o uveřejnění tiskové odpovědi

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č.j. 8 C 30/2025-59 ze dne 18.9.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba „v plném rozsahu“ (výrok I.), rozuměno podle odůvodnění v rozsahu, aby byla žalované uložena povinnost uveřejnit v nejbližším vydání periodika Kostomlatské noviny na druhé straně odpověď ve znění:

„Vážení obyvatelé obce [adresa] a přilehlých obcí. Dovolte mi jako zástupci společnosti [právnická osoba] [Jméno žalobkyně]. reagovat na informace, které byly zveřejněny v souvislosti s naší společností a našimi aktivitami v obci [adresa] a v obcích přilehlých. Považujeme za nezbytné ohradit se proti skutečnostem uvedeným v článku Slovo starostky zveřejněném v 6. čísle [hodnota]. ročníku z prosince 2024.

Naše společnost důsledně dbá na dodržování veškerých právních předpisů, a proto splňuje veškeré náležitosti pro provádění stavby v souladu s právním řádem České republiky. Naše společnost disponuje smlouvou uzavřenou s obcí [adresa] a zároveň územním rozhodnutím o povolení umístění stavby, na základě kterého je oprávněna provádět stavbu dle podmínek v tomto rozhodnutí stanovených.

Za důležité považujeme uvést, že Policie ČR v žádném z případů, kdy na základě oznámení, dorazila na místo, kde se prováděla stavba, neshledala žádné nedostatky a místo opustila.

Obec prostřednictvím svého právního zástupce, podala k Okresnímu soudu v Nymburce návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala uložení povinnosti zdržet se stavebních, výkopových a obdobných prací a faktických zásahů do celkem šesti pozemků v katastrálním území [adresa]. Není pravdou, že by Okresní soud v Nymburce potvrdil nároky obce jako oprávněné. Soud uložil tuto povinnost naší společnosti pouze u pozemku parc. č. [Anonymizováno] a to pouze v rámci tzv. předběžného opatření do doby rozhodnutí ve věci samé (v žádném případě dosud soud nerozhodl ve věci samé). Vzhledem ke skutečnosti, že Okresní soud v Nymburce dosud nerozhodl ve věci samé, nemohl dát za pravdu obci [adresa], jak je uvedeno v článku Slovo starostky. Naše společnost proti usnesení (předběžnému opatření) Okresního soudu v Nymburce podala odvolaní. Společnost [právnická osoba] na vyžádání každému poskytne veškeré zmíněné dokumenty prokazující oprávnění společnosti k realizaci záměru, tak aby každý měl možnost si ověřit, že tato stavba je prováděna oprávněně. Tyto dokumenty lze taktéž získat na stránkách společnosti [právnická osoba].

S pozdravem jednatel [právnická osoba] [Jméno žalobkyně].

[právnická osoba]“

2. Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 22 573,61 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.).

3. Soud prvního stupně skutkově vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalovaná je vydavatelem periodického tisku [Anonymizováno] noviny. V 6. čísle [hodnota]. ročníku z prosince 2024 na straně druhé uveřejnila článek s názvem Slovo starostky, který obsahuje text: „Ačkoliv se zdá, že vše probíhá podle našich představ, přesto již druhým rokem řešíme neomalenost společnosti [právnická osoba], která v našich obcích bez jakéhokoliv souhlasu obce ukládá do chodníků a zelených pásů chráničky pro své optické vedení internetu. I když byl jednatel společnosti obcí několikrát vyzván, aby se zdržel zásahů do pozemků obce, přesto ukládá chráničky pro svou sít' i bez jakéhokoliv svolení obce. Celá záležitost byla několikrát projednávána i za účasti Policie ČR a na příslušném stavebním úřadě. Přesto společnost [právnická osoba] i nadále v ukládání sítí pokračuje. Z tohoto důvodu jsme byli nuceni obrátit se, v rámci zachování svých práv, na okresní soud, který v rámci předběžného opatření nároky obce potvrdil jako oprávněné. V blízké době bude proto podána žaloba, aby se zamezilo znehodnocování nově vybudovaných chodníků, ale především, aby byla ochráněna práva obce proti takto nekalému jednání soukromého podnikatele. Pevně věřím, že spravedlnosti bude po právu dosaženo.“ Žalobkyně přitom má veřejnoprávní titul (územní rozhodnutí) o umístění stavby na pozemky žalované. Dne 14.9.2021 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, jejímž obsahem je souhlas žalované s umisťováním vedení do pozemků žalované. Žalobkyni bylo doručeno odstoupení od smlouvy ze dne 13.7.2023. Spor ohledně umisťování stavby se týká veškerých pozemků podle smlouvy, jedná se o silnice v [Anonymizováno] a přilehlých obcích. Policie ČR byla několikrát volána žalovanou za účelem ochrany soukromého majetku, na místě však žádnou ochranu formou příkazu nebo zákazu neposkytla. Žalovaná skutečně podala k Okresnímu soudu v Nymburce návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala uložení povinnosti zdržet se stavebních, výkopových a obdobných prací a faktických zásahů do celkem šesti pozemků v katastrálním území [adresa]. Soud ale uložil tuto povinnost žalobkyni pouze u pozemku parc. č. [Anonymizováno] do doby rozhodnutí ve věci samé. Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nebylo ve věci samé rozhodnuto.

4. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně zkoumal naplnění podmínek § 10 odst. 1 tiskového zákona, tedy zda žalobkyni vzniklo právo požadovat po žalované zveřejnění odpovědi. Článek zveřejněný žalovanou podle soudu prvního stupně nepochybně obsahuje skutkové tvrzení týkající se žalobkyně s tím, že z pohledu řešené věci je pro soud prvního stupně zcela zásadní pasáž: „společnost [právnická osoba] v našich obcích bez jakéhokoliv souhlasu obce ukládá do chodníků a zelených pásů chráničky pro své optické vedení internetu“ a „I když byl jednatel společnosti obcí několikrát vyzván, aby se zdržel zásahů do pozemků obce, přesto ukládá chráničky pro svou sít' i bez jakéhokoliv svolení obce.“. Ve spojení s dalším obsahem, kde je uvedeno, že se jedná o neomalené jednání žalobkyně a že věc byla řešena policií a soudem v rámci předběžného opatření, vykresluje článek žalobkyni jako osobu, která bezdůvodně zasahuje do pozemků žalované bez jakéhokoliv oprávnění i přes řešení policií a soudem. Jedná se tedy o jednoznačné tvrzení žalované o svévolném a hrubém protiprávním jednání žalobkyně. Ve světle zjištěného skutkového stavu je však takové tvrzení minimálně zkreslující, neboť v situaci, kdy mezi účastníky existovala smlouva, na základě které byla žalobkyně oprávněna ke stavebním činnostem na pozemku žalované a na základě takového souhlasu získala i územní rozhodnutí, nelze považovat tvrzení o „neomaleném zasahování žalobkyně do pozemků žalované bez jakéhokoliv souhlasu“ za zcela pravdivé, a to ani při zohlednění toho, že žalovaná od smlouvy, která její souhlas obsahovala, dopisem ze dne 13.7.2023 odstoupila. Žalobkyně na základě souhlasu žalované a územního rozhodnutí mohla provádět stavební práce na pozemcích žalované, přičemž v současné době probíhá spor mezi účastníky o tom, zda je žalobkyně oprávněna činnosti provádět i nadále, či zda došlo platně k odstoupení od smlouvy. Za takového stavu nemůže tvrzení žalované v článku obstát jako tvrzení nezkreslující skutečnost. Je přitom zcela zřejmé, že sdělení se dotýká jména a dobré pověsti žalobkyně, neboť nelze akceptovat zkreslující skutkové tvrzení, které vykresluje žalobkyni jako osobu dopouštějící se svévolného protiprávního jednání.

5. Soud prvního stupně ale přesto žalobu zcela zamítl. Obecně připustil, že žalobě o uveřejnění tiskové odpovědi podle § 10 tiskového zákona lze vyhovět i jen částečně, i když navrhovanou odpovědí (žalobním návrhem) je soud jinak vázán a nemůže ji měnit, nicméně požadovanou odpověď v daném případě vyhodnotil jako nedělitelnou, neboť „podstatou sporu je sdělení o zasahování do pozemků žalované.“ Za zásadní překážku uveřejnění odpovědi považoval soud prvního stupně tu část odpovědi týkající se tvrzení: „Naše společnost důsledně dbá na dodržování veškerých právních předpisů, a proto splňuje veškeré náležitosti pro provádění stavby v souladu s právním řádem České republiky. Naše společnost disponuje smlouvou uzavřenou s obcí [adresa] a zároveň územním rozhodnutím o povolení umístění stavby, na základě kterého je oprávněna provádět stavbu dle podmínek v tomto rozhodnutí stanovených.“ Zdůraznil, že jakkoli bylo tvrzení žalované zkreslující, požadovaná odpověď žalobkyně by měla tato zkreslená tvrzení zpřesnit, což nečiní. Soud prvního stupně totiž požadované tvrzení žalobkyně rovněž nepovažoval za přesné, neboť minimálně ohledně platnosti uzavřené smlouvy a oprávněnosti žalované provádět stavbu panuje mezi stranami aktuálně spor. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobkyní navrhovaná odpověď je jednoznačným skutkovým tvrzením, nejedná se o projev pouhého názoru, jak žalobkyně tvrdila v průběhu jednání. Pokud by šlo o projevení názoru, muselo by to z obsahu odpovědi vyplývat (např. uvedením spojení „podle našeho názoru“, „máme za to“ apod.) a mělo by to zásadní dopad na význam takového sdělení. Podle výsledku pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Namítá nesprávnou aplikaci § 10 tiskového zákona, a to v rozporu s jeho účelem, podle něhož má dotčené osobě poskytnout prostor uvést nepravdivá, neúplná nebo zkreslující skutková tvrzení na pravou míru přímo v témže médiu. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně žalobu zamítl v celém rozsahu, aniž by vůbec zvažoval možnost částečného vyhovění, ačkoliv je podle judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 3312/2016) povinen posoudit, zda lze z navržené odpovědi oddělit část, která obstojí samostatně, a v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Neprovedením této úvahy měl soud zatížit rozhodnutí přepjatým formalismem a nepřezkoumatelností. Rozsudek soudu prvního stupně žalobkyně označuje za vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný i proto, že na jedné straně připouští možnou zkreslující povahu původního článku, na druhé straně však žalobkyni odepírá právo reagovat, a současně tvrdí, že se nezabýval oprávněností stavby.

7. Za klíčové pochybení žalobkyně označuje právní posouzení povahy její odpovědi, když soud dovodil, že odpověď není „názorem“, ale „jednoznačným skutkovým tvrzením“, přičemž naznačil, že aby šlo o názor, musela by být výslovně uvedena formulace typu „podle našeho názoru“. Žalobkyně namítá, že takový přístup je nepřípustně formalistický: tiskový zákon podle ní nerozlišuje mezi skutkovým tvrzením a názorem podle jazykové formy, nýbrž podle obsahu a funkce sdělení, kterým je reakce na zveřejněné tvrzení. Uvádí, že požadovaná odpověď představuje právní názor žalobkyně založený na existujících dokumentech, tedy hodnotový úsudek opřený o objektivní skutečnosti. V této souvislosti odkazuje na judikaturu ESLP (Lingens v. Austria) a namítá nerovnost přístupu, pokud soud žalobkyni odpírá obdobnou formu vyjádření, jakou užila autorka původního článku. Žalobkyně dále tvrdí, že její odpověď splňuje zákonné náležitosti a měla by být uveřejněna v plném rozsahu, neboť je věcná a přiměřená. Podle žalobkyně tiskový zákon nevyžaduje, aby odpověď obsahovala jen nezpochybnitelná fakta, podle žalobkyně totiž postačí, pokud vychází z přesvědčení dotčené osoby a vztahuje se k tvrzení, které se jí dotýká.

8. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, popř. změnil tak, že žalobě, po částečné změně, zcela vyhoví.

9. Žalovaná ve svém vyjádření naopak navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, přičemž popírá jeho tvrzenou nepřezkoumatelnost, zejména popírá, že by se soud prvního stupně nezabýval možností částečného vyhovění žalobě. Tuto úvahu naopak provedl a uzavřel, že dělení odpovědi žalobkyně není možné. Žalovaná se v tomto směru ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že s ohledem na obsah požadované odpovědi nelze vyčlenit takovou příslušnou část, která samostatně obstojí, aby naplnila požadavky stanovené v § 10 tiskového zákona.

10. Žalovaná zdůrazňuje, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že její vlastní vyjádření vůbec nepřesáhlo přípustnou míru kritiky. V tomto směru uvádí, že ani určité zjednodušení či zkreslení skutečnosti v tisku nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby. Podle názoru žalované vychází žalobkyně jen ze subjektivního pocitu vlastního poškození, nikoliv z potřeby v článku něco napravit, konkretizovat, nebo uvést na pravou míru.

11. Nesouhlasí také s názorem žalobkyně, že právo na odpověď podle tiskového zákona zahrnuje i publikaci hodnotových soudů konvenujících názoru žalobkyně. Podstatou tiskové odpovědi je podle názoru žalované pouze skutkové tvrzení uvádějící publikované tvrzení na pravou míru vlastním vylíčením skutkových okolností. Pokud navržené znění odpovědi toho není schopno, nemůže být podle soudní praxe uveřejnění odpovědi vyhověno. K tomu odkázala i na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle žalované jsou proto nepřípustná vyjádření obsahující logické nedostatky, obecné úvahy, informace relativně samostatného obsahu, nesouvisející tvrzení apod., stejně jako názory, jejichž pravdivost, úplnost a přesnost nelze prověřit dokazováním. Zdůrazňuje, že požadovaná odpověď obsahuje několik nadbytečných částí, včetně obecných vyjádření, která nejsou reakcí na konkrétní napadená skutková tvrzení. Odpověď navíc musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části. Namítá v tomto směru i celkový rozsah požadované odpovědi z hlediska počtu znaků přesahující dvojnásobně původní text, z čehož dovozuje nepřiměřenost navrhované odpovědi.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.

13. V první řadě je ale nutné zdůraznit, že odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně za zcela nepřiléhavou, proto zde není žádný důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami (jde o logicky neuchopitelný „nesmysl“). V daném případě ale z napadeného rozsudku jasně vyplývá, jak a proč bylo rozhodnuto, tomu také odpovídá schopnost žalobkyně proti tomu formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. Soud prvního stupně se s podstatnými argumenty žalobkyně vypořádal, byť stručně, žalobkyně pouze se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí (polemizuje s nimi), což je ale podstatou a smyslem odvolání.

14. V tomto směru například není pravdou, že by se soud prvního stupně vůbec nezabýval dělitelností požadované odpovědi. Touto (z pohledu odvolacího soudu klíčovou) otázkou se naopak soud prvního stupně zabýval, jak správně podotkla žalovaná, a dělitelnosti nepřisvědčil, jakkoli se odvolací soud, stejně jako žalobkyně, s jeho závěrem neztotožňuje (viz níže). Jde však o zcela standardní otázku správnosti či nesprávnosti určitého vyjádřeného názoru, nikoli o otázku nepřezkoumatelnosti.

15. Z obsahu spisu dále vyplývá, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné a dostatečné pro právní posouzení. Tato část rozsudku soudu prvního stupně ostatně není mezi účastníky sporná, klíčové odvolací námitky i protiargumentace žalované se vztahují k právnímu posouzení věci. Odvolací soud proto pro zjednodušení zcela odkazuje na shora uvedené skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž by je opakoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Zcela správný byl i procesní postup, který k vydání rozsudku vedl. Proto nebylo v odvolacím řízení potřebné dokazování za podmínek § 213 o.s.ř. doplňovat ani opakovat.

16. Přípustnou skutkovou novotou v odvolacím řízení byla existence nepravomocného rozsudku soudu prvního stupně v paralelní věci sp. zn. 16 C 324/2024, jímž byla zcela zamítnuta negatorní žaloba současné žalované (v pozici žalobkyně) vůči současné žalobkyni (v pozici žalované) v řízení, v němž bylo vydáno i shora uvedené předběžné opatření. O tom ostatně také není mezi účastníky spor. Přípustnost této novoty je dána vznikem nové skutečnosti až po vyhlášení rozsudku, který je předmětem tohoto přezkumu (viz § 205a písm. f) o.s.ř.).

17. Na tomto základě také žalobkyně částečně změnila žalobu v obsahu požadované odpovědi (jejím skutkovým upřesněním tak, že … Okresní soud v Nymburce dosud „pravomocně“ nerozhodl…). V odvolacím řízení je podle § 216 odst. 2 o.s.ř. zásadně zapovězeno uplatnit „nový nárok,“ tím se ale myslí jen takový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem uplatněným před soudem prvního stupně (nejde o shodný skutkový základ nároku). Jiné změny žaloby přípustné jsou (srov. § 95 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. a § 216 o.s.ř.), a odvolací soud proto žalobkyní požadovanou změnu v textu odpovědi u jednání připustil.

18. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. (dále též jen „tiskový zákon“) jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

19. Podle § 10 odst. 2 tiskového zákona se odpověď musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

20. Podle § 10 odst. 3 tiskového zákona osoba, na jejíž žádost byla vydavatelem uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď.

21. Podle § 10 odst. 5 tiskového zákona ustanovení zvláštního právního předpisu o ochraně osobnosti a o ochraně jména a dobré pověsti právnické osoby zůstávají úpravou podle odstavců 1 až 4 nedotčena.

22. V právní teorii i praxi je standardně dovozováno, že člověk žijící ve společnosti musí ledacos nehezkého snést bez dalšího (běžné slovní útoky, projevy neúcty, kritiku, ústrky nebo i různé nesprávnosti). To platí i pro právnické osoby. Jinými slovy, k zásahu do práva na ochranu osobnosti (zde dobré pověsti právnické osoby) zásadně může dojít pouze tehdy, jestliže zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. V tom má žalovaná pravdu. Právní řád (a zdravý rozum) zde stojí na předpokladu, že každý má být přiměřeně duševně odolný a běžné nesprávnosti či nespravedlnosti v životě je schopen překonat bez jakéhokoliv práva na odškodnění. Nelze se soudit „o všechno.“ Opačný závěr, tedy že každá újma bez ohledu na její intenzitu může být předmětem právně vynutitelného zadostiučinění, je neudržitelná a ve svém důsledku škodlivá pro společnost. To ale není tento případ.

23. Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil s dílčím (průběžným) závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyní vymezená pasáž sporného článku ve shora uvedeném v periodiku nejen že skutečně obsahovala zavádějící tvrzení žalované, včetně hodnocení z nich vyplývajících, ale že také uvedenou společenskou míru přesáhla a byla objektivně způsobilá zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně, která byla vykreslena jako obchodní společnost nevybíravých, ba přímo protiprávních způsobů, která na území obce setrvale škodí. Nejde tedy ani o zcela pravdivé vyjádření ze strany žalované, ani o drobnou (zanedbatelnou) nepřesnost či nepravdivost, kterou žalobkyně jen zveličuje, jak se celou záležitost snaží bagatelizovat žalovaná.

24. Mezi účastníky není sporu o tom, že byla uzavřena shora uvedená smlouva, na jejímž základě byla žalobkyně oprávněna ke zmíněným stavebním činnostem na pozemcích žalované, k čemuž získala i územní rozhodnutí. Mezi účastníky je hlavní spor ve skutečnosti o to, zda odstoupení od této smlouvy ze strany žalované je či není platné (opodstatněné), tedy zda takové oprávnění žalobkyně z hlediska soukromoprávního titulu (souhlasu obce) trvá. V takovém případě ale nelze referovat o této situaci na veřejnosti namísto věcného popisu uvedených rozhodných skutečností tak, že si žalobkyně počíná „neomaleně,“ nebo že jedná „nekale“, popř. že svou činnost provádí „bez jakéhokoliv souhlasu obce,“ ani že pozemky takto „znehodnocuje,“ jako by byl její postup od počátku protiprávní. Taková vyjádření jsou vskutku zavádějící (nepravdivá), jak také správně uzavřel soud prvního stupně. Mimo jiné totiž z ničeho nevyplývá, že sporné odstoupení je věcně opodstatněné, jak se žalovaná domnívá a jak to na veřejnosti (v tisku) jednostranně prezentuje. Tento základní věcný spor se ale musí řešit v jiném řízení. Při posouzení práva na tiskovou odpověď soud prvního stupně tuto otázku (jako předběžnou) správně neřešil, stejně jako odvolací soud. Postačuje, že žalovaná v uvedené části článku skutkově popsala celou situaci zavádějícím (nepravdivým) způsobem, který do dobré pověsti žalobkyně objektivně zasahuje.

25. Totéž platí pro tvrzení žalované, že věc byla projednávána „za účasti policie“ a že žalobkyně přesto v této (rozuměno i podle policie protiprávní) činnosti pokračuje, pokud to bylo ve skutečnosti tak, že policie sice byla k věci ze strany žalované volána, na místě ale neshledala žádné nedostatky a místo bez dalšího opustila, žádnou ochranu formou příkazu nebo zákazu neposkytla. To žalovaná ostatně ve svých vyjádřeních i uznává.

26. Dále, pokud žalovaná podala návrh na předběžné opatření, jemuž soud vyhověl jen v dílčí (menší) části, nelze o takové situaci referovat veřejnosti tak, že „soud nároky obce potvrdil jako oprávněné,“ zejména pokud o podané negatorní žalobě nebylo vůbec rozhodnuto, resp. (v době rozhodování odvolacího soudu) byla tato žaloba v prvním stupni (nepravomocně) dokonce zamítnuta.

27. Na druhou stranu se odvolací soud neztotožňuje s představou žalobkyně, že právo na odpověď podle § 10 tiskového zákona, kterého se v daném řízení domáhá, slouží k výměně názorů účastníků na určitou otázku ve veřejné debatě. Zákon jasně připouští reakci na „sdělení obsahující skutková tvrzení,“ k nimž lze při rozšiřujícím výkladu řadit i hodnotící soudy na skutkových tvrzeních založené, podstatou odpovědi podle tiskového zákona je ale pouze uvedení tvrzení „na pravou míru“, popř. právo „neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit či zpřesnit,“ přičemž podle § 10 odst. 2 tiskového zákona je explicitně třeba se „omezit pouze na skutková tvrzení.“ Tato tvrzení musí být samozřejmě objektivně (podle posouzení soudu) pravdivá.

28. Žalovaná má tedy pravdu, včetně odkazů na ustálenou soudní praxi, že zvolený institut právní ochrany (odpověď podle tiskového zákona) nelze využít k publikování svých právních či jiných názorů (protinázorů), jak se domnívá žalobkyně. Něco takového ostatně nedává žádný smysl, zejména pokud zákon současně zakazuje odpověď na odpověď (debatu). Takovým subjektivním názorovým výměnám by totiž nebyl nikdy konec. Právo na odpověď v tisku podle svého zákonného vymezení a účelu nemůže sloužit k publikaci hodnotových úsudků, i kdyby byly založeny na pravdivých skutkových základech, natož kdyby na nich založeny nebyly. Žalobkyně se prostě v posuzování rozsahu práva na odpověď mýlí. Žádné právo na publikaci všeho, co sama uzná za vhodné a správné, žalobkyni nesvědčí. Není také pravdou, že by tímto výkladem, přijatým i soudem prvního stupně, byla žalobkyni odepřena jakákoli ochrana. Odpírá se pouze taková ochrana, která je jen domnělá, zatímco jiná ochrana zůstává zachována (viz níže).

29. Žalované je třeba přisvědčit i v tom, že uvedený institut neslouží k publikaci obecných či jinak s publikovaným článkem přímo nesouvisejících skutkových tvrzení a že požadovaná odpověď musí být i přiměřená tomu, co bylo publikováno. Odvolací soud se v konkrétních okolnostech dané věci ztotožňuje i s názorem žalované, který je shodný s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyní navrhovaná odpověď v některých částech nepřesná a rovněž zavádějící, popřípadě obecná a s publikovaným sdělením přímo nesouvisející vyjádření skutečně obsahuje. Jde zejména o druhý odstavec navrhované odpovědi a část čtvrtého odstavce, jak bude dále rozvedeno.

30. Soud prvního stupně dále správně uzavřel, že navrhovanou odpovědí je z hlediska vymezení žalobního žádání soud vázán (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), takže není oprávněn navrhovanou odpověď obsahově upravovat tak, aby byla vyhovující (přiměřená) a žalobkyně s ní mohla uspět. To pak klade na formulaci (i délku) navrhované odpovědi ze strany žalobce (žalobkyně) vysoké nároky na precizní slovní vyjádření navrhované odpovědi. S tím pak souvisí i riziko, že v případě zásahu do práva na ochranu dobého jména žalobkyně nebude požadovaná ochrana soudem poskytnuta jen proto, že je požadována excesivně, jak uzavřel i soud prvního stupně (byť nesprávně).

31. Vázanost soudu návrhem žalobce (žalobkyně) ovšem není absolutní v tom smyslu, že by navrhovaná odpověď mohla být opodstatněná jen a pouze tehdy, pokud obstojí jako celek. Zákon samozřejmě nevylučuje částečné zamítnutí žaloby jen v rozsahu konkrétních oddělitelných částí a tomu odpovídající částečně vyhovující rozsudek.

32. Právě v této jediné otázce (oddělitelnosti některých částí požadované odpovědi) se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně neztotožnil, neboť má za to, že navrhovaná odpověď je shora uvedeným způsobem dělitelná. Odvolacím soudem vymezené části obstojí samostatně, neboť alespoň v jejich rozsahu se některá tvrzení žalované skutečně uvádějí na pravou míru prostřednictvím konkrétních pravdivých skutkových tvrzení. Z vymezených částí je rovněž patrné, že právě existence povinnosti žalobkyně zdržet se stavebních, výkopových a obdobných prací a faktických zásahů do celkem šesti pozemků žalované je mezi stranami sporná.

33. V tomto směru lze shrnout, že první odstavec navrhované odpovědi je nutný z hlediska smysluplné specifikace souvislostí, k nimž se odpověď vztahuje, třetí odstavec uvádí na pravou míru, jak se v celé věci ve skutečnosti angažovala policie (viz výše). Čtvrtý odstavec pak uvádí na pravou míru rozsah úspěchu návrhu žalované na předběžné opatření, včetně okolnosti, že ve věci samé dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, takže zatím nelze uzavřít, komu vlastně dal soud zapravdu. V tomto rozsahu výroku I. proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobě vyhověl. Odvolací soud v takto vymezeném obsahu a rozsahu odpovědi neshledává žádnou nepřiměřenost, jak žalovaná také namítala. Přepočítávání na počet použitých znaků není v dané věci relevantním argumentem.

34. Naproti tomu druhý odstavec zejména vychvalující žalobkyni a popisující sporný právní vztah naopak tak, že dalšímu provádění stavebních prací vlastně nic nebrání (je-li mezi stranami o tom ve skutečnosti uvedený spor), je rovněž neúplný a tím i zavádějící, obdobně jako předchozí opačné vyjádření žalované. Proto není způsobilý uvést věci na pravou míru a takovou odpověď nelze žalované uložit k publikaci, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Závěr čtvrtého odstavce pak směřuje ve skutečnosti někam jinam, s dotčeným článkem přímo nesouvisí, neboť jde spíše o snahu přesunout zdroj informací z dotčeného periodika na webové stránky žalobkyně, což také není smyslem tiskové odpovědi. Zamítnutí žaloby lze tedy v této části rovněž považovat za správné. Proto odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

35. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Z hlediska obsahu požadované odpovědi lze úspěch žalobkyně i žalované považovat za srovnatelný, v takovém případě žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřísluší. Jde o věc základu nároku, nikoli jen posouzení jeho výše ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. Totéž platí i pro náklady odvolacího řízení.