o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2022, č.j. 108 C 5/2022-49, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 8. 2022, č.j. 108 C 5/2022-68

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2022, č.j. 108 C 5/2022-49 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 70 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 000 Kč od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 998 Kč a 17 848,80 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení jdoucím od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Co do částky 10 802 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení a co do smluvního úroku ve výši 59,77 % ročně kapitalizovaného částkou 2 574,85 Kč a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 70 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 222 393 Kč, se žaloba zamítá (výrok III.). Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 12 293 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok IV.). Opravným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 8. 2022, č.j. 108 C 5/2022-68, bylo rozhodnuto, že rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 108 C 5/2022-49, se ve výrokové části pod bodem I. a III. opravuje tak, že se chybně uvedené datum ve znění:„ [datum]“ nahrazuje takto:„ [datum]“ (výrok I.). Rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2022, č. j. 108 C 5/2022-49 se ve výrokové části pod bodem I. opravuje tak, že se chybně uvedený text ve znění:„ 8,25“ nahrazuje takto:„ 8,5“ (výrok II.).

2. Soud prvního stupně věc posoudil za použití § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o.z.“ nebo„ občanský zákoník“) Zdůraznil, že smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se nezabýval tím, zda předmětná smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Dovodil, že patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného. Z předložených dokumentů také nevyplývalo, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska ustanovení § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovaným elektronicky podepsána uznávaným či zaručeným elektronickým podpisem. V daném případě nicméně nebylo pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny. Finanční prostředky převzal žalovaný a nedostatek písemné formy tedy není relevantní. Protože žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal žalobu co do nesplacené jistiny úvěru po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni zaplatit. Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože smluvní pokuta byla řádně sjednána ve smyslu § 2048 o. z. a § 122 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a byla požadována ve výši, neodporující zákonným ustanovením, bylo co do smluvní pokuty žalobě rovněž vyhověno. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.). S ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky bylo zjevné, že se jednalo o smlouvu adhezní ve smyslu [číslo] o. z., u níž neměl žalovaný jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek. Uvedená právní úprava však nestojí v novém občanském zákoníku osamoceně, v první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.). Podle občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů„ zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a § 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny„ zvláště nevýhodné doložky“. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura [anonymizováno] dvora EU. [obec] právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS. Soud je povinen posoudit platnost zneužívající klauzule z úřední povinnosti (i bez námitky žalovaného) a není oprávněn provést jakoukoli moderaci takového ujednání. Ve světle shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že ujednání stran o smluvním úroku je absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úrok ze zápůjčky či úvěru je obecně možný (v komerčních vztazích obvyklý), nelze však tolerovat tzv. lichevní smlouvy. Zvýšená rizikovost poskytování půjček a úvěrů na nebankovním trhu není sama o sobě důvodem, pro který by úvěry měly být poskytovány se stále vyšší úrokovou sazbou, byť nejrůznějším způsobem zakuklenou pod různými„ úplatami“,„ poplatky“,„ odměnami“ apod., popř. pod smluvními pokutami, nýbrž důvodem, pro který by úvěr (půjčka) neměl být poskytován vůbec. Tomu ostatně odpovídá nejen povinnost věřitele posoudit schopnost dlužníka splácet podle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a informační povinnost podle § 4 až 8 téhož zákona, ale i obecná lidská zkušenost. Soud má zato, že v rozmezí dvoj či troj násobku obvyklých sazeb bank (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 234/2005), je třeba se přidržet dolní hranice, zejména jde-li o spotřebitelské či adhezní smlouvy, u kterých lze v konfrontaci s aktuální situací zadlužování obyvatel (zjevné z úřední činnosti soudu) uvažovat o hranicích ještě nižších. Respektování smluvní autonomie stran musí mít určité meze a v konečném důsledku se judikatura nemůže vyhnout jasné definici limitů zjevného porušení obecných zájmů, pokud ani ve vztahu ke spotřebitelům dosud nejsou stanoveny uvedeným zákonem ani jiným právním předpisem. Celkový úrok ve výši 25- 30 % ročně (jako dvojnásobek obvyklých úroků bank) jako limitní sazba úroku předmětné hotovostní půjčky se tak soudu jeví jako skutečné maximum, jehož překročení je důvodem pro zásah soudu z úřední povinnosti. V daném případě činila RPSN dokonce 77,62 % a roční úrok 59,77%, tedy jednalo se o úrok jednoznačně lichvářský a ujednání o tomto úroku bylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Nic na tom nemění skutečnost, zda žalobkyně požadovala tento úrok pouze za určité období či za celou dobu trvání úvěru. Proto byla žaloba v této části zamítnuta, zahrnující úrok do zesplatnění, přirostlý k jistině i úrok kapitalizovaný částkou 2 574,85 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně. Je-li ujednání o smluvním úroku z důvodu rozporu s dobrými mravy absolutně neplatné, nelze provést jeho moderaci. Ze stejného důvodu proto byl zamítnut i nárok na zaplacení částky 400 Kč za upomínací výlohy, neboť v části smlouvy řešící důsledky prodlení žalovaného byla platba sjednána částkou 200 Kč u každé splátky. Jde o paušální částku bez toho, že by z dokladů předložených žalobcem vyplynulo, že nějaké externí vymáhací společnosti se na vymáhání pohledávky podílely. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“). Žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná cca z 50%, byl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení v tomto poměru z částky 24 585 Kč. Při stanovení úspěchu ve věci bylo nutno přihlédnout i k požadovaným úrokům a úrokům z prodlení, do kterých byla žaloba zamítnuta. Žalovanému proto byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 293 Kč.

3. Proti části zamítavého výroku III. a závislému nákladovému výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Svým odvoláním brojila proti zamítnuté části žalobou uplatněného nároku toliko v rozsahu, v němž soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni částku 1 672 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 672 Kč ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení a smluvní úrok ve výši 7,31 % p. a. z částky 70 000 Kč od [datum] do [datum], smluvní úrok ve výši 8,5 % p. a. z částky 70 000 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] do zaplacení dosáhne částky 222 393 Kč. Současně požadovala přiznání náhrady nákladů řízení, jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím.

4. Žalobkyně odvolání odůvodnila tím, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudil, když žalobkyni nepřiznal sjednaný úrok za poskytnutí úvěru do výše 7,31 % p. a. Odkázala na konstantní judikaturu, podle které nelze úrok zamítnout a nepřiznat žádný, ale pokud soud dospěje k závěru, že je úrok nemravný, má jeho výši moderovat. Poukázala na to, že v tomto případě byl úvěr poskytnut dne [datum], kdy nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček byly 23,85 % p. a. V porovnání s touto sazbou byla sjednaná úroková sazba 59,77 % p. a. pouze 2,5násobkem nejvyšší úrokové sazby. Za nepřiměřené jsou však současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně. Nelze tedy souhlasit s tím, že by sjednaná úroková sazba byla nepřiměřená. Žalobkyně je nebankovní institucí, přičemž v nebankovním sektoru je obvyklé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí. Dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena, jinak by se mohlo jednat maximálně o nezákonné množstevní určení podle § 577 o.z. Pokud by sjednaná výše úroku odporovala dobrým mravům, bylo úkolem soudu smluvní úrok moderovat na výši přiměřenou výši úroku při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Tvrdila, že jako věřitel řádně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Schopnost žadatele řádně hradit úvěr byla ze strany věřitele prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a [příjmení], hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech plynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činily 31 450 Kč, celkové měsíční náklady žalovaného činily 6 463 Kč, volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činily 23 987 Kč. Dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích NRKI, [příjmení]. Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňující řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, žadatel neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žadatele nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žadatele nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, obchodník, jednající s žadatelem, doporučil úvěr ke schválení. Z formuláře hodnocení klienta vyplývá, že byla provedena analýza bonity žalovaného, byly zjišťovány informace týkající se jeho stavu, zaměstnání, vzdělání. Je to klient/žalovaný, kdo byl povinen uvést jednotlivé výdaje. K uvedeným výdajům žalobkyně jako věřitel přičítá rezervu ve výši 1 000 Kč a zadává zákonné životní minimum, které je jí objektivně známo. K výdajové stránce, respektive k jejímu paušálnímu určení, by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která byla v § 2 stanovena na částku 3 860 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 3 860 Kč. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, dopouští se porušení § 6 o.z. Pokud žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. K nákladům na bydlení žalovaný uvedl, že činí 2 603 Kč (nájemné + inkaso). Oproti prediktibilním výdajům na živobytí výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Žalobkyně nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s bydlením. Žalovaný neměl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy [číslo] se žalobkyní uzavřenu žádnou další souběžnou úvěrovou smlouvu. Žalovaný neuvedl žádné další výdaje spojené se splátkami ostatních úvěrů a je to právě žalovaný (klient), kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. K ostatním výdajům žalovaného neměla žalobkyně další doklady. Ochrana spotřebitele je jistě významnou hodnotou, nicméně není jedinou hodnotou, na kterou by měl být brán zřetel. Je to i zásada právní jistoty, obezřetnosti a zásada, že smlouvy se mají dodržovat. Žalobkyně též nesouhlasila se způsobem určení výše náhrady nákladů řízení, neboť podle výsledku sporu byla úspěšná z 78,30 %.

5. Žalovaný se odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným.

7. Ve zbývající zamítnuté části zůstal výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako jeho vyhovující výroky I. a II., odvoláním nedotčeny, nabyly tak samostatně právní moci a nebyly předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.).

8. Žalovaný se k jednání odvolacího soudu nařízenému na [datum] bez řádné a důvodné omluvy nedostavil, ač byl řádně a včas předvolán na jeho doručnou adresu a nepožádal o odročení jednání. Proto odvolací soud věc projednal a rozhodl bez jeho účasti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3, § 115 o.s.ř.).

9. Soud prvního stupně sice provedl obsáhlé dokazování listinnými důkazy navrženými žalobkyní, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že je z nich možné dospět k dalším skutkovým zjištěním, než které učinil soud prvního stupně, a proto zopakoval část dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci (srov. § 213 odst. 2 o.s.ř.). Soud prvního stupně nevedl dokazování k posouzení zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, přestože se jedná o důvod možné absolutní neplatnosti posuzovaného právního jednání (spotřebitelské úvěrové smlouvy), ke které soud přihlíží i bez námitky. V tomto směru nehodnotil tvrzení ani provedené důkazy ani nevyzval žalobkyni ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Tato pochybení soudu prvního stupně proto byla reparována v odvolacím řízení, včetně poučení podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., kterým byla žalobkyně vyzvána, aby vylíčila rozhodující skutečnosti o tom, jak a na základě jakých skutečností a informací byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru a navrhla k jejich prokázání důkazy a poučena o následcích spojených s nesplněním této výzvy spočívající v neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního a v případném neúspěchu ve věci

10. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] ve spojení se [anonymizováno] smluvními podmínkami úvěr ve výši 70 000 Kč, který byl splatný ve 48 splátkách po 3 861 Kč měsíčně se splatností do každého 24. dne v měsíci počínaje dnem [datum]. Výplata finančních prostředků byla doložena výpisem z účtu žalobkyně na účet žalovaného. Tím byla ověřena totožnost osoby, která elektronickou registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzal žalovaný půjčenou částku. Žalovaný se ve smlouvě vedle vrácení jistiny úvěru zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 59,77 % ročně. Výsledná RPSN činila 77,62%. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně a náklady na vymáhání. Při řádném splácení měl žalovaný celkem uhradit žalobkyni částku 185 328 Kč. Žalovaný netvrdil a v řízení nevyšlo najevo, že by podle této smlouvy žalobkyni něco plnil (vrátil poskytnuté plnění), když z karty klienta nebylo zjištěno, že žalovaný uhradil byť jednu splátku. Tato skutková zjištění učinil shodně i soud prvního stupně a je možno na ně pro stručnost odkázat, včetně hodnocení elektronické podoby smlouvy a způsobu jejího uzavření.

11. Odvolací soud dále zaměřil dokazování k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyni a dospěl k následujícím zjištěním. Podle výpisu z registru [příjmení] zde neměl žalovaný žádný záznam. V registru NRKI měl žalovaný skóre 327 odpovídající kategorii II. vyšší body do interní [anonymizována dvě slova], menší riziko, lepší segment klientů. Výpis z insolvenčního rejstříku žalovaného, jeho pracovní smlouva ani výplatní pásky předloženy nebyly. Z přehledu transakcí za období [datum] do [datum] vyplývá, že z účtu O.K. solution, s.r.o. byly poukázány platby dne [datum] ve výši 23 986 Kč, dne [datum] ve výši 25 941 Kč, dne [datum] ve výši 34 738 Kč a [datum] ve výši 33 948 Kč. Z výpisu nebylo možno ověřit důvod rozdílných plateb tvrzené mzdy žalovaného a případných srážek z jeho příjmu. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za měsíc [číslo] je patrné, že účet žalovaného se nacházel v záporném zůstatku, jak na počátku období (- 4 604,65 Kč), tak i na jeho konci (- 1 038,82 Kč). [ulice] kreditní obrat na účtu přitom činil 46 184 Kč. Příjmy na účtu činily zejména platby od O.K. solution, s.r.o. ve výši 2 000 Kč a 33 205 Kč a klientský vklad žalovaného ve výši 9 400 Kč. Významnější výdaje z účtu, které byly označené, činily 6 000 Kč ([příjmení] [anonymizováno] – [příjmení] [příjmení]), 4 019 Kč (nájem – [příjmení] [jméno]), 1 103 Kč (splátka úvěru), 4 916 Kč (splátka úvěru) a též osm plateb ve prospěch účtu [webová adresa]“ a jeden příjem z něj. Z obsahu listiny označené jako„ Hodnocení klienta“ ze dne [datum] se podává, že žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem ze zaměstnání činil 31 450 Kč. Jiné příjmy ani příjem manželky (partnerky) neměl. Celkem označil náklady ve výši 6 463 Kč a sestávaly z životního minima 3 860 Kč a nákladů na bydlení ve výši 2 603 Kč. Ostatní náklady, včetně spoření, dopravy, zálib, atd., nebyly uvedeny, přestože jen platby za žalovaným označený mobilní telefon to vylučují. Žalovaný mezi svými výdaji neuvedl v zásadě nic, přestože z výpisu z účtu je zřejmě, že opakované zasílá platby na účet sázkové kanceláře [anonymizováno]. Žalovaný uvedl, že byl svobodný, žil sám a bydlel ve vlastním. Pracoval v hlavním pracovním poměru na dobu neurčitou u zaměstnavatele O.K. solution, s.r.o. se sídlem v [obec]. Jeho reálnými výdaji měla být jen částka 2 603 Kč na bydlení„ ve vlastním,“ která však nebyla ničím doložena, včetně toho, že žalovaný bydlel ve vlastním bytě, resp. vůbec vlastnil nějaký byt či dům. Naopak podle jím uvedených údajů, které měla žalobkyně k dispozici, měl bydlet v [anonymizováno], přitom sídlo zaměstnavatele se mělo nacházet v [obec], což vzhledem ke vzdálenosti těchto měst (cca 170 km) presumuje buď potřebu dojíždění se značnými náklady na dopravu či spíše zajištění ubytování v místě zaměstnání. Současně z předloženého výpisu z účtu vyplývalo, že žalobce platil nájemné. Těmito rozpory se však žalobkyně při sjednávání úvěru zjevně nezabývala a nijak se s nimi nevypořádala. Ani soud prvního stupně se s těmito skutkovými okolnostmi nezabýval, a proto ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní k této otázce vyzval žalobkyni v souladu s § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. až odvolací soud. Žalobkyně však žádné jiné relevantní důkazy neoznačila a nepředložila.

12. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“) a podle speciálního zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

16. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyla úvěruschopnost žalovaného ze strany žalobkyně řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost dané smlouvy. Žalobkyně se v daném případě, jak vyplývá z provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, v podstatě vůbec nezabývala a neověřovala výdaje žalovaného. Ohledně výdajů je zjevné, že nebyly řádně zkoumány a žalobkyni nebyla známa jejich struktura a výše, která nebyla ani tvrzena. V tomto kontextu nelze považovat jen doložení příjmů, bez současného řádného zkoumání výdajů žalovaného za postup s odbornou péčí. Popsaný způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nepovažuje odvolací soud za odpovídající zákonem uložené povinnosti žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru počínat si s odbornou péčí. Ze zjištěných údajů lze naopak mít důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet. Žalobkyně při daném posuzování ověřila jen minimum informací nezbytných k řádnému posouzení klienta. Žádná jiná tvrzení a důkazy týkající se toho, že žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, přes výzvu a poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. neuvedla a neoznačila.

19. Následkem uvedeného postupu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je neplatnost celé dotčené smlouvy. Odvolací soud má za to, že se v případě této neplatnosti, stanovené v § 87 odst. 1 ZSÚ, jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. S ohledem na tento závěr je pak již nadbytečné zabývat se případnou neplatností jednotlivého, konkrétního ujednání o smluvním úroku obsaženého v dané smlouvě, z dalších, zvláštních důvodů, vztahujících se pouze k tomuto ujednání.

20. K opačnému (dle odvolacího soudu nesprávnému) výkladu, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 [číslo], ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU [číslo] – 20 aj.).

21. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

22. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu„ pacta sunt servanda“ s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ (o) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

23. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

24. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

25. Odvolací soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

26. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 občanského zákoníku).

27. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

28. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce.

29. Odvolací soud zde připomíná, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES. Článek 8 směrnice č. 2008/48/ES ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“

30. Směrnice samy sice nemají tzv. přímý horizontální účinek, jak žalobkyně uvedla, a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU, dříve [příjmení], ve věci C [číslo], [příjmení] [příjmení], srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C [číslo], [právnická osoba], ve vztahu k úvěrům pak ve věci C [číslo], [příjmení], nebo C [číslo], [anonymizováno]).

31. Uvedená interpretace jasně vyplývá i z rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C [číslo], Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ [anonymizováno] žalobkyně odkazovala ve svém odvolání na jednu větu z citovaného rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU, jde o vytržení z kontextu daného rozhodnutí, popírající jeho závěry.

32. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem [anonymizováno] společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Tehdy byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do [datum].

33. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

34. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru vyplývá nadto i z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o.z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o.z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

35. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, a již z tohoto důvodu je nahlížení na smlouvu uzavřenou při porušení dané povinnosti jako pouze relativně neplatnou (ve smyslu citovaného § 586 o.z.) problematické. Stejnou (ne-li větší) měrou je tato neplatnost stanovena též na ochranu druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť snižuje riziko poskytovatelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Současně pak v neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování, jejímž prostředkem rovněž institut posuzování úvěruschopnosti je, byl zmíněn již shora. Zákon tak zdůrazňuje celospolečenský (veřejný) zájem na prevenci předlužování spotřebitelů a snaží se potírat navazující predátorské praktiky některých poskytovatelů úvěru (tzv.„ úvěrových šmejdů“), kteří poskytují (zhusta velmi nevýhodné) úvěry téměř výhradně osobám, které úvěruschopné nejsou. Zákon tím také (zejména po celosvětové finanční krizi z roku 2008) více chrání i stabilitu celé ekonomiky, včetně zájmů investorů do nejrůznějších finančních produktů, které jsou na rizikové úvěry případně navázány.

36. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ (n) ezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ [anonymizováno] aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést … k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“

37. Odvolací soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

38. Jak uvedeno výše, žalobkyně v tomto případě svou zákonnou povinnost posouzení úvěruschopnosti řádně nesplnila, jí učiněné zkoumání se jeví jako nedostatečně provedené. Žalobkyně sice od žalovaného opatřila informace týkající se výplaty jeho příjmů za čtyři měsíce na jeho účet, avšak bez doložení pracovní smlouvy a výplatních lístků umožňujících ověření údajů o povaze pracovního poměru žalovaného, jeho trvání a možných srážkách z jeho příjmu. Výdaje žalovaného (a to ani alespoň ty podstatné) nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, což zde ani nebylo splněno, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve [anonymizováno] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku podkladů zejména k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při posouzení informací spokojila pouze s neúplnými a nedostatečnými tvrzeními žalovaného a výpisem z jeho účtu za období vzdálené více než půl roku, jehož obsah navíc nekorespondoval s údaji uvedenými žalovaným (placení nájmu, splátky jiných úvěrů či závazků, výdaje na záliby, atd.).

39. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným (smyšleným) údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně (na obecném formuláři) prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ [anonymizováno] obecného formuláře prohlášení spotřebitele (a zajištěním jeho podpisu dlužníkem) se samozřejmě poskytovatel úvěru své povinnosti nezprostí a nemůže se následně odvolávat jen na„ nepoctivost“ spotřebitele ve smyslu § 6 o.z., jak se o to pokusila žalobkyně. U nákladů na stravu lze obecně vycházet z částky životního minima, to lze jen stěží žalobkyni vyčítat (toto prokazovat), nicméně rozporné údaje o výdajích žalovaného, zejména na bydlení, dopravu, jiné závazky a záliby nebyly nijak prověřovány. Údaj, že žalovaný bydlí„ ve vlastním“ a současně nemá náklady na dopravu ke vzdálenému zaměstnavateli je bez dalšího třeba považovat za nevěrohodný. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí 2 603 Kč, aniž byly blíže specifikovány. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou či spolužijící osobě, lze doložit poměrně snadno. Přehlédnout nelze ani to, že nízké výdaje na bydlení bez jejich doložení měli dosud všichni klienti žalobkyně, jejichž případy byly odvolacím soudem projednávány, ať již měli údajně bydlet„ ve vlastním,“„ u rodičů“ či jinde. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že žalovaný má výdaje na jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení, komunikační prostředky, má-li podle prohlášení např. svůj mobilní telefon, emailovou adresu atd.), v nulové výši, což neodpovídá alespoň racionálnímu odhadu takových běžných výdajů, který lze v rámci odborné péče„ rozumně očekávat,“ ani předloženému výpisu z účtu žalovaného. Žalobkyně přitom na základě předloženého výpisu z účtu žalovaného měla získat pochybnost o jeho schopnosti poskytnutý úvěr splácet, když hospodařil se záporným zůstatkem a měsíční obrat na účtu přesahoval výši jeho příjmu. V rozporu s tím je závěr učiněný žalobkyní, že žalovaný disponuje dostatečnými volnými zdroje ke splácení úvěru. Ani závěr, že žalovaný dosahuje pravidelného příjmu nelze hodnotit jako dostatečné zjištění pro posouzení schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet, ale je nutno zjistit a vyhodnotit celkové majetkové poměry žalovaného, neboť i osoba dosahující vysokých příjmů může být předlužená a neschopná přijmout a řádně splácet další závazek. Žalobkyně však nezjišťovala výdajovou stránku poměrů žalovaného, zejména jeho výdaje na bydlení a domácnost a další nezbytné či obvyklé výdaje např. na telefon, internet, dopravu do zaměstnání a jeho celkové zadlužení, natož aby tyto údaje (tvrzení žalovaného) ověřovala. Pokud by žalobkyně postupovala s odbornou péčí, musela by na základě hodnocení výdajů žalovaného dospět k závěru, že žalobkyně nedisponovala takovými podklady, ze kterých by bylo možno uzavřít, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Tomuto závěru svědčí i skutečnost, že žalovaný úvěr řádně nesplatil.

40. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nelze očekávat hlubší systematické prověřování pravosti a správnosti předložených podkladů, nejsou-li zcela zjevně falešné, nicméně určité podklady musí být k ověření zásadních tvrzení spotřebitele opatřeny a údaje v nich uvedené musí být odborně posouzeny. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů je ale u žalobkyně jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K obdobným závěrům ostatně došel Krajský soud v Praze v celé řadě dalších případů téže žalobkyně a podobně postupujících poskytovatelů spotřebitelských úvěrů či jejich nástupců.

41. Důsledkem popsaného postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.). Ustanovení § 3002 o.z. se zde neuplatní, neboť úprava § 87 ZSÚ je ve vztahu k němu ustanovením speciálním.

42. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná, neboť žalobkyni svědčí z absolutně neplatné smlouvy pouze nárok na vrácení jistiny, která jí byla spolu s úrokem z prodlení již rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně přiznána, neboť žalovaný ničeho žalobkyni neplnil.

43. Na základě shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu výroku III. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, neboť se jednalo o nároky, které podle hmotného práva žalobkyni nesvědčí, i když primárně z jiných než soudem prvního stupně uváděných důvodů.

44. Odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o výši náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně sice správně vyšel z částečného úspěchu stran v řízení ve smyslu § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o.s.ř., ale nesprávně určil jeho výsledný poměr a výši náhrady nákladů řízení.

45. Náklady řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložené žalobkyní, jak byly správně určeny soudem prvního stupně, sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 983 Kč a nákladů zastoupení advokátem, a to odměny advokáta podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 99 648,80 Kč, ve výši 5 100 Kč za každý ze tří úkonů (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby) ve smyslu § 11 odst. 1 a. t., spolu s paušální náhradou hotových výdajů po 300 Kč za každý z těchto úkonů podle § 13 odst. 4 a. t. a daní z přidané hodnoty (DPH) ve výši 21 % ve výši 3 402 Kč Celkem ve výši 24 585 Kč.

46. Při posouzení úspěchu a neúspěchu je třeba vycházet nejen z jistiny pohledávky, z níž se obvykle vypočítává soudní poplatek a odměna advokáta, ale ze všech uplatněných nároků, tedy z celého předmětu řízení (srov. závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2717/08, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 či 28 Cdo 3206/2016). Celková výše předmětu řízení včetně příslušenství v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byla 115 530,69 Kč. Podle výsledku řízení činil oprávněný nárok žalobkyně 97 410,80 Kč, což odpovídá procesnímu úspěchu žalobkyně v rozsahu 68,63 %. Z celkových nákladů žalobkyně ve výši 24 585 Kč představuje 68,63 % částku 16 872,69 Kč a v tomto směru byl výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně změněn; jinak jako věcně správný potvrzen (lhůta a místo plnění byly určené v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.).

47. O náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když převážně úspěšným účastníkem ve věci byl žalovaný, kterému však žádné náklady v ani v této části řízení nevznikly.