o zaplacení 190 268,85 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně č.j. 11 C 110/2023-350 ze dne 19.6.2025 ve znění opravného usnesení č.j. 11 C 110/2023-362 ze dne 18.9.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, v níže se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 190 268,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z této částky od 28. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.). Dále soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 96 845 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného [Jméno advokáta B] (výrok II.).

2. Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že žalovaný dříve vystupoval jako insolvenční správce dlužníka [právnická osoba]. v likvidaci, žalobce byl v tomto insolvenčním řízení věřitelem. Žalobce do předmětného insolvenčního řízení přihlásil svoji pohledávku ve výši 1 778 273,90 Kč vedenou v insolvenčním rejstříku jako P-4. Pohledávka byla v přihlášené výši i zjištěna, majetková podstata dlužníka byla zpeněžena a výtěžek připadající na nezajištěné věřitele představovala částka 1 227 348,49 Kč, z níž byl žalobce uspokojen v poměrné výši 27,98 %, tj. v částce 497 567,49 Kč. Důvodem žaloby je náhrada škody, která měla být žalobci způsobena tím, že žalovaný měl v souvisejícím sporu, který zahájil, zavinit vznik nákladů řízení v celkové výši 469 601 Kč, představující pohledávku za majetkovou podstatou, následně zaplacenou z výtěžku zpeněžení, čímž se snížil rozsah uspokojení věřitelů, včetně žalobce.

3. Soud prvního stupně dále řešil, že žalovaný jako insolvenční správce správně (s odbornou péčí) sepsal do majetkové podstaty stavbu zapsanou v katastru nemovitostí jako samostatná nemovitá věc, nacházející se na cizím pozemku, k níž podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčilo vlastnické právo dlužníkovi, a to i kdyby sám vyhodnotil, že nedosahuje takového stupně rozestavěnosti, aby jí v právním slova smyslu mohla být. Vlastnické právo dlužníka zpočátku nikdo nesporoval, a to ani žalobce. V tomto směru pak až do října 2019 nebyl postaven najisto právní stav rozestavěné stavby (kdy bylo, byť jako předběžná otázka určeno, že je součástí pozemku, na němž se nachází).

4. Dále soud prvního stupně řešil právě podání vzájemného návrhu (žaloby) o zaplacení částky přesahující 26 mil. Kč ze strany žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení. I v tomto směru soud prvního stupně aproboval postup insolvenčního správce. Uzavřel, že insolvenční správce „postupoval s cílem získat do majetkové podstaty co nejvíce“ a uspokojit zjištěné věřitele v co možná nejvyšší možné míře, postupoval z „procesní opatrnosti,“ s níž se snažil zastavit běh případné promlčecí lhůty. Skutečnost, že související pohledávka P-2 společnosti [právnická osoba], která stavbu zhotovila, není vůči dlužníku po právu, byla pravomocně rozhodnuta až v dubnu 2021. Pokud by se ukázalo, že by dlužníkovi mohlo svědčit jakékoliv bezdůvodné obohacení či jiné plnění, pak by v dubnu 2021 insolvenční správce uplatnil dluh již promlčený. Správce od počátku uváděl, že návrh podává „z procesní opatrnosti,“ pravidelně „informoval velmi podrobně o svých úmyslech“ (nejen v tomto sporu, ale i v průběhu celého insolvenčního řízení) jak insolvenční soud, tak věřitele i případné třetí osoby, jež mohou nahlížet do insolvenčního rejstříku. Správce také obratem „navrhoval přerušení daného řízení“ (o vzájemném návrhu), a to do doby rozhodnutí o vylučovacích žalobách stejně jako o žalobě na určení pravosti a výše pohledávky P-2 společnosti [právnická osoba], kterou popíral. Jakmile bylo zcela zřejmé, že rozestavěná stavba do majetkové podstaty dlužníka nepatří a současně že [právnická osoba] (za níž jednal jiný insolvenční správce) nemá pohledávku P-2 ve výši přes 26 mil. Kč, vzal insolvenční správce obratem svůj vzájemný návrh v celém rozsahu zpět. Přestože zástupce žalované [právnická osoba] „přislíbil při jednání před soudem (kdy formálně nedošlo k přednesu návrhu) možnost smírného jednání, kdy by bylo lze očekávat, že se každý z účastníků vzdá práva na náhradu nákladů řízení,“ když další vedení tohoto sporu záviselo (což správce od počátku avizoval) na výsledku jiných incidenčních sporů, přesto, podle názoru soudu prvního stupně, postupoval Okresní soud Praha-západ i odvolací soud „striktně formálně,“ co se náhrady nákladů řízení týče, když „nezohlednil faktickou situaci a postavení insolvenčního správce, který v poměrně šibeničních lhůtách musí zjišťovat a zajišťovat majetek, povětšinou nespolupracujícího dlužníka, přezkoumat přihlášené pohledávky pouze na základě omezeného množství dostupných podkladů, vymáhat pohledávky dlužníka před uplynutím doby promlčení (o nichž se však nejdřív musí nějakým způsobem dozvědět), v tomto případě za bývalými statutáry dlužníka, stejně jako zjišťovat možné neúčinné úkony, spolupracovat s věřitelským orgánem a vystupovat za dlužníka v incidenčních i dalších sporech.“

5. Na základě dílčích zjištění pak soud prvního stupně dále vyjádřil přesvědčení, že minimálně v určité fázi „byl a je postup žalobce a [právnická osoba] koordinován“ s cílem, aby se [právnická osoba] (jakýmkoliv způsobem) „stala vlastníkem rozestavěné stavby s co nejnižšími náklady.“ Podle soudu prvního stupně „bylo ve společném zájmu všech věřitelů dospět k dohodě co se náhrady nákladů řízení týče,“ v předmětném řízení totiž „prakticky nedošlo ani k prvnímu jednání ve věci,“ přesto jsou náklady „obrovské“ vzhledem k výši žalované částky. Podle soudu prvního stupně „nelze ponechat bez povšimnutí, že žalobce byl valnou část insolvenčního řízení dlužníka zástupcem věřitelů, za nějž jednal právě [tituly před jménem] [jméno FO], a tedy tím, kdo měl v prvé řadě hájit jejich společné zájmy a tyto povýšit nad své vlastní,“ což nečinil. Bylo též povinností zástupce věřitelů „vykonávat nad činností správce dohled a v případě pochybností o jeho řádném výkonu funkce o tomto informovat insolvenční soud tak, aby mohl správce v rámci dohlédací činnosti vyzvat k nápravě, případně mohl vyvolat schůzi věřitelů k hlasování o odvolání správce z funkce.“ K tomuto však nedošlo. Také insolvenční soud, jak v působnosti věřitelského orgánu, tak v rámci dohlédací činnosti, buď odmítl správci jakýkoliv pokyn ohledně jeho postupu v řízení o určení vlastnictví (souhlas se zpětvzetím žaloby) udělit, či v rámci jeho činnosti a postupu neshledal žádné nedostatky (když jej k jejich odstranění nevyzýval, nepožadoval vysvětlení či doplnění a plně se spokojil se správcem zaslanými a zveřejněnými zprávami o průběhu insolvenčního řízení). Neméně podstatné pak podle soudu prvního stupně je, že žalobce „nejen že se nijak nedomáhal odvolání správce (v jehož postupu nyní shledává zásadní nedostatky), ale též ani nebrojil proti konečné zprávě (když námitky nebyly podány žádným z věřitelů) či samotnému rozvrhu.“ Ani insolvenční soud neměl proti konečné zprávě námitky, nepožadoval její doplnění či opravu, pak tuto svým usnesením schválil a stala se závazným podkladem pro rozvrhové usnesení. Pokud tedy žalobce „nevyužil dostupné zákonné prostředky, nemůže tento nedostatek zhojit žalobou na náhradu škody proti insolvenčnímu správci v případě, že o tvrzených pochyběních věděl (a sám to uvádí) již před podáním, natož před schválením konečné zprávy.“

6. Ze všech výše uvedených důvodů pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný insolvenční správce „s ohledem na specifika insolvenčního řízení, jakož i postoj a chování samotného žalobce, především v pozici zástupce věřitelů, neporušil žádné své povinnosti dané mu zákonem soudem či funkcí samotnou, postupoval také s odbornou péčí,“ přestože ke škodě majetkové podstaty musela být společnosti [právnická osoba] uhrazena přednostní pohledávka na náhradě nákladů řízení v částce bez mála půl milionu Kč, o což se snížil výtěžek zpeněžení určený nezajištěným věřitelům, když takové újmě insolvenční správce „nemohl zabránit ani při vynaložen veškerého úsilí, které po něm bylo lze požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.“

7. Pro úplnost pak soud prvního stupně uvedl, že i kdyby byl žalobce se svým nárokem co do základu úspěšný, k rozdělení věřitelům by v takovém případě připadla částka 1 611 716,90 Kč, pohledávka žalobce P-4 ve výši 1 778 273,90 Kč by byla pak uspokojena ve výši 653 390,57 Kč (podíl 40,54 % na rozvrhované částce). Žalobce by tak obdržel o 155 823,08 Kč více a nikoliv o 190 268,85 Kč.

8. Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jak podrobně vyčíslil.

9. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce, a to jen v rozsahu části výroku I. co do částky 155 823,08 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně od 28.6.2023 do zaplacení a co do navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení. V meritu sporu žalobce rozporoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaný jako insolvenční správce dlužníka ([právnická osoba]. v likvidaci) neporušil žádné zákonné povinnosti. Prosazoval, že žalovaný pochybil již tím, že do majetkové podstaty vůbec sepsal rozestavěnou stavbu, a to s poukazem na to, že se v průběhu insolvenčního řízení potvrdilo, že rozestavěná stavba nebyla samostatnou věcí v právním smyslu a jako taková nemohla být do soupisu majetkové podstaty zahrnuta, což musel žalovaný vědět. Za další klíčovou chybu žalovaného označil žalobce podání žaloby (resp. vzájemného návrhu) na zaplacení částky přesahující 26 mil. Kč z titulu bezdůvodného obohacení, kterou žalovaný podal „z procesní opatrnosti“ s deklarovaným cílem maximalizovat uspokojení věřitelů a předejít promlčení. Žalobce oponoval, že taková žaloba byla od počátku zjevně bezdůvodná a bez reálné šance na úspěch, neboť stavební úpravy na předmětném pozemku byly provedeny v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví právního předchůdce pozdějšího nabyvatele (společnosti [právnická osoba]), tedy společnosti [právnická osoba]. Nabyvatel [právnická osoba] měl pozemek nabýt až následně (v roce 2013), přičemž stavební práce měly být ukončeny již v květnu 2012. Dovozoval proto, že na straně [právnická osoba] nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, když v době zhodnocení stavební úpravou nebyla vlastníkem pozemku. Současně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 4131/2011) k tomu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení bez dalšího nepřechází na nabyvatele zhodnocené věci, ledaže by nabyvatel k závazku výslovně přistoupil. Dražební vyhláška, na jejímž základě měla [právnická osoba] pozemek nabýt, se podle žalobce o převzetí závazků nezmiňovala a [právnická osoba] s převzetím jakéhokoli závazku nesouhlasila. Z toho žalobce uzavřel, že žalovaný podal žalobu proti osobě ([právnická osoba]), která zjevně nebyla pasivně legitimována, a že takový postup nelze omluvit „procesní opatrností,“ ani argumentem prevence promlčení. Naopak mělo jít o výkon funkce insolvenčního správce bez nezbytné odborné péče, kterou měl žalovaný jako právně vzdělaný profesionál zachovat. Žalobce tak spojoval tvrzené pochybení žalovaného s konkrétní škodou způsobenou majetkové podstatě a sekundárně věřitelům, když uvedl, že zbytečně vedené řízení o 26 mil. Kč vyústilo v povinnost majetkové podstaty hradit náklady řízení ve výši 469 601 Kč, čímž se snížilo uspokojení věřitelů; ve vztahu k němu samotnému měla škoda činit právě 155 823,08 Kč, o které by v rozvrhu obdržel více, pokud by žalovaný uvedené řízení nevedl a majetkovou podstatu tímto nákladem nezatížil. Proto navrhl, aby odvolací soud v napadené části změnil rozsudek soudu prvního stupně včetně náhrady nákladů řízení.

10. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že soud prvního stupně rozhodl správně, neboť žalovaný při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba]. v likvidaci postupoval s odbornou péčí, v souladu se zákonem a v nejlepším zájmu věřitelů, přičemž jednotlivé kroky činil na základě tehdy dostupných informací a v součinnosti s insolvenčním soudem a věřitelským orgánem. K odvolací námitce, že rozestavěná stavba neměla být vůbec sepsána do majetkové podstaty, žalovaný uvedl, že v době pořizování soupisu byla rozestavěná stavba v katastru nemovitostí vedena jako samostatná nemovitá věc ve vlastnictví dlužníka, takže její zahrnutí do soupisu odpovídalo tehdejšímu stavu evidovanému veřejným seznamem. Zdůraznil, že závěr o tom, že rozestavěná stavba není samostatnou věcí v právním smyslu a tvoří součást pozemku ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], vyplynul až z pozdější fáze insolvenčního řízení na základě pravomocných soudních rozhodnutí. Tyto skutečnosti proto při soupisu nemohl znát a jeho postup nelze zpětně hodnotit jako chybný. Ve vztahu k výtce, že podal žalobu z titulu bezdůvodného obohacení proti subjektu bez pasivní legitimace, žalovaný namítal, že v době podání žaloby nebylo pravomocně rozhodnuto ani o vlastnictví pozemku a rozestavěné stavby, a nebylo tak možné jednoznačně uzavřít, zda je žaloba důvodná. Akcentoval, že otázka (ne)důvodnosti se vyjasnila až následně, což ostatně připouští i samotný žalobce, když argumentuje, že nedůvodnost žaloby se „potvrdila až později“. Žalovaný dále zasadil své rozhodnutí do kontextu paralelně probíhajících incidenčních sporů, a to jednak o vyloučení stavby z majetkové podstaty, jednak o pravost a výši pohledávky společnosti [právnická osoba], která tvrdila provedení prací na stavbě v hodnotě téměř 27 mil. Kč. Popsal, že při potenciálním procesním výsledku, kdy by soud uznal pohledávku společnosti [právnická osoba] a zároveň by bylo rozhodnuto, že vlastníkem rozestavěné stavby není dlužník, ale společnost [právnická osoba], by [právnická osoba] získala zhodnocený majetek (pozemek) bez úhrady stavebního zhodnocení, zatímco dlužník by byl povinen uhradit cenu provedených prací, což by podle žalovaného zakládalo riziko porušení jeho povinností, pokud by majetkovou podstatu před takovým dopadem nechránil. Z toho dovodil, že podání žaloby proti [právnická osoba] bylo logickým a odpovědným krokem k ochraně majetkové podstaty, současně motivovaným prevencí případného promlčení. Žalovaný současně zdůraznil, že v uvedeném sporu postupoval obezřetně a transparentně, když opakovaně navrhoval přerušení řízení do doby, než budou rozhodnuty související spory. Uvedl též, že jakmile bylo pravomocně rozhodnuto, že pohledávka společnosti [právnická osoba] „není po právu“, bezodkladně učinil kroky k ukončení řízení a žalobu vzal zpět. Na podporu své obrany poukázal i na výklad odborné literatury, podle kterého nelze odpovědnost insolvenčního správce posuzovat prizmatem pozdějších výsledků sporů, nýbrž podle toho, zda v době svého rozhodování jednal s odbornou péčí a v souladu se stavem věci, který měl tehdy k dispozici; zdůraznil, že správce neodpovídá za výsledek, ale za způsob postupu. Proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobce opodstatněným.

12. Z hlediska skutkových zjištění odvolací soud především poznamenává, že rozhodné skutečnosti mezi účastníky ani nejsou sporné. Proto odvolací soud v první řadě odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku, v jehož rámci soud prvního stupně precizně popsal, na základě jakých důkazů ke všem svým zjištěním dospěl, a to jak jednotlivě, co do dílčích zjištění, tak celkově v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.). Všechny detaily jednotlivých zjištění není třeba opakovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011), a to i proto, že soud prvního stupně v obsáhlém odůvodnění zabředl i do zcela nepodstatných okolností, které nejsou pro posouzení věci rozhodné. Spor, včetně odvolacích námitek, tkví primárně v právním posouzení věci.

13. Pro právní posouzení věci postačuje vypíchnout klíčové okolnosti. Jakkoliv se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný pojal spornou rozestavěnou stavbu do soupisu majetkové podstaty dlužníka důvodně, ačkoliv se později zjistilo, že navzdory existujícímu zápisu stavby v katastru nemovitostí není tato stavba z hlediska stupně rozestavěnosti samostatnou věcí v právním smyslu, není třeba se touto argumentační linií vůbec zabývat, neboť žalovaná částka s tím vůbec nesouvisí. Vůbec zde nejde o náklady řízení, v nichž se řešilo určení vlastnického práva ke „stavbě,“ nebo řízení o vyloučení tohoto majetku z podstaty apod. Žalobce totiž vymezil vzniklou škodu pouze tím, že žalovaný zatížil majetkovou podstatu dlužníka platbou náhrady nákladů řízení v celkové výši 469 601 Kč (pohledávkou za podstatou) jen v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 8 C 45/2019, kde šlo o něco jiného.

14. Insolvenční správce totiž vznesl v původním řízení o určení vlastnického práva ke „stavbě“ vzájemný návrh na zaplacení 26 933 144 Kč. Tento návrh byl vyloučen k samostatnému projednání právě do řízení sp. zn. 8 C 45/2019. Žalovaná částka měla představovat „bezdůvodné obohacení,“ které měla získat správcem žalovaná společnost [právnická osoba] tím, že v insolvenčním řízení jiného dlužníka ([Anonymizováno], jakkoli byly dotčené subjekty propojené) vydražila již v roce 2013 pozemek, na kterém „stavba“ stojí, a o němž se ale až později (v průběhu insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba]) zjistilo, že sporná „stavba“ je ve skutečnosti jeho součástí (jen stavebním ztvárněním jeho povrchu), nicméně při ocenění pozemku pro účely dražby v předchozím insolvenčním řízení se s tím nepočítalo, takže uvedená společnost z ekonomického pohledu získala „stavbu“ vlastně „zdarma.“ Žalovaný byl při podání uvedené žaloby o zaplacení motivován tím, že v insolvenčním řízení dlužníka [právnická osoba] přihlásila pod č. P-2 svou pohledávku stavební společnost [právnická osoba], která stavbu stavěla, a to právě ve výši přesahující 26 mil Kč, hrozilo tedy, že dojde k navýšení dluhů. Současně ale hrozilo snížení případného výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, pokud spornou „stavbu“ nebude možné dražit. Dlužník by tedy „platil za stavbu něčeho, co nevlastní,“ a co vlastní ve skutečnosti společnost [právnická osoba], která „za to nezaplatila.“ Touto ekonomickou optikou žalovaný dospěl k závěru o možném bezdůvodném obohacení ze strany společnosti [právnická osoba] na úkor dlužníka právě v rozsahu uvedených stavebních nákladů, které by měl dlužník možná platit. Tento spor o vydání bezdůvodného obohacení pod sp. zn. 8 C 45/2019 ale insolvenční správce (žalovaný) nedovedl do meritorního konce, neboť se mu v jiném incidenčním sporu podařilo úspěšně popřít pohledávku stavební společnosti [právnická osoba]. Příslušný rozsudek nabyl právní moci, jak správně zjistil soud prvního stupně až později. Proto vzal insolvenční správce svou žalobu o zaplacení shora uvedené částky zpět. Řízení bylo zastaveno a z důvodu procesního zavinění při zastavení řízení byla insolvenčnímu správci uložena povinnost zaplatit žalované společnosti [právnická osoba] před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení na náhradě nákladů řízení celkem 469 601 Kč, což z majetkové podstaty dlužníka také vyplatil.

15. Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu o nákladech řízení nabylo právní moci, soudy neshledaly ani žádný důvod k odepření nebo snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř., ačkoli se okolnostmi věci podrobně zabývaly. Nemá proto smysl rozvíjet úvahu prezentovanou soudem prvního stupně, zda a proč insolvenční správce navrhoval přerušení uvedeného řízení sp. zn. 8 C 45/2019, podstatné je, že uvedené řízení zahájil, poté zpětvzetím žaloby řízení ukončil a že tím vznikly uvedené náklady. Nemá smysl rozvíjet ani úvahu, zda se žalovaná společnost [právnická osoba] měla nebo mohla „vzdát práva na náhradu nákladů řízení,“ pokud k tomu objektivně nedošlo a soud již náhradu přiznal jako opodstatněnou. Nemá také žádný smysl úvaha, zda soudy rozhodly v uvedeném řízení o náhradě nákladů řízení „striktně formálně“ (podle názoru soudu prvního stupně zřejmě chybně). Jde o závazná rozhodnutí (pro soud prvního stupně i pro odvolací soud v tomto řízení) a v tomto rozsahu se skutečně snížil výtěžek ze zpeněžení majetkové podstaty dlužníka pro všechny věřitele (včetně žalobce) na částku 1 227 348,49 Kč, která byla předmětem rozvrhu (viz výše). Kdyby ale tohoto nákladu nebylo, byla by pohledávka žalobce přihlášená v insolvenčním řízení uspokojena ve větším rozsahu, než reálně byla, a to právě o 155 823,08 Kč. Výpočet tohoto rozdílu prezentovaný soudem prvního stupně ostatně také nebyl sporný, proto žalobce směřoval své odvolání jen do této částky, byť původně v žalobě požadoval více.

16. Pro úplnost lze konstatovat, že za popsané situace se insolvenční správce (žalovaný) smířil i s tím, že v dalších incidenčních sporech, popsaných také správně soudem prvního stupně, bylo postupně zjištěno a nakonec i skutečně určeno, že sporná stavba „jeho“ dlužníku [právnická osoba] (do podstaty) skutečně nepatří, neboť je jako součást pozemku, na kterém stojí, již ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], a byla tedy do katastru nemovitostí zapsána nesprávně (není vůbec věcí, kterou by bylo možné zapsat a ani pojmout do soupisu) a nebyla zpeněžena.

17. Z hlediska další argumentace soudu prvního stupně je třeba dále zdůraznit, že žalovaný jako insolvenční správce skutečně pečlivě informoval o úkonech, které provádí, včetně podání uvedené žaloby o zaplacení, nicméně od žalobce jako zástupce věřitelů, ani od insolvenčního soudu objektivně nedostal žádný pokyn shora uvedenou žalobu o zaplacení bezdůvodného obohacení vůči společnosti [právnická osoba] podat. Naopak, žalovaný podal uvedenou žalobu „sám od sebe“ dne 11.4.2016 a v insolvenčním řízení o tom informoval insolvenční soud (a tím i všechny ostatní) až následně dne 25.5.2016. Žalovaný se netajil tím, že žalobu podal „z opatrnosti“ ze shora popsaných důvodů. Při tom ale už tehdy věděl, že „stavba“ byla prováděna v době, kdy společnost [právnická osoba] nebyla vlastníkem stavebního pozemku, vydražila ho totiž až později, když už na něm „stavba“ stála.

18. Je tedy pravdou, jak uvedl soud prvního stupně, že insolvenční soud o zahájení sporného řízení věděl, stejně jako o tom věděli všichni ostatní podle stavu zápisu v insolvenčním rejstříku, včetně žalobce. Podle názoru odvolacího soudu to ale nemůže být důvodem k zamítnutí žaloby, jak bude dále rozvedeno, byť žalovanému nedali ani žádný pokyn ke zpětvzetí „neopodstatněné žaloby“ a všichni zůstali veskrze pasivní, takže insolvenční správce „v tom zůstal sám.“

19. Podle § 37 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též jen „InsZ“) insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení.

20. Podle § 2910 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

21. Podle § 2918 o.z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

22. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem je obdobná odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem. Vychází se z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (jde o objektivní odpovědnost), která je založena na současném splnění více předpokladů. Těmi jsou porušení povinnosti, která je správci uložena zákonem nebo rozhodnutím soudu, nebo postup v rozporu s odbornou péčí, dále vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným postupem insolvenčního správce a vznikem škody. Příčinná souvislost mezi pochybením správce při výkonu funkce a vznikem škody je dána tehdy, jestliže nebýt pochybení správce, byl by rozsah uspokojení věřitele v insolvenčním řízení vyšší. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném.

23. Dále je třeba připomenout, že jde o výlučnou odpovědnost insolvenčního správce, nejsou-li splněny popsané liberační důvody. Je sice pravdou, že procesní postavení insolvenčního správce, včetně všech jeho povinností, dodržování „šibeničních lhůt“ apod., je objektivně obtížné, jak obsáhle popsal soud prvního stupně, to je ale součástí výkonu funkce, kterou si insolvenční správce zvolil a které musí odpovídat jeho výkon (odborná péče). U advokátů je to ostatně velmi podobné. Insolvenční správce postupuje v řízení samostatně a v tomto smyslu nemůže spoléhat na to, že to budou věřitelé, nebo insolvenční soud, kdo mu bude dávat pokyny, hlídat jeho postup a kontrolovat ho, a kdo případně nesprávné postupy insolvenčního správce včas zarazí. O ničem takovém zákon nehovoří, žádné takové povinnosti insolvenčnímu soudu, natož věřitelům, neukládá a s jejich nečinností žádné následky pro odpovědnost správce nespojuje. Případné oprávnění insolvenčního soudu udělovat správci pokyny (viz § 11 InsZ) s tím přímo nesouvisí, navíc bylo zjištěno, že ke spornému postupu (podání žaloby) nedostal insolvenční správce žádný závazný pokyn.

24. Pochybení žalovaného nespočívá v tom, že sepsal uvedenou „stavbu“ do majetkové podstaty dlužníka (což žalobce nejprve podporoval), chtěl ji vydražit a vedl o tom následně soudní spory (viz výše), ale jen v tom, že podal shora uvedenou žalobu o zaplacení bezdůvodného obohacení, která věcně neměla šanci na úspěch, jak správně v odvolání akcentuje žalobce. Navíc nedošlo ani k meritornímu rozhodnutí, neboť žalovaný vzal tuto žalobu zase zpět, čímž jednostranně procesně zavinil zastavení řízení a vznik povinnosti nahradit náklady řízení. Již to samo o sobě jeho odpovědnost za náklady odůvodňuje, neboť žádná taková žaloba nemusela být podána. Promlčení domnělého nároku nehrozilo.

25. Souvislost uvedené žaloby s ostatními řízeními, která probíhala v průběhu insolvenčního řízení, je jen zdánlivá. Není zde žádná vazba v podobě řešení předběžné otázky, proto také nebyl důvod zahájené řízení přerušovat, jak správce navrhoval. Soud prvního stupně se v tomto směru mýlí. Incidenční spory řešící aktiva a pasiva majetkové podstaty spolu přímo nesouvisely. Cílem insolvenčního správce musí být maximalizace aktiv a minimalizace pasiv, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, samozřejmě zákonnými prostředky. V rámci toho je insolvenční správce povinen i uvážit, jaká řízení zahájí a proti komu. Obdobně jako advokát pak nese odpovědnost na svou případnou neodbornost, včetně vzniku nákladů. Nemá-li správce potřebné právní vzdělání sám, může se obrátit i na advokáta. I to patří k odborné péči.

26. Se žalovaným lze souhlasit v tom, že měřítkem řádného výkonu funkce správce ale nemůže být bez dalšího pouze kritérium úspěšnosti ve sporu. To by totiž vedlo k absurdnímu závěru, že insolvenční správce odpovídá za škodu (minimálně na nákladech řízení) ve všech sporech, v nichž nebyl úspěšný. Ani insolvenčního správce, stejně jako advokáta, nelze postihovat za určitý (relevantně vyargumentovaný) právní názor, s nímž do sporu šel, zejména nebyla-li dotčená (sporná) právní otázka dosud řešena, nebo je řešena rozdílně, nebo jsou zde vážné důvody pro změnu dosavadního výkladu, popř. konkrétní skutkové odlišnosti v dané věci neumožňují dosavadní výklad bezezbytku aplikovat. Vždy je také třeba vycházet z té úrovně odbornosti, která je dosažitelná v daném čase, nikoli z pozdějšího vývoje.

27. Odvolací soud si je samozřejmě vědom, že jde o velmi citlivou problematiku a velmi tenkou hranici mezi tím, co je při výkonu funkce insolvenčního správce ještě dovolené, a tím, co už není. Zvolený výklad totiž nesmí v konečném důsledku řádný výkon funkce omezovat nepřiměřeným rizikem osobního postihu insolvenčního správce. O postih za „relevantně vyargumentovaný právní názor“ ale v daném případě podle názoru odvolacího soudu nejde.

28. V soudní praxi totiž není pochyb o tom, že případné bezdůvodné obohacení, které získá vlastník pozemku tím, že je jeho pozemek „nějak“ (v daném případě stavební činností společnosti [právnická osoba]) zhodnocen, nepřechází bez dalšího na dalšího nabyvatele takového pozemku. Na to ostatně upozornil účastníky odvolací soud i při v rozhodování o náhradě nákladů v předmětném řízení sp. zn. 8 C 45/2019 (k tomu lze opět odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3538/2011). Tím spíš nemůže případný závazek insolvenčního dlužníka přejít v dražbě na vydražitele mimo rámec dražební vyhlášky. Vydražitel získává zásadně draženou věc v tom fyzickém stavu, v jakém se nachází, byť by se později zjistilo, že některé dílčí vlastnosti (součásti) jsou lepší či horší, než předpokládal. Věc získává za nejvyšší podání, jak mu byl udělen příklep. Jde o samostatný právní důvod nabytí vlastnického práva, o žádné bezdůvodné obohacení nejde. Debata o tom, do jaké míry vydražitel skutečnou hodnotu dražené věci takto „přeplatil,“ nebo naopak „nedoplatil,“ je jen akademická, nebyla-li dražba relevantním způsobem odklizena. Pokud tedy někde došlo k určitému pochybení, šlo o předchozí insolvenční řízení dlužníka [Anonymizováno].

29. Žalovaný přitom věděl, už když spornou žalobu podával, že náklady na zhotovení „stavby“ byly vynaloženy již dávno před dražbou, na straně společnosti [právnická osoba] jako vydražitele tedy k žádnému bezdůvodnému obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. v roce 2013, kdy dražba proběhla, ani kdykoli později (podle § 2991 a násl. o.z.) nemohlo dojít, zcela bez ohledu na výsledek ostatních incidenčních sporů, které žalovaný vedl (o pravost pohledávky společnosti [právnická osoba] za dlužníkem, ani o vlastnické právo, resp. vyloučení uvedené „stavby“ z majetkové podstaty). Není tedy pravdou, že žalovaný škodě „nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo lze požadovat,“ jak uvedl soud prvního stupně. Žaloba ve skutečnosti nebyla podána řádně („z potřebné opatrnosti“), ale zjevně nesprávně už v základu, a žalovaný to měl a mohl vědět. Proto také nemá smysl řešit další námitku žalobce, že žalovaný musel vědět i to, že výše případného obohacení podle znaleckého posudku vůbec nedosáhla žalované částky, neboť hodnota „stavby“ byla významně nižší, než pohledávka přihlášená ze strany [právnická osoba].

30. Široké úvahy soudu prvního stupně o provázání jednotlivých subjektů a o činnosti [tituly před jménem] [jméno FO] nejen ve prospěch žalobce s relevantními okolnostmi také nesouvisejí. Nejde o žádnou spletitou síť, do níž se žalovaný chytil a kterou by bylo možné zohlednit podle pravidel o spoluzavinění poškozeného (§ 2918 o.z.) nebo jako zjevné zneužití práva (§ 8 o.z.). Okolnost, že ze strany žalobce nedošlo k oznámení insolvenčnímu soudu, nebyla žádána změna správce, nebyly vzneseny žádné námitky ani vůči závěrečné zprávě ani vůči rozvrhovému usnesení rovněž nemá žádný význam (viz výše). Nic z toho s předchozím vznikem uvedené pohledávky na nákladech (za podstatou) už nesouvisí, uplatnění práva na náhradu vzniklé škody tím není podmíněno.

31. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v napadené části výroku I. změnil, úrok z prodlení vychází z předložené výzvy k plnění podle § 1958 odst. 2 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

32. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný v prvním stupni jen částečně, jeho čistý úspěch (po odečtení neúspěchu) představuje 63,8 % původního předmětu řízení.

33. Celková výše nákladů žalove je tvořena v první řadě zaplaceným soudním poplatkem v prvním stupni ve výši 9 514 Kč. Z tehdejší tarifní hodnoty sporu dále činila odměna advokáta za jeden úkon podle § 7 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif) 8 740 Kč. Paušální náhrada hotových výdajů za úkony učiněné v roce 2024 činí 300 Kč za jeden úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31.12.2024 a 450 Kč od 1.1.2025. Zástupce žalobce učinil v prvním stupni celkem 11 úkonů, z toho 8 v roce 2024, z těchto bylo 6 s plnou odměnou podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, replika na vyjádření žalovaného a doplnění po výzvě soudu a dále účast na jednání) a dva s poloviční odměnou podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (úspěšné odvolání proti procesnímu rozhodnutí o místní nepříslušnosti a účast na prvním jednání, jehož obsahem byla toliko příprava a k projednání věci nedošlo), další tři úkony byly učiněny v roce 2025 (účast u dvou jednání, z nichž jedno přesáhlo 2 hodiny, takže představuje 2 úkony). Dále je třeba zohlednit 4x cestovné advokáta k soudu a zpět a ztrátu času na cestě podle § 13 a 14 advokátního tarifu. Jízdné v roce 2024 činí celkem 505 Kč (celkem 64 km při spotřebě 6,0l BA/100 km a ceně BA dle vyhlášky 38,20 Kč/l, při paušální amortizaci 5,60 Kč/km jízdy), náhrada ztráty času na cestě činí 2x 100 Kč, to celé dvojmo (ke dvěma jednáním v roce 2024). Jízdné v roce 2025 činí celkem 509 Kč (celkem 64 km při spotřebě 6,0l BA/100 km a ceně BA dle vyhlášky 35,80 Kč/l, při paušální amortizaci 5,80 Kč/km jízdy), náhrada ztráty času na cestě činí 2x 150 Kč, to celé dvojmo (také ke dvěma jednáním v roce 2025). K tomu náleží podle § 137 odst. 3 o.s.ř. DPH 21 %.

34. Celkové náklady žalobce před soudem prvního stupně tak činily 123 469 Kč, z toho čistý úspěch činí 63,8 %, tedy 78 773 Kč. O místě plnění a lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.

35. V odvolacím řízení byla tarifní hodnota sporu nižší, takže soudní poplatek činí jen 7 792 Kč a odměna za 1 úkon právní služby jen 7 340 Kč. V odvolacím řízení byly učiněny dva úkony (odvolání a účast u jednání), k nimž dále náleží dva režijní paušály po 450 Kč a DPH, celkem i se soudním poplatkem 26 644 Kč. Žalobce ale měl v odvolacím řízení již plný úspěch, podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má tedy právo na plnou náhradu těchto nákladů. O místě plnění a lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř., žádný důvod k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. odvolací soud neshledal.