o určení vlastnictví k nemovitosti

1. Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), tak, že ve výroku I. zamítl žalobu ze dne 19.7.2023, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. e. [Anonymizováno], rod. rekreace, pozemku parc. č. [Anonymizováno], pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], a dále spoluvlastnického podílu o velikosti id. [Anonymizováno] na pozemku parc. č. [Anonymizováno], to vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsáno na LV č. [hodnota] a na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa]-východ. Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení a jejich náhradu v plné výši vypočtené v částce 17 597,73 Kč přiznal procesně plně úspěšné žalované.

2. Žalobce se domáhal uvedeného nároku s tím, že předmětné nemovitosti daroval žalované za trvání jejich manželství darovací smlouvou ze dne 8.9.2003. Manželství účastníků bylo rozvedeno k 23.12.2021. Žalobce již přípisem z 13.1.2021 odstoupil od darovací smlouvy a vyzval žalovanou k vrácení daru. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování ze zjištění, že důvody pro toto vrácení vymezil žalobce v daném přípise tak, že žalovaná udržovala mimomanželský poměr, že žalobce byl novým partnerem žalované dne 16.1.2020 fyzicky napadnut, že žalovaná při šetření daného konfliktu na policii měla uvádět nepravdivé informace, čímž se snažila označit žalobce jako viníka tohoto konfliktu, že vypovídala nepravdivě i v řízení o rozvod manželství účastníků a že negativně působila na nezletilou dceru účastníků. Dle zjištění soudu soužití účastníků v době před podáním návrhu na rozvod bylo provázeno konflikty a nefungovalo již delší dobu. Několik konfliktů bylo řešeno přestupkovou komisí. Z konečných rozhodnutí v těchto přestupkových řízení však plyne, že za problematické bylo vyhodnoceno jednání žalobce směřující vůči žalované či jejímu novému partnerovi, nikoli naopak. Soud vzal dále za zjištěné, že žalovaná sice navázala ještě za trvání manželství mimomanželský poměr s jiným mužem, nicméně manželství již bylo v té době rozvráceno, přičemž výrazně se na tomto stavu podílelo chování žalobce. Dcera účastníků pak s otcem (žalobcem) nemá dobrý vztah, nikoli však kvůli nabádání matky (žalované), ale proto, že (podle samotné dcery) o ni otec nejevil nikdy dostatečný zájem. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno takové chování žalované, které by objektivně bylo způsobilé z hlediska svého rozsahu či intenzity odůvodnit opodstatněnost uplatněného nároku na vrácení daru. Po právní stránce soud věc hodnotil vzhledem k okamžiku poskytnutí daru za použití právní úpravy obsažené v § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč.zák.“). O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady procesního úspěchu ve věci.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu, že by jednání žalované, pro které přistoupil k výzvě k vrácení daru, nedosahovalo „intenzity zjevného porušení dobrých mravů“. Namítal, že soud prvního stupně se v napadeném rozsudku v podstatě minul s argumenty žalobce, které uplatnil pro odvolání předmětného daru. Neprovedl k žalobcem specifikovanému jednání dostatečné dokazování, když stěžejní důkazy výslechy svědků navržené žalobcem zamítl. Provedené listinné důkazy byly dle žalobce nedostatečné, výsledky přestupkových řízení nejsou dle žalobce rozhodující, neboť se nezabývaly povahou jednání ze strany žalované, a pouze okolnost, že byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupků nemůže vést k závěru, že se žalované žádného porušení dobrých mravů nedopustila. Žalobce z jednání žalobkyně, pro které přistoupil k odvolání daru, opakovaně poukazoval na udržování mimomanželského poměru za dobu trvání manželství účastníků, šíření informací o tomto poměru mezi společnými známými účastníků, včetně srovnávání a zahanbujících komentářů ohledně žalobce, neposkytnutí pomoci či neodvrácení konfliktu při fyzické potyčce žalobce a nového partnera žalované a následné podání nepravdivé výpovědi na policii, kdy z vyvolání konfliktu obvinila žalovaná žalobce. Zmiňoval i údajné nepravdivé informace v řízení o rozvod manželství a psychické ovlivňování nezletilé dcery účastníků a jejího vztahu s žalobcem. Žalobce zdůrazňoval zejména to, že v souvislosti s mimomanželským poměrem žalovaná pomlouvala a zesměšňovala žalobce před jejich společnými a rodinnými známými, kdy velmi hanlivě srovnávala [podezřelý výraz] výdrž žalobce s jejím novým partnerem. Tyto skutečnosti nebyly soudem prvého stupně nijak vypořádány, ani k nim nebylo vedeno dokazování, jejichž provedení žalobce prostřednictvím výslechu svědků navrhoval. Žalobce měl zato, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal s tvrzeným porušením dobrých mravů ze strany žalované, nevedl k tomu řádné dokazování, navrhoval proto zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení pak namítal, že minimálně v jednom případě byla přiznána odměna za úkon týkající se další porady s klientem, kterýžto úkon označil za neúčelný.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání poukázala předně na rozvod manželství účastníků, kdy v rozvodovém řízení bylo zjištěno, že žalobce začal žalovanou postupně přehnaně kontrolovat, zasílal jí urážlivé zprávy. Účastníci spolu již od října 2019 nebydleli v jedné domácnosti. K navázání mimomanželského poměru došlo v době, kdy manželství již dlouhodobě nefungovalo a bylo rozvráceno. Výslechy žalobcem navrhovaných osob označila žalovaná za nadbytečné, neboť vzájemný vztah účastníků i okolnosti mimomanželského poměru byly objasněny z rozhodnutí soudu i správních orgánů. Žalobce se pouze v rámci tohoto řízení snaží svými tvrzeními popřít to, co bylo zjištěno již v předchozích řízeních. Žalovaná důrazně popřela, že by se vůči žalobci dopustila jím popisovaných srovnání mezi žalobcem a jejím novým partnerem [jméno FO]. K fyzickému konfliktu mezi žalobcem a panem [jméno FO] dne 16. 1. 2020 pak uvedla, že žalobcem uváděná tvrzení jsou účelově zkreslená, a tudíž nepravdivá. Žalobce žalovanou daného dne napadl a následná potyčka mezi oběma muži byla důsledkem tohoto napadení. Upozorňovala, že po skončení potyčky žalobce sám volal policii, pokud uváděl, že potřeboval pomoc, ta tedy už byla na cestě. Na policii však žalobce lékařské ošetření odmítl, nepovažoval je za potřebné. Dle žalované žalobce hledá pouze důvody pro vrácení daru, navíc v rámci situací, které sám vyvolal. K vzájemnému vztahu žalobce a společné dcery účastníků pak žalovaná poznamenávala, že v řízení o úpravu styku žalobce s nezletilou dcerou bylo soudem dovozeno, že dcera (tehdy 14letá) se s žalobcem odmítá stýkat, neboť nechce poslouchat, že pouze matka zavinila rozpad manželství účastníků řízení. Dle žalované byl žalobce k dceři vždy nepřiměřeně kritický a slovně ji napadal, dcera pak též byla přítomna fyzickému napadení žalované ze strany žalobce, a toto vše negativně ovlivnilo jejich vzájemné vztahy. Navrhla potvrzení rozsudku soudu prvého stupně.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a shledal podané odvolání žalobce ve věci samé nedůvodným.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Vzhledem k námitce žalobce v jeho odvolání ohledně toho, že soud prvního stupně se nedostatečně zabýval žalobcem uplatněnými důvody pro odvolání daru, odvolací soud zopakoval podle § 213 odst. 2, 3 o.s.ř. důkaz stěžejní listinou datovanou 13. 1. 2021, jíž žalobce vyzval žalovanou k vrácení daru a v níž vymezil důvody pro jeho vrácení. Žalobce v tomto dopise jakožto důvod odvolání daru, resp. výzvy k vrácení daru, vymezil v šesti bodech následující jednání žalované, které označil jako úmyslné a hrubé porušení dobrých mravů. V prvém bodě žalované vytknul že nejméně od 16. 1. 2020 udržovala mimomanželský poměr s panem [jméno FO] a že v únoru 2020 podala návrh na rozvod manželství. V bodě druhém žalobce uvedl, že existenci svého mimomanželského poměru žalovaná zřejmě již před datem 16. 1. 2020, kdy byl tento poměr zjištěn žalobcem, šířila mezi společnými a rodinnými známými, a to „se zjevně velmi negativními a zahanbujícími komentáři“ ohledně osoby žalobce, kterého stavěla do kontrastu s panem [jméno FO], přičemž je s ohledem na značný věkový rozdíl mezi žalobcem (tehdy [Anonymizováno] let) a panem [jméno FO] (tehdy [Anonymizováno] let) zřejmé, že toto bylo a nadále je pro žalobce značně ponižující. V bodě třetím žalobce uváděl, že dne 16. 1. 2020 byla žalovaná přítomna konfliktu mezi žalobcem a panem [jméno FO], k němuž mělo dojít poté, co měl žalobce přistihnout žalovanou při mimomanželském pohlavním styku s panem [jméno FO], kdy byl žalobce „fyzicky napaden panem [jméno FO]“, přičemž žalovaná neposkytla žalobci jakoukoliv pomoc směřující k odvrácení této „fyzické agrese“ a ani poté k ošetření žalobce. V bodě čtvrtém pak žalobce žalované vytýkal, že v souvislosti s konfliktem dne 16. 1. 2020 při podání vysvětlení policii i při následné výpovědi v přestupkovém řízení nepravdivě vypovídala tak, aby vyvinila pana [jméno FO] z právní odpovědnosti za fyzické napadení, a to zejména v tom směru, kdy uváděla, že žalobce dne 16. 1. 2020 fyzicky napadl pana [jméno FO], což však sám pan [jméno FO] měl při svých výpovědích popřít. V pátém bodě žalobce žalované vytýkal nepravdivou výpověď s cílem poškodit žalobce a zlepšit naopak své postavení též v řízení o rozvod manželství účastníků, a to ohledně tvrzení žalované o nadužívání alkoholu ze strany žalobce. V šestém bodě žalobce uváděl že od 01-2020 žalovaná aktivně působila na společnou nezletilou dceru účastníků [jméno FO] tak, aby si vytvořila negativní vztah k otci a bránila pod různými záminkami osobního kontaktu žalobce s dcerou.

8. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně se v napadeném rozsudku s výjimkou jednání žalované vymezeného žalobcem ve shora popsaném bodu dva uplatněných důvodů pro vrácení daru zcela dostatečným způsobem vypořádal se všemi (dalšími) jednotlivými důvody a provedl k nim dostatečné dokazování, které nebylo ani v odvolacím řízení zapotřebí dále doplňovat. Ohledně skutkových zjištění a závěrů soudu prvého stupně tak v daném směru odvolací soud plně odkazuje na dostatečné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Správně byla též věc soudem prvního stupně hodnocena po stránce právní za použití právní úpravy účinné v době darování, tj. § 630 obč. zák., na jehož citaci v napadeném rozsudku se také pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně správně zdůraznil, že ne každé jednání, které by mohlo být označeno za nemravné, lze bez dalšího podřadit pod hrubé porušení dobrých mravů vyžadované předmětnou právní úpravou k opodstatněnému vznesení nároku na vrácení daru. V daném případě důvody vymezené žalovaným potřebné intenzity nedosahovaly, svou podstatou se jednalo o subjektivně žalobcem negativně nazírané okolnosti doprovázející obdobné případy rozvratů manželských vztahů.

9. Pokud se pak týká vytýkaného jednání žalobkyně vymezeného v bodu dva výzvy žalobce k vrácení daru popsaném shora, v souvislosti s nímž žalobce v odvolání poukazoval na to, že soud prvního stupně tento důvod k vrácení daru v podstatě pominul, má odvolací soud předně za to, že způsob, jakým bylo jednání žalované v dotčeném bodu vymezeno, a to i v kontextu s dalším upřesněním vytýkaného jednání v daném dopise (viz výše), nebyl natolik konkrétní a dostatečně určitý, aby vůbec mohla být posouzena jeho povaha, zejména stran toho, zda se skutečně jednalo o jednání zakládající hrubé porušení dobrých mravů. Pokud žalobce v daném bodě zmiňoval, že žalovaná „šířila negativní a zahanbující komentáře“ ohledně žalobce, kterého měla stavět do kontrastu se svým novým partnerem, nebylo z tohoto popisu zřejmé, o jaké komentáře konkrétně se mělo jednat, co konkrétně měla uvádět, kdy a jakým způsobem, ani vůči komu, resp. mezi kým konkrétně měla takové komentáře „šířit“. Vlastní hodnocení žalobce těchto komentářů, tedy, že se jednalo o negativní a zahanbující srovnání, nevypovídají nic o tom, co konkrétně měla žalovaná o žalobci uvádět. Ani další rozvinutí tohoto bodu v daném dopisu, z něhož se podává, že žalovaná měla zdůrazňovat značně nižší věk svého nového partnera a s tím spojenou vyšší fyzickou, duševní či obdobnou aktivitu, opět neobsahuje nic dostatečně konkrétního, co by mohlo být vůbec posouzeno a zvažováno z hlediska toho, zda se jednalo o jednání hrubě porušující dobré mravy. Vysoký věkový rozdíl žalobce a nového partnera žalované je, jak připouštěl i žalobce, objektivním faktem. S tím se pak pojí opět objektivně a přirozeně i obvyklý a nepřekvapivý fakt povšechné vyšší aktivity v různých oblastech života u mladšího muže. Pouhé případné konstatování těchto rozdílů při seznámení osob blízkých žalované s jejím novým partnerem by tak (samo o sobě a bez dalšího) nemohlo být jednáním, jež by bylo lze považovat za hrubě rozporné s dobrými mravy. Žalobce nic konkrétního o způsobu, jímž měla žalovaná tyto rozdíly údajně komentovat, neuvedl, obdobně pak neuvedl ani to, vůči komu konkrétně se žalovaná vytýkaných komentářů měla dopustit, mezi kým konkrétně se měla „šířit“ o existenci daného mimomanželského poměru. Seznámení osob blízkých účastníkům s faktem, že žalovaná má nový vztah s jiným mužem (současným manželem žalované), pak také samo o sobě není jednáním hrubě rozporným s dobrými mravy.

10. Je samozřejmé, že jakýkoli rozpad manželského vztahu doprovázený navázáním nového vztahu jedním z manželů s jiným, novým partnerem, nese druhý, opouštěný manžel téměř vždy těžce, cítí se tím negativně zasažen a zraněn, negativní pocity jsou znásobovány obavami, jak je toto vnímáno ze strany společných přátel, členů rodiny, známými, a že trvá někdy velmi dlouho, než se podaří náročnou fázi života s tím spojenou překonat. Nicméně manželství je dobrovolným svazkem dvou lidí, které je v dnešní době založeno zejména na vzájemných pozitivních citových poutech a vazbách. Dojde-li k jejich rozvolnění, či dokonce rozvratu vzájemného vztahu, nepředstavuje to důvod k vrácení daru. Dokonce ani porušení manželské věrnosti, navázání mimomanželského poměru a ani následný rozvod manželství, byť se jedná o jevy obecně samozřejmě vnímané jako nežádoucí a neblahé, nezakládají samy o sobě důvod k vrácení daru ve smyslu § 630 obč.zák. Návrh na rozvod podaný manželkou, ani její poměr s novým partnerem navázaný ještě za trvání manželství s žalobcem, nemohly být samy o sobě důvodem k vrácení daru. Výpověď manželů v rozvodovém řízení je logicky podmíněna subjektivním vnímáním jejich vztahu každým z manželů. Obdobně výpověď žalované v přestupkovém řízení o konfliktu mezi jejím manželem a novým partnerem, ani její nezakročení proti nastalé fyzické potyčce obou jejích mužů, nelze považovat za jednání zakládající hrubé porušení dobrých mravů, tím spíše, pokud k dotčenému konfliktu došlo v situaci po bezprostřední konfrontaci vyvolané žalobcem vůči žalované ohledně právě zjištěné existence mimomanželského vztahu žalované. Vytýkaná údajná „nepravdivost“ výpovědi žalované ohledně tohoto konfliktu se nadto z obsahu spisu ani nepodává. Vztah žalobce ke společné dceři pak závisí především na vlastním jednání žalobce. Žalobcem v tomto směru uváděné negativní „působení“ žalované na společnou dceru v odvolání daru odpovídá spíše popisu běžných (byť opět nežádoucích) sporů mezi rodiči ohledně styku se společným dítětem v době po rozvodu, aniž by v popisovaném jednání bylo lze spatřovat jednání hrubě porušující dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák. Závěr soudu prvního stupně i ohledně tohoto žalobcem formulovaného důvodu k vrácení daru, že žádné jednání žalované hrubě rozporné s dobrými mravy, ani v této souvislosti zjištěno nebylo, byl tak i v tomto případě správný.

11. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

12. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud přistoupil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pouze v případě výroku II. v části ohledně výše přiznané náhrady nákladů řízení mezi účastníky. V tomto směru shledal odvolací soud důvodnou námitku žalobce o neúčelnosti úkonu spočívajícího v další poradě zástupce žalované s klientem přesahující 1 hodinu. V řízení proběhlo jen jedno jednání u soudu prvního stupně, bylo podáno jedno písemné vyjádření k žalobě, z obsahu spisu se potřeba žádné další porady nepodává. Celková výše podle § 142 odst. 1 o.s.ř. žalované přiznané plné náhrady (ovšem jen účelných) nákladů řízení tak správně činí zaokrouhleně na celé koruny 13 723 Kč a sestává ze tří odměn zástupce žalované po 3 100 Kč za 3 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. vyjádření k žalobě, 3. účast na jednání soudu prvního stupně), dále ze tří náhrad hotových výdajů spojených s těmito úkony po 300 Kč, z náhrady za promeškaný čas na cestě k jednání soudu v rozsahu 4 x 100 Kč za 4 započaté půlhodiny, z náhrady cestovného ve výši 741 Kč a z náhrady DPH ve výši 21 %, tj. 2 381,61 Kč, to vše dle § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13 odst. 1, 4, § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31.12.2024, za použití § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Ve zbývajícím rozsahu (ohledně ukládané povinnosti, lhůty a místa plnění) byl výrok II. jako věcně správný potvrzen.

13. Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení odvolací soud postupoval za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. podle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy procesně (ve věci samé) plně úspěšné žalované náleží plná náhrada těchto nákladů. Jejich celková výše zaokrouhleno na celé koruny 11 459 Kč sestává z jedné odměny ve výši 3 100 Kč za úkon vyjádření k odvolání žalobce, jedné náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč, a to dle § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. k), § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31.12.2024, a dále z jedné odměny ve výši 5 620 Kč za úkon účast u jednání odvolacího soudu dne 10.1.2025 a z náhrady hotových výdajů spojené s tímto úkonem 450 Kč dle § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g) § 13 odst. 1, 4, vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, za použití přechodného ustanovení, čl. II. vyhlášky č. 258/2024 Sb., a konečně z náhrady DPH ve výši 21 %, tj. 1 988,70 Kč, , za použití § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Uvedená náhrada byla přiznána dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. v obecné pariční lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalované, která je advokátkou.