o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ č.j. 34 C 12/2021-79 ze dne 19.4.2022

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č.j. 34 C 12/2021-79 ze dne 19.4.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že podílové spoluvlastnictví (žalobkyně a žalované) k pozemku parc. [číslo] o výměře 724 m2, pozemku parc. [číslo] o výměře 231 m2, jehož součástí je stavba [adresa] (rodinný dům) a parc. [číslo] o výměře 25 m2, jehož součástí je stavba bez č.p. (garáž), to vše zapsané na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], katastrální území a [územní celek] se zrušuje a tyto nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalované (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 225 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně získala svůj podíl (1/4) na základě usnesení o příklepu soudního exekutora v exekučním řízení vedeném proti povinnému, který je synem žalované. Prokázala svou solventnost a tvrdila, že jejím záměrem je předmětnou nemovitost opravit a následně pronajmout nebo prodat. Žalovaná získala svůj podíl (3/4) jako dědictví po svém druhém synovi, prokázala svou solventnost jak k vyplacení žalobkyně, tak i k provedení případných oprav nemovitosti. Dále soud prvního stupně uzavřel, že rozdělení předmětných nemovitostí podle podílů není dobře možné, a proto přichází v úvahu přikázání nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků, a to za přiměřenou náhradu. O nemovitosti projevily zájem obě strany sporu, ve prospěch přikázání nemovitosti žalované soud zohlednil, že žalovaná získala svůj podíl jakožto dědictví po svém synovi, oproti žalobkyni, která nemovitosti získala v dražbě a nemá k nim žádný citový vztah. Obě strany prokázaly, že disponují dostatkem finančních prostředků pro uhrazení případně přikázaných podílů. Žalovaná by však vyplácela menší podíl a zbývala by jí pak větší rezerva na případné opravy. Soud vzal v úvahu i skutečnost, že žalovaná je fyzickou osobou, která má potomka, který by případně mohl danou nemovitost zdědit. Žalobkyně sama uvedla, že nemovitosti by ráda vlastnila pouze z ekonomických důvodů, s výdělkem buďto prodejem nemovitostí, nebo jejich pronajmutím. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s ohledem na povahu řízení (tzv. iudicium duplex) a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/19.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání pouze žalobkyně (dále též jako„ odvolatelka“). Ve svém odvolání uvedla, že je třeba na prvním místě posoudit, zda zde nejsou splněny podmínky pro první zákonný způsob, tj. vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením předmětných nemovitých věcí, k čemuž však v řízení před soudem prvního stupně nedošlo, když nemožnost reálné dělitelnosti nebyla nijak zkoumána a ani nebyla účastníka prohlášena za nespornou. Rozsudek je také v rozporu se zájmy žalované. Zdůraznila, že žalovaná má omezenou svéprávnost, podle rozsudku mimo jiná omezení není schopna nakládat s finančními prostředky, spravovat své jmění, samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života, činit právní jednání spojená s uzavíráním jakékoli smlouvy. Navíc rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 0 P 284/2019-178 ze dne 23.8.2021, kterým bylo schváleno právní jednání žalované spočívající v uzavření kupní smlouvy ze dne [datum], soud schválil prodej bytové jednotky, v níž žalovaná dříve v [obec] bydlela. Žalovaná je vzhledem ke svému [anonymizováno] a [anonymizováno] stavu způsobenému přítomností trvalé [anonymizováno] poruchy ve formě [anonymizováno] choroby neschopna vést samostatný život a její návrat do domácího prostředí je vyloučen. Opatrovnický soud konstatoval, že je jisté, že se žalovaná do svého domova již vrátit nemůže a že předmětná bytová jednotka se nachází ve značně dezolátním stavu a k tomu, aby mohla být event. pronajímána, by byla nezbytná její kompletní rekonstrukce. Takový počin by si však vyžádal nemalé finance a rovněž čas, přičemž návratnost této investice a její reálná přínosnost pro opatrovanku je diskutabilní. Žalobkyně je proto přesvědčena, že totéž platí tím spíše pro nemovité věci, které jsou předmětem tohoto řízení, jejichž stav je podprůměrný. Žalobkyně si jen velice těžko dokáže představit, jakým způsobem by žalovaná mohla tyto stavební úpravy, jejichž provedení je nezbytným krokem k jejich plánovanému pronájmu, provést. Zdůraznila, že dne [datum] byl žalobkyni doručen dotaz veřejného opatrovníka žalované týkající se údržby pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, a jejichž zanedbaný stav byl patrně obcí [obec] veřejnému opatrovníkovi vyčten. Z dotazu veřejného opatrovníka ze dne [datum] lze dle mínění žalobkyně jednoznačně vyvodit dva závěry, a to sice za prvé, že žalovaná není schopna zajišťovat ani takovou základní údržbu, jakou je posekání trávy, a za druhé pak, že toto není schopen zajišťovat ani veřejný opatrovník, když musí být na potřebu takové údržby obcí upozorňován. Dle mínění žalobkyně je pak také otázkou, nakolik lze po veřejném opatrovníkovi vůbec tyto činnosti spravedlivě požadovat. Stejně tak je podle žalobkyně otázkou, zda syn žalované, který dle úvahy soudu může následně předmětné nemovité věci zdědit a užívat, by z pozůstalosti nepreferoval finanční prostředky na účtu žalované, které by byly veřejným opatrovníkem investovány do rekonstrukce předmětných nemovitých věcí, a to tím spíše, když syn žalované čelí exekucím. Proto navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Žalovaná ve svém vyjádření naopak navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že rozsudek považuje za věcně správný. Podle žalované je účelové, když žalobkyně namítá údajné nedodržení postupu vypořádání, když to byla právě a jedině ona, která ve své žalobě se sama jediná chtěla stát výlučným vlastníkem v žalobě uvedených nemovitostí, a žalovanou vyplatit, a sama tvrdila, že první zákonný způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví jeho reálným rozdělením nepřichází v daném případě z faktických důvodů v úvahu, což nikdy nebylo nikým zpochybňováno. Pokud žalobkyně tento případ přirovnává k prodeji bytu žalované v [část obce], tak v současnosti je situace jiná. K opravám bytu tenkrát ani dojít nemohlo, jelikož finance, kterými žalovaná nyní disponuje, jsou právě z tohoto prodeje. Nyní finanční prostředky jsou, proto lze přistoupit k odkupu spoluvlastnického podílu, nějakým způsobem ho spravovat, případně zhodnotit a dále s nemovitým majetkem naložit. Žalobkyně dále uvádí, v čem je žalovaná omezena na svéprávnosti a že trpí [anonymizováno] chorobou, a nedovede si v návaznosti na uvedené představit, jak by žalovaná mohla provádět stavební úpravy na nemovitém majetku. Již u soudu prvního stupně ale bylo vysvětleno, že veškeré tyto kroky za jmenovanou zajišťuje veřejný opatrovník v kooperaci s opatrovnickým soudem, který na jednotlivé kroky dohlíží a potřebné schvaluje. Je pravdou, že se žalovaná již nikdy nevrátí do samostatného bydlení, ale majetek je vhodné zachovat dále pro rodinu, která ho po léta vlastní a užívala. Opatrovnický soud především preferuje zachování majetku opatrovaného a k prodeji přistupuje jen v krajním případě, pokud neexistuje jiné řešení, což ale není tento případ. Žalobkyně dále uvádí, že rekonstrukce v [obec] bude nákladnější a složitější, nežli by byla rekonstrukce bytu na [část obce]. Žalobkyně ale bytovou jednotku nikdy neviděla, a neví tedy, v jakém byla stavu, jsou to pouhé domněnky a spekulace. Navíc je v tomto řízení irelevantní zaobírat se něčím, co je mimo předmět tohoto řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně neopodstatněným. Soudu prvního stupně nelze nic vytknout.

6. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně obstojí. Odvolací soud proto zcela odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně co do jednotlivých dílčích zjištění a závěrů učiněných z předložených listin a z nesporných tvrzení.

7. Za podmínek § 213 o.s.ř. odvolací soud pouze k námitkám žalobkyně zopakoval dokazování listinnými důkazy. V tomto směru je nepochybné, že žalobkyně skutečně již sama v žalobě tvrdila, že předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné, a na tomto základě navrhovala jejich přikázání do svého výlučného vlastnictví. Žalovaná s tím souhlasila. Není tedy pravdou, že tato skutečnost nebyla nesporná, jak žalobkyně nyní tvrdí. Navíc tomu odpovídá i předložený odhad ceny, na jehož základě strany učinily nespornou i hodnotu předmětných nemovitostí a který, kromě jednoznačných fotografií, obsahuje i výmluvný popis nemovitostí. Jde o samostatně stojící dům se sedlovou střechou, v přízemí s dispozicí 2+1, jediným vchodem, verandou, vstupní chodbou, koupelnou s vanou a WC. V prvním patře je pokoj a půdní prostor, kam lze dodělat další pokoj. Dům je možné napojit na všechny inženýrské sítě, rozuměno jednou přípojkou. V době ohledání nemovitostí odhadcem nebyl dům uzamčený, do střechy však nezatékalo, dům i zahrada byly neudržované, stejně jako garáž a vedlejší stavby. O tom svědčí i nově předložená korespondence o nutném sekání trávy, na kterou poukazuje žalobkyně (viz níže). Jde tedy zjevně o dům s jednou velmi malou bytovou jednotkou, který je vertikálně nedělitelný, jak sama žalobkyně původně tvrdila, a nyní, zcela účelově, namítá opak, navíc aniž by konkrétně uvedla, jak by si případně takové dělení fakticky představovala.

8. Shodně se soudem prvního stupně tak lze uzavřít, jaká je vlastnická struktura nemovitostí, jaká je historie domu i vzniku aktuální spoluvlastnické struktury, že předmětné nemovitosti nejsou udržované ani jednou ze stran, nikdo je v posledních letech neužíval, nejsou reálně dělitelné tak, aby vzniklé části bylo možné smysluplně využít, a to nejen podle spoluvlastnických podílů, ale ani jinak. Cena předmětných nemovitostí byla mezi stranami nesporná, jak uvedl již soud prvního stupně. Obě strany mají o nemovitosti zájem a obě také mají dostatek finančních prostředků na vyplacení spoluvlastnických podílů, žalovaná zjevně z výtěžku prodeje pražského bytu. Skutečnost, že žalovaná je omezena ve svéprávnosti a proč, rovněž nebyla mezi stranami sporná. Přípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř. je tvrzení žalobkyně o vzájemné komunikaci mezi účastníky o údržbě předmětných nemovitostí, to ani žalovaná nepopírala. [příjmení], které z toho žalobkyně činí, ale nemohou podle názoru odvolacího soudu obstát, jak bude dále rozvedeno. Dosažená skutková zjištění tak jen potvrzují skutkové a právní závěry soudu prvního stupně.

9. Podle § 1140 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

10. Podle § 1142 odst. 1 o.z. jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné.

11. Podle § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

12. Podle § 1144 o.z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.

13. Podle § 1147 o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

14. Ze shora uvedených skutkových zjištění a právní úpravy jasně vyplývá, že právní závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné. Není pochyb o tom, že předmětné nemovitosti dříve sloužily a mají sloužit k bydlení, a to v rozsahu jedné malé bytové jednotky. Tomu odpovídá shora popsaná dispozice domu a okolních pozemků, včetně vedlejších staveb. Reálné rozdělení nemovitostí tedy dobře možné není a žádná další skutková zjištění k tomu nejsou potřebná.

15. Z hlediska posloupnosti zákonných způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví tak v úvahu připadá přikázání nemovitostí jako celku do výlučného vlastnictví žalobkyně či žalované, neboť obě mají o nemovitosti zájem. V tomto směru každá ze stran disponuje dostatkem finančních prostředků, aby spoluvlastnický podíl protistrany vyplatila, nelze tedy postupovat podle kritéria (ne) solventnosti. Žádná ze stran také nenabídla vyšší (tzv. prémiovou) cenu.

16. Soudní praxe vychází při přikázání společné věci jen některému ze spoluvlastníků z konkrétních okolností věci. Cílem je mimo jiné to, aby přikázaná věc byla co nejlépe využita či využívána. V daném případě nemovitosti zatím nevyužívá ani jedna ze stran a osobně je ani užívat nehodlá (nemůže), o tom není sporu.

17. Pokud žalobkyně tvrdila, že se žalovaná o své vlastnictví (dřívější pražský byt i předmětné nemovitosti) kvůli svému věku a zdravotnímu stavu nestarala a nestará, a proto se ani o předmětné nemovitosti starat nebude, nelze přehlédnout, že k zanedbání údržby došlo již v době, kdy žalovaná ještě nebyla ve svéprávnosti omezena, ačkoli chorobou trpěla, neměla opatrovníka a předmětné nemovitosti jí ani nepatřily. Žalobkyně ostatně nic netvrdila o tom, jak se sama stará o všechny své nemovitosti, které (či podíly na nich) v dražbách získává za účelem dalšího prodeje či pronájmu, aby bylo možné uvažovat o podobně příkladné péči i u předmětných nemovitostí. Za stávající situace je spíše třeba si povšimnout, že u předmětných nemovitostí se spoluvlastnictví žalobkyně datuje již od roku 2017, aniž by žalobkyně sama vyvinula jakoukoliv aktivitu spojenou nejen se sekáním trávy, kterou v odvolání argumentuje, ale i s jinou údržbou předmětných nemovitostí (opak nebyl tvrzen, z korespondence s obcí a mezi stranami se nepodává a z předloženého posudku se podává opak). Pokud tedy některá ze stran vykázala alespoň v poslední době nějakou aktivitu prospěšnou pro údržbu předmětných nemovitostí, byla to žalovaná, zastoupená veřejným opatrovníkem, a nikoli žalobkyně.

18. Také další argumentace žalobkyně uvedená v odvolání není podle názoru odvolacího soudu přiléhavá. Žalobkyně v první řadě neuvádí nic, co svědčí pro závěr soudu, že je vhodnějším výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí než žalovaná. Pouze tvrdí, proč žalovaná vhodným vlastníkem není. To však nestačí. Žalobkyně se obšírně zaobírá okolnostmi (zájmy) na straně žalované, které však přísluší řešit žalované, jejímu veřejnoprávnímu opatrovníkovi a případně opatrovnickému soudu, nikoli žalobkyni. Jakékoliv spekulace žalobkyně, zda a jak bude veřejný opatrovník ochoten či schopen vykonávat vlastnická práva žalobkyně, nemají valný význam. Z ničeho nevyplývá, že by takový výkon práv musel být kvalitativně horší, než výkon práv ze strany žalobkyně jako obchodní společnosti. Z ničeho také nevyplývá, že by osoba omezená ve svéprávnosti nemohla předmětné nemovitosti vlastnit a udržovat, byť prostřednictvím opatrovníka, který takovou vůli deklaruje, má-li k tomu k dispozici dostatek finančních prostředků, jak zjistil již soud prvního stupně. Ke zpeněžení, které plánuje i žalobkyně, ostatně může přistoupit později i žalovaná. V období vysoké inflace rozhodně nemusí být v zájmu opatrovanky (žalované) akumulovat další hotovost (úspory na účtu), zejména pokud už značnou hotovost z prodeje pražského bytu pro své potřeby má a jistě pobírá i důchod.

19. Jinými slovy, péče žalobkyně o zájmy žalované a zatížení jejího opatrovníka, deklarovaná v odvolacích námitkách, je toliko předstíraná a účelová. Totéž platí pro spekulace žalobkyně o tom, zda a jaké řešení (větší hotovost) by v budoucnu uvítal nyní zadlužený syn žalované. Ve skutečnosti jde od počátku o obchodní model žalobkyně a o maximalizaci jejího zisku.

20. Dále lze plně odkázat na argumentaci soudu prvního stupně. Pro žalovanou svědčí skutečnost, že jde o rodinný majetek, který lze zatím zachovat v rodině, byť s nejistým výsledkem. U žalobkyně je ovšem negativní výsledek pro rodinu žalované jistý. Žalovaná disponuje majoritním podílem, proto vypořádací podíl, který bude hradit, je nižší, více tedy zbude pro další případné investice a na údržbu. Podle nových zjištění se navíc veřejnoprávní opatrovník již konkrétních činností údržby aktivně ujal, na rozdíl od žalobkyně.

21. Odvolací soud se tedy shodně se soudem prvního stupně přiklonil na stranu žalované, kterou považuje za vhodnější osobu, které mají být nemovitosti při zrušení spoluvlastnictví přikázány za přiměřenou náhradu. Tato náhrada (vypořádací podíl) byla stanovena podle podílu žalobkyně (1/4) z ceny nemovitostí ve výši 4 900 000 Kč, která nebyla sporná. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (ve výroku I. a II.) podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Věcně správný je podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. i výrok III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to z důvodů tam uvedených. Až na výjimky se v tomto typu řízení stranám právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 o.s.ř. na řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování spoluvlastníka, kde se účastník řízení nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22). O takovou situaci zde ale nejde. Odvolací soud proto výrok III. napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. také jako věcně správný potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. shodně jako o nákladech řízení v prvním stupni. Důvody jsou shodné.