o zaplacení částky 33 261,19 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 22. 8. 2024, č. j. 12 C 161/2024-17 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 261,19 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 33 261,19 Kč od 20. 3. 2024 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 33 261,19 Kč od 20. 3. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 978,61 Kč za období od 9. 6. 2022 do 19. 3. 2024 a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 6 949,41 Kč za období od 9. 6. 2022 do 19. 3. 2024 (výrok I.). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vycházel na základě zjištěného skutkového stavu z toho, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Současně se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a násl. o. z. a spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud prvního stupně shledal, že žalovaná nesplnila povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Tuto otázku je soud povinen zkoumat z moci úřední. Žalobkyně si neopatřila úplné informace od žalovaného ohledně jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr, neověřila si trvání jeho pracovního poměru, skutečnou výši jeho příjmů potvrzením od zaměstnavatele, ani skutečnou výši jeho výdajů na bydlení. Z údajů, které měla žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru, bylo patrné, že splátky žalovaného jeho dřívějších úvěrů přesahují částku 6 000 Kč měsíčně. Žalobkyně si tak nemohla na základě nedostatečných informací učinit kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Uzavřená smlouva o úvěru je proto neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. K absolutní neplatnosti smlouvy je třeba přihlédnout z moci úřední, tedy i bez námitky účastníků. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda se žalovanému v souvislosti s neplatným závazkem nedostalo plnění, které by byl povinen žalobkyni vydat podle § 2993 o. z. Jelikož žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve vztahu ke svému tvrzení, že žalovanému poskytla prostřednictvím běžného účtu peněžní prostředky ve výši 33 261,19 K, které žalovaný nevrátil, soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že z předložených listin jednoznačně vyplývá, že žalovanému poskytla prostřednictvím běžného účtu peněžní prostředky ve výši 33 261,19 Kč, které jí měly být přiznány z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému byl na základě Smlouvy o povoleném debetu ze dne 3. 8. 2020 (dále jen „smlouva ze dne 3. 8. 2020“) poskytnut kontokorentní úvěr (povolený debet) až do výše 30 000 Kč, a to k jeho účtu č. [č. účtu] (dále jen „účet žalovaného“). Z periodického výpisu účtu žalovaného je patrné, že ke dni 31. 5. 2022 vykazoval účet debetní zůstatek ve výši 33 261,19 Kč. Žalobkyně dále doložila, na základě čeho došlo ke vzniku nepovoleného debetu. Žalovaný prováděl na účtu účetní operace (příchozí platby, odchozí platby a další úhrady), které se promítly vůči zůstatku na účtu, resp. zaznamenaly čerpání kontokorentního úvěru. Tato tvrzení byla v řízení spolehlivě prokázána, a to konkrétně periodickým výpisem účtu žalovaného, Oznámením o zrušení účtu a zřízení zvláštního účtu pohledávek ze dne 9. 6. 2022 (dále jen „oznámení o zrušení účtu“) a historickým výpisem ze zvláštního účtu pohledávek č. [č. účtu] (dále jen „historický výpis“), na kterém byla po zrušení účtu žalovaného vedena pohledávka z titulu nepovoleného debetu. Žalobkyně tak unesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, zda soud uvedené listinné důkazy provedl, ani jak se s nimi vypořádal. Pakliže soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, měl poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Periodický i historický výpis představují zásadní důkaz o kompletní historii čerpání a splácení nepovoleného debetu na účtu. V této souvislosti žalobkyně s odkazem na § 562 odst. 2 o. z. upozornila, že periodický i historický výpis byl veden systematicky a posloupně. Z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalobkyni přiznává celková žalovaná částka.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Účastníci předvolaní k jednání odvolacího soudu nařízenému na 9. 1. 2025 se nedostavili a svoji neúčast neomluvili ani nepožádali o odročení jednání, a proto odvolací soud věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Při přezkumu rozsudku odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně. Při jednání odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou ze dne 3. 8. 2020, periodickým výpisem účtu žalovaného, oznámením o zrušení účtu a historickým výpisem (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

8. Odvolací soud posuzoval shodně jako soud prvního stupně právní vztahy mezi účastníky podle o. z., neboť k uzavření smlouvy o úvěru došlo až po 1. 1. 2014, tj. za účinnosti tohoto zákona (srov. § 3028 odst. 1 o. z.).

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně jako úvěrující uzavřela se žalovaným jako úvěrovaným smlouvu ze dne 3. 8. 2020, na základě které byla žalovanému poskytnuta možnost čerpat z účtu peněžní prostředky až do výše 30 000 Kč na dobu 360 dnů, které se žalovaný zavázal vrátit i s úroky ve výši 12 % ročně. Z periodických výpisů za období od 9. 3. do 8. 4., od 9. 4. do 6. 5. a od 7. 5. do 8. 6. 2022 vyplývá, že účet žalovaného vykazoval ke dni 31. 5. 2022 zůstatek -33 261,19 Kč a ke dni 8. 6. 2022 zůstatek 0 Kč. Z historického výpisu sestaveného ke dni 19. 3. 2024 vyplývá, že žalobkyně evidovala u žalovaného zůstatek úvěru 33 261,19 Kč.

12. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z předložených periodických výpisů ani z historického výpisu nevyplývá, že by žalovaný v období od 3. 8. 2020 do 9. 6. 2020 skutečně čerpal ze svého účtu peněžní prostředky ve výši 33 261,19 Kč. Z pouhé skutečnosti, že žalobkyně evidovala na účtu žalovaného zůstatek úvěru v této výši, nelze dovodit, zda a v jaké výši žalovaný po uvedenou dobu čerpal peněžní prostředky a zda a v jaké výši tyto prostředky žalobkyni případně vrátil. Uvedené skutečnosti jsou přitom klíčové pro posouzení opodstatněnosti žalobkyní uplatňovaného nároku.

13. Žalobkyně v odvolání nijak relevantně nezpochybnila závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy ze dne 3. 8. 2020 z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného coby spotřebitele (srov. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V odvolání pouze ve zcela obecné rovině namítla, že úvěruschopnost žalovaného „detailně prověřila a doložila“. Odvolací soud k tomu – ve stejné míře obecnosti – uvádí, že soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu a zcela přezkoumatelným způsobem vyložil, z jakých důvodů neshledal posouzení úvěruschopnosti žalovaného za dostatečné (odst. 18 rozsudku soudu prvního stupně). I s tímto hodnocením se odvolací soud plně ztotožňuje a nemá k němu žádných výhrad. Smlouva ze dne 3. 8. 2020, kterou soud prvního stupně správně kvalifikoval jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. (a zároveň jako smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), tedy byla neplatná.

14. Soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. Předloženými periodickými výpisy z účtu žalovaného ani historickým výpisem nebylo spolehlivě prokázáno, že by žalobkyně poskytla žalovanému prostřednictvím běžného účtu peněžní prostředky ve výši 33 261,19 Kč, které žalovaný nevrátil. Za dostatečný důkaz o vzniku bezdůvodného obohacení dle odvolacího soudu nelze pokládat pouhou skutečnost, že k určitému datu byl na účtu žalovaného evidován debet 33 261,19 Kč, neboť na tomto základě nelze posoudit, k zaúčtování jakých plateb ve prospěch či neprospěch účtu došlo a zda záporný zůstatek na účtu není tvořen neoprávněně zaúčtovanými platbami, např. úroky, úroky z prodlení, smluvní pokuty, poplatky, atd. Takové zjištění poskytuje toliko informaci o existenci záporného zůstatku, nikoliv o skutečném čerpání úvěru v žalovaném rozsahu za rozhodné období. V tomto ohledu nelze předložené výpisy pokládat za přehledné a úplné za celé období, kdy měl být úvěr čerpán, jak tvrdila žalobkyně v odvolání (srov. jí odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012). Lichá je proto rovněž argumentace žalobkyně § 562 odst. 2 o. z., který upravuje domněnku spolehlivosti údajů o právních jednáních v elektronickém systému. Odvolací soud nijak nezpochybňuje spolehlivost předložených výpisů. Pro prokázání žalobkyní tvrzeného skutkového stavu je nicméně pokládá za nedostatečné. Pro úplnost odvolací soud podotýká, že pro věc rozhodná skutková zjištění nevyplývají ani z předloženého oznámení o zrušení účtu, v němž žalobkyně informovala žalobce o tom, že konečný zůstatek na jeho účtu činí -33 261,19 Kč.

15. Nutno zdůraznit, že žalobkyně (ani její zástupkyně) se nedostavila k jednání před soudem prvního stupně. Podle dodejky bylo předvolání k jednání nařízenému na 22. 8. 2024 doručeno zástupkyni žalobkyně již dne 9. 7. 2024. Zástupkyně žalobkyně se z jednání předem omluvila s tím, že náklady za cestovné a promeškaný čas by zbytečně navyšovala náklady řízení (omluva ze dne 14. 8. 2024). Proto ani nemohla být žalobkyně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem prvního stupně vyzvána k navržení důkazů ke svým tvrzením a poučena o následcích spojených s nesplněním této procesní povinnosti. Ustálená judikatura totiž dovozuje, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. [adresa] spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení, který, ač byl řádně a včas (§ 115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení pro zastupování před soudem zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 891/2020, odst. 12 a v něm odkazovanou judikaturu). Žalobkyně se navíc nedostavila ani k odvolacímu jednání, ač byla řádně a včas předvolána (viz odst. 5 tohoto rozsudku). Odvolací soud rozhodl shodně jako soud prvního stupně za podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků na základě obsahu spisu. Listiny předložené žalobkyní přitom neposkytují pro její skutková tvrzení dostatečnou oporu. Žalobkyně v odvolání provedení dalších přípustných důkazů nenavrhla. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud žalobu v celém rozsahu zamítl.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Procesně úspěšnému žalovanému totiž v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.

17. Důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. nebyly zjištěny ani pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem.