Rozhodnutí 27 CO 229/2022-104

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č.j. 9 C 20/2022-81 ze dne 25.7.2022 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [anonymizováno] (výrok I., dále též jen„ předmětný pozemek).“ Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 919 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a její manžel [jméno] [příjmení] uzavřeli jako kupující kupní smlouvu ze dne [datum], jejíž předmětem byly (ve vztahu k předmětnému pozemku) sousední nemovitosti – pozemek parc. č. st. 9/2 a 9/1, dům [adresa] na p. č. st. 9/1 a [adresa] na p. č. st. 9/2 pro [územní celek] a k.ú. [obec] u [anonymizováno]. Následně byla dne [datum] mezi žalobkyní a jejím manželem uzavřena notářským zápisem smlouva o zúžení společného jmění manželů (dále též jen„ SJM“) s tím, že specifikované nemovitosti i bytová jednotka [číslo] se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku bude nadále ve výlučném vlastnictví žalobkyně, která je také jako výlučný vlastník zapsána v katastru nemovitostí. Pro věci nabyté až později (v budoucnu) k zúžení SJM nedošlo. Manžel žalobkyně [jméno] [příjmení] pak zemřel dne [datum]. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že se žalobkyně domáhá určení„ do minulosti,“ přičemž odvozuje vydržení vlastnického práva od kupní smlouvy z roku 1998 týkající se pozemků parc. č. st. 9/1 a 9/2 se stavbami, která byla uzavřena žalobkyní a jejím manželem. Dovodil, že tu je„ nedostatek naléhavého právního zájmu“ na požadovaném určení a žalobu zamítl,„ aniž by se dále zabýval samotnou podstatou tvrzeného vydržení vlastnického práva.“ Odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 31/2009 s tím, že podle provedeného zúžení SJM nebylo ujednáno, že výlučnou vlastnicí všech nemovitostí, které budou (v budoucnu) pořízeny za trvání manželství, bude žalobkyně. Proto„ přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů, byť zaniklého a dosud v této části nevypořádaného.“ O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně (dále též jen„ odvolatelka“), a to v celém rozsahu. Uvedla, že v žalobě a jejích doplněních toliko vysvětluje, na podkladě jakých skutečností (událostí nastalých v minulosti) dospívá k závěru, že je (v současnosti) vlastníkem sporného pozemku, a není tedy pravdou, že se domáhá určení vlastnictví do minulosti. Žalobkyně jasně žádá určení toho, že je (nyní) vlastníkem sporného pozemku. Žalobkyně nezná přesné okolnosti, za nichž k připlocení předmětného (sporného) pozemku parc. [číslo] došlo, ani kdy přesně se tak stalo, takže netvrdí, že její právní předchůdci vydrželi tu část země, která odpovídá tomuto pozemku, neboť nezná okolnosti, za nichž se držby chopili. Tvrdí, že to, co je nyní evidováno v katastru nemovitostí jako pozemek parc [číslo] převzala spolu se svým manželem jako součást předmětu koupě dle kupní smlouvy uzavřené [datum]. Byli přesvědčeni, že jim ta část země odpovídající předmětnému pozemku patří a jako ke svému vlastnictví se k ní chovali. Tehdy se založila dobrá víra stran vlastnictví předmětu sporu. Dále zopakovala okolnosti věci, tedy zúžení SJM a úmrtí manžela v roce 2001. Podle přesvědčení žalobkyně skutková tvrzení v žalobě a jejích doplněních zcela vylučují závěry, které soud prvního stupně učinil. Vydržení do SJM nepřichází do úvahy, neboť žalobkyně jednoznačně uvedla, že nezná okolnosti, za nichž se držby chopili jejich právní předchůdci a netvrdí, že by tito pozemek mohli vydržet. Nepřichází tak do úvahy ani otázka započtení vydržecí doby předchůdců manželů [příjmení], ale vydržecí dobu je třeba počítat až od nabytí (či domnělého nabytí) sporné části země [anonymizováno]. Protože však k zúžení SJM došlo v roce 2001 a protože manžel žalobkyně zemřel v říjnu 2001, nemohlo dojít k vydržení ve prospěch společného jmění, neboť neuplynula dostatečně dlouhá doba (ale toliko doba 3 let). Žalovat na určení, že ke dni úmrtí pana [příjmení] byl předmět sporu součástí SJM, je tudíž vyloučeno. Byla to žalobkyně sama, kdo byl od července 2001 (na základě smlouvy o zúžení SJM) dobrověrným držitelem části země, která odpovídá předmětnému pozemku. Žalobkyně si totiž myslela, že tuto část země získala jakožto část pozemků parc.č. st. 9/1 a 9/2 v k.ú. [obec] u [anonymizováno]. K zániku manželství došlo [datum] (smrtí pana [příjmení]), nejpozději tehdy by tedy nutně započala běžet vydržecí doba ve prospěch žalobkyně samé (přesvědčené o tom, že jako nabyvateli všech nemovitostí manželů v k.ú. [obec] u [anonymizováno] dle smlouvy o zúžení SJM jí patří i to, co je připlocené). Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření s odvoláním žalované nesouhlasila. Uvedla, že rozsudek považuje za věcně správný po skutkové i právní stránce. Proto navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.

6. Z obsahu spisu se podává, že právní posouzení provedené soudem prvního stupně na základě dosud zjištěných okolností věci (o nichž není mezi účastníky spor) nemůže hned z několika důvodů obstát, nicméně skutkový stav rozhodný pro správné právní posouzení věci dosud nebyl provedeným dokazováním objasněn, neboť soud prvního stupně, jak sám uvedl, se vůbec„ nezabýval samotnou podstatou tvrzeného vydržení vlastnického práva,“ ačkoli tak učinit měl, jak bude dále rozvedeno. Jde tedy o situaci předvídanou v § 213 odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 219a odst. 2 o.s.ř., neboť k rozhodným skutečnostem nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aniž by rozsáhlé dokazování doplnil.

7. V první řadě je třeba uvést, že není pravdou, že by se žalobkyně domáhala určení svého práva„ do minulosti,“ např. k nějakému historickému datu. Žalobkyně se zcela jasně domáhá určení svého práva, které jí má svědčit nyní, k tomu směřují nejen všechna žalobní tvrzení (i o okolnostech nastalých v minulosti), ale i žalobní petit, jak zcela pregnantně popsala žalobkyně v odvolání. K tomu není co dodat. Není zde ani žádná neurčitost či rozpor mezi žalobním žádáním a skutkovými tvrzeními. Jde o klasickou žalobu, na jejímž základě má podle představ žalobkyně dojít ke změně stavu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí k předmětnému (údajně vydrženému, připlocenému) pozemku.

8. Není také pravdou, že tu není naléhavý právní zájem na požadovaném určení nebo že nesvědčí žalobkyni.

9. Základní předpoklady úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou dva. První podmínkou je, že na požadovaném určení (na tom co má být určeno) je naléhavý právní zájem (viz § 80 o.s.ř.). Druhou podmínkou je, že účastníci řízení mají věcnou legitimaci (aktivní a pasivní). Jde o dva rozdílné, byť související, předpoklady. Zatímco naléhavý právní zájem je spíše obecnou (objektivní) kategorií, věcná legitimace je ryze individuální (subjektivní) kategorií.

10. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo (žalobce) nebo kde by se bez tohoto určení (jeho) právní postavení stalo nejistým, resp. se daným určením vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí zakládá naléhavý právní zájem na určení jiného (faktického) právního stavu (vlastnictví nemovitostí). Na základě uvedeného určení pak lze provést změnu zápisu v katastru nemovitostí.

11. Věcná legitimace pak spočívá v tom, zda to je právě žalobce, kdo je oprávněn se uvedeného určení podle hmotného práva domáhat (aktivní legitimace), a zda to je právě žalovaný, proti komu takové právo žalobce má (pasivní legitimace). Jinými slovy se i oprávněná osoba může domáhat nesprávného určení (na kterém není naléhavý právní zájem) nebo se správného určení (na kterém je naléhavý právní zájem) může domáhat nesprávná osoba. Nesprávného určení se samozřejmě může domáhat i nesprávná osoba. Ve všech uvedených případech je třeba určovací žalobu zamítnout, aniž by se soud zabývat jejími věcnými důvody. O takovou situaci zde ale nejde.

12. Aktivní legitimaci ve sporu má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo ten, jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo bezprostředně týká. Právní sféra žalobce musí být dotčena již požadovaným určením, přímo, nikoli zprostředkovaně či vzdáleně, až při splnění dalších předpokladů, které jsou samy o sobě důvodem vzniku, změny nebo zániku práva.

13. V daném případě je žalovaná jako vlastník předmětného pozemku zapsaná v katastru nemovitostí, a proto je v takovém sporu pasivně legitimována, zatímco žalobkyně jako tvrzený (z jí vymezených důvodů) výlučný vlastník je aktivně legitimována. Bylo tedy namístě spor věcně projednat, což ostatně soud prvního stupně, navzdory své argumentaci o„ nedostatku naléhavého právního zájmu,“ učinil. Jeho právní závěr o nemožnosti vydržení předmětného pozemku do výlučného vlastnictví žalobkyně je ale také nesprávný, proto zamítnutí žaloby (výrok) zatím nemůže obstát, byť (ani) z jiných důvodů.

14. Podle § 3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (tedy od [datum]). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

15. V tomto směru se žalobkyně zjevně dovolává skutečností a právních následků, které měly nastat do [datum], proto je třeba postupovat podle předchozích právních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen„ obč. zák.“).

16. Vydržení vlastnického práva je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, který se neodvozuje od práva předchozího vlastníka. Samotná držba je již od dob římského práva v první řadě dána fyzickým ovládáním věci (tzv. corpus possessionis) a v druhé řadě vůlí být vlastníkem věci, držet ji jako vlastník (tzv. animus possidendi). Držitel dále musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, a to nepřetržitě po dobu 10 let (viz § 134 odst. 1 obč. zák.), pokud si nechce (nepotřebuje, nemůže) započítávat obdobnou držbu svých předchůdců.

17. K nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, není třeba žádného dalšího právního úkonu (jednání).

18. Podle § 143 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří (až na výjimky) majetek„ nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství.“ Toto ustanovení platí i pro nabytí vlastnického práva vydržením.

19. Podle § 143a odst. 1 obč. zák. platí, že smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu lze rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.

20. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 31/2009, na který odkazuje soud prvního stupně, dospěl Nejvyšší soud skutečně (mimo jiné) k závěru, že drží-li jeden z manželů v dobré víře určitou věc, která by podle způsobu jejího nabytí měla patřit do společného jmění manželů (aniž by takové držbě předcházelo zúžení společného jmění do budoucna), přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů. Ke stejnému závěru se ostatně přihlásil Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích (např. sp. zn. 22 Cdo 4689/2017). Skutkové okolnosti této věci jsou nicméně odlišné a uvedené závěry Nejvyššího soudu zde nelze použít. Každá právní věta Nejvyššího soudu musí být aplikována jen na případy v podstatných znacích skutkově shodné (viz též § 13 o.z.), což není tento případ.

21. V této věci, jak správně uvedla žalobkyně v odvolání, nelze o vydržení věci do SJM uvažovat, neboť základním předpokladem nabytí vlastnického práva (nového aktiva do SJM) je existence manželství (přesněji SJM) v okamžiku, kdy k nabytí vlastnického práva (zde splněním všech podmínek vydržení, včetně vydržecí doby) podle hmotného práva dochází (mělo dojít). Pokud k takovému okamžiku SJM již zaniklo (zde zánikem manželství v důsledku smrti jednoho z manželů), nebo bylo„ do budoucna“ v tomto rozsahu zúženo (k tomu skutečně podle obsahu smlouvy nedošlo a není o tom mezi účastníky ani spor), tak věc do SJM nespadá. Závěr soudu prvního stupně, že v úvahu připadá vydržení předmětného pozemku„ jen do společného jmění manželů, byť zaniklého a dosud v této části nevypořádaného,“ je tedy věcně nesprávný. Naopak, do zaniklého SJM už žádná nová aktiva nepřibývají, a to ani vydržením. V případě více držitelů (např. bývalých manželů) lze po zániku SJM (manželství) uvažovat jen o vydržení do podílového spoluvlastnictví. Pokud ale jeden z manželů zemřel (jako v tomto případě), popř. jenom věc již k okamžiku uplynutí vydržecí doby nedrží, nemůže vlastnické právo vydržet ani jako podílový spoluvlastník. Výlučné vlastnické právo žalobkyně nabyté vydržením tak není v daném případě vyloučeno okolnostmi, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil (a ani nejsou mezi stranami sporné). Tímto právním názorem odvolacího soudu je soud prvního stupně vázán (viz § 226 odst. 1 o.s.ř.).

22. To ale samozřejmě neznamená, že žalobkyně skutečně výlučné vlastnické právo nabyla, neboť podmínky vydržení splnila. Pak by totiž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil. K věcnému rozhodnutí je ale třeba nejprve zjistit, zda byly naplněny všechny předpoklady vydržení, které už mezi stranami sporné jsou, popř. zatím nebyly vůbec řešeny.

23. Podle § 129 obč. zák. je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.

24. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

25. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

26. V soudní praxi není pochyb o tom, že nemovitou věc bylo možné podle předchozí právní úpravy držet oprávněně i na základě domnělého titulu (putativního důvodu) pro nabytí vlastnictví (tzv. titulus putativus), pokud se dobrá víra vztahuje i k tomuto titulu jako způsobilému důvodu nabytí. Titul pro nabytí vlastnictví nemusí být dán, postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde takový způsobilý titul je. Tato okolnost se posuzuje objektivně, subjektivní přesvědčení (představa) držitele není podstatné. Odlišný stav zápisu v katastru nemovitostí (tzv. držba contra tabulas) rovněž podle ustálené praxe sám o sobě nezakládá ztrátu dobré víry (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, z novějších pak sp. zn. 22 Cdo 3011/2017, sp. zn. 22 Cdo 277/2016, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016 a další). [obec] víra zaniká až ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Není tedy rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví, svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby. K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3624/2015).

27. Ve vztahu k nesrovnalosti výměr, což je typický následek připlocení cizího pozemku, lze zmínit závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1395/2005, podle kterého téměř dvojnásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze. Za takové situace jde tedy obvykle o omyl neomluvitelný. Naproti tomu nižší rozdíly (menší než 100%) obvykle omluvitelné být mohou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 301/2000, 22 Cdo 488/2004 a další). Nejvyšší soud dále v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1733/2012 (a dalších) uvedl, že omyl o geometrickém a polohovém určení pozemku může být také omluvitelný a že není nezbytný požadavek, aby nabyvatel text smlouvy a svou představu porovnal s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemku, to však neplatí absolutně. Vždy záleží na konkrétních okolnostech věci. Seznámení se s výměrou pozemku je při koupi, zejména od cizího, obvyklé a porovnání s katastrální mapou lze legitimně požadovat, pokud jsou zde objektivní pochybnosti o průběhu právní (vlastnické) hranice alespoň v části koupeného pozemku.

28. V daném případě zatím soud prvního stupně zjistil jen to, že žalobkyně, ač tvrdí, že byla vlastníkem, uzavřela v roce 2015 pachtovní smlouvu a jednala se žalovanou i o koupi předmětného pozemku, což existenci její dobré víry oslabuje. Na druhou stranu jde o okolnosti nastalé zjevně až po uplynutí zákonné vydržecí doby, které mohly být způsobené právním omylem o existenci či povaze institutu vydržení, popř. ochotou řešit věc smírně. Samo o sobě to tedy k (negativnímu) posouzení věci nepostačuje.

29. Proto soud prvního stupně v další fázi řízení posoudí, zda žalobkyně skutečně byla (spolu s manželem, když ještě žil) objektivně se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že uvedenou kupní smlouvou koupili (domněle jako součást převáděných nemovitostí) i předmětný pozemek, popř. zda a kdy takovou dobrou víru musela (ona, nebo její manžel) ztratit v porovnání se stanovenou vydržecí dobou, počítanou již od kupní smlouvy z roku 1998. Ztráta dobré víry po uplynutí vydržecí doby již není podstatná.

30. Soud prvního stupně bude postupovat podle pravidel o dělení důkazního břemene, zaměří se na situaci v daném místě a čase, např. zda byl předmětný pozemek v době zakoupení v roce 1998 skutečně již dříve připlocen ke koupeným pozemkům, jak žalobkyně tvrdí, zda na místě nebyla patrná oddělující hranice, popř. její zjevné pozůstatky, které by se odstraňovaly apod. Dále porovná výměry skutečně zakoupených pozemků a předmětného pozemku, jejich charakter, umístění, přístup a další podobné („ všechny“) okolnosti, na které strany upozorní, nebo které vyplývají z obsahu spisu. To dosud nebylo vůbec řešeno.

31. Pro posouzení (ne) omluvitelnosti tvrzeného omylu lze např. vzít v úvahu i znalecký posudek, na který odkazuje kupní smlouva z roku 1998 a který zatím nebyl předložen, zda např. obsahuje popis kupovaných nemovitostí, snímek katastrální mapy apod.

32. Dále se soud prvního stupně bude zajímat např. o to, jak a kdy přesně žalobkyně nesrovnalosti ve stavu zápisu vlastnického práva zjistila (měla zjistit) a proč byla věc řešena formou pachtu, jak shora uvedeno.

33. Vyloučeny samozřejmě nejsou ani další (nové) skutečnosti a důkazy vznesené k otázce držby a vzniku a trvání dobré víry stranami, neboť koncentrace řízení nenastala za situace, kdy se soud prvního stupně těmito okolnosti vůbec nezabýval, ač se jimi zabývat měl, včetně případné poučovací povinnosti podle § 118a o.s.ř.

34. Takto nově zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně právně posoudí podle shora uvedených ustanovení a relevantní judikatury, a to případně i nad rámec judikatury již citované.

35. Současně soud prvního stupně znovu rozhodne o veškerých nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto odvolacího řízení (viz § 224 odst. 3 o.s.ř.).