o vydání věci,

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla ve výroku I. zamítnuta žaloba z 29.7.2022 o vydání věcí - sedmi klíčů, a to: klíče od vstupní branky na pozemek parcelní číslo [hodnota] v k. ú. [adresa], klíče od vjezdové brány na pozemek, nacházející se na pozemku parcelní číslo [hodnota] v k. ú. [adresa], klíče od brány spojující zahradu a dvůr nacházející se na pozemku parcelní číslo [hodnota] v k. ú. [adresa], klíče od mříží ke vchodu na půdu tzv. dolní chalupy – stavba č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], klíče od mřížových dveří vstupu do tzv. dolní chalupy – stavba č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], klíče od vchodových dveří do tzv. dolní chalupy – stavba č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] a klíče od mříží do sklepa tzv. dolní chalupy – stavba č. p. [Anonymizováno][Anonymizováno]v k. ú. [adresa]. Ve výroku II. bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 20 537,80 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

2. Původní žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], nar. 4.3.1929, se daného nároku domáhal s tím, že je spoluvlastníkem dotčených nemovitostí (v rozsahu id. ½), sestávajících vedle pozemků též ze dvou chalup, tzv. horní a dolní, tvořících kdysi (spolu s třetím stavením stodoly) zemědělskou usedlost. Druhým spoluvlastníkem s id. podílem ½ byla jeho manželka [tituly před jménem] [jméno FO], zesnulá 5.3.2021, jíž žalobce tento podíl v roce 2016 daroval. Spoluvlastníci společně užívali především dolní chalupu, žalovaná jakožto dcera manželky žalobce zde svou matku a žalobce navštěvovala, případně nemovitost spoluužívala na základě souhlasu obou spoluvlastníků s takovým užíváním. Po smrti manželky žalobce její dcera (žalovaná) znepřístupnila žalobci budovu tzv. dolní chalupy. Žalobce zde měl i řadu svých movitých věcí (charakterem tvořících převážně vybavení dané chalupy včetně nábytku, obrazů, loveckých trofejí apod.). Zamezením vstupu do chalupy mu tak znepřístupnila i tyto jeho movité věci a znemožnila mu jejich užívání. Na dolní chalupě vyměnila klíč (a později i dveře) a na žádost žalobce o vydání klíčů reagovala odmítavě s tím, že je dědičkou po zesnulé manželce žalobce, a má tak shodná práva jako spoluvlastnice. Později v řízení zdůrazňovala své právo na soukromí. Žalovaná též poukazovala na to, že žalobce má (naopak) klíče od horní chalupy, kterými ona nedisponuje.

3. V průběhu řízení došlo k mediaci, jejímž výsledkem sice nebyla dohoda o předmětu tohoto řízení, nicméně původní žalobce a žalovaná dospěli k dohodě o vzájemném předání movitých věcí nacházejících se v horní a dolní chalupě. V průběhu řízení také původní žalobce daroval svůj spoluvlastnický podíl současné žalobkyni, a soud prvního stupně proto rozhodl dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), o jejím vstupu do řízení na místo dosavadního žalobce.

4. Při zamítnutí uplatněného nároku soud prvního stupně vyšel ze závěru, že bylo prokázáno, že žalovaná užívá tzv. dolní chalupu na základě dohody spoluvlastníků, kterou sice žalující strana sporovala, nicméně dle soudu prvního stupně je tento závěr opřen jednak o účastnickou výpověď žalované, a dále o obsah protokolu o předání movitých věcí ze dne 5.4.2024, v němž bylo vysloveno, že žalovaná předává žalobci „z jí výlučně užívané dolní chalupy“ v protokolu uvedené movité věci, a obdobně naopak, že žalobce „z jím výlučně užívané horní chalupy“ předává určité věci žalované. Soud prvního stupně zdůraznil, že dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná, že podíloví spoluvlastníci jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků. Za stavu, kdy původní dohoda o užívání společné věci nebyla změněna dohodou novou, ani nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků, je právní nástupce původního spoluvlastníka povinen stávající dohodu o užívání společné věci respektovat a nemůže se s úspěchem domáhat soudního rozhodnutí o jiném způsobu jejího užívání jednotlivými spoluvlastníky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2017, sp.zn. 22 Cdo 4201/2017, též konstatoval, že změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci. Dle soudu prvního stupně jsou účastníci podílovými spoluvlastníky dotčených nemovitostí a ve vztahu k jejich užívání uzavřeli dohodu v tom smyslu, že dolní chalupu užívá žalovaná a horní chalupu žalobkyně (s rodinou), a s tímto žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle procesního úspěchu ve sporu.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávnost závěru o existenci dohody spoluvlastníků o uváděném rozděleném užívání chalup. Zdůraznila, že ze strany žaloby bylo během celého řízení tvrzeno a prokazováno, že k uzavření takové dohody nikdy v minulosti nedošlo. Byla to žalovaná, která bez dohody se spoluvlastníkem svévolně obsadila tzv. dolní chalupu, vyměnila klíče a znemožnila druhému spoluvlastníku přístup do ní. Pokud soud svůj závěr o dohodě dovozoval z účastnické výpovědi žalované a protokolu o předání movitých věcí, žalobkyně zdůraznila, že přitom vůbec nevzal v potaz, že jediný žijící účastník této údajné dohody [tituly před jménem] [jméno FO] uzavření takové dohody jednoznačně po celou dobu řízení vylučuje, a obdobně nevzal v potaz ani svědeckou výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], syna původního žalobce. Ze vzájemné komunikace stran vyplývá, že dolní chalupu užívali společně jak [tituly před jménem] [jméno FO], tak jeho manželka [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve vztahu k protokolu o předání movitých věcí pak žalobkyně poukazovala na to, že daný protokol byl připraven právě žalovanou. Dle žalobkyně zřejmě účelově zde byla vložena i formulace o „výlučném“ užívání té které chalupy. Žalobkyně však zdůrazňovala, že daný protokol sloužil pouze ke specifikaci movitých věcí, které si strany předávají, a v žádném případě neměl potvrzovat, že by kdy v minulosti byla uzavřena (soudem dovozená) dohoda o užívání společných nemovitých věcí. V této souvislosti připomínala opakovaná odmítavá vyjádření žalující strany k žalovanou taktéž opakovaně používanému termínu o „výlučném“ užívání obou chalup, kdy žalobce zdůrazňoval, že žádné výlučné užívání horní a dolní chalupy neexistuje a nikdy nebylo dohodnuto a odsouhlaseno. Poukazovala též na to, že sama žalovaná svůj odmítavý postoj k uplatněnému nároku opírala o „právo spoluvlastníka na soukromí“, kdy měla za to, že toto její právo je „nadřazeno právu spoluvlastníka užívat společnou věc kdykoliv a bez jakéhokoliv omezení“. Její obrana se tak dle žalobkyně opírala o jinou argumentaci než soudem prvního stupně dovozenou dohodu o užívání společné věci. Žalobkyně též připomínala, že žaloba byla podána v roce 2022, kdy ještě nebylo skončeno dědické řízení po zesnulé matce žalované; posléze, kdy se žalovaná stala spoluvlastníkem nemovitostí (míněno, kdy byla potvrzena v dědickém řízení jako dědička daného spoluvlastnického podílu), původní žalobce tuto skutečnost respektoval a bránil se pouze tomu, že by neměl mít stejné právo držet klíče jako žalovaná. Nepožadoval, aby žalovaná nedržela klíče od dolní chalupy, ale žádal, aby takové právo měl i on (resp. nyní jeho procesní nástupkyně, současná žalobkyně). Žalobkyně tak měla za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil zjištěné skutečnosti a důkazy, které měl k dispozici, a navrhovala změnu rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání zčásti opakovala argumentaci z předchozího průběhu řízení včetně oprávnění závětní dědičky nakládat s nemovitostmi v pozůstalosti i před skončením dědického řízení. Opakovala též, že žalobkyně opírá svůj nárok o právo spoluvlastníka užívat společnou věc, zatímco žalovaná se opírá o své právo na soukromí a nedotknutelnost obydlí, kdy se domnívá, že toto její právo je nadřazeno právu spoluvlastníka užívat společnou věc kdykoliv a bez omezení. Dále uváděla, že původní žalobce měl vždy klíče od dolní chalupy i na pozemek a nikdy netvrdil, že by mu žalovaná klíče odcizila. Připouštěla však, že do dolní chalupy (po zásazích a odvrtání zámků synem původního žalobce) nechala nainstalovat nové dveře a opatřila vstupy novými zámky. Dle žalované dohodu o umožnění vstupu do nemovitostí jednotlivými spoluvlastníky projednávanou v rámci mediačního jednání zmařil původní žalobce, neboť jeho návrhy byly pro žalovanou neakceptovatelné. Žalovaná též odmítla, že by do předávacího protokolu účelově vložila slova o „výlučném užívání“ chalup a poukazovala na to, že daný protokol byl odsouhlasen a podepsán zástupcem původního žalobce, jeho synem [tituly před jménem] [jméno FO], a že je vyloučeno, aby si neuvědomoval spojení slov „výlučné užívání“. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

7. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně po vyjasnění situace ohledně jednotlivých klíčů, jejichž vydání bylo žalobou požadováno, se souhlasem žalované zčásti svou žalobu zpět, a to ve vztahu ke klíči od vstupní branky na pozemek parc. č. [hodnota], dále ke klíči od vjezdové brány na pozemek, nacházející se na pozemku parc. č. [hodnota] a ohledně klíče od mříží do sklepa tzv. dolní chalupy – stavba č. p. [Anonymizováno], to vše v k.ú. [adresa], s tím, že tyto klíče má žalobkyně k dispozici. V této části tak byl odvolacím soudem podle § 222a odst. 1 o.s.ř. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno (viz výrok I. tohoto rozsudku).

8. Ve zbývající části Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a po částečném zopakování dokazování dle § 213 o.s.ř. shledal odvolání žalobkyně opodstatněným.

9. Ve vztahu ke klíči od brány spojujícímu zahradu a dvůr nacházející se na pozemku parc.č. [hodnota] v k.ú. [adresa] [v žalobě označenému pod písm. c)] odvolací soud vyšel z výslovné deklarace žalované při jednání odvolacího soudu o tom, že je připravena tento klíč žalobkyni vydat a uplatněný nárok v tomto rozsahu uznává.

10. Ve vztahu ke zbývajícím třem klíčům, jejichž vydání zůstalo předmětem řízení, a které se všechny vztahovaly k tzv. dolní chalupě, odvolací soud vyšel z nesporných tvrzení obou stran, že dotčené klíče drží žalovaná, přičemž poté, co vyměnila zámky a případně i vstupní dveře do dolní chalupy, žalobce těmito klíči nedisponuje a žalovaná mu je odmítá vydat s poukazem na své soukromí v dolní chalupě. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že původní žalobce se svou manželkou jakožto spoluvlastníci dotčených nemovitostí užívali společně tyto nemovitosti, aniž by existovala jakákoli formalizovaná dohoda o výlučném užívání jednotlivých chalup jednotlivými spoluvlastníky. Toto zjištění vyplynulo již z vlastních tvrzení obou stran v řízení. Od počátku tuto verzi konstantně tvrdí žalující strana. Rovněž ze strany žalované bylo připuštěno, že žalobce obýval spolu s její matkou dolní chalupu (kterou užívala dle svých tvrzení spolu s nimi). Toto společné užívání dolní chalupy bylo žalovanou (prostřednictvím jejího zástupce) výslovně potvrzeno i v předžalobní komunikaci stran, v dopise ze dne 7.4.2022, v němž bylo deklarováno, že žalovaná užívá dolní chalupu v rozsahu, ve kterém ji užívala před úmrtím [tituly před jménem] [jméno FO] společně s žalobcem a že ji užívá v rozsahu, který byl schválen spoluvlastníky za života [tituly před jménem] [jméno FO] (viz čl. 12). K užívání dolní chalupy se žalovaná vyjadřovala i před Policií ČR v trestní věci šetřené na podnět trestního oznámení původního žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], jež byla následně odložena usnesením Policie ČR ze dne 8.8.2022 pod č.j. [adresa] (s tím, že ve věci nejde o trestný čin a není na místě věc vyřídit jinak). Dle odůvodnění uvedeného usnesení v oznámení oznamovatel uvedl, že žalovaná „na chalupě v [adresa] neoprávněně zabrala jeden ze dvou obytných domů, odmítá vydat klíč a nechala vyměnit klíč od mřížových dveří dolní chalupy“, přičemž „klíče [jméno FO], [jméno FO] i náhradní se ztratily“. K užívání chalupy v [Anonymizováno] se žalovaná na dané trestní oznámení policii vyjádřila tak, že „horní chalupu užíval [právnická osoba], dolní chalupu od roku 2005 užívala její matka [jméno FO] s docentem [jméno FO] a s ní osobně, přičemž sama [Anonymizováno] užívala takzvaný lovecký pokoj, jeden pokoj užívala výhradně maminka a [jméno FO] užíval obývací pokoj, společně pak užívali kuchyň“. Dále uvedla, že na podzim 2021 nechala vyměnit zámek u mříží dolní chalupy z důvodu poškození původního zámku, a tvrdila, že [jméno FO] chtěla předat nový klíč, ale on to odmítl s tím, že na chalupu už nepojede, a to i přesto, že mu [Anonymizováno] nabízela odvoz. Policie ČR v citovaném usnesení danou trestní věc odložila s tím, že ve vztahu k neoprávněnému „obsazení“ chalupy v [Anonymizováno], konstatovala, že vlastníky této nemovitosti byli [tituly před jménem] [jméno FO] a zemřelá [tituly před jménem] [jméno FO], přičemž [tituly před jménem] [jméno FO] (žalovaná) tuto nemovitost užívala již v minulosti společně se svou matkou a žalobcem. Bylo podotknuto, že skutečnost, že jeden z vlastníků zemřel, neznamená, že druhý z vlastníků je jediným vlastníkem nemovitosti, a že je třeba vyčkat na rozhodnutí v dědickém řízení. Policie na závěr konstatovala, že pro žalobce jakožto osobu vyššího věku, i jeho rodinné příslušníky, jsou naschvály žalované psychicky zatěžující, chování žalované je nepřístojné a vůči osobě vyššího věku značně nevhodné, nicméně nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, a proto byla věc odložena (viz usnesení Policie ČR z 8.8.2022 na č.l. 215).

11. Pokud soud prvního stupně založil svůj názor o dohodě spoluvlastníků o (rozděleném) užívání obou chalup jednotlivými spoluvlastníky vedle účastnické výpovědi žalované též na předávacím protokolu ze dne 5.4.2024, odvolací soud se po zopakování tohoto důkazu s takovým závěrem neztotožnil. Předně je třeba zdůraznit, že nejen z vlastního předávacího protokolu, ale též z celého průběhu řízení bylo bez pochyb zřejmé, že dohoda stran o specifikaci movitých věcí nacházejících se v obou chalupách a o jejich vzájemném předání, kdy toto předání potvrzoval právě dotčený předávací protokol, nikterak nezahrnuje jakoukoli dohodu o dalším užívání obou chalup, a to ani ve smyslu potvrzení nějaké starší dohody, ani ve smyslu sjednání dohody nové. Předávající protokol se vztahoval pouze k dílčí dohodě stran týkající se movitých věcí v obou chalupách, včetně vlastnictví účastníků k těmto věcem a jejich následnému předání z držení druhého účastníka. Množství všech možných movitých věcí ve vlastnictví původního žalobce, které byly dle protokolu vydány žalovanou ze všech různých místností dolní chalupy, svědčí výmluvně o tom, že původní žalobce zcela bez pochyb užíval (celou) danou dolní chalupu až do doby, kdy mu toto užívání bylo žalovanou v důsledku výměny klíčů znemožněno. Rovněž naopak movité věci z horní chalupy (byť jejich množství bylo podstatně nižší) předávané žalované svědčily o tom, že předchůdkyně žalované, zesnulá manželka původního žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], užívala (též) horní chalupu. Pokud bylo v protokolu použito slovního obratu „[Anonymizováno] předává [jméno FO] z jí výlučně užívané dolní chalupy níže uvedené věci ve vlastnictví [jméno FO] umístěné v uvedených prostorech této chalupy“, a podobný obrat byl použit ohledně předání věcí z horní chalupy, bylo dle odvolacího soudu bez jakýchkoli rozumných pochyb zřejmé, že v kontextu dosavadního (a dále trvajícího) sporu se jednalo pouze o dílčí dohodu stran týkající se právě a pouze předávání movitých věcí. Obrat o „výlučném užívání dolní chalupy“, či horní chalupy, zjevně pouze popisoval stávající faktický stav věcí, aniž by jakkoli potvrzoval oprávněnost (právní nespornost) tohoto stavu, a sloužil k místní lokalizaci specifikovaných věcí. Nic ve smyslu potvrzení či sjednání dohody o výlučném užívání dotčených chalup jednotlivými spoluvlastníky z daného protokolu nevyplývá. Naopak s ohledem na celý průběh řízení, kdy žalující strana konstantně setrvávala na podané žalobě a tvrzení o svévolném a neoprávněném zabrání dolní chalupy pro výlučné potřeby pouze žalované bez souhlasu žalobce, bylo zjevné, že při podpisu tohoto protokolu vůle stran (resp. minimálně žalobce) k žádné podobné dohodě nesměřovala, nebyla vyjádřena a nelze ji tak vykládat.

12. Závěr soudu prvního stupně o dohodě spoluvlastníků o výlučném užívání jednotlivých staveb obou chalup se proto ve svém důsledku opíral pouze o účastnickou výpověď žalované. Ta sama však nespornou okolnost, že brání druhému spoluvlastníkovi v užívání společné nemovitosti – dolní chalupy a nechce mu vydat od ní klíče, odůvodňovala primárně svým právem na soukromí a tím, že žalobce (resp. nyní žalobkyně) může užívat horní chalupu, od níž zase naopak nemá klíče ona (k čemuž žaloba upozorňovala, že klíče jsou pro žalovanou už několik let připraveny, o čemž byla informována, avšak nemá o jejich převzetí zájem).

13. Za uvedených okolností odvolací soud shrnuje, že závěr soudu prvního stupně o dohodě spoluvlastníků o výlučném užívání horní a dolní chalupy jednotlivými spoluvlastníky byl v rozporu se shora popsanými výsledky dokazování. Předávací protokol o předání movitých věcí, o nějž zejména svůj závěr soud prvního stupně opřel, o takovéto dohodě nesvědčí, a v kontextu veškerých dalších zjištění podávajících se jak z provedených důkazů, tak z tvrzení stran v celém průběhu řízení nelze takový závěr dovodit ani výkladem vůle stran při podpisu dané listiny. Závěr soudu o dohodě spoluvlastníků o rozděleném užívání chalup pak nelze dovodit jen z účastnické výpovědi jedné strany sporu, nadto rozporné s jejími jinými vlastními vyjádřeními (viz výše uvedený dopis ze dne 7.4.2022 nebo vyjádření pro policii při prošetřování podaného trestního oznámení).

14. Odvolací soud má naopak na základě shora uvedeného za prokázané, že mezi původními spoluvlastníky [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] existovala (minimálně konkludentní) dohoda o společném užívání veškerých nemovitostí v areálu dané zemědělské usedlosti, kdy konkrétní užití určitých prostor bylo vždy až do smrti [tituly před jménem] [jméno FO] v podstatě věcí ad hoc dohody členů rodiny, jak je ostatně v obdobných případech zcela běžné a odpovídá obvyklému běhu věcí.

15. Podle § 1117 o.z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

16. Podle § 1126 odst. 1 o.z. každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů.

17. Podle § 1129 odst. 1 o.z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud.

18. V daném případě, jak již uvedeno shora, odvolací soud má za prokázanou dohodu bývalých spoluvlastníků manželů [jméno FO], právních předchůdců současných spoluvlastnic (a účastnic řízení) o společném užívání dotčených nemovitostí, tj. i dolní a horní chalupy oběma spoluvlastníky.

19. Odvolací soud (na rozdíl od tohoto skutkového závěru) pak sdílí se soudem prvního stupně správná východiska a použitelnost závěrů jím citované judikatury na danou věc o tom, že dohoda podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí je bezformálním právním úkonem a nemusí být písemná, že podíloví spoluvlastníci jsou svými smluvními projevy vázáni, nedojde-li ke změně poměrů nebo není-li dohoda nahrazena novou dohodou všech spoluvlastníků, a za stavu, kdy původní dohoda o užívání společné věci nebyla změněna dohodou novou, ani nahrazena rozhodnutím většiny spoluvlastníků, je právní nástupce původního spoluvlastníka povinen stávající dohodu o užívání společné věci respektovat a nemůže se s úspěchem domáhat soudního rozhodnutí o jiném způsobu jejího užívání jednotlivými spoluvlastníky, přičemž změna v osobě jednoho ze spoluvlastníků sama o sobě bez dalšího není podstatnou změnou poměrů, která by měla vliv na vázanost smluvních projevů spoluvlastníků o užívání společné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2017, sp.zn. 22 Cdo 4201/2017).

20. K samotné žalobě na vydání klíčů se pak doplňuje, že předmětné klíče je nutno považovat za příslušenství společné nemovitosti. Pokud jsou obě účastnice jakožto rovnodílné spoluvlastnice oprávněny na základě dosavadní (dosud nezměněné) dohody předchozích spoluvlastníků ke společnému užívání i této konkrétní nemovitosti, je žalovaná, jež zadržováním klíčů brání žalobkyni v jejím užívání, povinna tyto klíče vydat. Požadavkem na vydání dotčených klíčů od dolní chalupy se žalobkyně domáhá ochrany práva držby ke společné věci, k níž má jako spoluvlastník podle shora citované právní úpravy právo k celé věci (omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka). Právní teorie uznává „převzetí klíčů“ (příslušenství) za projev uchopení se držby (nemovité) věci, je-li tento projev doprovázen držební vůlí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005). Tyto předpoklady byly v daném případě naplněny. Právo žalobkyně na (spolu)užívání předmětné dolní chalupy plyne z existující a dosud nezměněné předchozí dohody spoluvlastníků o společném užívání společné věci. Žalovaná, jež disponuje stejným podílem na věci jako druhá spoluvlastnice, nemůže jen svým jednostranným rozhodnutím druhého spoluvlastníka ze správy a dosavadního dohodnutého (spolu)užívání společné věci takto vyloučit. Nárok žalobkyně na vydání klíčů tak byl shledán důvodným a po právu.

21. S ohledem na vše shora uvedené byl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změněn podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že žalobě bylo (v rozsahu zbývajícím po učiněném částečném zpětvzetí žaloby) vyhověno.

22. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla úspěšná pouze v části, zatímco v části, v níž bylo řízení zastaveno, by byla povinna hradit náklady řízení protistrany, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedené hodnocení (porovnatelného) procesního úspěchu ve věci se vztahuje shodně i na odvolací řízení, a proto bylo shodně rozhodnuto i ve vztahu k nákladům odvolacího řízení.