o odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 110 C 38/2020-56 ze dne 27.8.2021, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně č.j. 110 C 38/2020-63 ze dne 29.9.2021

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 110 C 38/2020-56 ze dne 27.8.2021 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Kladně č.j. 110 C 38/2020-63 ze dne 29.9.2021 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od [datum] do zaplacení, částku [částka] a částku [částka], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení a co do částky [částka] se žaloba zamítá (výrok II.) a že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že na danou věc soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nepoužil, neboť žalovaný, byť vystupoval jako fyzická osoba, nevystupoval jako spotřebitel – smlouvu uzavřel jako osoba podnikající. Mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 o.z., a to reálně, tzn., že ve stejný den, kdy došlo k podpisu smlouvy, odepsala žalobkyně ve prospěch účtu označeného žalovaným dohodnutou částku [částka]. Pokud však jde o sjednaný úrok ze zápůjčky, v této části je smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, přestože se nejedná o spotřebitelský vztah. Je zřejmé, že ve smlouvě je dohodnutá úroková sazba, přesahující 80 % ročně, což je situace, kdy i nikoliv spotřebitelská smlouva o zápůjčce obsahuje úrokovou sazbou mnohonásobně překračující obvyklou míru úrokových sazeb, a to i po přihlédnutí k riziku návratnosti peněžních prostředků při klientele, obracející se na žalobkyni se žádostmi o zápůjčku či úvěr. Jelikož je ujednání o výši úrokové sazby oddělitelnou částí smlouvy, není absolutní neplatností stižena celá smlouva, nýbrž pouze tato část. Vzhledem k tomu, že byla prokázána vůle obou smluvních stran k úročení poskytnutých finančních prostředků, aplikoval soud prvního stupně § 1802 o.z. a„ stanovil úrokovou sazbu v souladu s principy vyjádřenými Českou národní bankou, tedy neodporující zákonu, ve výši 30 % ročně“ („ [částka] za rok“). Podle toho pak soud prvního stupně v odůvodnění přepočítal žalobou uplatněné nároky. Podle soudu prvního stupně měl žalovaný správně žalobkyni vrátit částku [částka] (nikoliv částku [částka]). Splátky jistiny měly činit [částka] měsíčně + splátky úroků [částka] měsíčně, celkem [částka] měsíčně (nikoliv [částka] měsíčně, jak dohodnuto ve smlouvě). Za situace, kdy žalovaný uhradil 6 x částku [částka] (dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum] a po datu zesplatnění zápůjčky dne [datum] a dne [datum]), lze podle soudu prvního stupně učinit závěr, že na úhradu předmětné zápůjčky včetně soudem předpokládaného 30 % úroku z ní splatil žalovaný celkem [částka]. Po odečtu žalovaným uhrazené částky [částka] od jistiny [částka], navýšené o přiměřený úrok [částka], tedy od částky [částka], soud prvního stupně dovodil, že k úhradě zbývá správně částka [částka] (nikoliv žalobkyní požadovaná částka [částka]) s příslušenstvím. Dále přiznal část uplatněných smluvních pokut zcela a část rovněž přepočetl podle nově vypočteného dluhu a zjištěných plateb (viz výrok I.). Neopodstatněný rozdíl na jistině s příslušenstvím a na části smluvních pokut zamítl (viz výrok II.). Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně odůvodnil i náhradu nákladů řízení. K tomu uvedl, že odpočtem úspěchu žalobkyně od úspěchu žalovaného má žalobkyně nárok toliko na„ 6,6 %“ z uplatněných nákladů řízení. Soud prvního stupně proto na nákladech řízení žalobkyni přiznal částku [částka]. V závěru rozsudku pak soud prvního stupně uvedl, že„ vzhledem k početním pochybením při vyhlášení rozsudku soudu nezbylo, nežli postupovat podle § 164 o.s.ř. a tyto početní pochybení při písemném vyhotovení rozsudku odstranit formou opravného usnesení, zapracovaného do tohoto písemného vyhotovení.“ Ve skutečnosti ale byla oprava výroku II. provedena samostatným opravným usnesením (viz výše).

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně včasné odvolání pouze žalobkyně, a to v části zamítavého výroku II. a proti nákladovému výroku III. Svým odvoláním žalobkyně brojila pouze proti té části zamítavého výroku, v níž soud prvního stupně nepřiznal částku [částka] s příslušenstvím (na rozdílu mezi původně požadovanou jistinou [částka] a přiznanou jistinou [částka]). Jinými slovy, žalobkyně nijak nenapadala částečné zamítnutí uplatněných smluvních pokut. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že soukromému právu je vlastní rovnost subjektů právních vztahů, přičemž charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře je jeho autonomní vůle. Žalovaný nemusel smlouvu o zápůjčce uzavírat. Okázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1142/2009 a sp. zn. 23 Cdo 1201/2009. Pro průměrného spotřebitele (natož podnikatele) není problémem přečtení smlouvy a porozumění jejímu obsahu. Zdůraznila zásadu pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny, a předpoklad opatrnosti v právním styku (zásada vigilantibus iura scripta sunt). V případě smlouvy o zápůjčce je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroků ze strany dlužníka coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků. Sjednané úroky jsou ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí zápůjčky, krátkodobost či naopak dlouhodobost zápůjčky, a riziko transakce. Základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. Žalobkyně je proto přesvědčena, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje. Smluvní úroku byl ve smlouvě o zápůjčce stanoven pevnou částkou ve výši [částka]. To je za půjčení částky [částka] na 12 měsíců zcela přiměřené, zejména pak pro vztah dvou podnikatelů. [jméno] občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru. [příjmení] byl právní úkon považován za příčící se dobrým mravům, musel by se jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. To se podle žalobkyně nestalo. Podle žalobkyně nemůže při posouzení, zda jde o rozpor s dobrými mravy, zůstat stranou otázka, zda a nakolik ten který z účastníků právního vztahu, který se dovolává rozporu s dobrými mravy, vyvinul dostatečnou míru pečlivosti a předvídavosti při uzavírání konkrétního právního vztahu. Proto žalobkyně požadovala plnou výši smluveného úroku. V tomto směru žalobkyně odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.12.2020, č.j. 12 Co 261/2020-50, v němž odvolací soud rozpor takto sjednaných úroků s dobrými mravy neshledal, stejně jako Krajský soud v Ostravě ve věci sp. zn. 8 Co 212/2008 a dalších. Soud prvního stupně nebyl podle uvedeného rozhodnutí„ oprávněn zasahovat do smluvního ujednání účastníků ohledně výše úroků. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 shledal odvolací soud nepřípadným z toho důvodu, že toto rozhodnutí se týkalo fyzických osob, nikoli podnikatelů.“ Proto žalobkyně navrhla částečnou změnu zamítavé části rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

4. Ve zbývající části věci samé (výroku I. a zbývající zamítnuté části výroku II.) zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalobkyně nedotčen, nabyl samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). V tomto směru odvolací soud pouze zdůrazňuje, že v této věci již soud prvního stupně jednou rozhodl rozsudkem č.j. 110 C 38/2020-32 ze dne 3.3.2021, nicméně odvolací soud rozsudek v napadených výrocích II. a III. zrušil z důvodů uvedených v usnesení odvolacího soudu č.j. 27 Co 122/2021-46 ze dne 3.6.2021. Původní výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak nabyl právní moci (bez ohledu na procesní vady, k nimž v řízení došlo a kvůli kterým došlo ke zrušení napadené části předchozího rozsudku). Nebyl tedy důvod rozhodovat v rozsahu výroku I. znovu o věci již rozhodnuté. Aktuální rozsah odvolání neumožnil odvolacímu soudu toto pochybení soudu prvního stupně napravit, to však neznamená, že totéž plnění je třeba poskytnout dvakrát.

5. Pokud jde o skutková zjištění stran uzavření smlouvy, jejího obsahu, rozsahu plnění, upomínek apod., odkazuje odvolací soud na odůvodnění ze strany soudu prvního stupně, které není třeba opakovat. Lze uzavřít, že zápůjčka byla poskytována pro podnikatelské účely, a to nejen z hlediska svého názvu, ale i reálně (že ji žalovaný nepřebíral jako spotřebitel pro své osobní účely). Žalobkyně ani žalovaný ostatně nic z toho, co je uvedeno ve smlouvě, nezpochybňovali. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši [částka] a žalovaný se zavázal je žalobkyni vrátit společně s fixním úrokem ve výši [částka], a to ve 12 měsíčních anuitních splátkách po [částka]. V takovém případě ale úroková sazba nepřesahuje„ 80% ročně“ (počítáno (24 876 Kč/30 [částka]), jak uvedl soud prvního stupně, ale přesahuje 200% ročně, neboť plnění v (anuitních) splátkách se poskytuje postupně po měsících, a dlužník tak nedrží finanční prostředky po celou dobu (rok), objem půjčených prostředků se při obvyklém běhu věcí měsíc po měsíci snižuje. Celkový fixní úrok je tedy v přepočtu na procentuální sazbu mnohem vyšší. To lze ověřit libovolnou kalkulačkou anuitních splátek a je to patrné i z předloženého splátkového kalendáře.

6. Odvolací soud dále podle § 213 o.s.ř. doplnil dokazování k otázce obvyklého úroku bank v době uzavření smlouvy, neboť soud prvního stupně nedbal pokynů odvolacího soudu obsažených v předchozím zrušujícím usnesení a opět odkázal na (blíže neurčené)„ principy vyjádřené Českou národní bankou,“ což ho vedlo k přiznání„ obvyklého úroku“ ve výši„ 30 % ročně.“ Odvolací soud ale podle výpisu databáze [příjmení] [jméno] národní banky zjistil, že obvyklý úrok úvěrů poskytnutých živnostníkům činil v září 2019 s fixací sazby do 1 roku včetně 5,7% ročně (nikoli 30%, jak uvedl soud prvního stupně). Ve vztahu k rozsahu plnění přiznaného pravomocně výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně se ale tento závěr odvolacího soudu již nijak neprojeví, jak bude dále rozvedeno.

7. Obvyklé námitky žalobkyně (známé z jiných řízení), že tuto statistiku nelze ke stanovení obvyklé úrokové míry podnikatelských zápůjček použít, protože v ní„ nejsou zahrnuty údaje o podnikatelských zápůjčkách poskytovaných ze strany nebankovních subjektů (kde je úroková míra úvěrů obecně vyšší než u bank),“ nejsou přiléhavé. Pro srovnání nebankovní zápůjčky (žalobkyně) je třeba zjistit, za jakých podmínek poskytují obdobné úvěry banky. Údaje o úvěrech nebankovních subjektů naopak nemohou být do statistiky zahrnuty, jinak by nešlo o obvyklé sazby (úvěrovou praxi) bank, ale o sazby všech věřitelů a v konečném důsledku by byla praxe žalobkyně v této věci poměřována s agregovanou praxí téže žalobkyně (a jí podobných subjektů), což odporuje právní úpravě i judikatuře (viz též § 1802 o.z. níže). Opodstatněná není ani námitka, že databáze [příjmení] [jméno] je založena na váženém průměru, což průměr„ výrazně snižuje.“ Právě vážený průměr dává reálný obraz oboru, zatímco běžný průměr (nevážený) zahrnující stejnou váhou i ojedinělé extrémní hodnoty obraz oboru křiví, ať již jsou tyto hodnoty vyšší (jak žalobkyně jednostranně tvrdí) nebo nižší. Odvolací soud dále odmítá argumentaci, že statistika [příjmení] [jméno] obecně neposkytuje reálný obraz úrokových sazeb na bankovním trhu. Takový závěr totiž popírá schopnost ČNB (jako zákonného regulátora bank) potřebné údaje správně zjistit, zpracovat a zveřejnit. Alternativa v podobě dokazování dotazem na soudem vybrané (či všechny) banky (v každé jednotlivé věci) by byla zavádějící, navíc by byla zjevně nehospodárná.

8. Rozsahem sjednaných smluvních pokut se odvolací soud nezabýval, neboť tato část vyhovujícího i zamítavého výroku nebyla odvoláním napadena a správnost rozsudku soudu prvního stupně tak nelze přezkoumávat.

9. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně správně s ohledem na dobu uzavření smlouvy v září 2019 hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o.z.“).

10. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Tomu odpovídá i § 3 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle kterého se pro účely tohoto zákona spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

12. Spotřebitelem je typicky ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby (ve smyslu spotřeby) při uspokojování základních životních potřeb svých a své rodiny, ve svém občanském životě. Na to lze usuzovat z konkrétních okolností, za kterých byla smlouva uzavřena. Spotřebitelem je tak zásadně osoba nepodnikající – bez živnostenského (či podobného) oprávnění. Taková osoba ostatně v praxi nedisponuje sídlem ani identifikačním číslem. Osoba s živnostenským (či jiným obdobným) oprávněním může být v konkrétním právním vztahu také spotřebitelem, a to ve všech případech, kdy ji nelze prokazatelně považovat za podnikatele. Povinnost tvrzení a důkazu zde leží na žalobkyni. Pokud tedy podnikající fyzická osoba jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti (oprávnění), resp. její jednání s touto činností ani vzdáleněji nesouvisí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 705/2017), je třeba ji při uzavírání smlouvy s podnikatelem považovat za spotřebitele. To platí i pro situace, v nichž nelze určit, zda osoba jedná v rámci své podnikatelské činnosti či nikoli. O tom ale v daném případě nebyl žádný spor.

13. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje s účinností od [datum] ustanovení, která se vztahují i na úvěry poskytované fyzickým osobám podnikajícím, přičemž tato ustanovení významně limitují nároky věřitelů z poskytnutých úvěrů (srov. § 122 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle přechodných ustanovení zákona se ale tato úprava na případ žalovaného (ještě) nepoužije, neboť nejen k uzavření smlouvy ale i k prodlení (již od [datum]) došlo za účinnosti předchozí úpravy. Soud prvního stupně tedy správně tuto novou právní úpravu neaplikoval, byť se k tomu explicitně nijak nevyjádřil. Totéž platí pro tzv. covidovou ochranu podle § 9 zákona č. 177/2020 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19.

14. Podle § 1 odst. 2 o.z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

15. Podle § 433 odst. 1 o.z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

16. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

17. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

18. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

21. S ohledem na odvolací námitky je nutné uvést, že smluvní volnost, jíž se žalobkyně dovolává, včetně vymezených obecných zásad, podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z § 1 odst. 2 o.z. a § 547 o.z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné, a to absolutně, narušuje-li též veřejný pořádek (§ 580 odst. 1 o.z. a § 588 o.z.). Obdobné následky je třeba dovozovat v případech zneužití hospodářského postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran (§ 433 o.z.). Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Pro podnikatele je v § 1797 o. z. zapovězeno požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o.z. (neúměrné zkrácení), či se dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o.z. (lichva). Ani v poměrech nové právní úpravy však podle Nejvyššího soudu není důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním (a to jak o úrocích smluvních, tak úrocích z prodlení), která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, a zejména rozsudek ze dne 16.3.2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

22. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96).

23. Není pochyb o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité zápůjčce (úvěru) jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

24. Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 8.12.2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, uvedl, že v rámci zjišťování skutkového stavu nezbytného pro posouzení přiměřenosti úrokové sazby smluveného úroku je potřeba vycházet z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétních smluv, a to s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Pokud smluvený úrok víc než desetinásobně převyšuje průměrnou výši úroků, uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů a půjček v době jejich sjednání, jedná se o ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Soudní praxe při posuzování spotřebitelských úvěrů vychází dokonce z limitu ve výši trojnásobku.

25. Současně ve vztahu profesionálního poskytovatele nebankovních úvěrů a jednotlivé podnikající fyzické osoby (v jiném oboru) představuje takový úrok i zneužití závislosti slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran, jak akcentoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 ICdo 56/2019 (§ 433 o.z.). V praxi směřují uvedená ochranná ustanovení k podobnému účelu.

26. V posuzovaném případě bylo ve smlouvě ujednáno, že za poskytnutí prostředků ve výši [částka] (původně na dobu 12 měsíců) žalovaný zaplatí fixní úrok ve výši [částka], který představuje sazbu přes 200% ročně. Pokud v daném období činily obvyklé úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných živnostníkům bankami 5,7 % ročně, je zřejmé, že úrok byl sjednán ve zcela nepřiměřené výši, která mnohonásobně (více než 35 krát) překračuje průměrnou výši úroků uplatňovaných bankami. Takový postup nelze ospravedlnit poukazem na„ řadu faktorů,“ mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí zápůjčky, krátkodobost či naopak dlouhodobost zápůjčky, a riziko transakce, jak to činí v odvolání žalobkyně. Představa žalobkyně, že jde o ujednání„ zcela přiměřené, zejména pak pro vztah dvou podnikatelů,“ je jasně účelová (mylná). Určující není ani odkaz žalobkyně na jí vybraná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Ostravě. Žalobkyně v tomto směru opět zcela účelově pomíjí, že existují i jiná (jí známá a méně příznivá) rozhodnutí odvolacích soudů, včetně Krajského soudu v Praze (viz např. rozsudek sp. zn. 28 Co 172/2021, nebo 27 Co 195/2021), navíc sjednocování judikatury je úkolem Nejvyššího soudu, jehož závěrů se odvolací soud v této věci přidržel (viz výše).

27. S ohledem na shora uvedené považoval odvolací soud závěry soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o výši úroku a jeho následcích pro poměry posuzované věci za správné. Stejně tak považuje za správný závěr, že je na místě přiznat žalobkyni podle § 1802 o.z. právo na zaplacení obvyklého úroku, který však odpovídá výši úroků poskytovaných v daném období za obdobných podmínek„ bankami.“ To je důsledek uplatnění zjevně excesivních nároků ze strany žalobkyně. Tento obvyklý úrok je podstatně nižší, než kalkuloval soud prvního stupně.

28. Nutná změna podle obvyklého úroku (přepočet) se týká poskytnuté zápůjčky (úvěru) od samého počátku a nutně se musí projevit buď ve výši (správné) měsíční splátky nebo v jiné (správné) době trvání úvěru. Na rozdíl od soudu prvního stupně zde odvolací soud dále vychází z toho, že doba trvání úvěru nebyla pro strany ve smlouvě určující a že i pro účely přepočtu obvyklým úrokem (zde 5,7 % ročně) je třeba vycházet ze sjednané měsíční splátky [částka], nikoli z celkové doby úvěru, která byla sjednána právě v závislosti na schopnosti dlužníka plnit dohodnuté splátky, nikoli na vůli platit 12 měsíců, lhostejno kolik. Na tyto dohodnuté splátky pak strany navázaly i ujednání o případném prodlení a o zesplatnění, včetně nároku na smluvní pokutu. Výpočet také musí zohledňovat anuitní povahu splátek, což výpočet soudu prvního stupně také nezohledňuje. Způsobem výpočtu soudu prvního stupně by žalovaný ve skutečnosti (při dodržení soudem vypočtených splátek) zaplatil na úroku ještě více než uvažovaných 30% ročně.

29. I kdyby však odvolací soud vycházel ze způsobu výpočtu soudu prvního stupně, který je pro žalobkyni příznivější, je zřejmé, že soud prvního stupně přiznal ve výroku I. plnění v rozsahu mnohem vyšším, než žalobkyni podle zjištěného obvyklého úroku náleží. Detailní výpočty není třeba rozebírat. Toto pochybení ale nemohl odvolací soud napravit, neboť v tomto rozsahu nebylo odvolání podáno (viz výše). To ale současně znamená, že zamítavý výrok II. soudu prvního stupně je správný v tom směru, že žalobkyně jistě žádný další nárok (nad rámec plnění uvedeného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) proti žalovanému nemá. Soud prvního stupně správně zohlednil i veškeré zjištěné (nesporné) platby žalovaného. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II. podle § 219 o.s.ř. jako ve výroku věcně správný potvrdil, byť z trochu jiných důvodů.

30. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, lze úspěch a neúspěch stran (počítáno z jistiny pohledávky, včetně smluvních pokut) považovat v podstatě za shodný (přibližně [částka]). V takovém případě podle § 142 odst. 2 o.s.ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud proto změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. per analogiam výrok III. o náhradě nákladů řízení, která byla soudem prvního stupně částečně přiznána. V občanském soudním řízení lze z úřední povinnosti změnit výrok o nákladech i v neprospěch odvolatele.

31. V odvolací řízení žalobkyně neuspěla ani částečně, tomu odpovídá i výrok o náhradě nákladů v odvolacím řízení podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.