o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Kutné hoře č.j. 5 C 208/2019-144 ze dne 18. 10. 2021

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné hoře č.j. 5 C 208/2019-144 ze dne 18. 10. 2021 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že„ žaloba se zamítá“ (výrok I.). Podle odůvodnění bylo předmětem řízení (a takto zamítnuto) určení, že žalobci jsou rovnými spoluvlastníky části pozemku [číslo] v k.ú. [obec] u [obec], vymezené dle geometrického plánu [číslo] 2018 ze dne [datum] vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení] a nově označené jako pozemek parc. [číslo] o výměře 107 m2 (dále jen„ předmětný pozemek“ nebo„ sporný pozemek“). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 28 066 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování listinnými důkazy, výslechy svědků a ohledáním v místě samém a vycházel ze zjištění, že žalobcům bylo známo v roce 1989 a opětovně v roce 1999, že roh pozemku [číslo] který je zcela obklopen pozemkem [číslo] je zkosený, neboť tato skutečnost jim byla známa již ze stavební dokumentace ke stavbě jejich domu [adresa] a garáže nacházejících se na pozemku [číslo]. Ve veškeré stavební dokumentaci žalobců vztahující se ke stavě rodinného domu nebo garáže na pozemku par. [číslo] je tento pozemek vyznačen s jedním zkoseným rohem (tento roh tvoří tři přímky, přičemž přímky svírají dva tupé úhly), ostatní rohy tvoří vždy dvě přímky, které svírají pravý či ostrý úhel. Součástí stavebního povolení ze dne [datum], resp. přílohou, byl i geometrický plán ze dne [datum]. Žádný z rohů pozemků nacházejících se v dané oblasti nemá kulatý či jinak oblý roh. Úhly v rozích pozemků jsou buď pravé, ostré nebo tupé. Současný (drátěný a živý) plot zbudoval žalobce a), přičemž nebylo prokázáno, že parcela [číslo] byla v době, kdy ji žalobci nabyli do osobního užívání, v terénu vyznačena s jedním rohem kulatým. Jediný důkaz, který podporuje skutečnost, že parcela [číslo] byla v terénu vyznačena s jedním rohem kulatým, je účastnická výpověď žalobce a), když uvedl, že pozemek byl od začátku v rohu vyznačen jako kulatý. Tomu ale soud prvního stupně neuvěřil, pokud žalobce sám uvedl, že neví, jak byl pozemek v terénu vyznačen. V dotčené oblasti se dále nacházejí dvě rozvodné skříně, a to žalobců a souseda. Tyto rozvodné skříně tvoří jeden celek a jsou v jedné linii, přičemž rozvodná skříň žalobců je obrůstána živým plotem žalobců. Živý plot vedle rozvodné skříně je zastřižen zároveň s obrubníkem komunikace. Pakliže by žalobcům měla náležet i tato část pozemku par. [číslo] byl by vytvořen na tomto pozemku u rozvodných skříní„ zub“ a pozemek žalobců a jejich souseda by se nenacházel v jedné linii s ohledem na průběh komunikace. Dále soud zjistil, že žalobci se do oblasti přistěhovali až po sousedech, resp. začali stavět dům až po sousedech, musel jim být tedy znám průběh hranice jejich pozemku. S ohledem na průběh hranic pozemků sousedů vzbuzovalo pochybnosti, pokud by pozemek žalobců byl vůči pozemkům sousedů předsazen, a ploty by nebyly v jedné linii. Soud prvního stupně k tomu podotkl, že si je vědom, že sporný byl i průběh hranic soudních pozemků, nicméně sousedi si zabrali menší část pozemku žalovaného než žalobci, pozemek žalobců by tak byl zvětšený o spornou část pozemku par. [číslo] předsazen i vůči sousedním pozemkům. Soud prvního stupně neprovedl důkaz geometrickým plánem č. rozh. [číslo], neboť na tom žalobce netrval a z dalších důkazů nezjistil nic podstatného. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že si žalobci zasadili bez oprávnění živý plot na cizím pozemku či na hranici svého pozemku a následně ho nechali bez oprávnění rozrůst na cizí pozemek, což ale nezakládá žalobcům právo na vydržení části cizího pozemku, nacházejícího se pod živým plotem. Dále uvedl, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, na který poukazovali žalobci, nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť nejsou dány žádné specifické okolnosti z hlediska dobrých mravů ve prospěch žalobců. Žalobci nejsou v dobré víře co do putativního nabytí části pozemku parc. [číslo] spolu s nabytím pozemku parc. [číslo]. Mimořádné vydržení není možné. S ohledem na zjištěný skutkový stav není u žalobců dána podmínka poctivé držby (viz § 992 odst. 1 o.z. a § 1089 o.z.), neboť žalobci věděli, resp. žalobcům muselo být z okolností zřejmé, že jim vlastnické právo ke sporné části pozemku par. [číslo] nenáleží. Podle úspěchu pak soud prvního stupně přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení, vycházel přitom z tarifní hodnoty sporu ve výši 35 000 Kč a odměny za úkon právní služby v hodnotě 2 500 Kč. Celkový výpočet podrobně zdůvodnil.

3. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání pouze žalobci (dále též jako„ odvolatelé“). Ve svém odvolání uvedli, že sporný pozemek bezprostředně přiléhá k pozemku [číslo] který v roce 1988 nabyli od žalovaného a následně na něm vystavěli rodinný dům s příslušenstvím. Při faktickém převzetí pozemku od žalovaného byl tento v terénu zřetelně vyznačen a žalobci neměli důvod pochybovat o správnosti vytyčených hranic. Teprve v roce 2018, tedy po asi po 30 letech nerušeného a poklidného užívání, se nejen ve vztahu k nemovitosti žalobců, ale též ve vztahu ke všem bezprostředním i vzdálenějším sousedům ukázalo, že pozemky k rodinným domům vystavěným na přelomu 80. a 90. let zasahují do vedlejších pozemků, t.č. ve vlastnictví žalovaného. S ohledem na fakt, že jednotliví majitelé sousedních rodinných domů své nemovitosti, stejně jako žalobci, užívali v dobré víře po dobu vesměs přesahující 10 let, bylo zřejmé, že podle tehdy platné právní úpravy (tj. zák. č. 40/1964 Sb.) došlo k řádnému vydržení. Ostatně sám žalovaný tuto skutečnost v zásadě akceptoval a v průběhu doby poskytl sousedům součinnost s uvedením faktického a evidovaného stavu v katastru nemovitostí do souladu. Žalobci také požádali v roce 2018 o součinnost, kdy fakticky předmětný pozemek žalobců dle geometrického plánu [číslo] 2018 zabírá 107 m2 ze sousední parcely žalovaného. Žalovaný to však odmítl. Podle žalobců je postup žalovaného vůči žalobcům v rozporu s jeho ustálenou praxí a pravděpodobně pouze politicky motivovaný, neboť žalobce a) je opozičním zastupitelem v zastupitelstvu žalovaného. Nelze souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že výpověď žalobce a) není věrohodná, neboť jeho tvrzení ohledně zakulacení rohu není nikterak dále podloženo. Naopak, sám soud uvádí v bodě 15. předmětného rozsudku, že v projektové dokumentaci k místní komunikaci II z listopadu 1985 je na výkresu s měřítkem 1:500 kromě zkoseného rohu vyznačen i roh kulatý a vzniklý meziútvar nemá uvedené vlastní číslo parcely. [příjmení] toho pozemek žalobců prošel minimálně dvěma stavebními a kolaudačními řízeními (při výstavbě rodinného domu jako takového a následně jímky odpadních vod), a ostatně i při realizaci povrchu přiléhající pozemní komunikace, jež fakticky i projekčně kopíruje zaoblený roh. Při těchto příležitostech mohl žalovaný namítat, že došlo k neoprávněnému zabrání jeho majetku. Po dobu třiceti let se tak ale nestalo a žalovaný tím dokazuje, že ke správě svého majetku nepřistupuje s péčí řádného hospodáře. Opětovně také odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2018 vztahující se k mimořádnému vydržení, který na věc podle žalobců dopadá. Opačná úvaha soudu prvního stupně je podle žalobců pro svou stručnost a obecnost v podstatě nepřezkoumatelná. Z hlediska individuálních okolností žalobci zdůraznili, že pozemek při tomto oplocení a tedy i tvaru užívají nerušeně po dobu více jak 30 let. Za tu dobu měl žalovaný minimálně tři možnosti namítat na rozpor skutečného stavu se záznamem v katastru nemovitostí, avšak ani jednou tak neučinil. Ostatně i v roce 2018 to byli právě žalobci, kdo žalovaného upozornil na tento rozpor a chtěl záležitost řešit obdobným způsobem, jako se tomu stalo u sousedů z dané lokality. Z hlediska dobrých mravů se podle žalobců jako zcela nejpodstatnější jeví fakt, že k rodinnému domu patří také jímka odpadních vod, která je řádně zkolaudovaná a která, pokud by došlo k faktickému narovnání hranic podle záznamu v katastru nemovitostí, by se svou částí ocitla na cizím pozemku. Jímku není možné bez nepřiměřených obtíží přesunout nebo snad dokonce zcela zlikvidovat. Proto navrhli změnu rozsudku soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí o nákladech.

4. Žalovaný ve svém vyjádření naopak navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a změnu rozhodnutí o nákladech po přepočtu podle vyšší tarifní hodnoty. K věci uvedl, že rozsudek považuje za věcně správný. Popřel, že by zamítnutí žádosti o uznání vydržení vlastnického práva žalobců bylo politicky motivováno, protože žalobce je opozičním zastupitelem. Vydržení části pozemků žalovaného bylo uznáno pouze u vlastníků sousední nemovitosti manželů [příjmení], kteří si zaplotili pozemek žalovaného ve zcela zanedbatelné výměře 9 m², přičemž jde o pozemek trojúhelníkového tvaru o délce stran 26 m, třetí strana 30 cm. V takovém případě lze předpokládat, že tito sousedé byli v dobré víře, že jim pozemek patří. V případě žalobců se však jedná o vydržení 107 m², což je téměř dvanáctinásobek vydržené výměry sousedů. Dále zdůraznil, že výpověď žalobce a) byla jednoznačně nevěrohodná, neboť nové tvrzení o plotu obsažené v podání žalobců z února 2021 je v naprostém rozporu s tím, což žalobce vypovídal jako účastník řízení v říjnu 2019. Není také pravda, že na nesrovnalosti v hranicích upozornili žalobci v roce 2018, neboť tato skutečnost vyplynula z místních šetření prováděných již v roce 2016 na základě upozornění manželů [příjmení]. Při této příležitosti bylo zjištěno, že pozemek žalovaného byl ze strany žalobců zaplocen. K tomu žalovaný nechal vyhotovit geometrický plán, na který žalobci v žalobě odkazují. Podle toho pak žalobci podali žádost o mimořádné vydržení pozemku. Pokud žalobci odkazují na hledisko dobrých mravů a existující jímku odpadních vod, nebyly v řízení provedeny žádné důkazy, že se tato výjimka skutečně nachází z části pozemku žalovaného. Navíc, pokud žalobci stavěli jímku odpadních vod, měli se řídit projektovou dokumentací pro výstavbu svého domu a tuto jímku umístit na svůj pozemek. Pokud žalobci žalovanému vytýkají, že nepostupoval s péčí řádného hospodáře, nestaral se o svůj majetek a neupozornil včas žalobce, že užívají jeho pozemek, je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný není typickým sousedem jako ostatní vlastníci nemovitostí, kteří si své vlastnictví lépe hlídají a neoprávněnému zásahu dokáží včas čelit. Nelze požadovat ani očekávat od několika málo funkcionářů úřadu, že tito budou pravidelně obcházet ulice a sledovat, kde jaký soukromý vlastník porušil hranici s pozemkem žalovaného. To platí tím spíše, že se jedná o živý plot, který musel být zasazen a postupně se rozrůstal až do dnešní podoby.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobců neopodstatněným. Soudu prvního stupně nelze v podstatě nic vytknout.

6. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně bez dalšího obstojí. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně co do jednotlivých dílčích zjištění a závěrů učiněných z předložených listin, výslechu svědků a z nesporných tvrzení, aniž by tyto závěry opakoval (viz výše).

7. Za podmínek § 213 o.s.ř. odvolací soud pouze zopakoval dokazování listinnými důkazy, včetně fotografií z místa, a doplnil dokazování i shora uvedeným geometrickým plánem z roku 1984, který soud prvního stupně již k důkazu neprovedl. Dosažená skutková zjištění však jen více potvrzují skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobci od počátku dobře věděli, že jim tato část pozemku žalovaného (sporný pozemek) ve skutečnosti nepatří, a nyní se snaží tento zábor proměnit ve své vlastnictví. Jejich úmysl je tedy nepoctivý, rozhodně nemohli být objektivně se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří. Využili jen nedůslednosti žalovaného, který se takovému postupu mnoho let nebránil. Nic na tom nemění ani subjektivní přesvědčení žalobců, že tomu tak není. Důkazy jsou zcela jasné.

8. Konkrétní skutkové okolnosti lze z provedených důkazů shrnout tak, že žalobci již jako manželé získali stavební parcelu (pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec]) do osobního užívání a později do vlastnictví, v roce 1988. Takto je zapsána v katastru nemovitostí dosud. Následně v místě postavili dům a vedlejší stavby. Již před výstavbou, v době rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, bylo v příslušném rozhodnutí úřadu o přidělení odkazováno ručně psanou poznámkou na geometrický plán z roku 1984, kterým byly stavební parcely v místě vymezeny. Toto rozhodnutí bylo žalobcům také doručeno a na jeho základě (s odkazem na něj jako na připojenou přílohu) se žalobci obraceli na místní národní výbor se žádostí o registraci dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku. Obsah plánu jim byl tedy již tehdy znám. Již v tomto geometrickém plánu byl rohový pozemek žalobců parc. [číslo] jasně vymezen se zkoseným rohem do ulice a s hranicemi v návaznosti (v linii) na sousední pozemky parc. [číslo] parc. [číslo]. Žádné„ zuby“ v hranicích pozemků, jak jsou na místě nyní, zde zobrazeny nejsou a nejsou patrné ani u jakéhokoliv z okolních pozemků. Všechny rohové pozemky v oblasti, jak uvedl a zdokumentoval již soud prvního stupně, mají rohy zkosené a takto také bylo podle fotografií postaveno jejich oplocení. Zkosení rohu pozemku žalobců (místo nyní existujícího oblouku ze živého plotu) jasně vyplývá i z projektové dokumentace určené k výstavbě domu žalobců, která jim jistě byla také známa, pokud ji předkládali stavebnímu úřadu a měli podle ní stavět. Ta určuje také umístění stavby a odstupy stavby od hranic. Tomu také odpovídá vydané stavební povolení adresované a doručované žalobcům odkazující na jimi předloženou dokumentaci a ukládající dodržet též odstupové vzdálenosti od hranice pozemků. Zkosený roh jasně vyplývá i z geometrického plánu z roku 1990, o kterém žalobce vypověděl, že ho zřejmě nechal vyhotovit („ objednal“) sám. Je to i logické, neboť plán se týká zaměření stavby domu žalobců a oddělení stavebního pozemku pod domem parc. č. st. 301 z pozemku žalobců parc. [číslo] (nově o výměře 512 m²). Nepochybně jeho obsah znal, stejně jako obsah projektové dokumentace pro stavební řízení, pokud na něj odkazoval znovu v dopise z roku 1998 adresovaném katastrálnímu úřadu.

9. Podle záznamu o měření změn byl původní geometrický plán z roku 1984 v místě vyznačen„ železnými trubkami.“ Zřejmě jde o totožné značky („ kolíky“), o kterých (byť jako o„ dřevěných“) hovořili svědci [příjmení] a [příjmení], jako vlastníci dalších místních nemovitostí, s tím, že jimi měli pozemky označené. Sousedi také v místě stavěli dřív než žalobci, žalobci proto měli důvod navazovat na již existující oplocení bez jakéhokoliv„ zubu“ v místě dotyku. Sám žalobce vypověděl, že pozemek parc. [číslo] v době pořízení oplocen nebyl („ nebylo tam nic kromě tzv. pikolíka, což je elektrické měření, pozemek nebyl ani částečně nikde oplocen“) a není to ani pravděpodobné, pokud předchozí majitelé [příjmení] podle předložených dohod disponovali právem osobního užívání pozemků jen krátce (několik měsíců roku 1988). Pozdější tvrzení žalobců, že v místě existoval plot odpovídající kulatému rohu parcely, je tedy zjevně dodatečně smyšlené, neboť je nejen v přímém rozporu s tím, co vypověděl dříve sám žalobce a), ale je i v rozporu s tím, jaké byly v té době geometrické plány a také tvar a způsob vymezení hranic obdobných pozemků v okolí. Jakékoliv pozůstatky takového oplocení také nebyly soudem prvního stupně nalezeny ani při místním ohledání. Uvedené historické obloukové oplocení tedy existuje pouze v aktuálních představách žalobců, reálně nikdy neexistovalo. Nejde o skutečnost neprokázanou, ale výpovědí žalobce a) a souvisejícími důkazy přímo vyvrácenou. Proto také o jeho existenci není žádný relevantní důkaz. Jiný plot u žalobců potvrdil pouze svědek [příjmení], šlo ale o plot rovný a stavební (provizorní, stlučený z prken). Není tedy pravdivé tvrzení žalobců obsažené v odvolání, že pozemek byl v terénu zřetelně vyznačen (v rozsahu aktuálního oplocení) a žalobci„ neměli důvod pochybovat o správnosti vytyčených hranic.“ [příjmení] je pravdou, pozemek byl v terénu vyznačen se zkoseným rohem (jako všechny ostatní) s hranicí mnohem blíže k budově žalobců a v návaznosti na sousední hranice.

10. Pro výsledek řízení také nelze přehlédnout, že sporný pozemek parc. [číslo] oddělený z pozemku žalovaného parc. [číslo] shora citovaným geometrickým plánem z roku 2018, zasahuje podle popsaných lomových bodů geometrického plánu až na hranici obrubníků přiléhajících k místní komunikaci. I kdyby tedy byla pravdivá nová skutková verze žalobců, že historicky existoval ještě jiný plot se zaobleným rohem, později zarostlý živým plotem, nenacházel by se tam, kde je nyní vnější hranice živého plotu a hranice nově vytyčeného pozemku parc. [číslo] ale blíže k domu žalobců a žalobci by jistě nemohli být v dobré víře, že jim patří pozemek až k místní komunikaci (obrubníkům).

11. Podstatné je také zjištění soudu prvního stupně, že živý plot má v současné době šířku asi 160 cm, přičemž významně přesahuje z přední strany rozvodnou skříň elektřiny (uvedeného„ pikolíka“) směrem k místní komunikaci a vytváří zjevný„ zub“ (předsazení) vyznačený v geometrickém plánu směrem k pozemku parc. [číslo] (o šířce 78 cm). Totéž platí pro druhou stranu hranice směrem k pozemku parc. [číslo]. [jméno] je patrný ještě větší„ zub“, a to i v místě, kde sousední pozemek již sám mírně přesahuje do pozemku žalovaného. V tomto místě podle lomových bodů a zaměření je hranice sporného pozemku předsazena před reálnou vlastnickou hranici celkem o dalších 125 cm. Tomu odpovídá i nesprávné (významně předsazené) umístění zděné části oplocení žalobců (novější sloupky brány a branky z betonových tvárnic) směrem k místní komunikaci a provizorní zaplocení v místě vzniklého„ zubu“ z boku, takže hranice sousedních pozemků na sebe liniově nenavazují. Připlocená část pozemku žalovaného (počítáno vnější hranicí živého plotu) o výměře 107 m² tak představuje přibližně 1/6 výměry původně pořízeného pozemku parc. [číslo] o výměře 666 m².

12. Závěr soudu prvního stupně, že žalobci v místě vysadili živý plot, jak žalobce také vypověděl, tento nechali svévolně rozrůstat na sousední pozemek žalovaného až k obrubníku u místní komunikace a současně si ho z vnitřní části rozšířili a přizpůsobili do oblouku, je zjevně správný.

13. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalovaný na to nereagoval, a to ani při výstavbě místní komunikace, u níž byl oblouk v plánu zakreslen (ovšem zjevně jako chodníkový, včetně reálné zkosené vlastnické hranice vedle), ani že stavby žalobců byly řádně kolaudovány a že uvedený zábor začal být řešen až v roce 2016.

14. Podle § 80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí zakládá naléhavý právní zájem na určení jiného (faktického) právního stavu (vlastnictví nemovitostí). Žalovaní jako vlastníci předmětného pozemku zapsaní v katastru nemovitostí jsou v takovém sporu pasivně legitimováni a žalobce jako tvrzený vlastník je aktivně legitimován. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když spor věcně projednal. Soudu prvního stupně lze plně přisvědčit i pokud jde o další právní posouzení věci.

15. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od [datum]). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To platilo obdobně od [datum] podle § 868 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a to až do [datum]. Soud prvního stupně tedy správně postupoval podle právní úpravy účinné od 1.1.1992, neboť vydržení vlastnictví pozemků bylo zařazeno do české právní úpravy opětovně až v rámci novely obč. zák. účinné od 1.1.1992 a následky v podobě vydržení měly nastat před [datum].

16. Podle § 132 obč. zák. lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

17. Podle § 129 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

18. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

19. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

20. Podle 143 obč. zák. je bezpodílovém spoluvlastnictví (později společném jmění) manželů vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

21. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Držitel dále musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, a to nepřetržitě po dobu 10 let. Z ustálené judikatury vyplývá, že oprávněný držitel si může započítat dobu oprávněné držby i před datem [datum], a pokud splní podmínky zákona, nabývá vlastnictví kdykoli od [datum], tedy i ke dni [datum], pokud již podmínky splnil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/98, sp. zn. 22 Cdo 506/98, nebo sp. zn. 2 Cdon 1134/96 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 196/2000).

22. V soudní praxi také není pochyb o tom, že dobrá víra zde musí být„ se zřetelem ke všem okolnostem.“ Nebylo možné (a nyní také nelze) vycházet jen ze subjektivních představ držitele. [obec] víra držitele se musela vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („ titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 a řada dalších). Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. l obč. zák. byl držitel, který věc držel v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Za omluvitelný se výjimečně považoval i omyl právní. [obec] víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.

23. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že závěr soudu prvního stupně o nemožnosti nabytí vlastnického práva žalobců vydržením podle § 134 obč. zák. je správný. Jejich držba předmětného pozemku byla od počátku neoprávněná, nikoli oprávněná (se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim pozemek patří), byť nebyla žalovaným mnoho let rušená či zpochybňovaná. V průběhu času se už tato skutečnost nemohla změnit, navíc tu bylo několik okamžiků, kdy se reálná vlastnická situace měla a mohla žalobcům připomenout. O tom svědčí řada shora popsaných okolností, zejména znalost rozhodných geometrických a stavebních plánů a reálná situace v místě (na styku s ploty sousedů) i v širším okolí. Žalobci tedy nemohli vlastnické právo řádně vydržet ani později (od pozdějšího data než od nabytí), včetně řádného vydržení podle nové právní úpravy účinné až od [datum] (viz § 1089 o.z. a násl.). [příjmení] závěr platí i pro mimořádné vydržení, jehož podmínky upravené v § 1095 o.z. žalobci kvůli nepoctivému úmyslu rovněž nesplňují, a nesplňují ani podmínky přechodného ustanovení § 3066 o.z., pokud byla reálná situace zaměřena nejpozději v roce 2018.

24. Za této situace již není třeba řešit otázku, proč (zda opodstatněně) se žalobci domáhají určení, že jsou rovnými (rovnodílnými podílovými) spoluvlastníky předmětného pozemku, pokud měli vlastnické právo vydržet za trvání manželství v rámci svého bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění manželů (za podmínek § 143 obč. zák.). Skutečnosti rozhodné pro vznik podílového spoluvlastnictví totiž žalobci netvrdili. Žalobcům by ale nesvědčilo ani určení, že jsou vlastníky sporného pozemku v rámci společného jmění manželů (ať již trvajícího či nevypořádaného, obdobně jako v případě pozemku parc. [číslo]).

25. Žalobci provedli zcela jednoznačně postupný zábor cizího pozemku, který nikdo neužíval, protože chodníky v místě postaveny a užívány nebyly. Učinili tak úmyslně, protože se jim rozšíření pozemku v místě jeho zúžení u rohu budovy hodilo a živý plot, který vysadili, se jim líbil, tak ho nechali rozrůstat dál a dál. Upravovali ho jen k obrazu svému, tedy zejména omezováním růstu zevnitř, a to až do současné podoby, kdy má plot tvar oblouku uvnitř i vně a šířku cca 160 cm, takže zasahuje až k místní komunikaci a kolem pozemku žalobců se dá podle pořízených fotografií z ohledání projít pouze po komunikaci (po silnici). Významně předsazená (oproti vlastnické hranici i oproti oplocení sousedů) je i zděná část plotu v místě vchodu a vjezdu na pozemek žalobců.

26. Žalobci v zásadě dovozují (i v odvolání) svou dobrou víru a nabytí vlastnického práva jen z toho, že jim nikdo (úřady, žalovaný) takový postup léta nevytknul, nezakázal, že se žalovaný o svůj pozemek dostatečně nezajímal („ s péčí řádného hospodáře“), a tak mu zřejmě ani nebude chybět. Naproti tomu žalobci zde už mají plot, údajně jímku (jejíž přesná poloha skutečně zaměřena nebyla) a jsou na rozsah užívání zvyklí (jiná situace je poškodí). Svévolnou okupací cizího pozemku ale nelze vlastnictví nabýt, a to ani v případě, že se tomu dotčený vlastník delší dobu nebrání. V případě pozemku obce či státu lze navíc na dotčeného vlastníka klást menší požadavky, aby včas dbal ochrany svých práv, než na běžné uživatele z řad fyzických osob, které v místě bydlí.

27. Relevantním argumentem není ani odlišný přístup žalovaného k sousedům. Každý případ má své individuální okolnosti, které nelze přenášet jinam. Ať již sousedi podmínky vydržení skutečně splnili či nikoli, v právním postavení žalobců a výsledku řízení se to nemůže nijak projevit. V daném případě je navíc jasně patrné, že zábor žalobců je mnohem větší a i jeho provedení a rozsah dobrou víru žalobců vylučují, jak shora uvedeno. Není tedy divu, že žalovaný s vydržením nesouhlasil. To samozřejmě nevylučuje nějakou budoucí (kompromisní) dohodu stran na odkupu části pozemku žalovaného. Případná opoziční politika žalobce a) s tím ale právně nijak nesouvisí.

28. Soud prvního stupně se správně vypořádal i s tvrzenou prejudikaturou v podobě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, jehož závěry žalobci zaprvé mylně interpretují a zadruhé se je snaží aplikovat na zcela jiný skutkový stav. Závěry uvedeného rozhodnutí na danou věc skutečně nedopadají. Nejvyšší soud jasně uvedl, že mimořádné vydržení (známé ze současné právní úpravy) v době do [datum] nebylo a není možné, bylo možné jen řádné vydržení, jehož podmínky žalobci nesplňují. Žalobci ostatně nesplňují ani současné podmínky mimořádného vydržení (viz výše). Skutkové okolnosti uvedené věci byly navíc odlišné. Šlo o to, že právní předchůdci účastníků se na převodu vlastnického práva k pozemku dohodli, dosavadní vlastnice předala držbu právnímu předchůdci žalobkyně a převzala od něj kupní cenu. Bylo tedy vůlí stran vlastnictví skutečně převést, byť tuto vůli (patrně pro nedostatek právních znalostí) projevovaly jen před orgány tehdejšího národního výboru a nedošlo k registraci smlouvy u státního notářství. Když později vyšel najevo skutečný právní stav, ani jedna ze stran smlouvy převod nezpochybňovala a držba žalující strany pokračovala nerušeně dál. Dále tu bylo ujištění matky žalobkyně, že stav je již v pořádku a žalobkyně neměla důvod matce nevěřit, v čemž ji mohlo utvrzovat chování převodkyně a jejího manžela, kteří držbu žalující strany nijak nezpochybňovali, stejně jako MěstNV. To vše mohlo podle Nejvyššího soudu vyvolat u nabyvatelky subjektivní omyl, že k převodu došlo. Nejvyšší soud tedy uvedenou judikaturou podle konkrétních okolností věci pouze zmírňuje dříve učiněné závěry vylučující v podobných případech (řádné) vydržení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4181/2008 a řada dalších). Nic víc nelze z uvedeného rozhodnutí dovozovat.

29. V této věci žalobci od počátku neměli žádný důvod se domnívat, že koupili se svou stavební parcelou (jako její součást) i předmětný pozemek (část pozemku žalovaného). Naopak, věděli, že tomu tak není, a jen si pozemek zabrali (umístili na něj živý i zděný plot). O žádný omluvitelný omyl (skutkový či právní) zde tedy nejde.

30. Odvolací soud proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I.) podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, upřesnil pouze jeho správné znění, neboť zásadně není přípustný výrok, že se„ žaloba zamítá“ nebo že se„ co do zbytku žaloba zamítá“ (srov. např. závěry výkladového stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Prz 36). Jde však o vadu odstranitelnou, není-li pochyb o tom, co soud prvního stupně zamítl.

31. Věcně správný je podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. i výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi úspěšným žalovaným a žalobci. Odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. per analogiam pouze výši náhrady nákladů řízení, která byla soudem prvního stupně nesprávně vyčíslena. V občanském soudním řízení lze z úřední povinnosti změnit výrok o nákladech i v neprospěch odvolatele. Odvolací soud uzavřel, že za tarifní hodnotu sporu je třeba považovat paušální částku 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), nikoli 35 000 Kč, jak uvedl sod prvního stupně s odkazem na § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Jinak lze na odůvodnění náhrady nákladů řízení soudem prvního stupně zcela odkázat. Náklady žalovaného jsou tvořeny odměnou za 9 úkonů právní služby, jak správně uvedl a podrobně odůvodnil soud prvního stupně, ale po 3 100 Kč (nikoli po 2 500 Kč), to vše podle § 7 a 11 advokátního tarifu. Žalovanému dále náleží v řízení před soudem prvního stupně 9x režijní paušál podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč, dále náhrada za ztrátu času na cestách 14x 100 Kč a jízdné ve výši 1 466 Kč, jak správně určil soud prvního stupně, celkem 33 466 Kč (9x 3 100 Kč + 9x 300 Kč + 1 400 Kč + 1 466 Kč). Právní zástupce žalovaného není plátcem DPH. Jiné náklady k náhradě požadovány nebyly a ani nevyplývají z obsahu spisu. Náhradu nákladů soud prvního stupně již správně určil zaplatit v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.) Odvolací soud také neshledal jakýkoli důvod k odepření či snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. Odvolací soud proto výrok II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně ve zbytku podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

32. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy podle výsledku odvolacího řízení ve věci samé úspěšnému žalovanému i v odvolacím řízení přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši stanovené podle shodných ustanovení. Na straně žalovaného jde o odměnu advokáta za podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, tedy 2x 3 100 Kč, k tomu náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 2x 300 Kč, cestovné ve výši 1 138 Kč (jízda ze sídla advokáta k soudu a zpět v celkové délce 120 km, průměrné spotřebě benzínu 12,9 l [číslo] km, ceně paliva 37,10 Kč a paušální náhradě 4,70 Kč/km podle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a náhrada za ztrátu času na cestě 600 Kč (6 započatých půlhodin po 100 Kč) podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, vše bez DPH, celkem 8 538 Kč (2x 3 100 Kč + 2x 300 Kč + 1138 Kč + 600 Kč). Jiné náklady k náhradě požadovány nebyly a ani nevyplývají z obsahu spisu. Náklady odvolacího řízení jsou žalobci opět povinni zaplatit žalovanému k rukám zástupce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.) Odvolací soud neshledal jakýkoli důvod k odepření či snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. ani v odvolacím řízení, a to tím spíše, že žalobcům již z přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně muselo být patrné, že žaloba nemá naději na úspěch.