o určení neexistence práva stavby

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č.j. 36 C 92/2022-126 ze dne 31.5.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO žalované B], [adresa], „nesvědčí právo stavby podle zák. č. 89/2012 Sb., účel: stavba pro dopravu, zřízené ve prospěch této společnosti ke spoluvlastnickým podílům společností [Jméno žalobkyně A]., IČO [Anonymizováno], [adresa] a [Jméno žalobkyně B]., IČO [IČO žalobkyně B], [adresa] každý o velikosti 1/135, na pozemku p. č. [hodnota]“ v katastrálním území [adresa], zapsané na listu vlastnictví č. [hodnota], a zřízené na základě Smlouvy o zřízení práva stavby ze dne 19. 4. 2021, uzavřené se společností [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A], [adresa], s právními účinky zápisu k okamžiku 26. 4. 2021 10:57:10, zápis proveden dne 27. 5. 2021(výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že na náhradě nákladů řízení „ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobkyní b) a 1. žalovanou, 2. žalovanou jsou žalobkyně a) a žalobkyně b) společně a nerozdílně povinny uhradit 1. žalované, 2. žalované částku 17 618 Kč,“ a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných (výrok II.).

2. Soud prvního stupně v odůvodnění skutkově uvedl, že Okresní soud Praha–východ rozhodl rozsudkem č.j. 8 C 104/2016-279 ze dne 11.11.2019, že podílové spoluvlastnictví tehdejšího žalobce [právnická osoba]. a žalované č. 1 [právnická osoba]. (nyní žalobkyně a)) a žalované č. 2 [právnická osoba] (nyní žalobkyně b)) k pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], Obec [adresa], zapsané v Katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (dále též jen „předmětný pozemek“), se zrušuje, označený pozemek se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobce a že žalobce je povinen zaplatit žalované č. 1 částku ve výši 360 264 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, žalované č. 2 částku ve výši 360 264 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem č.j. 28 Co 184/2020-454 ze dne 17.12.2020, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se a) zrušuje spoluvlastnictví účastníků ke shora označenému pozemku, tento se přikazuje do vlastnictví žalobkyně oproti povinnosti zaplatit žalované č. 1 náhradu ve výši 360 264 Kč a žalované č. 2 náhradu ve výši 360 264 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedené rozsudky nabyly právní moci dne 17.2.2021. Nejvyšší soud ale rozhodnutím č.j. 22 Cdo 1338/2021-554 ze dne 28.7.2021 rozhodl, že shora označené rozsudky soudu prvního a druhého stupně se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha–východ k dalšímu řízení. Právní moc nastala dnem 27.8.2021. Podle původních rozsudků soudu prvního a druhého stupně bylo do katastru nemovitostí zapsáno výlučné vlastnické právo společnosti [právnická osoba]., resp. její nástupkyně (nyní žalované č. 1). Po zrušení rozsudků Nejvyšším soudem byl obnoven původní stav zápisu spoluvlastnictví. V mezidobí ale bylo do katastru nemovitostí zapsáno právo stavby podle zákona č. 89/2012 Sb., poslední den trvání práva stavby 26.4.2120, stavby pro dopravu, oprávnění pro [právnická osoba]., [adresa] (nyní žalovanou č. 2) dle smlouvy o zřízení práva stavby ze dne 19.4.2021 s právními účinky vkladu dne 26.4.2021. Podle uvedené smlouvy žalovaná č. 1 zřídila uvedené právo stavby ve prospěch žalované č. 2 k řadě pozemků, včetně předmětného pozemku parc. č. [hodnota].

3. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně uzavřel, že ke vzniku vlastnického práva žalované č. 1 k celému předmětnému pozemku došlo k datu 16.4.2021, kdy byl proveden zápis uvedených rozsudků do katastru, a podané dovolání na této skutečnosti nemohlo nic změnit, stejně jako tvrzená absence úhrady vypořádacího podílu. V době uzavření smlouvy o zřízení práva stavby tak byla žalovaná č. 1 výlučným vlastníkem předmětného pozemku a mohla právo stavby zřídit. Dále soud prvního stupně odmítl tvrzení žalobkyň o neurčitosti smlouvy o zřízení práva stavby, neboť zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, definuje letecké stavby, takže předmět smlouvy je definován zákonem. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce, že při uzavření uvedené smlouvy došlo ke střetu zájmů spočívajícímu v uzavření smlouvy na obou stranách stejnou osobou. Uzavřel, že tuto námitku (relativní neplatnosti smlouvy) nemohou vznést žalobkyně, které se napadeného právního jednání (smlouvy) neúčastnily. Podle výsledku řízení pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, z odůvodnění ani z výroku ale bez pochybností nevyplývá, zda částka 17 618 Kč má být plněna jen jednou, nebo dvakrát (oběma žalovaným zvlášť), a jakým logickým postupem byla podle citovaných ustanovení vypočtena.

4. Proti tomuto rozsudku podaly včasné odvolání pouze obě žalobkyně, a to v celém rozsahu. Shodně uvedly, že zrušením rozsudků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví Nejvyšším soudem s účinky ex tunc nastal stejný stav, jako by žalobkyně nikdy nepozbyly své podíly k předmětnému pozemku, takže žalovaná č. 1 se nikdy nestala výlučným vlastníkem a neměla právo zřídit právo stavby. Princip ochrany právních poměrů třetích osob podle § 243g odst. 2 o.s.ř. se zde podle žalobkyň neuplatní s ohledem na majetkové a personální propojení obou žalovaných. Podíly žalobkyň nicméně zůstaly (nesprávně) zatíženy právem stavby. Žalobkyně setrvaly též na svých námitkách, že smlouva o zřízení práva stavby je neplatná i pro neurčitost, neboť nejsou dostatečně konkrétně specifikovány stavby, pro které bylo smlouvou právo stavby zřízeno, a smlouva je nicotná nebo neplatná také pro střet zájmů fyzické osoby jednající při uzavírání smlouvy za obě žalované současně. Tato námitka žalobkyním podle jejich názoru svědčí, neboť se vztahuje i na ochranu práv třetích osob (typicky věřitelů kontrahentů). Proto navrhly změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby žalobě bylo vyhověno.

5. Žalované se k odvolání vyjádřily tak, že se ztotožnily se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odmítly jednotlivé body argumentace žalobkyň. Právo stavby bylo podle žalovaných zřízeno v dobré víře v tehdejší stav zápisu v katastru nemovitostí a dopadá na něj i ochrana uvedená v § 243g odst. 2 o.s.ř. Smlouva samotná je dostatečně určitá, právní názory na potřebnou míru určitosti popisu staveb se liší. Podrobné vymezení staveb odkazem na projektovou dokumentaci není možné. Námitka relativní neplatnosti při rozporu mezi zájmy společnosti a jednající osoby na straně žalované žalobkyním nenáleží. Proto navrhly potvrzení napadeného rozsudku.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání obou žalobkyň ve věci samé neopodstatněným.

7. Z procesního pohledu považuje odvolací soud za potřebné vypíchnout, že předmětem požadovaného určení byla podle obsahu žalobního žádání neexistence (popsaná slovem „nesvědčí“) práva stavby zřízené označenou smlouvou, ale nikoli na předmětném pozemku parc. č. [hodnota] jako celku, ale ve vztahu „ke spoluvlastnickým podílům“ žalobkyně a) a žalobkyně b), u každé z nich v rozsahu 1/135 k předmětnému pozemku, což je něco jiného, obdobně jako u vlastnického práva, zástavního práva, služebností apod. Nejde o žádnou vadu žaloby. Takto byla jednoznačně vymezena žalobní tvrzení a také žalobní petit, což je pro posouzení věci klíčové. Procesně tedy každá ze žalobkyň uplatňovala své samostatné právo (určení) ke svému vlastnímu spoluvlastnickému podílu na předmětném pozemku (každá bránila svou 1/135), což má vliv nejen na meritum sporu, jak bude dále rozvedeno, ale i na správný výpočet náhrady nákladů řízení.

8. Na tuto okolnost odvolací soud obě strany sporu v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu upozornil předem, aby rozhodnutí odvolacího soudu (jeho zcela odlišné důvody) nebylo pro strany překvapivé. Obě strany tak měly možnost i proti tomuto závěru argumentovat, což se nestalo. Žalobkyně setrvaly na svých věcných námitkách, jinak pouze uvedly, že navrhují zrušení rozsudku soudu prvního stupně, aby bylo zachováno „právo na dvojinstančnost“ soudního řízení.

9. Zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu a poté i Nejvyššího soudu, však byla vývojem legislativy i judikatury dávno překonána (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, z novějších např. sp. zn. 23 Cdo 443/2019, nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3086/19). Dvojinstančnost tak není obecnou zásadou občanského soudního řízení, natož ústavní zásadou (právem žalobkyň). Odvolací soud je naopak plnohodnotnou skutkovou i právní instancí.

10. Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit v tom, že skutkový stav, jak je shora popsán, ani nebyl mezi účastníky sporný. Tomu odpovídají i odvolací námitky. Rozhodující pro posouzení věci je v daném případě posouzení právní. Odvolací soud proto zcela odkazuje na podrobná dílčí skutková zjištění o vývoji řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětnému pozemku mezi žalobkyněmi a žalovanou č. 1 (resp. její předchůdkyní), v opačném právním postavení než v tomto řízení, a zjištění o postupných změnách zápisu vlastnického práva a práva stavby v katastru nemovitostí, včetně obsahu sporné smlouvy. Nic z toho není třeba opakovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Mezi stranami bylo i v odvolacím řízení nesporné, že paralelní řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem dosud nebylo skončeno, takže aktivní legitimace žalobkyň ve vztahu k jejich podílům na předmětném pozemku trvá.

11. Základní předpoklady úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou dva. První podmínkou je, že na požadovaném určení (na tom co má být určeno) je naléhavý právní zájem (viz § 80 o.s.ř.). Druhou podmínkou je, že účastníci řízení mají věcnou legitimaci (aktivní a pasivní). Jde o dva rozdílné, byť související, předpoklady. Zatímco naléhavý právní zájem je spíše obecnou (objektivní) kategorií, věcná legitimace je ryze individuální (subjektivní) kategorií.

12. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo (žalobce) nebo kde by se bez tohoto určení (jeho) právní postavení stalo nejistým, resp. se daným určením vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí zakládá naléhavý právní zájem na určení jiného (faktického) právního stavu. Na základě uvedeného určení pak lze provést změnu zápisu v katastru nemovitostí.

13. Odvolací soud se v tomto směru neztotožňuje s implicitním (explicitně nevyjádřeným) závěrem soudu prvního stupně, že na požadovaném určení neexistence práva stavby ke spoluvlastnickým podílům žalobkyň na předmětném pozemku je dán naléhavý právní zájem. Takový rozsudek by totiž nemohl být podkladem zápisu do katastru nemovitostí, takže právní postavení žalobkyň by se tím nestalo jistějším či méně ohroženým. Již z tohoto důvodu je třeba žalobu v této části zamítnout, a to bez ohledu na to, vůči komu směřuje a zda je jinak věcně opodstatněná (jak argumentují žalobkyně) či neopodstatněná (jak uvedl soud prvního stupně ve shodě se žalovanými). Proto se odvolací soud argumenty soudu prvního stupně ani odvolacími námitkami nezabýval, neboť se míjejí s tím, co je pro posouzení žaloby podstatné.

14. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od 1.1.2014). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

15. Podle § 1240 odst. 1 o.z. může být pozemek zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít na povrchu nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou.

16. Podle § 1242 o.z. právo stavby je věc nemovitá. Stavba vyhovující právu stavby je jeho součástí, ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech.

17. Podle § 1243 o.z. se právo stavby nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci. Právo stavby zřízené smlouvou vzniká zápisem do veřejného seznamu. Zápisu do veřejného seznamu podléhá i právo stavby vzniklé rozhodnutím orgánu veřejné moci.

18. Institut práva stavby upravený § 1240 a násl. o.z. je v právní úpravě od 1.1.2014 nový, souvisí s novým uplatněním historické zásady, že povrch ustupuje půdě (superficies solo cedit). Stavba jako taková proto nově (až na výjimky) nemůže být samostatnou věcí v právním smyslu, ale obvykle je buď součástí pozemku, jako jeho povrchové ztvárnění, vlastnost (srov. § 506 o.z. a také např. § 1084 odst. 1 o.z.), nebo součástí práva stavby (srov. § 1242 o.z.). To platí pro stavby nově vzniklé, popř. pro stavby, u kterých k takovému splynutí došlo (viz § 3054 a násl. o.z.), nebo u nichž bylo právo stavby zřízeno vždy od 1.1.2014 dále.

19. Právo stavby je novým věcným právem k věci cizí a z povahy tohoto práva i podle textu zákona ho lze zřídit a zapsat do katastru nemovitostí pouze k pozemku jako celku, nikoli ke konkrétnímu spoluvlastnickému podílu na pozemku, byť by byl pozemek ve spoluvlastnictví.

20. Každý ze spoluvlastníků je sice podle § 1121 o.z. úplným vlastníkem svého podílu, může s ním tedy samostatně nakládat a je k jeho vlastnické ochraně i aktivně legitimován (viz výše), spoluvlastnický podíl nicméně podle § 1122 odst. 1 o.z. vyjadřuje jen míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

21. V odůvodněných případech tedy spoluvlastnický podíl nemůže být samostatným předmětem práva nebo právního vztahu, což je právě případ práva stavby. To ostatně odpovídá aktuálnímu prokázanému stavu zápisu v katastru nemovitostí.

22. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud dovozují, že na základě neplatné či nicotné smlouvy, resp. na základě obnovení spoluvlastnictví po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu by právem stavby měly (mohly) být nezatížené jejich podíly na předmětném pozemku. Takové určení, i kdyby k němu došlo, by nemohlo být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, neboť na podílech žalobkyň ani na podílu žalované č. 1 ve skutečnosti právo stavby žalobkyně nevázne, takže ho nelze u vymezených podílů ani vymazat a na jiném podílu (žalované č. 1) naopak ponechat. Proto na požadovaném určení nemůže mít ani jedna ze žalobkyň naléhavý právní zájem.

23. Jinou otázkou by bylo určení neexistence práva stavby na celém předmětném pozemku. To ale nebylo předmětem žalobního žádání. Proto není třeba řešit shora popsané věcné námitky.

24. Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ve věci samé, byť ze zcela jiného důvodu, a proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku I. věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

25. Částečně nesprávný je ovšem nákladový výrok II. Pokud každá ze žalobkyň učinila předmětem řízení určení neexistence práva stavby ke svému spoluvlastnickému podílu, jde v dané věci o dvě samostatná řízení (určení) kumulovaná v jednom (o tzv. subjektivní kumulaci), neboť obě žaloby by mohly být projednány i samostatně (viz též § 91 o.s.ř.). Tomu musí odpovídat i výpočet a placení nákladů.

26. U každé ze žalobkyň jde o právo stavby, kde se tarifní hodnota sporu určuje podle speciálního ustanovení § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024, a nikoli podle písm. a), jak uvedl soud prvního stupně. Určení tarifní hodnoty dokonce podle obecného ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu nepovažuje odvolací soud za správné, byť i právo stavby je (také) nemovitou věcí. Odměna za jeden úkon právní služby advokáta tak podle § 7 advokátního tarifu činí 2 500 Kč a nikoli 2 300 Kč, jak uvedl soud prvního stupně. Dále je třeba postupovat podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu a u dvou společně zastupovaných osob na straně žalované snížit odměnu o 20 %, nicméně pro každou ze žalovaných. Odměna za jeden úkon právní služby advokáta za zastupování obou žalovaných tak činí v každém sporu 2x 2 000 Kč, celkem 4 000 Kč. Ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu v případě subjektivní kumulace naopak nepoužije.

27. Odvolací soud dále nesdílí názor soudu prvního stupně, že zástupce žalovaných učinil ve věci před soudem prvního stupně účelně 7 úkonů právní služby. Za účelné lze považovat toliko 4 úkony odměňované v plné výši podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí věci, vyjádření k žalobě a 2× účast na jednání soudu) a 1 úkon odměňovaný v poloviční výši podle § 11 odst. 2, 3 advokátního tarifu (procesní návrh na pokračování v řízení, které bylo přerušeno). Nahlížení do spisu je obvykle třeba považovat za součást úkonu, ke kterému se váže (např. převzetí zastoupení, účast na jednání), ledaže jsou dány vážné důvody pro samostatnou náhradu, což se v daném případě nestalo. Zástupce žalovaných ostatně tento úkon k náhradě ani (správně) nepožadoval. Samostatně se nenahrazují ani úkony, které jen doplňují úkony předchozí (např. doplňují jiné vyjádření či účast u jednání), ledaže byl další úkon vyvolán novou aktivitou protistrany či odlišným názorem soudu, což se také nestalo. K uvedeným úkonům náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, v daném případě ale náleží pouze polovina, neboť úkony byly provedeny v obou řízeních společně. K tomu náleží i DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkové náklady žalovaných ve věci žalobkyně a) tak činily 22 688 Kč (4x 4 000 Kč + 1x 2 000 Kč + 5x 150 Kč + DPH). Totéž platí pro věc žalobkyně b). V tomto směru (kdo, komu a kolik platí) odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil nákladový výrok soudu prvního stupně. Ve zbytku (kde a kdy se platí) rozhodl soud prvního stupně správně podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř., proto odvolací soud v této části výrok II. podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

28. O nákladech odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. podle stejných principů, pouze s tím rozdílem, že účast u jednání odvolacího soudu dne 10.1.2025 se již podle přechodných ustanovení řídí advokátním tarifem ve znění od 1.1.2025 a odměna advokáta i náhrada režijního paušálu je vyšší. Procesně úspěšným žalovaným tak odvolací soudu přiznal v každé věci odměnu za zastoupení advokátem za 1 úkon právní služby po 4 000 Kč (sepis vyjádření) a s tím spojenou paušální náhradu hotových výdajů ve výši 150 Kč a dále za 1 úkon právní služby po 5 920 Kč (účast u jednání) a s tím spojenou paušální náhradu hotových výdajů ve výši 225 Kč. Jiné náklady nebyly k náhradě požadovány. K tomu opět náleží i DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkové náklady žalovaných ve věci žalobkyně a) tak v odvolacím řízení činily 12 457 Kč (1x 4 000 Kč + 1x 5 920 Kč + 150 Kč + 225 Kč + DPH). Totéž platí pro věc žalobkyně b). O místě a době plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Žádný důvod k odepření či snížení náhrady podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.