o 26 605,09 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č.j. 12 C 138/2025-39 ze dne 31.7.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 26 605,09 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 718,29 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 34 489,99 Kč od 3. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá (výrok I.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru, dále podle § 561 a § 562 o.z. ve spojení se zákonem č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a s nařízením EU č. 910/2014, a dále podle § 2991 o.z. a žalobu zcela zamítl, včetně veškerého příslušenství, neboť „žalobkyně neprokázala, že se žalovaným uzavřela smlouvu, jejímž obsahem by byl závazek žalobkyně jako úvěrujícího poskytnout žalovanému peněžní prostředky a závazek žalovaného tyto vrátit i s úroky dohodnutým způsobem a v dohodnuté době. Soud prvního stupně konstatoval, že nárok žalobkyně nebylo možné posoudit jako právo na vrácení poskytnuté jistiny a zaplacení smluvních úroků, popřípadě dalších smluvních plnění. Zároveň žalobkyně podle soudu prvního stupně neprokázala, že žalovanému peněžní prostředky v částce 24 214 Kč skutečně poskytla, nebylo proto možné ani co do této částky posoudit nárok žalobkyně podle § 2991 o.z. jako právo na vrácení plnění poskytnutého bez právního důvodu. Podle výsledku pak bylo rozhodnuto o nákladech řízení za situace, kdy žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to v celém rozsahu. Především rekapituluje procesní vývoj věci. Uvádí, že soud jí doručil pouze jedinou výzvu, v níž požadoval doplnění tvrzení a důkazů zejména k uzavření smlouvy o úvěru (včetně ověření totožnosti žalovaného a způsobu kontraktace), k posouzení úvěruschopnosti a k vyplacení částky. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáními, jimiž doplnila tvrzení ke zkoumání úvěruschopnosti a k ověření totožnosti a způsobu uzavření smlouvy. Při jednání dne 26.6.2025 soud prvního stupně podle žalobkyně sdělil, že nemá za prokázané, že žalovaný projevil vůli uzavřít úvěr a že mu byly poskytnuty prostředky, a vyjádřil potřebu doplnit důkaz, komu náleží bankovní účet, na který byly prostředky převedeny; jednání odročil. Žalobkyně poté zaslala doplnění ze dne 14.7.2025, v němž k této otázce navrhla důkazy. Současně vytkla, že soud nespecifikoval, co konkrétně považuje v procesu uzavření smlouvy za neprokázané, a že měla být znovu poučena postupem dle § 118a o.s.ř., pokud doplnění považuje za nedostatečné. Přesto soud na jednání dne 31.7.2025 žalobu zamítl. Stěžejní právní námitkou žalobkyně je tak porušení poučovací povinnosti soudu. Tvrdí, že pouhá obecná výzva k prokázání nároku nepostačuje; pokud soud považuje tvrzení či důkazy za neúplné nebo nedostatečné, musí účastníku konkrétně sdělit, v čem nedostatky spočívají, jaké skutečnosti zůstávají neprokázány a jaké budou procesní následky neunesení břemene tvrzení či důkazního. Zdůrazňuje, že poučovací povinnost není jednorázová: jestliže žalobkyně na první výzvu reagovala doplněním, ale soud ji i nadále považoval za nedostačující, měl ji znovu cíleně poučit, jinak je zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene překvapivé a představuje závažnou procesní vadu. Na svou podporu cituje judikaturu Nejvyššího soudu k účelu poučení dle § 118a o.s.ř. a k zákazu překvapivých rozhodnutí.

4. K samotnému uzavření smlouvy žalobkyně znovu podrobně popisuje mechanismus kontraktace. Uvádí, že obsah právního jednání byl zachycen v neměnném dokumentu ve formátu PDF, a že jednající osoba byla ztotožněna podle občanského průkazu žalovaného. Smlouva měla být sjednána prostřednictvím obchodníka ([právnická osoba]., provozovatel [Anonymizováno]), jehož pracovník fyzicky ověřil totožnost žalovaného na prodejně. Po vyhodnocení schopnosti žalovaného splácet úvěr byl v systému vytvořen návrh smlouvy a žalovanému byl přidělen unikátní kód vztahující se ke konkrétnímu návrhu; žalovaný měl možnost se s návrhem seznámit a projevil vůli být smlouvou vázán zasláním tohoto unikátního kódu prostřednictvím SMS, načež systém smlouvu finalizoval, opatřil elektronickým podpisem a časovým razítkem a tím znemožnil následné změny. Žalobkyně uzavírá, že tento postup odpovídá § 562 občanského zákoníku, přičemž pokud žalovaný kontraktaci nijak nezpochybnil, soud podle žalobkyně pochybil, jestliže jeho pasivitu „suploval“ a uzavření smlouvy bez dalšího zpochybnil.

5. Dále žalobkyně dovozuje, že vědomost žalovaného o uzavření smlouvy plyne i z jeho následného plnění: uvádí, že žalovaný uhradil alespoň jednu splátku (1 330 Kč), která byla připsána na účet žalobkyně s variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy, a že právě proto žalobkyně nežaluje celou částku odpovídající vyplacenému plnění, nýbrž nižší jistinu. Pokud jde o vyplacení úvěru, žalobkyně namítá, že i tato otázka byla soudem posouzena nesprávně, když úvěr vyplatila na účet obchodníka. Současně uvádí, že je připravena tvrzení i důkazy dále doplnit, bude-li řádně a konkrétně poučena, v čem soud spatřuje nedostatek. Odvolání uzavírá návrhem na změnu rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

7. Z hlediska sporných skutkových zjištění odvolací soud na základě odvolacích námitek v první řadě konstatuje, že soud prvního stupně vskutku (nejen podle obsahu písemného protokolu o jednání, ale zejména podle obsahu zvukového záznamu jednání) v plném rozsahu nesplnil svou poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř. Žalobkyni lze přisvědčit v tom směru, že poučení soudu o potřebě doplnit skutková tvrzení, resp. důkazní návrhy (jako v tomto případě), musí být natolik precizní a konkrétní, stejně jako jiná obdobná procesní poučení, aby jeho adresát (účastník nebo jeho zástupce) pochopil, co a také proč v jeho skutkových tvrzeních chybí, nebo co z jeho tvrzení a proč dosud nebylo provedenými důkazy prokázáno, aby na to mohl adekvátně reagovat (vyjádřit se, popř. navrhnout další důkazy apod.), to vše se zachováním pravidel koncentrace řízení podle § 118b o.s.ř. Účelem poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník o svém procesním pochybení (jeho pravé podstatě) nedozvěděl až z odůvodnění pro něj nepříznivého rozhodnutí (překvapivě), pokud se sám subjektivně domnívá, že své procesní povinnosti splnil, ať už samostatně, nebo v souladu s poučením soudu. Z toho také soudní praxe dovozuje povinnost poučení případně opakovat (srov. rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněné pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 3528/2018, nebo 32 Cdo 3549/2019, jimiž správně argumentovala žalobkyně).

8. Odvolací soud nicméně považuje za vhodné z praktického pohledu na vedení jednání podotknout (a i žalobkyni v tomto směru vytknout), že je i na adresátu příslušného poučení soudu, aby na místě signalizoval, že dostatečně nepochopil rozsah poučení či jeho důvody, které soud při jednání vyjevil. Na výsledku to však nic nemění, neboť soud prvního stupně vedl poučení jen obecně, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy ani poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, přičemž byla řešena otázka vlastnictví účtu, na který byly prostředky poukázány.

9. Následkem nedostatečného (či zcela chybějícího) poučení ze strany soudu prvního stupně ale není nutně zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jak žalobkyně navrhovala, neboť jde o vadu reparovatelnou v odvolacím řízení, která standardně zakládá předvídaný odvolací důvod a výjimku z neúplné apelace spočívající v uplatnění důkazních novot (viz § 205 odst. 2 písm. f) o.s.ř. ve spojení s § 205a písm. d) o.s.ř.). Proto se odvolací soud znovu zaměřil na otázku uzavření smlouvy žalovaným v elektronické podobě, včetně dohodnutého platebního místa (účtu třetí osoby – obchodníka), a tím i na otázku, zda se alespoň převedené finanční prostředky dostaly do dispoziční sféry žalovaného, i kdyby smlouva nebyla platně uzavřena. V tomto směru odvolací soud zopakoval za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř. veškeré relevantní důkazy označené a předložené již před soudem prvního stupně a dále doplnil dokazování dalšími důkazy poté, co ve vztahu k žalobkyni doplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o.s.ř.

10. Z předložené smlouvy o úvěru, kterou odvolací soud zkoumal v její originální v elektronické podobě, prostřednictvím příslušného softwaru pro zobrazení dokumentů formátu PDF (Adobe Reader), se podává, že ji sám žalovaný objektivně nepodepsal ve smyslu jím vytvořeného (jakéhokoli) „podpisu.“ Ve smlouvě sice je v místě určeném pro podpis dlužníka umístěn obrázek „SMS“ s připojeným textem „Klient [Jméno žalovaného] podepsal kódem [Anonymizováno] 4.3.2024 v 15:01:18 hodin“, jde však o pouhou vizualizaci reálně připojené uznávané elektronické pečeti samotné žalobkyně, respektive její služby DDA (s e-mailovou adresou [e-mail]). Obdobný text byl uveden i v důvodech připojení této pečeti ze systému žalobkyně. Na smlouvě je připojeno též kvalifikované časové razítko osvědčující existenci dokumentu dne 4.3.2024 v 16:02:30 hodin, tedy cca o hodinu později, než měl být „podepsán.“ Za žalobkyni smlouva dále obsahuje obrázek křivky vlastnoručního podpisu [jméno FO], předsedkyně představenstva, ke kterému se neváže žádný vyšší elektronický podpis, ani pečeť, nejde tedy o obdobnou vizualizaci, jako u žalovaného, ale jen o pouhý obrázek naskenovaného vlastnoručního podpisu osoby jednající jménem právnické osoby.

11. Pravou podstatou uvedeného technického řešení je tedy hromadný (unifikovaný) návrh úvěrové smlouvy ze strany žalobkyně, opatřený naskenovaný vlastnoručním podpisem předsedkyně představenstva, následně doplněný údaji žalovaného (v rozsahu jména, bydliště, telefonního čísla, emailové adresy, čísla OP a čísla účtu, na který ale prostředky odeslány nebyly) a sjednávaného úvěru (účel na nákup TV, telefonu nebo tabletu, výše úvěru a splátky atd.) a stvrzený namísto podpisu žalovaného potvrzením (pečetí) samotné žalobkyně, že označený klient s takovou smlouvou označeným kódem vyslovil souhlas. Sama žalobkyně tedy v rámci svého elektronického systému tento souhlas žalovaného na smlouvě potvrdila „sama sobě,“ pouhá vnější vizualizace odpovídá představě, že tuto část jako „podpis“ na smlouvu připojil sám žalovaný. Nic takového ale ze smlouvy nevyplývá. Tato skutečnost se také jasně projevila v záznamu elektronického podání – v části, která se týká právě tohoto elektronického dokumentu, a samozřejmě by se projevila i při případné autorizované konverzi uvedené smlouvy z elektronické do listinné podoby. Takový „podpis“ žalovaného je jen určitou iluzí, aby v obvyklém místě podpisu dlužníka „bylo něco k vidění“ a aby šlo o „něco dlužníkovo.“ Pravý mechanismus a význam je ovšem jiný. Pravdou je, že žalovaný souhlas s touto smlouvou v řízení nepopřel, stejně jako tvrzené přijetí plnění, zůstal zcela pasivní, nicméně, což je podstatné, tato tvrzení ani nepotvrdil jako nesporná (viz § 120 odst. 3 o.s.ř.). Procesní pasivita žalovaného ale až na zákonem stanovené výjimky (kontumace) k úspěchu žalobkyně vést bez dalšího nemůže.

12. K otázce uzavření smlouvy žalovaným, třeba jen ústně, či jen k dodání uvedených finančních prostředků do jeho sféry (výměnou za zboží) v zásadě žalobkyně označila jen okolnost, že na dluh „bylo plněno.“ Podle předloženého výpisu ale na účet žalobkyně plnila jednu splátku paní [jméno FO], nikoli žalovaný, splátka činila 1 330 Kč, nikoli 1 333 Kč, jak je uvedeno v předložené smlouvě, byť použitý VS platby smlouvě odpovídá.

13. Pokud se odvolací soud za podmínek § 118a o.s.ř. snažil konkrétně zjistit, zda žalovaný alespoň v tvrzeném obchodě v daném čase byl a odebral označené zboží, žalobkyně k tomu žádný důkaz nepředložila ani neoznačila. Disponuje toliko kopií občanského průkazu žalovaného, z níž ale nijak nevyplývá, že průkaz na místě předložil skutečně on, resp. že předložená kopie byla získána z originálu a právě tehdy, navíc jen a pouze v souvislosti s uzavřením nyní překládané smlouvy a nikoli jinak, při jiné příležitosti. Proto již odvolací soud neověřoval, že číslo OP žalovaného je pravé a správné. I kdyby tomu tak bylo, nemůže to potvrdit uzavření předkládané smlouvy, ani převzetí tvrzeného zboží žalovaným za prostředky žalobkyně, které podle výpisu z účtu byly zaslány právě obchodníkovi ([Anonymizováno]) a nikoli na účet žalovaného. Totéž platí pro znalost jiného trvalého údaje mimo OP žalovaného (zde e-mailové adresy). Takový důkaz je objektivně nezpůsobilý prokázat, že k uzavření smlouvy došlo, nebo že žalovaný převzal plnění. E-mailovou adresu žalovaného jistě zná kdekdo, včetně žalobkyně. Proto se odvolací soud ani nepokoušel ověřit držitele e-mailové adresy [e-mail]. Tyto zjištěné okolnosti jsou samy o sobě i ve vzájemné spojitosti podle názoru odvolacího soudu velmi slabé, neboť si lze snadno představit více scénářů, jak se mohl celý příběh odehrát i bez přítomnosti (vůle) žalovaného. O paní [jméno FO], která by teoreticky mohla o uzavření smlouvy vypovídat jako svědkyně, žalobkyně podle svého vyjádření neví, zda na místě při uzavření smlouvy byla, její generália nezná, proto nebyl její výslech proveden. Totéž platí pro pracovnici obchodníka, která měla elektronickou identitu žalovaného do systému žalobkyně vytvořit a zboží vydat, tento výslech ani nebyl navržen.

14. Žalobkyně dále na výzvu odvolacího soudu konkrétně tvrdila, že do jejího elektronického systému, v němž se smlouva sjednává, klienta zavádí podle klientovy osobní přítomnosti na prodejně třetí osoba (zaměstnanec obchodníka), o tom ale žádný důkaz opět předložen nebyl s výjimkou shora popsané kopie OP žalovaného. Z ničeho tedy nevyplývá, že v systému žalobkyně nebyl klient zaveden již dříve, taková situace je i zcela obvyklá, platila by ostatně i nyní, pokud by se objevila další smlouva s podobnými atributy. Systém žalobkyně má dále zaznamenávat údaje „systematicky a posloupně a chránit je proti změnám“ (viz též níže), nicméně žádný důkaz o tom žalobkyně opět nepředložila ani neoznačila.

15. K důkaznímu návrhu na ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím mobilního operátora bylo ze zprávy Vodafone zjištěno, že žalobkyní získané telefonní číslo [tel. číslo] v jejich síti předplacenou kartu, jejíž držitel není znám, operátor nemohl potvrdit ani zprávu s uvedeným SMS kódem, jímž měla být smlouva potvrzena.

16. Na konkrétní výzvu odvolacího soudu žalobkyně nebyla sto předložit ze svého „spolehlivého“ elektronického systému ani důkaz o tom, že tvrzená SMS zpráva s konkrétním autentizačním kódem vůbec na označený telefon žalovaného odešla a kdy, natož že kód je nějak unikátní a že ho měl pak žalovaný (a nikoli někdo jiný) nějak použít a tím smlouvu alespoň nějak odsouhlasit (i s tím, že ji za něj s jeho vědomím v tomto systému potvrdí elektronická služba žalobkyně – viz výše).

17. Závěr soudu prvního stupně, že nelze považovat uzavření úvěrové smlouvy ze strany žalovaného za dostatečně prokázané, je tedy správný i po obsáhlém poučení ze strany odvolacího soudu podle § 118a o.s.ř. a po doplnění dokazování, které ale k pozitivním zjištěním nevedlo, naopak. Tvrzení žalobkyně o tom, jak celá kontraktace probíhá a jak smlouva v jejím systém důvěryhodně vzniká (vznikla), včetně vlastností tohoto elektronického systému, který jednání klientů sám stvrzuje, byla spíše zpochybněna (viz výše).

18. Poskytnutí uvedeného úvěru nevyplývá ani z předložené korespondence, neboť žalovaný nikdy nikde nepotvrdil, že smlouvu uzavřel, že uvedený úvěr čerpal, nebo že získal takto nějaké zboží.

19. Představa žalobkyně, že soudu úspěšně předloží jen dílčí listiny, z nichž ve skutečnosti nic konkrétního nevyplývá, resp. je z nich patrné, že se příběh snadno mohl odehrát i jinak, je chybná. Míra důkazu je v takovém případě nedostatečná. V takovém případě je totiž dokazování v zásadě vedeno jen tvrzením žalobkyně o tom, kde a jak si sama prezentované údaje bere a sama si je stvrzuje, a nikoli obsahem listin. Uvedenou logikou by (ad absurdum) žalobkyně mohla soudu předložit i jen svou žalobu, jejíž údaje (tvrzení) takto (údajně) vycházejí z bankovních či nebankovních aplikací, a dalším dokazováním se nezatěžovat s tím, že to tak soudu „musí stačit.“ S tímto přístupem se odvolací soud neztotožňuje.

20. Pro úplnost je pak třeba uvést, že z předložených listin nevyplývá ani to, že by žalobkyně skutečně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nejsou zde žádná standardní potvrzení o příjmech a obvyklých zásadních výdajích, výpisy z účtu, z registrů dlužníků apod., tím se ale odvolací soud již podrobněji nezabýval.

21. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen „o.z.“) a souvisejících předpisů. S ohledem na otázku provádění dokazování v elektronické podobě a s ohledem na argumentaci soudu prvního stupně i na argumentaci žalobkyně v odvolání považuje odvolací soud za vhodné podat podrobnější výklad i k otázce právního jednání v elektronické podobě.

22. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

23. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy ale nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy. Speciální následky stanoví § 110 téhož zákona.

24. Spotřebitelská úvěrová smlouva tedy ke své platnosti nevyžaduje přítomnost písemnosti a podpisu, nicméně musí být prokázáno, že a jaká smlouva byla s dlužníkem (žalovaným) elektronicky uzavřena. V daném případě žalobkyně sice tvrdila uzavření písemné úvěrové smlouvy, nicméně neprokázala, že smlouvu uzavřela se žalovaným a že žalovaný přijal právě předložený exemplář smlouvy a ani že čerpal takto dohodnutý úvěr.

25. Písemná forma právního jednání podle ustáleného výkladu vyžaduje písemnost, tedy zachycení obsahu jednání, včetně označení (identifikace) jednající osoby, v písmenech a číslech (nikoli např. formou audio záznamu, včetně záznamu telefonického hovoru s operátorem, nebo video záznamu), a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu ke konkrétnímu obsahu písemnosti, s níž je podpis spojen. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby. Podoba písemnosti ale může být různá. Písemné právní jednání (písemnost) může být zachyceno v listinné podobě (na hmotném substrátu, typicky na papíru, s nímž je neoddělitelně spjato) nebo v elektronické podobě. Podle § 3026 odst. 1 o.z. platí ustanovení občanského zákoníku o listině obdobně i pro jinou písemnost bez zřetele na její podobu, nevylučuje-li to povaha písemnosti.

26. Pro srovnání s elektronickým podpisem lze uvést, že i v případě vlastnoručních podpisů vládne určitý právní výklad a s tím spojený obyčej podepisování, tedy závěr o tom, co lze z formálního hlediska považovat za podpis a co za podpis považovat nelze (např. jméno a příjmení psané strojem nebo s využitím textového editoru, stejně jako vypsanou sekvenci čísel – PIN, tři křížky, sluníčko nebo jiné znamení vytvořené rukou, popř. jinak, ve smyslu § 563 o.z.). Většinově se nepovažuje za možné ani to, že by si strany mohly ujednat, co jen samy mezi sebou budou považovat za vlastnoruční podpis. Úprava je kogentní. Některé skutkové případy ale mohou být hraniční z hlediska provedení podpisu, např. zjednodušená parafa (tzv. klikyhák), podpis tiskacím písmem, „čárou“, „tečkou,“ číslem apod. Konkrétní právní úprava chybí, je však zřejmé, že z formálního hlediska se za (vlastnoruční) podpis nepovažují takové způsoby technického provedení, které objektivně (samy o sobě, resp. ze svých vlastností) neumožnují z podpisu ověřit identitu (provést autentizaci) jednající osoby. Logicky je tomu tak proto, že písemná forma právního jednání je podle občanského zákoníku a dalších předpisů vyhrazena těm nejdůležitějším druhům právního jednání. Je proto nutná značná míra jistoty o totožnosti jednající osoby, byť 100% jistoty se dosáhnout nedá. Podpis je také osobním projevem, jehož vytvoření musí být v moci podepisující osoby. Užití mechanických prostředků jako náhrady vlastnoručního podpisu (např. vytištěním podpisu, třeba i někým jiným) je v praxi zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis klienta – zákazníka (příjemce zboží či služeb). Uvažovat o této úrovni „podepsání“ lze podle ustálené soudní praxe maximálně na straně poskytovatele, který činí univerzální nabídku blíže neurčeným zájemcům (zde na straně žalobkyně – v elektronické podobě nikoli vytištěním, ale připojením naskenovaného obrázku vlastnoručního podpisu předsedkyně představenstva v rovině tzv. prostého elektronického podpisu).

27. V elektronickém světě by to tedy mělo být obdobné. Navzdory podrobnější právní úpravě ale v odborné literatuře a v soudní praxi dosud není uspokojivě vyřešeno, co lze a co nelze považovat za elektronický podpis pro právní jednání v písemné formě (v její elektronické podobě). Jde stále o poměrně novou problematiku.

28. Zvláštním předpisem, na který odkazuje § 561 odst. 1 o.z., bylo v době tvrzeného sjednání smlouvy nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále též jen „nařízení eIDAS“) a dále navazující národní zákon č. 297/2016 Sb., jimiž byl nahrazen od 19.6.2016 zákon č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu. Tyto předpisy však upravují různé úrovně elektronického podpisu.

29. Podle čl. 3 bod 10, 11 a 12 nařízení eIDAS se pro účely tohoto nařízení rozumí: „elektronickým podpisem“ data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání; „zaručeným elektronickým podpisem“ elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26 a „kvalifikovaným elektronickým podpisem“ zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy (viz též příloha I. a II. nařízení eIDAS).

30. V tomto směru je třeba upozornit, že „elektronický podpis“ bez dalšího, v praxi často označovaný jako „prostý“ elektronický podpis, není nikde dále definován, právo s jeho náležitostmi, ověřováním či uchováváním v čase vůbec nepracuje (na to je až příliš prostý). Ve skutečnosti jde jen o jakýsi odrazový můstek zahrnující v podstatě vše, o určitý zastřešující termín pro definici vyšších elektronický podpisů, s nimiž už se v právu dále pracuje.

31. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení eIDAS elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy.

32. Podle čl. 25 odst. 2 nařízení eIDAS kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

33. Podle čl. 26 nařízení eIDAS zaručený elektronický podpis musí splňovat tyto požadavky: je jednoznačně spojen s podepisující osobou; umožňuje identifikaci podepisující osoby; je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou a je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

34. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.

35. Klíčový je zde výklad § 7 zákona o službách vytvářejících důvěru právě v návaznosti na § 561 odst. 1 o.z. a na čl. 25 odst. 1 a 2 eIDAS s přihlédnutím ke smyslu a účelu uvedených norem. Samotná „možnost použití“ různých druhů (úrovní) elektronického podpisu podle evropského a národního práva ještě neznamená, s jakými účinky lze ten který elektronický podpis použít, zda skutečně mají mít všechny podpisy úroveň odpovídající vlastnoručnímu podpisu či nikoli (viz čl. 25 odst. 2 nařízení eIDAS oproti čl. 25 odst. 1). Nelze totiž přehlédnout, že úroveň bezpečnosti a průkaznosti jednotlivých podpisů uvedených v § 7 národního zákona (i v rámci eIDAS – viz čl. 28 a násl. ve spojení s Přílohou I., II. a prováděcími předpisy tohoto nařízení a dále čl. 32 a násl.) je dramaticky rozdílná a nedává žádný smysl, aby všechny tyto úrovně byly kladeny naroveň vlastnoručnímu podpisu a tím i na stejnou úroveň mezi sebou (viz též rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Ekofrukt C-362/21 a také důvody, které vedly Nejvyšší soud k položení tzv. předběžné otázky pod č. C-798/25 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1204/2024). Důvodem „odmítnutí“ dokumentu nesmí být jen samotná elektronická podoba (viz též čl. 46 nařízení eIDAS). Nedává také žádný smysl stavět jakýkoli elektronický podpis naroveň i jiným elektronickým prostředkům upraveným v § 562 o.z., jež mají (musí) umožnit „zachycení obsahu“ právního jednání a „určení jednající osoby,“ což nižší úrovně elektronického podpisu objektivně neumožňují.

36. Podle názoru odvolacího soudu je třeba vykládat uvedenou právní úpravu jednání v elektronické podobě v logické a systematické návaznosti i na právní úpravu téhož jednání v listinné podobě, kde se od vlastnoručního podpisu rovněž odlišují uvedené „mechanické prostředky“ či „znamení ruky,“ jejichž účinky (možnosti použití) jsou nižší, ale také je nelze zcela (paušálně) odmítnout. Tím bude zachována i ekvivalence (konverze) dvou různých podob (elektronické a listinné) téhož právního jednání v písemné formě, jak bude dále rozvedeno a jak uvedeno shora ve vztahu k podpisu smlouvy vložením (připojením) obrázku naskenovaného vlastnoručního podpisu za žalobkyni.

37. Ze shora uvedeného podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že písemné právní jednání (písemnost) v elektronické podobě nelze (jistě na straně klienta) platně podepsat jakýmkoli (prostým) elektronickým podpisem, ale pouze takovým, který je zaručený a (navíc) je ještě založen na kvalifikovaném certifikátu (zejména byl-li vytvořen i pomocí kvalifikovaného prostředku pro vytváření elektronického podpisu). Požadavku na důvěryhodný elektronický podpis právního jednání vyhoví i uznávaný elektronický podpis, který užití tzv. kvalifikovaného prostředku pro vytváření podpisu (typicky podpisové karty či USB tokenu) nevyžaduje, vyžaduje však také kvalifikovaný certifikát. K podpisu právního jednání v elektronické podobě tedy nepostačuje ani takový elektronický podpis, který je „zaručeným“ elektronickým podpisem podle čl. 26 nařízení eIDAS (jen „obyčejným zaručeným“ podpisem bez uvedených atributů), neboť objektivně „neumožňuje ověřit“ totožnost podepsané osoby – osoby uvedené na certifikátu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 a další). Takový „zaručený“ elektronický podpis (bez dalšího) ve skutečnosti zaručuje pouze integritu podepsaných dat (lze zjistit jakoukoli změnu dat po podpisu), ale identitu podepsané osoby vůbec „nezaručuje“, neboť ze své zákonné definice neobsahuje žádný požadavek na důvěryhodný certifikát, o který se podpis opírá. Tímto důvěryhodným certifikátem by byl pouze kvalifikovaný certifikát. Legislativní termín „zaručený“ elektronický podpis ostatně představuje pouze zavádějící (chybný) překlad směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES, o zásadách Společenství pro elektronické podpisy, jejíž transpozicí do národního práva zákon o elektronickém podpisu vznikl. Správný překlad by byl „pokročilý“ elektronický podpis (z anglického „advanced“ či německého „fortgeschritten“). Tato významová nesprávnost překladu pak byla bohužel zachována i v rámci nařízení eIDAS.

38. Podle názoru odvolacího soudu nelze za elektronický podpis dostatečný k jednoznačnému ověření identity podepsané osoby (a k zachycení konkrétního jednání, které učinila) považovat např. vypsání jména a příjmení v datové zprávě (SMS, Whatsapp, nebo v e-mailu, např. formou tzv. e-mailové patičky), nebo vypsání jména a příjmení textovým editorem v rámci podepisované písemnosti (zde např. „[Jméno žalovaného]“, navíc jen v podobě způsobu vizualizace a důvodu vytvoření elektronické pečeti samotné žalobkyně, resp. její elektronické služby), či vypsání nějaké sekvence znaků – kódu, promokódu, popř. připojení obrázku s křivkou vlastnoručního podpisu, nebo fotografie podepsané osoby, a to i kdyby nebylo zjevné, že tyto znaky připojila za kontrahenta ve skutečnosti druhá strana smlouvy jako v tomto případě. To platí i pro uvedení přihlašovacího jména (tzv. ID nebo login) a zadání hesla (PIN) spojeného s následným „odkliknutím“ nějakého dokumentu na konkrétní webové stránce, popřípadě odeslání SMS zprávy z mobilního telefonu určité osoby, telefonické potvrzení identity a souhlasu (prokazované nahrávkou hlasu při hovoru s operátorem), či zjištění IP adresy použité pro připojení k internetu a podobně, jak se v praxi objevuje. To všechno jsou jen „prosté“ elektronické podpisy obdobné mechanickým prostředkům na papíře, které lze použít jen tam, kde je to obvyklé.

39. Nic z toho totiž z hlediska technologických vlastností samo o sobě objektivně nechrání „podepsaná“ data proti následné změně a ani dostatečně věrohodně, popř. vůbec, neumožňuje určení podepsané osoby, neboť vytvoření takových „podpisů“ není pod výhradní kontrolou (užitím) konkrétní (identifikované a autentizovatelné) osoby, naopak, jak osvědčuje právě tento případ. Takové údaje nejsou s podepsanými daty nijak pevně technicky spojeny, natož ve smyslu ověření integrity (nezměnitelnosti) podepsaných dat (zpětného určení obsahu jednání). U takových „prostých“ podpisů nelze provést standardizované ověření technické platnosti podpisu a učinit jednoznačný závěr, zda je podpis technicky platný (potažmo pravý), nebo ne. Při právním jednání v listinné podobě by podobný způsob „podepsání“ (např. vypsáním jména a příjmení textovým editorem, vypsáním kódu, přilepením obrazu vlastnoručního podpisu na papírku Post-it apod.) jistě nemohl obstát a není logického důvodu, proč by měl obstát v elektronické podobě, zejména, bylo-li zjištěno, že tyto znaky připojila za žalovaného sama žalobkyně, která jen tvrdí, že tak učinila se souhlasem žalovaného (ve svém spolehlivém elektronickém systému, jehož je smlouva výstupem). Těžko by bylo možné považovat písemnou smlouvu v elektronické podobě s takto či jinak (např. jen v editoru) vypsaným jménem a příjmením dlužníka za platně podepsanou s tím, že po vytištění již totéž v listinné podobě neobstojí (viz výše). Obě podoby právního jednání si musejí zachovávat elementární vzájemnou konvertovatelnost s obdobnými účinky.

40. Při posouzení, zda jde o písemné právní jednání (podpis určité osoby) tedy nejde o to, zda tu je důvodná pochybnost o tom, kdo smlouvu uzavřel, zda to např. vyplývá z okolností věci, dalších důkazů (chování stran), zda to druhá strana uznává či aspoň nezpochybňuje, že spolu strany komunikovaly. To jsou skutečnosti rozhodné u smluv uzavřených ústně či konkludentně. Pro kvalitu písemné formy (podpisu) je nutné, aby použité elektronické prostředky (včetně podpisu) samy o sobě objektivně technicky umožňovaly trvalé zachycení obsahu smlouvy, což je dáno již „zaručeným“ elektronickým podpisem“ písemnosti, a také určení jednající osoby se značnou úrovní důvěry (jinak nejde o „určení“), což je dáno jen „zaručeným“ elektronickým podpisem založeným (navíc) na kvalifikovaném certifikátu.

41. V případě, kdy není písemná forma vyžadována, právní jednání může být platné i v jiné než písemné formě, ale stále platí, že to je žalobce, kdo musí prokázat z předložené písemnosti nebo z jiných okolností věci, kdo a jakou smlouvu vlastně uzavřel, což se žalobkyni nepodařilo (viz výše). K tomu lze dále odkázat na § 565 a § 566 o.z.

42. Pokud žalobkyně argumentovala mimo jiné použitím § 562 o.z., je třeba uvést, podle § 562 odst. 1 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

43. Podle § 562 odst. 2 o.z. se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

44. Z uvedeného ustanovení se podává, že zákon v případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky (v elektronické podobě) výslovně počítá (na rozdíl od právního jednání v listinné podobě) se zachováním požadavku na písemnou formu i bez využití elektronického podpisu, jak bylo řešeno výše, předložená smlouva by tedy mohla v tomto smyslu obstát. Proto se odvolací soud zaměřil ještě na otázku, zda smlouva nebyla platně uzavřena v písemné formě bez vyšší úrovně elektronického podpisu právě za podmínek uvedených v § 562 odst. 1 o.z.

45. Uvedené ustanovení představuje technologickou náhražku shora uvedených požadavků na elektronický podpis a v praxi může být využito např. v rámci portálů bank (internetbankingu) či jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, ale i jiných služeb. Jde o jinou skutkovou podstatu, kterou je třeba od elektronického podepisování odlišit. Muselo by se však jednat o takové elektronické prostředky, které umožňují (opět samy o sobě, na základě svých vlastností) zachycení obsahu jednání (písemnosti) a také „určení“ jednající osoby jinak, než elektronickým podpisem, nicméně alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu. O takový případ se ale v dané věci také nejedná, nejde tedy o reálné zachycení jednání a „určení“ jednající osoby zvolenými elektronickými prostředky. Žalobkyně ve skutečnosti o povaze použitých prostředků, včetně systému, ve kterém smlouva vznikla, nic konkrétního netvrdila a vůbec ničím tyto vlastnosti nedoložila.

46. Občasný názor, že míra spolehlivosti při určení jednající osoby (elektronickým podpisem či jinak) může být u elektronického právního jednání též nízká nebo snad žádná, jako v tomto případě, a že není potřebná praktická určitelnost jednající osoby, je nesprávný. Tento názor obchází požadavek § 562 odst. 1 o.z. a v konečném důsledku maří účel, ke kterému má písemná forma právního jednání sloužit. Odvolací soud zdůrazňuje, že toto určení musí být možné již z použitých prostředků, a nikoliv až z dalších důkazů, tedy např. z faktického chování stran, popř. z nesporných tvrzení, jak shora uvedeno.

47. Jinými slovy, pokud použité elektronické prostředky takové určení fakticky neumožňují, nejde o zachování písemné formy, a to bez ohledu na to, zda o totožnosti jednající osoby a o obsahu právního jednání existuje z jiných důvodů jistota. Ta zde navíc chybí, pokud jde o obsah smlouvy i jednající osobu. Objektivně totiž z ničeho nevyplývá, že předložená smlouva splňuje předpoklady uvedené v § 562 odst. 2 občanského zákoníku, tedy že vznikla v systému, ve kterém jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně (s evidencí všech přístupů spolehlivých elektronických identit uživatelů a obsahu jejich jednání) a že (jak) jsou samotným systémem reálně chráněny proti změnám. Teprve z toho (např. formou znaleckého posudku či jiné certifikace) by bylo možné dovodit, že záznamy jsou spolehlivé, včetně případného výstupu ze systému o tom, co a kdy a kdo a jak odsouhlasil, jak (pouze) žalobkyně předkládá. V dané věci se tyto závěry promítají i do důkazní (ne)spolehlivosti předložených elektronických dokumentů.

48. Lze tedy shrnout, že úvěrová smlouva nemusí být v písemné formě uzavřena jen v listinné podobě, písemnou smlouvu (smlouvu v písemné „formě“) lze uzavřít i v elektronické „podobě“, neboť to povaha této písemnosti nevylučuje (viz § 3026 odst. 1 o.z.). V daném případě ale smlouva takto uzavřena nebyla. Je nepochybné, že elektronickým podpisem potřebné úrovně podle § 561 odst. 1 o.z. ve spojení s čl. 25 odst. 2 nařízení eIDAS a § 7 zákona o službách vytvářejících důvěru smlouva opatřena ze strany žalovaného nebyla a současně nebylo prokázáno, že by písemná forma byla zachována jinak než zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu, tedy užitím takových elektronických prostředků, které podle § 562 o.z. umožňují trvalé zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby jinak. Nebyla doložena věrohodná identita jednající osoby a nebyla prokázána ani spolehlivost záznamů o právních jednáních v elektronickém systému právní předchůdkyně žalobkyně, neboť nebylo tvrzeno ani ničím doloženo, že záznamy jsou skutečně prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám, žalobkyně nebyla schopna doložit ani to, že by autorizační SMS skutečně ze systému odešla (viz výše).

49. To se projeví i v důkazní spolehlivosti předložených listin. Úvěrová smlouva sice ke své platnosti písemnou formu nevyžaduje, nicméně nebylo ani jinak prokázáno, že a v jaké podobě ji uzavřel žalovaný. K tomu lze ještě poznamenat, že zatímco smlouvu uzavřenou s využitím vyšší úrovně elektronického podpisu spotřebitele lze v zásadě prokázat tímto dokumentem (viz § 561 odst. 1 o.z. ve spojení s § 565 o.z.), smlouvu uzavřenou jinými prostředky je třeba prokazovat nejen konkrétním dokumentem, ale i praktickou implementací předpokladů uvedených v § 562 odst. 1 a 2 o.z. do použitého systému, v němž dokument vznikl.

50. Za těchto okolností není třeba řešit správný postup při zkoumání úvěruschopnosti podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména podle § 86 a § 87 zákona. Následky žádného či nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele jsou totiž spojeny právě s uzavřením úvěrové smlouvy a s čerpáním úvěru a jsou ještě přísnější, než následky uvedené v § 110 téhož zákona.

51. V daném případě dokonce nebylo prokázáno ani to, že právě žalovaný úvěr čerpal a vyčerpal ve tvrzené výši, například že by v této hodnotě převzal finanční prostředky, resp. úvěrované zboží. Nárok žalobkyně proto nelze podřadit ani pod ustanovení o bezdůvodném obohacení (viz § 2991 o.z. a násl.), jak také správně uzavřel již soud prvního stupně.

52. Pokud žalobkyně podpůrně odkazovala na usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 635/2025, v němž odvolací soud považoval na základě skutkových tvrzení a listin za prokázané uzavření úvěrové smlouvy právě mechanismem unikátního SMS kódu, jde o jinou skutkovou situaci, neboť v této věci i přes doplněné poučení podle § 118a o.s.ř. nic takového prokázáno nebylo. Nejde tedy o rozpor s § 13 občanského zákoníku a požadavkem předvídatelnosti soudního rozhodování v obdobných případech. Případné rozdílné právní názory okresních a krajských soudů na druh a způsob připojení elektronického podpisu, popř. na vlastnosti jiných elektronických prostředků způsobilých zachytit obsah právního jednání a určit jednající osobu, je povolán sjednotit Nejvyšší soud, což se dosud ve vztahu k právní úpravě účinné od 1.7.2016 nestalo. Lze však připomenout, že předchozí právní úprava i judikatura zatím jasně vyžadovala vyšší úroveň elektronického podpisu, nikoli jen tzv. prostý elektronický podpis. Odvolací soud se v tomto směru drží i své rozhodovací praxe dané závěry rozhodnutí sp. zn. 27 Co 327/2018, a dále např. 22 Co 253/2019, 27 Co 183/2022, z novějších pak např. sp. zn. 27 Co 150/2025.

53. Odvolací soud tedy napadený výrok I. podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť je správný. Totéž platí pro nákladový výrok II. za situace, kdy podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly. Stejná situace pak nastala i v odvolacím řízení.