o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. 7 C 381/2020-90 ze dne 15.9.2021

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ č.j. 7 C 381/2020-90 ze dne 15.9.2021 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo určeno, že zástavní právo a zákaz zcizení a zatížení nemovitostí, zřízené dle smlouvy o zřízení zástavního práva o zákazu zcizení a zatížení ze dne [datum] ve prospěch žalovaného jako zástavního věřitele k pozemku parc. č. st. 397 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova [adresa] – rodinný dům, a k pozemku parc. [číslo] – zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí na [list vlastnictví], vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], pro okres [okres], [územní celek], [katastrální uzemí] (dále též jen„ předmětné nemovitosti“), neexistuje (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 25 570 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že podle smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] zapůjčil žalovaný žalobci částku ve výši 3 000 000 Kč, kterou se zavázal převést žalobci na jeho bankovní účet ve lhůtě nejpozději do deseti pracovních dnů ode dne zápisu zástavního práva k nemovitým věcem dle zástavní smlouvy uzavírané spolu se smlouvou o zápůjčce. Žalobce se zavázal platit žalovanému ode dne poskytnutí zápůjčky do dne jejího vrácení (včetně) úroky z dlužné částky ve výši 1,1 % ročně. Žalobce se zavázal vrátit žalovanému poskytnutou zápůjčku spolu s úroky nejpozději do [datum], a to bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet s tím, že úroky z dlužné částky jsou splatné spolu se závazkem vrátit zapůjčenou částku. Podle stavu zápisu v katastru nemovitostí je žalobce vlastníkem shora uvedených nemovitostí, k zajištění uvedené pohledávky žalovaného vázne na nemovitostech zástavní právo a dále zákaz zcizení a zatížení zřízený spolu se zástavním právem. Podle výpisu z účtu bylo dále zjištěno, že žalobce provedl dne [datum] úhradu částky ve výši 500 000 Kč, dále dne [datum] úhradu částky ve výši 500 000 Kč, dne [datum] úhradu částky ve výši 500 000 Kč, dne [datum] úhradu částky ve výši 500 000 Kč, dne [datum] úhradu částky ve výši 500 000 Kč, dne [datum] úhradu částky ve výši 500 000 Kč, dne [datum] úhradu částek ve výši 120 000 Kč na„ vrácení ½ kauce [obec]“ a 114 500 Kč na„ výplatu úroku z půjčky ze dne [datum]“ (správně [datum]). Pokud tedy žalobce zajištěný dluh v celém rozsahu splnil, akcesorické zástavní právo, včetně zákazu zcizení a zatížení, zaniklo. Dále soud prvního stupně k obraně žalovaného uzavřel, že účastníci spolu komunikovali ve věci prodeje nemovitých věcí žalovanému, avšak k uzavření písemné kupní smlouvy či písemné smlouvy o budoucí smlouvě kupní, jejíž existenci žalovaný tvrdil, nedošlo. K tomu odkázal na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v jiné věci stejných účastníků, kde byla tato otázka řešena. Případná pohledávka žalovaného jako budoucího kupujícího na uzavření kupní smlouvy k nemovitým věcem se žalobcem jako budoucím kupujícím nemohla platně vzniknout z důvodu nedodržení obligatorní písemné formy takové smlouvy o smlouvě budoucí, nemohlo proto v důsledku své akcesorické povahy platně vzniknout ani zástavní právo tuto pohledávku zajišťující. Dále poukázal na to, že zástavní právo váznoucí na nemovitostech může vzniknout pouze na základě právního jednání v písemné formě – zástavní smlouvy, v níž strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno. Není tak možné, aby zástavní právo zajišťovalo dluh, který není v písemné zástavní smlouvě výslovně uveden. Podle úspěchu pak soud prvního stupně přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, celkový výpočet podrobně zdůvodnil.

3. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání pouze žalovaný (dále též jako„ odvolatel“). Ve svém odvolání uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že smlouva o smlouvě budoucí kupní, jejímž obsahem je závazek převést věcné právo k nemovitosti, musí být uzavřena písemně i podle nové právní úpravy. Předchozí judikatura na danou věc nedopadá. Podle žalovaného„ převládl formalismus na úkor spravedlivého uspořádání právních vztahů mezi účastníky.“ Smlouva o smlouvě budoucí totiž byla platně uzavřena ústně. K tomu měl soud prvního stupně provést další dokazování účastnickými výslechy a výslechy svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení], což neučinil, čímž porušil právo žalovaného na spravedlivý proces. Žalovaný nezpochybňoval, že žalobci poskytl částku 3 000 000 Kč, nešlo však o zápůjčku, jak je uvedeno ve smlouvě, ale o zálohu na zaplacení kupní ceny předmětných nemovitostí v [obec]. Tuto částku žalobce žalovanému sice vrátil, ale bezdůvodně. Zástavní právo mělo ve skutečnosti zajistit nepeněžitou povinnost žalobce uzavřít kupní smlouvu. Zápůjčka byla jen simulovaným jednáním. Závazek žalobce prodat žalovanému předmětné nemovitosti proto trvá a trvá i zástavní právo, které tento závazek zajišťuje, včetně zákazu zcizení a zatížení předmětných nemovitostí. Celá tato konstrukce byla navržena žalobcem a žalovaný s tím musel souhlasit. Proto navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby, včetně opačného rozhodnutí o nákladech.

4. Žalobce ve svém vyjádření naopak navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. K věci uvedl, že rozsudek považuje za věcně správný. Žalovaný v průběhu soudního řízení neprokázal uzavření ústní smlouvy se žalobcem, která by splňovala všechny zákonem předpokládané náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní, a to zejména výši budoucí kupní ceny a lhůtu, v nichž se měla tvrzená převodní smlouva uzavřít. Navíc jakékoliv právní jednání, jímž se zřizuje věcné právo k nemovité věci, vyžaduje ze zákona písemnou formu. K tomu odkázal na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 27 Co 245/2020 a sp. zn. 27 Co 184/2021 a dále na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle žalobce nový občanský zákoník na obligatornosti písemné formy smluv týkajících se převodu nemovitostí nic nezměnil, a to včetně smlouvy o smlouvě budoucí. I kdyby tomu tak nebylo, tak zástavní smlouvou ze dne [datum] byla výslovně zajištěna pohledávka ze smlouvy o zápůjčce ve výši 3 000 000 Kč a použitím jakýchkoliv dostupných výkladových metod nelze dospět k jinému závěru, tedy že je zajišťována jiná (tvrzená) pohledávka budoucího kupujícího na uzavření kupní smlouvy. [jméno] zástavní smlouva je opět smlouvou o věcném právu k nemovitostem, její obsah nelze vykládat v rozporu s tím, co bylo skutečně vyjádřeno v písemné formě, samotná vůle účastníků není významná. V zástavní smlouvě musí být výslovně ujednáno, co je zástavou a jaký dluh má sjednané zástavní právo zajišťovat. Proto je správné, že soud prvního stupně zamítl další důkazní návrhy shora uvedenými výslechy, neboť i podle názoru žalobce jde o důkazy nadbytečné. Takovými důkazy by nebylo možné zhojit absenci písemné smlouvy o smlouvě budoucí, případně absenci písemné zástavní smlouvy zajišťující žalovaným tvrzenou pohledávku, která je odlišná od pohledávky výslovně popsané v zástavní smlouvě.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalovaného neopodstatněným. Soudu prvního stupně nelze vůbec nic vytknout.

6. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo stejně jako v předchozím řízení nesporné, že oba mají též české státní občanství (u žalovaného, stejně jako v předchozím řízení u žalobce, to bylo i prokázáno výpisem z registru obyvatel), odpadá mezinárodní prvek tohoto sporu (srov. § 28 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Bez dalšího tak věc spadá do pravomoci českého soudu a použije se české právo.

7. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně bez dalšího obstojí. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně co do jednotlivých dílčích zjištění a závěrů učiněných z předložených listin a z nesporných tvrzení, aniž by tyto závěry detailně opakoval (viz výše). Soud prvního stupně proto nijak nepochybil, pokud neprovedl dokazování výslechy žalovaným označených osob, neboť ani podle tvrzení žalovaného, kdyby byla pravdivá (uvedené osoby ústní smlouvu potvrdily), není obrana žalovaného opodstatněná. Skutkový stav v jeho relevantní části (z hlediska hmotného práva) totiž není mezi účastníky sporný.

8. Konkrétní rozhodné skutečnosti lze z provedených důkazů stručně shrnout tak, že zástavní smlouva ze dne [datum], podle níž bylo do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného vloženo zástavní právo k předmětným nemovitostem ve vlastnictví žalobce, včetně zákazu zcizení a zatížení sjednaného„ po dobu trvání dluhu,“ resp.„ po dobu trvání zástavního práva,“ byla sjednána k zajištění peněžité pohledávky ze zápůjčky, podle smlouvy o zápůjčce z téhož dne. Tento zápis v katastru nemovitostí trvá, ačkoli žalobce poskytl plnění ve shora popsané výši (celkem 3 000 000 Kč), tedy celé zápůjčky, a dále (správně) kapitalizovaného úroku, jak bylo sjednáno ve smlouvě. Všechny převody peněz směrem k žalobci a zpět žalovaný také nepopírá. Není sporu ani o tom, že písemná zástavní smlouva, která by výslovně zajišťovala tvrzenou nepeněžitou povinnost žalobce uzavřít se žalovaným kupní smlouvu k předmětným nemovitostem, uzavřena nebyla, natož aby podle ní bylo vloženo zástavní právo (včetně zákazu zcizení a zatížení) do katastru nemovitostí. To k posouzení věci podle hmotného práva stačí, jak bude dále rozvedeno.

9. Pro úplnost lze doplnit, že předmětem předchozího řízení mezi účastníky, které bylo u odvolacího soudu projednáno pod sp. zn. 27 Co 184/2020 a jehož výsledek mezi účastníky také není sporný (byť se s ním žalovaný podle své argumentace stále neztotožňuje), byla právě tvrzená povinnost žalobce (tehdy v procesním podstavení žalovaného) uzavřít se žalovaným (tehdy žalobcem) kupní smlouvu k předmětným nemovitostem právě z titulu ústní smlouvy o smlouvě budoucí. Žaloba o nahrazení projevu vůle žalobce (tehdy žalovaného) byla soudem pravomocně zamítnuta z důvodů vymezených v odůvodnění rozhodnutí. Tvrzená nepeněžitá pohledávka žalovaného (tehdy žalobce), která by měla být podle aktuálního tvrzení žalovaného dále zajištěna zástavním právem, zde tedy navíc (i podle názoru odvolacího soudu - podle výroku jeho rozsudku) není. V tomto směru odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění svého předchozího rozhodnutí, které je účastníkům známo, a není tak třeba opakovat argumentaci, s níž žalovaný v odvolání v této věci opět polemizuje. Formálně je však klíčové, že uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zakládá v rozsahu výroku překážku věci rozsouzené (tzv. res iudicata). Dokud toto rozhodnutí není zákonem předvídaným způsobem změněno či zrušeno, je závazné pro účastníky a v tomto rozsahu i pro samotný odvolací soud, který rozhodnutí vydal. Odvolací soud se ani nemůže od předchozího rozhodnutí odchýlit, i kdyby bylo z nějakého důvodu věcně nesprávné, jak se žalovaný domnívá (viz § 156 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 159 o.s.ř. a zejména s § 159a odst. 1, 3 a 4 o.s.ř.).

10. Podle § 80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí zakládá naléhavý právní zájem na určení jiného (faktického) právního stavu (zde neexistence zajištění konkrétní pohledávky věcným právem k nemovitostem). Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když spor věcně projednal.

11. Žalovaný jako oprávněný ze zástavního práva a zákazu zcizení a zatížení, které bylo sjednáno jako doplněk (rozšíření) zástavního práva po dobu jeho trvání, je zapsán v katastru nemovitostí, proto je v takovém sporu pasivně legitimován, a žalobce jako vlastník věci, na níž uvedená práva žalovaného k věci cizí podle žalobních tvrzení ve skutečnosti neváznou, je aktivně legitimován.

12. Soudu prvního stupně lze plně přisvědčit i pokud jde o další právní posouzení věci. S ohledem na datum uzavření shora uvedených smluv se právní vztahy účastníků řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem (dále jen„ o.z.“), neboť podle § 3028 odst. 1 o.z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle § 1309 odst. 1 o.z. při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.

14. Podle § 1311 odst. 1 o.z. lze zástavním právem zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Zástavním právem lze zajistit dluh peněžitý i nepeněžitý, podmíněný nebo i takový, který má vzniknout teprve v budoucnu.

15. Podle § 1368 odst. 1 o.z. z výtěžku zpeněžení zástavy se hradí pohledávka včetně příslušenství a nákladů, na jejichž náhradu má zástavní věřitel právo. Byl-li zajištěn nepeněžitý dluh, má se za to, že věřiteli náleží peněžité plnění do výše obvyklé ceny pohledávky v době vzniku zástavního práva; to platí i tehdy, je-li příslušenství zajištěného dluhu nepeněžité.

16. Podle § 1312 odst. 1 o.z. se zástavní právo zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.

17. Podle § 1316 o.z. vzniká zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.

18. Podle § 1376 o.z. zanikne-li zajištěný dluh, zanikne i zástavní právo.

19. Podle § 1761 o.z. působí zákaz zatížení nebo zcizení věci jen mezi stranami, pokud nebyl zřízen jako věcné právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na dobu trvání svěřenského fondu, svěřenského nástupnictví, zastoupení nebo na jinou určitou a přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který je hodný právní ochrany.

20. Podle § 552 o.z. o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.

21. Podle § 555 odst. 1 a 2 o.z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.

22. Podle § 556 odst. 1 a 2 o.z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

23. Podle § 559 o.z. má každý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.

24. Podle § 560 o.z. vyžaduje písemnou formu právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakož i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

25. Podle § 582 odst. 1 o.z. není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.

26. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

27. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že odvolací námitky žalovaného jsou zjevně neopodstatněné, a to hned v několika směrech.

28. Zdrojem posouzení právního jednání je jeho obsah. Primárním je to, co je vyjádřeno slovy. Je-li význam slov nepochybný, soud z něj vychází. Výkladové metody se vztahují k situacím, kdy je obsah jednání z nějakého důvodu pochybný a je třeba určit, co měly strany (strana) přesně na mysli (v úmyslu). Obsahu právního jednání nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu, který byl vyjádřen (projeven), jak správně akcentoval žalobce. Pokud tedy zástavní smlouva zajišťuje pohledávku A (zde peněžitou ze smlouvy o zápůjčce), nelze stejnou smlouvu vyložit tak, že zajišťuje pohledávku B (zde nepeněžitou ze smlouvy o smlouvě budoucí).

29. To samozřejmě nevylučuje úmyslné jednání stran„ na oko“, tedy formální předstírání nějakého jednání, které vůli stran neodpovídá, k zastření (simulaci) jiného (disimulovaného) jednání, které představuje pravou vůli stran a takto je případně váže, jak tvrdí žalovaný. Zastřené právní jednání nicméně nemusí být platné. Jinými slovy, zastřené jednání není vadné pro nedostatek vážnosti vůle (na rozdíl od předstíraného, které je pro nedostatek vážného projevu vůle nicotné), ale k tomu, aby šlo o jednání platné, musejí být splněny i všechny další náležitosti takového právního jednání, včetně formálních, což verze žalovaného nesplňuje.

30. Z provedených důkazů v první řadě jasně vyplývá vůle stran sjednat smlouvu o úročené zápůjčce, jak tvrdil žalobce. Tak byla smlouva o zápůjčce sepsána a podepsána, tak byla podepsána i zástavní smlouva a zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí. Podle toho také došlo k plnění. Odvolací soud nemá žádný důvod tomu nevěřit. Tato verze se nijak nevylučuje s budoucím možným započtením pohledávky na vrácení zápůjčky proti případné kupní ceně. K uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí ale nedošlo a žalobce prokázal, že peněžitou pohledávku, která měla být spornými právy na předmětných nemovitostech zajištěna, provedenými platbami v celém rozsahu podle smlouvy splnil. V takovém případě zástavní právo zaniká, již neexistuje, protože zanikl zajištěný dluh. Dnem splnění zaniká dluh i zástavní právo, které ho zajišťuje, již bez dalšího. To je dáno akcesorickou povahou zástavního práva, jak správně uvedl již soud prvního stupně. Totéž platí pro sjednaný zákaz zcizení a zatížení, který byl zřízen jako věcné právo pro dobu trvání dluhu (zástavního práva). Není-li tu dluh ani zástavní právo, není tu ani zákaz zcizení a zatížení. Pokud stav zápisu v katastru nemovitostí uvedenému stavu neodpovídá, je určovací nárok žalobce opodstatněný. Na jeho základě může žalobce i bez souhlasu žalovaného docílit výmazu uvedených práv z katastru nemovitostí.

31. [příjmení] žalovaného založená na tom, že to, co podepsal a nechal vložit do katastru nemovitostí, byla lež, že vše jen záměrně předstírali, je sama o sobě velmi pochybná. Skutkové verze založené na lhaní (předstírání) jsou totiž vždy dotčeny pochybností soudu, zda ke lhaní došlo tehdy (v době jednání), nebo nyní (v době rozhodování). Odvolací soud se, jak shora uvedeno, přiklonil k druhé možnosti. Aktuální verze žalovaného totiž podle názoru odvolacího soudu nezapadá do souvislostí věci. K takovému předstírání nebyl v době jednání žádný oboustranný důvod. Účastníkům nic nebránilo v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, včetně složení zálohy na budoucí kupní cenu, pokud to tak mělo doopravdy být, jak žalovaný tvrdí. Nebyl důvod předstírat neexistující zápůjčku s úrokem, navíc zajištěnou zástavním právem. Tvrzení žalovaného, že tento konstrukt se zápůjčkou vymyslel žalobce a že žalovaný to„ musel“ přijmout, z obsahu spisu nevyplývá. Není nutné deklarovat nepravdivé skutečnosti, naopak. Neodpovídá to obvyklému běhu věcí a nedává to ani žádný zvláštní smysl (žalovaný žádný zvláštní účel soudu nevyjevil).

32. I kdyby ale platila skutková verze žalovaného, že žádná zápůjčka (s úrokem) sjednána nebyla, že jeho pohledávka na vrácení převedených finančních prostředků z tohoto právního důvodu nikdy nevznikla, na výsledku řízení by se to nijak (pro žalovaného pozitivně) neprojevilo. Pak by totiž zástavní právo k zajištění takto vymezené pohledávky ze zápůjčky (akcesorické) ani nevzniklo, i když byl vklad práva podle podepsané smlouvy proveden. Určovací nárok, že konkrétní zapsané zástavní právo neexistuje, by byl tedy rovněž opodstatněný, jak opět správně uvedl s odkazem na přiléhavou judikaturu již soud prvního stupně.

33. K obraně žalovaného lze ve vztahu k disimulovanému jednání uvést, že zástavní smlouva, kterou má být zřízeno zástavní právo k nemovitostem, vyžaduje ke své platnosti písemnou formu, ve smlouvě musí být písemně vymezena mimo jiné i konkrétní zajišťovaná pohledávka. Zajišťovaná pohledávka může být (výjimečně) i nepeněžitá, ale jen tehdy, je-li penězi ocenitelná. To může být (teoreticky) i pohledávka uzavřít kupní smlouvu s protiplněním (které je např. nižší, než obvyklá hodnota kupované věci). Jde ale stále o právo k nemovitostem, které se zapisuje do veřejného seznamu (katastru nemovitostí), proto vzniká až vkladem práva, včetně zákazu zcizení a zatížení, je-li zřizováno jako právo věcné. K tomu v daném případě nedošlo. V katastru nemovitostí není v souladu s obranou žalovaného zapsáno žádné zástavní právo zajišťující na předmětných nemovitostech jeho nepeněžitou pohledávku, včetně zákazu zcizení a zatížení. Nic takového v písemné smlouvě uvedeno nebylo, není ani podle čeho vklad provést.

34. Nejvyšší soud k této otázce již např. v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2374/98 uzavřel, že„ pro posouzení určitosti smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě.“ Tento závěr je v judikatuře konstantní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 227/96, sp. zn. 33 Odo 311/2001, sp. zn. 32 Odo 1433/2006 a další, z novějších např. 32 Cdo 1044/2020 a další). To platí i pro jiná věcná práva, neboť to vyžaduje zákon a potřeba právní jistoty v právních vztazích, veřejný pořádek. Jinak by písemná forma u těchto druhů právního jednání pozbyla svůj smysl (účel). Nic na tom nemění ani nová právní úprava, ta nově umožnila pouze možnost dodatečné konvalidace v zákonem vyžadované formě. K tomu ale také nedošlo.

35. Jinými slovy, soudu prvního stupně lze přisvědčit i v závěru, že pokud tu není žádná zástavní smlouva, která by písemně vyjadřovala vůli účastníků zřídit zástavní právo ve prospěch tvrzené nepeněžité pohledávky žalovaného, tak takové zástavní právo nemohlo vzniknout. Navíc tu chybí i vklad takového práva do katastru nemovitostí. Verze žalovaného, i kdyby byla pravdivá, tak opět neumožňuje uzavřít, že vzniklo jím tvrzené (jiné) zástavní právo a trvá. Žalobce ostatně podanou žalobou žádné takové (jiné) právo ani neřešil, rozsudek se ho ve svém výroku netýká, šlo by o jiné právo.

36. Závěrem lze ještě připomenout, jak shora uvedeno, že verze žalovaného o existujícím zástavním právu k zajištění jeho nepeněžité pohledávky je nereálná i proto, že již bylo dříve pravomocně rozhodnuto, že taková pohledávka ze smlouvy o smlouvě budoucí tu na straně žalovaného není. Nemůže tu tedy být (ani při platné smlouvě a provedeném vkladu) ani existující zástavní právo, včetně zákazu zcizení a zatížení.

37. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

38. Věcně správný je podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. i výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi úspěšným žalobcem a žalovaným. Odvolací soud plně odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně. Dodat lze jen to, že ačkoli předmětem řízení bylo určení dvou práv, fakticky, jak shora uvedeno, byl zákaz zcizení a zatížení sjednán spíše jako rozšíření zástavního práva (žalobcem vymezené slovem„ včetně“), proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že soudní poplatek i tarifní hodnotu sporu je třeba stanovit z jediného určení, jak to také učinil soud prvního stupně. Žalobce ani žalovaný ostatně výši náhrady nákladů řízení, místo a lhůtu splatnosti nijak nezpochybňovali. Odvolací soud také neshledal jakýkoli důvod k odepření či snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. Odvolací soud proto výrok II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

39. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy podle výsledku odvolacího řízení ve věci samé úspěšnému žalobci i v odvolacím řízení přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši stanovené podle shodných ustanovení. Na straně žalobce jde o odměnu advokáta za podání vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, tedy 2x 3 100 Kč, k tomu náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu 2x 300 Kč a DPH 21% podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem 8 228 Kč (2x 3 100 Kč + 2x 300 Kč + DPH). Jiné náklady k náhradě požadovány nebyly a ani nevyplývají z obsahu spisu. Náklady odvolacího řízení je žalovaný opět povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.) Odvolací soud neshledal jakýkoli důvod k odepření či snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. ani v odvolacím řízení, a to tím spíše, že žalovanému již z přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně muselo být patrné, že žaloba nemá naději na úspěch.