na jeho odůvodnění pro stručnost odkázat.

11. Podle § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od 1. 1. 2014). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12. S ohledem na to, že žalobce se měl držby pozemků ujmout v roce 1984, se tedy žalobce skutečně dovolává i skutečností a právních následků (vydržení), které měly nastat do 31. 12. 2013, proto je třeba postupovat i podle tehdy účinných právních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“).

13. Podle § 132a obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci.

14. Podle § 133 obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991, osobního vlastnictví k věci lze nabýt koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

15. Podle § 135a odst. 1 věta první obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let.

16. Podle § 135a odst. 2 věta první obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200.

17. Podle § 135a odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc, ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.

18. Podle § 199 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1964 do 31. 12. 1991, právo osobního užívání může být zřízeno jen k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí jsou určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáží anebo ke zřizování zahrádek. Půdy určené k jiným účelům, zejména půdy zemědělské, nesmí být ke zřízení práva osobního užívání použito.

19. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

20. Podle § 132 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

21. Podle § 134 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

22. Podle § 872 odst. 6 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možné nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona.

23. Podle § 149 odst. 4 obč. zák., ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1998, nedošlo-li do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebylo-li bezpodílové spoluvlastnictví manželů na návrh podaný do tří let od jeho zániku vypořádáno rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci z bezpodílového spoluvlastnictví pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, manželům společných.

24. Vydržení vlastnického práva je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, který se neodvozuje od práva předchozího vlastníka. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu (jednání). Účelem institutu vydržení bylo a je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním, kdy dochází k přeměně institutu oprávněné držby v právní institut vlastnictví. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a v druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Podmínkami řádného vydržení, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou podle uvedené předchozí právní úpravy nepřetržitá držba po dobu 10 let, včetně započtení doby obdobné držby případných předchůdců, kteří sami vlastnické právo nevydrželi, a skutečnost, že tento držitel (i jeho předchůdce) je držitelem oprávněným.

25. Držba je oprávněná tehdy, když se držitel ujímá držby se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že mu věc patří. Subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Není-li splněna jedna z těchto podmínek, nelze vlastnické právo nabýt z titulu řádného vydržení. Otázka existence dobré víry držitele se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající vlastnickému právu vzniklo a že mu náleží. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se měl a mohl při normální opatrnosti vyhnout, omyl musí být omluvitelný. Jde však o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.

26. V soudní praxi není pochyb o tom, že nemovitou věc bylo možné podle předchozí právní úpravy držet oprávněně i na základě domnělého titulu (putativního důvodu) pro nabytí vlastnictví (tzv. titulus putativus), pokud se dobrá víra vztahuje i k tomuto titulu jako způsobilému důvodu nabytí. Titul pro nabytí vlastnictví nemusí být dán, postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde takový způsobilý titul je. Tato okolnost se posuzuje objektivně, subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí (tzv. držba contra tabulas) rovněž podle ustálené praxe sám o sobě nezakládá ztrátu dobré víry (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 7.5.2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a ze dne 26.7.2017, sp. zn. 22 Cdo 3011/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2016, sp. zn. 22 Cdo 277/2016, a ze dne 11.1.2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016).

27. Co se týká dobré víry žalobce lze zcela odkázat na závěry soudu prvního stupně. Žalobce spolu se svou tehdejší manželkou, paní [jméno FO], nabyl budovu č. p. [Anonymizováno], pozemek parc. č. st. [Anonymizováno] a pozemkovou parcelu [Anonymizováno], v k. ú. [adresa], do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, na základě kupní smlouvy ze dne 12. 11. 1984, která byla Státním notářstvím v [Anonymizováno] registrována dne 23. 11. 1984. K tomuto dni se tak žalobce se svou manželkou chopil držby předmětných pozemků, když bylo prokázáno, že v té době byly nemovitosti oploceny v totožném rozsahu, jak jsou oploceny dodnes. V průběhu plynutí času došlo k obnově oplocení, bylo však setrváno v místech původního oplocení, nedošlo k posunu ani k rozšíření plochy pozemku. Následně došlo mezi žalobcem a jeho manželkou k rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dohodou ze dne 4. 2. 1992, na základě které se stal žalobce výlučným vlastníkem nemovitostí. Až k podnětu [právnická osoba] pro Středočeský kraj – Katastrální pracoviště [adresa] v říjnu 2024 žalobce zjistil, že skutečná hranice pozemku neodpovídá reálnému stavu a začal situaci řešit. Žalobce tak držel nemovitosti tak, jak byly oploceny nepřetržitě od listopadu roku 1984 dosud a společně se svou tehdejší manželkou společně drželi v období též od listopadu roku 1984 do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v únoru 1992.

28. Jak soud prvního stupně správně uzavřel, při zvažování otázky, zda osoba, která se spolu s nabytým pozemkem ujala držby části sousední parcely, byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části parcely (tedy pozemku vymezeného hranicí držby), je třeba přihlédnout i k tomu, že pozemky byly pod společným oplocením, že právní předchůdce je užíval ve stejném rozsahu a takto je také nabyvateli jako předmět smlouvy předal. Je též třeba přihlédnout k postoji původního vlastníka části sousední parcely; pokud léta její užívání držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho parcely, k čemuž přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009.

29. Dobrá víra zanikala podle tehdejší právní úpravy a ustálené soudní praxe až ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozvěděl o skutečnostech, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Pokud zde dobrá víra byla při zahájení držby a ke ztrátě dobré víry nedošlo po celou vydržecí dobu 10 let, právní následek nastal a již se nezmění jinak než následným převodem či přechodem vlastnického práva.

30. Odvolací soud však dospěl k odlišnému posouzení uplynutí vydržecí doby než soud prvního stupně. Jak je již uvedeno výše, žalobce držel nemovitosti tak, jak byly oploceny nepřetržitě od listopadu roku 1984 dosud, jeho manželka je spolu s ním držela v období též od listopadu roku 1984 do vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v únoru 1992. S ohledem na to, že podle § 872 odst. 6 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013, se do vydržecí doby vlastnického práva k pozemku započítává doba právního předchůdce, po kterou měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností zákona, lze uzavřít, že se žalobce po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dne 4. 2. 1992 stal též právním nástupcem své manželky ve vztahu k vypořádávanému majetku. Je tedy možné, ve vztahu k ideální části pozemku, jejímž vlastníkem v rámci bezpodílového spoluvlastnictví manželů od listopadu 1984 do února 1992 byla paní [jméno FO], započíst tuto dobu ve prospěch žalobce. Soud prvního stupně správně uzavřel, že v době, kdy žalobce a jeho manželka uzavřeli kupní smlouvu ze dne 12. 11. 1984 k pozemkům v socialistickém (státním) vlastnictví, nebylo možné k nim nabýt vlastnické právo vydržením. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je však třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví, k čemuž též správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98.

31. Z výše uvedených závěru pak plyne, že k ujmutí držby žalobcem a jeho manželkou tedy došlo ke dni 23. 11. 1984, kdy kupní smlouvu ze dne 12. 11. 1984, registrovalo Státní notářství v [Anonymizováno]. Do doby držby žalobce po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 4. 2. 1992 je nezbytné započíst i dobu držby jeho manželky. Žalobce tak vydržel vlastnické právo k části pozemků ke dni 23. 11. 1994, tedy po uplynutí 10 let od doby, kdy se držby chopil. Události nastalé později nemohou mít na již nastalé účinky vydržení jakýkoli vliv. Proto jsou zcela liché argumenty žalované týkající se stavebních úprav např. tepleného čerpadla i vypracování projektu vodovodní přípojky v roce 1998, proto se těmito argumenty již odvolací soud blíže nezabýval, když nastaly až po vydržení částí pozemků p. č. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno], k. ú. [adresa] žalobcem.

32. Na závěr o dobré víře žalobce nemůže mít vliv ani rozdíl plochy mezi žalobcem a jeho manželkou zakoupenými pozemky a skutečně drženými pozemky. Žalobce je dle katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a pozemkové parcely [Anonymizováno], v k. ú. [adresa], o výměře 437 m2, pokud je o skutečně drženou plochu pozemků tato dle geometrického plánu činí 581 m2, rozdíl tedy činí 144 m2, poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku je tedy po zaokrouhlení 33 %. Ve vztahu k nesrovnalosti výměr, což je typický následek připlocení cizího pozemku, lze zmínit závěry rozsudků Nejvyššího soudu, který uzavřel, že rozdíly menší než 50 % obvykle omluvitelné být mohou a v projednávané věci nebyly zjištěny takové okolnosti, které by takový závěr mohly zpochybnit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 488/2004 a další).

33. Nad rámec odvolací soudu dodává, že nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014 zavedla nově i tzv. mimořádné vydržení (srov. § 1095 o. z.), u kterého se naopak nevyžaduje, aby dobrá víra byla se zřetelem ke všem okolnostem oprávněná (nově „řádná, poctivá a pravá“). Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí (tedy v případě nemovitých věcí doba 20 let), vydrží držitel nově vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Nic takového ale prokázáno nebylo. Tato úprava se přitom použije i na držbu zahájenou do 31. 12. 2013, přičemž lze také započítat obdobnou držbu právního předchůdce (viz též § 1096 odst. 2 o. z.).

34. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu uvedených nových ustanovení benevolentní a stojí na postulátu, že faktický stav může převážit nad právním stavem a „čas zhojí mnohé.“ Nechrání se jen zjevné lsti a podvody, což není tento případ. Nepoctivý úmysl nelze podle Nejvyššího soudu ztotožňovat s nepoctivou držbou, která je upravena v § 992 o. z. Nepoctivý úmysl je založen na negativní koncepci dobré víry, tedy jen na opodstatněném přesvědčení o tom, že držitel, který se držby ujímá, nikomu nepůsobí v tomto okamžiku (při uchopení držby) svou držbou újmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, které bylo publikováno i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 2/2023, nebo sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). Rozhoduje okamžik uchopení držby.

35. Současně také Nejvyšší soud uzavřel, že mimořádná vydržecí doba je natolik dlouhá, že je legitimní na skutečném vlastníku požadovat, aby své vlastnické právo v této době začal bránit u soudu, což je další zmírnění podmínek vydržení (vyvážení potřebné dlouhé doby). Nepoctivý úmysl tak již nemůže bez dalšího založit, pokud se držitel dodatečně od kohokoli či jakýmkoliv způsobem v průběhu vydržecí doby dozvěděl o skutečnostech, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, jak platilo dřív (u řádného vydržení, viz výše). Aby se stávající držitel stal nepoctivým, je třeba podat vlastnickou žalobu (viz § 995 o. z.). Nestačí již tedy různá upozornění, nebo výzva skutečného vlastníka. K tomu lze odkázat na stejná rozhodnutí Nejvyššího soudu, popř. též na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3718/2022. O podání žaloby však ničeho v řízení nebylo tvrzeno.

36. Žalobce by tak nabyl podle nové právní úpravy vlastnické právo k předmětnému pozemku i mimořádným vydržením. Klíčový je v tomto směru klidový faktický stav spojený s pasivitou žalované po celou dobu. Jde o zákonný následek institutu vydržení, který je spravedlivě spojen mimo jiné i s letitou pasivitou skutečného vlastníka, kterému v jeho faktické držbě „nic nechybí,“ nebo o to nedbá. Žalovaná se o předmětný pozemek „přes 20 let“ nezajímala.

37. Konečně nelze nic vytknout ani rozhodnutí o nákladech řízení. V řízení byl procesně zcela úspěšný žalobce, který tak měl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud tak odkazuje na podrobné odůvodnění výroku II. napadeného rozhodnutí soudem prvního stupně, a to zejména za situace, kdy ani žádné konkrétní námitky vůči vyčíslení nákladů uplatněny nebyly, takže není důvod je explicitně vypořádat.

38. S ohledem na shora uvedené, tak dovolací soud shledal, že je namístě napadené rozhodnutí jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdit.

39. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle bylo podle § 224 odst. 1 a za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalobce před odvolacím soudem tvoří odměna advokáta za 1 úkon právní služby podle § 6, §7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) ve výši 5 620 Kč (za účast u jednání). K tomu náleží 1 režijní paušál ve výši 450 Kč. Žalobci dále náleží náhrada cestovních výdajů, a to za cestu ze sídla právního zástupce do Prahy a zpět k jednání odvolacího soudu, celkem 2 363 Kč (cesta v délce 150 km x 2, při základní sazbě 5,90 Kč na 1 km, ceně benzínu 34,70 Kč za 1 l a při průměrné spotřebě 5,7 l na 100 km dle technického průkazu). Žalobce má dále nárok na náhradu i za promeškaný čas zástupce na této cestě 8 x 150 Kč podle § 14 AT, celkem 1 200 Kč, a náhradu 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 2 023 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení proto činila 11 656 Kč. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.