o náhradu nemajetkové újmy

1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 3 C 93/2024-133, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 200 000 Kč od 13. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.) s tím, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 12. 11. 2020. Dne 20. 4. 2018, tedy za trvání manželství, účastníci uzavřeli s [Anonymizováno] a. s. smlouvu č. [Anonymizováno] o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 6 300 000 Kč. Ke dni 31. 1. 2025 činil nesplacený zůstatek úvěru 5 668 397,84 Kč. Účastníci uzavřeli dne 25. 2. 2020 smlouvu o úpravě vzájemných majetkových poměrů, ve které se žalovaný zavázal hradit mj. dluhy vyplývající ze smlouvy o hypotečním úvěru. Žalovaný se následně opakovaně ocitl v prodlení s úhradou jednotlivých splátek z úvěrové smlouvy a banka ho opakovaně vyzývala k úhradě příslušné dlužné částky (včetně smluvní pokuty a náhrady nákladů za upomínání). Žalobkyně je jako spolužadatelka o úvěr vedena v Bankovním registru klientských informací s rizikovým statusem, přičemž v rámci předmětného hypotečního úvěrů bylo od listopadu 2021 do prosince 2024 evidováno 5 případů prodlení se splácením, u dalších dvou úvěrových produktů samotné žalobkyně nebylo od listopadu 2021 do října 2023 evidováno žádné prodlení s úhradou splátek. Žalobkyně se cítí být opožděným splácením hypotečního úvěru ze strany žalovaného psychicky poškozena, kdy výši své nemajetkové újmy vyčíslila na 200 000 Kč. Banka doposud v souvislosti s neplněním závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy po žalobkyni ničeho nežádala a žalobkyni tak žádná majetková škoda nevznikla (žalobkyně ani její vznik netvrdila). Pokud jde o tvrzenou nemajetkovou újmu, soud prvního stupně shledal, že porušení smluvně převzaté povinnosti ze strany žalovaného nezakládá bez dalšího závazek k náhradě nemajetkové újmy. Podle § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) postihuje škůdce povinnost k náhradě nemajetkové újmy jen tehdy, pokud byla povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, což není tento případ. Ani zákon zvlášť nestanoví, že by se v takovém případě nahrazovala nemajetková újma. Soud prvního stupně rovněž neshledal, že by bylo zasaženo legitimního očekávání žalobkyně v dodržení uzavřené smlouvy způsobem, který by zakládal nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy. V úvahu dle soudu prvního stupně nepřichází ani aplikace § 2971 o. z., neboť prosté (byť opakované) porušování smlouvy nelze považovat za porušení důležité právní povinnosti, které by žalovaný činil z hrubé nedbalosti, natož aby bylo možné v jednání žalovaného spatřovat kvalifikovaný úmysl – touhu ničit, ublížit nebo přítomnost jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Mezi jednáním žalovaného v podobě prodlení s úhradou jednotlivých splátek a tvrzenou újmou žalobkyně navíc ani není bezprostřední příčinná souvislost. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že žalovaný dlouhodobě porušoval smluvně převzaté povinnosti a žalobkyni dosud z předmětného hypotečního dluhu nevyvázal (např. refinancováním úvěru). Omlouvat prodlení s plněním převzatých závazků nelze ani s ohledem na omezení podnikání způsobené pandemií covidu-19, neboť s touto situací se muselo nějakým způsobem vyrovnat mnoho osob. Žalovaný navíc v roce 2020 prodal nemovitosti nikoli zanedbatelné hodnoty.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, a to v celém rozsahu. Podle žalobkyně s ohledem na § 2956 a § 3 odst. 2 písm. d) o. z. neobstojí závěr soudu prvního stupně, že nebylo úmyslem zákonodárce založit právo na náhradu nemajetkové újmy v případech smluvně převzatého závazku. Pokud porušení smluvních závazků vysokou měrou zasahuje do života dotčené strany, je třeba náhradu nemajetkové újmy poskytnout. Jinak by se mohlo vyplácet, že porušení smluvní povinností zasáhne do nemajetkových práv. Porušení zásady, že se smlouvy mají dodržovat, by se ve smyslu § 3 odst. 3 o. z. mělo vždy považovat za zásad do přirozeného práva člověka. Zákon chrání legitimní očekávání každé strany, že druhá strana smlouvu dodrží a splní veškeré převzaté povinnosti. Porušení smluvní povinnosti proto vždy představuje zásah do přirozeného práva. V daném případě je přitom porušení smluvně převzaté povinnosti ze strany žalovaného a jeho dopad do života žalobkyně velmi intenzivní. Žalobkyně pokládá za nesprávný rovněž závěr soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti. Nebýt totiž prodlení žalovaného při splácení úvěru, banka by bezesporu žalobkyni nikdy nezapsala do registru dlužníků. Řetězec skutkových událostí byl v daném případě spuštěn nesplněním závazku žalovaného vůči bance na podkladě smluvního ujednání bývalých manželů. Zhoršení úvěrové pověsti žalobkyně proto nastalo v příčinného souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalovaným. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že bude žalobě vyhověno a žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Žalovaný k odvolání uvedl, že považuje rozsudek soudu prvního stupně po skutkové i právní stránce za správný a odvolací námitky za neopodstatněné. Soud prvního stupně pouze podcenil důkazní návrhy k tvrzení ohledně zhoršení ekonomické situace žalovaného, a žalovaný tak na těchto návrzích trvá. Žalobkyně ekonomickou situaci žalovaného pouze zhoršila tím, že na něj podala návrh na exekuci pro výživné na nezletilou dceru.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolací soud přitom shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Při přezkumu odvolací soud zcela vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně. Odvolací soud neprováděl dokazování k tvrzení žalovaného ohledně zhoršení jeho ekonomické situace během pandemie covidu-19, neboť tato okolnost není pro posouzení věci jakkoliv relevantní. Odvolací soud pouze účastníky při jednání upozornil, že ohledně náhrady nákladů řízení neshledává důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř.

7. Z hlediska skutkových zjištění nepanuje mezi účastníky sporu, a lze tak plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (odst. 4-10). Účastníci jsou bývalí manželé, kteří za trvání manželství uzavřeli s [Anonymizováno] a. s. smlouvu o hypotečním úvěru. Ve smlouvě o úpravě vzájemných majetkových poměrů, práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu ze dne 25. 2. 2020 se žalovaný mj. zavázal zaplatit všechny dluhy vzniklé za trvání manželství, tedy i nesplacený hypoteční úvěr. Žalovaný se po rozvodu manželství opakovaně ocitl v prodlení s úhradou splátek hypotečního úvěru.

8. Podstatou posuzované věci je otázka, zda uvedené jednání žalovaného zakládá žalobkyni nárok na náhradu nemajetkové újmy. Tato újma dle žalobkyně spočívá jednak v neúměrné a přetrvávající psychické zátěži v důsledku opakovaných výzev ze strany banky, jednak v zápisu žalobkyně do Bankovního registru klientských informací a poškození její dobré pověsti. Žalobkyně netvrdila (ani neprokazovala), že by jí v souvislosti s jednáním žalovaného vznikla škoda, tedy újma na jmění.

9. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

10. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

11. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

12. Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

13. Z uvedeného vyplývá, že nemajetková újma se odčiňuje jen za určitých podmínek (nikoliv jako škoda bez dalšího, tj. vždy), a to pouze tehdy, bylo-li to mezi účastníky ujednáno nebo stanoví-li tak zákon (§ 2985 odst. 2 o. z.). Vedle případů, kdy je náhrada případné nemajetkové újmy mezi účastníky sjednána, stanoví toto ustanovení zvláštní okruh případů, kdy nastupuje povinnost škůdce odčinit i nemajetkovou újmu, pokud to ovšem zákon připouští. Takový případ buď vymezí zvlášť zákon tzv. typovým nárokem (např. § 2958 o. z. o újmách vyvolaných ublížením na zdraví), anebo lze použít obecnou normu § 2956 o. z., podle níž se náhrada poskytuje, jestliže se škodlivý zásah dotkl přirozených práv upravených v první části o. z. Demonstrativním výčtem jsou v § 81 odst. 2 o. z. k těmto základním hodnotám řazeny život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Dále jsou upraveny situace spojené se zásahem do osobnostní integrity, týkající se především poskytování zdravotní péče v § 93 až 117 o. z., a konečně je tu i zvláštní ustanovení § 2971 o. z., podle nějž odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3402/2019).

14. Obecně přitom platí, že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020).

15. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.

16. V daném případě žalobkyně uplatnila vůči žalovanému nárok na náhradu nemajetkové újmy z porušení smlouvy o úpravě vzájemných majetkových poměrů, ve které se žalovaný zavázal „zaplatit všechny dluhy vzniklé za trvání manželství“, mj. i dluh vyplývající ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené s bankou. Z předmětné smlouvy přitom nevyplývají žádné konkrétní lhůty pro splnění tohoto závazku (tedy že žalovaný splatí hypoteční úvěr bance řádně a včas), nýbrž pouze povinnost žalovaného předmětný dluh v konečném důsledku uhradit. V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi právními poměry mezi účastníky coby úvěrovanými a bankou coby úvěrující na straně jedné a vzájemnými majetkovými poměry mezi účastníky po rozvodu jejich manželství na straně druhé. Závazek obou účastníků vůči bance vyplývající ze smlouvy o hypotečním úvěru nebyl jejich následnou dohodou o vzájemných majetkových poměrech nijak dotčen. Tato dohoda má právní účinky pouze mezi účastníky řízení a žalobkyni ze vztahu vůči bance nijak nevyvazuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 702/2016).

17. Pro účely posuzované věci je podstatné, že si účastníci ve smlouvě o úpravě vzájemných majetkových poměrů výslovně neujednali povinnost odčinit nemajetkovou újmu. Z tohoto titulu proto nárok žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy nesvědčí, což ostatně netvrdila ani žalobkyně.

18. Odvolací soud dále neshledal, že by nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy zakládal zvlášť zákon.

19. Argumentovala-li žalobkyně tím, že žalovaný porušením smluvní povinnosti zasáhl do jejího přirozeného práva a legitimního očekávání, odvolací soud uvádí, že takové pojetí pokládá za nepřípustně extenzivní výklad § 2956 o. z., který odporuje jeho smyslu a účelu. Nutno připomenout, že následek ingerence do přirozených práv (chráněných ustanoveními první části o. z.) se typicky odčiňuje v případě zasažení chráněných statků dle § 81 odst. 2 o. z., tedy života a důstojnosti člověka, jeho zdraví a práva žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnosti, cti, soukromí a jeho projevů osobní povahy, a dále zásahu do osobnostní integrity, týkající se především poskytování zdravotní péče v § 93 až 117 o. z. Prosté porušení smluvní povinnosti samo o sobě zásah do přirozeného práva člověka nepředstavuje, byť je zásada, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, upravena v první části o. z., a v to § 3 odst. 2 písm. d) o. z. Charakteristickým znakem přirozených práv je úzké propojení se statusem lidské bytosti. Přirozená práva spojená s osobností člověka jsou součástí základního právního statusu člověka a jejich porušení představuje zpravidla (právní) zásah do existenciální podstaty člověk [srov. HURDÍK, Jan. § 19. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 104, marg. č. 18.]. Jakkoliv odvolací soud pokládá za lidsky zcela pochopitelné, že neplnění smluvního závazku žalovaného je pro žalobkyni zatěžující, povaha takového zásahu se svou míjí s jejími přirozenými právy.

20. Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy nezakládá ani ustanovení § 2971 o. z., neboť v daném případě nevyvstaly žádné zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem (zejména porušení důležité právní povinnosti, způsobení újmy kvalifikovaným způsobem či jiným srovnatelným způsobem). Současně nelze žalobkyní tvrzenou újma vnímat jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Zákon totiž vyžaduje určitou kvalifikovanou intenzitu újmy a její definitivnost ve smyslu nemožnosti jiného způsobu reparace či nápravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 27/2023). Takové okolnosti odvolací soud v poměrech posuzované věci nespatřuje.

21. Odvolací soud pokládá za správnou rovněž úvahu soudu prvního stupně, podle které mezi jednáním žalovaného a tvrzenou újmou žalobkyně absentuje bezprostřední příčinná souvislost. Pakliže žalobkyně spatřuje nemajetkovou újmy v tom, že ji banka informuje o neplnění splátek hypotečního úvěru ze strany žalovaného, a že ji zapsala do Bankovního registru klientských informací, jedná se o následek vyplývající primárně z právního poměrů účastníků vůči bance, nikoliv vzájemných majetkových poměrů mezi účastníky. Již z tohoto důvodu nemůže být žalobkyní uplatněný nárok opodstatněný.

22. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

23. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně neshledal podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., který umožňuje soudu z důvodu hodné zvláštního zřetele výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 304/2018). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele nicméně nelze bez dalšího spatřovat v týchž důvodech, pro které nebylo možné žalobě meritorně vyhovět. Právě to však soud prvního stupně učinil, když žalovanému podle § 150 o. s. ř. nepřiznal náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni s odůvodněním, že „dlouhodobě porušuje smluvně převzaté povinnosti, kdy žalobkyni dosud z předmětného hypotečního dluhu nevyvázal (např. refinancováním předmětného úvěru) a úvěr ani nesplatil“. Odvolací soud v této souvislosti připomíná smluvní závazek žalovaného zaplatit všechny dluhy vzniklé za trvání manželství, avšak bez určení konkrétní lhůty. Obsahem smluvního závazku žalovaného tak rozhodně nebylo, že žalobkyně bude z právního poměru vůči bance „vyvázána“. Jiné důvody pro užití moderačního práva podle § 150 o. s. ř. odvolací soud v této věci neshledal.

24. Jelikož měl žalovaný plný procesní úspěch před soudy obou stupňů, náleží mu plná náhrada nákladů řízení (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v tomto ohledu podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil (výrok II.). V této souvislosti odvolací soud podotýká, že změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení v neprospěch odvolatele, neporušuje tím za současné právní úpravy jeho ústavně zaručená práva, a to ani tehdy, nebyl-li nákladový výrok odvoláním výslovně napaden (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, Pl. ÚS-st. 60/24).

25. Na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému náleží celkem částka ve výši 40 176 Kč. Tarifní hodnota jednoho úkonu právní služby při hodnotě sporu 200 000 Kč podle § 9a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném ke dni provedení úkonu (dále jen „advokátní tarif“), činí 9 100 Kč. Zástupci žalovaného náleží odměna za čtyři úkony právní služby, tedy celkem 36 400 Kč, a to za:

- převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu],

- vyjádření k žalobě ze dne 4. 11. 2024 ve spojení s doplněním ze dne 28. 11. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],

- účast na jednáních u soudu prvního stupně ve dnech 27. 1. 2025 a 20. 2. 2025, která nepřesáhla 2 hodiny [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu].

Zástupci žalovaného dále náleží paušální náhrada výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v částce 300 Kč za dva úkony učiněné před 31. 12. 2024 a v částce 450 Kč za dva úkony učiněné po tomto datu, celkem tedy 1 500 Kč. Advokátu dále podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu náleží náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů (jízdného na vlak) ve výši 476 Kč (4 x 119 Kč) a podle § 14 advokátního tarifu též náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu, tj. v celkové výši 1 800 Kč (12 x 150 Kč). Za účelně vynaložený úkon právní služby odvolací soud nepokládal nahlížení do spisu dne 31. 10. 2024, které je obsaženo již v úkonu převzetí a přípravy zastoupení (kdy soud navíc zaslal zástupci žalovaného do jeho datové schránky žalobu i její doplnění), jakož i další účtované náklady s tímto úkonem související (cestovné a promeškaný čas). Vyjádření k žalobě ze dne 4. 11. 2024 a jeho doplněním ze dne 28. 11. 2024 pak tvoří jeden úkon právní služby, jelikož žalovanému nic nebránilo v tom, aby své stanovisko k žalobě komplexně vyjevil již v jednom podání.

26. Na náhradě nákladů odvolacího řízení pak žalovanému náleží celkem částka ve výši 15 688 Kč (výrok III.). Zástupci žalovaného náleží odměna za jeden a půl úkonu právní služby, tedy celkem 13 650 Kč, a to za:

- jednoduché vyjádření k odvolání ze dne 21. 5. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 12 odst. 2 advokátního tarifu],

- účast na jednání u odvolacího soudu dne 20. 11. 2025, které nepřesáhlo 2 hodiny [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu].

Zástupci žalovaného dále náleží paušální náhrada výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v částce 450 Kč za dva úkony právní služby, celkem tedy 900 Kč. Advokátu dále podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu náleží rovněž náhrada účelně vynaložených cestovních výdajů (jízdného na vlak) ve výši 238 Kč (2 x 119 Kč) a podle § 14 advokátního tarifu náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu, tj. v celkové výši 900 Kč (6 x 150 Kč).

27. O místě plnění a lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení v obou stupních rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Zástupce žalovaného není plátce DPH, a proto mu nenáleží náhrada za tuto daň.