o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č.j. 18 C 79/2022-94 ze dne 20.5.2022

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku č.j. 18 C 79/2022-94 ze dne 20.5.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 291 257 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 291 257 Kč od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po 8 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), a dále, že se zamítá žaloba v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 140 067,51 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 708,01 Kč od [datum] do [datum], s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 431 324,51 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 10 082,21 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 140 067,51 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 13 753 Kč, a to ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek, k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, odkázal též na dostupnou judikaturu, včetně rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU. Při svém rozhodnutí vyšel z toho, že bylo prokázáno, že za použití označených elektronických prostředků došlo k uzavření smlouvy o úvěru v tom obsahu, jakého se v projednávané věci dovolávala žalobkyně a k vyplacení částky 500 000 Kč žalovanému, ale že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, proto je smlouva neplatná. Žalobkyně podle soudu prvního stupně vyšla pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Žalobkyně v daném případě majetkové poměry žalovaného ověřila pouze kontrolou potvrzení o zaměstnání a o příjmu a dále kontrolou výpisu z účtu za předcházející tři měsíce uzavření smlouvy, aniž by z takového výpisu předně učinila náležité závěry, ani si údaje nijak blíže neověřila. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že jakkoli zjišťovala a zároveň ověřovala výdaje žalovaného, když vyšla pouze z vypočteného ekonomického modelu o výdajích ve výši 17 248 Kč (přičemž není ani zřejmé, zda bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že žalovaný dlouhodobě nežije v České republice), aniž by zohlednila skutečnou finanční situaci žalovaného. Tento vypočtený ekonomický model se pak výrazně rozcházel s výdajovou složkou na bankovním účtu za dané období. Proto byl nárok žalobkyni přiznán ani podle pravidel o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a násl. o.z., a to ve splátkách podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 160 o.s.ř. Soud prvního stupně zohlednil, že žalovaný uhradil platby v celkové výši 208 743 Kč, je tak povinen vrátit zbylé vyplacené finanční prostředky ve výši 291 257 Kč, o které se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nastala uplynutím lhůty k zaplacení pohledávky určené žalobkyní ve výzvě k zaplacení před podáním žaloby. Tato výzva byla připravena k vyzvednutí dne [datum]. Úrok z prodlení tak mohl být přiznán nejdříve po tomto datu. Žalobkyně nicméně požadovala kapitalizovaný úrok z prodlení do [datum] (což předchází uvedenému datu doručení výzvy) a poté až od [datum]. Soud prvního stupně proto v souladu s žalobním návrhem přiznal úrok z prodlení až od tohoto data (§ 1958 o.z.). U předchozích žalobkyní v řízení předložených výzev nebylo v řízení prokázáno, zda a popř. kdy se tyto dostaly do dispozice žalovaného, když„ tato skutečnost není bez dalšího prokázána pouze doložením předání zásilky k poštovní přepravě.“ Dále soud prvního stupně rozhodl o možnosti žalovaného splnit shora uvedené povinnosti v pravidelných měsíčních splátkách po 8 500 Kč, neboť má za to, že takto vysoké splátky jsou„ v souladu s oprávněnými ekonomickými zájmy žalobkyně a ke splacení tak dojde v přiměřené době“ a že„ povolení nižších splátek by bylo neodůvodněným zvýhodněním žalovaného na úkor žalobkyně.“ Jinak žalobu zamítl. O nákladech pak bylo rozhodnuto podle úspěchu a neúspěchu stran, lhůta k plnění byla opět určena ve splátkách.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, u výroku I. (po opakovaném upřesnění) ale pouze v rozsahu stanovené lhůty k plnění ve splátkách. V obsáhlém odůvodnění argumentovala v první řadě tím, že soud prvého stupně pochybil, když při jednání konaném dne [datum] poučil právního zástupce žalobkyně dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a vyzval jej k doplnění tvrzení a k označení důkazů k prokázání tvrzení žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, nicméně současně odmítl žalobkyni poskytnout lhůtu k označení a předložení důkazů a současně odmítl návrhy na doplnění dokazování prokazující soudem požadované skutečnosti. Argumentace soudu, proč důkazy neprovedl, je nepřiléhavá (jak podrobně rozvedla), proto je rozsudek soudu prvního stupně podle žalobkyně nepřezkoumatelný. Žalobkyně nesouhlasí s názorem soudu, že měla být připravena předložit veškeré možné existující důkazy na prvním jednání, a to zejména s ohledem na obdržený přípis soudu. Na přípis soudu reagovala doplněním žaloby a očekávala, že„ tímto svým doplněním výzvě zcela vyhověla.“ Má za to, že v rozporu s relevantní judikaturou jí„ nebyla dána příležitost doplnit chybějící tvrzení a navrhnout další důkazy.“ Soud prvního stupně tak zatížil řízení vadou, která odůvodňuje zrušení rozsudku. Dále nesouhlasila s tím, že dostatečně neověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Příjem ve výši 42 467 Kč pracovník banky ověřil na základě doložených dokumentů. V případě výdajů nevycházela žalobkyně toliko z tvrzení žalovaného, ale zejm. z interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení). Pokud soud uvádí, že nebylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný bydlí dlouhodobě v zahraničí, takto žalobkyni není známo. Skutečnost, že žalovaný má uzavřenou pracovní smlouvu s anglickým zaměstnavatelem a svoji výplatu inkasuje v britských librách, ještě neznamená, že žalovaný žije dlouhodobě v zahraničí. Ostatně tuto skutečnost též vyvrací výpis z účtu žalovaného, kde převažují platby debetní kartou v České republice. Ostatně na samotné smlouvě o úvěru je uvedena adresa v České republice, nikoliv adresa v cizině. Pokud soud z výpisu z účtu zjistil, že výdaje žalovaného činí 12 407,54 GPB, pak uvedené zjistil nesprávně, neboť toto z výpisu nevyplývá. Z výpisu bankovního účtu vyplývají menší dílčí platby, jež„ svědčí o správnosti ekonomického modelu žalobkyně.“ I pokud by závěr soudu byl správný, pak se„ patrně jednalo o přesun mezi vlastními účty žalovaného.“ Dále žalobkyně odkázala na relevantní judikaturu, včetně rozhodovací praxe Krajského soudu v Praze, a na odbornou literaturu, podle níž (mimo jiné) nelze jistě dovozovat jeden konkrétní„ nejlepší“ postup posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Nelze ovšem opomenout, že již před více než 30 lety„ bylo zjištěno, že lege artis vytvořený a správně použitý statistický model předvídá selhání spotřebitele lépe než posouzení úvěrovým pracovníkem bez použití takového modelu. Pokud má tedy poskytovatel možnost pro konkrétní případ takovýto statistický model použít, bylo by nesmyslné jej nutit k tomu, aby jeho výsledek nahrazoval posouzením úvěrového pracovníka.“ Dále uvedla, že většina spotřebitelů sama o svých výdajích příliš dobrý přehled nemá, a nelze se na jejich sdělení tedy spolehnout. Nežli spoléhat na údaje sdělené spotřebitelem a ty případně korigovat podle statisticky podložených modelů, považuje žalobkyně za účelnější využít statisticky podložený model, jehož výstup je případně korigován. V konečném důsledku tak má žalobkyně zato, že řádně ověřila schopnost žalovaného splatit úvěr. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že běh zákonného úroku z prodlení má počínat dne [datum]. Žalobkyně poprvé žalovaného k úhradě jeho dluhu vyzvala zesplatněním ze dne [datum], kdy toto zesplatnění bylo soudu prvého stupně doloženo. Pokud soud prvého stupně neměl za prokázané, kdy byl uvedený přípis doručen, pak měl využít domněnku dojití uvedenou v § 573 o.z. Žalobkyně považuje za nesprávné také to, že soud prvního stupně při výpočtu nákladů řízení vyšel z částky zahrnující požadované příslušenství, aniž by šlo o situaci, kdy příslušenství tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků. Proto měl soud prvního stupně vyjít toliko z jistiny pohledávky.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.

6. V první řadě je nutné zdůraznit, že odvolací soud považuje námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně za zcela nepřiléhavou, proto zde není žádný důvod ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami. V daném případě ale z napadeného rozsudku jasně vyplývá, jak a proč bylo rozhodnuto, tomu také odpovídá schopnost žalobkyně proti tomu obsáhle formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. V daném případě se soud prvního stupně s argumenty žalobkyně dostatečně vypořádal a vysvětlil, proč a které procesní návrhy neakceptoval (navíc převážně věcně správně, jak bude také rozvedeno). Žalobkyně pouze se závěry soudu prvního stupně a jeho procesními postupy nesouhlasí (polemizuje s nimi), což nepřezkoumatelnost rozsudku nezakládá.

7. Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, pokud po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. odmítl odročit jednání tak, aby si žalobkyně v mezidobí„ rozmyslela“ (po komunikaci se zástupcem), zda a jaká tvrzení a důkazní návrhy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného případně uplatní při dalším jednání.

8. Účelem poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. je podle ustálené soudní praxe zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy, jak správně žalobkyně zdůraznila v odvolání. To však neznamená, že účastník (jeho zástupce) má vždy právo na odročení jednání (viz též § 101 odst. 3 o.s.ř. a § 119 odst. 1 o.s.ř.), pokud se na první jednání dostatečně nepřipravil, a proto na místě neví, zda vůbec a co konkrétně chce k relevantním skutečnostem případně tvrdit a k důkazu případně označit (zcela nově či nad rámec toho, co již tvrdil a označil v domnění, že to je postačující).

9. V daném případě soud prvního stupně postupoval naopak zcela příkladně (až učebnicově) a žalobkyni dokonce předem ve smyslu § 114a o.s.ř. a řádné přípravy prvního jednání (srov. též § 114c odst. 3 a 4 o.s.ř.), při němž by měla být věc zpravidla i rozhodnuta, vyzval (upozornil), co bude předmětem řešení, zda (mimo jiné) žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Navíc také soud prvního stupně seznámil žalobkyni s tím, že poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř. musí být plněna (až) u jednání.

10. To, zda účastník vylíčil všechny rozhodné skutečnosti a zda je uvedl úplně a že tato svá tvrzení též prokázal, posuzuje vždy soud u jednání, tomu je také povinen případně uzpůsobit svou poučovací povinnost (srov. § 118a o.s.ř.). Subjektivní představa účastníka o tom, zda tyto své procesní povinnosti sám od sebe (srov. § 101 odst. 1 o.s.ř.) splnil, jak žalobkyně argumentuje, ať již před jednáním či při něm, není vůbec významná. Každý účastník musí být zásadně připraven tvrdit vše potřebné a označit všechny dostupné důkazy nejpozději u jednání. Žalobkyni navíc již z postupu soudu před jednáním, zejména je-li zastoupena advokátem, muselo být (nad rámec povinností, které žalobkyni vyplývají již přímo ze zákona, aniž by ji soud předem o čemkoli poučoval) zřejmé, že k této poučovací povinnosti soud s největší pravděpodobností skutečně přistoupí a že to bude také soud, kdo dostatečnost tvrzení a důkazních návrhů žalobkyně u jednání posoudí, proto musí být žalobkyně připravena všechna svá tvrzení a důkazní návrhy podle výzvy soudu prvního stupně případně doplnit přímo u jednání. Poskytnutí dodatečné lhůty (odročení jednání a případná separace nákladů) je výjimkou z tohoto pravidla. Pro takový postup musí být dány skutečně závažné důvody (např. složitost věci, nedostatečná příprava ze strany soudu, zcela nová argumentace protistrany apod.), což se v daném případě rozhodně nenastalo, naopak (srov. též § 118b o.s.ř.). Opačným výkladem by soud i při nejlepším způsobu přípravy jednání (který zde podle okolností věci objektivně zvolil), nemohl dosáhnout rozhodnutí věci rychle a hospodárně, jak zákon ukládá (viz též § 6 o.s.ř.), a docházelo by k neodůvodněným průtahům.

11. [příjmení] otázkou je, zda soud může pominout tvrzení a důkazní návrhy, které účastník či jeho zástupce u jednání (sám či po poučení soudem) včas uplatnil, ale důkazní prostředky na místě chybně nemá, což zpravidla důvodem pro odročení jednání být může. Zde je ale třeba připomenout, že soud není povinen zohlednit každé tvrzení a provést všechny důkazy, které účastník označí. Vždy musí jít o tvrzení relevantní podle hmotného práva, které bude (má být) na věc aplikováno, a musí jít (mimo jiné) o důkazy obecně způsobilé taková tvrzení prokázat, a to za předpokladu, že soud navíc nepovažuje skutkový stav již za prokázaný (i jinak, než účastník tvrdí). Doplnění dokazování je totiž opodstatněné jen tehdy, pokud soud považuje určité tvrzení za dosud neprokázané („ non liquet,“ nikoli prokázané či již vyvrácené), jinak jde o dokazování nadbytečné.

12. Jinými slovy, žalobkyni lze přisvědčit jen v tom, že žalobu (či aktivní obranu) nelze posoudit jako nedůvodnou pro neunesení povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní, aniž by takovému negativnímu rozhodnutí předcházelo relevantní poučení podle § 118a o.s.ř. ze strany soudu, a aniž by byly provedeny ty důkazy, které byly řádně a včas označeny a které obecně mohou tvrzení ještě prokázat (i když ho později třeba neprokáží). K tomu také směřuje judikatura označená v odvolání. Žalobkyně z ní ale dovozuje nesprávné (rozšiřující) závěry.

13. V tomto směru soud prvního stupně správně uvedl, že ke zkoumání úvěruschopnosti (konkrétně výdajů žalovaného) v roce 2018, kdy byla smlouva uzavřena, není bez dalšího způsobilé dokazování označenou (a na místě nepředloženou) e-mailovou komunikací stran z roku 2021, neboť v době uzavření smlouvy jistě nebyla k dispozici. Kvůli takovému„ důkazu“ skutečně nebyl důvod jednání odročit. U dalších důkazů (interní zpráva žalobkyně a její čestné prohlášení) měl soud prvního stupně podrobněji zjistit, o co se přesně jedná, zda nejde o podobně nezpůsobilé návrhy, což ale neučinil. Nejde však o vadu řízení, která by měla mít za následek zrušení rozsudku, neboť je snadno odstranitelná v odvolacím řízení. Odvolací soud proto připustil předložení uvedených listin až v odvolacím řízení. Zde se však ukázalo, že závěr soudu prvního stupně obstojí a že odvolací námitky směřující k domnělým procesním vadám jsou zcela účelové. Žalobkyně nejprve nevěděla, co sama u soudu prvního stupně k prokazování výdajů žalovaného navrhla, a co má tedy odvolacímu soudu na výzvu předložit, a poté předložila listiny zjevně nezpůsobilé. Blíže neurčená„ interní zpráva“ nebyla předložena vůbec, žalobkyně pouze znovu předložila listinu o posouzení úvěruschopnosti klienta, která ale byla k důkazu provedena již soudem prvního stupně. Nově předložené„ čestné prohlášení“ žalobkyně je datováno dnem [datum], tedy až po rozhodnutí soudu prvního stupně, a jde tedy o nepřípustnou novotu, nikoli důkaz navržený u jednání v prvním stupni a chybně neprovedený. Prohlášení navíc neobsahuje žádné skutkové poznatky, ale jen právní závěry žalobkyně o tom, jak má být úvěruschopnost spotřebitele správně zkoumána, tedy v podstatě vyjádření ve věci samé („ čestné prohlášení“ o právním názoru žalobkyně). Na straně soudu prvního stupně tak žádné pochybení, které by mohlo přivodit nesprávné posouzení věci, nenastalo.

14. Soud prvního stupně věc posuzoval správně i po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozsudek soudu prvního stupně také správně stojí primárně na problematice zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jak bude dále rozvedeno.

15. Z hlediska uzavření spotřebitelské úvěrové smlouvy v (povinné) písemné formě (v její elektronické a nikoli listinné podobě) je zřejmé, že žalovaný smlouvu v elektronické podobě nepodepsal kvalifikovaným elektronickým podpisem (§ 561 o.z. ve spojení s čl. 25 odst. 2 Nařízení EU [číslo] o elektronické identifikaci a důvěryhodných službách pro elektronické transakce, který má přednost před § 7 zákona č. 297/2016 Sb.). Připojení libovolného kódu (ve smyslu tzv. prostého elektronického podpisu), který je znám žalobkyni i žalovanému, nemůže samo o sobě prokázat, kdo kód připojil a že žalovaný takto odsouhlasil právě tu smlouvu, kterou žalobkyně soudu předložila. K uzavření smlouvy ale mělo dojít podle žalobních tvrzení ve skutečnosti jinými elektronickými prostředky (v rámci internetbankingu žalobkyně), což je jiná situace. Parametry těchto elektronických prostředků z hlediska kritérií požadovaných pro zachování písemné formy v § 562 o.z. (že se záznamy údajů o právních jednáních provádějí systematicky a posloupně a že jsou chráněny proti změnám, a jsou tedy způsobilé zachytit konkrétní obsah právního jednání žalovaného uživatele internetbankingu a určit jednající osobu) soud prvního stupně neřešil, neboť z jiných důkazů správně uzavřel, že žalovaný smlouvu uzavřel a částku 500 000 Kč na účet obdržel, a otázkou zachování písemné formy se podrobněji nezabýval. Odvolací soud se tím pro nadbytečnost (s ohledem na primární otázku úvěruschopnosti) také dále podrobněji nezabýval. Postačí, že bylo zjištěno, jakou částku žalovaný na svůj účet obdržel a kolik uhradil a jak byl k úhradě dluhu vyzván, jak popsal již soud prvního stupně. Nedostatek písemné formy úvěrové smlouvy má totiž méně závažné právní následky, než nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (viz níže).

16. Pokud jde o skutková zjištění, lze i po opakování části dokazování listinnými důkazy (srov. § 213 o.s.ř.) uvést, že soud prvního stupně své závěry postavil na přesné znalosti obsahu spisu. Proto odvolací soud plně odkazuje nejen na dílčí skutkové závěry, ale i na jejich hodnocení ve vzájemné souvislosti, aniž by tyto závěry opakoval. Odvolací soud pouze považuje za nutné zdůraznit některé okolnosti, zejména s přihlédnutím k uplatněným odvolacím námitkám.

17. Je zjevné, že v době žádosti o úvěr žalovaný skutečně pobýval v cizině, jak uvedl soud prvního stupně. Nejen že žalovaný měl příjem od zahraničního zaměstnavatele, ale v žádosti o úvěr uvedl i zahraniční telefonní číslo a doložil výpis z účtu v anglickém jazyce u cizozemské banky. V předloženém potvrzení o příjmu (také v anglickém jazyce) označil jako adresu svého bydliště [anonymizováno] (3C [anonymizována dvě slova]) s tím, že pracuje jako„ warehouse supervisor“ (zjevně v místě, nikoli v ČR). Nic na tom nemění ani adresa v ČR uvedená poté v úvěrové smlouvě ani nějaké výdaje v ČR, jak žalobkyně akcentovala.

18. Zjištění výdajů žalovaného žalobkyně skutečně nahradila odhadem na základě„ statistických dat“ („ 17 248 Kč na životních nákladech a normativních nákladech na bydlení“), a to podle svého interního (blíže soudu nepopsaného) softwaru (modelu), aniž by přihlížela k tomu, zda a jaké skutečné pravidelné výdaje žalovaný má. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl údaje ve výši 0 Kč, nájemné ve výši 11 500 Kč, současně uvedl, že žije v domácnosti sám. Uvedl také, že nemá žádné jiné úvěry. Tomu ale vůbec neodpovídají ostatní podklady úvěru, aniž by tomu žalobkyně věnovala jakoukoli pozornost.

19. Z výpisů z účtu cizozemské banky za tři měsíce před uzavřením smlouvy se zřetelně podávají nejen příjmy ze mzdy, ale také minimální zůstatky účtu (každý měsíc). Dále jsou zde patrné příjmy z dalších úvěrů [anonymizována dvě slova], jejich průběžné splácení a opětovné půjčování. Nejde tedy„ patrně“ o nějaké převody mezi vlastními účty žalovaného, jak žalobkyně spekuluje, ale o opakované drobné revolvingové úvěry v cizí měně v cizině, jak je veřejně nabízeno na příslušných webových stránkách této služby. Patrné jsou i opakované platby v cizině, nikoli převážně v ČR, jak žalobkyně tvrdí, a to v celkovém součtu vylučujícím předpoklady modelu žalobkyně, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Mezi položkami se se v tomto směru opakuje mimo jiné i„ rent“ („ nájem“) 695 liber s poznámkou 3C [anonymizována dvě slova], což vše ve svém souhrnu potvrzuje (vedle nesprávného modelování výdajů, včetně bydlení, ze strany žalobkyně, pokud žalovaný současně tvrdil, že žije sám), že údaje žalovaného o dalších výdajích ve výši 0 Kč, o nájemném ve výši 11 500 Kč měsíčně a o absenci dalších úvěrů byly smyšlené, nicméně žalobkyni to z předložených podkladů muselo být známo. Přesto s tím nijak dále nepracovala a správné údaje si neověřila. [ulice] přesnost (vhodnost) statistického modelu, tvrzená v odvolání, zde jednoznačně neobstojí.

20. Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat, je třeba tvrdit konkrétně, z jakých údajů žalobkyně vychází a tyto doložit. Za popsaných okolností (bydlení cizině) ale není třeba o ekonomickém modelu žalobkyně nic bližšího znát, aby bylo zřejmé, že povinnost odpovědného úvěrování s řádnou odbornou péčí není tento model schopen (nejméně v tomto případě) naplnit. Obvyklé výdaje žalovaného byly podle pohybů na účtu nepochybně mnohem vyšší, než model (uměle) uvažuje, a žalobkyni to bylo známo. Nejde tedy o„ lege artis vytvořený a správně použitý statistický model,“ jak žalobkyně tvrdí. V daném případě bylo podle názoru odvolacího soudu jednoznačně namístě důsledněji prověřit skutečné výdaje žalovaného dostupnými reálnými doklady (např. o nájemném), přihlížet k reálným výdajům žalovaného (např. podle výpisu z účtu), popř. si např. vyžádat jeho čestné prohlášení, a to i s poučením o riziku úvěrového podvodu, zejména tam, kde údaje dlužníka objektivně ověřit či statisticky poměřovat nelze (např. výdaje na živobytí). Takové explicitní prohlášení má nepochybně významně větší váhu, než vyplnění či odhad údajů v elektronickém systému žalobkyně.

21. Neobstojí ani námitka žalobkyně o běhu úroku z prodlení ve vztahu k předloženým výzvám. První doložená upomínka (výzva k plnění) celé žalované částky (ze dne [datum]) byla žalovanému prokazatelně odeslána dne [datum] poštou na jeho adresu a dne [datum] byla podle výpisu ze systému pošty dodána. Naproti tomu ostatní výzvy směřovaly buď k plnění jednotlivých splátek, nikoli k vrácení celého úvěru, a zejména nebyly doloženy jakýmkoli důkazem o odeslání na dohodnutou adresu pro doručování, a to ani na výzvu odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 o.s.ř. Nebylo tedy prokázáno odeslání předchozích zásilek, a proto na ně nelze aplikovat fikci dojití podle § 573 o.z., jak se žalobkyně domáhala. Samotné vyhotovení výzvy ještě neznamená, že byla vůbec odeslána (s využitím provozovatele poštovních služeb), což zákon vyžaduje.

22. Žalovaný dále netvrdil a ani v řízení nevyšlo najevo, že by v době výzvy zpochybňoval svou schopnost uvedenou částku podle výzvy zaplatit, nebo že by platil více, než připouští žalobkyně. To ostatně platí i pro celý průběh tohoto řízení. Tím je skutkový rámec sporu dostatečně zjištěn.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

25. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

28. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

29. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

30. Žalobkyně v odvolání shodný závěr soudu prvního stupně nezpochybňovala, proto se odvolací soud touto otázkou podrobněji argumentačně nezabýval. Alespoň ve stručnosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C [číslo], [anonymizováno].

31. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, i po doplněném dokazovaní (za podmínek uvedených v § 205a a § 213 o.s.ř.) za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele, což žalobkyně neučinila.

32. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si vyžádala (ověřila) v zásadě jen informace týkající se jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány (a zjištěné nesrovnalosti byly ignorovány). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve [anonymizováno] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C – [číslo], [anonymizována dvě slova]). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené (nereálné), nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla namístě, jak shora uvedeno.

33. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. V tom se soud s argumentací žalobkyně shoduje, neboť těžko může existovat jediný („ nejlepší“) způsob zkoumání. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou, jak také žalobkyně z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu citovala. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Vyloučit samozřejmě nelze ani vhodné automatické modelování situace klienta, naopak, nicméně je třeba vždy dbát na to, aby se model reálné situaci klienta přibližoval, nebo zjištěné nesrovnalosti alespoň signalizoval. Je-li k dispozici historie transakcí na účtu (běžném, úvěrovém), musí být s těmito údaji pracováno. V daném případě k tomu jednoznačně nedošlo.

34. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, jak uzavřel již soud prvního stupně, a to„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.).

35. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového objemu převedených prostředků je třeba odečíst realizované platby, nezaplacený zůstatek v daném případě představuje částku uvedenou již soudem prvního stupně. Jakékoli pozdější změny (další plnění) nikdo netvrdil a nepodávají se ani z obsahu spisu. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Žalobkyni tak žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit.

36. Složitější situace však nastává v případě určení doby plnění„ přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu„ spor“ a kdy tu naopak„ není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje.

37. Výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl na návrh o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nepraktický. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by taková žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

38. Nesprávné se odvolacímu soudu jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Rozdíl mezi konstitutivním a deklaratorním rozsudkem musí zůstat zachován. Opačným postupem by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční (viz § 160 o.s.ř.) a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.), což v konečném důsledku provedl soud prvního stupně, pokud splátky stanovoval též podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a nikoli (jen) podle § 160 o.s.ř. Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou. Takový výklad považuje odvolací soud za absurdní. Otázka stanovení přiměřené doby by podle názoru odvolacího soudu neměla být řešena ani jako předběžná.

39. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně„ spor.“ Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro„ předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků„ zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě.

40. Pojem„ spor“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pasivita naproti tomu konflikt („ spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („ shodu“). Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor“, proto není ani prodlení. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu totiž také„ není spor“ a platí uvedená doba plnění.

41. Uvedená právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o jeho aktuální situaci („ příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem aktuálním spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Tímto způsobem lze získat skutkové podklady pro postup podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde„ není spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty až v rámci soudního řízení, půjde však již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nemůže mít vliv.

42. [příjmení] uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na určení doby plnění soudem (konstitutivně), tak budou omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných již před podáním (příslušné) žaloby.

43. V daném případě žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění celého dluhu poprvé prokazatelně až v květnu 2021. Zásilka byla dodána. Prodlení žalovaného při bezodkladném plnění tak nastalo poté, pokud žalovaný na tuto výzvu (došlou do jeho dispoziční sféry) nijak nereagoval a námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění tehdy neuplatnil. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolal a dobu plnění akceptoval. Žaloba o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru proto nebyla potřebná, dluh se stal splatným nejpozději uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat z dlužné jistiny pohledávky též zákonný úrok z prodlení v zákonné výši (žalobou limitované sazbou 8,25% ročně), nikoli však od května 2021 ale až od nejbližšího data požadovaného žalobou, v níž žalobkyně z neznámých důvodů část běhu úroku z prodlení vynechala (nepožadovala). Ani v tomto ohledu tedy soud prvního stupně nepochybil.

44. Odvolací soud nicméně neshledal žádný důvod k úpravě pariční lhůty rozsudku za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 o.s.ř., pokud žalovaný ani žalobkyně takový postup nenavrhli a z obsahu spisu se nepodávají žádné relevantní údaje o současných (nepříznivých) poměrech žalovaného, které by umožnily konkrétní závěr i o vhodné výši splátek. Odůvodnění soudu prvního stupně v této části (jako jediné) neobsahuje podstatná výchozí zjištění, a i proto nemůže obstát. Proto odvolací soud výrok I. v napadeném rozsahu lhůty k plnění změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. na lhůtu zákonnou a zamítavý výrok II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

45. Pro úplnost lze uvést, že u neplatné smlouvy ze shora uvedených důvodů již není potřebné se zabývat zachováním písemné formy úvěrové smlouvy v elektronické podobě podle § 562 o.z., jak shora uvedeno, ve spojení s § 104 a § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde jsou upraveny další negativní následky pro poskytovatele spotřebitelského úvěru, které se již neprojeví.

46. Změna lhůty k plnění není částečnou změnou rozsudku soudu prvního stupně, proto nebylo třeba o nákladech před soudem prvního stupně znovu rozhodnout. Odvolací soud nicméně v rozsahu podaného odvolání přezkoumal i výrok III.

47. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto také správně podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Zde odvolací soud v podrobnostech zcela odkazuje na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se také ztotožňuje co do stanovení tarifní hodnoty, počtu úkonů a dalších nákladů a jejich celkové výše. Odvolací soud se ztotožňuje i s posouzením míry čistého (alikvotního) úspěchu žalobkyně. Ve sporné otázce posuzování úspěchu a neúspěchu s kapitalizovaným příslušenstvím nebo bez příslušenství jistiny pohledávky, je třeba vyjít z judikatury označené již soudem prvního stupně a z judikatury navazující, která s kalkulací kapitalizovaného příslušenství nejpozději ke dni vyhlášení rozhodnutí počítá. Pokud odvolací soud v jiné věci (citované žalobkyní) uvedl, že by mělo jít o„ významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků,“ je třeba uvést, že v dané věci kapitalizace příslušenství představuje cca 20% jistiny pohledávky, což už lze považovat za významnou část, navíc citovaná judikatura nadřízených soudů ani toto omezení nepředpokládá. Jediné, v čem odvolací soud žalobkyni přisvědčil, je opět lhůta k plnění, neboť pro stanovení splátek nejsou ve spise relevantní podklady. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.). Žádné důvody k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal. Proto odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. lhůtu k plnění na lhůtu zákonnou a ve zbytku (kdo, komu, kolik a kde plní) výrok III. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

48. O nákladech řízení mezi účastníky před odvolacím soudem pak odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 3 o.s.ř.. Žalobkyně se svým odvoláním v převážné části neuspěla, měla by tak podle výsledku řízení nahradit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, tomu ale žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly.