o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č.j. 37 C 120/2021-353 ze dne 27.6.2022

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č.j. 37 C 120/2021-353 ze dne 27.6.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. st. 343 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 69 m2, jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, pozemek parc. č. st. 724 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 23 m2, jehož součástí je stavba bez čísla popisného, čísla evidenčního – jiná stavba a pozemek parc. [číslo] – zahrada o výměře 728 m2, to vše zapsáno na [list vlastnictví], [katastrální uzemí], [územní celek], a vyklizené je předat žalobkyni, a to do 1 roku od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vlastníkem předmětných nemovitostí je podle předchozích závazných soudních rozhodnutí žalobkyně (citoval rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24.9.2020, č.j. 27 Co 182/2020-343) a žalovaná nemovitosti užívá bez právního důvodu (žádný ani netvrdí). Výkon práva žalobkyně podle § 1040 o.z. nicméně považoval za rozporný s dobrými mravy, ne však natolik, aby odůvodnil zamítnutí žaloby („ protentokrát“), ale aby (s odkazem na vybraná soudní rozhodnutí) došlo k prodloužení zákonné vyklizovací lhůty z 15 dnů na 1 rok, neboť institut bytových náhrad stávající právní úprava nepřevzala. Přihlédl k tomu, že žalovaná je ve složité majetkové a sociální situaci. Jedná se o osobu invalidní, která si podle [anonymizováno] zpráv prošla a v budoucnu ještě zřejmě bude procházet velmi náročnou léčbou, dále má k nemovitostem letitý a velmi vřelý vztah, chová v nich domácí zvířata a také v nich pracuje, neboť jí jako umělkyni poskytují dostatečný prostor a zázemí. Tato umělecká činnost je přitom jedním ze zdrojů příjmů žalované. Soud prvního stupně přihlédl také k tomu, že žalobkyně je právnická osoba, která se živí poskytováním zápůjček a úvěrů, což je činnost, která s sebou vždy nese velké riziko spojené s návratností daných poskytnutých prostředků. V této výjimečné situaci se soudu prvního stupně stanovená lhůta jevila jako přiléhavá, pro žalobkyni nikoli likvidační. Pokud by žalovaná chtěla využít služeb jednoho z domovů s pečovatelskou službou, je soudu známo, že v těchto zařízeních mohou zájemci narazit na problémy s dlouhými čekacími lhůtami. Odmítl naopak argumentaci žalované neplatností notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, neboť není pro rozhodnutí v této věci rozhodný. V otázce náhrady nákladů řízení soud prvního stupně podle § 150 o.s.ř. zohlednil zejména to, že u žalované byl zjištěn úpadek, žalovaná nevlastní žádný majetek větší hodnoty, její příjmy tvoří v podstatě jen dávky důchodového pojištění. Žalovaná je tedy prakticky nemajetná, silně zadlužená, má nízké příjmy a trpí závažnými [anonymizováno] obtížemi. Proto náhradu nákladů žalobkyni nepřiznal.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání pouze žalovaná, a to v celém rozsahu. Uvedla, že je ve složité majetkové i sociální situaci. Je invalidní a její [anonymizováno] problémy jsou doloženy [anonymizováno] zprávami, které jsou v soudním spise založeny. Žalovaná je přesvědčena, že žalobkyně využila jejího nepříznivého [anonymizováno] stavu i toho, že nebyla schopna v rozhodné době posoudit všechny následky jednání, neboť se domnívala, že se jedná o překlenutí úvěru, který nemohla s ohledem na své majetkové poměry splácet, a že se podpis jakýchkoliv listin nedotkne vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem. Dále zdůraznila, že ve stejné věci je proti ní vedena exekuce vyklizením, na základě (podle jejího přesvědčení) falzifikátu notářského zápisu ze dne [datum], když přezkoumání tohoto tvrzení nebylo dosud orgány činným v [anonymizováno] řízení dokončeno. Krajský soud v Praze dne 7.6.2022 č.j. 17 Co 116/2022–417 a 17 Co 117/2022–421 rozhodl o osvobození od soudních poplatků pro žalovanou a v tomto řízení, kde je rozhodováno o návrhu žalované na zastavení exekuce, byl žalované pro dovolací řízení ustanoven zástupce a bylo rozhodnuto tak, že exekuce se odkládá do právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Žalovaná je v bezvýchodné situaci a pro případ, že by byla nucena se z předmětných nemovitostí odstěhovat, ať již v jakékoliv lhůtě, nemá možnosti ani prostředky a její zdravotní stav jí neumožňuje aktivně se o svou další budoucnost postarat. Navíc dosud nebylo ukončeno šetření o tom, zda listina, na základě které bylo zahájeno exekuční řízení, je nebo není zfalšovaná. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu změnil tak, že se„ rozhodnutí odkládá až do právní moci rozhodnutí o návrhu žalované na zastavení exekuce.“

4. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila, z jednání se omluvila, proto odvolací soud věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v její nepřítomnosti.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) a shledal odvolání žalované neopodstatněným.

6. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně bez dalšího obstojí. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně co do jednotlivých dílčích zjištění a závěrů učiněných z předložených listin a z nesporných tvrzení. Nic z toho není třeba opakovat, žalovaná ostatně základní skutkové otázky nezpochybňuje, stejně tak žalobkyně nezpochybňuje situaci, v níž se žalovaná nachází, včetně nepříznivého zdravotního stavu. [příjmení] spočívá jen v právním posouzení věci. Zde ale také nelze soudu prvního stupně v podstatě nic vytknout.

7. Nejprve je třeba z procesního pohledu uvést, že předchozím rozsudkem vydaným ve věci stejných účastníků, projednávané u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. č. j. 8 C 144/2018 a u odvolacího soudu pod sp. zn. 27 Co 182/2020, bylo pravomocně určeno, že shora uvedené (předmětné) nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud zde odkazuje na svou podrobnou předchozí argumentaci, která je oběma stranám známa, a není proto třeba ji opakovat. Již tehdy se soud podrobně zabýval argumentací žalované (tehdy žalobkyně) o donucení, o tísni a o omylu. To vše bylo již vyvráceno. Není tedy pravdou, jak žalovaná opět tvrdí v odvolání, že„ nebyla schopna v rozhodné době posoudit všechny následky jednání, neboť se domnívala, že se jedná o překlenutí úvěru,“ ani že se„ podpis jakýchkoliv listin nedotkne vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem.“ Žalovaná (tehdy žalobkyně) podle zjištění soudu dobře věděla, že jde o kupní smlouvu a za jakou cenu nemovitosti prodává a proč smlouvu uzavírá. Dokonce tehdy podepsala i nájemní smlouvu na dobu určitou do [datum], ale nájemné neplatila. Uvedená soudní rozhodnutí tvoří ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. v této věci závazné řešení předběžné otázky (viz § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), komu svědčí vlastnické právo, jak správně uvedl i soud prvního stupně. Shodná argumentace žalované před soudem prvního stupně i v odvolání je tedy zcela bezpředmětná. Žalovaná ostatně v předchozím řízení neuspěla ani s dovoláním ani s ústavní stížností. Z toho je nutné vyjít.

8. Soud prvního stupně také správně vyřešil právní otázku, že vůbec není podstatné, zda žalovaná kromě prodeje nemovitostí ještě podepsala notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, jímž se zavázala předmětné nemovitosti vyklidit, nebo takový zápis nepodepsala (jde o falzum, jak tvrdí), neboť tyto skutečnosti spolu nesouvisejí a není třeba falzifikát dokazovat (vyvracet). Probíhající exekucí, jejím odkladem či možným zastavením není hmotněprávní povinnost žalované k vyklizení dotčena. Notářský zápis procesně nezakládá překážku věci rozhodnuté a ani věcně ani nedeterminuje rozhodnutí o vyklizení. I kdyby zde notářský zápis nebyl, bylo by rozhodnutí soudu stejné, jak bude dále vysvětleno. Totéž platí pro probíhající exekuční řízení o vyklizení. Není podstatné, zda běží, je odloženo, bude nebo nebude zastaveno. Podstatné je, že žalovaná nemovitosti ke dni vydání tohoto rozsudku nevyklidila, o čemž není spor.

9. V tomto řízení žalovaná ani netvrdila nic o tom, že by jí svědčilo jakékoli jiné (než vlastnické) právo předmětné nemovitosti užívat, akcentovala pouze své nepříznivé osobní poměry, o nichž také není sporu, jak shora uvedeno.

10. Podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, která byla publikována pod [číslo] Sb. má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

11. Podle § 2 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s [anonymizováno] základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

12. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke [anonymizováno] nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

13. Dále podle § 3 odst. 1 o.z. platí, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

14. Podle § 3 odst. 2 písm. a), c), d) a f) o.z. soukromé právo spočívá zejména na zásadách, že (mimo jiné) každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí, nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny a nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

15. Podle § 4 odst. 1 se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

16. Podle § 1040 odst. 1 o.z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

17. Odvolací soud se na základě shora uvedeného zcela ztotožňuje i s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná je povinna předmětné nemovitosti vyklidit a že zde není žádný důvod k zamítnutí žaloby„ protentokrát.“ Soudní praxe je jednotná v tom, že právo vlastníka na vydání věci (tzv. vindikace) se v případě nemovitostí realizuje žalobou na vyklizení. Neoprávněným zásahem je užívání cizích nemovitostí (lhostejno zda k bydlení či podnikání nebo k obojímu, popř. k prostému blokování) bez právního důvodu. Jde o porušení vlastnického práva k věci, které trvá.

18. Právo na ochranu vlastnického práva má každý, tedy i společnost zabývající se poskytováním zápůjček a úvěrů, neboť vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, jak shora uvedeno. Nelze přehlédnout, že žalovaná je svéprávná, předpokládá se, že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

19. Odvolací soud nijak nezpochybňuje, že žalovaná byla a je oproti žalobkyni v mnohem slabší pozici, nicméně žalovaná si sama přivodila velkou řadu dluhů, které ji přivedly až do insolvence. Žalobkyně se na tom nepodílela, naopak jí dříve umožnila z výtěžku prodeje nemovitostí některé dluhy umořit, což bylo cílem prodeje. Předmětné nemovitosti, v nichž stále bydlí, sama žalovaná prodala (platnou) kupní smlouvou, jak shora uvedeno, a sama se tak„ připravila o střechu nad hlavou,“ o kterou by jinak byla stejně připravena, ať již v exekučním, nebo insolvenčním řízení, neboť objem jejích dluhů byl enormní.

20. Podle shora citovaných ustanovení je třeba za těchto okolností zdůraznit, že nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny a nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží. Pokud si žalovaná nemovitosti současně s prodejem pronajala jen do [datum], navíc nájemné neplatila, musela být srozuměna s tím, že dříve či později ji povinnost nemovitosti opustit nemine. Žalovaná tomu ale svůj život nijak nepřizpůsobila. V následném období (až dosud) žalovaná už ani netvrdí, že by se o nějaké právo v nemovitostech bydlet zasazovala, že by za užívání cizí věci cokoli žalobkyni platila. I kdyby se žalovaná platně nezavázala notářským zápisem k vyklizení, jak nyní tvrdí, vyplývá tato její povinnost ze zákona. Proto není sporný notářský zápis se svolením k vykonatelnosti pro věc vůbec podstatný.

21. Proto se odvolací soud neztotožnil pouze se závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalobkyně jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně je naopak zjevně v právu a samotná skutečnost, že majetková, výdělková a osobní situace žalované (zejména s ohledem na její vysoký věk a špatný zdravotní stav), je velmi nepříznivá, jak správně popsal soud prvního stupně, nezakládá právo žalované bezplatně okupovat, co jí už téměř 5 let z její vůle a v důsledku jejích vlastních činů nepatří. I lidé vyššího věku, lidé vážně [anonymizováno] a v nepříznivé finanční situaci musí uzpůsobit svůj život realitě a nemohou si žít nad své poměry (na dluh, z majetku jiného), natož léta. Právo bydlení žalované, resp. nemravnost postupu žalobkyně, nelze odvodit ani z toho, že žalovaná má k nemovitostem„ letitý a velmi vřelý vztah,“ nebo že„ v nich chová domácí zvířata a také v nich pracuje, neboť jí jako umělkyni poskytují dostatečný prostor a zázemí.“ Na to vše žalovaná měla a mohla myslet dříve.

22. Přecenit nelze ani argument o„ bezvýchodné životní situaci“ žalované a o tom, že„ prostředky a její zdravotní stav jí neumožňují aktivně se o svou další budoucnost postarat.“ Žalovaná byla sama schopna dostavit se k soudu, opakovaně činit elektronicky jednotlivá podání, je schopna se srozumitelně vyjadřovat. [jméno] (jako umělkyně) také podle svých slov dosud pracovala. Je tedy zřejmé, že spíše svou situaci úmyslně neřeší a snaží se ze své (nyní objektivně těžké) situace vytěžit maximum. Takového maxima již bylo dosaženo.

23. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že současná právní úprava nepočítá pro případ vyklizení s jakoukoli bytovou náhradou. Je to i logické, neboť každý člověk je schopen sám nejlépe posoudit, kam a za jakých podmínek se odstěhuje. Pro tyto situace, nelze-li je řešit vhodným nájmem či podnájmem, nebo s pomocí rodiny či známých, také v České republice existují domovy pro seniory (ať již s pečovatelskou službou či bez ní), [anonymizováno] zařízení, sociální služby, a dále příspěvky nad rámec důchodu – na péči, na bydlení a další, což je žalované jistě známo. Žalovaná má tedy možnost podat příslušné žádosti a uspořádat své poměry tomu odpovídajícím způsobem.

24. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku I. (o vyklizení) věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Představa žalované, že soud rozhodne tak, že rozhodnutí„ odloží“ do doby skončení jiného řízení, odpovídá spíše institutu přerušení řízení, nikoli rozhodnutí ve věci samá. Pro takový postup ale není ze shora popsaných důvodů prostor. Jde jen o další nápad, jak stávající stav prodloužit a povinnost k vyklizení oddálit.

25. Lhůtu k plnění lze podle § 160 odst. 1 o.s.ř. prodloužit i v případě, kdy nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (viz výše). Zde se odvolací soud s velmi citlivým přístupem soudu prvního stupně opět zcela ztotožnil. Neobvykle dlouhá lhůta jednoho roku byla s ohledem na popsané okolnosti věci a poměry žalované přiměřená, což ostatně akceptovala i žalobkyně, pokud sama odvolání nepodala. Není však žádný důvod tuto lhůtu dále prodlužovat jen v důsledku zcela zjevně neopodstatněného odvolání. Rozsudek soudu prvního stupně byl podrobně a přesvědčivě zdůvodněn a pokud žalovaná přesto trvala na jeho přezkumu odvolacím soudem a skutečně celou dobu od doručení rozsudku soudu prvního stupně„ prohospodařila“ svou další nečinností, jak tvrdí, musí to jít již jen k její tíži. To bylo nutné k datu rozhodnutí odvolacího soudu zohlednit (viz § 154 odst. 1 o.s.ř.). Proto odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. lhůtu k plnění tak, aby co do svého konce rámcově odpovídala tomu, co správně určil již soud prvního stupně. Občanské soudní řízení není ovládáno zásadou zákazu změny k horšímu, k odvolání žalované tak není tento postup vyloučen. Žalované je neudržitelnost dosavadního stavu jistě známa, porušování vlastnického práva žalobkyně probíhá téměř 5 let a byl tu dostatečný prostor se na realizaci vyklizení začít připravovat.

26. Zcela správný je i výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, proti kterému žalobkyně rovněž nebrojila. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku II. věcně správný podle § 219 o.s.ř. také potvrdil. Odvolací soud zde zcela odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně, ke kterému není co dodat.

27. Ve výroku II. tohoto rozsudku pak odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. též o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím. Procesně úspěšné žalobkyni by sice v odvolacím řízení již náleželo právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť přezkum rozsudku soudu prvního stupně byl zcela zbytečný, ale žalobkyni v odvolacím řízení z důvodu absence písemného vyjádření a při neúčasti u jednání žádné náklady nevznikly.