o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10.8.2021, č.j. 11 C 35/2021-57

1. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 10.8.2021, č.j. 11 C 35/2021-57 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), rozhodl ve výroku I. o změně rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27.2.2018, čj. 19 Nc 2251/2018-23, tak, že výživné uložené žalobci uvedeným rozsudkem k hrazení ve prospěch žalovaného, snížil„ počínaje od [datum] z částky 6 000 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč měsíčně, kterou je povinen žalobce platit k rukám žalovaného vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem s tím, že žaloba na snížení výživného žalobce pro žalovaného počínaje dnem [datum] o dalších 1 500 Kč měsíčně se zamítá.“ Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

2. Soud vyšel ze zjištění, že naposledy bylo výživné k tehdy nezletilému (patnáctiletému) synovi [jméno] (žalovanému) stanoveno otci ve výši 6 000 Kč měsíčně rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27.2.2018, čj. 19 Nc 2251/2018-23. Toto výživné si žalobce od [datum] sám ponížil a od uvedené doby žalovanému hradil pouze z části ve výši 3 000 Kč měsíčně. Snížení výživného v tomto řízení se pak žalobce domáhá právě na částku 3 000 Kč měsíčně od [datum]. Žalobce žalovanému přispívá finančně k svátku, narozeninám i Vánocům, poskytl mu osobní automobil, uhradil jeho opravy, hradí povinné ručení, případně přispěl žalovanému na naftu.

3. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou v oboru autodoprava. Dle daňového přiznání za rok 2020 dílčí základ daně z příjmů vykázal ve výši 539 643 Kč. Žalobce i v době posledního rozhodnutí o výživném podnikal v autodopravě a tehdy soud vzhledem k jeho tehdejšímu základu daně z příjmů fyzických osob v částce 346 974 Kč dovodil měsíční příjem žalobce z podnikání v částce 25 000 Kč. Žalobce bydlí v rodinném domě, který je ve výlučném vlastnictví jeho matky a hradí celkové výdaje bydlení ve výši asi 10 000 Kč. V době dřívějšího rozhodnutí bydleli do března 2018 v rodinném domě s rodiči žalobce všichni, rodiče žalobce v přízemí, žalobce s rodinou v 1. patře, žalobce na nákladech bydlení tehdy hradil 5 766 Kč. Z účastnické výpovědi žalobce soud prvního stupně dále zjistil, že v době posledního stanovení výživného na žalovaného syna žalobce finančně podporoval rovněž tehdy zletilého ale ještě studujícího syna [jméno] a dále hradil výživné na nerozvedenou manželku, které měl uhradit 9 000 Kč, 18 měsíců (tuto částku) splácel po 500 Kč a splatil v září 2020. Osobní vůz, který poskytl žalovanému k užívání, je stále registrován na žalobce.

4. V době poslední úpravy poměrů k žalovanému jako tehdy nezletilému synovi, studoval žalovaný soukromou školu, kde roční školné činilo 13 000 Kč, bydlel na internátě, hrál fotbal. Žalobce v té době hradil veškeré náklady na bydlení (5 766 Kč) i náklady žalovaného syna, když matka žalovaného byla tehdy od roku 2010 vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání bez výplaty podpory v nezaměstnanosti. Žalovaný stále studuje, od posledního rozhodnutí o výživném změnil školu, protože nezvládal matematiku, v době nynějšího rozhodování soudu prvního stupně byl ve druhém ročníku Středního odborného učiliště v [obec], je žákem denního studia. Přes týden pobývá na internátě. O prázdninách fakticky bydlel u své přítelkyně a v místě docházel na brigádu. Žalovaný navštěvoval žalobce asi jednou za 3 měsíce.

5. Matka žalovaného bydlí ve společné domácnosti s přítelem v jeho rodinném domě, partner matky je OSVČ v oboru pokrývač s příjmem asi 30 000 Kč čistého měsíčně. Matka žalovaného se rovněž podílí na hrazení nákladů na bydlení. Matka žalovaného pracuje na dohodu o provedení práce od [datum] a od [datum] a dosahuje průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 16 500 – 17 500 Kč. V době posledního rozhodování byla matka vedena od roku 2010 v evidenci nezaměstnaných bez výplaty podpory v nezaměstnanosti. Ze svědecké výpovědi matky žalovaného [jméno] [příjmení] soud dále zjistil, že matka synovi hradí z prostředků výživného (od žalobce) oblečení, vitamíny, školní pomůcky, hygienické potřeby, telefon, zubaře (za korunku 10 000 Kč a za opravu zlomeného zubu 2 800 Kč), platila synovi též řidičský kurz ve výši 12 000 Kč a následné opravné zkoušky 1 400 Kč a 800 Kč.

6. Za popsaného zjištěného stavu soud prvního stupně konstatoval, že došlo ke změně poměrů účastníků, a to jak na straně žalobce, jehož příjmy jsou nyní vyšší, a zůstávají vyšší i v porovnání s příjmy matky, tak na straně žalovaného, který ukončil na začátku 2. ročníku v roce 2019 studium na předchozí soukromé škole a přestoupil na odborné učiliště, obor automechanik. Náklady studia na soukromé škole 13 000 Kč ročně odpadly, nyní se žádná částka za školu nehradí, zůstaly platby za internát, nyní částkou 1 300 Kč měsíčně, předtím částkou 1 200 Kč měsíčně. Ke změně došlo též v poměrech matky žalovaného, která má na rozdíl od posledního rozhodnutí o výživném nyní pravidelný měsíční příjem, ke změně došlo též v tom, že matka žalovaného nyní žije ve společné domácnosti s partnerem (a jeho synem) v jeho rodinném domě. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalovaný má potřeby a nároky dospělého muže a náklady odpovídají jeho věku, nejedná se o náklady nadstandardní.

7. Po právní stránce soud na věc aplikoval ustanovení § 910 odst. 1, § 911, § 913 odst. 1, 2 a § 922 zákona č. 89/2021 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“). Soud prvního stupně zdůraznil, že vyživovací povinnost žalobce (i matky jakožto druhého rodiče) k dosud studujícímu žalovanému stále trvá. Upozornil, že výše této povinnosti u každého z rodičů je podle ustanovení § 914 o.z. poměrná a rozsah vyživovací povinnosti každého z nich odpovídá poměru majetkových poměrů, schopností a možností jednoho z rodičů k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem toho druhého. Ve vztahu k matce pak soud poznamenal, že neshledal důvod, aby žalovaný podával proti matce žalobu na určení výživného, jak požadoval žalobce, když nebylo zjištěno, že by matka svou část vyživovací povinnosti neplnila.

8. Na základě shora shrnutých skutkových zjištění a při použití uvedené právní úpravy soud prvního stupně uzavřel, že žalobě je na místě z části vyhovět, přičemž uvedl, že se mu jeví jako odpovídající částka 4 500 Kč měsíčně. Na tuto částku tedy posledně určené výživné 6 000 Kč měsíčně o 1 500 Kč snížil, ve zbývajícím rozsahu žalobcem navrhovaného snížení výživného (tj. o dalších 1 500 Kč měsíčně) žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o.s.ř.“), pouze částečným úspěchem obou stran sporu.

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítal, že soud prvního stupně sice v rozsudku konstatoval, že došlo k nepochybnému navýšení příjmu otce (žalobce) od posledního rozhodnutí, nebylo však zohledněno, že toto navýšení je velmi výrazné. V době původního stanovení výživného činil příjem žalobce asi 25 000 Kč měsíčně, zatímco v roce 2020 z daňového přiznání otce vyplývá dílčí základ daně ve výši 539 643 Kč, čemuž odpovídá měsíční příjem ve výši asi 45 000 Kč. K tomuto významnému zvýšení životní úrovně žalobce soud prvního stupně vůbec nepřihlédl. Obdobně pak soud prvního stupně nezohlednil ani to, že v předchozím období měl žalobce vyživovací povinnost i vůči dalšímu synovi [jméno] [příjmení], který v té době ještě studoval, a dále, že žalobce plnil až do září 2020 z vyživovací povinnosti k (bývalé) manželce, matce žalovaného na tuto povinnost v celkové výši 9 000 Kč po měsíčních splátkách 500 Kč. Žalovaný dále namítal, že ze strany soudu nebylo zohledněno ani to, že od doby posledního rozhodnutí uplynuly více než tři roky, a že tak již i plynutím času došlo k navýšení potřeb oprávněného dítěte. Poukázal na orientační tabulku zpracovanou Ministerstvem spravedlnosti, z níž pak vyplývá, že v daném případě by se mělo výživné pohybovat v rozmezí 8 500 Kč až 11 250 Kč. K poukazům žalobce (i soudu prvního stupně v napadeném rozsudku) na to, že žalobce poskytl žalovanému osobní automobil, žalovaný připomněl, že tento vůz byl stále registrován na žalobce a žalovanému byl otcem pouze zapůjčen. Při jednání odvolacího soudu pak přítomná zástupkyně žalovaného doplnila, že po podání odvolání v reakci na něj žalobce požadoval okamžité vrácení auta, načež žalovaný auto žalobci vrátil. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by v řízení byla prokázána taková změna poměrů, která by byla důvodem pro navrhované snížení výživného. Poměry žalujícího otce se výrazně zlepšily, na straně žalovaného pak sice došlo ke změně školy, nicméně náklady na stravu, internát i dopravu se žalovanému zvýšily. Žalovaný se též od doby, kdy rozhodoval soud prvního stupně, rozešel se svou přítelkyní, žádný čas u ní již netráví a pokud není na internátě, bydlí se svou matkou v místě jejího současného bydliště. Navrhoval proto změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba o snížení výživného bude (i ve zbývající části) zamítnuta.

10. Žalobce se k odvolání žalovaného nevyjádřil, z jednání odvolacího soudu se omluvil ze zdravotních důvodů, o odročení jednání nežádal.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a shledal odvolání žalovaného důvodným.

12. Odvolací soud předně k průběhu řízení v dané věci poznamenává, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení a ani v souladu s procesními předpisy, pokud vyloučil k samostatnému řízení vzájemný návrh žalovaného na zvýšení výživného podaný v rámci jeho vyjádření k žalobě v podání ze dne [datum] (datovaném [datum]) a následně vyslovil (již v rámci této vyloučené věci usnesením ze dne 15.6.2021 pod č.j. 11 C 45/2021-11) svou místní nepříslušnost a postoupil věc (o daném vzájemném návrhu na zvýšení výživného) Okresnímu soudu v Děčíně. Takový postup není v souladu s § 97 odst. 2 o.s.ř. Uvedený vzájemný návrh na zvýšení výživného uplatněný v řízení o žalobě o snížení téhož výživného bylo zcela na místě projednat v jednom řízení, když oba návrhy, byly-li by podány samostatně, by splňovaly podmínky pro spojení daných věcí. Naopak vzniklá dvoukolejnost obou řízení vede k nehospodárnosti řízení, ničím neopodstatněnému množení soudních sporů a řízení, navyšování nákladů účastníků a v neposlední řadě i k riziku a možnosti nežádoucího nesouladného, či dokonce protichůdného posouzení obou souvisejících nároků v oddělených řízeních. Ve vztahu k následnému vyslovení místní nepříslušnosti a postoupení dotčeného vzájemného návrhu Okresnímu soudu v Děčíně pak byl tento postup v přímém rozporu s ustanovením § 89 o.s.ř.

13. Bez ohledu na uvedená procesní pochybení však předmětem odvolacího řízení, o němž odvolací soud rozhoduje, byla v dané fázi řízení (a s přihlédnutím k obsahu podaného odvolání) pouze část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, v níž bylo rozhodnuto o snížení výživného počínaje od [datum] z částky 6 000 Kč na částku 4 500 Kč měsíčně. Ve zbývající zamítavé části nebyl dle obsahu odvolání rozsudek soudu prvního stupně napaden, a nabyl tak v této části samostatně právní moci.

14. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně dle obsahu spisu sice správně zjistil skutkový stav věci tak, jak byl odvolacím soudem podrobně shrnut výše, nicméně tento stav již soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil v tom směru, že by zjištěné okolnosti měly odůvodňovat jím provedené snížení výživného o částku 1 500 Kč měsíčně. Soud prvního stupně též citoval ve svém rozsudku sice správná ustanovení, dle nichž měla být věc hodnocena, avšak jeho závěr a výsledné rozhodnutí dané právní úpravě neodpovídá. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně žádné důvody pro žalobcem navrhované snížení výživného neshledal.

15. Soud prvního stupně správně zdůraznil, že vyživovací povinnost v daném případě, kdy žalovaný syn stále studuje a připravuje se tak na budoucí povolání, na straně obou rodičů dosud trvá. Předmětem řízení je pouze uplatněný nárok žalobce na snížení výživného, které mu bylo určeno naposledy rozsudkem z února 2018. Vyživovací povinnost matky žalovaného nebyla předmětem řízení. Správně tak soud prvního stupně poznamenal, že požadavek otce, aby syn žaloval též svou matku na určení výživného, nebyl na místě. Pokud mezi jedním rodičem a dítětem spor o plnění jeho vyživovací povinnosti není, pak zde není ani žádný důvod k zahájení řízení. Vyvolání a vedení soudních sporů není samo o sobě, a tím spíše v citlivé oblasti rodinných vztahů, zásadně žádoucí a mělo by být účastníky pojímáno vždy až jako krajní prostředek řešení vzájemných vztahů tam, kde jiná mimosoudní řešení selhala a není jiné cesty. Mezi dotčenými stranami, členy jedné rodiny, by na místo autoritativního rozhodnutí soudu v soudním řízení mělo být vždy usilováno především o dosažení vzájemné dohody. Otázka poměru vyživovací povinnosti obou rodičů vůči oprávněnému je pak i v řízení s pouze jedním rodičem zohledňována v rámci posuzování poměrů všech zúčastněných stran. V tomto směru soud prvního stupně rovněž správně odkázal na § 914 o.z., podle něhož je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

16. V souzené věci došlo jak v poměrech žalobce, tak v poměrech žalovaného, i jeho matky k podstatným změnám popsaným výše. Tyto změny však, zejména pokud došlo téměř k dvojnásobnému nárůstu výše příjmů na straně žalobce a současně k odpadnutí dvou dalších vyživovacích povinností, které žalobce měl vedle vyživovací povinnosti vůči žalovanému v době posledního rozhodnutí, rozhodně nezakládají důvody pro navrhované snížení výživného. Ani okolnost, že v současné době není v porovnání s dobou předchozího rozhodnutí o výživném již zcela bez příjmů i matka žalovaného, neznamená, že by mělo v důsledku toho automaticky dojít k ponížení posledně stanoveného výživného otce. Ve vzájemném poměru na jedné straně majetkových poměrů, schopností a možností žalobce a na druhé straně k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem matky žalovaného ve smyslu zmiňovaného § 914 o.z. naopak dle názoru odvolacího soudu k žádné výraznější změně nedošlo. Matka sice dosahuje nyní určitého příjmu, ten je však stále podstatně nižší v porovnání s aktuálním příjmem otce, který skutečně od poslední úpravy výrazně narostl. K bydlení matka využívá nemovitost svého současného přítele, kterému na to přispívá. Zde spolu s ní žije v době, kdy není na internátu, i žalovaný syn, jemuž matka hradí i většinu jeho potřeb, byť k tomu využívá i výživné zasílané žalovanému žalobcem. Žalobce užívá k bydlení stále stejnou nemovitost ve vlastnictví své matky, na nákladech bydlení v dané nemovitosti by se však měly podílet i další osoby, které ji k bydlení užívají. Ohledně změn v poměrech žalovaného pak přesto, že došlo po změně školy k odpadnutí výdajů na soukromou školu v podobě ročního školného ve výši 13 000 Kč, je tato úspora nákladů vyvažována přirozeným nárůstem (dalších) nákladů a odůvodněných potřeb žalovaného, daných již jen plynutím času, kdy v porovnání s dobou posledního rozhodnutí, kdy bylo žalovanému 15 let, se nyní jedná o potřeby odpovídající nárokům mladého dospělého muže.

17. Podle § 915 odst. 1 o.z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

18. V daném případě zjevně došlo od doby posledního rozhodování soudu o výživném ke zvýšení životní úrovně obou rodičů žalovaného, u žalobce pak podstatně výrazněji než u matky. Žalovaný má v souladu s citovaným § 915 odst. 1 o.z. právo podílet se na životní úrovni (obou) svých rodičů. Žalobce sice vedle soudem stanoveného výživného (které ovšem řádně hradil jen do února 2021, kdy svévolně, na základě vlastní úvahy a bez dohody s žalovaným, snížil platby soudem určeného výživného na polovinu) poskytoval žalovanému synovi i jiná plnění, ať již v podobě jednorázových finančních dárků při obvyklých běžných příležitostech narozenin, svátků, Vánoc, či menším příspěvkem při návštěvách u žalobce, nebo v podobě umožnění užívání osobního automobilu, na jehož provoz taktéž žalovanému žalobce přispíval. Tato plnění, která soud oceňuje a bral je v potaz, však nemohou kompenzovat pravidelné platby výživného, jež má sloužit k zajištění jak jednorázových (avšak opodstatněných, předpokládatelných, či v delším časovém horizontu pravidelných) nákladů oprávněného, tak k zajištění jeho běžného každodenního živobytí. Ani s přihlédnutím k těmto příspěvkům žalobce, které nadto dle sdělení zástupkyně žalovaného při jednání odvolacího soudu byly ze strany žalobce v poslední době omezeny o vypůjčené (nikoli darované) auto, jež si žalobce vyžádal od žalovaného zpět, není důvod uvažovat za zjištěné situace o tom, že by byly dány předpoklady pro snížení stávajícího výživného. V kontextu veškerých shora podrobně popsaných zjištění odvolací soud uzavírá, že v daném případě není nic, co by mohlo opodstatnit navrhované snížení dosud soudem určeného výživného ve výši 6 000 Kč měsíčně, a to ani z části o 1 500 Kč, na částku 4 500 Kč měsíčně, jak o tom bylo rozhodnuto v napadené části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.

19. S ohledem na shora uvedené tedy odvolací soud změnil postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. tak, že žalobu o snížení výživného stanoveného naposledy rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27.2.2018, č.j. 19 Nc 2251/2018-23, od 1.2.2021 z částky 6 000 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč měsíčně zamítl.

20. Odvolací soud znovu rozhodl ve výroku II. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1, 2, § 151 odst. 1 o.s.ř., a v souladu se zásadou procesního úspěchu uložil procesně plně neúspěšnému žalobci zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení. Výše této náhrady činí celkem 42 350 Kč, sestávající ze 4 x odměny zástupkyně žalovaného po 8 300 Kč (určené z pětinásobku ročního plnění, tj. zde částky 3 000 Kč/měsíčn x12x5) za 4 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. písemné vyjádření ve věci samé, 3. a 4. účast na jednání dne [datum] delší dvou hodin), dále z náhrady hotových výdajů 4 x 300 Kč, náhrady za promeškaný čas na cestě k jednání soudu a zpět v rozsahu 6 x 100 Kč (za 6 započatých půlhodin) a z náhrady příslušné DPH 21 % z přiznaných odměn a náhrad, tj. 7 350 Kč, to vše dle § 7, § 8 odst. 2, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 1, 4, § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř.

21. Náklady odvolacího řízení byly přiznány za plného procesního úspěchu žalovaného v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. ve výroku III. tohoto rozsudku proti žalobci ve výši 12 100 Kč, odpovídající 2 x odměně po 4 700 Kč (určené z pětinásobku ročního plnění, tj. v odvolacím řízení již jen z částky 1 500 Kč/měsíčn x12x5) za 2 úkony právní služby (odvolání proti rozsudku, účast u jednání odvolacího soudu), 2 x náhradě hotových výdajů po 300 Kč a příslušné DPH 21 %, tj. 2 100 Kč.

22. Náhrada nákladů pak byla v obou případech přiznána k rukám zástupkyně žalovaného, advokátky, dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. a ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř.