o určení nájemního a vlastnického práva

1. Okresní soud Praha-západ rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) ve výroku I. o zamítnutí žaloby ze dne 23.11.2022, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud určil, že nájemní smlouva ze dne 24. 7. 2017 ohledně hrobového místa č. [Anonymizováno] je neplatná, dále, že žalobkyně má právo nájmu k hrobovému místu č. [Anonymizováno], dále, aby soud uložil povinnost žalovanému 2) předložit žalobkyni návrh smlouvy o nájmu hrobového místa, a též, aby soud určil, že žalobkyně má vlastnické právo k hrobce ležící na hrobovém místě [Anonymizováno]. Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení, kdy s přihlédnutím k tomu, že oba procesně plně úspěšní žalovaní se práva na jejich náhradu vzdali, vyslovil, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

2. Žalobkyně svou žalobu odůvodňovala tím, že předmětnou rodinnou hrobku na daném hrobovém místě vybudoval její otec, který zemřel v roce 1980. Domnívala se, že hrobka, jakož i dané hrobové místo patří celé rodině. Žalobkyně po smrti otce o předmětnou rodinnou hrobku pečovala, a měla proto za to, že jí náleží vlastnické právo k hrobce a nájemní právo k danému hrobovému místu. Uzavření nájemní smlouvy mělo být nabídnuto proto i jí, pokud byla nájemní smlouva uzavřena jen s [jméno FO], či následně s jejím synem žalovaným 1), je z tohoto důvodu neplatná.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že hrobku na daném hrobovém místě vybudoval otec žalobkyně [jméno FO], který byl jejím vlastníkem do své smrti v roce 1980. Dědičkami ze zákona bylo jeho pět dcer, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví na základě schválené dohody dědiců. Předmětem projednané pozůstalosti dle obsahu příslušného dědického spisu nebyla předmětná hrobka na daném hrobovém místě. Po smrti [jméno FO] byla písemná nájemní smlouva k předmětnému hrobovému místu uzavřena na výzvu žalovaného 2) jakožto (nového) provozovatele daného pohřebiště učiněnou matce žalovaného 1) paní [Anonymizováno] [jméno FO] (sestra žalobkyně a také dcera původního vlastníka hrobky) coby (dosavadní) nájemkyni hrobového místa, zjištěné z dokumentace převzaté žalovaným 2) od katolické církve mezi žalovaným 2) a [jméno FO] dne 5.4.2004. S jejím souhlasem byla následně uzavřena jakožto s novým nájemcem nová nájemní smlouva dne 24.7.2017 na období 17 let s jejím synem, žalovaným 1). Tato nájemní smlouva byla později [poté, kdy žalovaný 1) souhlasil dne 18.12.2019 s uložením ostatků manžela žalobkyně [jméno FO] do předmětné hrobky] nahrazena další nájemní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými na dané hrobové místo dne 17.2.2020 na opět 17 let (od uzavření smlouvy). Za dané hrobové místo žalovaný 1) a před ním jeho matka [jméno FO] zaplatili opakovaně žalovanému 2) příslušnou cenu (příp. nájemné). Naopak žalobkyně nikdy nic za užívání daného hrobového místa nezaplatila.

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V případě určovacích nároků uzavřel, že žalobkyně nemá na požadovaných určeních naléhavý právní zájem. Ohledně určení neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 24.7.2017 uvedl, že by toto určení bylo pouze akademickým výrokem bez právních účinků, otázku platnosti smlouvy může soud posoudit jako předběžnou při projednávání jiných nároků. Rovněž u požadovaného určení práva nájmu žalobkyně soud uvedl, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na tomto určení, když nájemní právo má být dle návrhu žalobkyně teprve založeno uzavřením nové nájemní smlouvy, čehož se také žalobou domáhá. Třetí uplatněný nárok na uložení povinnosti žalovanému 2) předložit žalobkyni návrh smlouvy o nájmu hrobového místa shledal soud nedůvodný s tím, že žalobkyně nárok na uzavření nájemní smlouvy neuplatnila vůči žalovanému 2) včas ve lhůtě dle § 29 odst. 4 písm. a) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví (dále též jen „zákon o pohřebnictví“), tj. do 30.6.2004, přičemž uvedená lhůta je lhůtou prekluzivní a marným uplynutím této lhůty dosavadní užívací práva k hrobovému místu zanikla (tj. zaniklo i případné užívací právo žalobkyně k předmětnému hrobovému místu). Současně soud uvedl, že v daném případě bylo nadto prokázáno, že se žalobkyně nikdy nepodílela na úhradě poplatků za užívání předmětného hrobového místa a ani se sama aktivně o právní záležitosti spojené s užíváním hrobového místa nezajímala. Dle vlastní výpovědi se žalobkyně o tyto věci začala zajímat až poté, co byl do předmětné hrobky pohřben její manžel a nastaly spory se žalovaným 1) a jeho rodinou. Péči žalobkyně o hrobku, jak ji sama popisovala, spočívající [až na jednu výjimku svévolně žalobkyní provedených úprav hrobky bez souhlasu žalovaného 1) i žalovaného 2)] v navštěvování daného hrobového místa, čištění hrobky a její zdobení květinami, pak je dle soudu prvního stupně na místě chápat spíše jako akt piety a projev úcty zemřelým. Z tohoto jednání však nelze dovozovat, že by se jednalo o výkon užívacích práv žalobkyně k danému hrobovému místu, resp. že by žalobkyni svědčilo užívací právo k danému hrobovému místu v právním smyslu. Soud prvního stupně zdůraznil, že užívací právo k hrobovému místu není spojeno jen s výhodami z toho plynoucími (včetně rozhodování o tom, kdo zde bude v příslušném hrobovém zařízení – hrobce pohřben), ale též s plněním příslušných právních povinností. Soud připomněl, že je obecně známou skutečností, že užívání hrobového místa není bezúplatné, ale je třeba hradit provozovateli pohřebiště příslušné poplatky, resp. v současné době nájemné. To žalobkyně nikdy nečinila. Soud dále bral v potaz, že provoz pohřebiště se řídí řádem veřejného pohřebiště, zveřejněným na daném pohřebišti, k čemuž žalobkyně vypověděla, že je jí známo, kde se na hřbitově nachází vývěsní skříňka, i co se v ní zveřejňuje, přesto až do roku 2019 neprojevila žádnou snahu o plnění povinností vyplývajících z užívání daného hrobového místa. Zjištěné okolnosti soud zohledňoval i při posouzení žalobkyní tvrzeného vydržení vlastnického práva k hrobce, kdy uzavřel, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že jí hrobka patří, a to minimálně od roku 2017, kdy byla do hrobky pohřbena její sestra [jméno FO]. V této souvislosti žalobkyně musela vědět, že není oprávněným držitelem, neboť souhlas s tímto pohřbením nedávala žalobkyně, ale tehdejší nájemkyně daného hrobového místa, její sestra [jméno FO]. Podmínky pro (též žalobkyní tvrzené) mimořádné vydržení tak nebyly dle soudu splněny. Ve vztahu k poslednímu, čtvrtému uplatněnému nároku na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětné hrobce, soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti nejen z právě uvedeného důvodu (nesplnění podmínek vydržení), ale především proto, že bylo zjištěno, že hrobka, jež byla původně ve vlastnictví otce žalobkyně [jméno FO], který zemřel dne 25.1.1980, nebyla dosud předmětem dědictví, přičemž žalobkyně byla jen jednou z pěti dědiček. Soud zde odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, především rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo l826/2004 ze dne 6.10.2004, kde bylo vysloveno, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o.s.ř. (resp. nyní § 80 o.s.ř.) určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a nebylo mu ohledně ní potvrzeno nabytí vlastnictví. Dle soudu prvního stupně pak ani případné určení vlastnického práva žalobkyně by nemohlo vyřešit existující spory mezi účastníky o to, kdo bude v předmětné hrobce pohřben (což byla dle obsahu spisu jedna z podstatných příčin vzniku sporu – pozn. odvolacího soudu), neboť hrobka se nachází na hrobovém místě, které je na základě platné nájemní smlouvy oprávněn užívat žalovaný 1). Soud tak uzavřel, že za daných okolností nemá žalobkyně na tomto určení naléhavý právní zájem.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že soud neprovedl svědecké výpovědi, které navrhovala a jež měly prokázat, že o hrob pečovala. To pak bylo dle žalobkyně klíčové pro posouzení jejího užívání daného hrobu, kdy se dle žalobkyně nejednalo pouze o akt piety a úcty k zemřelým, ale o faktické užívání hrobového místa. Zdůrazňovala, že o hrob pečovala od smrti svého otce, a proto k 1.1.2019 došlo k mimořádnému vydržení vlastnického páva k hrobce. Otázku mimořádného vydržení soud prvního stupně dle žalobkyně neposoudil v souladu s judikaturou, kdy poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 2307/2022 a 22 Cdo 3387/2021 a potřebu prokázání nepoctivého úmyslu držitele, který by mohl zabránit mimořádného vydržení. Měla za to, že veškeré podmínky mimořádného vydržení naplnila. Polemizovala též se závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních a měla za to, že tento byl prokázán její účastnickou výpovědí. Zdůraznila, že je jí odpíráno, aby po své smrti byla pochována do rodinné hrobky, kdy však záměr otce byl, aby do této hrobky byla uložena celá rodina. S ohledem na svůj věk se domnívala, že naléhavý právní zájem na požadovaných určeních je nepochybný. Navrhovala proto změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude vyhověno, případně bude zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

6. Žalovaný 1) nesouhlasil s podaným odvoláním. Ohledně zájmu žalobkyně o hrobku žalovaný uvedl, že se o ni „jako nemovitost nikdy nestarala“. K tvrzením žalobkyně o zajištění opravy hrobky oponoval, že se jednalo o kosmetickou úpravu, která hrobku esteticky znehodnotila, a nadto byla provedena bez vědomí žalobce i provozovatele pohřebiště, kdy tyto náklady následně požadovala po žalobci, případně to, co označovala za opravu hrobky, byly zaplacené nutné úkony související s uložením ostatků svého manžela do hrobky. Během let hrobka potřebovala jak větší, tak menší náklady, vážnější prováděl hrobník, drobnější pak výlučně žalobce sám s pomocí rodiny. S odvolacím návrhem žalobkyně tak nesouhlasil.

7. Žalovaný 2) ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný. Žalobkyní navrhované výslechy svědků označil za nadbytečné, neboť jimi nemělo být zjištěno nic víc, než co již zjištěno bylo, tedy, že žalobkyně na hrobové místo pravidelně docházela, nosila na hrob květiny a starala se o běžnou údržbu. Žalovaný 2) však zdůraznil, že žalobkyně opomíjí, že nikdy neplnila povinnosti, které by ji jako vlastníka hrobky vázaly ze zákona a z řádu pohřebiště, nikdy nehradila nájem, nikdy neprojevila zájem o uzavření nájemní smlouvy, aktivně se u žalovaného 2) nedotazovala na své povinnosti, a pro tvrzené opravy či úpravy hrobky si ani nevyžádala povolení u žalovaného 2) jakožto správce pohřebiště. Argumentace žalobkyně vydržením vlastnického práva k hrobce s odkazem na judikaturu je dle žalovaného 2) nepřiléhavá. Žalobkyně nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem hrobky, nikdy se o hrobku jako o vlastní nestarala, nezjišťovala si žádné povinnosti spojené s vlastnictvím a spokojila se, že tyto byly plněny ze strany žalovaného 1). Okolnost, že si byla skutečného stavu věci vědoma, plyne i toho, že v roce 2017 si vyžádala souhlas skutečného vlastníka s pohřbením své blízké osoby do předmětné hrobky. Argumentace mimořádným vydržením k 1.1.2019 je proto dle žalovaného 2) nesmyslná. Navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.

9. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

10. Soud prvního stupně správně a dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci shrnutý stručně shora. Správně se též zabýval v prvé řadě v souladu s ustanovením § 80 o.s.ř. naléhavým právním zájmem na požadovaných určeních.

11. Podle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

12. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými jakožto smluvními stranami dne 24.7.2017 ohledně předmětného [Anonymizováno]. K důvodům uváděným soudem prvního stupně odvolací soud dále doplňuje, že dle shora popsaných skutkových zjištění předmětná nájemní smlouva ze dne 24.7.2017 byla od 17.2.2020 nahrazena novou nájemní smlouvou. Ta byla uzavřena dne 17.2.2020 mezi žalovanými na dané hrobové místo poté a v souvislosti s tím, že žalovaný 1) souhlasil dne 18.12.2019 s uložením ostatků manžela žalobkyně pana [jméno FO] na daném hrobovém místě do předmětné hrobky, pročež byla následně uzavřenou novou nájemní smlouvou fakticky prodloužena (předchozí smlouvou) sjednaná doba nájmu na dotčené hrobové místo o 17 let (od uzavření nové nájemní smlouvy). V době podání žaloby tak již předmětná nájemní smlouva ze dne 24.7.2017 nikterak její smluvní strany nevázala. Na určení její neplatnosti proto žalobkyně i z tohoto důvodu nemohla mít žádný naléhavý právní zájem. Její právní postavení by se totiž za daného stavu ani v případě úspěchu takovéto určovací žaloby nemohlo nikterak zlepšit.

13. Soud prvního stupně správně a v souladu s ustáleným výkladem právní teorie i soudní praxe tohoto typu žaloby zdůraznil, že povaha určovací žaloby je preventivní a naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Rovněž v případě určení existence práva nájmu svědčícího žalobci je proto obecně naléhavý právní zájem na takovém určení dán tehdy, pokud je předmětné právo nájmu ohroženo, či zpochybněno. V souzeném případě však nejen z obsahu žaloby, ale i veškerých tvrzení žalobkyně v průběhu řízení vyplývá, že žalobkyni dosud nájemní právo na základě žádného právního titulu nevzniklo, žádný takový titul žalobkyně ani netvrdí. Proti oběma žalovaným se ovšem přesto domáhá právě určení, že žalobkyně má právo nájmu k dotčenému hrobovému místu, a proti žalovanému 2) se současně přitom domáhá předložení návrhu smlouvy o nájmu hrobového místa. Tímto (třetím uplatněným) nárokem tak žalobkyně zjevně směřuje (teprve) k uzavření nájemní smlouvy, a tím i vzniku jí svědčícího nájemního práva. Pokud se tedy paralelně domáhá určení, že má právo nájmu k hrobovému místu, je takovéto žalobní žádání v logickém rozporu jak s tímto taktéž uplatněným nárokem, tak s tvrzeními o tom, že s ní nájemní smlouva dosud uzavřena nebyla, ač dle žalobkyně má na to právo a uzavřena být měla. V souzeném případě tak důvod zamítnutí tohoto uplatněného nároku na určení, že žalobkyně má právo nájmu k danému hrobovému místu, plyne nikoli z nedostatku naléhavého právní zájmu na požadovaném určení (zásadně by se každý, jehož tvrzené právo by bez tohoto určení bylo ohroženo, či jeho postavení se stalo nejistým, mohl tohoto určení domáhat), ale vyplývá již z vlastních tvrzení žalobkyně, vzájemného rozporu jí požadovaných nároků, tedy z vlastní neopodstatněnosti takového určovacího nároku, když sama žalobkyně tvrdí, že dané nájemní právo, jehož existenci navrhuje určit, dosud neexistuje a jiný právní důvod netvrdí. Jinými slovy, žalobkyní uplatněné nároky určení existence práva nájmu a na uložení povinnosti žalovanému 2) předložit jí teprve návrh smlouvy o nájmu se vzájemně logicky vylučují. Rovněž v tomto případě tedy byla žaloba na určení, že žalobkyně má právo nájmu k danému hrobovému místu, jako zjevně nedůvodná správně zamítnuta. Na uvedeném nemění nic to, že soud prvního stupně při tomto zamítnutí opět dovodil i v tomto případě nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Správně však též zdůraznil logickou rozporuplnost uplatněného nároku s dalšími tvrzeními žalobkyně, i to, že jen faktická péče o hrobku, která byla hlavním argumentem žalobkyně, právo nájmu k hrobovému místu (sama o sobě) nezakládá a založit nemůže.

14. Správný byl taktéž závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti uplatněného nároku na předložení návrhu smlouvy o nájmu hrobového místa ze strany žalovaného 2) žalobkyni. V daném směru soud prvního stupně správně tento nárok posuzoval za použití právní úpravy obsažené v zákoně o pohřebnictví, zejména pak dle jeho § 29 odst. 4 zákona. Uvedený zákon, který nabyl účinnosti dne 1.1.2002, změnil dosavadní pojetí právní úpravy užívání hrobového místa.

15. Podle předchozí právní úpravy platné a účinné v době smrti otce žalobkyně v roce 1980, v návaznosti na jehož práva k danému hrobovému místu a hrobce žalobkyně dle svých tvrzení své nároky uplatňovala, byla podle § 21 odst. 1 vyhlášky č. 47/1966 Sb., o pohřebnictví, správa pohřebiště povinna „propůjčit“ místo pro hrob na tlecí dobu (§ 22) a místo pro popelnici na dobu 10 let od prvního uložení. Umožňují-li to poměry na pohřebišti, byla správa pohřebiště povinna propůjčit místo „ještě na další dobu;“ v opačném případě o tom musela včas uvědomit toho, komu dosud bylo místo propůjčeno.

16. Obdobná úprava byla obsažena v § 20 odst. 1 vyhlášky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a pohřbívání, v němž bylo navíc stanoveno, že „propůjčením vzniká právo na užívání místa pro hrob“ tomu, komu bylo poprvé propůjčeno, a přechází na osoby jemu blízké. O uložení těl a uren do hrobů a hrobek vede správa pohřebiště řádnou evidenci.

17. Nová právní úprava obsažená v zákonu č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, na rozdíl od dosavadního „propůjčení“ hrobového místa počítá s uzavřením písemné nájemní smlouvy.

18. Podle § 25 odst. 1, 2 a 6 až 8 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, vzniká nájem hrobového místa na základě smlouvy o nájmu hrobového místa uzavřené mezi provozovatelem pohřebiště jako pronajímatelem a nájemcem (dále jen "smlouva o nájmu"). Smlouva o nájmu musí mít písemnou formu a musí obsahovat výši nájemného a výši úhrady za služby spojené s nájmem, pokud je provozovatel pohřebiště poskytuje. V případě, že se jedná o nájem hrobového místa v podobě hrobu, musí být doba, na niž se smlouva o nájmu uzavírá, stanovena tak, aby od pohřbení mohla být dodržena tlecí doba stanovená pro veřejné pohřebiště, na němž se hrob nachází. Nájem hrobového místa lze sjednat i na dobu předcházející pohřbení nebo uložení urny. Podnájem hrobového místa je zakázán. Je-li nájemcem fyzická osoba, přechází nájem na její dědice. Je-li nájemcem právnická osoba, přechází nájem na jejího právního nástupce. Dědic nebo právní nástupce nájemce je povinen sdělit provozovateli pohřebiště nové údaje potřebné pro vedení evidence veřejného pohřebiště. Provozovatel pohřebiště může odstoupit od smlouvy o nájmu, s výjimkou smlouvy o nájmu hrobu, kde dosud neuplynula stanovená tlecí doba, jestliže nájemce neuhradí dlužné nájemné nebo úhradu za služby spojené s nájmem do 3 měsíců ode dne, kdy ho k tomu provozovatel písemně vyzval. Provozovatel pohřebiště je povinen písemně upozornit nájemce na skončení sjednané doby nájmu nejméně 90 dnů před jejím skončením. Není-li mu trvalý pobyt nebo sídlo nájemce znám, uveřejní tuto informaci na veřejném pohřebišti způsobem, který je v místě obvyklý, nejméně 60 dnů před skončením sjednané doby nájmu. Jestliže nájemce podá před uplynutím sjednané doby nájmu návrh na prodloužení smlouvy o nájmu, může provozovatel pohřebiště jeho návrh odmítnout jen v případě, že a) nájemce neplní své povinnosti podle odstavce 5, b) nájemce neuhradil dlužné nájemné nebo úhradu za služby spojené s nájmem do 3 měsíců ode dne, kdy ho k tomu provozovatel písemně vyzval, nebo c) má-li být veřejné pohřebiště zrušeno podle § 24 odst. 1 zákona.

19. Ze shora uvedeného vyplývá, že právní úprava „propůjčení hrobového místa“ účinná do 31.12.2001 nájem hrobového místa vůbec neumožňovala. Vyloučeno bylo i vlastnictví hrobového místa (na rozdíl od hrobového zařízení, resp. příslušenství). Propůjčením hrobového místa vzniklo pouze právo užívací, jehož obsah dotvářel vydávaný řád pohřebiště. Uvedené předpisy a řády primárně předpokládaly propůjčení na dobu určitou, počítaly však s možností opakovaného prodloužení této doby, i s možností přechodu tohoto práva na osoby blízké po smrti uživatele. K žádné transformaci tohoto práva na nájem (bez dalšího) podle všech přechodných ustanovení, včetně přechodných ustanovení zákona o pohřebnictví účinných od 1.1.2002, však nedošlo. I z tohoto důvodu, pokud žalobkyně novou nájemní smlouvu podle aktuální právní úpravy zákona o pohřebnictví účinnou od 1.1.2002 se žalovaným 2) neuzavřela, jak bylo mezi účastníky nesporné, je zřejmé, že nárok na určení, že je nájemcem předmětného hrobového místa není dán.

20. Ve vztahu k uplatněnému právu žalobkyně na uzavření nájemní smlouvy s žalovaným 2) na dané hrobové místo (slovy žaloby na předložení návrhu nájemní smlouvy), je podstatným výklad přechodného ustanovení § 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví, účinného od 1.1.2002. Podle jeho věty prvé byl provozovatel pohřebiště povinen do 2 let po nabytí účinnosti tohoto zákona předložit dosavadním uživatelům hrobových míst návrh smlouvy o nájmu hrobového místa, pokud takové smlouvy již nejsou uzavřeny písemně. Podle věty druhé v případě, že dosavadní uživatel hrobového místa

a) není znám nebo není známa jeho adresa nebo adresa jeho právních nástupců a návrh nájemní smlouvy mu proto není možno doručit, je provozovatel pohřebiště povinen nejpozději do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona na veřejně přístupném místě na veřejném pohřebišti zveřejnit výzvu k uzavření nájemní smlouvy k takovému hrobovému místu a místo (adresu), na něž se má dosavadní uživatel nebo jeho právní nástupce obrátit, spolu s upozorněním, že pokud nebude nájemní smlouva uzavřena do 30 měsíců po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadní užívací právo k hrobovému místu zanikne;

b) odmítne uzavřít nájemní smlouvu nebo pokud k uzavření nájemní smlouvy nedojde z důvodu jeho nečinnosti, jeho dosavadní právo k užívání hrobového místa zanikne po uplynutí 6 měsíců ode dne odmítnutí uzavřít nájemní smlouvu nebo po uplynutí 6 měsíců ode dne, kdy mu byl doručen návrh smlouvy o nájmu hrobového místa.

21. Výklad uvedeného ustanovení § 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví byl v dosavadní soudní praxi nejednotný. Vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 983/2007 ze dne 3.4.2007 a navazujícího rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3170/10 ze dne 21.7.2011, na něž odkazoval i soud prvního stupně, existovalo i protichůdné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4224/2009 ze dne 26.10.2011, přičemž skutkové odlišnosti byly jen marginální, neodůvodňující rozdílný výklad. Odvolací soud se tedy musel přiklonit k jednomu z konkurenčních výkladů obecně.

22. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 983/2007 ze dne 3.4.2007, z něhož vycházel soud prvního stupně v této věci, bylo po účinnosti zákona o pohřebnictví právo užívání hrobového místa nahrazeno uzavřením nájemní smlouvy podle § 25 uvedeného zákona. Jestliže však v zákonem stanovené třicetiměsíční lhůtě nebyla nájemní smlouva uzavřena, Nejvyšší soud dovodil, že právo užívání zaniklo uplynutím této lhůty s tím, že „zákon nepodmiňuje platnost nově uzavřené nájemní smlouvy splněním povinnosti provozovatele pohřebiště předložit všem dosavadním uživatelům návrh takové smlouvy (a ani nestanoví její neplatnost v případě, že tak neučiní).“ Tento výklad připustil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3170/10 ze dne 21.7.2011, v němž označil lhůtu k uzavření nájemní smlouvy uvedenou v § 29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví za „prekluzivní,“ právě s odkazem na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 983/2007.

23. Naproti tomu Nejvyšší soud v následně vydaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4224/2009 ze dne 26.10.2011 dospěl k závěru, že dosavadní časově neomezená užívací práva, stejně jako ostatní (časově omezená) práva užívání hrobových míst podle nové právní úpravy „zanikla či mohla zaniknout až v důsledku správného postupu provozovatelů pohřebišť nařízeného jim ustanovením § 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví.“ Předpokladem zániku práva užívat hrobové místo podle § 29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví v případě, kdy dosavadní uživatelé hrobových míst nejsou známi nebo není známa jejich adresa, mimo jiné je, aby provozovatel pohřebiště učinil řádnou, tj. zákonu odpovídající výzvu těmto uživatelům k uzavření nájemní smlouvy k takovému hrobovému místu. Zákon stanoví, aby taková výzva byla zveřejněna na veřejně přístupném místě na veřejném pohřebišti. Nestačí, je-li výzva vyvěšena (pouze) jinde, např. na úřední desce obecního úřadu. Právě nesplněním tohoto postupu ze strany žalovaného 2) mj. žalobkyně v daném případě argumentovala.

24. Dále Nejvyšší soud s odkazem na dřívější judikaturu v citovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4224/2009 uvedl, že při posuzování právních vztahů týkajících se hrobů na pohřebištích (§ 19 vyhlášky č. 47/1966 Sb.) je třeba rozlišovat mezi právem z propůjčení místa pro hrob a mezi právem vlastnickým (popřípadě mezi právem užívání) k náhrobku, k pomníku a k trvalým ozdobám hrobu (tzv. hrobovému příslušenství). Propůjčení hrobového místa nezakládá vznik vlastnictví k této části pozemku pohřebiště. Hrobové příslušenství je předmětem vlastnictví toho, kdo je pořídil nebo nabyl jiným způsobem nabývání osobního vlastnictví. Tak je tomu i podle současné právní úpravy provedené zákonem o pohřebnictví.

25. Podle ustálené soudní praxe není usnesení Ústavního soudu (na rozdíl od nálezu) pro obecné soudy bezvýhradně závazné podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Odvolací soud se proto přidržel rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4224/2009, které je pozdější, byť se toto rozhodnutí ve svém odůvodnění nijak výslovně nevypořádalo se shora uvedeným odlišným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 983/2007 a navazujícím usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3170/10. Jeho závěry jsou však z řady důvodů přesvědčivější. Shodně postupoval odvolací soud při výkladu dané právní úpravy i v jiné své věci týkající se práv k hrobovému místu rozhodované pod sp.zn. 27 Co 67/2018, která však byla v rozhodujících skutkových okolnostech odlišná od nyní projednávané věci. Správnost aplikace výkladu § 29 odst. 4 písm. a) zákona o pohřebnictví provedeného Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4224/2009 byla ve zmíněném předchozím řízení potvrzena usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4757/2018 ze dne 14.5.2019.

26. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4224/2009 zejména více respektuje výslovné znění zákona, který uložil primární povinnost směřující k uzavření nové nájemní smlouvy (podle § 25 zákona o pohřebnictví) provozovateli pohřebiště a nikoli dosavadním uživatelům propůjčených hrobových míst. Provozovatel pohřebiště měl podle uvedeného ustanovení ve stanovené lhůtě předložit návrh smlouvy všem známým dosavadním uživatelům hrobových míst, a to primárně jednotlivě (tedy jmenovitě a adresně, zjevně podle evidence, kterou o uživatelích měl a má povinnost vést). Teprve jako náhradní způsob zákonodárce zvolil plošnou výzvu provozovatele pohřebiště, ale jen u těch uživatelů, kteří nejsou známi, popř. u kterých není známa jejich adresa. K zániku užívacího práva k hrobovému místu pak mělo dojít až uplynutím stanovené lhůty „od doručení návrhu“ nové smlouvy uživateli, resp. od jeho „odmítnutí“ uzavřít novou smlouvu, popř. uplynutím stanovené lhůty, na kterou byl uživatel upozorněn v plošné výzvě. Dovození zániku užívacího práva k hrobovému místu bez dalšího, pouze uplynutím lhůty 30 měsíců od účinnosti zákona (dnem 30.6.2004), proto textu zákona úplně neodpovídá.

27. Soud prvního stupně odkazoval ve svém rozsudku sice na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 983/2007 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3170/10, kdy vycházel z prekluzivního charakteru lhůty stanovené zákonech o pohřebnictví pro uzavření nájemní smlouvy. V tomto směru se odvolací soud s přihlédnutím ke shora citované pozdější judikatuře Nejvyššího soudu od právního posouzení věci soudem prvního stupně odchýlil. Uvedené však nemá vliv na konečný a správný závěr soudu o nedůvodnosti daného nároku.

28. Soud prvního stupně současně se závěrem o prekluzi daného práva ve svém rozhodnutí též uzavřel, že žalobkyně sama dle učiněných skutkových zjištění nejednala způsobem, který by svědčil o výkonu jejího užívacího práva k danému hrobovému místu (ve smyslu předchozí právní úpravy). Úkony, jimiž v této souvislosti argumentovala, tedy navštěvování daného hrobového místa, čištění hrobky a zajištění její výzdoby květinami, soud hodnotil pouze jako projev piety a úcty k zemřelým, nikoli však jako výkon užívacího práv k danému hrobovému místu (ve smyslu předchozí právní úpravy). S tímto hodnocením odvolací soud plně souhlasí. Obdobný projev piety může činit v podstatě kdokoli (pokud tím neruší a nezasahuje do práv jiných). Není přitom nikterak neobvyklé, že tímto způsobem vyjadřují svou úctu k zemřelým i další osoby, ať již z blízké či širší rodiny, nebo i mimo ni, nemající žádný právní vztah k danému hrobovému místu, ani hrobce, ale pouze svůj osobní vztah k zesnulému tam pochovanému. Jen na základě takovýchto projevů piety proto nemůže vzniknout žádný právně závazný vztah s provozovatelem pohřebiště. Pouze takovéto jednání nezakládá ani užívací právo k danému hrobovému místu ve smyslu předchozí právní úpravy, ani právo nájemní dle úpravy aktuální. Žalobkyní popisovaná péče o danou hrobku, spočívající právě v těchto jí popisovaných projevech piety, tak sama o sobě žádné právo žalobkyně k hrobovému místu, ani držbu práva, nezaložila a nepředstavuje. Shodné platí i o případné žalobkyní provedené úpravě či opravě hrobky, k níž přistoupila svévolně (bez souhlasu obou žalovaných) a v rozporu s příslušným řádem veřejného pohřebiště (viz body 19. a 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

29. Soud prvního stupně v této souvislosti správně zdůraznil, že s užívacím právem dle předchozích právních předpisů, či s nájemním právem i dle aktuální právní úpravy byly a jsou současně spjaty vždy i povinnosti uživatele (resp. nájemce), stanovené jak právními předpisy, tak blíže příslušným řádem veřejného pohřebiště. Mezi tyto povinnosti patří nejen povinnost úhrady příslušného poplatku, resp. nyní nájemného, ale též např. nutné prodloužení smlouvy o tlecí dobu při uložení rakve se zesnulým do hrobu, či povinnost zajištění souhlasu provozovatele pohřebiště při úpravě již existující stavby (hrobky). Žalobkyně dle zjištění soudu prvního stupně žádné z těchto povinností uživatele hrobového místa nikdy neplnila, případně jednala s nimi v rozporu, pokud přistoupila k úpravě dané hrobky nejen bez souhlasu žalovaného 1), ale i bez informování a souhlasu žalovaného 2) coby provozovatele pohřebiště. Za pochopitelné a omluvitelné vysvětlení toho, že žalobkyně nic za dané hrobové místo provozovateli pohřebiště nikdy nezaplatila, pak nelze považovat, že ohledně placení dle její výpovědi měl otec před smrtí říkat, že to „vyplatil nějak dopředu, aby s tím neměli žádné starosti“, a to již s ohledem na to, že k úmrtí otce došlo před 42 lety před podáním žaloby. Po celou tuto dobu se žalobkyně nikterak o platební povinnosti s hrobovým místem spojené nezajímala a ničeho nezaplatila, a to na rozdíl od [jméno FO], případně následně od žalovaného 1), kteří opakovaně příslušné úhrady platili.

30. Za popsaného zjištěného skutkového stavu i odvolací soud uzavírá, že žalobkyně přes případné průběžné navštěvování a faktické starání se o výzdobu dané hrobky (a její částečnou úpravu provedenou žalobkyní svévolně po uložení ostatků jejího manžela do hrobky) v pozici uživatele dotčeného hrobového místa ve smyslu předchozí právní úpravy zjevně nebyla. O tom svědčilo v daném případě kromě absence plnění shora uvedených povinností uživatele (příp. nájemce) i to zjištění, že žalobkyně nebyla jako uživatel tohoto hrobového místa evidována ani předchozím provozovatelem daného pohřebiště, když z dopisu zaslaného žalovaným 2) v roce 2000 matce žalovaného 1) [Anonymizováno] [jméno FO], jež je také dcerou původního vlastníka hrobky, vyplynulo, že tímto evidovaným uživatelem (dle daného dopisu „nájemcem“) byla právě sestra žalobkyně [jméno FO] (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně, kde je pouze chybou v psaní uvedena nesprávná datace dopisu 5.12.2020 na místo správného 5.12.2000 – srov. uvedený dopis na čl. 62 spisu).

31. Podle důvodové zprávy k zákonu o pohřebnictví bylo úmyslem zákonodárce při změně právní úpravy pohřebnictví „bezproblémové převedení dosavadního užívání hrobových míst na nájemní vztahy.“ Tomu však nenasvědčuje výklad, jenž by přenášel bez dalšího odpovědnost za uzavření nové nájemní z provozovatele pohřebiště na druhou smluvní stranu, na dosavadní uživatele. Argumentace zániku práva na uzavření nájemní smlouvy pouze uplynutím prekluzivní lhůty stanovené zákonem k uzavření nové nájemní smlouvy by tak nebyla dle odvolacího soudu dostatečná. Podstatným v souladu se shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4224/2009 ze dne 26.10.2011 bylo v tomto směru to, zda provozovatel pohřebiště, tj. žalovaný 2), postupoval v daném případě v souladu se shora citovaným § 29 odst. 4 zákona o pohřebnictví.

32. Odvolací soud má za to, že v daném případě žalovaný 2) žádné své povinnosti neporušil a k uzavření nájemní smlouvy s [jméno FO], a nikoli s žalobkyní, došlo v souladu se shora citovaným § 29 odst. 4 věta prvá zákona o pohřebnictví. Postup dle věty druhé uvedeného ustanovení se v daném případě neuplatní. Nejednalo se o situaci, kdy by dosavadní uživatel hrobového místa nebyl znám, či nebyla známa jeho adresa.

33. Jak již uvedeno výše, z učiněných zjištění a závěrů se podává, že žalobkyně nebyla po smrti svého otce osobou, na níž by přešla uživatelská práva k danému hrobovému místu. Předchozím provozovatelem pohřebiště byla jako oprávněná osoba k hrobovému místu (dle dané dokumentace „nájemce“) evidována [jméno FO]. Proto byla také [jméno FO] v roce 2000 žalovaným 2) jakožto novým provozovatelem pohřebiště oslovena k potvrzení tohoto vztahu k danému hrobovému místu, což učinila. Následně byla v souladu se shora citovaným § 29 odst. 4 věta prvá zákona o pohřebnictví s [jméno FO] jakožto dosavadním (provozovateli známým) uživatelem hrobového místa uzavřena písemná nájemní smlouva. Žalobkyně jako dosavadní uživatel evidována nebyla. Sama se také nikdy k povinnostem uživatele hrobového místa neměla, tyto za celou dobu od úmrtí svého otce v roce 1980 až dosud neplnila. Právo žalovaného 1) k hrobovému místo zpochybnila a svá tvrzená práva u soudu uplatnila až v roce 2022 v souvislosti se sporem, který vznikl mezi ní a žalovaným 1) po uložení jejího manžela [se souhlasem žalovaného 1), v té době již nájemcem daného hrobového místa po [Anonymizováno] [jméno FO]] o to, zda by mohla být v budoucnu v hrobce pohřbena též žalobkyně. Závěr soudu prvního stupně o neopodstatněnosti třetího nároku žalobkyně uplatněného proti žalovanému 2) a požadujícího předložit návrh smlouvy o nájmu hrobového místa byl proto, přes shora uvedené částečně jiné právní posouzení věci odvolacím soudem, věcně správný.

34. Správně pak soud prvního stupně vyhodnotil i poslední uplatněný nárok žalobkyně na určení vlastnického práva k hrobce ležící na daném hrobovém místě. Soud správně poukázal na to, že daná hrobka původně ve vlastnictví otce žalobce, zemřelého v roce 1980, nebyla předmětem dědického řízení, v němž po zůstaviteli dědily vedle žalobkyně další její čtyři sestry. V tomto případě též soud prvního stupně přiléhavě vycházel z judikatury dopadající rovněž na souzenou věc, rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 ze dne 6. 10. 2004. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že k potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví. Podle názoru dovolacího soudu nelze mimo řízení o dědictví deklaratorním rozhodnutím (výrokem státního orgánu) určit, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví. Nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle § 80 písm. c) o.s.ř. (nyní podle § 80 o.s.ř. – pozn. odvolacího soudu) uplatňující, že dědic je vlastníkem věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví. Uvedený závěr platí dle citovaného rozhodnutí i pro právní úpravu řízení o dědictví platnou v době smrti otce žalobkyně v roce 1980, jež se použije podle čl. II odst. 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, pro řízení po těch, kteří zemřeli před účinností uvedeného zákona (tj. před 1. 1. 1993), tedy dle zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jenž byl k 1. 1. 1993 zrušen zákonem č. 264/1992 Sb. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 písm. c) o.s.ř. (nyní podle § 80 o.s.ř. – pozn. odvolacího soudu) určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví; na takovém určení nemůže mít dle závěru Nejvyššího soudu žalobkyně (ani jakožto jediný v úvahu přicházející dědic) naléhavý právní zájem.

35. Citované závěry Nejvyššího soudu plně dopadají i na nyní projednávaný nárok žalobkyně ohledně určení jejího tvrzeného vlastnického práva k dané hrobce, a to tím spíš, pokud v nynějším případě byl okruh dědiců po zemřelém otci žalobkyně podstatně širší. Daná hrobka nebyla dosud předmětem (ani dodatečného) projednání dědictví po zemřelém otci žalobkyně, jenž byl jejím původním vlastníkem, a již proto žalobkyně nemůže být s tímto nárokem v tomto řízení úspěšná.

36. Soud prvního stupně se v daném směru zabýval též argumentem žalobkyně o mimořádném vydržení jejího vlastnického práva k hrobce a dospěl k závěru, že podmínky pro toto vydržení nebyly splněny. Odvolací soud se s tímto závěrem taktéž ztotožňuje. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že k mimořádnému vydržení ve smyslu jím citovaných ustanovení § 987, 989 odst. 1 a 1095 o.z., na kteréžto citace odvolací soud pro stručnost odkazuje, by bylo nutné, aby žalobkyně uvedenou hrobku skutečně držela, tj. vykonávala své právo k ní, jako by jí náležela, aby ji měla jako vlastník. V daném případě však ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně se tímto způsobem nechovala. Nelze tedy ani dovodit, že by vlastnické právo k hrobce držela. Žalobkyně ostatně i při své výpovědi sama na dotaz soudu, proč si myslí, že zrovna ona je vlastníkem dané hrobky, když dědiček po otci bylo pět sester, uvedla, že to tak nebraly, že se o ničem nebavily, ale že věděly, že do té hrobky „půjdou všichni“. Z uvedeného tak bylo patrné, že ani vůle žalobkyně neodpovídala držební vůli, tj. vůli být výlučným vlastníkem dané hrobky, jak se žalobou domáhala určit. V daném případě tedy zjevně nebyla naplněna ani jedna složka držby, nejen faktické ovládání věci (corpus possesionis), ale ani vůle držet věc pro sebe (animus possidendi). Žalobkyně sice hrobku omývala či zdobila, toto však zjevně nelze považovat na ovládání věci. Naopak při ukládání zesnulých příbuzných do hrobky to nebyla ona, kdo rozhodoval o jejich uložení do hrobky, a to ani v případě jejího manžela, kdy k tomuto dával souhlas žalovaný 1). Ze všech zjištění se tak podává nedostatek vůle hrobku vlastnit, shodně jako nedostatek faktického ovládání dané věci. Pokud pak žalobkyně předmětnou hrobku ve smyslu dané právní úpravy nedržela, nemohla ji ani vydržet.

37. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně rovněž věcně správného nákladového výroku odpovídajícího vzdání se práva procesně úspěšných žalovaných na náhradu nákladů řízení.

38. Ve výroku II. bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení. Žalovaní jako procesně úspěšní by podle § 142 odst. 1 o.s.ř. měli proti žalobkyni právo na jejich náhradu, té se však opětovně vzdali, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.