o ochranu osobnosti

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) rozhodl Okresní soud v Příbrami ve výroku I. o zamítnutí žaloby ze dne 19.5.2024, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované (dceři manžela žalobkyně z jeho předchozího manželství) zaplacení částky 200 000 Kč. Výrokem II. bylo neúspěšné žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13 088,08 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Výrokem III. soud prvního stupně rozhodl o vrácení části žalobkyní zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč.

2. Předmětem žaloby byl původně nejen nárok na zaplacení částky 200 000 Kč, o němž bylo v napadeném rozsudku rozhodnuto. Ten byl uplatněn jakožto náhrada nemajetkové újmy za to, že v období 2020-2024 byla žalobkyně „kvůli neschopnosti“ žalované dodržet jakékoliv dohody „nucena dělat práce na majetku žalované“, které žalobkyně „dělat nechce, ale musí, protože manžel do dcery investoval na úkor žalobkyně spoustu času a peněz, manžel žalobkyně vede soudní řízení o omezení svéprávnosti žalované, což je řízení na ochranu nevlastní dcery, a mají kvůli ní narušené vztahy“. Dalšími původně uplatněnými nároky pak byl nárok na zdržení se žalované „rozšiřování nepravdivých nebo zkreslených informací o krádežích a poškozování jejího majetku“, dále nárok, aby „respektovala manželství a soukromí žalobkyně, aby jí přestala vyhrožovat a za tím účelem si k tomu najímat další lidi“ a také uplatněný nárok na veřejnou omluvu, kdy však v těchto částech bylo soudem prvního stupně po jeho výzvách k odstranění vad žaloby pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 15.10.2024, čj. 21 C 89/2024-55, a ze dne 31.10.2024, č.j. 21 C 89/2024, o odmítnutí (dotčené části) žaloby. Předmětem řízení, o němž bylo napadeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, tak zůstal pouze uvedený nárok na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč odůvodňovaný žalobkyní tak, jak uvedeno shora. Žalobkyně k tomuto nároku v žalobě a jejím doplnění doručeném soudu 28.7.2024 dále uváděla, že se v roce 2020 nastěhovala s manželem do nemovitostí ve vlastnictví žalované v [Anonymizováno], a to žalobkyně do domu č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] a její manžel do domu č.p. [Anonymizováno], kam za ním také žalobkyně dochází, nemovitosti užívají k bydlení. Dané nemovitosti žalovaná zdědila po své zemřelé matce. Zde žalobkyně dle svých tvrzení prováděla jejich vyklízení a rekonstrukce, když spolu s manželem počítali s tím, že by manžel vyměnil svůj spoluvlastnický podíl na určitém pozemku s nemovitostmi ve vlastnictví žalované, ale žalovaná po jejich návrhu na uzavření smluv „se vymlouvala“, že si věc musí rozmyslet, a následně směnu odmítla. Protože k vložení smluv do katastru nedošlo, ztratila žalobkyně zájem v [Anonymizováno] cokoli dělat. Nemovitosti žalované však žalobkyně dále s manželem užívají, žalovaná žalobkyni „předvedla několik hysterických scén“ v souvislosti s užíváním daných nemovitostí, docházelo k hádkám, manžel žalobkyně podal návrh na omezení svéprávnosti žalované, kdy následně došlo ještě k dalšímu zhoršení vztahů. Žalobkyně „lituje veškerého času, který s žalovanou strávila, snažila se být tolerantní kvůli manželovi, už není a chce satisfakci“. K požadované částce 200 000 Kč dospěla tak, že z jejího pohledu se jedná o „naprosto minimální částku 1 000 Kč týdně za období 2020-2024“. Žalobkyně výslovně uvedla, že předmětem žaloby není náhrada ušlého zisku, ani vyčíslení fakticky vykonaných činností, dané částky se domáhá jako náhrady nemajetkové újmy za shora uvedené.

3. Soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí nároku na zaplacení požadované náhrady tvrzené nemajetkové újmy bez provedení dokazování, když již na základě tvrzení žalobkyně dospěl k závěru o neopodstatněnosti takto uplatněného nároku. Věc právně hodnotil za použití ustanovení § 81 a § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Soud uvedl, že již z tvrzení žalobkyně bylo zřejmé, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy, jež měla být způsobena pracemi (úsluhami), které však na nemovitostech žalované vykonávala dobrovolně, po ústní či konkludentní dohodě s žalovanou. Skutečným důvodem, proč žalobkyně tuto satisfakci požaduje, je dle soudu tvrzená nevděčnost žalované, jež však není kategorií právní, ale kategorií morální. Žalovaná by se dle soudu prvního stupně přijímáním úsluh od žalobkyně, aniž následně došlo k žalobkyní očekávané dohodě o směně nemovitostí, „mohla (teoreticky) dopustit nemorálního, nikoli však protiprávního jednání, které by bylo způsobilé zapříčinit vznik nemajetkové újmy závažné natolik, aby její odčinění vedlo ke vzniku nároku na peněžitou satisfakci“. Žalobu (její zbývající část po pravomocném odmítnutí původně také uplatněných dalších dílčích nároků z titulu ochrany osobnosti) s tímto zamítl, o nákladech řízení rozhodl v souladu se zásadou procesního úspěchu ve věci za použití § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V něm zejména poukazovala na to, že se žalovanou je vedeno řízení na omezení její svéprávnosti, na což upozorňovala již před soudem prvního stupně a navrhovala přerušení řízení. Tento její návrh však byl zamítnut. Nesouhlasila s obsahem vyjádření žalované k žalobě (popsaným v bodě 4. odůvodnění rozsudku), s tím, že soud neprováděl dokazování, ani s jeho závěrem, že žalobkyně pro žalovanou prováděla úsluhy „dobrovolně“ a že se teoreticky mohla dopustit nemorálního jednání. Uvedla, že žalovaná je pro ni cizí člověk, s níž má společné jen to, že je dcerou jejího současného manžela. Žalobkyně nemá o kontakt s ní zájem, svým chováním ji žalovaná uráží, požaduje pouze minimální odměnu za provedené činnosti. Žalobkyně má v péči svého manžela, otce žalované, jenž je „těžký kardiak a po onkologické operaci“, což žalovanou nezajímá. Žalovaná měla dle žalobkyně „tu drzost chtít uhradit náklady právní zastoupení“, přičemž žalobkyni není jasné, z jakého důvodu se vůbec nechává zastupovat. Dle názoru žalobkyně není ani sama schopna advokáta vyhledat, s úhradou požadovaných nákladů tedy nesouhlasila. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně zpochybňovala zastoupení žalované advokátem s tím, že proti němu, a i na další osoby, podala trestní oznámení, uváděla, že má za to, že tyto osoby zneužívají postavení její nevlastní dcery.

5. Žalovaná se prostřednictvím svého zástupce k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné, a rozsudek soudu prvního stupně naopak za správný. Žaloba je dle žalované postavena na nepravdivých a smyšlených informacích. Žalovaná k tvrzení žalobkyně o „údajných pracích“, které měla na nemovitostech žalované odvést, předně připomínala svou obranu před soudem prvního stupně, že žalovaná původně nechala žalobkyni a svého otce ve svých nemovitostech zdarma bydlet za podmínky, že se budou o nemovitosti starat (udržovat je). V současnosti již s tímto dalším užíváním nesouhlasí, a žalobkyně tak dané nemovitosti užívá neoprávněně. K námitce týkající se návrhu na přerušení řízení s ohledem na souběžně běžící řízení o omezení svéprávnosti žalované poukazovala na to, že výsledek takového řízení není pro rozhodnutí v této věci podstatný a nijak s ním nesouvisí. Práva žalované, která je v tomto řízení zastoupena advokátem, jsou s ohledem na tuto okolnost dostatečně hájena. Uváděla, že žalobkyni bylo nabízeno smírné vyřešení věci, že v případě, pokud by byla žaloba vzata zpět, pak by řízení bylo skončeno bez požadavku na náhradu nákladů řízení, toto však nebylo ze strany žalobkyně akceptováno. Naopak je to žalobkyně, která vyvolává spory mezi účastnicemi. Zahajuje různá řízení, přestupková, případně i řízení před soudy, žalovaná, její nevlastní dcera, se tomu pouze brání. Za této situace zpochybňování jejího zastoupení nedává logický smysl. Zástupce žalované dále potvrdil, že se dozvěděl, že je podáno proti němu trestní oznámení, kdy v této souvislosti poukázal na to, že na Okresním soudě v Kutné Hoře, kde se řeší žaloba podaná žalovanou o vyklizení daných nemovitostí, byla ze strany žalobkyně dána námitka podjatosti všech soudců. Žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvého stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

7. Odvolací soud předně uvádí, že námitka žalobkyně o tom, že řízení mělo být přerušeno z důvodu souběžně probíhajícího řízení o omezení svéprávnosti žalované (iniciované otcem žalované), nebyla důvodná. Takové řízení skutečně nemá žádný význam pro rozhodnutí soudu o žalobkyní uplatněném nároku. Žalovaná je v tomto řízení zastoupena advokátem, a ochrana jejích procesních práv je tak dostatečně zajištěna. Žalovaná dosud omezena ve své svéprávnosti nebyla, a odvolací soud nemá důvod zpochybňovat jí udělené zmocnění jejímu zástupci pro toto řízení. Okolnost, že žalobkyně podala na zástupce žalované trestní oznámení, rovněž neznamená, že by dotčený zástupce nemohl žalovanou v řízení zastupovat. Řádnost jím vykonávané činnosti při tomto zastoupení je pak věcí jeho vlastní profesionální odpovědnosti. Pochybnosti vyslovované žalobkyní o tomto zastoupení, včetně toho, že by zástupce žalované měl její situace zneužívat, pak nebyly ničím podloženy. Právo nechat se v řízení zastupovat zvoleným právním zástupcem je jedním ze základních procesních práv účastníka soudního řízení. Námitky žalobkyně vznášené v souvislosti s přiznanou náhradou nákladů řízení, týkající se toho, že se žalovaná nechala v řízení zastoupit advokátem, tak byly shledány rovněž nedůvodnými.

8. Ve vztahu k posouzení věci samé v napadeném rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil s hodnocením věci soudem prvního stupně v tom směru, že již z tvrzení žalobkyně bylo zřejmé, že jí uplatněný nárok není důvodný, a že provádění dokazování by proto bylo v tomto případě nadbytečné.

9. Soud prvního stupně správně postupoval při posouzení předmětného nároku na zaplacení peněžitého plnění dle § 81 o.z., když žalobkyně výslovně vyloučila, že by se daného peněžitého plnění domáhala z titulu „náhrady ušlého zisku“, či jakožto „vyčíslení fakticky vykonaných činností“, ale danou částku požadovala výslovně jakožto náhradu nemajetkové újmy. Tu odůvodňovala de facto tím, že vložila svou práci a čas do nemovitostí žalované, své nevlastní dcery. Tyto nemovitosti se souhlasem žalované v letech 2020 až 2024 bezplatně užívala spolu se svým manželem, otcem žalované, k bydlení, kdy však žalovaná, v rozporu s očekáváním žalobkyně, nepřistoupila na návrh žalobkyně a jejího manžela na směnu jejích nemovitostí za spoluvlastnický podíl na pozemku manžela žalobkyně, a žalobkyně se svým manželem se tak nestali jejich vlastníky na místo žalované. V daném případě soud prvního stupně celkem přiléhavě uzavřel, že se žalobkyně předmětného peněžitého plnění jakožto náhrady nemajetkové újmy domáhá fakticky pro subjektivně žalobkyní pociťovaný nevděk ze strany žalované, nebo spíše zklamání a zlost z toho, že žalovaná se nechovala dle očekávání žalobkyně a nepřistoupila na navrhovanou směnu nemovitostí, které však v daném případě nárok na náhradu nemajetkové újmy ve formě peněžitého zadostiučinění založit nemohou.

10. Podle § 81 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odstavec 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odstavec 2).

11. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

12. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

13. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

14. V souzené věci žalobkyní vymezené jednání žalované, za které požadovala dané peněžité zadostiučinění, náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, nebylo možno pokládat za zásah do osobnostních práv žalobkyně, natož za zásah neoprávněný. Nejednalo se o žádné protiprávní jednání žalované, a na druhé straně ani žádná nemajetková újma nevznikla. Jakkoli žalobkyně v podaném odvolání zpochybňovala, že by činnosti na nemovitostech žalované prováděla „dobrovolně“, z obsahu jejích žalobních tvrzení bylo zřejmé, že případné vyklízecí, udržovací, či rekonstrukční práce činila o své vůli v souvislosti s tím, že tyto nemovitosti s manželem začala užívat k bydlení, a to se záměrem je následně získat od žalované do svého (a manželova) vlastnictví. Takovýto záměr však není osobnostním statkem chráněným ve smyslu shora citované právní úpravy. Hlavním účelem případně žalobkyní prováděných prací na jí užívaných nemovitostech žalované pak zjevně bylo uvedení těchto nemovitostí do obyvatelného stavu. K žádnému „otročení“ (jak se expresivně o tvrzených pracích na nemovitostech žalované žalobkyně vyjadřovala), které by bylo výsledkem nedobrovolného přinucení žalobkyně ze strany žalované, nedocházelo. Veškerá případná činnost žalobkyně byla zjevně výsledkem jejího vlastního rozhodnutí, a to ať již v dohodě s žalobkyní, či bez ní, a byť případně žalobkyně nyní takto vynaloženého času lituje.

15. Z obsahu tvrzení žalobkyně bylo rovněž zřejmé, že žádná závazná dohoda mezi účastnicemi ohledně směny nemovitostí uzavřena nebyla. Sama žalobkyně uváděla, že žalovaná uzavření takové dohody oddalovala (že se „vymlouvala“, že si věc musí rozmyslet) a návrh smlouvy předložené žalobkyní a jejím manželem nakonec odmítla. Nicméně tento postup žalované nelze považovat za protiprávní jednání, zasahující do osobnostních práv žalobkyně. Žalovaná žádnou povinnost naplnit očekávání žalobkyně o převodu předmětných nemovitostí neměla. Ani v okolnosti, že žalovaná žalobkyni a svému otci umožnila provádět na svých nemovitostech, které jim nechala v užívání, udržovací a rekonstrukční práce, nelze spatřovat zásah do osobnostních práv žalobkyně ve smyslu shora citované právní úpravy a důvod ke vzniku nároků z titulu odpovědnosti za nemajetkovou újmu s tím spojenou.

16. Odvolací soud tak shrnuje, že žalovaná svým chováním, které žalobkyně v žalobě uváděla v souvislosti s uplatněným nárokem na peněžité zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, žádnou povinnost stanovenou zákonem neporušila. K žádnému zásahu do práv žalobkyně, z něhož by mohla náležet náhrada nemajetkové újmy, zde nedošlo. Uplatněný nárok tak nebyl důvodný, a soud prvního stupně proto správně žalobu zamítl.

17. Pro úplnost se dodává, že (případné) nároky žalobkyně a jejího manžela z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku (případného) zhodnocení nemovitostí žalované (jež nebyly předmětem tohoto řízení) nejsou závěrem soudu o neexistenci v tomto řízení uplatněného nároku dotčeny.

18. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně rovněž správného nákladového výroku, na jehož odůvodnění se pro stručnost odkazuje.

19. V souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně o nákladech řízení se pak k odvolací námitce žalobkyně a jejímu nesouhlasu s přiznanými náklady zastoupení žalované v řízení advokátem opětovně poznamenává, že je právem zásadně každého účastníka nechat se v řízení zastoupit zvoleným advokátem. Tím spíše, pokud jsou pochybnosti o schopnosti účastníka hájit své zájmy v řízení sám, jak argumentovala sama žalobkyně s poukazem na běžící řízení o omezení svéprávnosti žalované. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. pak procesně úspěšnému účastníkovi soud přizná náhradu těchto nákladů, potřebných k účelnému uplatňování (bránění) práva proti neúspěšnému účastníkovi.

20. Ve výroku II. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, kdy opět procesně neúspěšné žalobkyni byla uložena podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. povinnost zaplatit žalované jejich plnou náhradu. Ta činí celkem zaokrouhleně na celé koruny 37 430 Kč a sestává 3 x z odměny zástupce žalované po 9 100 Kč za 3 úkony právní služby (1. další porada s klientkou k žalobkyní podanému odvolání, 2. vyjádření k odvolání, 3. účast na jednání odvolacího soudu), 3 x náhrady hotových výdajů po 450 Kč, náhrady cestovného ve výši 1 234 Kč za cestu k jednání dovolacího soudu v délce 170 km na trase [adresa] a zpět vozem [Anonymizováno], reg.zn. [SPZ], o průměrné spotřebě 4,2 l/100 km paliva – nafty, při vyhláškové ceně paliva 34,7 Kč/1 l a základní sazbě náhrady 5,80 Kč/1 km, z náhrady za promeškaný čas na cestě k jednání soudu a zpět za 7 započatých půlhodin po 150 Kč a z náhrady DPH ve výši 6 496,14 Kč, to vše dle § 7, § 9a odst. 1 písm. a), § 11 odst. 1 písm. c), g), k), § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění od 1.1.2025, dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. a dle § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána k rukám zástupce žalované, advokáta, dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. a ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto usnesení dle § 160 odst. 1 o.s.ř.