o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 24.8.2021, č.j. 7 C 52/2020-75

1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 24.8.2021, č.j. 7 C 52/2020-75 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), zamítl žalobu ze dne [datum], jíž se žalobce domáhal, aby soud určil, že právní vztah mezi ním a žalovanou založený smlouvou o provozu dopravního prostředku ze dne [datum] trvá. Procesně plně úspěšné žalované přiznal proti žalobci ve výroku II. náhradu nákladů řízení ve výši celkem 13 552 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Své rozhodnutí odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o provozu dopravního prostředku, na základě které se žalobce jakožto poskytovatel provozu dopravního prostředku zavázal za odměnu pro žalovanou jakožto objednatele vykonávat cesty k zajištění pravidelné přepravy zásilek do 50 kg. Mezi účastníky byl spor o to, zda došlo k ukončení smlouvy výpovědí žalované, když žalobce stavěl svou žalobu o určení, že vztah ze smlouvy nadále trvá, na tvrzení o tom, že výpověď žalované mu nebyla doručena. Shora uvedená smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Dle smluvních ujednání mohl objednatel smlouvu vypovědět jednostrannou výpovědí bez udání důvodů s výpovědní lhůtou jeden měsíc, počínající běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po dni, ve kterém byla výpověď doručena provozci. Soud zdůraznil, že žalobci bylo v době podání žaloby známo, že žalovaná nemá v plánu ve smluvním vztahu pokračovat. Vztahy mezi účastníky se pak natolik vyhrotily (ze strany žalobce bylo dokonce podáváno [anonymizováno] oznámení), že nelze očekávat, že by kdy žalovaná měla zájem spolupráci s žalobcem v budoucnu obnovit. Žaloba tak není způsobilá poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce a vytvořit určitý právní rámec, který bude zárukou odvrácení budoucích sporů mezi účastníky. Žalobcem podaná žaloba také neeliminuje stav ohrožení práva žalobce, neboť stav ohrožení již nastal a žalobce dle svých tvrzení eviduje také vznik škody. Lze očekávat další spory mezi účastníky a rozhodnutí o požadovaném určení řeší pouze otázku, která by byla v těchto sporech posuzována jako otázka předběžná. Žalobci dle soudu nebrání nic v tom, aby škodu, o níž tvrdí, že mu vznikla v důsledku postupu žalované (která nehodlá ve vztahu pokračovat), vyčíslil ve výši vzniklé ke dni podání žaloby (či k jinému konkrétnímu datu) a žalobu dále případně rozšířil. Z tohoto pohledu daná žaloba nemůže reálně řešit situaci mezi účastníky, předejít do budoucna jejich sporům, a je jen příkladem zmnožování sporů.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Poukazoval na to, že předmětná smlouva o provozu dopravního prostředku je svým charakterem tzv. smlouvou rámcovou, která teprve umožňuje další jednotlivé smluvní vztahy. Pokud by došlo k požadovanému určení, mohl by teprve pak žalobce„ legitimně požadovat na žalované plnění z jednotlivých touto smlouvou generovaných smluv“ a„ vyžadovat přidělování zakázek“. Dle žalobce by deklarace existence smlouvy pro žalobce znamenala předpoklad pro uplatňování plnění z jednotlivých vedlejších smluv, když se jedná o rámcovou smlouvu, podle níž„ na denní bázi má žalovaná povinnost žalobci přidělovat jednotlivé přepravy zásilek“. Navrhované určení by také dle žalobce mohlo„ vnést mezi účastníky smír“ a nelze dle jeho názoru vyloučit, že by žalovaná poté své stanovisko (ohledně pokračování spolupráce a vzájemného vztahu) změnila. Na základě daného určení by pak bylo možno realizovat zakázky, na které by měl mít žalobce ze smlouvy nárok. Při jednání odvolacího soudu žalobce doplnil, že i v případě, pokud by později k doručení výpovědi (a tím i k ukončení vztahu – pozn. odvolacího soudu) došlo, existoval by zde dle žalobce určitý časový prostor, po který předmětný smluvní vztah trval, což se dle žalobce týká alespoň období, kdy byla podána žaloba, z čehož dovozoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Navrhoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření odmítla postoj žalobce a naopak se ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně, jehož odůvodnění označila za detailní a přesvědčivé, včetně citace judikatury Nejvyššího soudu. Připomínala, že již v průběhu předchozího řízení taktéž upozorňovala na nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení trvání smluvního vztahu mezi účastníky. Nesouhlasila s argumentací v odvolání o tom, že by„ žalobce mohl vyžadovat přidělování zakázek/práce/ dopravy na svých dopravních linkách“, a poukázala na to, že dotčená smlouva závazek žalované jako objednatele tyto služby od žalobce poptávat neobsahuje. I pokud by tedy vztah pokračoval, žalobci z něj„ žádná záruka na poptávky ze strany žalované neplyne“. Nesouhlasila ani s názorem žalobce, že by dané určení mělo vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a předejít tak žalobě na plnění. Zdůraznila přitom, že žalovaná nemá sebemenší vůli s žalobcem profesní spolupráci obnovit. S ohledem na dosavadní vývoj vztahů, kdy bylo žalobcem podáno hned několik žalob a trestních oznámení a o žalované byly šířeny pomluvy jak vůči mateřské společnosti, tak i nezúčastněným třetím osobám, žalovaná zcela vyloučila, že by zamýšlela ve spolupráci pokračovat. Pokud pak žalobce při jednání odvolacího soudu argumentoval tím, že vztah založený danou smlouvou mezi účastníky měl minimálně ještě po určitou dobu (kdy jej již žalovaná považovala za ukončený) trvat, mohl by žalovat na plnění s vymezením takového tvrzeného období a vyčíslením, jaká škoda dle jeho tvrzení za tu dobu vznikla. Žalovaná však zdůrazňovala, že dle jejího názoru nemá žalovaná z dané smlouvy povinnost odebírat od žalobce služby v určitém rozsahu, a i proto je požadované určení bezpředmětné. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobce nedůvodným.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Soud prvního stupně se v tomto případě, kdy je žalováno na určení trvání právního vztahu mezi účastníky, založeného smlouvou o provozu dopravního prostředku z [datum], správně zabýval v prvé řadě v souladu s ustanovením § 80 o.s.ř. naléhavým právním zájmem na tomto určení.

8. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. V daném směru soud dostatečně zjistil skutkový stav věci tak, jak byl shrnut výše, aby mohl uvedený předpoklad (pro úspěšnost) žaloby o určení posoudit. Na základě zjištěných skutečností a jejich právního hodnocení pak správně uzavřel, že v daném případě není naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán.

10. Soud prvního stupně správně a v souladu s ustáleným výkladem právní teorie i soudní praxe tohoto typu žaloby zdůraznil, že povaha určovací žaloby je preventivní a naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Pokud tedy právo žalobce již porušeno bylo, jak tvrdil mj. též žalobce v této věci, ztrácí prevence smysl a (zpravidla) nemůže mít na určení takového práva (právního vztahu) právní zájem. Na místě je v těchto případech žaloba na plnění. Jinými slovy, žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum] publikované ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/1972). To sice neznamená, že by určovací žaloba byla v případech, kdy lze žalovat (i) na splnění, vyloučena zcela. Nejvyšší soud též konstatoval (viz jeho rozsudek ze dne 11.1.2011 sp.zn. 21 Cdo 3820/2009), že„ (z) a nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.)“.

11. V souzené věci pro budoucí právní vztahy účastníků ovšem nezakládá navrhované určení pevný právní základ a nepředejde (případným) dalším sporům účastníků. Se žalobcem lze souhlasit v tom směru, že dotčená smlouva o provozu dopravního prostředku měla vzhledem ke svému obsahu charakter pouze rámcové smlouvy, kdy konkrétní zakázky, z nichž jednotlivé právní vztahy o konkrétní přepravě nákladu vznikaly až na základě konkrétních objednávek žalované. Nicméně právě s ohledem na pouze rámcový charakter dané smlouvy, jejímž obsahem nebyl závazek žalované objednat u žalobce určité množství cest, nelze očekávat, že by určení, zda tato rámcová smlouva i nadále trvá, mohlo vytvořit pevný právní základ pro další právní vztahy účastníků.

12. Takovýto závazek žalované se pak nepodává ani z obecné úpravy předmětného právního vztahu obsažené v ustanovení § 2582 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o.z.“), podle něhož smlouvou o provozu dopravního prostředku se provozce zavazuje přepravit náklad určený objednatelem a k tomu účelu vykonat alespoň jednu předem určenou cestu, anebo vykonat ve smluvené době větší počet cest, jak to objednatel určí, a objednatel se zavazuje zaplatit provozci odměnu.

13. Žalovaná opakovaně jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím jasně deklarovala, že nadále nechce a nebude v žádné spolupráci se žalobcem pokračovat. Žalobcovy úvahy, že by snad pod vlivem rozsudku soudu, jímž by bylo vyhověno jeho žalobě o určení trvání vztahu z dané rámcové smlouvy, žalovaná toto své stanovisko změnila, byly s ohledem na uvedené stanovisko žalované jen ničím nepodloženou spekulací a pouhým odrazem přání žalobce bez opory v reálné situaci. Obdobně jeho argumenty, že teprve pak (po vydání navrhovaného rozsudku o určení) by žalobce mohl„ legitimně požadovat na žalované plnění z jednotlivých touto smlouvou generovaných smluv“, či že by na základě daného určení pak bylo možno realizovat zakázky, na které by měl mít žalobce dle svého názoru ze smlouvy nárok, byly mylné, a vypovídají jen o zkreslené představě žalobce o účincích rozsudku o určení. Předmětná rámcová smlouva předně sama o sobě žádné další jednotlivé smlouvy„ negenerovala“. Ty byly až výsledkem určení konkrétních cest ze strany žalované jakožto objednatele (i ve smyslu shora citovaného § 2582 o.z.), kteréžto určení bylo jejím právem, nikoli však povinností. Na základě požadovaného určení (navrhovaného určovacího rozsudku) pak nelze přistoupit k vymáhání konkrétního plnění („ legitimně požadovat plnění“), o němž žalobce tvrdí, že by mu mělo z daného vztahu náležet. Realizace zakázek, na něž by měl mít žalobce dle svého přesvědčení nárok, není závislá na vydání navrhovaného rozsudku o určení trvání vztahu. Tento rozsudek není, jak mylně argumentuje žalobce,„ předpokladem pro uplatňování plnění z jednotlivých vedlejších smluv“. Takového plnění z tvrzeného závazku žalované by se žalobce musel domáhat bez ohledu na případný rozsudek o určení další žalobou o konkrétní plnění, neboť žalovaná tyto nároky na konkrétní plnění, stejně jako žalobcem tvrzené trvání vztahu z rámcové smlouvy, odmítá a popírá. Navrhované určení existence trvání daného pouze rámcového vztahu samo o sobě nic o konkrétním nároku žalobce na plnění nevypovídá a další vztahy mezi účastníky neřeší. Nemůže být pevným právním základem pro další budoucí vztahy účastníků a z hlediska uplatnění dalších případných nároků o konkrétní plnění z daného vztahu je toto určení prakticky bez významu. Naléhavý právní zájem na tomto určení tedy není dán. Předmětná žaloba o určení je tak v souzené věci, jak uvedl správně i soud prvního stupně, jen zbytečným rozmnožováním sporů ve smyslu shora citované judikatury.

14. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně rovněž věcně správného nákladového výroku, kdy v podrobnostech se pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

15. Ve výroku II. bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení, jejichž náhrada byla přiznána i v odvolacím řízení procesně úspěšné žalované v plné výši 6 776 Kč, sestávající ze dvou odměn zástupce žalované po 2 500 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), ze dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč a z náhrady DPH ve výši 1 176 Kč, to vše dle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g), k ), § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř.