o 514 835,47 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 7. 2025, č. j. 35 C 156/2025-85 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 71 011,79 Kč, úrok 1 300 Kč, úrok z prodlení 14 084 Kč, částku 443 823,68 Kč, úrok 8 125 Kč, úrok z prodlení 88 027 Kč, úrok z prodlení 36 % ročně z částky 514 835,47 Kč od 5. 9. 2024 do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy celkový součet těchto pohledávek dosáhne částky 3 000 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení pohledávek specifikovaných ve výroku I. za období, kdy celková částka bude převyšovat částku 3 000 000 Kč, zamítá (výrok II.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 72 829,70 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a pan [jméno FO] jako solidární věřitelé uzavřeli se společností [Anonymizováno] (dále jen „společnost“) větší množství smluv o úvěru. V rámci tohoto množství uzavřeli dvě smlouvy, jednu ze dne 5. 5. 2023, č. [datum]_0, na jejímž základě byla společnosti poskytnuta částka 750 000 Kč. Obě smlouvy byly upraveny dodatky (každá smlouva jedním dodatkem). Společnost se tak u obou smluv zavázala vrátit předmětné pohledávky s úrokem 13 % ročně a pro případ prodlení si strany smlouvy sjednaly úrok z prodlení 36 % ročně. Společnost se zavázala tyto dluhy splácet v pravidelných měsíčních splátkách, avšak 12. splátku u každé smluv již společnost neuhradila a tím se dostala do prodlení. Žalovaný dne 25. 5. 2023 se za všechny smlouvy o úvěru (jistiny i příslušenství) zaručil, a to až do výše 3 000 000 Kč s tím, že se závazky zavazuje vyrovnat při prodlení společnosti delším než 3 měsíce, a to i bez výzvy jemu nebo společnosti. Ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně tato lhůta již uplynula. Dále společnost [právnická osoba] uzavřela se žalobcem smlouvu, na jejímž základě poskytla společnosti částku 3 023 578,66 Kč na splácení úvěrů v celkové výši 8 014 662,50 Kč. Z provedeného dokazování se nepodává, že by poskytnutá částka byla hrazena za žalovaného, ale naopak byla hrazena za společnost a ani skutečnost, že by touto platbou zanikl žalovaný dluh. Žalovaný se k jednání dne 24. 7. 2025 nedostavil a nemohl proto být soudem poučen podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a neunesl proto břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Po právní stránce věc posoudil podle § 2018 odst. 1, § 2020, § 2026 odst. 1, § 2395, § 1935 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žaloba byla podána důvodně. Bylo prokázáno, že žalovaný vůči žalobci prohlásil, že uspokojí mimo jiné žalovanou pohledávku za společností v případě, že společnost tuto pohledávku neuhradí. Žalobce též prokázal existenci obou těchto pohledávek. Pokud žalovaný namítal, že tento jeho závazek byl zrušen, mohlo by se tak stát jen pokud by zajištěný závazek zanikl, nebo pokud by jej splnil. Z provedeného dokazování se nepodává, že by zajištěný závazek v žalovaném rozsahu zanikl (ostatně žalovaný to ani netvrdil) a ani se nepodává, že by žalovaný z titulu ručení čehokoliv hradil. Pokud žalovaný tvrdil, že na předmětný závazek hradila společnost [právnická osoba], čímž jeho závazek zanikl, tak z provedeného dokazování se nepodává, že by citovaná společnost hradila jeho závazek. Ze smlouvy se naopak vyplývá, že závazek je hrazen za společnost, tedy za dlužníka. Aby však žalovanému zanikl jeho ručitelský závazek, musela by společnost [právnická osoba] hradit místo něj. Proto bylo podané žalobě vyhověno a žalobci přiznán nárok z titulu ručení za dlužnou jistinu, úroky a úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve sjednané výši. Soud prvního stupně však omezil celkovou výši plnění, které má žalovaný žalobci uhradit, nejvýše na 3 000 000 Kč, neboť se žalovaný zavázal uhradit nejvýše tuto částku zamítl část žaloby o úroky z prodlení za období, kdy tyto v souhrnu s přiznanými jistinami, úroky a úroky z prodlení převýší smluvní limitaci ručení. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jenž byl v principu v řízení zcela úspěšný, byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v částce 72 829,70 Kč.

3. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal žalovaný včasné odvolán. Namítl, že postupem soudu prvního stupně došlo k závažným procesním vadám, které měly za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Zároveň namítl i nesprávné právní posouzení věci. Poukázal na to, že dne 22. 7. 2025 došlo k převzetí zastoupení žalovaného v předmětné věci advokátem [Jméno advokáta B], který dne 23. 7. 2025 oznámil soudu prvního stupně převzetí zastoupení a současně požádal o odročení jednání nařízeného na den 24. 7. 2025, a to z důvodu nutnosti prostudovat spis a připravit procesní obranu. Soud prvního stupně tuto žádost odmítl s odůvodněním, že „lhůta k přípravě náleží účastníkovi, nikoliv jeho zástupci“ a že žalovaný měl dostatek času zvolit si zástupce dříve. Věc byla projednána v nepřítomnosti žalovaného i jeho právního zástupce. Takový postup odporuje principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení, neboť žalovaný byl zbaven možnosti přednést svou obhajobu, reagovat na důkazy žalobce a navrhnout vlastní důkazy. To představuje odnětí možnosti účinně jednat před soudem (§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 294/01, IV. ÚS 2867/16, II. ÚS 132/18, I. ÚS 148/02. Tvrzení soudu prvního stupně, že dostatek času měl „účastník, nikoliv jeho advokát“ je formalistický přístup, který je v rozporu s účelem zastoupení. Účastník není schopen účinně uplatnit právní argumenty, a proto volí advokáta. Je-li advokátovi objektivně znemožněno seznámit se s věcí a vystoupit, nelze mluvit o účinné právní pomoci, která je zaručena čl. 37 odst. 2 LZPS. Rozhodnutím soudu o neodročení jednání bylo fakticky znemožněno, aby žalovaný prostřednictvím svého zástupce využil základní procesní práva. Jde o vadu, která sama o sobě zakládá důvod ke zrušení rozsudku. Dále namítl i nesprávné právní posouzení sporu, když soud prvního stupně nevyhodnotil skutečnost, že část závazků byla uhrazena třetí osobou ([právnická osoba]), což mohlo mít vliv na rozsah ručitelského závazku (§ 2026 odst. 1 o. z.). Soud bagatelizoval moji námitku o zániku ručení, aniž by provedl dokazování k tomu, zda šlo o plnění za dlužníka nebo za ručitele. Žalovaný prokazoval zánik ručení plněním společnosti [adresa] kde je žalovaný téměř stoprocentním akcionářem a tato společnost plnila jeho vůli, která směřovala k zániku ručitelského závazku tímto plněním. Důkazní břemeno přitom nelze přenášet na absentujícího žalovaného, když jeho absence byla způsobena postupem soudu. Odůvodnění rozsudku je nedostatečné a nepřezkoumatelné – soud pouze shrnul smluvní dokumenty a učinil závěr bez vypořádání se s konkrétní obranou žalovaného. Takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/08, podle něhož nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost odůvodnění představuje porušení práva na spravedlivý proces. Žalovaný proto navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Pokud se týká žádosti o odročení jednání, není na takový postup právní nárok a žádost zástupce žalovaného nebyla důvodná. Žalovaný se ani jednání osobně nezúčastnil. Soud prvního stupně se zcela vypořádal s argumentací žalovaného ve věci samé s tím, že nedošlo k plnění na předmětný dluh zajištěný ručením. Žaloba byla podána až po této dohodě a nejednalo se o plnění vůči žalovanému, ale vůči primárnímu dlužníkovi, a proto ručení žalovaného nadále trvá a nezaniklo.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podaného odvolání a řízení, jež mu předcházelo, podle § 212 ve spojení s § 212a odst. 1, odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a odvolání žalovaného neshledal důvodným.

6. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a jako oddělitelný výrok nebyl předmětem odvolacího přezkumu a nabyl samostatně právní moci (srov. § 206 o. s. ř.).

7. Na základě přezkoumání dosavadního obsahu spisu odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b) odst. 3 o. s. ř. či jinou vadou, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

8. Odvolací soud neshledal pochybení v procesním postupu soudu prvního stupně, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud soud prvního stupně nevyhověl žádosti zástupce žalovaného o odročení jednání nařízeného na 24. 7. 2025. Z obsahu spisu se podává, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán dne 28. 3. 2025. Proti elektronickému platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 3. 4. 2025, který byl žalovanému spolu s návrhem doručen do vlastních rukou dne 16. 4. 2025, podal žalovaný dne 1. 5. 2025 odpor. Podáním ze dne 30. 5. 2025 se žalovaný vyjádřil k návrhu s tím, že již není ručitelem za uvedené závazky. Poukázal na to, že nedošlo k očekávanému čerpání úvěru od žalobce (dříve Nebanka s.r.o.). Při dalších jednáních došlo k dohodě, že bude prodána nemovitost a že úvěr bude splacen z tohoto prodeje a zbylá část bude použita na splacení závazků z úvěru společnosti, a to ve výši 3 023 578 Kč a tím došlo i ke „zrušení“ ručení žalovaného. Dne 4. 6. 2025 soud prvního stupně nařídil jednání na 24. 7. 2025, předvolání bylo doručeno žalovanému dne 4. 6. 2025. K tomuto jednání se dostavil toliko zástupce žalobce. Podáním ze dne 23. 7. 2025 požádal žalovaný v zastoupení advokáta, kterého zvolil dle přiložené plné moci dne 22. 7. 2025, o odročení jednání, neboť zástupce žalovaného neměl s ohledem na převzetí věci dostatek času pro nastudování předmětné věci. Přípisem ze dne 23.7.2025, doručeným zástupci žalovaného dne 24.7.2025 v 5:50 hod., sdělil soud prvního stupně, že žádosti o odročení jednání nebylo vyhověno, když na zajištění zastoupení měl téměř dva měsíce, a jde k jeho tíži, že tak učinil až dva dny před jednáním, čímž neposkytl svému zástupci dostatek času k nestudování věci.

9. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

10. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný byl soudem prvního stupně v souladu s § 115 odst. 2 o. s. ř. předvolán (předvolání doručeno 4. 6. 2025), k nařízenému jednání výrazně více než 10 dnů přede dnem kdy se jednání mělo konat (24. 7. 2025) a měl tak dostatek času k přípravě na jednání, včetně volby zástupce z řad advokátů. Ostatně žalovaný volbu zástupce měl a mohl zvažovat a zajišťovat již od doručení návrhu a elektronického platebního rozkazu (16. 4. 2025), se kterým nesouhlasil. Žalovaný přitom netvrdil, že by zde byly nějaké důvody, které by mu ve včasné volbě zástupce bránily, přesto zástupce zvolil až 22. 7. 2025 (dva dny před termínem nařízeného jednání). Žalovaný ani jeho zástupce se k nařízenému jednání nedostavili, aniž by tvrdili, že by jim v účasti na jednání, kromě uvedeného nedostatku času k nastudování věci advokátem, něco bránilo, přestože zástupce žalovaného byl vyrozuměn ještě před konáním jednání, že žádosti o odročení nebylo soudem vyhověno. Žalovaný přitom již ve vyjádření ve věci svoji obranu vyjevil a navrhl k jejímu prokázání důkazy a ta byla v odvolání pouze zopakována (zánik ručitelského závazku plněním třetí osoby) a nebyly ani navrženy další (nové) důkazy než navržené před soudem prvního stupně. Pokud by se žalovaný či jeho zástupce k jednání dostavili, mohlo jim být případně dáno poučení soudem podle § 118a o. s. ř. či poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení rozhodných skutečností a důkazů k jejich prokázání, pro případ neunesení procesních břemen. Za tohoto stavu tedy nedošlo k žádnému z namítaných porušení procesních práv žalovaného a nelze než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalovaného se za těchto okolností jeví jako účelový a obstrukční, vedený snahou o oddálení pro něj nepříznivého rozhodnutí soudu. Takovému procesnímu postupu však nenáleží právní ochrana, vyplývající ze závěrů judikatury citované žalovaným v odvolání, neboť povinností soudů je postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a nedocházelo ke zneužívání procesních práv (srov. § 2, § 6 o. s. ř.). Žádost žalovaného o odročení jednání proto nebyla včasná ani podaná z důležitého důvodu, a proto soud prvního stupně věc v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal a rozhodl bez přítomnosti žalovaného a jeho zástupce.

11. Z hlediska skutkových zjištění lze poukázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje a pro zjednodušení na něj v souladu se závěry Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 zcela odkazuje, aniž by ho opakoval (viz výše). Proto nebylo třeba za podmínek § 213 o.s.ř. dokazování opakovat či doplňovat. Žalovaný ostatně žádné nová skutková tvrzení ani nové důkazy ve svém odvolání neuplatnil.

12. Soud prvního stupně věc správně posoudil i po právní stránce, když aplikoval na věc odpovídající právní úpravu.

13. Podle § 2018 odst. 1 o. z. kdo věřiteli prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník věřiteli svůj dluh nesplní, stává se dlužníkovým ručitelem. Nepřijme-li věřitel ručitele, nemůže po něm nic žádat.

14. Podle § 2020 o. z. je-li ručením zajištěna pouze část dluhu, nesnižuje se rozsah ručení částečným plněním, zůstává-li dluh nesplněn ve výši, v jaké je zajištěn ručením.

15. Podle § 2026 odst. 1 o. z. ručení zaniká zánikem dluhu, který zajišťuje.

16. Ručení zaniká především ze standardních důvodů majících původ v ručitelském závazku (zásadně nesouvisejících s hlavním závazkem), neboť ručení je samostatným (byť akcesorickým) závazkem. Dále ručení zaniká zánikem hlavního dluhu, tedy typicky splněním (dlužníkem, nikoliv např. jiným ručitelem), dohodou, odstoupením, prominutím dluhu, výpovědí, uplynutím času, převzetím dluhu bez souhlasu ručitele, což je projevem zásady akcesority ručení. Zanikne-li dluh v důsledku narovnání či novace, ručení nezaniká, ale uplatní se pravidlo § 1907 o. z., podle kterého zajištění práv, která jsou předmětem novace nebo narovnání, se vztahuje i na práva z nich vzniklá. Poskytla-li však zajištění osoba třetí, která k novaci nebo k narovnání nepřistoupila, je zavázána nejvýše v rozsahu původního závazku a zůstávají jí zachovány všechny námitky, které mohla proti pohledávce uplatnit, kdyby k novaci nebo k narovnání nebylo došlo.

17. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný vůči žalobci prohlásil, že uspokojí (mimo jiné) pohledávku žalobce za společností [Anonymizováno] příslušenstvím až do výše 3 000 000 Kč v případě, že tato společnost tyto pohledávky žalobce včas a řádně neuhradila. Žalovaný tedy převzal ručení za tyto závazky uvedené právnické osoby ve smyslu § 2018 odst. 1 o. z. a došlo ke vzniku platného ručitelského závazku žalovaného vůči žalobci do výše 3 000 000 Kč. Výše takto zaručeného dluhu nebyla sporná a byla prokázána předloženými listinnými důkazy. Žalovaný se bránil tím, že jeho ručitelský závazek zanikl plněním částky 3 023 578 Kč, kterou v září 2024 zaplatila společnost [právnická osoba] žalobci. Ze žalovaným předložených listin však nelze uzavřít, že by prokazovaly zánik ručení žalovaného, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Žalovaný netvrdil, že by dluh sám uhradil a plnění uvedené třetí osoby, byť by byl žalovaný jejím významným společníkem, nelze považovat za plnění za žalovaného, pokud to nebylo dohodnuto. To však z předložených důkazů nevyplývá. Nebylo též prokázáno, že by tímto plněním zanikl celý ručením žalovaného zajištěný závazek, když ze smlouvy mezi žalobcem a spol. [právnická osoba] vyplývá, že na dluh spol. [Anonymizováno]. ve výši 8 014 662,50 Kč bylo plněno 3 023 578,66 Kč, čímž došlo pouze k částečné úhradě tohoto dluhu. Z této smlouvy tedy vyplývá, že závazek byl hrazen za společnost [Anonymizováno] jako dlužníka, nikoliv za žalovaného jako ručitele a že nedošlo k zániku celého dluhu zajištěného ručením žalovaného. Žalovaný se neúčastí u jednání vzdal práva na případné poučení podle § 118a o. s. ř. o neunesení břemene důkazního k tvrzení o zániku ručení. Za tohoto stavu soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobci přísluší nárok z titulu ručení žalovaného v rozsahu jistinu nesplaceného dluhu, úroků a úroků z prodlení dle § 1970 o. z. ve sjednané výši, nejvýše do částky 3 000 000 Kč, která nepřevyšuje zbytek dluhu vyplývající z předložených listin.

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto soudem prvního stupně v souladu s § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když procesní neúspěch žalobce byl v porovnání s celkovým předmětem řízení, ve kterém uspěl, nepatrný. Správně též byla určena jejich výše, a proto odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění výroku III. rozsudku soudu prvního stupně (bod 17.).

19. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadené výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil.

20. Žalobce byl v odvolacím řízení plně úspěšný, a proto mu náleží proti neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Účelně vynaložené náklady žalobce sestávají z odměny za jeden úkony právní služby ve výši 10 380 Kč (účast u odvolacího jednání dne 27. 11. 2025), náhrady hotových výloh ve výši 450 Kč za uvedený úkon podle § 7 bod 5 za použití § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g) a § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a z náhrady 21 % DPH ve výši 2 274 Kč, tj celkem 13 104 Kč. Jejich zaplacení bylo stanoveno ve lhůtě odpovídající § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř., když zástupcem žalobce je advokát. Nebyl tvrzen ani shledán žádný důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně (§ 150 o. s. ř.).