o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud [adresa]-západ rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka] (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), ve výroku I. tak, že vyhověl plně žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení 8,25 % p.a. z této částky od [datum] do zaplacení. Žalobkyně svůj nárok opírala o dohodu o uznání dluhu, která byla mezi stranami uzavřena dne [datum] v návaznosti na předchozí uzavřenou rezervační smlouvu a smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v předmětné dohodě o uznání dluhu si strany potvrdily, že předtím uzavřely rezervační smlouvu a následně smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní, v níž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni do [datum] částku [částka], což neučinila. Žalovaná v dohodě o uznání uznala, že žalobkyni dluží částku [částka], a učinila nesporným, že v této výši vznikla žalobkyni jejím jednáním škoda. V dohodě o uznání dluhu se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku [částka] do [datum], kdy v případě zaplacení této částky do uvedené lhůty se žalobkyně zavázala nevymáhat po žalované zbytek dluhu. Žalovaná z této částky zaplatila pouze první splátku ve výši [částka], nic dalšího již neuhradila. Žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě částky [částka] jako smluvní pokuty ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní dopisem z [datum]. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když zdůraznil účinek uznání dluhu, jímž je existence vyvratitelné domněnky, že dluh v okamžiku jeho uznání trvá. Žalovaná dle soudu prvního stupně až po lhůtě poskytnuté soudem nově začala tvrdit, že nebyla schopna porozumět následkům svého jednání v době podpisu dané smlouvy o smlouvě budoucí a dohody o uznání závazku, a proto k platnému uznání nedošlo. Soud prvního stupně považoval tuto obranu za opožděnou a účelovou. Žalovanou k těmto tvrzením předložený důkaz lékařskou zprávou ze září 2022 praktické lékařky žalované [tituly před jménem] [jméno FO], v níž daná lékařka dovozovala, že žalovaná nemohla v únoru 2021 porozumět důsledkům podepsané rezervační smlouvy, nepovažoval soud prvního stupně za způsobilý vyvrátit domněnku o existenci závazku. Odmítl taktéž žalovanou navržený důkaz znaleckým posudkem (k jejímu zdravotnímu stavu) jako rozporný se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Jako opožděnou obranu označil i tvrzení žalované o rozporu účastníky sjednané smluvní pokuty ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy kupní, kdy žalovaná dle soudu prvního stupně ani nenavrhla k důkazu tuto smlouvu, kde měla být smluvní pokuta sjednána. Právně věc posuzoval s odkazem na ustanovení § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), upravující uznání dluhu. O nákladech řízení rozhodl za použití § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) v souladu se zásadou procesního úspěchu ve věci.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Namítala nesprávnost a formalismus postupu soudu prvního stupně, pokud se ten odmítl zabývat její obranou spočívající v námitkách ohledně její způsobilosti k právnímu jednání při uzavírání dané smluvní dokumentace, či rozporu ujednání s dobrými mravy. Poukázala na to, že tyto své námitky jednoznačně vyjádřila ve svém podání (činěném prostřednictvím svého zástupce, kterého si v průběhu řízení vzala) ze dne [datum]. Dle žalované měl soud postupovat za použití § 120 odst. 2 o.s.ř., kdy potřeba provést důkaz (i bez návrhu stran) smlouvou o uzavření budoucí smlouvy kupní vyšla minimálně právě po podání žalované z [datum] najevo. Namítala, že soud prvního stupně nevzal v potaz ani to, že se v daném případě jednalo o spotřebitelský vztah. Důvody, proč se nezabýval duševním stavem žalované při podpisu dotčených listin, byly soudem prvního stupně vysvětleny jen lakonicky, nedostatečně se soud vypořádal i s argumentací o rozporu s dobrými mravy, zdůraznila, že k absolutní neplatnosti určitého jednání přihlíží soud z úřední povinnosti. Navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

3. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované k jejím námitkám poukazovala na to, že v daném případě nebyla naplněna žádná z výjimek z koncentrace řízen. Soud prvního stupně postupoval dle žalobkyně správně, pokud k později žalovanou uvedeným skutečnostem a důkazům nepřihlédl. Obranu žalované označila za účelovou a v rozporu s jejími dřívějšími vyjádřeními. Lékařskou zprávu ze dne [datum], jež měla prokazovat neschopnost žalované porozumět důsledkům jejího jednání při podpisu smluv, označila za nevěrohodnou, poukázala na časový odstup mezi podpisy smluv a vyhotovením této zprávy, a i na to, že dotčená (praktická) lékařka nemá potřebnou odbornost. Ve vztahu k námitce o neprovedení důkazu smlouvou o smlouvě budoucí kupní pak zdůrazňovala, že „žalobním titulem je zde Dohoda o uznání dluhu a splátkovém kalendáři ze dne [datum], nikoli smlouva o smlouvě budoucí kupní“. Účinkem této dohody je existence vyvratitelné právní domněnky trvání dluhu a není úkolem soudu přebírat povinnost žalované vyvracet danou právní domněnku. Pokud zástupce žalované uváděl, že i ze způsobu obrany žalované před tím, než si jej jako právního zástupce v tomto řízení vybrala, lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda je schopna se sama v řízení efektivně bránit, žalobkyně poukazovala na to, že žalovaná byla již dříve zastoupena a pokud si vzala zástupce v tomto řízení až po nastalé koncentraci, jedná se o její rozhodnutí a nelze to přičítat soudu. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a po zčásti zopakovaném dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř. shledal odvolání žalované důvodným.

5. Ve věci takto již jednou odvolací soud rozhodl svým rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka], jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl v souladu se zásadou procesního úspěchu ve věci. Tento rozsudek byl následně zrušen k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka].

6. V tomto zrušujícím rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo navrhovat nové důkazy. Uvedl, že až v odvolacím řízení přichází žalobkyně s novým tvrzením, že žalovaná částka ve výši [částka] (správně [částka] – zažalována jen část tvrzeného nároku – pozn. odvolacího soudu) představuje smluvní pokutu za porušení povinnosti uhradit zálohu na kupní cenu, a nikoliv – oproti žalobním tvrzením – požadavek na zaplacení zálohy na kupní cenu. Dovolací soud proto k tomuto novému tvrzení žalobkyně nemohl přihlédnout. Dovolací soud dále konstatoval, že je výrazem ustálené rozhodovací praxe závěr, podle něhož uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující. Tímto právním jednáním přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Neexistence uznaného dluhu přitom nečiní uznání dluhu neplatným. Dále konstatoval, že nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou. Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit, neboť je jejím opakem. Dovolací soud dále uvedl, že „uzavřel-li odvolací soud, že dohoda o uznání dluhu nemohla vyvolat věřitelem zamýšlené účinky uznání ve smyslu § 2053 OZ, neboť v době sepisu dohody o uznání dluhu již nárok žalobkyně na zaplacení dříve sjednané zálohy neexistoval, stejně jako již neexistoval závazek stran uzavřít budoucí smlouvu kupní, pak jeho právní posouzení věci není správné.“ Dohoda o uznání dluhu vyvolala dle Nejvyššího soudu účinky uznání dluhu dle citovaného ustanovení, v řízení nicméně mohlo být prokázáno, že uznaný závazek zanikl, případně vůbec neexistoval, což by mělo za následek vyvrácení založené domněnky. Nejvyšší soud dále uvedl, že „nelze proto považovat za správný názor odvolacího soudu, že z důvodu neexistence závazku zaplatit zálohu na kupní cenu v době jeho uznání, dohoda nemohla vyvolat věřitelem zamýšlené účinky uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z.“. S takto vyslovenými názory Nejvyšší soud předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Odvolací soud věc po uvedeném zrušení jeho předchozího rozhodnutí znovu projednal. V daném případě pak opětovně předně považuje za nezbytné zdůraznit zejména to, čeho se vlastně žalobkyně v daném sporu domáhala. Jak ve své žalobě, tak v dalších podáních a při přednesech u soudu, včetně soudu odvolacího, tato zdůrazňovala, že jí uplatněný nárok na zaplacení částky [částka] se opírá o ujednání stran v dohodě o uznání dluhu a splátkovém kalendáři ze dne [datum], žalovanou podepsané již [datum] (dále též jen „dohoda o uznání dluhu“ nebo „uznání dluhu“). Vymáhaný nárok je dle žalobních tvrzení (viz část IV. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně) částí písemně uznaného dluhu žalované v předmětné dohodě o uznání dluhu, na základě níž se neuhrazením částky [částka] do sjednaného data [datum], (resp. do prodloužené doby plnění [datum]) stal splatným celý zbývající uznaný (a nezaplacený) dluh ve výši [částka] (zbývající po úhradě částky [částka]), z něhož přesto žalobkyně požaduje pouze část ve výši [částka].

8. Z dohody o uznání dluhu podepsané žalovanou dle datace dohody dne [datum] a žalobkyní dne [datum], kterou žalovaná uzavřela na straně dlužníka s žalobkyní jako svou věřitelkou a kterou zopakoval odvolací soud v předchozím řízení k důkazu, bylo zjištěno, že smluvní strany zde potvrdily, že spolu uzavřely nejprve rezervační smlouvu týkající se tam specifikované bytové jednotky, na základě níž žalovaná uhradila rezervační poplatek [částka], a následně dne [datum] smlouvu o uzavření budoucí smlouvy kupní. Bylo konstatováno, že na základě čl. 5 odst. 4 bod (i) smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní byla žalovaná povinna zaplatit nejpozději do [datum] zálohu kupní ceny ve výši [částka] a že v předepsané lhůtě tuto částku nezaplatila.

9. Dále bylo konstatováno, že žalobkyně dopisem ze dne [datum] odstoupila od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní ze dne [datum] a že dopisem ze dne [datum] byla žalovaná opětovně vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši [částka] spolu s náklady právního zastoupení ve výši [částka], celkem tedy ve výši [částka].

10. Podle článku I. odst. 1.1 písm. h) daného uznání dluhu dlužník (tj. žalovaná) „výše uvedený dluh dopisem ze dne [datum] v plné výši uznává a zavazuje se jej uhradit.“ Další obdobné prohlášení žalované jako dlužníka je obsaženo hned v následujícím v článku II. odst. 2.1. uznání dluhu, v němž „[d]lužník tímto uznává, že k dnešnímu dni dluží věřiteli částku v celkové výši [částka]“. V následujícím odst. 2.2. článku II. uznání dluhu je opakováno, že „[d]luh dlužníka vznikl jednáním dlužníka, kdy dne [datum] uzavřel s věřitelem Smlouvu, na základě které se zavázal nejpozději do deseti dnů ode dne podpisu Smlouvy, tj. nejpozději dne [datum], uhradit zálohu kupní ceny ve výši 15 % z celkové kupní ceny sníženou o uhrazený rezervační poplatek, tedy částku ve výši [částka] (slovy: jeden milion čtyři sta patnáct tisíc korun českých), částka ve výši [částka] představuje příslušenství pohledávky dle ustanovení § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, kterým jsou rovněž náklady spojené s uplatněním pohledávky.“ V navazujícím odst. 2.3 je opět opakováno uznávací prohlášení, a to slovy: „Dlužnou částku ve výši [částka] (slovy: …) představující pohledávku věřitele, která věřiteli vznikla, dlužník nerozporuje, uznává jej co do důvodu i výše.“ Podle dalšího odst. 2.4 „[d]lužník činí nesporným, že věřiteli vznikla jeho jednáním škoda ve výši [částka] (slovy: …). Částku ve výši [částka] (slovy: …) tak dlužník uznává co do důvodu i výše“. Dle dalšího článku III. uznání dluhu nazvaného „Dohoda smluvních stran“ se strany v odst. 3.1 dohodly, že „[v]ěřitel v případě, že dlužník uhradí částku ve výši [částka] (slovy: …) skládající se z částky ve výši [částka] (polovina zálohy na kupní cenu) a částky ve výši [částka] (příslušenství pohledávky), nejpozději do [datum], upustí od vymáhání zbývající části dlužné částky, tedy částky ve výši [částka].“ Dle odst. 3.2 článku III. „[ú]hradou částky ve výši [částka] (slovy: …) nejpozději do [datum] jsou tak závazky mezi smluvními stranami vyrovnány, a nebudou si vůči sobě z titulu Rezervační smlouvy ze dne [datum] a Smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní ze dne [datum] činit jakékoli nároky.“ Rovněž v článku IV. odst. 4.1 dohody o uznání dluhu je ve formulaci závazku dlužníka (žalované) uhradit částku [částka] do [datum] opakováno, že daná částka, kterou taktéž žalovaná opakovaně v tomto ujednání „uznává co do důvodu i výše“, se skládá z částky ve výši [částka] jakožto poloviny zálohy na kupní cenu a z částky [částka] jakožto příslušenství pohledávky, jak vyplývá z upřesnění textem v závorkách za uvedenými částkami.

11. Odvolací soud na základě uvedených zjištění uzavřel, že již ze samotného obsahu citované dohody o uznání dluhu bylo zřejmé, že v daném případě bylo toto uznání provedeno ohledně závazku (dluhu), který však již žalovanou v době uznání tohoto dluhu nevázal, když již před tím zanikl odstoupením žalobkyně od smlouvy. Uznaným dluhem byl dle odvolacího soudu totiž bez jakýchkoli pochyb právě dluh žalované z jejího závazku zaplatit sjednanou zálohu na kupní cenu ve výši [částka] (spolu s příslušenstvím tohoto závazku [částka]), a to s ohledem na opakovaně v dané dohodě o uznání dluhu jediné konkrétní uváděné porušení závazku žalované zaplatit zálohu na kupní cenu dle předcházející smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní. Vznik uznávaného dluhu je v dané dohodě opakovaně vysvětlován (právě a pouze) porušením povinnosti žalované zaplatit dotčenou zálohu. Též vlastní závazek žalované činěný v předmětném uznání dluhu uhradit do konce roku 2021 částku [částka], v kterémžto případě by žalobkyně upustila od vymáhání zbývající uznané dlužné částky, je opět co do výše této částky [částka] vysvětlován tak, že se jedná o polovinu zálohy na kupní cenu ve výši [částka] a částku [částka] jakožto příslušenství pohledávky. Ostatně to, že předmětem žaloby je požadavek na zaplacení zálohy na kupní cenu, konstatoval ve svém shora popsaném zrušujícím rozhodnutí i dovolací soud (viz poslední věta na straně 3, pokračující shora na straně 4 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka]). K následným změněným (novým) tvrzením žalobkyně o tom, že žalovaná částka představuje smluvní pokutu, Nejvyšší soud poznamenal, že jako k novému tvrzení žalobkyně k němu nemohl přihlédnout. Shodné pak platí i pro odvolací soud.

12. Podle § 2001 o.z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

13. Podle § 2005 odst. 1 věta první o.z. odstoupením od smlouvy zanikají v rozsahu jeho účinků práva a povinnosti stran.

14. V daném případě v důsledku odstoupení žalobkyně od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní z [datum], k němuž došlo dle prohlášení stran v předmětné dohodě o uznání dluhu dopisem žalobkyně z [datum], došlo v souladu s citovanou právní úpravou obsaženou v § 2005 odst. 1 věta první o.z. k zániku povinnosti žalované zaplatit žalobkyni sjednanou zálohu na kupní cenu dle dané smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní. V době podpisu dotčené dohody o uznání dluhu žalovanou ke dni [datum] tedy nynější žalobou vymáhaný nárok žalobkyně na zaplacení dříve sjednané zálohy již neexistoval, stejně jako již neexistoval závazek stran uzavřít budoucí smlouvu kupní, na niž měla být dotčená záloha zaplacena. Odvolací soud tak měl již obsahem vlastní dohody o uznání dluhu za vyvrácenou domněnku existence uznávaného dluhu. Odvolací soud ve shodě se soudem dovolacím (viz shora) zdůrazňuje, že je-li prokázáno, že uznaný závazek zanikl (případně vůbec nevznikl, neexistoval), má toto za následek vyvrácení uznáním založené domněnky existence dluhu.

15. S ohledem na patrně pochybnosti dovolacího soudu o tomto zjištění a skutkových závěrech Krajského soudu v Praze v předchozím řízení odvolací soud doplnil při odvolacím jednání dokazování podle § 213 odst. 1, 4 o.s.ř. provedením listin navržených a předložených žalovanou, a to odstoupením žalobkyně od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní datované [datum], adresovaným žalované, a odstoupením od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní datované [datum], obálkou k odeslání zásilky dne [datum], kdy na obálce označeným odesílatelem byla advokátní kancelář [jméno FO] a společníci, a plnou mocí udělenou žalobkyní advokátovi [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum]. Z uvedených listin bylo zjištěno, že žalobkyně odstoupila od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní ze dne [datum] nejprve vlastním dopisem podepsaným jednatelem žalobkyně a datovaným [datum], a to pro nezaplacení zálohy na kupní cenu. Současně žalobkyně v daném dopise uvedla, že uplatňuje smluvní pokutu, její část započítává na rezervační poplatek a ohledně zbytku smluvní pokuty žalobkyně žalovanou vyzvala k jejímu zaplacení. Druhé odstoupení od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní ze dne [datum] bylo za žalobkyni učiněno prostřednictvím jejího zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, dopisem datovaným [datum] a odeslaným (dle shora uvedené obálky) [datum]. I v tomto odstoupení bylo opět konstatováno porušení povinnosti žalované zaplatit zálohu na kupní cenu dle dané smlouvy o smlouvě budoucí ze dne [datum], kdy z tohoto důvodu žalobkyně i v tomto druhém dopisu deklaruje, že odstupuje od smlouvy. Současně byla žalovaná opět vyzvána k úhradě smluvní pokuty dle smlouvy o smlouvě budoucí, na niž už byl započten rezervační poplatek, a žalobkyně byla vyzvána k úhradě doplatku uplatněné smluvní pokuty, tj. částky [částka].

16. Námitku žalobkyně, že provedení doplnění dokazování uvedenými listinami je v rozporu s koncentrací řízení, a k daným listinám, byť je žalobkyně nerozporovala, by nemělo být přihlíženo, nepovažuje odvolací soud za důvodnou. Podle § 120 odst. 2 věty první o.s.ř. může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. V daném případě se možnost provedení předmětných důkazů podávala již v řízení před soudem prvního stupně, když dopis o písemném odstoupení žalobkyně od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní byl výslovně zmiňován již v předmětné dohodě o uznání dluhu ze dne [datum], která byla provedena soudem prvního stupně k důkazu. Potřeba provedení tohoto důkazu vyšla ve smyslu citovaného § 120 odst. 2 věty první o.s.ř. najevo tedy již před soudem prvního stupně, a soud mohl tento důkaz i bez návrhu stran provést. Soud prvního stupně pak v řízení sice vyzval žalovanou podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů, avšak jen ohledně toho, „jaké obsahové námitky má žalovaná proti listině uznání dluhu a splátkový kalendář, kterou podepsala, z jakého důvodu tuto listinu podepsala“. Žádným způsobem však nebyla poučena ohledně toho, co tvrdí k danému odstoupení žalobkyně od smlouvy o smlouvě budoucí, které bylo výslovně v předmětném uznání dluhu zmiňováno. Tato skutečnost byla přitom významná pro rozhodnutí ve věci. Současně se jedná o skutečnost, jejíž prokázání je ve prospěch žalované. V důsledku daného odstoupení by totiž zanikl její závazek zaplacení zálohy kupní ceny sjednaný ve smlouvě, od níž mělo být žalobkyní odstoupeno, přičemž právě dluh žalované vzniklý porušením tohoto (již odstoupením zaniklého) závazku byl vlastním předmětem uznání dluhu, o nějž žalobkyně opírala v tomto řízení uplatněný nárok. Odvolací soud sám měl tuto skutečnost, jak vyplývá z odůvodnění jeho předchozího (dovolacím soudem však zrušeného) rozhodnutí, za prokázanou a zjištěnou, podávající se především již ze samotného, vlastního obsahu dotčené dohody o uznání dluhu, kdy nadto okolnost odstoupení žalobkyně od dané smlouvy o smlouvě budoucí ani nebyla dle odvolacího soudu mezi účastníky sporná. Nicméně s ohledem na obsah zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, který zdůrazňoval účinek provedeného uznání dluhu spočívající v domněnce existence uznaného dluhu, a současně zjevně tato zjištění soudu odvolacího o zániku uznaného dluhu nebral v úvahu, ale naopak uváděl, že „v řízení mohlo být nicméně prokázáno, že uznaný závazek zanikl …, což by mělo za následek vyvrácení založené domněnky“, odvolací soud vázán takto vysloveným názorem doplnil provedené dokazování shora popsanými listinami o odstoupení žalobkyně od smlouvy, v níž byl závazek k zaplacení dlužné zálohy stranami sjednán. Provedení těchto důkazů má odvolací soud za přípustné a v souladu s § 205a odst. d) o.s.ř., a tedy nikoli rozporné se zásadou žalobkyní namítané koncentrace (či neúplné apelace).

17. Dle zmíněného ustanovení § 2053 o.z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

18. V případě prohlášení obsaženého v předmětné dohodě však již z jeho obsahu bylo zřejmé, že uznávaný dluh (z nezaplacené zálohy kupní ceny) zanikl v důsledku současně konstatovaného (a nesporného) odstoupení žalobkyně od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní. Jinými slovy, povinnost zaplatit dlužnou zálohu kupní ceny odstoupením od smlouvy, v níž byla tato povinnost sjednána, v souladu s § 2005 odst. 1 věta první o.z. zanikla. Toto odstoupení žalobkyně od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní pak bylo dále prokázáno i doplněnými důkazy, jak popsáno shora.

19. Odvolací soud opětovně a ve shodě i s obsahem rozsudku dovolacího soudu v této věci zdůrazňuje, že samo uznání dluhu nezakládá závazek nový, ani nenahrazuje dosavadní starý závazek závazkem novým. Není ani samo o sobě právním titulem, na základě něhož by se věřitel mohl domáhat uznaného nároku bez dalšího, jak se mylně patrně domnívala žalobkyně. Uznání dluhu je jen zvláštním způsobem utvrzení dluhu (již existujícího, vzniklého a opírajícího se o samostatný, jiný právní titul). Se žalobkyní (a soudem prvního stupně) lze souhlasit v tom, že uznání dluhu obecně zakládá vyvratitelnou domněnku trvání dluhu. Tímto však institut uznání dluhu pouze posiluje postavení věřitele vůči dlužníkovi, kdy je zásadně na dlužníkovi, aby tuto domněnku vyvracel. V souzeném případě však, jak již vyloženo výše, už ze samotného popisu uznávaného dluhu v dotčené dohodě o uznání dluhu bylo jasné, že tento dluh již neexistuje, že již odstoupením žalobkyně od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní zanikl. Odvolací soud tak měl v tomto případě za prokázané, že uznáním dluhu vzniklá zákonná domněnka jeho existence byla vyvrácena. Bylo bez pochyb zjištěno a prokázáno, že závazek žalované zaplatit zálohu dle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní zanikl odstoupením žalobkyně od této smlouvy, a to v souladu se shora citovaným § 2005 odst. 1 věta první o.z. Pokud závazek zaplatit danou zálohu žalované zanikl, zanikl tím i předmětný dluh (vzniklý z daného zaniklého závazku zaplatit zálohu) žalovanou sice uznaný, ale v okamžiku tohoto uznání již neexistující.

20. Pokud pak bylo v daném uznání dluhu v článku II. odst. 2.4. zmiňováno, že žalovaná jakožto dlužník činí nesporným (a následným prohlášením opět „uznává co do důvodu i výše“), že věřiteli vznikla jejím jednáním škoda ve výši [částka], odpovídající v celém uznání opakované částce dluhu z nezaplacené zálohy spolu s příslušenstvím této pohledávky, nejednalo se o uznání nějakého dalšího a jiného dluhu týkajícího se nějaké konkrétní „škody“, která měla žalobkyni vzniknout, ale zjevně jen o nesprávně činěnou právní kvalifikaci. V daném uznání byl zjevně pojem „škody“ ztotožněn a nesprávně zaměňován jen s porušením smluvního závazku úhrady zálohy, v ničem dalším tato škoda dle obsahu dané listiny nespočívala. Nejednalo se o žádný další, samostatný škodní nárok, shodou okolností ve stejné výši jako dluh z nezaplacené zálohy.

21. V této souvislosti odvolací soud podotýká, že jak ze strany žalobkyně, tak soudu prvního stupně, došlo v daném případě k tomu, že (jediný) uplatněný nárok žalobkyně byl nahlížen či posuzován současně jako různé a velmi rozdílné právní nároky, které nelze zaměňovat, či ztotožňovat a pro jejichž vznik jsou podstatné různé předpoklady a mají odlišný skutkový základ. Předně žalobkyně v tomto řízení nesprávně argumentovala tím, že svůj nárok staví jakožto samostatný nárok vyplývající (opírající se) jen o učiněné uznání dluhu. Z daného uznání dluhu se podává, že toto bylo činěno ve vztahu k dluhu žalované z nezaplacené zálohy na kupní cenu, jejíž úhrada byla sjednána v předcházející smlouvě o smlouvě budoucí, tedy z porušení smluvního závazku žalované. Současně však žalobkyně zmínila s odkazem na výše citované ustanovení článku II. odst. 2.4. uznání dluhu, že by se mělo jednat (též) o nárok vyplývající z odpovědnosti za škodu, tedy bez bližšího upřesnění o deliktní závazek. Konečně pak bylo mj. zmiňováno (zejména v argumentaci žalované v její obraně), a to i v souvislosti s výzvou žalobkyně k zaplacení dluhu předcházející podání žaloby, která taktéž byla provedena k důkazu, že uplatněný nárok by měl (či mohl, snad) představovat nárok ze smluvní pokuty sjednaný v dotčené smlouvě o smlouvě budoucí. Ve všech uvedených případech, tj. porušeného smluvního závazku, deliktního závazku z odpovědnosti za způsobenou škodu, i závazku k zaplacení sjednané smluvní pokuty, se však jedná o zcela odlišné právní instituty a samostatné nároky, které nelze ztotožňovat či zaměňovat. Ve vztahu k posledně zmíněné smluvní pokutě pak odvolací soud doplňuje v návaznosti na provedené doplnění dokazování shora popsanými dopisy žalobkyně (případně zastoupené [tituly před jménem] [jméno FO]) o odstoupení od smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní, že v dotčených dopisech sice byla žalovaná též vyzvána k úhradě sjednané smluvní pokuty, nicméně tento nárok a případný dluh žalované ze smluvní pokuty nebyl předmětem jí provedeného uznání dluhu v dotčené dohodě stran o uznání dluhu, o níž žalobkyně opírá v tomto řízení uplatněný nárok. Svou povahou, jak vysvětleno shora, se jedná o odlišný nárok. Tento odlišný nárok (na smluvní pokutu), však nebyl nejen předmětem uznání dluhu žalovanou, ale, jak konstatoval i dovolací soud, nebyl učiněn v rámci uplatněného žalobního nároku ani předmětem tohoto řízení.

22. Odvolací soud tak shrnuje, že v tomto případě byl předmětem žaloby nárok na zaplacení částky (její části do výše [částka]), jež byla žalovanou uznána jako dluh v písemném uznání dluhu, jehož důvodem bylo porušení smluvního závazku, nezaplacení zálohy na kupní cenu dle předchozí smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní. Ta však zanikla, a spolu s ní i závazek žalované uhradit danou zálohu, v důsledku odstoupení žalobkyně od této smlouvy. Uznaný dluh tak v době jeho uznání již neexistoval. Zákonná domněnka existence uznaného dluhu, založená projevem vůle žalované v učiněném uznání dluhu, byla v tomto řízení vyvrácena. Uplatněný nárok je proto nedůvodný.

23. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že danou žalobu v plném rozsahu zamítl.

24. Pro úplnost se dodává, že obranou žalované týkající se pochyb ohledně její způsobilosti uzavřít předmětné smlouvy, či rozporu jednotlivých ujednání v nich s dobrými mravy, se již odvolací soud s ohledem na shora uvedené posouzení věci pro nadbytečnost nezabýval.

25. Odvolací soud za použití § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a procesně úspěšné žalované přiznal jejich plnou náhradu ve výši [částka]. Tato částka sestává ze 4 náhrad nezastoupeného účastníka po [částka] za dvě písemná podání žalované ve věci samé ze dne [datum] a ze dne [datum], z přípravy na jednání dne [datum] a účasti na jednání dne [datum] (za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), dále ze 4 odměn zástupce žalované po [částka] za 4 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. vyjádření ve věci samé z [datum], 3. podání ve věci samé z [datum] a 4. účast na jednání dne [datum]) a 4 x náhrady hotových výdajů po [částka], to vše dle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 1, 4, vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a § 137 o.s.ř.

26. O nákladech řízení před soudem odvolacím bylo rozhodnuto ve výroku III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a procesně úspěšné žalované byla přiznána jejich plná náhrada ve výši [částka], odpovídající soudnímu poplatku za odvolání ve výši [částka], 3 x odměně zástupce žalované, advokáta, po [částka] za 3 úkony právní služby (1. písemné odvolání, 2. účast na jednání odvolacího soudu [datum], 3. účast na jednání odvolacího soudu [datum]) a 3 x náhradě hotových výdajů po [částka], a to dle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 písm. g), k) a § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu a § 137 o.s.ř.