o zaplacení částky 1 550 000 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2023, č. j. 7 C 76/2017-505 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že řízení o žalobě se co do částky 500 000 Kč zastavuje (výrok I.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 235 640 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 735 640 Kč jdoucím od 3. 2. 2017 do 15. 9. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 235 640 Kč jdoucím od 16. 9. 2021 do zaplacení, to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Co do částky 814 360 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 2. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá (výrok III.). Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 28 604 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného (výrok IV.). Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému v rámci separace nákladů částku ve výši 16 998,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaného (výrok V.). Žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku, jejíž výše a splatnost bude určena v samostatném usnesení (výrok VI.) Žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku, jejíž výši a splatnost bude určena v samostatném usnesení (výrok VII.).

2. Citovaný rozsudek bylo odůvodněn tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobkyně se žalovaným jako druh a družka spolu se synem žili od roku 2009 v nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, kde bylo obyvatelné původně pouze první podlaží domu. Po narození druhého syna a poté, kdy žalobkyně prodala svůj byt, došlo při uzavření nového hypotéčního úvěru žalobkyně jištěného nemovitostí žalovaného jako zástavou, k uvolnění finančních prostředků žalobkyně. Po společné dohodě účastníků bylo domluveno, že žalobkyně tyto prostředky ve výši cca 2 miliony Kč vloží do dokončení nemovitosti žalovaného, zejména do zobytnění druhého nadzemního podlaží (podkroví) nemovitosti. Tato investice byla vnímána jako investice do společného bydlení, oba účastníci předpokládali, že v budoucnosti budou v nemovitost spolu s dětmi i nadále společně žít. Nejednalo se o dar a od počátku, již před vynaložením těchto prostředků bylo dohodnuto, že v případě, že by společné soužití mělo být ukončeno, bude investice žalobkyně žalovaným vypořádána. V tomto smyslu také ještě před zahájením investic uzavřeli účastníci dne 26. 7. 2012 písemnou dohodu, v níž upravili, avšak neurčitým způsobem a tedy neplatně, postup, jakým po dokončení domu mělo dojít k vzájemnému vypořádání. Nesporným bylo, že k dokončení rekonstrukce domu nedošlo. Od konce roku 2012 do začátku roku 2014 probíhaly práce na dokončení nemovitosti žalovaného, zejména dostavbě podkroví a většina prací byla uskutečněna v roce 2013. Současně docházelo k nákupům zařízení do domu. Pokud některé z položek byly hrazeny z prostředků žalovaného, žalobkyně mu takto vynaložené prostředky vracela, jak to odpovídalo dohodě mezi nimi. Právě s ohledem na tuto dohodu, na doložené výzvy žalovaného k refundaci i menších částek, které v souvislosti s nákupem materiálu, či zařízení do nemovitosti, které vůči žalobkyni vznášel a zejména vzhledem k prokázané blízké časové souvislosti mezi výběry prostředků žalobkyně a platbou záloh, byl platby záloh firmě [adresa] učiněny z prostředků žalobkyně a nikoli z prostředků žalovaného. Mezi účastníky byly podrobně rozúčtovávány jednotlivé částky, jimiž se každý z nich podílel na provozu a nákladech domácnosti. Dříve než byla naplněna dohoda o investicích a než došlo k dokončení nemovitosti a vynaložení předpokládané částky 2 milionů Kč z prostředků žalobkyně, účastníci své soužití ukončili a žalobkyně společnou domácnost opustila. Mezi účastníky poté nastal spor o to, jaká částka byla žalobkyní do nemovitosti vložena. V roce 2021 žalovaný uhradil žalobkyni 500 000 Kč. K nárokům žalobkyně o platbách v souhrnné výši 93 438 Kč žalovanému a o dalších investicích do nemovitosti žalovaného nebyla přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“, doplněna konkrétní tvrzení ani důkazy, a proto nebyla prokázána. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně po dohodě se žalovaným se podílela svými finančními prostředky a svojí prací na investici do nemovitosti žalovaného spočívající v zobytnění podkroví a některých dalších úpravách nemovitosti. Důvodem pro tyto investice byla skutečnost, že účastníci spolu žili v družském svazku, nejprve s jedním a později s dvěma dětmi, a plánovali i nadále do budoucna společné soužití. Pro rozrůstající se rodinu bylo třeba nehotový dům žalovaného, kde bylo kolaudováno a způsobilé pro užívání pouze první nadzemní podlaží, učinit lépe obyvatelný. Za tím účelem a pro společné bydlení v budoucnu byly prostředky a práce vynaloženy. Investicí žalobkyně do nemovitosti žalovaného došlo k jejímu zhodnocení. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že plány účastníků nedojdou svého naplnění, když společné soužití bylo ukončeno, stalo se toto zhodnocení bezdůvodným obohacením na straně žalovaného jako vlastníka nemovitosti (§ 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“). Jednalo se o situaci, kdy věřitel – partner – uskutečnil plnění, jež nedluží, v očekávání, že nastane určitý následek (užívání zhodnocení nemovitosti). Investice byla realizována pro trvající soužití. Odpadnutím tohoto od počátku sjednaného důvodu pro vynaložení investic do nemovitosti dochází k bezdůvodnému obohacení na straně vlastníka nemovitosti. Dohodu ze dne 26.7.2012, kterou účastníci uzavírali právě pro případ rozchodu mezi nimi, nepovažoval soud prvního stupně za dostatečně určitou a platnou. Především podle ní nebylo zřejmé, co má být považováno za investici prostředků do dokončení domu. Přičemž v průběhu řízení se ukázalo, že za investici do domu považuje žalobkyně kromě částek na dokončení podkroví, také nákup movitých věci do domácnosti, snad i splátky úvěru hypotéky použité k získání prostředků na investice. Dohoda také uváděla nejasný způsob vypořádání, když nebylo jisté, co účastníci mínili vloženými prostředky, nebylo ani rozlišováno, zda nemovitostí mají na mysli pouze dům, nebo zda se jedná i o pozemek. Přitom podle toho by mohlo být při vypořádání kalkulováno se zcela odlišnými částkami a různým dopadem do výsledného vypořádání. Neurčitost byla takového rázu, že nebylo ani možno ji překlenout výkladem a tato dohoda uzavřená účastníky dne 26. 7. 2012 byla proto dle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“ (při použití § 3028 odst. 3 o.z.) absolutně neplatná. Navíc podle dohody mělo být postupováno až po dokončení domu žalovaného, když přesné vyčíslení investic bylo vázáno až na dokončení domu, který dosud dokončen nebyl. Proto nebylo možno podle dohody postupovat. V dopise ze dne 2. 2. 2017 sdělil také žalovaný, že žalobkyně tuto dohodu vypověděla, když jí vytýkala právní nedostatky. Dohoda však dokládá skutečnost, že investice žalobkyně měly probíhat až po jejím uzavření dne 26.7.2012 a také, že vynaložené prostředky od počátku byly míněny jako vázané na společné soužití v nemovitosti a pro případ rozchodu účastníků měly být vypořádány a nešlo o dar. Nárok žalobkyně není promlčen a námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná. Nárok, který žalobkyně uplatňuje, opírá o dohodu o investicích do společného bydlení, která byla mezi účastníky od počátku, tj. ještě před vynaložením prostředků žalobkyně. Skutečnost, že na tyto investice byly použity prostředky z úvěru, byla zcela nerozhodná. Nárok žalobkyně vychází z toho, že nastal okamžik, kdy mezi účastníky došlo k rozkolu a žalobkyně opustila společnou domácnost, a nemovitost, kterou do té doby užívala a do níž investovala, již neužívá a nikdy užívat nebude. Předpoklad, se kterým byly prostředky žalobkyně investovány, a který potvrzoval rovněž žalovaný, tedy trvalé soužití partnerů s jejich společnými dětmi, v té chvíli padl. Bezdůvodné obohacení v takovém případě vzniká v okamžiku, kdy je zřejmé, že nedojde k naplnění dohody o společném bydlení. Promlčecí lhůta počala běžet až od srpna 2015, kdy žalobkyně opustila společnou domácnost. Právní důvod investic původně existoval a teprve dodatečně došlo k jeho odpadnutí, až tímto okamžikem byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 646 o.z. je platné až od 1.1.2014 a nelze jej užít zpětně, nelze tedy dovozovat, že by mezi účastníky, kteří žili v družském vztahu došlo ke stavění promlčecí lhůty. Ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo až v srpnu 2015, žaloba byla podána dne 16.3.2017, a proto nemůže být nárok žalobkyně promlčen (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 382/2012, 28 Cdo 2666/2010, 28 Cdo 1374/2018, 25 Cdo 355/2001, 26 Cdo 831/2008 nebo 28 Cdo 3538/2011).

3. Žalovaný formou procesní námitky ve smyslu § 98 o.s.ř. pro případ, že by mu byla soudem uložena platba nějaké částky žalobkyni započetl vůči nároku žalobkyně své pohledávky ve výši 240 500 Kč, spočívající v částce 5 000 Kč měsíčně za „nájemné“ za užívání jeho nemovitosti a 1 500 Kč měsíčně za služby související s jejím bydlením za dobu od srpna 2012 do srpna 2015, tj. 37 měsíců po 6 500 Kč za měsíc. Mezi účastníky nebylo sjednáno, že by v období srpna 2012 až srpna 2015 měla žalobkyně žalovanému za užívání jeho nemovitosti platit částku obdobnou nájmu ve výši 5 000 Kč. Podle žalovaného, když mělo dojít k tomu, že by žalobkyně měla platit nájem, tak to žalovaná odmítla. V dohodě ze dne 26. 7. 2012 je také nájem ve výši 5 000 Kč řešen až pro případ, že by se účastníci rozešli. Žalovaný také svůj požadavek vznesl s odkazem na ustanovení § 10 o.z. podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá občanský zákoník, nikoli z titulu neplněné dohody s žalobkyní. Žalobkyně tedy nebyla povinna žalovanému částku 5 000 Kč platit. Žalovaný poukazoval v souvislosti se svým zápočtem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3428/2020. Podle názoru soudu prvního stupně se v této věci jednalo o případ, který nelze na daný spor účastníků použít, neboť ti jednak nebyli manželé, nejednalo se mezi nimi o vypořádání společného jmění (SJM), ale především se na skutečnosti, že investice žalobkyně bude v případě jejich rozchodu žalobkyni vrácena, dohodli. Žalobkyně do nemovitosti žalovaného vložila své prostředky s tím, že v případě ukončení soužití s žalovaným bude tato investice žalovaným vypořádána. S tím souhlasil i žalovaný, který tvrdil, že vypořádání žalobkyni nabízel, neshoda byla ve výši částky, neboť žalovaný měl za to, že požadavek žalobkyně neodpovídal prostředkům, které do jeho nemovitosti vložila. Původně žalovaný nechtěl od požadavku žalobkyně odečítat „nájemné“ a takový požadavek se objevil až v soudním řízení. Také výše citovaná dohoda stran o případném vypořádání společného majetku ze dne 26.7.2012 nestanovila žádné pravidlo pro možný odečet „odbydlené“ doby. Pokud by takový požadavek byl vznesen před investicí, tak by se tato investice vůbec neuskutečnila. Nesouhlasil s úvahou, zda žalobkyni, která část poskytnutých prostředků konzumovala tím, že v nemovitosti žalovaného bydlela, nevznikalo také bezdůvodné obohacení, když v její majetkové sféře by se neprojevovaly negativně náklady na bydlení, které by jinak musela vynaložit, pokud by si bydlení zajišťovala sama. V daném případě nelze shledávat bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně, že by měla být její investice kompenzována tím, že v nemovitosti bydlela, že si ji tzv. odbydlela. Žalobkyně v roce 2012 prodala za částku mírně přesahující 2 miliony Kč, prostředky, které získala, použila zčásti do nemovitosti žalovaného, kde se jejich vynaložení stále projevuje a projevovat bude ve formě zhodnocení této nemovitosti. Znaleckým posudkem byla výše tohoto zhodnocení určena částkou mírně přesahující 700 000 Kč. Namísto vlastnictví bytu, bude mít žalobkyně částku, za kterou ani s připočtením nějaké další částky (za předpokladu, že do nemovitosti nebyly použity všechny prostředky získané v souvislosti s prodejem bytu) není vůbec reálné jiný byt získat. Odečítat z ní ještě další částky, které by měly odpovídat nájemnému, soud neviděl jako spravedlivé. Názor žalovaného, že právě s odkazem na principy spravedlnosti a zásada občanského zákoníku (§ 10 o.z.) by mělo být zohledněno, že žalobkyně v nemovitosti žalovaného bydlela, soud nesdílel. V řízení bylo prokázáno, že po dobu vedení společné domácnosti, byť by se i žalobkyně nepodílela celou polovinou na všech konkrétních nákladech na služby, když z dokazování bylo zjištěno, že energie, internet apod. žalobkyně v určité výši hradil, podílela se na jiných nákladech. Bylo rovněž prokázáno, že účastníci si náklady vynakládané jimi v době společného soužití, včetně plateb za služby, velmi podrobně vyúčtovávali tak, aby jejich podíl na platbách byl stejný. Ve výsledku přitom zůstal žalovaný žalobkyni podle tohoto vyúčtování dlužen. Skutečnost, že žalobkyni dle vyúčtování Domácí knihy dluží, připouštěl i žalovaný, rozdíl byl v tom, že žalobkyně uváděla částku ve výši 117 654 Kč a žalovaný částku 20 723 Kč. Platby za služby byly zúčtovány a žalobkyně z tohoto titulu žalovanému ničeho nedluží. Soud prvního stupně proto námitku započtení žalovaného neshledal důvodnou. Domněnku žalovaného, že žalobkyně úmyslně prodlužovala soudní řízení ve snaze navýšit žalovanou částku o úroky z prodlení, což považuje za rozporné s dobrými mravy, soud nesdílel. Na sporu, jeho obtížnosti a délce, mají podíl oba účastníci. Přes výzvu žalobkyně k úhradě částky 1 550 000 Kč jí žalovaný ani část až do dne 15.9.2021, kdy uhradil částku 500 000 Kč, přitom z jeho reakce ze dne 2.2.2017 je zjevné, že mu výzva k zaplacení žalované částky byla známa. Ke dni 3.2.2017 tak již byl v prodlení s platbou a je proto dle § 1968 o.z. a § 1970 o.z. povinen platit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, který k danému dni činil požadovaných 8,05 % ročně. Při jednání dne 28. 11. 2023 vzala žalobkyně se souhlasem žalovaného žalobu co do částky 500 000 Kč zpět, neboť žalovaný jí částku v této výši dne 15. 9. 2021 uhradil, a proto bylo řízení v tomto rozsahu § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. zastaveno. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2, věta druhá o.s.ř. žalovanému, jež byl ve věci z větší části úspěšný, byl přiznán nárok na náhradu 5,08 % jeho nákladů řízení v částce 28 604 Kč podle poměru úspěchu 52,54 % a neúspěchu 47,46 % a podrobně vyčísleny účelně vynaložené náklady žalovaného. K návrhu žalovaného bylo dále soudem prvního stupně rozhodnuto o separaci nákladů řízení, když byla zohledněna skutečnost, že žalobkyně i přes výzvy soudu opakovaně nebyla schopna uvést zcela jasná tvrzení ohledně svého nároku, tato různě upravovala a opravovala, což vedlo k tomu, že bylo nutno konat více jednání. Již při jednání dne 14.8.2018, kdy účastníci žádali, aby jednání nebylo zahajováno a byla jim dána možnost spolu ještě jednat, byla žalobkyně vyzvána, aby do 5.9.2018 vyjasnila a doplnila žalobní tvrzení, aby bylo zřejmé, co přesně je zahrnuto v částce 1 550 000 Kč. Její doplnění věc nevyjasnilo a byla proto opětovně vyzvána ke zcela konkrétním tvrzením k tomu, co bylo provedeno v rámci investic do nemovitosti žalovaného s žádostí o doplnění tvrzení k dříve uvedeným částkám 189 465 Kč, 93 440 Kč a 117 654 Kč. Dále bylo 5.10.2018 pro případ, že by nedošlo ke smíru uloženo, aby bylo uvedeno zcela konkrétně, co bylo provedeno v rámci investice, kdy se tak stalo, za jakou částku a jak se tyto investice projevují v požadované částce 1 550 000 Kč. Podání žalobkyně ze dne 3.12.2018 tomuto nevyhovovalo a bylo nutno u jednání dne 4.12.2018 tvrzení žalobkyně doplňovat a srovnávat částky, jež se mezi podáním žalobkyně a podáním jejího zástupce (když se ve věci vyjadřovali oba) lišily. Další podání žalobkyně nazvané jako navazující vyjádření ze dne 31.1.2019, opět jinak koncipovalo tvrzené částky a bylo nutno je opravovat. Podle § 147 odst. 1 o.s.ř. účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila. Dle komentáře k tomuto ustanovení neodůvodněné prodloužení řízení může být způsobeno i opožděným přednesem, opožděným označením důkazů, či zcela zjevně dlouhotrvající nezpůsobilou reakcí na poučení dle § 118a o.s.ř. Tyto případy je však nutno hodnotit spíše jako hraniční a bedlivě vážit, zda účastník řízení či zástupce, který takto prodlužuje řízení, ještě nerealizuje svá práva, která mu garantuje čl. 36 Listiny v rámci práva na spravedlivý proces. Byť se nejedná o typický případ, kdy by došlo v důsledku liknavého plnění povinností ke zmaření jednání, kdy by jednání žalobkyně bylo vedeno nepoctivým úmyslem a snahou oddálit konečné rozhodnutí, na což zvláště míří dané ustanovení, má soud za to, že v důsledku řádného neplnění procesních povinností a v důsledku jisté nadbytečné „ dvojkolejnosti „ podání, která činil jak zástupce žalobkyně, tak i sama žalobkyně, došlo způsobem, který soud již nepovažuje za přípustný, k prodloužení řízení o jedno jednání. Tím žalovanému vznikly náklady, které by jinak nevznikly. Rozdíl mezi náklady řízení takového jednání a náklady řízení, které byly žalovanému přiznány v důsledku zohlednění poměru úspěchu a neúspěchu ve sporu za takové jednání (tedy nižší) soud proto uložil žalobkyni v rámci separace nákladů řízení žalovanému zaplatit. Ve výsledku jde o rozdíl částek 17 908 Kč (100 % nákladů ) a 909,70 Kč ( již přiznaných 5,08 % nákladů ), tedy částka 16 998,30 Kč. Povinnost k plnění byla stanovena ve lhůtě 30 dnů (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř.); náhrada nákladů řízení pak na zákonné platební místo v obvyklé pariční lhůtě (§ 149 odst. 1 o.s.ř., § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř ). Výrok VI. a VII. byly odůvodněny podle § 148 o.s.ř., podle kterého má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, nejsou-li u nich předpoklady pro osvobození od soudního poplatku. Podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci proto byla účastníkům rozdělena povinnost zaplatit státu náklady spočívající v nákladech znaleckého posudku. Protože k okamžiku vyhlášení rozsudku nebyly ještě náklady v plném rozsahu soudem zaplaceny, nebylo možno určit jejich konkrétní výši a bylo proto prozatím rozhodnuto pouze o uložení povinnosti oběma účastníkům, když její parametry budou stanoveny v samostatném usnesení.

4. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 9. 2024, č. j. 7 C 76/2017-566, bylo rozhodnuto, že výše nákladů, které je žalobkyně povinna uhradit státu dle výroku VI. rozsudku č.j. 7 C 76/2017-505 ze dne 8. 12. 2023, se tímto stanovuje na částku 11 247 Kč, kterou je žalobkyně povinna uhradit do tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení do dispozice Okresního soudu Praha-východ (výrok I.). Výše nákladů, které je žalovaný povinen uhradit státu dle výroku VII. rozsudku č.j. 7 C 76/2017-505 ze dne 8. 12. 2023, se tímto stanovuje na částku 14 676 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit do tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení do dispozice Okresního soudu Praha-východ (výrok II.). Usnesení bylo odůvodněno tak, že výrokem VI. a VII. rozsudku bylo rozhodnuto, že na náhradě nákladů státu jsou účastníci řízení povinni uhradit státu částku, jejíž výše a splatnost bude určena v samostatném usnesení, neboť v řízení vznikly státu náklady, jejichž celková výše však v době vyhlášení rozsudku nebyla známa. Stát v této věci platil náklady spojené se znaleckým zkoumáním provedeným [jméno FO]. [právnická osoba], a to ve výši 25 923 Kč z celkových nákladů na znalečné ve výši 30 923 Kč, když na vyplacení znalečného byla použita záloha ve výši 5 000 Kč složená žalobkyní. Proto podle § 148 o.s.ř. stát má proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Rozsah neúspěchu žalobkyně byl v tomto řízení stanoven na 52,54 % a rozsah neúspěchu žalovaného na 47,46 % a na žalobkyni tak připadala náhrada nákladů státu v částce 16 247 Kč (52,54 % z 30 923 Kč). Žalobkyně však již na vzniklé náklady plnila složením zálohy ve výši 5 000 Kč a je proto povinna uhradit na nákladech státu částku 11 247 Kč. Na žalovaného připadla náhrada nákladů státu ve výši 14 676 Kč (47,46 % z 30 923 Kč), když žalovaný nesložil žádnou zálohu.

5. Proti výrokům III., V. a VI. rozsudku a proti usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém částečně nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně.

6. Proti výrokům II. a V. rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání. V odvolání proti výroku II. namítl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku oprávněnosti zápočtu žalovaného ohledně nákladů na bydlení žalobkyně v nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného za období srpen 2012 až srpen 2015. Žalovaný akceptoval závěr znaleckého posudku znalce [jméno FO]. [právnická osoba] o zhodnocení nemovitosti žalovaného o částku 735 640 Kč v důsledku investice žalobkyně, ale nesouhlasil s tím, že nebylo vyhověno jeho zápočtu, který učinil v podání ze dne 5. 9. 2018, neboť žalobkyně se v tomto období nepodílela na nákladech společného bydlení, když žalovaný platil hypotéku, režijní náklady na vodné, stočné, elektřinu, plyn a internet v průměrné výši 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nebylo sjednáno, že by žalobkyně měla platit žalovanému obdobu nájemného, ani s jeho závěrem, že i žalobkyně se po dobu vedení společné domácnosti podílela, byť ne celou polovinou, na nákladech na služby spojené s bydlením. Pokud společně bydleli v bytě žalobkyně, tak jí žalovaný přispíval na nájemné ve výši 5 000 Kč a polovinu služeb měsíčně. Když se žalobkyně přestěhovala do nemovitosti žalovaného měla přispívat obdobně, ale ani platit nezačala, když vždy byl nějaký důvod, proč neplatit. Žalobkyně ve svých vyjádřeních takovou dohodu potvrdila, mimo jiné při jednání soudu 16. 4. 2019. Žalobkyně na základě vlastního uvážení, poté, co prodala svůj byt, aby nemusela vrátit bance poskytnuté finanční prostředky na splacení hypotéky, se rozhodla je použít na investici do domu. Žalovaný se zaručil za její úvěr ve výši 1 550 000 Kč zástavním právem na své nemovitosti. Žalobkyně takto získané finanční prostředky však v plné výši nevložila do nemovitosti žalovaného, ale značnou část použila pro své vlastní potřeby. Navíc disponovala dalšími finančními prostředky, které měla na účtu u [právnická osoba]. Žalovaný navrhl, aby žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení, které by nevznikly, pokud by je nezpůsobila svým zaviněním ve smyslu § 147 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně opakovaně měnila svá tvrzení jako podklad pro požadované finanční vyrovnání. Uvedená tvrzení pak nebyla následně ani schopná prokázat. Měnila jednotlivé dílčí částky a položky, které považovala za svou investici, ve snaze se přiblížit do požadované částce. Předložila čtyři verze vyčíslení svých finančních požadavků, na které musel žalovaný reagovat a vyjadřovat se k jednotlivým verzím. Přitom byla soudem vyzvána, aby konkrétně doplnila svá tvrzení, co bylo provedeno v rámci investic do nemovitosti a jak se nejvíce projevují v požadované částce a svá tvrzení doložila. Žaloba nebyla připravena v podobě, jakou stanoví § 79 o.s.ř. a procesní chování žalobkyně nebylo hospodárné a z její strany byl spor prodlužován. Uskutečnilo se několik soudních jednání, které by v případě řádného plnění procesních povinností žalobkyně, se nemusely konat. Žalobkyně svým procesním postupem způsobila prodloužení trvání soudního řízení a nutnost navýšení účelně vynaložených právních úkonů na straně žalovaného, které by jinak bez zavinění žalobkyně nevznikly. Žalovaný se během celého řízení vyjadřoval konzistentně a svá tvrzení neměnil. Pravým účelem prodlužování soudního řízení ze strany žalobkyně byla její snaha navýšit žalovanou částkou úroky z prodlení. Žalovaný proto nesouhlasil s tím, že mu byla přiznána pouze část nákladů řízení, které by jinak nevznikly a požadoval v rámci separace nákladů řízení dalších minimálně 8 úkonů, která popsal. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud odvolání vyhověl a změnil odvoláním napadený rozsudek.

7. Žalobkyně nesouhlasila s odvoláním žalovaného a ve vyjádření k němu uvedla, že se žalovaným byli původně domluveni, že mu bude přispívat na bydlení částkou 5 000 Kč a polovinou nákladů na společnou domácnost. V roce 2012 se však domluvili, že žalobkyně bude investovat do jeho nemovitosti a dále nebude platit za bydlení a na domácnost bude nadále přispívala polovinou nákladů, což splnila.

8. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 10. 2024, č. j. 7 C 76/2017-574, bylo rozhodnuto, že řízení o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2023, č. j. 7 C 76/2017-505, se zastavuje (výrok I.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů o odvolání žalobkyně (výrok II.). Po právní moci usnesení bude žalobkyni vrácen soudní poplatek ve výši 20 208 Kč (výrok III.). Citované usnesení nabylo právní moci dne 6. 11. 2024. Důvodem zastavení řízení o odvolání žalobkyně bylo pozdní zaplacení soudního poplatku z odvolání. Následně bylo usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 12. 2024, č. j. 7 C 76/2017-579, rozhodnuto, že odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 10. 2024, č. j. 7 C 76/2017-574, se odmítá, neboť bylo podáno opožděně po uplynutí odvolací lhůty. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 1. 2025. Při jednání odvolacího soudu dne 19. 6. 2025 vzala žalobkyně zpět své odvolání proti výrokům VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně a na ně navazujícího samostatného usnesení o určení výše náhrady nákladů státu. Výrokem I. tohoto rozsudku proto bylo rozhodnuto o zastavení řízení o zbývající části odvolání žalobkyně (srov. § 207 odst. 2 o.s.ř.). Předmětem odvolacího řízení bylo nadále pouze odvolání žalovaného.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu odvolání žalovaného, tedy proti výroku II. a závislým nákladovým výrokům podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a odvolání žalovaného shledal částečně důvodným, avšak z jiných než žalovaným namítaných důvodů.

10. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

11. Předmětem sporu v odvolacím řízení zůstalo pouze posouzení započtení nároku žalovaného na zaplacení částky 240 500 Kč žalobkyní, odpovídající částce 6 500 Kč měsíčně za užívání předmětných nemovitostí v jeho výlučném vlastnictví žalobkyní a za služby související s bydlením, a to za období od srpna 2012 do srpna 2015, tj. za 37 měsíců. Tento nárok žalovaný uplatnil formou procesní námitky započtení vůči nároku žalobkyně uplatněnému žalobou ve smyslu § 98 o.s.ř., když akceptoval nárok žalobkyně na zaplacení částky 735 640 Kč podle závěrů znaleckého posudku znalce [jméno FO]. [právnická osoba] o zhodnocení nemovitosti žalovaného v důsledku předmětné investice žalobkyně a jiné námitky neuplatnil.

12. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně učinil na základě shodných tvrzení účastníků a provedeného dokazování správná skutková zjištění, která byla dostatečná k meritornímu posouzení věci, včetně posouzení započtení vzájemného nároku žalovaného a neshledal důvody pro opakování či doplňování dokazování (srov. § 213 o.s.ř.). Odvolací soud proto vyšel zcela ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jak je podrobně popsán v rozsáhlém odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na který se pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku vypořádal se všemi námitkami stran a logicky vysvětlil své úvahy o skutkovém stavu i právní hodnocení věci.

13. Pokud se týká nároku uplatněného žalovaným k započtení, nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že v období od srpna 2012 do srpna 2015 měla žalobkyně žalovanému platit za užívání předmětných nemovitostí částku 5 000 Kč měsíčně, ať již na základě jejich dohody či z jiného právního důvodu. Žalobkyně toto tvrzení žalovaného odmítla. Jelikož tvrzená dohoda měla být uzavřena v ústní formě a nebyla tedy zachycena písemně, bylo možné na její uzavření usuzovat vedle rozporných vyjádření účastníků pouze ze zjištěných okolností věcí. Soud prvního stupně při jejich hodnocení správně poukázal na to, že v (sice neplatně uzavřené) dohodě stran ze dne 26. 7. 2012 bylo placení „nájmu“ ve výši 5 000 Kč měsíčně řešeno až pro případ, že by se účastníci rozešli, a nikoliv v době jeho trvání. Žalovaný tento svůj požadavek neuplatnil vůči žalobkyni v době, kdy spolu žili ani před zahájením soudního řízení, ale vznesl jej až dodatečně, po rozpadu jejich vztahu a zejména po podání žaloby žalobkyní, když nedošlo k dohodě. Pokud žalovaný poukazoval na to, že v době, kdy žil v bytě ve vlastnictví žalobkyně přispíval žalobkyní shodnou částkou, nutno zdůraznit, že došlo ke změně poměrů v tom směru, že žalobkyně měla podle dohody stran investovat značnou částku ze svých výlučných prostředků do dokončení nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalobce za účelem zajištění společného bydlení rodiny. Nebylo tvrzeno, že by žalovaný též podstatně investoval do nemovitosti žalobkyně. Účastníci se nedohodli na zřízení spoluvlastnictví k nemovitostem žalovaného, které by odráželo výši investice žalobkyně, ale sepsali dne 26. 7. 2012, ze které vyplývají jejich úvahy o řešení vzájemných vztahů. Tomu dopovídá i postup žalovaného, jenž opakovaně tvrdil, že si byl vědom nutnosti investice žalobkyně vypořádat a též vypořádání žalobkyni nabízel, ale neshodli se na ve její výši, neboť žalovaný měl za to, že požadavek žalobkyně neodpovídá prostředkům, které do jeho nemovitosti vložila. V souladu s těmito zjištěními je pak tvrzení žalobkyně, že se účastníci dohodli, že za spoluužívání nemovitosti žalovaného nebude žalobkyně platit další finanční příspěvek a tím došlo ke změně původní dohody. Soud prvního stupně proto důvodně uzavřel, že se účastníci dohodli na tom, že investice žalobkyně bude v případě jejich rozchodu vypořádána a vzhledem k investici žalobkyně do nemovitosti nebude platit náhradu za bydlení v nemovitosti žalovaného.

14. Soud prvního stupně věc posoudil správně i po právní stránce a aplikoval na posouzení věci relevantní právní předpisy účinné v rozhodné době ve smyslu § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“).

15. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013, dle jen „obč. zák.“ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

16. Podle § 2991 o.z. ve znění účinném od 1.1.2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

17. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

18. Podle § 1982 odst. 2 o.z. započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.

19. V řízení bylo prokázáno, že v předmětné období (srpen 2012 až srpen 2015) účastníci žili jako druh a družka, vedli společnou domácnost a společně bydleli v nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného. Účastníci se dohodli za účelem zajištění společného bydlení, že žalobkyně vloží do jejich dokončení své výlučné peněžní prostředky. Žalobkyně užívala v rozhodném období předmětné nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalovaného na základě dohody se žalovaným, se kterým žila v družském vztahu a vedli společnou domácnost a vychovávali děti. Za tohoto stavu se nejednalo o užívání cizích nemovitostí žalobkyni bez právního důvodu ani z právního důvodu, který následně odpadl či z jiného zákonem stanoveného důvodu vzniku bezdůvodného obohacení (srov. § 451 obč. zák. i § 2991 o.z.). Za tohoto stavu nemůže žalovaný jako bývalý druh požadovat po žalobkyni jako bývalé družce dodatečně po skončení družského vztahu doplacení finanční náhrady za takové bydlení v nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví. Tyto závěry vylučují, že by část nároku žalobkyně mohl zaniknout z důvodu, že v nemovitosti žalovaného bezplatně bydlela. Pokud došlo k dohodě účastníků, že žalobkyně bude v nemovitostech žalovaného bydlet bezplatně, nemohlo z tohoto důvodu nevzniknout bezdůvodné obohacení ani po ukončení družského soužití. Nelze ani dovozovat, že by mělo právní význam, že se v majetkové sféře žalobkyně mělo pozitivně projevit, že ušetřila na nákladech na bydlení, které by jinak musela vynaložit, pokud by si bydlení zajišťovala sama, neboť nelze dovozovat, že by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalobkyně ve vztahu k žalovanému jako k ochuzenému.

20. Odvolací soud se též ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že zápočet žalovaného nebyl důvodný ani ohledně nároku žalovaného na zaplacení částky 1 500 Kč měsíčně v rozhodném období na náklady společné domácnosti, pokud uzavřel, že žalobkyně na nich ničeho nedluží, naopak uhradila více než na ni připadlo. Správně vycházel ze zjištění, že si účastníci v době společného soužití upravili vzájemné vztahy dohodou o tom, že se budou shodně podílet na nákladech společné domácnosti a tyto náklady byly již uhrazeny. Nutno zdůraznit, že dodatečné provádění „vyúčtování“ družského vztahu a poměřování, kdo, kolik v době jeho trvání zaplatil na obvyklé společné náklady, není žádoucí, když v družských vztazích strany zásadně sdružují své výlučné prostředky a současně si vzájemně poskytují bezúplatné úsluhy, jako vaření, úklid, apod., pokud není dohodnuto jinak. V řízení bylo prokázáno, že po dobu vedení společné domácnosti, se žalobkyně nepodílela celou polovinou na všech konkrétních nákladech na služby, ale náklady na energie, internet apod. v určité výši hradila a podílela se na jiných nákladech a úsluhách pro žalovaného. Účastníci si navíc náklady vynakládané jimi v době společného soužití, včetně plateb za služby, podrobně vyúčtovávali, aby zajistili, že jejich podíl na platbách bude stejný a podle tohoto přehledu zůstal žalovaný žalobkyni dlužen. Odvolací soudu proto nemá výhrad proti závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně z tohoto titulu žalovanému ničeho nedluží.

21. Z výše uvedeného se podává, že žalovanému z tvrzených důvodů nevznikla vzájemná pohledávka, kterou by mohl úspěšně započíst ve smyslu § 1982 a násl. o.z. vůči prokázané pohledávce žalobkyně na vydání zhodnocení předmětných nemovitostí ve výši 235 640 Kč. Pohledávka žalobkyně přitom odpovídá tomu, o co se zvýšila hodnota předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že o této otázce nebylo mezi stranami sporu, odkazuje odvolací soud na právní hodnocení uvedené v rozsudku soudu prvního stupně, včetně posouzení nedůvodnosti námitky promlčení, které bylo provedeno v souladu s ustálenou judikaturou a není třeba je opakovat. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).

22. Soud prvního stupně proto posoudil zápočet žalovaného jako nedůvodný, neboť zde nebyla žádná vzájemná pohledávka žalovaného, která by mohla způsobit zánik zjištěné pohledávky žalobkyně. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soudu podle § 219 o.s.ř. výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když bylo prokázáno zhodnocení nemovitosti žalovaného investicemi žalobkyně o částku 735 640 Kč. Žalovaný již žalobkyni uhradil 500 000 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit rozdíl odpovídající částce 235 640 Kč s úrokem z prodlení odpovídajícím § 1968 a § 1970 o.z..

23. Procesnímu výsledku sporu a poměru úspěchu stran odpovídá rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení uvedené ve výroku IV. rozsudku (srov. § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř.). Jelikož proti tomuto výroku nebyly vzneseny žádné námitky stran, lze pro stručnost na jeho odůvodnění odkázat.

24. Odvolací soud se oproti tomu neztotožnil s posouzením tzv. separace nákladů řízení, kterou soud prvního stupně promítl do výroku V. rozsudku.

25. Podle § 147 odst. 1 o.s.ř. účastníku nebo jeho zástupci může soud uložit, aby hradili náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila.

26. Podle § 147 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodne o náhradě nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním nebo náhodou, bez ohledu na výsledek řízení (na úspěch ve věci). Takto vzniklé náklady nemohou být, s ohledem na důvod jejich vzniku, „účelně vynaloženy“, a tak o nich ani nelze rozhodnout v režimu § 142 až 146 a § 148 o.s.ř. podle výsledku řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba oddělit je od ostatních nákladů řízení; hovoří se o tzv. separaci nákladů. Zavinění a náhoda jsou důvodem k separaci nákladů jen v případě, že měly za následek náklady, které byly vynaloženy zbytečně. Soud prvního stupně správně konstatoval, že neodůvodněné prodloužení řízení může být způsobeno i opožděným plněním procesních povinností. Současně je však třeba zdůraznit, že tyto případy je nutno hodnotit spíše restriktivně a pečlivě zvážit, zda účastník řízení či jeho zástupce, který takto prodlužuje řízení, ještě realizuje svá práva, která mu garantuje čl. 36 Listiny v rámci práva na spravedlivý proces nebo nikoliv. Nejedná se o typické případy, kdy by došlo v důsledku liknavého plnění povinností ke zmaření celého jednání. Nadbytečnost „dvojkolejnosti“ podání v této věci, která činila jak žalobkyně, tak současně její zástupce, samy o sobě takovým důvodem nejsou, neboť to není samo o sobě v rozporu s procesním přepisem. U neúplných a vadných podání lze přičítat takový následek podateli pouze v excesivních případech. Nelze se též ztotožnit s postupem soudu prvního stupně, pokud separaci nákladů uložil za jedno blíže nekonkretizované jednání, neboť separace se vždy vztahuje ke konkrétním nákladům vzniklým protistraně, které se nahrazují a z konkrétních důvodů, nikoliv paušálně pro postup protistrany v řízení. Je třeba zdůraznit, že je povinností soudu vést strany k řádnému plnění procesních povinností, poučit je o nich a dohlédnout na to, aby v řízení nedocházelo k průtahům (srov. § 5, § 6 o.s.ř.). Pokud účastník na výzvu soudu nesplní své procesní povinnosti, je třeba z toho vyvodit odpovídající procesní následky, např. žalobu (i částečně) odmítnout, pokud je vadná (srov. § 43 o.s.ř.), posoudit podmínky pro připuštění změny žaloby (srov. § 95 o.s.ř.), či žalobu pro neunesení břemen tvrzení či důkazního zamítnout, pokud nebyla prokázána přes výzvu podle § 118a o.s.ř. atd. Z obsahu spisu je zjevné, že se jednalo se o skutkově velmi složitý spor, ve kterém bylo významné, kolik bylo vynaloženo ze strany žalobkyně na rekonstrukci nemovitosti žalovaného. Žalobkyně byla zjevně v nouzi ohledně zajištění podkladů pro tvrzení rozsahu investic do nemovitosti žalovaného a důkazů o nich, neboť ji z valné části řešil žalovaný. Na základě těchto podkladů bylo až znaleckým zkoumáním zjištěno, o kolik se takto zhodnotil žalovaného majetek. Bylo sice na žalobkyni, aby vylíčila rozhodné skutečnosti pro posouzení svého nároku a ten vyjádřila v žalobním návrhu a též na soudu, aby ji v případě potřeby poučil a vedl k řádnému plnění procesních povinností v přiměřených lhůtách. Není obvykle opodstatněné z důvodu nesplnění procesních povinností účastníkem přistupovat opakovaně k odročování jednání a poskytovat další lhůty k jejich splnění, pokud byl účastník o svých procesních povinnostech řádně poučen a své povinnosti přesto nesplnil. V postupu žalobkyně, který žalovaný, resp. i soud prvního stupně spatřoval k jeho námitce důvody pro separaci nákladů protistrany, odvolací soud neshledal důvody pro uložení povinnosti žalobkyni k separaci konkrétních nákladů ve smyslu § 147 odst. 1 o.s.ř., které žalovaný v řízení před soudem prvního stupně vynaložil.

27. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil výrok V. rozsudku tak, že se o separaci nákladů řízení nerozhoduje, neboť pro tento postup nebyly zjištěny důvody (srov. § 147 o.s.ř.).

28. O nákladech řízení před soudem odvolacím bylo rozhodnuto ve výroku III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., když procesně úspěšná žalobkyně se jejich náhrady vzdala.