Rozhodnutí 27 CO 205/2022

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 20 C 96/2019-344 ze dne 28.2.2022 ve spojení s doplňujícím usnesením č.j. 20 C 96/2019-346 ze dne 26.5.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo ve výrocích I. a II. vypořádáno společné jmění účastníků – manželů (dále též jen„ SJM“), a to v zásadě (až na loď [anonymizována dvě slova]) shodně jako v části shora uvedeného smíru, pouze na vypořádacím podílu byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 404 474 Kč v pěti ročních splátkách, z nichž první až čtvrtá budou ve výši 3 100 000 Kč a pátá ve výši 3 004 474 Kč se stanovenou splatností (výrok III.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Doplňujícím usnesením pak soud prvního stupně rozhodl, že žalobkyně a žalovaný jsou povinni rovným dílem nahradit České republice - Okresnímu soudu v Kolíně náklady řízení ve výši 104 784 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku (doplněný výrok V.).

2. Soud prvního stupně vyšel (ve stručnosti) z toho, že manželství účastníků bylo uzavřeno v roce 1990, obchodní závod žalovaného vznikl v roce 1992 a předpisů ve znění účinném do 31.7.1998 netvořil součást společného jmění manželů a nestal se jí ani po změnách občanského zákoníku, žalobkyně se na provozu obchodního závodu žalovaného podílela jako spolupracující osoba, nikoliv však jako podnikatel. Výnosy z provozu obchodního závodu ale tvoří dle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., resp. dle § 711 odst. 2 o.z. součást společného jmění manželů. Pokud byly do závodu znovu vloženy, představují majetkovou hodnotu k vypořádání ve smyslu § 742 odst. odst. 1 písm. b) o.z. (jako vnos ze SJM). Při stanovení hodnoty vnosů ze SJM do obchodního závodu jako výlučného majetku žalovaného soud vyšel z obvyklé ceny podniku, když akceptoval závěry znaleckého posudku v doplněném znění, mimo jiné včetně zohlednění dotace, kterou žalovaný čerpal. Změny koeficientu prodejnosti znalec přesvědčivě vysvětlil, stejně jako zohlednění strojů na leasing. Aktiva zaniklého společného jmění účastníků, včetně vnosů do podniku žalovaného, dosahují podle soudu prvního stupně v součtu 31 622 758 Kč. Žalobkyni má připadnout vypořádací podíl 15 811 424 Kč, od něhož soud prvního stupně odečetl částku 406 950 Kč odpovídající majetkovým hodnotám, které jí byly přikázány. Takto soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně loď [anonymizována dvě slova]„ tak, aby se nenavyšovala částka, kterou má žalobkyni z titulu vypořádání uhradit žalovaný;“ jinak každému z účastníků ponechal účty a podílové listy vedené na jeho jméno. Náhradu nákladů soud prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal, neboť jde o řízení, v němž soud není vázán návrhem účastníků co do způsobu vypořádání a kde oba účastníci mají zároveň postavení žalobce i žalovaného. Podle výsledku dodatečně rozhodl i o nákladech státu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně i doplňujícímu usnesení podala včasné odvolání žalobkyně a také žalovaný, a to oba v celém rozsahu, byť explicitně brojili pouze proti některým meritorním výrokům, čímž je však ve sporu o vypořádání SJM vždy dotčeno celé vypořádání a všechny na něm závislé výroky (viz § 206 o.s.ř.).

4. Žalobkyně uvedla (ve stručnosti), že žalovaný by měl být povinen zaplatit žalobkyni vypořádací podíl rychleji, ale především s odpovídajícím úrokem. Navrhla přiznat úrok z prodlení a upravit úhradu vypořádání. Zdůraznila průtahy, které způsobil žalovaný v projednání věci. Dále navrhla, aby loď [anonymizována dvě slova] připadla žalovanému. Požadovala také plnou náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaný se ve svém velmi obsáhlém odvolání připojil pouze k návrhu žalobkyně na přikázání sporné lodi do svého vlastnictví. Odmítl jakýkoliv nárok na úrok či úrok z prodlení, pokud nárok na vypořádací podíl vzniká konstitutivně rozhodnutím soudu. Popřel také, že by v řízení působil průtahy, zdůrazňoval zcela odlišné představy stran a historii vzájemné komunikace. Nesouhlasil také s náhradou nákladů řízení žalobkyně, jak požadovala. K věci dále uvedl (ve stručnosti), že jeho podnik byl dodatkem znaleckého posudku nesprávně oceňován. Došlo k ocenění k nesprávnému datu, neboť rozhodným datem je rozvod manželství dne [datum], jak bylo uvedeno v původním posudku. Po rozvodu již k reinvesticím výnosů podniku nemohlo dojít. Zdůraznil, že předmětem vypořádání jsou pouze uvedené vnosy (reinvestice výnosů), nikoliv podnik samotný. Namítal, že dodatek posudku byl vyhotoven pod tlakem žalobkyně způsobeným podáním [anonymizováno] oznámení na znalce a nelze z něho vycházet (znalec je podjatý). Odkázal i na vážné nedostatky v obsahu posudku, který konfrontoval i se zprávou prodejce stroje [anonymizováno] a dále s posudkem ing. [obec] zpracovaným v [anonymizováno] řízení proti znalecké kanceláři, které bylo odloženo. Namítal, že podklady znaleckého posudku byly neúplné, neboť soud neprovedl navržené důkazy a nepřihlédl ke všem tvrzením žalovaného, které byly včas uplatněny. Hlavním důvodem nesprávných závěrů byla změna při oceňování stroje [anonymizováno] a při formulaci koeficientu zůstatkové hodnoty a koeficientu prodejnosti. Tyto námitky pak podrobněji rozvedl, včetně otázek oceňování leasingu. Dále namítal, že při oceňování podniku neměla být zahrnuta dotace, kterou získal žalovaný na podporu svého podnikání. V tomto směru odkázal na dostupnou judikaturu. Vypořádací podíl měl činit podle představ žalovaného přibližně 5,5 mil. Kč. Dále uvedl a dokládal, že jeho majetkové poměry neumožňují zaplatit vysoký vypořádací podíl najednou či rychleji.

6. Každý z účastníků ve svém dalším vyjádření nesouhlasil s odvolacími námitkami druhého a strany před jednáním setrvaly na svých sporných stanoviscích.

7. Z obsahu spisu lze shrnout, že mezi účastníky není sporu o tom, co bylo po připouštěných a nepřipuštěných změnách předmětem řízení (vypořádání SJM soudem) s tím, že vše ostatní bylo vypořádáno dohodou či zákonnou fikcí a účastníci jsou s tím srozuměni bez dalšího vypořádacího podílu. To potvrdili i před odvolacím soudem a vtělili i do uzavřeného (širšího) smíru.

8. Není sporu ani o tom, že shora uvedená aktiva SJM byla pořízena oběma manžely nebo jedním z nich za trvání manželství, nesporné byly i zůstatky účtů a ceny věcí (lodi i podílových listů). V celkovém rozsahu vypořádání navíc byly tyto položky z finančního hlediska zanedbatelné. Účastníci nic nenamítali ani proti způsobu, kterým soud prvního stupně spornou část SJM vypořádal, s výjimkou lodi [anonymizována dvě slova], kde soud prvního stupně proti shodné vůli obou účastníků věc přikázal žalobkyni místo žalovanému.

9. Za zásadní lze považovat spor o reinvestice (vnosy) z prostředků SJM (výnosů) do podniku žalovaného. Tento podnik fyzické osoby, jak správně uzavřel soud prvního stupně, do SJM nespadá (patří výlučně žalovanému), byť byl založen a vybudován za trvání manželství. Žalobkyně totiž nebyla podnikatelkou, pouze spolupracující osobou, a nešlo tedy o podnik společný. O tom nebyl spor a pro posouzení věci je tento závěr klíčový.

10. Mezi účastníky byl spor zejména o způsob ocenění vnosů prostřednictvím ocenění čisté hodnoty podniku, a to zejména skutkově ohledně druhu, způsobu pořízení a ceny přítomných tiskařských strojů, právně pak ohledně okamžiku, ke kterému se podnik oceňuje (zda jen k okamžiku zániku SJM rozvodem či ke dni rozhodnutí soudu) a zda lze ve prospěch žalobkyně zahrnout i státní dotaci, kterou žalovaný čerpal za trvání manželství na pořízení nejdražšího stroje [anonymizováno] ve výši cca 28 mil. Kč, tedy přibližně v rozsahu poloviny pořizovací ceny. Ve vztahu k oceňování byla uplatněna celá řada detailních námitek, např. míra opotřebení, prodej některých strojů, podmínky leasingu jiných apod., přesné parametry strojů a k nim srovnávaných jiných strojů (podle znalce) apod. Došlo i na námitky podjatosti a [anonymizováno] oznámení vůči znalecké kanceláři, neboť závěry znalce (i v důsledku zadání soudem prvního stupně) v původním posudku a v jeho dodatku byly značně rozdílné, jak shora uvedeno. Žalobkyně se také dožadovala zohlednění ceny peněz v čase, tedy úroku či úroku z prodlení s ohledem na dobu od rozvodu manželství do výplaty vypořádacího podílu.

11. Proto se zásadní spor projevil a přetrval pouze v rozsahu vypořádacího podílu a ve lhůtě jeho plnění, jinak byly obě strany srozuměny se zachováním„ statu quo“ tak, že jinak nebude žádná ze stran po druhé cokoli požadovat z titulu vypořádání SJM k vydání či zaplacení.

12. V průběhu odvolacího řízení pak strany uzavřely smír shora uvedeného obsahu, jímž v rámci nového vypořádacího podílu shrnuly všechny své sporné nároky z titulu vypořádání SJM, zejména sporné vnosy ze SJM do podniku žalovaného (viz výše). Jinak strany ponechaly způsob vypořádání tak, jak byl proveden již soudem prvního stupně, s výjimkou lodi [anonymizována dvě slova], která nově připadla žalovanému. Dále se strany shodly i na nově stanovené lhůtě k plnění vypořádacího podílu ve vymezených splátkách. Dále strany nad rámec rozsudku soudu prvního stupně a předmětu řízení v rámci širšího vypořádání upravily též celkové vypořádání tak, že žádné další nároky z titulu vypořádání SJM nebudou nad rámec vypořádacího podílu uplatňovány. Součástí smíru pak účastníci učinili též otázku náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Podle § 99 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.“) připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve [anonymizováno] soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Podle § 99 odst. 2 o.s.ř. soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení.

14. Odvolací soud za této situace postupoval podle shora citovaných zákonných ustanovení (viz též § 211 o.s.ř.) a za použití § 220 odst. 2 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že smír uzavřený účastníky schválil, neboť předmětem řízení (tzv. iudicium duplex) je takový nárok žalobkyně a žalovaného (vypořádání části SJM soudem ve smyslu § 742 o.z.), ohledně něhož lze smír uzavřít. Povinností soudu je strany k smírnému řešení vést a nezasahovat do jejich smluvní autonomie, která by ostatně mohla být realizována i mimosoudně (viz též § 738 a násl. o.z). Strany tak mohou soudním smírem své sporné vztahy urovnat různě. Smírné řešení se může promítnout v ujednání o způsobu vypořádání, o výši vypořádacího podílu, o lhůtě k plnění nebo o náhradě nákladů řízení, včetně její výše.

15. V daném případě se strany po velmi složitých jednáních dohodly shora uvedeným způsobem, včetně nového vypořádacího podílu ve výši 7 800 000 Kč a jeho plnění ve shora uvedených splátkách, čímž byl celý předmět řízení vypořádán bez jakýchkoli dalších nároků z titulu vypořádání SJM. Vše ostatní již bylo (nějak) vypořádáno, bez dalších nároků, popř. se tímto smírem účastníci nároků vzdali. Tím byla za vypořádáním SJM záměrně učiněna tzv. tlustá čára. Pro účely smíru lze vyjít z toho, a bývá to spíše pravidlem, že některé rozhodné skutečnosti zůstanou sporné (neprokázané), popř. že zůstane sporné právní posouzení uplatněných nároků. To je kompenzováno nesporným obsahem nároků vyplývajících ze soudního smíru. Strany smíru nejlépe vědí, jak se všechny rozhodné skutečnosti udály a jak vzniklý spor urovnat ke spokojenosti zúčastněných. Takový smír neodporuje právním předpisům, proto se odvolací soud nezabýval konkrétní cenou podniku ke dni zániku SJM, která podle ustálené soudní praxe zpravidla odpovídá sporným vnosům ze SJM v podobě reinvestic výnosů. V rámci toho již např. nebylo třeba zjišťovat přesněji cenu stroje [anonymizováno], jehož cenový rozptyl (při znaleckém zkoumání různých znalců a při odborném odhadu prodejce) činil ke stejnému datu až 5 mil. Kč.

16. S ohledem na komplexní obsah smíru odvolací soud již o náhradě nákladů řízení nerozhodoval, neboť výrok o náhradě nákladů řízení (vzniklých stranám před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem) je zahrnut v obsahu uzavřeného a odvolacím soudem schváleného smíru (srov. § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).

17. To však neplatí pro náklady, které platí stát a na nichž se smírem dohodnout nelze, a je třeba o nich znovu (samostatně) rozhodnout v rozhodnutí, kterým se řízení končí (viz § 151 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 148 odst. 1 o.s.ř.). Zde odvolací soud vyšel z toho, že podstatou dosaženého smíru je i rovný podíl stran nejen na vlastních nákladech (každý nese své náklady sám), tedy i na nákladech státu. Proto je třeba náklady státu rozdělit ve smyslu § 148 odst. 1 o.s.ř. podle výsledku řízení rovným dílem, jak to učinil i soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že náklady státu před soudem prvního stupně jsou v daném případě tvořeny proplaceným znalečným (jiné náklady uplatněny a placeny nebyly), platí žalobkyně i žalovaný 52 392 Kč každý zvlášť, jak správně vyčíslil a zdůvodnil již soud prvního stupně. Lhůta k plnění byla ale stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

18. O vrácení části zaplaceného soudního poplatku bylo rozhodnuto podle § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, podle kterého se v případě schválení soudního smíru vrací zaplacený poplatek (z odvolání) snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč. Ze zaplaceného poplatku z odvolání ve výši 17 000 Kč se proto žalobkyni i žalovanému vrací každému 13 600 Kč.