o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud v Příbrami rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím tam blíže specifikovaným. Procesně neúspěšné žalobkyni ve výroku II. uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný potvrdil při jednání soudu uzavření smlouvy o úvěru ze dne 1.7.2016 s původním věřitelem [právnická osoba]., na základě níž se tento původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému na úvěr 30 000 Kč, a že žalovaný „něco“ na tento závazek splácel, aniž si žalovaný pamatoval, kolik skutečně čerpal a kolik zpět zaplatil. Pohledávka z této smlouvy byla postoupena postupně dvěma postupními smlouvami na žalobkyni. Soud prvního stupně posuzoval uvedenou úvěrovou smlouvu, na základě níž se žalobkyně daného nároku v řízení domáhala, s ohledem na dobu jejího uzavření za použití soudem citovaného ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dospěl k závěru o absolutní neplatnosti dané smlouvy s ohledem na neprokázání tvrzení žalobkyně o tom, že předchůdce žalobkyně řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Daný nárok tak dále posuzoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z dalších zjištění soud vypíchl tu okolnost, že z předžalobní výzvy právního zástupce žalobkyně se podává, že žalovaný byl upomínán o zaplacení jistiny pouze v částce 11 400 Kč. V daném případě tak byla zjevná disproporce mezi žalobním tvrzením a uplatněným nárokem na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím (tj. jako by nic nebylo žalovaným na danou smlouvu plněno) na straně jedné, a nárokem specifikovaným v roce 2023 při sepisu předžalobní výzvy na straně druhé. V tomto světle vyjádření žalovaného, že něco na danou smlouvu zaplatil, vzal soud za důvěryhodné. Soud dále přihlédl k tomu, že žaloba sama postrádá jakékoliv tvrzení o tom, zda a kdy a kolik ze strany žalovaného bylo na plnění jeho závazku z předmětné smlouvy uhrazeno, a na jaké nároky bylo takové plnění započteno. Za takové situace soud uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, a žalobu v plném rozsahu zamítl. Žalovanému, jenž byl plně úspěšný, přiznal plnou náhradu nákladů řízení náležející mu jako nezastoupenému účastníku.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítala pouze to, že dle jejího názoru tvrzení žalovaného o tom, že něco na danou smlouvu uhradil, byla pouze účelová. Soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, pokud neuvedla, zda žalovaný na předmětnou pohledávku něčeho uhradil. Žalobkyně setrvala na tvrzení, že žalovaný nezaplatil ničeho. Navrhovala proto změnu napadeného rozsudku, přiznání v žalobě požadované částky a náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně zčásti důvodným.

6. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci o tom, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]. a žalovaným byla dne 11.7.2016 uzavřena smlouva o úvěru, podle níž byla žalovanému poskytnuta na úvěr částka 30 000 Kč. Uzavření této smlouvy ani žalovaný nesporoval, ale naopak potvrdil. Soud prvního stupně také správně daný smluvní vztah posuzoval dle tehdy platné a účinné právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v souladu s nímž dospěl taktéž ke správnému závěru o absolutní neplatnosti dané smlouvy s ohledem na nesplnění povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného, před vlastním uzavřením smlouvy. Správně byl předmětný nárok následně posouzen jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Tyto závěry a posouzení ostatně ani ze strany žalobkyně (a ani žalovaného) nebyly v odvolacím řízení nijak zpochybněny.

7. Sporným bylo v daném případě to, zda žalovaný na předmětnou pohledávku něco splácel, či nikoli, a zda tak má žalobkyně na daném skutkovém základě nárok na vrácení vzniklého bezdůvodného obohacení žalobou požadovaného ve výši 30 000 Kč (tj. v plné výši jistiny). Odvolací soud v daném směru nahlížel nesplnění břemene tvrzení a břemene důkazního odlišně od soudu prvního stupně. V případě uplatněného peněžitého nároku na vrácení poskytnuté částky leží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že již došlo k (případně částečnému) vrácení poskytnuté částky, zásadně na žalovaném. Takové tvrzení je v jeho zájmu a v jeho prospěch, je tedy na něm, aby v tomto směru relevantní skutečnosti tvrdil a navrhl k nim důkazy. Nepříznivé důsledky vyplývající z neunesení tohoto břemene tak stíhají především žalovaného. V tomto případě žalovaný své povinnosti konkrétně tvrdit a prokázat, v jakém rozsahu poskytnutou částku vrátil, nedostál. Sice potvrdil uzavření smlouvy, i to, že mu byla na základě ní vyplacena určitá částka (aniž si pamatoval kolik), avšak k výši toho, co z takové částky vrátil, se již dle obsahu spisu nebyl schopen blíže vyjádřit, neboť si to nepamatoval, žádný důkaz o tom nenavrhl.

8. Nicméně v daném případě, po částečném zopakování provedených důkazů odvolacím soudem, a to především předžalobní výzvou ze dne 14.8.2023 a smlouvami o postoupení pohledávek, na základě nichž byl předmětný nárok proti žalovanému na žalobkyni převeden, odvolací soud zjistil, že výše dluhu z poskytnuté částky je dle předložených důkazů podstatně nižší, než tvrdila žalobkyně.

9. Již dle zmíněné předžalobní výzvy z 14.8.2023 měla jistina pohledávky žalobkyně činit pouze 11 400 Kč, a nikoli v žalobě tvrzených 30 000 Kč. K tomuto rozporu mezi vlastním žalobním tvrzením a vlastním předloženým důkazem, zdůrazněným již soudem prvního stupně, se žalobkyně ve svém odvolání nijak nevyslovila. Ačkoli pak sice z rozdělení břemene tvrzení a břemene důkazního plyne, že tvrzení o skutečnostech ohledně plateb, jimiž byla dlužná jistina žalovaným splácena, nenese žalobkyně, ale žalovaný, neznamená to, že by se skutečnostem, které soud zjistí z provedených důkazů, nemělo přihlížet, ale naopak. Pokud je nějaká skutečnost prokázána důkazem, rozhoduje se na základě taktop zjištěného skutkového stavu a nikoliv na základě procesních břemen. Žalobkyně ohledně výše dlužné jistiny předložila důkazy, z nichž se podává jiná než žalobkyní tvrzená výše dlužného zůstatku z neplatného úvěru poskytnuté jistiny a tento rozpor nijak nevysvětlila. Odvolací soud nadto ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 9.6.2021, kterou společnost [právnická osoba] (na níž byla předtím daná pohledávka původním věřitelem postoupena předchozí postupní smlouvou) postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni, resp. z její připojené přílohy obsahující specifikaci postupovaných pohledávek, dále zjistil, že dlužná jistina postupované pohledávky činila dle daného přehledu postoupených pohledávek pouze 6 706,28 Kč. [adresa] 400 Kč (zmiňovaná jako jistina dluhu ve shora uvedené předžalobní upomínce), byla u žalovaného evidována již jako součet jistiny a sjednaných poplatků, či kapitalizovaného příslušenství (aniž bylo zřejmé jakého příslušenství). I v předžalobní upomínce tedy byla věřitelem uváděna výše jistiny dluhu z dané smlouvy zjevně nadsazena, nesprávná a neodpovídající postoupené pohledávce.

10. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

11. Nárok žalobkyně (jakožto postupníka) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z dotčené absolutně neplatné úvěrové smlouvy je v souladu s citovaným § 2993 o.z. představován pouze právem na vrácení toho, co strana plnila, samozřejmě se zohledněním toho, co jí již bylo vráceno. V případě poskytnutého úvěru se tak dané právo vztahuje pouze na vrácení zůstatku dlužné jistiny, nikoli na zaplacení dalších dílčích závazků dle neplatné smlouvy, či dokonce celé původně poskytnuté jistiny.

12. Ze shora uvedené postupní smlouvy bylo odvolacím soudem zjištěno, že dlužná jistina činila v době postoupení pouze 6 706,28 Kč. Žádné další snížení tohoto dluhu nebylo žalovaným dostatečně určitě ani tvrzeno, natož prokázáno. V daném případě byl proto nárok žalobkyně dle obsahu provedených důkazů opodstatněn právě v uvedené výši. Úplné zamítnutí žaloby za situace, kdy poskytnutí úvěru bylo de facto mezi stranami nesporné a dlužný zůstatek jistiny v době postoupení pohledávky na žalobkyni byl zjištěn, nebylo v daném případě za popsané skutkové situace na místě.

13. S ohledem na shora uvedené Krajský soud v Praze podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil napadený zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal zůstatek dlužné jistiny z dané absolutně neplatné úvěrové smlouvy ve výši 6 706,28 Kč, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 26.9.2023 do zaplacení, na který má žalobkyně nárok dle § 1970 o.z. Dobu prodlení odvolací soud určil v návaznosti na vložení žalobního návrhu do schránky žalovaného na adrese jeho trvalého pobytu dne 19.9.2023 (viz čl. 11 a 17 spisu), čímž se výzva žalobkyně k zaplacení (za niž lze žalobu považovat) prokazatelně dostala do sféry dispozice žalovaného. Dřívější doručení výzvy žalobkyně žalovanému, a tím i dřívější počátek prodlení žalovaného, nebyl odvolacím soudem z důkazů předložených žalobkyní zjištěn. Za použití § 1958 odst. 2 a § 1959 písm. a) o.z. byl žalovaný povinen plnit ihned, tj. do 5 dnů, kdy s přihlédnutím k tomu, že pátý den (24.9.2023) byla neděle, stal se dluh splatný 25.9.2023, a žalovaný tak byl v prodlení od 26.9.2023. Ve zbývajícím rozsahu byl zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen.

14. Ve výroku II. rozsudku rozhodl odvolací soud znovu dle podle § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 2 o.s.ř. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně byla celkově v řízení převážně neúspěšná, kdy její úspěch činil 22,35 % z uplatněné částky proti úspěchu žalovaného v 77,65 %, jemuž tak náleží po odečtu úspěchu žalobkyně poměrná část 55,3 % vzniklých nákladů, tj. zaokrouhleně na koruny 166 Kč ze základu (100%) 300 Kč jakožto paušální náhrady nezastoupeného účastníka za účast žalovaného při jednání soudu dne 24.9.2024 dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

15. Výrokem III. tohoto rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř., s přihlédnutím k tomu, že převážně úspěšnějšímu žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.