o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 9 C 56/2022-79 ze dne 31.3.2022

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně č.j. 9 C 56/2022-79 ze dne 31.3.2022 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 23 275,13 Kč s úrokem ve výši 9,9 % p.a. z částky 19 953,90 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z částky 19 953,90 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Při svém rozhodnutí vyšel (ve stručnosti) z toho, že nebylo prokázáno, že za použití označených elektronických prostředků došlo k uzavření smlouvy o úvěru v tom obsahu, jakého se v projednávané věci dovolávala žalobkyně, a dále, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, proto je smlouva beztak neplatná. Žalobkyně ale nenavrhla přes poučení soudu způsobilý důkaz ani k tomu, že tvrzenou částku 20 000 Kč žalovanému předala. Výpis z úvěrového účtu soud nepovažoval za dostačující, neboť jde o opak kvitance, který si žalobkyně vystavuje sama. Výpis z účtu žalovaného k důkazu navržen nebyl. Proto nebyl nárok žalobkyni přiznán ani podle pravidel o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a násl. o.z. O nákladech pak bylo rozhodnuto podle úspěchu a neúspěchu stran s tím, že žalovanému náklady nevznikly.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V odvolání argumentovala tím, že k uzavření předmětné smlouvy došlo dne [datum] prostřednictvím internetového bankovnictví, a to v souladu s článkem 4.1 [anonymizováno] obchodních podmínek (dále jen„ VOP“). Přístup k internetovému bankovnictví žalovaný získal prostřednictvím osobního účtu, který měl žalovaný taktéž veden u žalobkyně. Žalovaný je jedinou osobou, která disponuje přístupovými údaji do internetového bankovnictví a je povinen bezpečností prvky chránit před odcizením nebo jejich zneužitím. Předmětná smlouva je žalovaným podepsána elektronickým podpisem, který je„ dle článku 4.1 VOP považován za elektronický podpis ve smyslu zákona“ V tomto směru odkázala na § 562 odst. 2 o.z. K čerpání úvěru došlo podle žalobkyně v souladu s článkem 2.3 smlouvy o úvěru. Uvedená skutečnost podle žalobkyně jasně vyplývá z předloženého výpisu transakcí z úvěrového účtu. Výpis z úvěrového účtu má stejnou důkazní váhu jako výpis z osobního účtu, neboť výpis z úvěrového účtu prokazuje čerpání úvěru poukázáním předmětné částky na účet číslo [bankovní účet], který je shodný jako tzv. splátkový účet dle článku 3.2 smlouvy o úvěru. Ke zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že tuto řádně posoudila. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.

5. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Rozsudek soudu prvního stupně také správně stojí primárně na problematice zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, jak bude dále rozvedeno.

6. Z hlediska sporného uzavření spotřebitelské úvěrové smlouvy v (povinné) písemné formě (v její elektronické a nikoli listinné podobě) je zřejmé, že žalovaný smlouvu v elektronické podobě nepodepsal kvalifikovaným elektronickým podpisem (§ 561 o.z. ve spojení s čl. 25 odst. 2 [anonymizováno] EU [číslo] o elektronické identifikaci a důvěryhodných službách pro elektronické transakce, který má přednost před § 7 zákona č. 297/2016 Sb.) Odvolací soud jen ve stručnosti uvádí, že nesdílí přesvědčení žalobkyně, že je možné si platně ujednat (ve všeobecných obchodních podmínkách či ve smlouvě), co je a co není platným elektronickým podpisem ve smyslu zachování písemné formy právního jednání. Tato pravidla zajišťují racionální fungování soukromého práva jako systému a musí být řešena jednotně (obdobně jako posouzení, co je a co není písemnost, co je a co není věc movitá apod.). Soud prvního stupně má pravdu také v tom, že připojení libovolného kódu (ve smyslu tzv. prostého elektronického podpisu), který je znám žalobkyni i žalovanému, nemůže prokázat, kdo kód připojil a že žalovaný takto odsouhlasil právě tu smlouvu, kterou žalobkyně soudu předložila. Žalobkyni lze ale přisvědčit v tom, že k uzavření smlouvy mělo dojít podle žalobních tvrzení ve skutečnosti jinými elektronickými prostředky (v rámci internetbankingu žalobkyně), což je jiná situace. Parametry těchto elektronických prostředků z hlediska kritérií požadovaných pro zachování písemné formy v § 562 o.z. (že se záznamy údajů o právních jednáních provádějí systematicky a posloupně a že jsou chráněny proti změnám, a jsou tedy způsobilé zachytit konkrétní obsah právního jednání žalovaného uživatele internetbankingu a určit jednající osobu) soud prvního stupně neřešil. Odvolací soud se tím pro nadbytečnost (s ohledem na primární otázku úvěruschopnosti) ale také dále podrobněji nezabýval. Postačí, že bylo zjištěno, jakou částku žalovaný na svůj účet obdržel a kolik uhradil a jak byl k úhradě dluhu vyzván, jak popsal již soud prvního stupně a jak bude dále rozvedeno. Nedostatek písemné formy úvěrové smlouvy má totiž méně závažné právní následky, než nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (viz níže).

7. Pokud jde o skutková zjištění stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně správně z listinných důkazů zjistil údaje týkající se příjmové situace žalovaného v době tvrzeného uzavírání úvěrové smlouvy (dle posouzení žalobkyně 16 371 Kč měsíčně). Naopak zjištění jeho výdajů žalobkyně nahradila odhadem na základě„ historických dat“ uveřejněných [anonymizováno] statistickým úřadem („ 5 450 Kč na životních nákladech a normativních nákladech na bydlení“), a to podle svého interního (blíže soudu nepopsaného) softwaru (modelu), aniž by přihlížela k tomu, zda a jaké skutečné pravidelné výdaje žalovaný má.

8. Z výpisů z účtu za poslední rok před uzavřením smlouvy se zřetelně podávají stálé záporné zůstatky účtu narušované jen občas příjmem ze mzdy a z dalších úvěrů od žalobkyně, již velmi sporadicky splácených. Mezi položkami se opakuje mimo jiné„ nájem“ 9 900 Kč a také enormní rozsah sázek, jak správně uvedl již soud prvního stupně. Nelze také přehlédnout, že nové splátkové zatížení žalovaného u žalobkyně mělo být navýšeno na 8 278 Kč měsíčně (tedy na více než 50% zjištěného příjmu). Pokud žalobkyně údajně odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat, je třeba tvrdit konkrétně, z jakých údajů žalobkyně vychází a tyto doložit. Za popsaných okolností ale není třeba o ekonomickém modelu žalobkyně nic bližšího znát, aby bylo zřejmé, že povinnost odpovědného úvěrování s řádnou odbornou péčí není tento model schopen (nejméně v tomto případě) naplnit. Obvyklé výdaje žalovaného byly nepochybně mnohem vyšší, než model (uměle) uvažuje, a žalobkyni to bylo známo. V daném případě bylo podle názoru odvolacího soudu jednoznačně namístě důsledněji prověřit skutečné výdaje žalovaného dostupnými reálnými doklady (např. o nájemném), resp. vyžádat si jeho čestné prohlášení, a to i s poučením o riziku úvěrového podvodu, zejména tam, kde údaje dlužníka objektivně ověřit či statisticky poměřovat nelze (např. výdaje na živobytí). Takové explicitní prohlášení má nepochybně významně větší váhu, než vyplnění či odhad údajů v elektronickém systému žalobkyně.

9. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpis z úvěrového účtu není způsobilý prokázat, že prostředky ve výši 20 000 Kč skutečně odešly na běžný účet žalovaného (do jeho dispozice). Šlo totiž o stejný účet, který žalovaný běžně používal (viz výše), proto odvolací soud nemá pochybnost, že prostředky žalovanému došly. Odvolací argumentace žalobkyně je přiléhavá, nejde jen o„ kvitanci vlastního plnění.“ [příjmení] je ostatně autorem i výpisu z běžného účtu. Soudu prvního stupně lze nicméně přisvědčit v tom, že výpis z běžného účtu klienta je k předání peněz důkazem vhodnějším (přesvědčivějším). Nelze však učinit závěr, že žalobkyně neprokázala předání peněz. V daném případě také žalovaný nikdy poskytnutí peněz nezpochybňoval, na dluh (podle výpisu z úvěrového účtu) plnil, byť minimálně (46,10 Kč). Na výzvy žalobkyně k plnění žalovaný nikdy nereagoval tak, že by plnění (či jeho tvrzenou výši) ze strany žalobkyně zpochybňoval. První doložená upomínka (výzva k plnění) celé žalované částky (ze dne [datum]) byla žalovanému prokazatelně odeslána dne [datum] poštou na jeho adresu. Žalovaný netvrdil a ani v řízení nevyšlo najevo, že by v té době zpochybňoval svou schopnost uvedenou částku podle výzvy zaplatit, nebo že by platil více, než připouští žalobkyně. Tím je skutkový rámec sporu dostatečně zjištěn.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“

13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

16. Povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Odvolací soud má za to, shodně se soudem prvního stupně, že v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Odvolací soud proto uzavírá, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat za použití § 2 a § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. Žalobkyně v odvolání shodný závěr soudu prvního stupně nezpochybňovala, proto se odvolací soud touto otázkou podrobněji argumentačně nezabýval. Alespoň ve stručnosti lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10, nebo sp. zn. III. ÚS 4129/18 a také na rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C [číslo], OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, včetně shodného stanoviska generálního advokáta v obdobné věci C [číslo], [anonymizováno].

18. Odvolací soud tak má s ohledem na popsaný skutkový stav věci, stejně jako soud prvního stupně, i po doplněném dokazovaní (za podmínek uvedených v § 205a a § 213 o.s.ř.) za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno žalobkyně nesplnila, právě naopak, a tomu odpovídá též výsledek.

19. Jak bylo zjištěno, žalobkyně si vyžádala (ověřila) v zásadě jen informace týkající se jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány (a zjištěné nesrovnalosti byly ignorovány). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve [anonymizováno] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C – [číslo], [anonymizována dvě slova]). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené (nereálné), nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla namístě, jak shora uvedeno.

20. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Vyloučit samozřejmě nelze ani vhodné automatické modelování situace klienta, naopak, nicméně je třeba vždy dbát na to, aby se model reálné situaci klienta přibližoval, nebo zjištěné nesrovnalosti alespoň signalizoval. Je-li k dispozici historie transakcí na účtu (běžném, úvěrovém), musí být s těmito údaji pracováno. V daném případě k tomu jednoznačně nedošlo.

21. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, jak uzavřel již soud prvního stupně, a to„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalovaného). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o.z.).

22. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového objemu převedených prostředků je třeba odečíst realizované platby, nezaplacený zůstatek v daném případě představuje 19 953,90 Kč. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007). Žalobkyni tak žádné další plnění nenáleží, neboť jiné smluvní nároky (kapitalizovaný či nekapitalizovaný úrok) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit.

23. Složitější situace však nastává v případě určení doby plnění„ přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu„ spor“ a kdy tu naopak„ není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje.

24. Výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl na návrh o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nepraktický. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by taková žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

25. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Rozdíl mezi konstitutivním a deklaratorním rozsudkem musí zůstat zachován. Opačným postupem by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční (viz § 160 o.s.ř.) a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou. Takový výklad je absurdní.

26. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně„ spor.“ [anonymizováno] právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro„ předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků„ zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě.

27. Pojem„ spor“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pasivita naproti tomu konflikt („ spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („ shodu“). Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor“ ani prodlení. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu totiž také„ není spor“ a platí uvedená doba plnění. Uvedená právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o jeho aktuální situaci („ příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde„ není spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty až v rámci soudního řízení, půjde však již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nemůže mít vliv.

28. [příjmení] uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na určení doby plnění soudem (konstitutivně), tak budou omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných již před podáním (příslušné) žaloby.

29. V daném případě žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění celého dluhu poprvé [datum]. Zásilka byla odeslána poštou dne [datum] a třetím dnem se podle § 573 o.z. považuje za doručenou. Prodlení žalovaného při bezodkladném plnění tak nastalo od [datum], pokud žalovaný na tuto výzvu (došlou do jeho dispoziční sféry) nijak nereagoval a námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění tehdy neuplatnil. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolal a dobu plnění akceptoval. Žaloba o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru proto nebyla potřebná, dluh se stal splatným nejpozději uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat z dlužné jistiny pohledávky též zákonný úrok z prodlení v zákonné výši (žalobou limitované sazbou 9,75% ročně), nikoli však od [datum], jak bylo v rámci kapitalizace nároku požadováno, ale až od [datum] Odvolací soud neshledal ani žádný důvod k úpravě pariční lhůty rozsudku za podmínek uvedených v § 160 odst. 1 o.s.ř. Proto odvolací soud napadený výrok I. změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v rozsahu shora uvedeném a ve zbytku rozsudek ve výroku I. podle § 219 o.s.ř. jako v (zamítavém) výroku věcně správný potvrdil, byť z jiných než soudem prvního stupně vymezených důvodů.

30. Pro úplnost lze uvést, že u neplatné smlouvy ze shora uvedených důvodů již není potřebné se zabývat zachováním písemné formy úvěrové smlouvy v elektronické podobě podle § 562 o.z., jak shora uvedeno, ve spojení s § 104 a § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kde jsou upraveny další negativní následky pro poskytovatele spotřebitelského úvěru, které se již neprojeví.

31. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že podle výsledku řízení je úspěch žalobkyně v zásadě plný (co do jistiny, příslušenství se zohledňuje pouze v případě, kdy tvoří významnou část či dokonce většinu uplatněných nároků tak, aby i rozhodnutí o nákladech odráželo reálný ekonomický výsledek řízení), má žalovaný povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, které účelně vynaložila k uplatnění práva, a to v plné výši. Tyto jsou tvořeny odměnou advokáta počítanou z tarifní hodnoty (jistiny pohledávky), tedy podle § 7,8 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), za 3,5 úkonu právní služby po 1 900 Kč (převzetí zastoupení, jednoduchá předžalobní výzva (polovina odměny), podání žaloby a účast u jednání). Úkon doplnění tvrzení a důkazů na výzvu soudu jen odstraňoval nedostatky původní žaloby, proto se neodměňuje (úkon je neúčelně zdvojený). Dále náleží náhrady hotových výdajů advokáta 4x 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, jízdné 951 Kč za cestu k soudu a zpět (132 km automobilem s průměrnou spotřebou 6,2l nafty na 100km, při ceně podle skutečnosti 40,41Kč a paušální sazbě 4,7 Kč/km), náhrada času na cestě podle § 14 advokátního tarifu 6 půlhodin po 100 Kč, 21% DPH z těchto částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a soudní poplatek za žalobu 800 Kč, celkem 12 175 Kč Tyto náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.). Žádné důvody k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

32. O nákladech řízení mezi účastníky před odvolacím soudem pak odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 3 o.s.ř., tedy podle stejných pravidel. Tyto náklady tvoří odměna advokáta počítaná shodně jako před soudem prvního stupně, tedy podle § 7, 8 a 11 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), za 2 úkony právní služby po 1 900 Kč (odvolání a účast na jednání). Dále náleží náhrady hotových výdajů advokáta 2x 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, 21% DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč, celkem 6 324 Kč. Jiné náklady nevznikly. Tyto náklady je žalovaný opět povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.). Žádné důvody k odepření či snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.