o odvolání manželky proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2021, č.j. 7 C 2/2021-88

1. Okresní soud v Kladně rozhodl rozsudkem ze dne 28.6.2021, č.j. 7 C 2/2021-88 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), k návrhu manžela ze dne [datum] ve výroku I. o rozvodu manželství účastníků, jež bylo uzavřeno dne [datum] před [stát. instituce]. Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky k tomu, aby manželství bylo rozvedeno. Poměry k nezletilé dceři účastníků pro dobu před i po rozvodu byly upraveny pravomocným rozsudkem opatrovnického soudu. Manželství je dle závěru soudu prvního stupně zcela evidentně hluboce a trvale rozvráceno, nelze očekávat obnovení manželského soužití, když toto manžel kategoricky vyloučil. Mezi samotnými manžely nebylo sporu o tom, že manželství je pouze formálním svazkem. Dle soudu prvního stupně manželství neplní žádnou ze svých funkcí. K ukončení manželského soužití došlo již v dubnu 2018, kdy se manžel odstěhoval. Od té doby žije každý z manželů zvlášť, manžel navázal nový vztah s jinou ženou. Manželka, která nesouhlasila s rozvodem, neuváděla ani neprokazovala nic, co by svědčilo ve prospěch zachování manželství. [jméno] taktéž uváděla, že manžela již nemiluje. Souhlasila s tím, že manželství je rozvráceno. Jediným jejím důvodem k zachování manželství byl její majetkový prospěch v podobě výživného. Soud prvního stupně zdůraznil, že civilní právo je (ve smyslu § 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen „o.z.“) založeno na zásadě ochrany důstojnosti a svobody člověka i jeho přirozeného práva brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí mu blízkých takovým způsobem, který nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Postoj manželky není s touto zásadou v souladu, když jediný důvod k zachování manželství s manželem, k němuž už sama taktéž nemá žádný citový vztah, je vlastní ekonomický, a to i s přihlédnutím k tomu, že toto nefunkční manželství objektivně stojí v cestě rozvoji nového, nyní však již fakticky dlouhodobého, několikaletého (dle manžela trvajícího od roku 2018) vztahu manžela s jinou ženou. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že manželé spolu již fakticky nežijí po dobu delší tří let (od dubna 2018), a i z tohoto důvodu je proto vyloučeno i výjimečné zachování manželství ve smyslu § 755 odst. 2 písm. b) o.z. Nebyly tedy nejen zjištěny žádné mimořádné okolnosti svědčící ve prospěch zachování manželství, ale nadto manželé spolu nežijí po dobu delší tří let. Soud tak neshledal naplněny zákonem kumulativně stanovené předpoklady pro výjimečné zachování manželství i přes nesouhlas jednoho manžela dle zmíněné úpravy, naopak dospěl k závěru, že veškeré předpoklady pro rozvod manželství splněny byly. Návrhu manžela na rozvod proto vyhověl a manželství rozvedl. Příčiny rozvratu manželství spatřoval soud ve vzájemném odcizení manželů způsobeném dlouhodobými komplikovanými vztahy, vzájemným obviňováním a neshodami, což vyústilo v to, že manžel opustil společnou domácnost a navázal nový vztah. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízením soudních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala manželka včasné odvolání. To odůvodňovala tím, že dle jejího názoru neprovedl soud některé důkazy, z nichž však ve svém rozhodnutí vycházel, kdy konkrétně poukazovala na návrh manželky na rozvod manželství z [datum] a na„ závěry znaleckého zkoumání“ zmiňované v bodu 15. rozsudku soudu prvního stupně. Soud dále dle manželky nepoučil účastníky řádně dle § 118a o.s.ř. ani § 119a o.s.ř. Dále namítala, že z rozsudku není zřejmé, které konkrétní důkazy konkrétní účastník navrhoval a zda byly provedeny, či proč provedeny nebyly. Namítala„ vnitřní rozpornost“ rozsudku a nesprávnost jeho závěru o tom, že z okolnosti, že účastníci uzavřeli manželství, lze dovodit, že předchozí záležitosti a vzájemné vztahy měli za vyřešené. Poukazovala při tom na to, že oba shodně uváděli, že už před uzavřením manželství měli ve vztahu problémy. Dle manželky tak bylo na místě zkoumat a prokazovat, jak navrhovala, chování manžela v rozporu s dobrými mravy (vůči manželce) ještě před uzavřením manželství. Měla za to, že soud nesprávně aplikoval ustanovení § 3 o.z. o přirozeném právu člověka brát se o vlastní štěstí. Tvrdila, že manžel ji„ dohnal“ až k invalidnímu důchodu a následně vyměnil za jinou partnerku, a proto je třeba naopak poskytnout ochranu manželce. Dále tvrdila, že za svůj život byla několikrát vyšetřena znalci, přičemž psychická porucha jí byla diagnostikována až v roce 2018, tedy po dlouhodobém soužití s manželem. Ten dle tvrzení manželky o všem (v jejich vztahu) rozhodoval, vyžadoval a stále vyžaduje po ní poslušnost, a tento průběh vztahu měl zásadní dopad na zdraví manželky, vyústil až do její invalidity, a nelze proto dle manželky odmítnout zkoumání průběhu vztahu účastníků i před manželstvím. Manželka pak vznášela řečnický dotaz, proč by za dané situace měla zůstat v důsledku rozvodu bez prostředků, kdy navíc dle jejího tvrzení většinu svých prostředků z výživného manželky investuje do společné dcery účastníků. Navrhovala zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k doplnění dokazování doplňujícím výslechem manželky, [anonymizováno] zprávami manželky o napadení manželem i z doby před manželstvím, posudky ohledně psychického stavu manželky z doby před uzavřením manželství, o provedených potratech a další důkazy k prokázání špatného zacházení manžela s manželkou (i z doby před uzavřením manželství), a dále k nové známosti manžela, zejména k prokázání příčin rozvratu manželství a toho, zda tu není mimořádná okolnost svědčící pro zachování manželství.

3. Manžel se k odvolání manželky nevyjádřil, při jednání odvolacího soudu trval na rozvodu manželství.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a shledal podané odvolání manželky nedůvodným.

5. Jednání před odvolacím soudem proběhlo v nepřítomnosti manželky i manžela, pouze za účasti zástupce manžela, který nepřítomnost svého klienta omluvil. Manželka krátce před jednáním odvolacího soudu zaslala kopii potvrzení o své dočasné pracovní neschopnosti (od [datum]). Toto podání odvolací soud vyhodnotil jako omluvu nepřítomnosti manželky při jednání, neboť nebylo žádáno o odročení jednání. Jelikož se řádně a včas předvolaní účastníci k jednání nedostavili a nepožádali z důležitého důvodu o odročení, odvolací soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

6. Podle § 655 o.z. manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.

7. Podle § 687 odst. 2 o.z. jsou si manželé navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.

8. Podle § 755 odst. 1 o.z. manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.

9. Dle § 755 odst. 2 o.z. přesto, že je soužití manželů rozvráceno, nemůže být manželství rozvedeno, byl-li by rozvod v rozporu

a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte na trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po rozvodu, nebo

b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let.

10. V souladu s § 758 o.z. manželé spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce.

11. Ve shodě se soudem prvního stupně má i odvolací soud za spolehlivě zjištěný mezi účastníky nastalý rozvrat jejich vztahu i manželství, který lze považovat ve smyslu citovaného § 755 odst. 1 o.z. za hluboký, trvalý a nenapravitelný. Manžel jednoznačně vyloučil možnost obnovení soužití. Manželka sama, která proti rozvodu brojila, nebyla schopna uvést v podstatě nic, co by svědčilo za nastalé situace pro zachování manželství. Jediný důvod, pro který na zachování manželství nepokrytě trvala, byl výhradně jen její majetkový zájem, vyplývající ze soudem stanoveného výživného manželky. Jen tento důvod sám o sobě však zásadně nelze považovat za mimořádnou okolnost svědčící pro zachování manželství.

12. V daném případě pak nadto nebyla splněna pro takový postup stěžejní negativní podmínka vyjádřená ve shora citovaném ustanovení § 755 odst. 2 písm. b) i.f. o.z., a to, že nenastal čas, kdy manželé spolu již nežijí alespoň po dobu tří let. Zmíněná tvrdostní klauzule je institutem výjimečným a dočasným. Právo na sebeurčení každého člověka je v konečném důsledku silnější než právo druhého manžela na ochranu uzavřeného manželství, a to zejména tam, kde citová pouta manželů již vymizela. Pozitivní citový vztah, na němž by mělo být každé manželství budováno, nelze ničím vynutit. Bez vzájemného respektu a úcty, důvěry a podpory ztrácí manželství podstatnou a zásadní část, na níž tento vztah stojí a o niž se opírá (resp. měl by). K tomu, aby se tvrdostní klauzule mohla vůbec uplatnit, musí být rozvod v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, s tím, že (navíc) mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství a že především pak stav ukončeného soužití manželů netrvá déle než tři roky. Též odvolací soud uvedené zákonné předpoklady pro nerozvedení tohoto manželství neshledal. V souzené věci od definitivního rozpadu vztahu a soužití, završeného odchodem manžela z poslední společné domácnosti v dubnu 2018, již uplynula doba delší tří let (aktuálně již čtyř let), a i výjimečné, mimořádné odepření rozvodu manželství postupem dle § 755 odst. 2 o.z. je tedy v daném případě vyloučeno.

13. Za této situace soud prvního stupně správně a v souladu se shora uvedenou právní úpravou manželství účastníků rozvedl, když o rozvratu jejich soužití ve smyslu shora citovaného § 755 odst. 1 o.z. nebylo ani mezi samotnými manžely sporu, poměry k nezletilé dceři účastníků pro dobu po rozvodu manželství byly soudem upraveny (viz § 755 odst. 3 o.z.) a podmínky pro výjimečné odepření rozvodu dle § 755 odst. 2 o.z. splněny nebyly.

14. Námitky manželky vyjádřené v jejím odvolání neshledal odvolací soud důvodnými. Námitka o tom, že soud měl vycházet z důkazů, které nebyly v řízení provedeny, neodpovídala skutečnosti. Z obsahu protokolu z jednání soudu prvního stupně ze dne [datum] se podává, že mj. byly k důkazu čteny i listiny na č.l. 6-18 spisu, tj. jednak rozsudek Okresního soudu v Kladně č.j. 42 P 481/2015-616 ze dne 3.4.2019 a rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 32 Co 178/2019-681 ze dne 17.2.2020, a jednak listina na č.l. 18, tj. návrh manželky na rozvod manželství účastníků doručený Okresnímu soudu v Kladně [datum], o němž bylo před uvedeným soudem vedeno řízení pod sp.zn. 14 C 67/2018 (v protokolu z jednání daná listina pouze zjevně nesprávně označena na místo„ návrh“ slovem„ usnesení“). Z obsahu odůvodnění uvedených rozsudků ve věci péče o nezletilé dítě účastníků soud prvního stupně zjevně vycházel také při svých zjištěních týkajících se„ závěrů znaleckého zkoumání“, jak ostatně výslovně vyplývá i z odůvodnění napadeného rozsudku. Nebylo tedy pravdou, že by soud při svých zjištěních vycházel z neprovedených důkazů. V této souvislosti se doplňuje, že byť pak soud obecně není takovými zjištěními jiného soudu vázán (když vázán je pouze obsahem výroku rozhodnutí, nikoli jeho odůvodněním), v předmětném řízení se nejednalo o natolik podstatná zjištění, aby v daném směru bylo nutné další doplňování dokazování případně přímo dotčenými (či dalšími) znaleckými posudky, lékařskými zprávami a podobně, jak také manželka navrhovala ve svém odvolání.

15. O tom, které z navržených důkazů budou v řízení provedeny, rozhoduje v souladu s § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř. soud. Při provádění dokazování je pak nutno mít na zřeteli i zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení. V daném směru by bylo v rozporu s těmito zásadami provádění důkazů, jež jsou pro zjištění relevantních skutečností v té které věci bez významu pro samo rozhodnutí. V tomto smyslu odůvodnil správně neprovádění dalších důkazů také soud prvního stupně v bodě 14. napadeného rozsudku. To, že při tom neuvedl výčet konkrétních neprovedených důkazů navržených konkrétním účastníkem (jak bylo taktéž manželkou namítáno), nebylo z hlediska jasnosti a srozumitelnosti rozsudku nikterak na škodu, ani vadou. V řízení bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu, oba manželé byli vyslechnuti, další opakování účastnické výpovědi manželky, či doplnění dokazování dalšími jí navrhovanými důkazy v jejím odvolání shledal odvolací soud nadbytečným.

16. Rovněž tak nebylo vadou, pokud soud prvního stupně nepřistoupil k poučení účastníků dle § 118a o.s.ř. Takovéto poučení je v souladu s § 118a o.s.ř. na místě pouze tehdy, ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), nebo má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, kdy pak vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), popř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Pokud však ani jedna z uvedených situací nenastala, není důvod přistupovat k poučování. Rovněž vytýkané nepoučení stran dle § 119a o.s.ř. (tj. o principu neúplné apelace v odvolacím řízení) pak není vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu.

17. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se údajné vnitřní rozpornosti rozsudku soudu prvního stupně. Nesouhlas manželky se závěry soudu o příčinách rozvratu manželství nelze považovat za vnitřní rozpornost rozsudku. Za nesprávné nepovažoval odvolací soud ani úvahy soudu prvního stupně o tom, že případné dle manželky„ špatné zacházení manžela s manželkou“ v době před uzavřením manželství nelze nyní přičítat k tíži manžela ve smyslu zapříčinění rozvratu manželství. Byť i byly vztahy manželů ještě i před uzavřením manželství problematické, a nikoli zcela harmonické, vyrovnané či vřelé, nelze tu okolnost, že manželé přesto manželství uzavřeli, chápat jinak, než že tímto hodlali předchozí minulé neshody uzavřít a začít budovat společný rodinný vztah znovu, jinak. To, že se jim však toto nepovedlo, a na místo toho se krátce po uzavření manželství (asi po půl roce) naopak vzájemný vztah již definitivně rozpadl, pak není důvodem pro to, aby opětovně byly z minulosti (doby před uzavřením manželství) manželkou vytahovány a předestírány staré (ať již skutečné či pouze domnělé) křivdy, které na sobě vůči manželovi pociťuje. Důkazy navrhované manželkou k prokázání nedobrých vztahů mezi manžely, vztahující se k době před uzavřením manželství, tak i odvolací soud považoval za nadbytečné, když nakonec i tato skutečnost (nedobrý předchozí vztah) nebyla mezi účastníky sporná. Již z postoje a tvrzení i samotné manželky bylo zřejmé, že vztahy účastníků byly narušeny skutečně ještě před uzavřením manželství a zdaleka zjevně nebyly ideální ani v okamžiku jeho uzavření. Příčiny rozvratu byly i dle odvolacího soudu správně soudem prvního stupně zjištěny v naprostém vzájemném odcizení manželů způsobeném dlouhodobými komplikovanými a problematickými vztahy plnými i různých obviňování a neshod, jež nakonec vyústily v odchod manžela ze společné domácnosti a v jeho navázání vztahu s jinou ženou. Tento nový vztah manžela se pak rovněž odvolacímu soudu nejeví jako příčina rozvratu manželství účastníků, ale jen jako pouhý následek (důsledek) neutěšenosti vlastních vztahů mezi manžely, a to jak před uzavřením manželství, tak poté. Z tohoto důvodu bylo též nadbytečné doplňovat dokazování navrhované manželkou k okolnostem navázání tohoto nového vztahu manžela. V této souvislosti, a i s přihlédnutím ke krátké době trvání vlastního manželství (v porovnání s celkovou dobou jejich mnohaletého, avšak dlouhodobě i dle vlastních tvrzení účastníků nikoli zjevně zcela šťastného vztahu) se pak jeví i vlastní uzavření manželství za dané konstelace vztahů jako netypické a zůstává otázkou, zda vůbec z obou stran manželů od počátku opravdu chtěné. V této souvislosti se připomíná, že manželka sama při své výpovědi uváděla, že k uzavření manželství byla manželem„ ukecána“, manžel zase uváděl, že důvodem sňatku bylo pouze přání dcery účastníků, aby„ všichni byli rodina a jmenovali se stejně“.

18. Odvolací soud se tedy ztotožnil jak se závěrem soudu prvního stupně o rozvratu manželství účastníků, kdy nejsou dány zákonem stanovené předpoklady pro mimořádné zachování manželství i přes nesouhlas jednoho z manželů, tak se shora uvedeným závěrem o příčinách rozvratu manželství účastníků. Jako věcně správný byl proto rozsudek soudu prvního stupně o rozvodu manželství účastníků podle § 219 o.s.ř. potvrzen, a to včetně rovněž správného výroku o nákladech řízení.

19. Podle § 224 odst. 1 o.s.ř., za použití § 23 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, bylo rozhodnuto o nákladech řízení před odvolacím soudem tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.