o ochranu osobnosti

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově č.j. 5 C 403/2023-318 ze dne 20.3.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zdržet se dalších zásahů do osobnosti žalobce šířením tvrzení o tom, že žalobce sexuálně zneužívá svého nezletilého syna [jméno FO] [Anonymizováno], [datum], bytem [Adresa žalované], a žáky [jméno FO] [Anonymizováno] – základní umělecká škola, [adresa], sídlem [adresa], IČO [IČO], a spočívající v tom, že žalobce označuje vulgarismy, dehonestuje jeho profesní i soukromý život a jeho schopnosti jako člověka a otce (výrok I.), že žalovaná je povinna zveřejnit v rámci placené inzerce na webu www.[Anonymizováno].cz, placené inzerce na webu www.[Anonymizováno].cz, placené inzerce na webu www.[Anonymizováno].cz, placené inzerce na webu www.[Anonymizováno].cz, placené inzerce na webu www.[Anonymizováno].cz a placené inzerce na webu www.[Anonymizováno].cz, omluvu ve znění a tuto zde publikovat nejméně po dobu 14 dní: „Já, [jméno FO], se tímto omlouvám [jméno FO] za šíření nepravdivých a ničím nepodložených informací o sexuálním zneužívání a týrání našeho společného syna [jméno FO] [Anonymizováno][Anonymizováno]a o sexuálním zneužívání žáků [jméno FO] [Anonymizováno] – základní umělecké školy v [adresa]. Má veškerá tvrzení referující o sexuálním zneužívání prováděným [jméno FO] [Anonymizováno] se nezakládala na pravdě. Omlouvám se, že jsem se dopustila neoprávněného zásahu do osobnosti [jméno FO], jelikož jsem neměla žádný legitimní důvod tvrdit, že se [Jméno žalobce] dopouštěl jakéhokoliv sexuálního zneužívání“, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a že žalovaná je povinna zveřejnit omluvu na profilech žalované na sociálních sítích, a to Facebook dostupný na adrese https://[Anonymizováno], Instagram dostupný na adrese https://[Anonymizováno] a prostřednictvím příspěvku publikovaného na facebookové stránce s názvem „[jméno FO]“ ve znění: „Já, [jméno FO], se tímto omlouvám [jméno FO] za šíření nepravdivých a ničím nepodložených informací o sexuálním zneužívání a týrání našeho společného syna [jméno FO] [Anonymizováno] a o sexuálním zneužívání žáků [jméno FO] [Anonymizováno] – základní umělecké školy v [adresa]. Má veškerá tvrzení referujících o sexuálním zneužívání prováděným [jméno FO] se nezakládala na pravdě. Omlouvám se, že jsem se dopustila neoprávněného zásahu do osobnosti [jméno FO], jelikož jsem neměla žádný legitimní důvod tvrdit, že se [Jméno žalobce] dopouštěl jakéhokoliv sexuálního zneužívání“, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žaloba se zamítá v části navrhované omluvy ve výroku II. a III.: „Tímto se omlouvám i mému synovi [jméno FO] a celé rodině [jméno FO]. Dále se omlouvám panu řediteli [jméno FO] [Anonymizováno] – základní umělecké školy v [adresa] [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], paní zástupkyni ředitele [tituly před jménem] [jméno FO], všem zaměstnancům, spolupracovníkům, rodičům žáků, a i samotným žákům [jméno FO] [Anonymizováno] – [adresa]“ (výrok IV.), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 151 200 Kč, k rukám právního zástupce žalobce, [Jméno advokáta A], advokáta, se sídlem [adresa], [adresa], a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

2. Soud prvního stupně po skutkové stránce odkázal na konkrétní obsah výroků žalované, a to zejména v nahrávce „Prosím vyslechněte to celé“ a v poskytnutém rozhovoru „Děti jsou taky lidi“, ve kterých výslovně uvedla (mimo jiné) tvrzení: „Otec si ho naprosto chladnokrevně odnášel, [jméno FO] u toho křičel máma, dal ho do sedačky, ani ho nepřipoutal a nedovolil mi mu dát ani pusu. Pro něj je to naprosto chladnokrevná akce, jak konečně dostal dítě pro své psychopatické rodiče…. historie se opakuje, udělám všechno proto, aby [Jméno žalobce] byl řádně vyšetřovanej, protože je podezřelej ze sexuálního obtěžování [jméno FO], [jméno FO] se od něj dvakrát, a to opakované v rozmezí 14 dnů vrátit se zánětem penisu s krvavou plenkou…..je zajímavý, že rok nikoho nezajímalo, že je tady malé dítě zneužívaný… [jméno FO] nezařadili taky do § 6 ohrožené dítě, což jim zákon ukládá, protože je teda vedený trestní řízení na otce….. někdo takhle psychopaticky chladnej jako je [jméno FO] otec si ho takhle vezme a vezme ho milující mámě, je prostě neskutečný a tenhle člověk se pak naparuje dva dny předtím s [Anonymizováno] a hraje si na to, jakej je skvělej pan pedagog, takže to určitě předává jako opravdu dobrý morální hodnoty těm žákům [jméno FO], kteří jsou z [adresa], takže určitě maminky a tatínkové žáků, kteří tam [Anonymizováno], tak myslím si, že to opravdu vaše děti navštěvují tedy [Anonymizováno] s vysoce jako morálním, s velkým morálním kreditem, já bych se propadla, kdyby mě takovejhle člověk měl [Anonymizováno] moje dítě…. Tohleto je [Anonymizováno] hadr, protože někdo, kdo tohleto všechno dokáže dělat, opravdu by s dětmi a mladistvými vůbec neměl pracovat…. [Jméno žalobce] bydlí v [Anonymizováno] v [adresa], pan [jméno FO] s paní [jméno FO] bydlí v [Anonymizováno] asi 3 minuty od [jméno FO] [Anonymizováno] v [adresa]…. Tahle rodina se potřebuje dostat pod co největší tlak, potřebujeme zmobilizovat co nejvíc médií, protože tohle se u nás děje a my nejsme ojedinělý případ… Byly už tam takový náznaky, takového zvláštního jednání už vlastně dříve…. Hodně zvláštní chování otce vůči [jméno FO]…. [jméno FO] k tomu samozřejmě měl nějaké poznámky a něco říkal…. Malej je rukojmí otce, kterej nás vlastně jako psychicky týrá přes dva roky….“ Tato část sdělení žalované obsahuje podle soudu prvního stupně jednoznačně skutková tvrzení, neboť si žalovaná v předmětných příspěvcích reálně stěžuje, že žalobce jako otec jejich společného syna [jméno FO] pohlavně zneužívá, že se dopustil trestného činu, pro který je vedeno trestní řízení. Kromě toho jde o hodnotící soudy v části, kde žalovaná žalobce srovnává se [Anonymizováno] [Anonymizováno], který byl pravomocně odsouzen pro obdobný trestný čin, jde o mediální kauzu známou široké veřejnosti.

3. Další tvrzení, že žalobce je „chladnokrevný, bezpáteřní člověk, lidské dno, bezcitný,“ jsou podle soudu prvního stupně hodnotící úsudky žalované založené na nepravdivých tvrzených skutečnostech. V tomto směru byl skutkový stav podle soudu prvního stupně prokázán zejména obsahem policejního a opatrovnického spisu, přičemž zjištění a podklady dosavadních rozhodnutí, která jsou ve zjevném rozporu s vyjádřeními žalované na veřejnosti, podrobně popsal. Zejména zdůraznil nerespektování práv žalobce jako otce dítěte, včetně opakovaného nerespektování konkrétních soudních rozhodnutí, což vedlo opakovaně k nucenému odnětí dítěte žalované a předání žalobci, a nakonec i ke svěření dítěte do péče otce (žalobce), byť i v rámci těchto řízení žalovaná (jako matka) uplatňovala shodná obvinění, která pak prezentovala i na veřejnosti. S tím vším se dotčené orgány ve svých rozhodnutích podrobně věcně vypořádaly, rozhodly však jinak, než odpovídalo představám (návrhům) žalované. Soud prvního stupně např. vyšel ze zprávy ošetřujícího lékaře dítěte [tituly před jménem] [jméno FO] z listopadu 2022, že zarudlá špička penisu může přechodně být i u zdraveného plenkovaného dítěte, aniž by se jednalo o patologii, a že „chlapec nikdy nejevil známky sexuálního zneužívání.“

4. Dále bylo provedeno rozsáhlé dokazování obsahem konkrétních žalobcem vymezených video příspěvků a písemných příspěvků žalované na sociálních sítích, jejichž publikaci žalovaná ani nepopírala. Do smazání videa ze dne 2.11.2023 z profilu žalované na Facebooku nahrávku shlédlo minimálně 112 000 lidí, sdílelo jej 1 000 lidí, Instagram měl před smazáním 500 000 shlédnutí. Rozhovor ze dne 7.11.2023 shlédlo na síti Facebook přes 250 000 lidí, sdílelo jej 2 800 lidí.

5. Soud prvního stupně dále provedl důkaz články na webu extra.cz, stridavka.cz, thestoriest.com., kde jsou odkazy na videa a Instagramový profil žalované, popř. fotografie z videa, na kterém je zachyceno odebrání nezletilého, a rovněž odkaz na Facebookový profil žalované. Žalobce také soudu prvního stupně předložil velké množství komentářů sledujících na Instagramu a Facebooku profil žalované, kteří reagují na shora uvedené příspěvky. Jedná se o osočující, nenávistné a antisemitské komentáře, umístěné pod příspěvky žalované na profilu sociální sítě Facebook a Instagram, ve kterých je žalobce nazýván jako „psychopat, pedofil, žumpa, zasranej, lidskej odpad, zrůda“. Sledující poslechli žalovanou a aktivizují, vyzývají další osoby, aby byly příspěvky sdíleny a šířeny, v některých případech žádají o fyzickou likvidaci žalobce. Soud prvního stupně zohlednil i další vývoj medializace, zejména v lednu 2025 až do rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy žalovaná nebo s ní spolupracující a veřejně známé osoby, popř. babička nezletilého [jméno FO], zveřejnily příspěvky, že dítě je i nadále sexuálně zneužíváno otcem (žalobcem), publikovány byly i další tomu odpovídající články. To vše podle soudu prvního stupně zvyšuje počet sledujících a negativních komentářů.

6. K následkům v osobní i profesní sféře žalobce provedl soud prvního stupně též jeho podrobný výslech. Žalobce popsal, jak medializace celé kauzy způsobila pokles jeho spolupráce s některými [Anonymizováno], stala se předmětem dotazů různých kolegů, např. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] obdržel z anonymní adresy zprávu o tom, že žalobce zneužívá vlastní dítě, včetně příloh. Žalobce byl poškozen i v očích žáků Základní umělecké školy [jméno FO] [Anonymizováno] a jejich rodičů, současně byla poškozena i tato instituce. Popsal také, že má strach o sebe, svoji rodinu, protože byli sledováni, bylo jim vyhrožováno, přišel o právo na soukromí. Žije v neustálém stresu, že ho bude někdo natáčet, ubližují mu negativní komentáře, bylo zasaženo do jeho práva na čest, pověst a dobré jméno. Obvinění, která žalovaná zveřejňuje, jsou ohavná. Sexuální násilí na dětech je nejhorší obvinění, kterého se mu mohlo dostat. Žalobce tíží i činnost dalších přispěvatelů, kteří dlouhodobě žalovanou podporují a pomáhají jí. Žalobce byl nazýván zrůdou, pedofilem, zaměstnavatel byl vyzýván, aby s ním ukončil pracovní poměr. Telefony, SMS chodily i v noci rodině, zaměstnavateli i žalobci. Jednání žalované ho diskvalifikuje na trhu práce jako [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalovaná je profesionální [Anonymizováno] – OSVČ a současně pedagožka na gymnáziu v zaměstnaneckém poměru, proto věděla, jaký dopad budou mít její vyjádření na profesní život žalobce. Žalobce vnímá jednání žalované tíživě, v noci špatně spí, velký tlak jde ve vlnách od jara 2023 do současnosti a jedná se o setrvalý stav. Tvrzení žalované se zhoršují, zvyšuje se četnost a používaná rétorika. Nepravdivé informace jsou již zveřejňovány v celostátních médiích a tato situace trvá. Třetí osoby přispívající negativně na sociální sítě mají informace od žalované, on sám žádné informace těmto osobám neposkytl. Žalovaná negativně ovlivňuje proti žalobci jejich společného syna, navádí ho, vše si nahrává. Žalobce má povědomost o tom, že si žalovaná zřídila nový profil na Facebooku s názvem „[jméno FO]“, který provozuje anonymně.

7. Soud prvního stupně v tomto směru provedl i důkaz rozpisovou tabulkou výše finančních příspěvků ve prospěch žalované, přičemž zjistil, že žalovaná měla nejprve zřízenu sbírku, později transparentní účet, takže v součtu vybrala více než 1 000 000 Kč. Z časové tabulky je podle soudu prvního stupně zřejmé, že zvýšená medializace množí finanční příspěvky formou přímé úměry.

8. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně zdůraznil, že společnost má respektovat svobodu projevu, která vytváří prostor, aby některé otázky byly předmětem veřejné debaty, v rámci, které mohou být vzájemně konfrontována tvrzení a nároky prezentované jejími účastníky, přičemž základním východiskem je vnímání člověka jako společenského tvora, který je při uvedené konfrontaci ve společnosti, tedy na veřejnosti povinen ledacos nepříjemného snášet a strpět, včetně běžných projevů neúcty, pochybností a podobně. Takové projevy však nemohou být bezbřehé a bez určitých morálních hranic. Zásah do svobody projevu musí být posuzován z hlediska jeho proporcionality, pokud jde o dosažení jím sledovaného cíle. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vymezil obecná východiska pro řešení uvedené kolize (např. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14, I. ÚS 4022/17), podle kterého musí být zohledněna řada kritérií, závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Soudní praxe je ale jednotná v tom, že je to rušitelka (žalovaná), která je povinna tvrdit a prokazovat pravdivost svého skutkového tvrzení, resp. pravdivostní základ případného svého hodnotícího úsudku (kritiky). Uvádění nepravdivých skutečností obecně nepožívá právní ochrany ani u skutkových tvrzení ani u hodnotících úsudků, které jsou na těchto skutečnostech založeny. Soud prvního stupně se proto neztotožnil s obranou žalované, že uváděla pouze hodnotící úsudky, že se pouze vyjadřovala o probíhajícím trestním řízení, neboť jde v tomto případě ze strany žalované o zjevná skutková tvrzení. Odkázal i na paralelní spor vedený proti žalované Základní uměleckou školou v [jméno FO] [Anonymizováno], kde byla žalované uložena povinnost zdržet se dalších zásahů do dobré pověsti žalobkyně šířením tvrzení o tom, že zde dochází k sexuálnímu zneužívání žáků, a že u žalobkyně pracují osoby, které sexuálně zneužívají děti. Ve zbylých nárocích byla žaloba zamítnuta, neboť právnické osobě podle obsahu rozhodnutí nelze přiměřené zadostiučinění v penězích přiznat.

9. Soud prvního stupně odkázal i na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (například sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, 25 Cdo 1304/2019, 25 Cdo 1637/2022, 25 Cdo 3328/2022), podle které je nepřípustné označovat určitou fyzickou osobu, že je vinna, označovat ji za násilníka dříve, než bude o této osobě pravomocně rozhodnuto v trestním řízení, a předjímat tak rozhodnutí soudu. Žalobci přitom nebylo sděleno ani konkrétní obvinění a už vůbec nebyl souzen.

10. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce, aby se žalovaná zdržela dalších dehonestujících útoků na žalobce je důvodný. Zohlednil, že ze strany žalované přetrvává hrozba opakování zásahu, neboť nešlo o jednorázový zásah, žalovaná ve svých útocích pokračovala a poskytovala na sociální sítě i různým médiím o žalobci jednostranné (nepravdivé) informace.

11. Dále soud prvního stupně přiznal i nárok spočívající v omluvě žalované na sociálních sítích žalované a na webových portálech, kde byly zveřejněny difamující vyjádření na adresu žalobce. Vycházel zejména z postoje žalované a zohlednil skutečnost, že jednala úmyslně a její pohnutkou bylo žalobci co nejvíce ublížit a společensky ho znemožnit u co nejširšího okruhu osob, což se jí podařilo. Lavina negativních komentářů, která se strhla, žalobci podstatným způsobem ublížila a zasáhla do jeho osobní sféry. Soud prvního stupně žalobu zamítl jen v té části omluvy, ve které by se měla žalovaná omlouvat třetím osobám a nikoliv žalobci, neboť tito nejsou účastníky sporu a žalobce sám nemá v tomto rozsahu aktivní věcnou legitimaci.

12. Pokud jde o peněžitou satisfakci, hodnotil soud prvního stupně konkrétní okolnosti případu. Přihlédl k tomu, že žalovaná opakovaně a dlouhodobě zveřejňovala o žalobci informace, že se měl dopouštět zavrženíhodného, násilného jednání, spočívajícího v sexuálním zneužívání vlastního dítěte, které musely zasáhnout žalobce podstatným způsobem, a to jak v jeho profesním, tak i v soukromém životě. Zásadním způsobem a nenávratně tak došlo k zásahu do jeho cti a dobré pověsti, navíc za situace, kdy žalovaná měla objektivní informace o tom, že podezření ze spáchání trestního činu bylo pravomocně odloženo. Soud prvního stupně zohlednil postoj žalované ke škodní události, pohnutky, vědomí o významu narušeného statku pro žalobce jako poškozeného, její neochotu odčinit následky, hospodářský prospěch a majetkové poměry. Na straně žalobce jako poškozeného pak soud prvního stupně přihlížel k míře snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, subjektivnímu významu postiženého statku, vlivu zásahu na jeho profesní, společenské a rodinné postavení (s odkazem např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 167/2019). Zásadním hlediskem byl pro soud prvního stupně subjektivní prvek, a to přímý úmysl žalované ve snaze poškodit žalobce a snížit jeho důstojnost a vážnost ve společnosti co nejvíce, a zasáhnout tak maximálně do jeho profesního, společenského i rodinného postavení. Navíc zohlednil, že žalovaná ve zveřejňování dehonestujících a difamujících informací o žalobci pokračovala i v průběhu soudního řízení jak opatrovnického, tak řízení o ochranu osobnosti, přičemž zveřejňováním dalších vyjádření stále získává příspěvky na svůj transparentní účet. Proto dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro preventivně sankční funkci přiznání peněžitého zadostiučinění stanovené Ústavním soudem i Nejvyšším soudem jsou v této věci splněny. Upozornil, že nejde o exemplární potrestání žalované jako původkyně neoprávněného zásahu, ale má ji vést k sebereflexi, odradit jí od dalšího protiprávního jednání a současně má žalobci poskytnout satisfakci za svízelnou životní situaci, kterou mu žalovaná opakovaně a dlouhodobě způsobovala. Plní tedy funkci preventivně sankční, kompenzační, satisfakční i reparační. Výše přiznané finanční satisfakce v částce 1 milion Kč je podle soudu prvního stupně výjimečná, avšak v tomto případě přiměřená (k tomu odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/2023). Podle procesního úspěchu soud prvního stupně přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, kterou podrobně vyčíslil.

13. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání pouze žalovaná, a to včas, v rozsahu jí nepříznivých výroků I., II., III., V. a VI., přičemž namítá jak nesprávné právní posouzení zásahu do osobnostních práv žalobce, tak především nesprávná skutková zjištění odvislá od nesprávného hodnocení provedených důkazů a existence nových důkazů.

14. Žalovaná předně tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k nepřípustnému zásahu do její svobody projevu. Uvádí, že napadené příspěvky na sociálních sítích Facebook a Instagram, stejně jako sdílený příspěvek ze stránky „Děti jsou taky lidi“, zachycují její vlastní prožitky, hodnotové soudy a skutková tvrzení vztahující se k exekučnímu odebrání jejího nezletilého syna a k trestnímu řízení vedenému pro podezření ze sexuálně motivovaného trestného činu vůči tomuto dítěti. Podle žalované se jednalo o sdělení pravdivých, konkrétních a věcných informací, pronesených při plném respektu zásady presumpce neviny, přičemž podle ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu je taková veřejná debata o probíhajícím řízení a i o otázce viny sama o sobě přípustná, musí však být zřejmé, že to s jistotou neznamená, že se osoba trestného činu skutečně dopustila, neboť s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud.

15. Pokud jde o skutkové námitky k posouzení existence a průběhu trestního řízení, žalovaná zásadně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že proti žalobci žádné trestní řízení vedeno nebylo a že tudíž i označení žalobce za „podezřelého“ bylo nepravdivé. Připomíná, že podle § 12 odst. 11 a § 158 odst. 3 trestního řádu je trestním řízením i přípravné řízení, které začíná sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení; od tohoto okamžiku se úkony policie provádějí jako úkony trestního řízení. V projednávané věci byly úkony trestního řízení zahájeny dne 24. 7. 2023, když na základě zjištěných skutečností policie učinila dostatečně odůvodněný závěr, že dne 5.10.2022 mohl žalobce v místě bydliště nezletilého spáchat zločin pohlavního zneužití, posléze dále šetřený jako podezření ze zločinu znásilnění. Z toho žalovaná dovozuje, že tvrzení o tom, že je žalobce podezřelý ze sexuálně motivovaného jednání vůči synovi, mělo reálný a procesně zachytitelný základ v probíhajícím trestním řízení a nemůže být označeno za nepravdivé.

16. Další skutkové námitky žalovaná směřuje k pravdivosti konkrétních výroků, které soud prvního stupně považoval za zásah do osobnostních práv žalobce. V příspěvku z 2. 11. 2023 uvedla mimo jiné, že (žalobce) „je podezřelej ze sexuálního obtěžování [jméno FO]“, že dítě se k otci dvakrát v krátkém sledu vrátilo „se zánětem penisu, krvavou plenkou“ a že věc je dozorována státní zástupkyní, přičemž nejde o „uzavřenou záležitost“ a „čeká se na znalecké posudky“. Žalovaná tvrdí, že těmito formulacemi neoznačila žalobce za pachatele, ale popsala existující podezření a faktický stav řízení. Pravdivost tvrzení o vedeném prověřování opírá o sdělení Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 1. 8. 2024, v němž je výslovně uvedeno, že je prověřováno podezření ze spáchání trestných činů pohlavního zneužití, respektive znásilnění, jichž se mohl dopustit právě žalobce na nezletilém synovi. Tvrzení o zdravotním stavu nezletilého dokládá lékařskými zprávami [tituly před jménem] [jméno FO] a [právnická osoba] z října 2022, z nichž plyne opakovaná diagnóza akutního zánětu penisu.

17. Zásadní skutkovou námitkou v doplnění odvolání je poukaz na nové trestní řízení vedené proti žalobci pod č. j. KRPS-310933-121/TČ-2024-010072 pro podezření ze zločinu znásilnění, které dosud probíhá. Policie v tomto řízení rozhodla o nutnosti znaleckého zkoumání nezletilého, přičemž potřebu takového zkoumání akcentuje i Okresní soud v Benešově v trestním řízení vedeném proti žalované pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí pod sp. zn. 10 T 38/2025. Žalovaná dále odkazuje na výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO] v tomto trestním řízení, kteří popsali opakované sdělení nezletilého ohledně praktik připisovaných jeho otci. K prokázání tvrzení o možném zneužívání přikládá i nové lékařské zprávy ošetřujícího dětského psychiatra [tituly před jménem] [jméno FO] z dubna a července 2025. Na základě těchto nových skutečností žalovaná namítá, že kategorické závěry soudu prvního stupně o nepravdivosti jejích tvrzení a o tom, že k žádnému zneužívání nedochází, jsou čistě spekulativní, nepodložené a s ohledem na nyní probíhající trestní řízení a nedokončené znalecké zkoumání předčasné.

18. Další skutkovou námitkou je poukaz na změnu trestněprávní situace žalované. Soud prvního stupně podle ní při hodnocení jejího jednání vycházel rovněž z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 5. 2025, č. j. 10 T 11/2024-316, kterým byla uznána vinnou z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. Žalovaná upozorňuje, že tento rozsudek byl mezitím zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 242/2025 ze dne 2. 9. 2025 a ona byla v plném rozsahu zproštěna obžaloby.

19. Žalovaná dále namítá nesprávné skutkové závěry ohledně obsahu a dosahu výroků třetích osob. Tvrdí, že soud prvního stupně vyvodil její odpovědnost za zásah do osobnostních práv žalobce převážně na základě komentářů a příspěvků jiných uživatelů sociálních sítí a obsahu mediálních článků na portálech typu extra.cz, stridavka.cz či thestoriest.com, ačkoli žalovaná tyto výroky nepsala, jejich autory často ani nezná a neměla žádný vliv na jejich zveřejnění. Odpovědnost za nenávistné komentáře nese jejich autor, nikoli osoba, při jejíchž příspěvcích byly publikovány.

20. Současně vytýká soudu prvního stupně, že se vůbec nevypořádal s jejími námitkami neautentičnosti předložených printscreenů a screenshotů – většina z nich není datována, není notářsky ověřena a nevyplývá z nich, k jakému konkrétnímu příspěvku se vztahují. Podle žalované jsou takové podklady nepoužitelné, avšak soud z nich přesto bez kritického hodnocení vycházel. Zdůrazňuje rovněž, že sporné příspěvky ze dne 2. 11. 2024 a 7. 11. 2024 (obojí správně 2023) sama v krátké době, konkrétně již 16. 11. 2024 (správně také 2023), odstranila, což podle ní soud při posuzování intenzity zásahu do osobnostních práv zcela opominul.

21. Ve vztahu k výši přiznaného finančního zadostiučinění žalovaná namítá jak nesprávná skutková zjištění, tak nepřiměřenost přiznané částky. Upozorňuje, že soud prvního stupně přiznal žalobci částku 1 000 000 Kč výlučně na základě jeho vlastní výpovědi, aniž by provedeným dokazováním ověřil tvrzení o úbytku žáků ve [jméno FO] či o snížení žalobcových příjmů v příčinné souvislosti s výroky žalované. Podle žalované žalobce svá tvrzení nijak nedoložil a soud se jimi blíže nezabýval. Naopak soud zcela pominul majetkové poměry žalované, přestože z jejího platového výměru a daňového přiznání vyplývá, že jako školní asistentka s čistým měsíčním příjmem 16 887 Kč a s přibližně 30 000 Kč měsíčně z podnikání nebude schopna uloženou částku uhradit. Žalovaná má za to, že takto excesivní náhrada má pro ni likvidační charakter a odporuje judikatuře Ústavního soudu, zejména nálezu sp. zn. I. ÚS 428/23, která zdůrazňuje, že finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv nesmí mít trestající a likvidační povahu. Opět zdůrazňuje, že jí nelze přičítat odpovědnost za všechny negativní či nenávistné reakce třetích osob, a tedy ani zahrnout jejich dopad do výše náhrady. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zcela zamítl.

22. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že v posledních dnech došlo opět k velmi intenzivní medializaci věci na sociální síti Facebook, a to prostřednictvím stránky „[jméno FO]“, za níž má podle jeho přesvědčení stát žalovaná a na níž má být zveřejněna i omluva podle výroku III. rozsudku soudu prvního stupně. Konkrétně popisuje čtyři příspěvky této stránky zveřejněné ve dnech 7. 10. až 13. 10. 2025, které ke dni 21. 10. 2025 v souhrnu generovaly přes 300 komentářů a 480 sdílení, přičemž jeden z příspěvků ze dne 11. 10. 2025 je navíc žalovanou placeně propagován formou reklamy s dosahem přes 4 500 účtů. Na základě těchto údajů žalobce uzavírá, že dochází k dalšímu prohlubování zásahu do jeho osobnostních práv.

23. Jako klíčovou skutkovou námitku žalobce zdůrazňuje, že i když není v těchto nových příspěvcích výslovně jmenován, z kontextu, z reakcí diskutujících a ze způsobu sdílení je zřejmé, že jsou zaměřeny proti jeho osobě. K prokázání tohoto tvrzení odkazuje na přiložené printscreeny komentářů a sdílení, v nichž uživatelé žalobce výslovně označují za „šmejda“ a manipulátora, připisují mu údajné sexuální zneužívání nezletilého syna, vyjadřují vůli „přelámat mu hnáty“, přejí mu, aby se „smažil v pekle“, dovozují jeho údajné úplatkářství či o něm přímo píší jako o pedofilovi. Tím podle žalobce dochází k dalšímu zostření a eskalaci útoků na jeho čest, důstojnost a dobrou pověst, a to způsobem, který významně přesahuje rámec dříve řešených výroků žalované.

24. Současně žalobce poukazuje na další rovinu negativních dopadů, spočívající v podkopávání důvěry veřejnosti ve státní orgány a jejich zaměstnance. Uvádí, že diskutující na stránce „[jméno FO]“ velmi svérázným a často extrémním způsobem napadají veškeré instituce, které ve věci figurují, a osobně i jejich pracovníky, přičemž taková reakce je podle žalobce přímým důsledkem jednostranných a manipulativních výstupů žalované. Dovozuje, že tímto jednáním žalovaná nejen prohlubuje zásah do jeho osobnostních práv, ale současně přispívá k erozi důvěry v instituce demokratického právního státu. Zároveň upozorňuje, že žalovaná z tohoto jednání dále finančně těží, jak dokládá nová vlna peněžních darů na jejím transparentním účtu po 7. 10. 2025 v řádech nižších desetitisíců korun.

25. Z hlediska skutkových tvrzení směřujících k osobě žalované se žalobce dále soustředí na prokázání jejího přístupu k uvedené facebookové stránce „[jméno FO]“. Připouští, že nedisponuje přímým důkazem, neboť platforma neposkytuje údaje o správci stránky, nicméně autorství žalované dovozuje z řady nepřímých indicií. Poukazuje především na to, že stránka zveřejňuje neveřejné informace a písemnosti, jimiž může disponovat pouze žalovaná: fakturu za služby asistovaného styku ([jméno FO]), příspěvek o tom, že „advokátka matky otevřela datovou schránku“, detailní jednostranný popis událostí ze dne 13. 1. 2025 či komentář, v němž jsou uváděny konkrétní informace z trestního řízení známé jen žalované. K tomu žalobce připojuje argument, že žalovaná nikdy své autorství či účast na správě této stránky nepopřela, nedistancovala se od ní ani v odvolacím řízení, a naopak mlčky toleruje, že je stránka veřejností zjevně vnímána jako její. Z těchto skutečností dovozuje, že nová vlna příspěvků a souvisejících nenávistných reakcí je i nadále projevem a důsledkem protiprávního jednání žalované, které trvá a v čase se svojí intenzitou spíše stupňuje.

26. V tomto směru a s ohledem na samostatnou žalobu školy [jméno FO] [Anonymizováno] (viz výše) žalobce v odvolacím řízení dílčím způsobem upravil petit žaloby tak, že se v rámci požadované omluvy nadále nedomáhá zmiňovat zneužívání žáků [jméno FO] [Anonymizováno]. S ohledem na zánik profesního časopisu Harmonie nadále nepožadoval omluvu žalované na této webové stránce (www.[Anonymizováno].cz), ale nově naopak požadoval stejnou omluvu publikovanou u nástupnického časopisu Polyharmonie (www.[Anonymizováno].cz). Dále se omluvy na sociálních sítích domáhal formou zveřejnění „po dobu 14 dnů,“ (obdobně jako na označených webových stránkách), jako „připnutého příspěvku,“ tedy tak, aby takový příspěvek s omluvou nemohl být po stanovenou dobu „zaspamován“ (odsunut z centra pozornosti) dalšími následnými příspěvky.

27. Proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, resp. změnil jen v rozsahu uvedených dílčích změn ze strany žalobce, a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

28. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalované neopodstatněným. Dílčí změny uvedené ve výroku byly vyvolány jen procesními kroky žalobce v odvolacím řízení, jak bude dále rozvedeno, soudu prvního stupně nelze téměř nic vytknout.

29. Odvolací soud předně poznamenává, že s ohledem na rozsah odvolání nijak nepřezkoumával zamítavý výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, neboť jde o výrok oddělitelný, který nebyl odvoláním napaden (viz § 206 o.s.ř.). Z hlediska hodnocení celkového úspěchu žalobce ve věci samé nicméně odvolací soud považuje neúspěch žalobce (úspěch žalované) v této části, stejně jako soud prvního stupně, za marginální, takže se v rozhodování o náhradě nákladů neprojeví, stejně jako dílčí úpravy petitu provedené před soudem prvního stupně a také v odvolacím řízení.

30. Z hlediska procesních otázek relevantních pro posouzení věci je třeba dále uvést, že v odvolacím řízení je podle § 216 odst. 2 o.s.ř. zásadně zapovězeno uplatnit „nový nárok“. Tím se ale myslí jen takový nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s nárokem uplatněným před soudem prvního stupně (nejde o shodný skutkový základ nároku). Jiné změny žaloby přípustné jsou (srov. § 95 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř. a § 216 o.s.ř.), a odvolací soud proto žalobcem požadované změny v textu a způsobu (formě) omluvy u jednání připustil. Pouze v rozsahu, kde žalobce ve skutečnosti omezil svůj nárok, odvolací soud interpretoval úkon žalobce jako částečné zpětvzetí žaloby a za podmínek uvedených v § 222a o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v této malé části zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (viz výrok I. tohoto rozsudku). Na rozdíl od soudu prvního stupně ale odvolací soud nepřipustil rozšíření skutkového podkladu uplatněných nároků o další skutky (útoky), k nimž došlo po vydání rozsudku soudu prvního stupně, jak bude dále rozvedeno.

31. V tomto směru lze soudu prvního stupně vytknout v jeho procesním postupu, který vedl k vydání napadeného rozsudku, toliko jedinou věc. Žalobce totiž svou žalobou, která byla podána již dne 18.12.2023, původně vymezil škodné jednání žalované konkrétními video příspěvky a na ně navazujícími tehdejšími články a dalšími příspěvky žalované, které tehdy již existovaly. Později ale s ohledem na další útoky žalované rozšířil skutkový terén, o který se opírá, aniž by (významným způsobem) měnil petit žaloby (uplatněné nároky), což samo o sobě ale také představuje změnu žaloby ve smyslu § 95 o.s.ř. Soud prvního stupně sice dvakrát usnesením podle § 95 o.s.ř. připustil „změnu petitu“ (drobné dílčí změny uplatněných nároků), aniž by ale explicitně rozhodl i o připuštění rozšířených skutkových tvrzení (na jejich základě jsou uplatněné nároky vystavěny). Fakticky ale takovou změnu také připustil a vedl dokazování v rozšířeném rozsahu, jak také odůvodnil. Tyto další skutkové okolnosti také hodnotil, když uplatněné nároky žalobci ze všech uvedených důvodů přiznal. Takový procesní postup sice není správný, nicméně nepředstavuje podle ustálené soudní praxe takovou vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Je tomu tak i z toho důvodu, že proti rozhodnutí o připuštění nebo nepřipuštění změny žaloby podle § 95 o.s.ř. ani není odvolání přípustné (viz § 202 o.s.ř.), proto není rozhodující, když takové formální usnesení chybí. Pro žalovanou nešlo v postupu soudu prvního stupně o žádné překvapení, dokazování k těmto dalším okolnostem proběhlo, přičemž žalovaná v prvním stupni ani v odvolání v tomto směru ani nic nenamítala. Nejde ani o nepřípustné prolomení koncentrace řízení, neboť šlo o novoty přípustné podle § 118b odst. 1 a 2 o.s.ř., které se objevily později, a jen proto nemohly být uplatněny dříve. Bylo by naopak nesmyslné řešit pozdější útoky samostatnou žalobou (více žalobami), pokud by změna bývala nebyla připuštěna. V tom soud prvního stupně postupoval zcela správně.

32. Z hlediska celkového závěru soudu prvního stupně i odvolacího soudu jde o podstatnou procesní okolnost, neboť tímto procesním postupem žalobce a soudu bylo skutkově vymezeno, časově až ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, za co všechno vlastně žalobce jím vymezené nároky uplatňuje (což popsal i ve své závěrečné řeči před odvolacím soudem) a za co (ještě pozdějšího) už nikoliv. Odvolací soud k pozdějším útokům realizovaným po vydání rozsudku soudu prvního stupně zjistil jen to, že žalovaná v útocích pokračuje (viz níže), což bylo také důvodem k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o předběžném opatření, jímž bylo žalované uloženo zdržet se dalšího šíření tvrzení o tom, že žalobce sexuálně zneužívá svého nezletilého syna (u odvolacího soudu pod sp. zn. 27 Co 179/2025).

33. Pokud jde o skutková zjištění („co se stalo“), tak z obsahu spisu vyplývá, že závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné, zatímco odvolací námitky žalované jsou věcně neopodstatněné. Odvolací soud proto nejprve odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně jasně popsal, z jakých důkazů vycházel a co zjistil a odvolací soud se s tím zcela ztotožňuje. V rámci toho považuje odvolací soud za nutné uvést, že podstatný pro posouzení věci je i celkový kontext sporu a posuzování jednotlivých zjištění v jejich vzájemné souvislosti, včetně zohlednění všeho, co vyšlo najevo a co uvedli účastníci, což soud prvního stupně velmi pečlivě a logicky provedl (srov. § 132 o.s.ř.). Některé okolnosti ale považuje odvolací soud za nutné s ohledem na odvolací námitky žalované zvlášť vypíchnout.

34. Pokud žalovaná v odvolání zdůrazňuje, že referovala toliko o „podezření“ nebo o „prošetřování“ žalobce z trestné činnosti „s plným respektem k presumpci neviny,“ není to pravda. Žalovaná pouze v odvolání vytrhává své konkrétní opatrnější obraty z celku, který vyznívá jinak, a zejména zcela opomíjí (zamlčuje) jiné obraty, které jsou útočné a žalobce obviňující jako jasného pachatele. Ze strany žalované takto zazněla i zcela explicitní vyjádření jako „rozhodně to není uzavřená záležitost, že se nic nestalo,“ nebo „je tady malý dítě zneužívaný,“ „je mnoho důkazů, svědků, protože bylo,“ popř. „tohleto je [Anonymizováno] hadr,“ „někdo, kdo dokáže tohleto všecko udělat, opravdu by s dětmi a mladistvými nikdy v životě neměl pracovat.“

35. V tomto směru je třeba interpretovat i v odvolání vytržené výroky žalované, aby žalobce „byl řádně vyšetřovanej, protože je podezřelej ze sexuálního obtěžování [jméno FO], [jméno FO] se od něj dvakrát, a to opakovaně v rozmezí 14 dnů, vrátil se zánětem penisu, krvavou plenou, dozoruje to státní zástupkyně….“ Jde totiž o výroky pravdivé jen částečně, tedy zavádějící (manipulativní). Žalovaná předně zamlčuje, že plenka měla podle lékařské zprávy nést jen „stopy krve,“ navíc „v nepatrném množství“ a jen „v přední části naléhající na penis“ a že podle lékařské zprávy z října a listopadu 2022, na kterých vše (shora uvedené) žalovaná na počátku založila, šlo o běžný zánět, nic patologického, a že dítě podle ošetřující dětské lékařky při vyšetření „nikdy nejevilo známky zneužívání.“ S tím už se žalovaná veřejnosti cíleně nesvěřila, neboť to její verzi událostí neodpovídá a její „podezření“ by už nevyzněla tak přesvědčivě.

36. Celkový kontext (vyznění) dlouhých sdělení žalované je i podle názoru odvolacího soudu dehonestující, žalobce jasně obviňující s cílem vyloučit ho z péče o syna. Na tom ostatně žalovaná založila své procesní kroky v opatrovnickém řízení a své faktické chování. Na veřejnosti pak žalovaná ve svém videu referuje, že jí [jméno FO] „vyrvali,“ soudní vykonavatelka jí ho „rvala od prsu, když se chtěl nakojit,“ div že „jí nezlomili ruku,“ a [jméno FO] „prostě neroztrhli.“ Otec si ho podle žalované „naprosto chladnokrevně odnášel,“ byla to naprosto „chladnokrevná akce,“ konečně dostal dítě „pro svý psychopatický rodiče,“ [jméno FO] jsou „úplně totálně lidský dno,“ a někdo „takhle psychopaticky chladnej, jako je [jméno FO] otec,“ si ho „takhle vezme, vezme ho milující mámě.“ Žalobce je také označován jako „strašný manipulátor.“ Ve videu dále žalovaná brojí proti tomu, že se žalobce „naparuje s [Anonymizováno],“ hraje si „na to, jakej je skvělej [Anonymizováno],“ takže „to určitě předává opravdu dobrý morální hodnoty těm žákům sboru [jméno FO] [Anonymizováno],“ dále uvádí „já bych se propadla, kdyby měl takovej člověk dirigovat moje dítě nebo vést [Anonymizováno], kde je moje dítě.“ Žalovaná se dále na videu řečnicky zajímá, „jak se k tomu postaví vedení [Anonymizováno].“

37. Dále žalovaná burcuje veřejnost k podpoře své osoby s tím, že všem sděluje, kde žalobce bydlí a kde bydlí jeho rodiče, a dokonce vyzývá veřejnost, aby se „připojila třeba i s transparenty,“ protože rodina žalobce „se potřebuje dostat pod co největší tlak“ a je potřeba „zmobilizovat co nejvíc médií.“ Cíle žalované jsou z takových vyjádření zcela jasné. Záměrem není si postěžovat, vyjádřit své názory, vést nějakou veřejnou debatu o dotčených tématech, ale pouze žalobce uvedenými výrazy dehonestovat, soukromě i pracovně, a poštvat na něj zavádějícími informacemi zmanipulovanou veřejnost. K tomu žalobce doložil i záběry z kamer o pohybu osob na ulici v místě bydliště a věrohodně popisoval, že už se bojí se synem vycházet ve volném čase na veřejnost, neboť se stal terčem nechtěného zájmu. To je celkem logický důsledek popsaných aktivit žalované.

38. Uvedené výroky zazněly ve videu natočeném žalovanou v autě dne 2.11.2023 poté, co žalovaná navzdory soudním rozhodnutím syna žalobci nepředávala, skrývala se s ním na neznámém místě (unesla ho), byla ale ke své nelibosti policií dostižena, a dítě jí bylo podle soudem nařízeného výkonu rozhodnutí odebráno. K tomu je třeba doplnit, že uvedenému videu předcházejí ještě další dvě předložená videa, opatřená žalobcem ze sociálních sítí, pořízená v průběhu odebrání dítěte téhož dne.

39. Na prvním videu natočeném na policejní stanici je zachycen nezletilý syn účastníků, jak si hraje u stolečku, žádná dramatická scéna s „trháním dítěte od prsu“ nebo jeho „trháním vedví“ či „lámání rukou“ zde není zachycena a ani nic nenasvědčuje tomu, že scéna proběhla dříve (či potom), jak to žalovaná prezentuje, a zejména že by to bylo možno přičítat policii, nebo vykonavatelce, která se žalovanou v klidu řeší podpis protokolu, a nikoli žalované, jejíž odpor by případně musel být překonáván. Žalovaná na videu celkem v klidu telefonuje (s blíže neurčeným „Honzou“), mimo jiné uvádí, že se na stanici čeká, než žalobce přijede, opakuje i před přítomnými, že žalobce je „sexuálně jako člověk v nepořádku,“ že „opravdu je vyšetřovanej za zneužívání a tenhle člověk bude mít to dítě.“ Směrem k dítěti pak žalovaná uvádí i věty: „oni tě mamince chtějí vzít“ nebo „tvůj otec se vůbec nestydí tě takhle odebírat,“ uvádí také, že si žalobce den před tím „v noci ve dvě hodiny ráno kupoval drogy,“ popř. „já bych ráda, aby všichni věděli, že [Jméno žalobce] je to největší morální dno, co na světě existuje,“ „doufám, že opravdu dostane to, co si zaslouží,“ a dále „prosím, kdo může, sdílejte to“ atd.

40. Na dalším videu je zobrazen žalobce, jak už odnáší nezletilého na ulici do auta, kam se ho normálně snaží zafixovat, byť na předním sedadle. Chlapec je v klidu, navzdory situaci, rozhodně není pravda, že u toho „křičí máma,“ jak žalovaná také později veřejnosti referovala. Žalobce je rovněž v klidu, i když je celou dobu bez svého souhlasu filmován i s dítětem nějakou ženou, která je na místě se žalovanou (o níž mluví jako o „[Anonymizováno]“ či „[Anonymizováno]“). Žalobce se v klidu kameramanky ptá, zda i toto video hodlají dávat na sociální sítě a zda už nechtějí „dát klukovi pokoj.“ Bez výsledku, natáčení pokračuje (a video se pak na síti objevilo). Následně se na záběru objevuje žalovaná, která přibíhá k autu žalobce a teatrálně (úmyslně, na kameru, nikoli spontánně či v zoufalství, jak se snaží předestírat), a opět v přítomnosti dítěte, na veřejnosti ztropí hysterickou scénu, během níž na žalobce zezadu z bezprostřední blízkosti křičí a nazývá ho přede všemi, včetně dítěte, např. „ty hajzle,“ „ty takhle zničíš malý dítě, uděláš mu doživotní trauma,“ „to se ti vrátí, ty idiote hnusnej,“ „a to si hraješ na [Anonymizováno],“ „jseš největší morální dno, který existuje, měl bys lézt kanálama.“

41. Z těchto důkazů se jasně podává, že žalovaná v následném videu referuje veřejnosti nepravdivým a zavádějícím způsobem. Žalovaná zcela přehlíží, že případné trauma způsobené dítěti provedením výkonu rozhodnutí a jeho konkrétním průběhem (i včetně možného přiměřeného překonávání případného fyzického odporu osoby, která takovému úřednímu výkonu brání) přivodila dítěti sama žalovaná a nikoliv žalobce, kterému je to jen podsouváno. Žalobce se pouze oprávněně domáhal plnění předchozích soudních rozhodnutí, která žalovaná naopak svévolně neplnila, přičemž tak činila opakovaně, i přes výzvy a poučení soudu, jak správně zjistil soud prvního stupně z opatrovnických rozhodnutí.

42. Z uvedených záznamů, kde se žalobce, narozdíl od žalované, projevuje kultivovaně a snaží se dítě přiměřeně situaci chránit nejen před konfliktem mezi rodiči, ale i před nežádoucím sledováním, medializací a také před následky celého výkonu, rozhodně nevyplývá žádná „chladnokrevnost,“ „psychopatický chlad“ žalobce. Nejde ani o nespravedlivé „odebírání dítěte milující mámě“, jak to žalovaná veřejnosti prezentuje, ale o logický následek předchozího únosu dítěte žalovanou. Žalovaná zejména vyjadřuje zlost nad tím, že ji policie dostihla tak rychle. Není zde nic, co by alespoň vzdáleně odůvodnilo uvedené expresivní odsudky žalované, jako že žalobce je „hajzl, idiot, totální morální dno“ apod., ať už byly vyřvávány veřejně na místě nebo prostřednictvím pozdějšího zveřejnění těchto záznamů, které mají podle explicitního vyjádření žalované hlavně všichni co nejvíce „sdílet.“

43. Toto rozsáhlé veřejné šíření se u některých videí žalované také podařilo, jak správně zjistil i soud prvního stupně, šlo o nižší statisíce zhlédnutí a nižší tisíce sdílení. To vše bez předchozího přičinění žalobce, proti jeho vůli (bez předchozího souhlasu) a samozřejmě (byť to v této věci není rozhodné) též zcela bez respektu k právu na soukromí společného dítěte.

44. Výchovné kompetence žalobce, jako otce dítěte, žalovanou tak intenzivně kritizované, už ale před tím posoudil opatrovnický soud, včetně odvolacího soudu, a to vícekrát, jak také zjistil soud prvního stupně. Žádné závady v osobě či postupech a dalších poměrech žalobce opatrovnický soud neshledal a ani odvolací soud v rámci instančního přezkumu k odvolání žalované, jako matky, neučinil odlišné závěry. Byly provedeny i různé kontroly v místě bydliště, celá řada důkazů, a žádné známky zneužívání či jinak závadné péče o dítě nebyly zjištěny nejen žalovanou kritizovaným soudem prvního stupně (konkrétní soudkyní) či OSPODem, ale ani odvolacím soudem. I proto zde není žádný skutkový základ pro prezentované veřejné hodnocení žalobce nejen jako pachatele trestné činnosti, ale ani jako morálně závadného člověka a otce dítěte, natož prostřednictvím užitých vulgarismů. V podrobnostech odkazuje odvolací soud zejména na veškerá rozhodnutí odvolacího soudu v opatrovnickém řízení, kde jsou konkrétní zjištění podrobně popsána a jehož závěry (výroky) zde ani nelze přezkoumávat.

45. Skutečnost, že žalovaná videa ze dne 2.11.2023 záhy smazala (video „Prosím vyslechněte to celé!“ smazala dne 16. 11. 2023), není mezi účastníky sporná a je osvědčena i obsahem připojeného spisu soudu prvního stupně sp. zn. 5 Nc 14/2023 obsahujícího nařízení předběžného opatření před zahájením tohoto řízení. To ovšem neznamená, že uvedené informace při zjištěném počtu zobrazení a sdílení zmizely. Existují samozřejmě v paměti enormního množství posluchačů, včetně potenciálu dalšího virálního šíření (sdílení dál a dál). Navíc mohou existovat i stažené kopie publikovaných videí, jak tato videa ostatně získal i žalobce, které se mohou kdykoli a kdekoli k újmě žalobce znovu objevit. Přeceňovat tedy nelze ani takto projevenou sebereflexi žalované. Žalovaná sice smazání videí zdůrazňuje, nesporně ale po tomto smazání nenásledovala ani v tomto rozsahu omluva a uvedení věcí na veřejnosti na pravou míru. Žalovaná ostatně jakoukoli omluvu odmítla i před odvolacím soudem, kdy již byla seznámena s přiléhavou argumentací soudu prvního stupně. Navíc dehonestace žalobce dále pokračovala a pokračuje, takže sebereflexe žalované je podle názoru odvolacího soudu ve skutečnosti nulová.

46. Uvedená argumentace platí obdobně i u následného videa ze dne 7.11.2023, zveřejněného rovněž na sociální síti (na facebookové stránce „Děti jsou taky lidi“), stejně jako ostatní videa s implicitním souhlasem žalované. V tomto videu natočeném formou „rozhovoru“ (převážně také monologu žalované doprovázeného soucitným výrazem moderátorky) žalovaná veřejnosti prezentuje obdobné jednostranné popisy událostí a dehonestuje žalobce, když uvádí např. „byly tam náznaky takovýho zvláštního chování už dřív,“ „[jméno FO] …se vrátil s nějakým určitým nálezem“ (ve skutečnosti již popsaným zánětem penisu – viz výše), „malej se stane rukojmím otce, kterej nás vlastně jako psychicky týrá přes dva roky.“ O odnětí dítěte žalovaná dále opět veřejně referuje tak, že jí dítě „od prsu rvala bezcitná ženská“, policajti jí „drželi ruce za zádama, aby ho pustila“ (rozuměno dítě), přičemž otec (žalobce) „tam stál, úplně bezcitně, a na to koukal..“, což je ve zřejmém rozporu s videem ze dne 2.11.2023, na němž je zaznamenáno, jak žalovaná se synem na policejní stanici již pod dozorem policie a vykonavatelky v klidu čeká, než si žalobce pro syna teprve přijede, takže u samotného zadržení žalované policií a s tím spojeného odnětí dítěte nebyl, jen si ho následně v souladu s rozhodnutím soudu převzal. Podle sdělení žalované žalobce syna „vzal a úplně chladnokrevně odnesl, jako by se nechumelilo,“ měl ho na předním sedadle, „nepřipoutanýho.“ Ve skutečnosti ale následná scéna na ulici při nakládání dítěte proběhla jinak, zcela podle režie, hlavní role a kamery žalované (viz výše). Podobných subjektivních popisů celé věci ze strany žalované, které neodpovídají realitě, je na téměř hodinovém videu řada, žalobce je při této příležitosti mimo jiné opět osočován jako „lidský dno,“ „naprosto bezcitnej a bezpáteřní člověk,“ syn u něj „nemá ani postýlku, spí s otcem v posteli“ apod.

47. Pominout nelze ani příspěvky na sociálních sítích a navazující články na nejrůznějších webech v letech 2023 až 2025, až do rozhodnutí soudu prvního stupně. Zde lze soudu prvního stupně vytknout pouze nesprávný dílčí skutkový závěr, že difamující vyjádření žalované byla zveřejněna i na žalobcem vymezených profesních webech, které se zaměřují na osoby žijící vážnou hudbou (www.[Anonymizováno].cz, www.[Anonymizováno].cz, www.[Anonymizováno].cz či nově www.[Anonymizováno].cz), neboť k tomu na rozdíl od jiných webů nedošlo, resp. žalobce k tomu nic konkrétního netvrdil a ani nedoložil. Totéž platí pro webové stránky www.[Anonymizováno].cz. Na výsledku sporu se to ale neprojeví, jak bude dále odůvodněno.

48. Žalobce v tomto směru soudu předložil zejména nejrůznější reakce dalších osob na aktivitu žalované, ať již přímo na profilu žalované (v reakci na zmíněná videa, včetně replik samotné žalované), nebo na jeho profilu na Facebooku a Instagramu (na který všechny upozornila žalovaná), popř. na profilech těchto dalších osob, které takto získané informace dále šířily, to vše v delší časové ose opatrovnického sporu.

49. Žalobce, jasně ztotožněný jako [Jméno žalobce], i s fotkou (a adresou, kterou uvedla žalovaná ve svém videu), dále označený v příspěvcích jako „[Anonymizováno],“ který „vede [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno],“ což je často opakováno, je označován např. jako „idiot, vypatlanec, hnus, kokot, nejhorší chcípák, lidský odpad, zrůda, narcis, psychopat, toxický člověk, hovado, bestie, na zvracení, hyena, úchyl, zmrd, nedomrd, Chazarský Žid“ atd.

50. Objevují se nenávistné vzkazy cizích osob žalobci, z 2.11.2023, resp. 7.11.2023, např. „hovado odporný, kéž by jsi shnil v pekle za to, co děláš“, nebo „co ty jsi za lidský odpad, člověk by se poblil,“ „chcípneš v pekle, hajzle, zrůdo,“ „vrať máme její dítě, zrůdo,“ popř. „karma tě dostihne, to si piš,“ „ubližujete malému chlapci, z lidí, jako jste vy, je mně smutno,“ „jste zrůda, nic víc“, „jak můžete bránit matce v nakojení?“, „větší smrad než vy neexistuje,“ „nedomrde, kdy to v té blbé hlavě pochopíš,“ nebo „když už máte svůj profil veřejný a máte potřebu se veřejně obhajovat, tak byste měl být schopný čelit názorům za vaše skutky, opustíte ženu, co vám dala dítě a ještě jí ho seberete?“, „šťastnou cestu … do pekla,“ „že ti není hanba, ty prase, styď se,“ „veřejnost tento hyenismus vaší psychopatické rodiny nezapomene,“ „jste odporný člověk bez citu, vlastně nenávidíte svoje dítě,“ „jste neskutečné bestie, co předvádíte, celá vaše rodina, ubližujete [jméno FO] … celému národu je z vás na blití, jste kriminálníci a za tohle půjdete nejen do vězení, ale i do pekla“ atd.

51. Nikde se přitom neobjevuje jakýkoli jiný důvod, proč by tyto osoby začaly o žalobci něco takového šířit, nebo mu psát na veřejný profil než právě uvedená videa žalované. Naopak, časově i obsahově jde o zcela jasné komentáře k tomu, co a jakým způsobem zveřejnila žalovaná (viz výše). Někteří akcentují přímo uvedená videa, sdílejí je, popř. hovoří i o informacích ze zákulisí celé kauzy, jmenují žalobce či chlapce. Rozhodně není pochyb, na koho popsaná zloba míří.

52. Odvolací soud považuje dále za podstatné, že se nikde neobjevila ani jediná reakce žalované, že by s těmito hrubými odsudky dalších lidí nesouhlasila, že by např. takové příspěvky vůbec neumožnila přidávat (alespoň na těch profilech, které spravuje, nebo má na jejich obsah jiný vliv), popř. se k nim kriticky vyjádřila, třeba na profilu žalobce, např. v tom smyslu, že „tohle nechtěla a nesouhlasí s tím.“ Žalovaná v tomto směru nikdy netvrdila, že by aspoň takto projevila určitou sebereflexi a snažila se korigovat, co svými příspěvky rozpoutala. Z popsaných okolností věci naopak vyplývá, že takový mediální hon na sociálních sítích (v elektronickém světě obecně) žalovaná zamýšlela a zamýšlí, byť to nyní před soudem popírá. Po zveřejnění adresy žalobce a jeho rodičů navíc musela být žalovaná srozuměna i s tím, že k podobným incidentům může dojít i tam, byť se žádné „demonstrace s transparenty“ v bydlišti žalobce nakonec nekonaly.

53. Součástí následných příspěvků žalované jsou i vybrané dokumenty ze soudních řízení, samozřejmě jen ty, na nichž veřejnosti dokládá, jaká se jí (popř. synovi) děje křivda, ať již od žalobce, nebo od různých úřadů (policie, soudu, OSPOD), s nimiž přišla do styku a které nepostupují podle jejích představ. O základním respektu k soukromí žalobce (i dítěte) zde tedy nemůže být řeč, opak je pravdou.

54. Pravdou je i to, co akcentoval žalobce, že v různých příspěvcích se opakovaně objevuje odkaz na sbírku Z nesnáze (pro žalovanou) a později (po ukončení uvedené sbírky s výnosem přes 700 tis. Kč) i odkaz na její transparentní účet u Komerční banky, kde jen do rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vybráno ve prospěch žalované dalších cca 400 tis. Kč, tedy celkem více než 1 milion Kč, jak uvedl soud prvního stupně. Ve výpisu z účtu je vidět i jasná úměra mezi zveřejněním nových vyjádření žalované a objemem nových finančních příspěvků, jak také trefně vypíchl i soud prvního stupně. Žalovaná podle předložených výpisů z tohoto účtu platí různé „faktury,“ které by měly představovat účty za právní zastoupení a další související výdaje, což samozřejmě jen z tohoto výpisu nevyplývá, nicméně podle názoru odvolacího soudu ani není třeba konkrétní využití vybraných peněz více řešit. Postačí, že žalovaná tento příjem v posledních letech má. Za co, jak rychle a jak účelně prostředky utrácí, je jen její věc.

55. Pokud jde o písemné příspěvky dalších uživatelů sociálních sítí, hájí se žalovaná především tím, že předložené snímky obrazovek PC a mobilu (printscreeny) nejsou pravé, pokud je pořídil žalobce (nebo někdo z jeho pověření), a nebyly osvědčeny „standardně notářským zápisem,“ proto je nelze jako důkaz použít, resp. nemají potřebnou vypovídací hodnotu.

56. K tomu je třeba uvést, že osvědčení určitých skutečností a dějů notářským zápisem je sice možné a vhodné, neboť jde o důkaz veřejnou listinou, není však nutné nebo „standardní,“ jak žalovaná tvrdí, a to i proto, že je dost nákladné a je třeba zvažovat i účelnost takto vynaložených nákladů, které by pak případně měla úspěšnému účastníku nahradit neúspěšná strana (zde žalovaná). Podle § 125 o.s.ř. navíc mohou za důkaz sloužit „všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci,“ přičemž všechny důkazy se podle § 132 o.s.ř. hodnotí jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, aby byl zjištěn pravý stav věcí. V soudní praxi k tomu lze samozřejmě použít i printscreeny (kopie) obrazovek a zpráv (i jiných listin), zejména v takovém počtu, v jakém uvedené důkazy provedl i soud prvního stupně, zejména pokud jejich obsah jasně odpovídá reálné podobě těchto stránek, snímky z různé doby jsou si podobné, objevují se konkrétní data, systémový čas počítače, jasná věcná souvislost s ostatními důkazy, jako v tomto případě.

57. Samotná okolnost, že zprávy, příspěvky a dokumenty v elektronické podobě jsou padělatelné, popř. jsou padělatelné jejich listinné či elektronické otisky (kopie), jak žalovaná naznačuje, ještě neznamená, že k takovému padělání skutečně došlo a v jakém smyslu (rozsahu). Sama žalovaná ostatně ani konkrétně netvrdila, ani nedokládala, že na jejím či jiném profilu takové příspěvky ve skutečnosti nejsou a nikdy nebyly, nebo že mají jiný obsah, nebo jiné datum zveřejnění, návaznost atd. Žalovaná nepředložila nic, tím méně notářský zápis osvědčující opak, pouze pasivně popírala vše, co předložil žalobce, což věrohodnosti odlišné verze rozhodných okolností nepřidává. Odvolací soud proto o těchto důkazech nemá žádnou pochybnost. Lze také podotknout, že sama žalovaná předkládala k důkazy prosté kopie.

58. Pokud na přímý dotaz odvolacího soudu žalovaná konkrétně popřela i nejnovější příspěvky na facebookové stránce „Pomozte malému [jméno FO]“ z října 2025, které žalobce dokládal stejným způsobem, ověřil odvolací soud ohledáním originálních dat přímo na uvedené stránce v elektronické podobě za podmínek § 213 o.s.ř. (za přítomnosti veřejnosti podle § 116 o.s.ř.), že to opět není pravda a že uvedené příspěvky zde skutečně jsou, a jsou jich zde stovky, včetně podobných útoků na žalobce, jako u dřívějších příspěvků. Opět se objevují označení „magor,“ „odporné,“ „nechutná zvrácenost,“ tohle „normální není,“ „zneužívání, to je katastrofa, snad mu soud navrhne také ústavní léčbu,“ nebo „dejte to do televize,“ „kde je nějaká spravedlnost, otec, takový šmejd,“ „kdo tohle kryje, nebo před tím zavírá oči, a zametá pod koberec (soudy, instituce) je vinen, otce ani nebudu komentovat, není normální,“ nebo „ubohost,“ „tohle je fakt na palici,“ „neuvěřitelný,“ „co my tu máme za soudce a zmetky v právní sféře,“ „čí je ten otec známý, už je u nás týrání dětí v pořádku?“, ten, co „ubližuje malýmu dítěti, ještě sexuálně, tomu bych prostě uřezal prsty, aby se ani vyčůrat nemohl,“ také „soudci, soudkyně a všichni okamžitě ven, zabavit majetek a na ulici a rodiče otce vypráskat někam na Sibiř,“ „tohle není lidská rasa, ale hovada,“ „polámal bych mu hnáty a byl by pokoj,“ „otec zapleten do mafie, soud proto rozhodl, tak jak rozhodl, svině!“, soudci „dostali od tatínka pár kapříků“, „můžeme stát před soudní budovou a dát hlasitě najevo, co si myslíme o týrání dětí a zneužívání systému narcistním egoistickým manipulátorem“ atd.

59. Zde je třeba zdůraznit, že opět chybí jakákoli nesouhlasná reakce žalované, žalovaná to opět ani netvrdila, ačkoli zde nechybí odkaz na její účet, na který opět přibyly podle předložených výpisů postupně od rozhodnutí soudu prvního stupně další nižší statisíce korun, zejména po rozsudku soudu prvního stupně v březnu 2025, dále v květnu 2025 (v souvislosti s dalším zavádějícím „rozhovorem“ žalované na youtubovém kanálu Robstark s názvem „[jméno FO], již smazaném) a právě v říjnu 2025, kdy byl mimo jiné avizován investigativní pořad na webu www.seznam.cz. Vázanost platební aktivity podporovatelů žalované na její konkrétní dehonestující příspěvky je zcela zřejmá.

60. Ve vztahu k uvedeným příspěvkům se žalovaná dále hájila tím, že za ně není nijak odpovědná. S tím se ale odvolací soud také zcela neztotožnil, což bude rozvedeno níže, neboť jde o věc právního posouzení. Podstatná je právě ta skutková okolnost, že žalovaná takové veřejné komentáře na svých profilech na sociálních sítích vůbec umožnila, že je umožnila i na dalších profilech, k nimž má přístup, resp. že se nepokusila takovou diskusi alespoň moderovat, nebo se od takových příspěvků jasně distancovat, a to všude tam, kde mohla následky svých příspěvků smysluplně očekávat, včetně veřejné části profilu žalobce. K ničemu takovému ale ze strany žalované nedošlo.

61. Pokud jde o přístup žalované k facebookové stránce s názvem „[jméno FO],“ je třeba uvést, že na přímou otázku odvolacího soudu zástupkyně žalované uvedla, že „není schopna se vyjádřit, jaký je vztah žalované k této stránce,“ ačkoli jinak se k jejím obsahu žalovaná nyní nezná. Z provedených důkazů se ale podává, že žalovaná je buď přímo jejím správcem, nebo ji alespoň v dohodě se správcem užívá k šíření dehonestací žalobce vedle či místo svých osobních profilů (má k jejímu obsahu „nějaký“ přístup). To vyplývá nejen ze zveřejnění QR kódu pro finanční příspěvky na osobní transparentní účet žalované, ale i ze zveřejnění jejích osobních fotek, faktury k platbám asistovaných styků žalované se synem v zařízení [jméno FO], nebo z informací o tom, že a kdy advokát žalované „otevřel datovou schránku,“ jak popsal již soud prvního stupně. V tomto směru nelze přehlédnout, že nikdo jiný než žalovaná tyto specifické informace a dokumenty nemá, a že na uvedené stránce jsou opakovány úplně stejné narativy, které dříve prezentovala žalovaná na svých osobních profilech, takže rétoriku žalované fakticky převzala tato anonymně provozovaná stránka. Žalobce v odvolacím řízení dokonce nově prokázal i to, že stránka využila nově pro jeden z příspěvků i placenou reklamu, aby zvýšila svůj dosah veřejného šíření.

62. V odvolacím řízení k tomu byl nově za podmínek § 205a a § 213 o.s.ř. sdělen i obsah článku ze dne 5.11.2025 na webu www.[Anonymizováno].cz, kde autorka [jméno FO], opět s odkazem na komunikaci se žalovanou, uvádí, že vývoj situace lze sledovat (mimo jiné) „na stránkách [jméno FO] a [Anonymizováno], které spravuje maminka [jméno FO].“

63. Za této situace odvolací soud nepovažoval, stejně jako soud prvního stupně, za nutné učinit ještě ověřovací dotaz do ciziny na společnost Meta Platforms, která síť Facebook provozuje, kdo stránku spravuje, z jakých IP adres se připojuje apod., bylo by to nadbytečné, i kdyby formálně jediným správcem stránky byla jiná osoba, s níž jen žalovaná fakticky jedná ve shodě.

64. Při zjištění skutkového stavu nelze přehlížet ani články na různých webech, které na kauzu ve vymezeném období reagovaly a příspěvky žalované dále šíří a stále jsou veřejnosti dostupné. Např. na zjevně bulvárním webu www.[Anonymizováno].cz byl dne 15.11.2023 publikován článek „[Anonymizováno] [Jméno žalované] si prochází peklem: Syna jí vyrvali z náručí, prosí o pomoc,“ kde jsou i odkazy na profil žalované na sociální síti, byl zde odkaz na zmíněné video, hovoří se o „neuvěřitelném příběhu“, o videu, které „vyvolalo rozruch a obletělo sociální sítě závratným tempem.“ Dále se hovoří o celebritách, které žalovanou na sítích podporují. Totéž bylo převzato v angličtině i na www.[Anonymizováno].com, jak také správně uvedl soud prvního stupně.

65. Tomu předcházel článek na velmi známém a sledovaném českém webu www.[Anonymizováno].cz ze dne 19.4.2023 s názvem „[Anonymizováno]“, kde žalovaná opět popisuje svou překroucenou verzi příběhu, přičemž o žalobci mimo jiné uvádí (citováno redaktorem), že si na jeho sledování najala detektiva (což potvrzuje obavu žalobce ze sledování) a že žalobce „navštěvuje kluby pro gaye, provozuje sadomasochistické hrátky a jiné podivné aktivity,“ což ale nikdy soudu nedoložila, stejně jako shora uvedené „kupování drog“, ačkoli byla správně soudem prvního stupně při jednání vyzvána podle § 118a o.s.ř., aby předložila „důkazy, že se chování žalobce uváděné na sociálních sítích, případně veřejně přístupných médiích, skutečně stalo a že její tvrzení jsou pravdivá.“ Dále v článku žalovaná opět zavádějícím způsobem uvádí, že „nejhorší zjištění pro ni bylo, když jí manžel syna přivezl se zkrvavenou plínkou a opuchlými genitáliemi“ (vysvětleno výše, šlo o běžné onemocnění, což žalovaná již na konci roku 2022 věděla). Realitě neodpovídá ani sám název článku. Žalovaná může svá práva uplatňovat u soudu, není nijak „bezmocná,“ žalobce rozhodně syna „neunesl,“ stejně jako není pravdou, že to „soudy neřeší.“ Opatrovnický soud naopak spor vyřešil, s ohledem na intenzitu sporu (objem spisu) bez průtahů, přičemž žalovaná pouze není spokojená s tím, jaká rozhodnutí byla přijata. Nespokojenosti se ovšem v soudní praxi obvykle nelze vyhnout, pokud se uplatňují zcela protichůdné nároky účastníků.

66. Tyto články, stejně jako veřejně publikované rozhovory a jednotlivá vyjádření pro novináře a různé další tvůrce internetového obsahu, samozřejmě podléhají souhlasu žalované, která je citována, odrážejí její vůli popisované okolnosti takto zveřejnit, zejména pokud sama neučinila nic, aby k tomu nedošlo, nebo aby zveřejněné informace byly uvedeny na pravou míru, nebo smazány, pokud by je některý z těchto tvůrců překroutil ke škodě žalované. Objektivně nic takového žalovaná ani netvrdila, pouze se k jejich obsahu najednou také nezná, obdobně jako u zmíněných komentářů. Nelze proto učinit jiný závěr, než učinil soud prvního stupně, že jde jen o další ze způsobů, jimiž žalovaná svá tvrzení veřejně úmyslně šíří, podle názoru odvolacího soudu zjevně všude, kde k tomu dostane prostor.

67. Žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně ve svých útocích na žalobce dále pokračovala. Spouštěčem další větší vlny veřejné dehonestace bylo pravomocné odložení trestní věci žalobce (viz níže), s nímž žalovaná nesouhlasí, podání nového trestního oznámení, a s tím spojený vývoj opatrovnického řízení. V jeho rámci totiž žalovaná nerespektovala další rozhodnutí opatrovnického soudu, ani výzvy, ani pokutu, a svévolně nevrátila syna zpět otci, který jí ho naopak před tím řádně předal. Proto žalované musel být syn v rámci dalšího výkonu rozhodnutí opět (podruhé) nuceně odebrán, jak také popsal soud prvního stupně.

68. Žalovaná následně na svém osobním facebookovém profilu dne 10.1.2025 zveřejnila příspěvek, řešený i soudem prvního stupně, v němž (mimo jiné) uvedla: „nyní se rozvířila kauza malého chlapečka, kterému je ubližováno jeho otcem,“ „i přes rozběhlé policejní vyšetřování otce ze sexuálního zneužívání chlapečka se otec nezdráhal zažádat o výkon rozhodnutí odejmutí dítěte“, „…chlapec mluví, to, co mu otec dělá, popsal i ve FN [adresa], na otce je podaných několik trestních oznámení, existují lékařské zprávy a posudky, nahrávky, je dostatek důkazů, že to, co se děje, není v pořádku.“ Dále píše: „nedovedu si představit, že by znásilněná žena musela díky soudnímu nařízení najednou bydlet s pachatelem, děti ale podle soudu asi snesou vše, jejich práva jsou popírána.“ Dále „…[Anonymizováno]..“ Jen za cca 12 hodin, kdy byl snímek obrazovky pořízen, článek hodnotilo 184 osob, bylo přidáno 61 komentářů a 90 sdílení. O respektu k presumpci neviny a k soukromí žalobce (i dítěte) zde opět nemůže být řeč.

69. Podporovatelé žalované ihned připojili i QR kód na uvedený transparentní účet žalované. V rámci komentářů se opět objevují vyjádření dalších osob, že to je žalovaná, která „marně bojuje s větrnými mlýny a otcem psychopatem a zřejmě i sexuálním predátorem, OSPODem a mafií kolem otce,“ nabízejí např. demonstraci před Úřadem vlády nebo soudem v tomto „naprostém bezpráví a zvůli moci,“ konstatují, že „otec mu ubližuje a stejně má být u otce,“ nebo „vždyť ten člověk, co si říká otec, ještě k tomu pracuje s dětmi, s chlapci“, popř. „nekonečná zrůdnost, co se děje malému,“ „mně se chtělo normálně zvracet,“ „prej pan [Anonymizováno], no musela jsem si toho psychopata sociopata nebo co on je zač vygooglit,“ nebo „vidím, že je v kontaktu s jinýma dětma, když przní to své, co potom ty cizí,“ „strašnej boj s takovým magorem.“ Někteří jen popisují, že „je [Anonymizováno] v [jméno FO] [Anonymizováno],“ jiní reagují „tak snad ho zavřou jako [Anonymizováno],“ „šílený psychopat,“ „co je to za zrůdy na těch úřadech“, „kluk nic zlého neudělal, jen měl smůlu v tom, jakému otci se narodil, jako spousta jiných týraných a zneužívaných dětí,“ „dítě týrané a dlouho, důkazy jsou!!“ atd.

70. Ze strany žalované opět chybí jakýkoli pokus se od uvedených příspěvků distancovat, tuto „diskusi“ nějak moderovat, natož omezit či zcela zakázat, ačkoli jde o její osobní profil, kde všichni reagují na „Příspěvek od [jméno FO].“ K tomu žalobce dále předložil další navazující komentáře uživatelů Facebooku, kteří příspěvek žalované sdíleli, kde se objevují obdobné odsudky žalobce a všech úřadů, například „zneužívaný chlapeček zpět u predátora,“ „nejde jen o tento hrůzný případ zneužívaného dítěte vlastním otcem“ atd. Objevují se výzvy k dalšímu sdílení (šíření) atd. Některé příspěvky zveřejnily i známé osoby, jako [jméno FO], [jméno FO] a další, tedy veřejností ještě více sledovaní lidé.

71. Žalovaná takto jedná ve shodě s více osobami, z nichž zejména matka žalované se na veřejné dehonestaci žalobce i aktivně osobně podílí a (jako profesním zaměřením psycholožka) zintenzivňuje dopad kampaně žalované, což je odvolacím soudem paralelně řešeno ve věci vedené pod sp. zn. 27 Co 246/2025. Takto sama matka žalované v lednu 2025 (obdobně jako žalovaná, po odnětí dítěte) zveřejnila na svém facebookovém profilu příspěvky obsahující mimo jiné sdělení, že „sexuální zneužívání dále pokračuje,“ „…chlapeček vypráví, že musí tátovi [Anonymizováno],“ cituje „nejvíc mě trápí ten velký [Anonymizováno].“ Dále píše, že chlapec se „otce bojí, tak dělá, co otec vyžaduje.“ Dále uvádí: „nemluvím o podezření ze sexuálního zneužívání, vím docela přesně, a že otec chlapečka zneužívá. Chlapeček to vypráví a ukazuje,“ dále „důkazní materiál jsou nahrávky naprosto autentické,“ popř. „celý rok maminka musela otci předávat chlapečka „do postele“, bylo jí těžko, připadala si jako kuplířka“ atd.

72. Lze tedy shrnout, že od samého počátku v roce 2023 až do rozhodnutí soudu prvního stupně v březnu 2025 nejde o vyjádření žalované respektující presumpci neviny žalobce, stejně jako nejde o prostou prezentaci pocitů a názorů v nějaké smysluplné veřejné diskusi. Jde zcela jasně o setrvalou a intenzivní kampaň žalované, podporované množstvím dalších osob s velmi nevybíravým slovníkem a nápady, která ve vlnách úmyslně hrubě dehonestuje žalobce, nejen jako už jasného pachatele závažné trestné činnosti, ale i jako ohavného člověka a otce dítěte, ačkoli nic z prezentovaných skutkových tvrzení a hodnotících soudů žalované nebylo prokázáno, popř. nebyl prokázán adekvátní skutkový podklad. Část tvrzení byla dokonce vyvrácena jako lživá.

73. Pokud jde o samotné trestní řízení, na které se žalovaná především odvolává, to bylo podle správných zjištění soudu prvního stupně a připojeného policejního spisu sp. zn. [Anonymizováno]/TČ-2022-010072 zahájeno na základě podnětu žalované ze dne 21.10.2022, právě v souvislosti s uvedeným zánětem penisu chlapce a také s tím, že si nezletilý, podle žalované tehdy silně tahal za penis se slovy „dělá táta.“ O „lízání“ čehokoli (viz výše) tehdy nebyla řeč. Podnět byl podán tři dny poté, co opatrovnický soud nařídil předběžné opatření, ukládající žalované předat dítě žalobci, s čímž žalovaná nesouhlasila. Trestní věc byla po prověřování uvedeného oznámení záhy odložena (20.2.2023), nikoli však definitivně. Záznam o „zahájení úkonů trestního řízení“ byl skutečně dne 24.7.2023 policií sepsán, jak žalovaná tvrdí, přičemž prověřování pokračovalo až do usnesení policie ze dne 1.10.2024 o odložení věci s odůvodněním, že „nejde o podezření z trestného činu.“ Rozhodnutí policie podrobně a logicky popisuje důvody, proč k odložení věci došlo a odvolací soud na něj odkazuje. Na základě stížnosti poškozeného (dítěte) přezkoumal rozhodnutí policie i nadřízený státní zástupce a dne 18.11.2024 stížnost zamítl, takže rozhodnutí nabylo právní moci.

74. Není tedy pravdou, jak žalovaná v odvolání tvrdí, že policie učinila „závěr, že dne 5.10.2022 mohl žalobce v místě bydliště nezletilého spáchat zločin pohlavního zneužití.“ Nic takového ve skutečnosti policie neučinila. Kdyby tomu tak bylo, došlo by místo odložení věci naopak k zahájení trestního stíhání žalobce (sdělení konkrétního obvinění, čeho přesně se měl dopustit), a to usnesením, které se podle § 160 trestního řádu vydává až tehdy, „nasvědčují-li prověřováním odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba.“ Pak teprve se určitá osoba (zde žalobce) stává osobou skutečně „obviněnou“ (důvodně podezřelou).

75. K tomu ale nesporně dosud nedošlo, a to nejen po předchozím obsáhlém prověřování, ale ani po dosavadním prověřování dalšího (nového) trestního oznámení, které bylo podáno bezprostředně po předchozím odložení věci (hned v prosinci 2024). Stalo se tak primárně na základě nově se objevivších videí, natočených žalovanou či alespoň za její účasti, kde chlapec určité okolnosti popisuje, a na základě výpovědí svědků, kteří to měli od chlapce slyšet a zřejmě i vidět, jak něco naznačuje.

76. Vše ale bylo již za této situace, hned v lednu 2025, veřejnosti v příspěvcích žalované a zejména její matky opět prezentováno jako fakt. V následném rozhovoru žalované na kanálu YouTube s názvem „[Anonymizováno]“, jak byl ze strany žalobce soudu předložen v rámci řízení o předběžném opatření, který nese název „Exmanžel zneužívá [Anonymizováno]!“ [jméno FO], už žalovaná videa zveřejňuje, a dokládá, co vše žalobce dítěti provádí, nebylo to však zohledněno, protože dotčené úřady jsou neschopné, podjaté, nebo pomalé, zatímco žalovaná už všechno ví, je si tím zcela jistá a předestírá to všem jako pravdu. To už samo o sobě opět implikuje vůli žalované předestřít vše tak, že o pachatelství žalobce není pochyb, o posouzení věci orgánem činným v trestním řízení hovoří jen redaktor, ale celkové vyznění je jasně obviňující, stejně jako název. V rozhovoru, který trvá téměř 90 minut, se podrobně propírá i soužití účastníků a peripetie opatrovnického řízení, vše zcela bez respektu nejen k presumpci neviny, ale i k právu na soukromí žalobce (i dítěte).

77. Není tedy sporu o tom, jak správně uvedl soud prvního stupně, a dobře to věděla i žalovaná, že v době všech uvedených výroků žalované od roku 2023 do roku 2025 nebyl žalobce policií ani obviněn z konkrétního činu (nebyl „důvodně podezřelý“), tím spíš nebyl obžalován (rozuměno podáním obžaloby státním zástupcem k soudu) a už vůbec nebyl soudem pravomocně odsouzen, což je pro posouzení této dílčí části sporu zcela klíčové. Platí to navíc stále i ke dni rozhodnutí odvolacího soudu.

78. Proto nebylo potřebné doplnit dokazování obsahem nového trestního spisu sp. zn. KRPS-310933-121/TČ-2024-010072, jak žalovaná v odvolání navrhla, popř. jen výslechem osob podporujících verzi žalované, znaleckými posudky, zprávami lékařů apod. Řízení o ochranu osobnosti zde totiž není k tomu, aby obcházelo či korigovalo výsledky trestního řízení, jak bude dále odůvodněno. To ostatně platí i pro řízení opatrovnické.

79. Okolnosti trestního stíhání žalované pro maření úředního rozhodnutí, na které žalovaná také v odvolacím řízení poukazovala, s danou věcí přímo nesouvisejí, proto také nebylo třeba, aby se jimi odvolací soud zabýval nad rámec shora uvedeného. Žalované ale musí být i z osobní zkušenosti známo, že je podstatný rozdíl mezi prověřováním nějakého oznámení, skutečným obviněním ze strany policie, obžalobou státního zástupce a odsuzujícím rozsudkem soudu, přičemž i takový rozsudek navíc může být, jako v jejím případě, následně v přezkumném řízení zrušen, a obžalovaná může být i obžaloby zproštěna, takže i přes to všechno, co již proběhlo, na ni dopadá presumpce neviny.

80. Samotným závěrem skutkových zjištění lze soudu prvního stupně ještě vytknout, že se příliš nezabýval majetkovými poměry žalované a spokojil se především se zjištěním (správným), že žalovaná na svou podporu vybrala za poslední tři roky od svých podporovatelů více než 1 mil. Kč (viz výše). Odvolací soud k tomu za podmínek § 213 o.s.ř. doplnil potřebné dokazování a zjistil, že žalovaná na svém transparentním účtu po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nashromáždila nejméně dalších cca 200 tis. Kč. Dále žalovaná předložila daňové přiznání k dani z příjmu za rok 2024 a učinila i nesporným, že její majetkové a výdělkové poměry se žádným podstatným způsobem nezměnily od rozhodování odvolacího soudu v opatrovnickém řízení o výchově a výživě nezletilého [jméno FO] (v červnu 2024), kde odvolací soud vyšel z běžného průměrného příjmu (z pracovní činnosti a podnikání) ve výši 41 000 Kč měsíčně, a dále ze zjištění, že žalovaná vybrala v září 2023 z penzijního fondu cca 160 000 Kč, že je jednatelkou společnosti Arpeggio, s.r.o. a také že je vlastníkem dvou souborů nemovitostí – rodinného domu s pozemky v k.ú. [adresa], kde i bydlí, a rodinné chalupy s přilehlými pozemky v k.ú. [adresa]. Žalovaná tedy nepochybně není osobou nemajetnou, jak tvrdí, a to ani v porovnání s tím, jaký nárok byl vůči ní žalobcem uplatněn, zejména jako peněžité zadostiučinění (1 mil. Kč, viz níže).

81. Takto zjištěný skutkový stav, v převážné části přesně popsaný již soudem prvního stupně, považuje odvolací soud za dostatečný k právnímu posouzení věci.

82. Podle § 81 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

83. Podle § 82 odst. 1 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

84. Podle § 2910 o.z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

85. Podle § 2911 o.z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

86. Podle § 2951 odst. 2 o.z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

87. Ve světle shora uvedených zjištění a citované právní úpravy je zřejmé, že právní závěry soudu prvního stupně jsou také zcela správné, podporuje je i dostupná judikatura.

88. Jak uvedl již soud prvního stupně, v právní teorii i praxi je standardně dovozováno, že pro vznik deliktních nároků z ochrany osobnosti musejí být dány (kumulativně) obecné hmotněprávní předpoklady, tedy existence neoprávněného, resp. protiprávního zásahu do absolutního osobnostního práva, existence účinků způsobilých dotknout se osobnosti člověka, tj. osobnost člověka ohrozit či ji porušit, a existence příčinné souvislosti mezi uvedeným zásahem a vznikem účinků způsobilých dotknout se osobnosti člověka. Zatímco pro vznik osobnostně právních nároků (zdržovacího či odstraňovacího) není zavinění rušitele či ohrozitele vyžadováno ani se nepředpokládá (nepresumuje), u nároku na náhradu (odčinění) majetkové či nemajetkové újmy v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva (zadostiučiněním – omluvou, popř. v penězích) je vyžadována (navíc) ještě existence zavinění na straně původce závadného jednání, které se v nedbalostní formě presumuje.

89. Žalobce tvrdil, že uvedenými výroky žalované (v popsaných videích a psaných příspěvcích na sociálních sítích) a také v článcích, které žalovaná iniciovala, a v navazujících nenávistných komentářích, které žalovaná rozpoutala, mělo dojít k neoprávněnému zásahu především do jeho cti a vážnosti v soukromém i profesním životě, dále do lidské důstojnosti a do práva na soukromí.

90. Vážnost se týká postavení člověka ve společnosti, jde o úctu ze strany ostatních, což odpovídá termínu „dobrá pověst,“ resp. „dobré jméno.“ Ochrana cti směřuje i k vnitřnímu náhledu člověka na ocenění sebe sama a k jeho postoji k vlastním životním hodnotám a představám („pocitu, že je slušný člověk“). Pojem důstojnosti zahrnuje nezbytnost zachovávání elementární úcty k člověku jako rozumem a citem nadané živé bytosti a k jeho jedinečné lidské osobnosti, bez předsudků. Součástí práva na ochranu soukromí je především možnost vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti osobního života člověka zpřístupněny jiným subjektům, a zároveň možnost se bránit (vzepřít) proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných osob. Pod rozsah ochrany soukromí člověka spadá i ochrana rodinného života a informací o něm.

91. Rozhodnutí soudu, kterým se za účelem dosažení ochrany osobnosti jednoho ukládá druhému povinnost své výroky či jejich vybrané části odstranit, nebo se jich zdržet, popř. se i vhodnou formou omluvit za určitý projev dotýkající se osobnostních práv, nebo dokonce nahradit škodu či nemateriální újmu, která v důsledku tohoto projevu vznikla, představuje zásah do svobody projevu. V tom je třeba žalované přisvědčit. Vyvstává proto otázka, kterému z těchto dvou ústavně zaručených práv je třeba dát v konkrétním případě přednost.

92. Hned na počátku tohoto posouzení odvolací soud zdůrazňuje, že předmětem posouzení vůbec nejsou vyjádření žalované, třeba i stejného nebo podobného obsahu, prezentovaná v jejích procesních úkonech v souvisejících řízeních, tedy v trestním a opatrovnickém řízení. To žalobce vůbec nenapadal. V tomto řízení se řeší toliko shora popsaná veřejná vyjádření žalované, jejichž ochrana je významně jiná (nižší), než ochrana oznamovatele či jiného účastníka řízení, v němž platí jasná zákonná pravidla zveřejňování informací a také povinnost mlčenlivosti dotčených úřadů a soudů. Lidově řečeno, na veřejnosti obvykle nelze svévolně vytrubovat totéž, co lze procesně uplatnit v příslušném řízení.

93. Respektování svobody projevu vytváří prostor k tomu, aby se v zásadě jakákoli otázka mohla stát předmětem veřejné debaty. V jejím rámci mohou být vzájemně konfrontována tvrzení a názory prezentované jejími účastníky, což umožňuje čelit nejrůznějším výzvám, které s sebou přináší společenský vývoj. Základním východiskem je vnímání člověka jako tvora společenského, který je při uvedené konfrontaci ve společnosti (i na veřejnosti) povinen i ledacos nepříjemného snášet a strpět, včetně běžných projevů neúcty, hádek, zesměšnění, pochybností apod. Nelze se soudit o všechno. Stát je podle ustálené judikatury Ústavního soudu povinen zdržet se jednání, které by jednotlivci buď znemožňovalo činit určité projevy vůči veřejnosti, nebo by jej naopak za tyto projevy dodatečně sankcionovalo.

94. Tato povinnost se však neuplatní absolutně. Je tomu tak z toho důvodu, že svoboda projevu není neomezená, nýbrž v některých případech podléhá omezením nezbytným buď k ochraně určitého veřejného zájmu, nebo práv a svobod jiných osob. Jakýkoli zásah do svobody projevu musí být vždy posuzován z hlediska testu proporcionality, v jehož rámci je třeba zachovat maximum z obojího, je-li to možné, popř. odůvodnit, proč byla dána přednost jedné nebo druhé ústavní hodnotě. Jde o dosažení konkrétní hodnotou sledovaného cíle.

95. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vymezil obecná východiska pro řešení uvedené kolize (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14, ale i pozdější nález sp. zn. I. ÚS 4022/17 a další). Zohledněny musí být zejména 1. povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud), 2. obsah výroku (například zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (například zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (například zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (například zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (například jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi. Jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Tento výčet relevantních faktorů navíc není taxativní. V úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit.

96. Pokud jde o jednotlivá kritéria vymezená Ústavním soudem, tak odvolací soud především nesdílí názor žalované, že šlo jen o její názory, prožitky a jiné hodnotové soudy pronesené na pravdivém základě a dále pravdivá skutková tvrzení o tom, že žalobce je policií skutečně prošetřován.

97. Zde je třeba vypíchnout specifičnost uvedeného případu, který zahrnuje nejen obsáhlá videa, ale i příspěvky a jimi vyvolaný mediální hon na žalobce, který lze směle označit „honem na čarodějnice.“ Obsahuje nikoli jednotky výroků, ale skutečně velké množství výroků samotné žalované, ale i dalších osob, které na žalobce poštvala (viz výše). Proto dost dobře není možné pitvat každý z nich. Postačí shrnout, že jsou zde ze strany žalované nejen nepravdivá skutková tvrzení, ale i hybridní výroky bez pravdivého základu i čistě hodnotící úsudky, rovněž bez skutkového základu, z nich některé jsou jen čisté urážky (nadávky) toho nejhrubšího zrna.

98. Uvádění nepravdivých skutečností na veřejnosti ale obecně nepožívá právní ochrany, stejně jako názory a jiná hodnocení vycházející z nepravdivých skutkových okolností. Mezi ně patří i ty okolnosti a názory, jejichž pravdivost jen nebyla v řízení žalovanou stranou prokázána, ačkoli byla řádně poučena podle § 118a o.s.ř. o tom, že ji takové procesní břemeno tíží a že jeho neunesením si přivodí procesní neúspěch. Takové okolnosti dokonce mohou být materiálně i pravdivé, nicméně soud může vycházet jen z toho, co bylo procesně relevantním způsobem v řízení skutečně prokázáno jako pravda formální, soudní (jako zjištěný skutkový, nikoli nutně „skutečný“ stav). Jinak má totiž obvykle každý v soudním řízení „svou vlastní pravdu,“ kterou prezentuje, jako žalobce i žalovaná. Pokud důkazy chybějí nebo je účastník jen nepředloží včas a procesně přípustným způsobem, vychází se z toho, že to, co tvrdil a neprokázal, není pravda. Jinak to ani není možné. Soud prvního stupně uvedené poučení řádně poskytl, nicméně žalovaná důkazy nepředložila. To se týká např. jejího tvrzení, že žalobce „navštěvuje kluby pro gaye, provozuje sadomasochistické hrátky a jiné podivné aktivity,“ nebo že si „kupoval drogy.“

99. Žalovaná nepravdivě referovala i o průběhu odnětí dítěte, o chování žalobce ve vztahu k synovi, o vybavení jeho domácnosti atd. (viz výše), a z toho dovozovala své názory na osobu žalobce, jeho vlastnosti. Dále usuzovala negativně na jeho rodičovské kompetence, použila i řadu nevybíravých urážek, zavádějícím způsobem interpretovala obsah a důvody úkonů, které byly provedeny. V rozporu s právem na soukromí obsáhle popisovala též osobní soužití účastníků, vztahy žalobce se synem, zveřejnila dokonce (tentokrát pravdivě) pracoviště a bydliště žalobce, jeho podobiznu, a poštvala na něj veškerou veřejnost. Zveřejňovala i konkrétní dokumenty z trestního a opatrovnického řízení.

100. V daném případě se nejdůležitější vyjádření žalované točí kolem obviňování žalobce ze skutečně závažné trestné činnosti (pohlavního zneužívání či znásilňování vlastního dítěte a také žáků [jméno FO] [Anonymizováno]), proto je „ve hře,“ jak správně uvedl i soud prvního stupně, ještě další specifická ústavní zásada, a tou je presumpce neviny. Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Tím spíš to platí pro člověka, který nebyl policií ani obviněn, nebyl tedy ani obžalován, natož odsouzen, což je právě případ žalobce.

101. Jde o „pravdu,“ která musí být procesně relevantním způsobem „formalizovaná“ (stvrzená odsuzujícím rozsudkem) v jiném řízení. Takový rozsudek o vině (a trestu) může vydat jen soud, navíc jen v trestním řízení, podle jeho zákonných pravidel, přičemž ostatní soudy, státní orgány a osoby jsou takovým rozhodnutím poté vázány. Vázanost rozhodnutím jiného soudu se ostatně uplatní i ve vztahu k rozhodnutí o osobním stavu v opatrovnickém řízení, v němž je to opatrovnický soud, kdo posuzuje, co je a co není „v nejlepším zájmu dítěte,“ je-li o tom mezi rodiči spor (k obojímu viz též § 135 a § 159a o.s.ř.). Podstatné je, jaká procesní situace trestního řízení v tomto směru existuje v okamžiku, kdy byly výroky vyřčeny (odvysílány, napsány apod.). Proto nebylo potřebné přezkoumávat postup policie a opakovat důkazy tam provedené nebo doplňovat tam jen označené důkazy i v tomto řízení. O vině člověka v trestním smyslu nelze rozhodnout v řízení o ochranu osobnosti. S ohledem na časovou souvislost, kdy výroky zazněly, také nebylo třeba vyčkávat, zda a jak se případně k vině obžalovaného vysloví trestní soud v budoucnu.

102. I zde je nutné připomenout, že neplatí naivní představa o tom, že vina člověka se v trestním řízení buď prokáže, nebo vyvrátí, takže se obviněný případně „očistí“ a oznamovatel se teprve tehdy vyjeví jako „lhář“ a jeho obvinění jako „křivé.“ Existují samozřejmě i situace, kdy se přes veškerou snahu orgánů činných v trestním řízení „neví“ (non liquet), důkazy jsou buď nedostatečné nebo žádné, takže obžalovaný je nakonec zproštěn obžaloby v důsledku právní zásady, že v pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného (in dubio pro reo), a nikoli naopak, což je jen jiné vymezení problematiky břemene důkazu v civilním řízení (viz výše). Obviněný také nesmí být donucován k přiznání, ani není povinen obvinění vyvracet, aktivně spolupracovat apod.

103. Totéž platí, pokud k trestnímu procesu vůbec nedojde, neboť se nepodaří obstarat podklady ani pro „důvodné podezření“ (dojde k odložení), popř. i z jiných důvodů (např. milosti, promlčení atd.). Materiálně ale může takové podezření, je-li prezentováno veřejně a nikoli podle pravidel trestního řízení, na člověku přesto ulpět ve stylu lidového úsloví „na každém šprochu pravdy trochu“ a „čert ví, jak to bylo.“ Právě proto je nutné, aby každý projevoval vysokou zdrženlivost v tom, co o trestní odpovědnosti jiného vypouští ze svých úst na veřejnosti a kdy. K tomu také slouží obecně známá zásada presumpce neviny. Jde o právní domněnku, že tvrzení o trestné činnosti člověka je nepravdivé, dokud není potvrzeno odsuzujícím trestním rozsudkem. Proto odpovědnost žalované za nepravdivost obviňujících výroků ani nemusí čekat na výsledek trestního řízení. I kdyby trestní oznámení bylo opodstatněné a žalobce byl později odsouzen, jakkoli tomu zatím nic nenasvědčuje, byly výroky žalované veřejně opakovaně vyřčeny v době, kdy nebyl ani obviněn, což je nepřípustné.

104. Nejvyšší soud vychází konstantně z toho, že dokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. V tomto stádiu je třeba se zdržet formulací, které předjímají rozhodnutí soudu o tom, že určitá fyzická osoba je vinna – do této doby je nepřípustné označovat ji za zločince, podvodníka, násilníka, kuplíře a podobně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1413/2012). V citovaném soudním případu sice šlo o informování veřejnosti ze strany deníku Mladá fronta DNES, kde byl žalobce označen za „kuplíře“ a „člena gangu kuplířů,“ není tu však žádný důvod, proč by se uvedené závěry a omezení neměly uplatnit i na osoby nezpravodajského charakteru, naopak. Uvedené závěry také musí tím spíš platit pro situace, kdy proti poškozenému ani žádné trestní stíhání zahájeno nebylo.

105. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, které bylo publikováno i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 41/2021, Nejvyšší soud uzavřel totéž, byť ve vztahu k odpovědnosti státu. Podle Nejvyššího soudu je „zásadní rozdíl mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena.“ Věcně šlo v tomto soudním případu o situaci, kdy ministr dopravy pro televizi mimo jiné uvedl, že konkrétní manažeři ŘSD „čerpají nadstandardní výhody – benefity, které pocházejí z okruhu pánů O. a B., což jsou známí kmotři.“

106. Nejvyšší soud ostatně opakovaně řešil i jiné difamační výroky podobného typu. V řízení sp. zn. 25 Cdo 83/2020 Nejvyšší soud řešil případ, v němž zazněly výroky, že poškozený je „vyděrač, člen gangu, co porušuje zákony ve velkém.“ V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1637/2022 Nejvyšší soud uvedl, že výrok žalovaného o tom, že žalobce „rozkrádal Ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky“ je navzdory své sporné jazykové kvalitě „celkem jasným skutkovým tvrzením“ o tom, co podle žalovaného žalobce „udělal.“ Nešlo o hodnocení žalobcových vlastností, povahy, jednání, nešlo o projevení názoru žalovaného na žalobce. Ústavní soud následně ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3264/23 uvedené závěry Nejvyššího soudu sice korigoval, když uzavřel, že šlo o výrok hybridní, nicméně potvrdil, že skutkový základ výroku nebyl dán a že takto „tvrdé, kategorické výrazy“ nemohou bez dalšího představovat přípustnou nadsázku či „mediální zkratku.“ Současně se také podrobně vyjádřil k podmínkám osobní soukromoprávní odpovědnosti u poslanců a senátorů za výroky, k nimž dojde v parlamentu (kde platí nejvyšší ochrana svobody projevu). Tuto odpovědnost Ústavní soud připustil, pokud příspěvky poslanců a senátorů do parlamentní debaty „hrubě porušují elementární zásady respektu k právům jiných osob, nepřispívají ve skutečnosti k široké a otevřené parlamentní deliberaci, ale spíše význam a kvalitu parlamentní diskuse zatemňují a poškozují v očích veřejnosti, čímž podkopávají její důvěru ve fungování demokratického právního státu.“ Totéž představuje i tento případ. Žalovaná hrubě porušuje nejen presumpci neviny, ale i „elementární zásady respektu k právům jiných osob,“ takže nijak nepřispívá k široké a otevřené diskusi, jejímž předmětem se samozřejmě může stát i kvalita a rychlost práce policie, státního zastupitelství či soudů. Nic z toho ale žalovaná dosáhnout nechce, požaduje konkrétní rozhodnutí, která jí budou vyhovovat, a pokud se to nedaří, snaží se vyvinout na žalobce i všechny ostatní „co největší mediální tlak.“

107. Ústavní soud dokonce i v žalovanou akcentovaném nálezu II. ÚS 577/13 zastává ve skutečnosti názor žalované nekonvenující. Podle Ústavního soudu se ve skutečnosti „zásada presumpce neviny v horizontálních právních vztazích, tedy vztazích mezi subjekty v rovném postavení, uplatní jako jeden z ústavně aprobovaných důvodů pro omezení ústavně zaručené svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jejím účelem je jednak zamezení tomu, aby bylo v důsledku uplatňování svobody projevu zasahováno do příslušného trestního řízení způsobem vyvolávajícím pochybnosti o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, a nedošlo tak k ohrožení důvěry v rozhodování soudní moci. V tomto širším smyslu působí presumpce neviny jako jedna ze záruk spravedlivého procesu. Její význam je však třeba spatřovat rovněž v ochraně osobnostních práv osoby, proti které je vedeno trestní řízení (resp. vůči níž existuje podezření, že se dopustila trestného činu). Obecně platí, že presumpce neviny nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu, plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít. [adresa] projevu nemá vést k tomu, aby byl kdokoliv v očích veřejnosti fakticky shledán vinným bez možnosti se efektivně bránit proti obviněním vůči své osobě. V demokratickém právním státě se závěr o vině nesmí odvíjet od veřejného mínění, nýbrž musí být procesně adekvátním způsobem prokázán v trestním řízení. Ve své podstatě nejde o nic jiného než o elementární úctu k osobě čelící takovému podezření a jejím právům. Informování veřejnosti o trestním řízení, jakož i na něj navazující veřejná diskuse nesmí být vedeny v tom smyslu, že otázka viny je předem rozhodnuta.“

108. Žalovaná se dovolává konkrétního dílčího závěru Ústavního soudu, že „to neznamená, že předmětem veřejné diskuse nemůže být přímo otázka viny, tedy zda se určitá osoba svým jednáním dopustila nebo nedopustila trestného činu, a že v tomto směru zásadně nelze veřejně zaujmout jakýkoliv názor. Vždy však musí být zřejmé, že žádný takto prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se tato osoba trestného činu skutečně dopustila, a že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud. Není přitom nezbytné, aby tyto skutečnosti byly obsaženy v každém projevu výslovně. Postačí, pokud vyplynou z jeho celkového vyznění či kontextu předmětného projevu.“ Podle názoru odvolacího soudu ale žalovaná názor Ústavního soudu překrucuje ve svůj prospěch a aplikuje ho na shora popsané skutkové okolnosti, na které by aplikován být neměl. Z jejích projevů, jejich vyznění a kontextu vyplývá opak, tedy že žalobce je vinen už teď.

109. K otázce porušení presumpce neviny neobratným vyjádřením lze navíc odkázat i na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věcech Khuzhin a ostatní proti Rusku č. 13470/02, Böhmer proti Německu č. 37568/97, a Nešťák proti Slovensku č. 65559/01 a dále též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1965/15.

110. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 113/2021 Nejvyšší soud dokonce uzavřel, že s ohledem na kontext, v němž byla konkrétní sdělení podána, jak byla formulována a jak vyzněla, nelze vyloučit, že i výroky nenarušující přímo princip presumpce neviny nemají povahu běžné informace, ale mohou být nepřiměřené a neoprávněně zasahující do osobnostních práv jiného.

111. V daném případě přitom jde např. o vyjádření žalované typu: „rozhodně to není uzavřená záležitost, že se nic nestalo,“ nebo „je tady malý dítě zneužívaný,“ „je mnoho důkazů, svědků, protože bylo,“ popř. „tohleto je [Anonymizováno] hadr,“ „někdo, kdo dokáže tohleto všecko udělat, opravdu by s dětmi a mladistvými nikdy v životě neměl pracovat,“ což podle názoru odvolacího soudu představuje jasné obvinění žalobce z trestné činnosti, stejně jako zdůrazňování „krvavé pleny“ a dalších okolností prezentovaných jednotlivě a hlavně v celkovém kontextu tímto jasně zavádějícím směrem. Přehlížet nelze ani obviňování všech úřadů, že věc neřeší, přehlíží atd., to vše v důsledku podsouvaných vlivů žalobce a jeho rodiny (moc, úplatky apod.), o čemž také nebyl předložen jediný důkaz. Podle názoru odvolacího soudu je zřejmé, že četnost a intenzita vyjádření žalované po dobu dvou let dokonce přesahuje skutkový terén zmíněných sporů řešených i Nejvyšším a Ústavním soudem, je mnohem a mnohem horší.

112. Veřejnost, které žalovaná své poselství adresovala a kterou žalovaná na svou podporu zburcovala, ostatně ve shora popsaných komentářích žádnou pochybnost nemá, stejně jako sama žalovaná a její matka i v pozdějších vyjádřeních z ledna 2025. Nejde tedy o nesprávné pochopení konkrétních vyjádření ze strany soudu prvního stupně, jak se žalovaná snaží v odvolání předestřít. Je jasné, že žalovanou zamýšleným způsobem věc pochopila i široká veřejnost a podle toho se chová. Nejde o žádný respekt k presumpci neviny, ale o jednoznačné obvinění žalobce, navíc už i obžalobu a odsouzení takto založeným „soudem ulice,“ lhostejno, že nejde o srocení lidí na veřejném prostranství před domem žalobce, kam žalovaná veřejnost svolávala, aby „vytvořila tlak“, ale „jen“ na sociálních sítích jako je Facebook a Instagram, resp. na tom či onom webu, kde se vše na popud žalované propírá. Nelze přehlížet, že tyto sítě a jejich algoritmy obecně dokáží vytvořit srovnatelný tlak, rozhodně s mnohem širším dopadem na veřejnost než skupinka vyřvávající fyzicky pod okny. Jde o nenávistný „mediální lynč“ žalobce ze strany zjančené veřejnosti, vycházející ze zavádějících či jen dílčích, případně i zcela nepravdivých informací žalované, která vše podporuje a rozhodně nijak neomezuje ani nemoderuje, ačkoli by v řadě případů mohla a měla. Podle názoru odvolacího soudu jde z její strany o úmyslné, dlouhodobé a flagrantní pošlapávání hodnot, o kterých Ústavní a Nejvyšší soud opakovaně hovoří, včetně vyvolávání pochybnosti o nestrannosti dotčených orgánů, čímž dochází i k ohrožení důvěry v rozhodování policie a státního zástupce v trestním řízení a také soudní moci v opatrovnickém řízení.

113. V právním státě, jímž je i Česká republika, rozhodují o soukromých právech a povinnostech soudy, nikoli veřejné mínění (viz též § 1 o.s.ř.). Rozhodnutí soudů jsou ve výrokové části závazná, někdy i v rámci tím vypořádaných předběžných otázek. Případná věcná nesprávnost takového rozhodnutí, k níž objektivně může dojít, je přezkoumatelná opět jen v rámci zákonem stanovených opravných prostředků, nikoli tím, že se do věci zcela mimo procesní pravidla „vloží“ někdo další, zcela mimo Ústavou a zákony stanovenou rozhodovací pravomoc (poslanec, ombudsman, novinář či dokonce nějaká celebrita), jak mnozí účastníci shora popsaných „diskusí“ také navrhovali, nebo blíže neurčený „mediální tlak“ (srov. též zákonnou povinnost soudců takovým případným tlakům odolávat podle § 80 odst. 2 písm. c) a d) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).

114. Žalovaná, stejně jako každý člověk průměrného rozumu, jistě ví, že závaznost rozhodnutí soudu a uvedená procesní pravidla platí i pro ni a že popsanou nenávistnou kampaní v právním státě nemůže dosáhnout poptávaných změn klíčových soudních a jiných rozhodnutí. Debata o věcné správnosti či nesprávnosti pravomocných soudních rozhodnutí, u nichž byly vyčerpány dostupné přezkumné prostředky, je toliko akademická. Takovou obecnou debatu, která je samozřejmě přípustná, ale žalovaná ani nevede. Její aktivitu nelze interpretovat jinak než jako snahu alespoň žalobci takovou kampaní maximálně uškodit. Už to podle názoru odvolacího soudu stačí, aby právo žalované na svobodu projevu bylo omezeno ve prospěch práva na ochranu osobnosti žalobce.

115. Pokud jde o další kritéria vymezená Ústavním soudem k posouzení kolize svobody projevu a ochrany osobnosti, je třeba zdůraznit, že obsah výroků žalované není ani novinářský ani politický, kterým náleží zvýšená ochrana, ale čistě osobní, v jejím osobním zájmu. To souvisí i s tím, kdo výroky pronáší. Žalovaná není novinářem, politikem, ani právním či jiným expertem komentujícím ve veřejné debatě průběh a výsledky řízení, např. za účelem zvýšení právního povědomí občanů, zlepšení a zrychlení stávajících závazných (s právem souladných) procesních postupů, materiálního či personálního vybavení dotčených orgánů apod., tedy ve věci veřejného zájmu.

116. Pokud jde o postavení kritizované osoby, žalobce dokládal, že je v odborných kruzích osobou známou, nicméně nejde o osobu veřejně činnou, např. aktivní v politickém životě, o uměleckou celebritu, která podobný zájem vyhledává pro svou povahu či reklamu.

117. Forma výroků žalované je jasně útočná, jsou používány expresivní výrazy, výrazy s negativní konotací, a dokonce hrubé nadávky. Vedle výrazů spojených s údajnou trestnou činností žalobce se ze strany žalované objevují výrazy jako „hajzl, idiot hnusnej, totální morální dno, psychopaticky chladnej“, dále „chladnokrevnej, bezpáteřní člověk, lidské dno, bezcitnej“, člověk co „ničí malý dítě“, syn „psychopatických“ rodičů a celá řada dalších. Není třeba pitvat celou záplavu difamujících vyjádření žalované (viz výše).

118. Na ni pak pravidelně reagují ve velkém počtu i další diskutující, kterým žalovaná umožnila přidávat příspěvky, nebo které poštvala přímo na profily žalobce a kteří mají ještě o něco horší slovník („idiot, vypatlanec, hnus, kokot, nejhorší chcípák, lidský odpad, zrůda, narcis, psychopat, toxický člověk, hovado, bestie, na zvracení, hyena, úchyl, zmrd, nedomrd, Chazarský Žid“ atd.). Někteří přejí žalobci rovnou smrt slovy „ať chcípne“, „chcípne v pekle,“ aktuálně už by někteří volili i násilí, chtějí „řezat prsty,“ jiný zas „lámat hnáty,“ nebo „vypráskat na Sibiř.“ Přínosnost takto vedené veřejné debaty, k níž se svoboda projevu váže, odvolací soud skutečně nespatřuje. Zcela racionální je i obava, že někdo může přejít od slov i k činům.

119. Odvolací soud si je v tomto směru vědom, že v rozhodnutí ESPL ve věci Delfi proti Estonsku č. 64569/09 byla shledána opodstatněnou jen odpovědnost média za urážlivou a výhružnou povahu komentářů čtenářů v reakci na článek, který byl uveřejněn společností stěžovatele na jejím profesionálně spravovaném zpravodajském portálu komerční povahy a že ve věci Sanchez proti Francii č. 45581/15 byla rozšířena podobná odpovědnost i na politika, pod jeho příspěvkem na sociální síti se nenávistné komentáře (hate speech) objevily. ESLP ve věci Sanchez ale akcentuje podobné okolnosti jako odvolací soud, tedy rozhodnutí politika otevřít svou facebookovou zeď veřejnosti s možností komentářů, což iniciuje odpovědnost politika za další obsah. Dále řeší, co může úvodní komentář iniciovat případně i nad rámec obsahu a vyznění původního příspěvku a dále konstituuje povinnost vymezit se vůči nezákonnému komentáři (přičemž nereflektoval ani zjištění vnitrostátních soudů, že stěžovatel předmětný komentář neviděl, což implikuje povinnost k přiměřenému hlídání, co se na profilu v komentářích děje). Odvolací soud ve shora popsaných okolnostech nevidí žádný důvod, proč by stejná odpovědnost neměla být vztažena i na nekomerční a nepolitické uživatele sociálních sítí, neboť uvedená kritéria lze legitimně vztáhnout i na ně, nejde o žádnou nepřiměřenou povinnost.

120. Podle § 2901 o.z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

121. Podle názoru odvolacího soudu musí každý vědět, že otevře-li možnost přidávání takových komentářů na sociální síti, jako žalovaná, mohou se mezi nimi objevit i komentáře nepřijatelného obsahu, zvlášť pokud (navíc opakovaně) nastolí takové téma a takovým způsobem, jak to učinila žalovaná. Povinnost takovou „diskusi“ přiměřeně (nikoli stále) sledovat, popř. moderovat, nebo i zarazit (ukončit či smazat), lze na původci původního příspěvku (žalované) podle názoru odvolacího soudu spravedlivě požadovat. To se týká nejen všech osobních profilů, jichž je žalovaná správcem, ale i jiných (zejména anonymních) profilů, k nimž má zjevně stejný nebo srovnatelný přístup, jako je facebooková stránka [jméno FO]. Ba co víc, podle názoru odvolacího soudu lze po žalované spravedlivě požadovat i přiměřenou (byť logicky významně menší) aktivitu i na takových profilech, na které se její předchozí aktivita zaměřila, na které své přívržence přímo poštvala, např. v podobě povinnosti vymezit se proti nepřijatelným komentářům svým komentářem i na veřejném profilu samotného žalobce, nikoli již všech dalších osob, které na svých profilech příspěvek případně přebírají a samy šíří. Žalovaná ovšem neučinila nic z toho.

122. Odvolací argumentace žalované, která takovou „diskusi“ rozpoutala, že s tím vlastně nemá nic společného a „myje si ruce,“ protože špinavou práci při nejhrubších urážkách žalobce a na výhrůžkách odvedli jiní, třeba i zcela cizí lidé, je podle názoru odvolacího soudu příhodnou výmluvou, kterou nelze akceptovat. To samozřejmě nevylučuje přímou osobní odpovědnost konkrétních autorů komentářů, jak žalovaná nabízí, nicméně žalovaná se takto snadno podle názoru odvolacího soudu vyvinit nemůže.

123. Je třeba si klást i otázku, zda a jaká případná povinnost by byla při opačném výkladu uvalena na poškozeného, který je obětí takové nenávistné kampaně. Bylo by skutečně legitimní po žalobci požadovat, aby pátral po desítkách či stovkách neznámých osob, o nichž nic neví, u nichž se nemůže spolehnout ani na sítí prezentované jméno (elektronickou identitu)? Aby pak případně podal takové množství žalob? Nebo aby se bránil jen u provozovatele celé sítě? Nebo aby se s tím snad smířil a nedělal nic, popř. veřejnou část svého profilu nebo celý profil raději zrušil? Podle názoru odvolacího soudu to po žalobci legitimně požadovat nelze, je-li zde jiné řešení, v jehož rámci lze odpovědnost přičítat primárně tomu, u koho útok začal a kdo zvolil jeho směr, intenzitu i prostředky, tedy u žalované. Zde je také třeba připomenout, že odvolací soud nespatřuje v komentářích uživatelů sociálních sítí zcela samostatný základ odpovědnosti žalované. Na to stačí i příspěvky, které zveřejnila sama (viz výše). Intenzita zásahu a tím i způsoby jeho reparace jsou následnými komentáři ale ovlivněny jednoznačně.

124. Výroky samotné žalované se dotýkají výsostně soukromé sféry žalobce, jeho sexuality, orientace, jeho osobních vlastností jako člověka, muže a otce dítěte, jeho osobních projevů, jeho soukromí a rodinného života. Žalobce je vykreslován jako padouch nejhoršího druhu, lidská zrůda, hrozba pro syna i všechny děti, s nimiž jako [Anonymizováno] a [Anonymizováno] pracuje. To vše žalovaná o žalobci prezentuje před širokou veřejností, a dokonce i před synem účastníků, kterého takto zatahuje do celého sporu již ve věku, kdy mu to vůbec nepřísluší a měl by být podobné zátěže zcela ušetřen (viz např. shora popsané okolnosti prvního odnětí dítěte). Není nijak složité si uvědomit i jen riziko nepřímých dopadů současné veřejné kampaně vedené proti žalobci na vztah mezi otcem a synem, i na vztah syna účastníků k sobě samému, je-li potomkem „takového otce.“ Těžko si lze představit horší zásahy do rodinného života, cti, vážnosti a lidské důstojnosti na straně žalobce.

125. Žalobci přitom nelze přičítat nic, čím by něco takového u žalované „vyprovokoval.“ Sám žalobce se na sociálních sítích pouze chabě (a zcela marně) snažil obhájit, rozhodně ale případ aktivně nemedializoval, naopak se tomu snaží bránit (z větší části také marně). Žalobce nikdy žalovanou na veřejnosti neosočoval (alespoň to nikdo netvrdil) a vždy postupoval řádně pořadem práva, což mu žalovaná paradoxně zazlívá. Pokud navrhl výkony rozhodnutí odnětím dítěte, učinil tak rovněž po právu, když byly vyčerpány jiné možnosti, zatímco žalovaná svévolně nerespektovala nic, s čím sama nesouhlasí, takže traumatické zážitky s tím spojené dítěti a žalobci přivodila opět ona. Takový přístup, pokud by byl tolerován či bagatelizován, vede k anarchii a zcela popírá základní atributy právního státu, kde vládnou pravidla, a nikoli právo silnějšího, mediální či jiný tlak, po kterém tak intenzivně volá ve skutečnosti žalovaná.

126. Přehlédnout nelze ani dobu, kdy žalovaná na žalobce útočila, a podklady, jaké u toho měla či mohla mít. Největší útoky se odehrály vždy po oprávněném odnětí dítěte, které se žalovaná nezdráhala unést. Dobře přitom věděla, že to je ona, kdo si počíná v rozporu se zákonem, což ji ale neodradilo, a vyhrotila i samotný průběh úkonu. Prvotní veřejné obvinění žalobce ze zneužívání bylo založeno zejména na lékařské zprávě, z níž ve skutečnosti vyplývá opak toho, co žalovaná tvrdí.

127. Další obvinění se objevilo v okamžiku, kdy to předchozí bylo pravomocně odloženo, za situace, kdy něco uvádí a ukazuje malé dítě. Odvolací soud nemůže hodnotit sílu takového důkazu v tomto řízení. Jistě ho nelze bagatelizovat, stejně jako výpovědi případných svědků, kteří tyto informace od nezletilého měli zachytit, ale toto obtížné vyhodnocení uvedených a jiných důkazů bude úkolem orgánů činných v trestním řízení a nikoho jiného, jak shora uvedeno.

128. Lze však jednoznačně konstatovat, že každý svéprávný člověk, který založí veřejné obviňování jiného člověka (navíc v takto citlivé věci), jeho dehonestaci a veřejné odsudky na tom, co uvedlo či ukázalo čtyřleté dítě (vyrůstající navíc od svého nejútlejšího věku v takto konfliktním rodinném prostředí), jednoznačně zanedbal přiměřenou opatrnost při opatřování pokladů (a jejich ověřování) pro tato sdělení, která jen přebírá a šíří. Neobstojí tedy výmluva, že je dítě jen citováno, takže vlastně za takovou informaci, kdyby se později neukázala jako pravdivá či se dokonce ukázala jako nepravdivá, může jen čtyřleté dítě, nebo nikdo.

129. Lze tedy shrnout, že předmětné výroky žalované jsou i podle názoru odvolacího soudu protiprávní, neboť jde o zjevné překročení svobody projevu. Pro žalovanou v zásadě nesvědčí žádné z popisovaných kritérií. Její výroky byly způsobilé do osobnosti žalobce zasáhnout a také do ní značně zasáhly, a to v nejintimnější osobní oblasti i v profesní rovině, jak shora opakovaně uvedeno. O příčinné souvislosti mezi výroky a popsanými zásahy také není pochyb. Zavinění alespoň z nedbalosti se presumuje, na straně žalované je navíc zřejmé, že slovně útočila úmyslně, v touze žalobci co nejvíce uškodit (pomstít se mu), když opakovaně uspěl se svými nároky pořadem práva, k nelibosti žalované.

130. Majetková škoda nebyla žalobcem uplatňována, proto nebylo třeba řešit, zda a v jakém rozsahu žalobce jako [Anonymizováno] přišel kvůli popsané dehonestační kampani žalované o pracovní zakázky, nebo zda a kolik žáků ubylo ve [jméno FO], jak žalovaná namítá, že soud prvního stupně dostatečně neřešil. Řeší se toliko nemajetková újma a v tomto směru je výpověď žalobce zcela dostačující. Jím popisované dopady v osobním a pracovním životě jsou zcela logické a odpovídají tomu, co v takovém případě nastává. Žalobce to ostatně velmi pregnantně shrnul i ve své závěrečné řeči před odvolacím soudem.

131. V případě neoprávněného zásahu do osobnostních práv má poškozený vedle odstraňovacího nároku (který zde nebyl uplatněn) primárně zdržovací nárok, pokud na základě zjištěných okolností věci hrozí, že by škůdce mohl ve škodném jednání pokračovat, nebo ho opakovat. To je v dané věci jednoznačné, pokud žalovaná takto postupuje ve vlnách cca dva roky, nejeví žádnou sebereflexi, a ještě navíc v jednání pokračovala i po rozhodnutí soudu prvního stupně (viz např. shora popsaný rozhovor na youtubovém kanálu [Anonymizováno]). Tento zdržovací nárok je podle názoru odvolacího soudu dán ve všech dílčích částech uplatněného nároku, tedy primárně při obviňování žalobce, že sexuálně zneužívá svého nezletilého syna a žáky [jméno FO] [Anonymizováno]. To platí jistě do té doby, než bude žalobce případně (jakkoli tomu zatím nic nenasvědčuje) za takové jednání pravomocně odsouzen, jak shora uvedeno. Důkazy, kterými žalovaná disponuje a které veřejnosti k odsouzení žalobce ve facebookovém či jiném obdobném „procesu“ předkládá, na to nemají žádný vliv.

132. Nárok je ale opodstatněný i v jeho dalších částech, které vůbec nejsou vázány na výsledek dalšího (trestního) řízení. Žalovaná se musí zdržet, jako každý slušný člověk, veřejného označování žalobce vulgarismy (lhostejno, zda těmi, co už použila, nebo ještě jinými, které má ve svém slovníku) a zdržet se i šíření jiných dehonestací jeho profesního i soukromého života a jeho schopností jako člověka a otce (opět lhostejno, zda prostřednictvím výrazů, které už použila, nebo výrazů obdobného významu a intenzity, a lhostejno, jakými kanály by k šíření přistoupila). Proto odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

133. Věcně opodstatněná je i požadovaná omluva. Jsou-li výroky žalované neoprávněné (difamující), vzniká podle § 2951 odst. 2 o.z. mimo jiné nárok na přiměřené zadostiučinění. Tím může být mimo jiné i omluva. Omluva je minimem prosté mezilidské slušnosti vždy, pokud se někdo dopustí něčeho nesprávného či nemravného, čím jinému uškodí. Tím spíše to platí, pokud jde o něco protiprávního. Žádná lež není dost malá na to, aby si nezasloužila omluvu, a pro sprostotu to platí podobně.

134. U každé omluvy je však třeba zvažovat, jaký obsah a způsob provedení má mít. Je přitom primárně na poškozeném, aby uvážil, co mu v jeho situaci poskytne potřebné zadostiučinění. Úkolem soudu není požadované zadostiučinění tvořit či měnit (s výjimkou zajištění přesného popisu a vykonatelnosti), soud pouze uváží, zda žalobní žádání je přiměřené tomu, co se stalo, nebo je excesivní.

135. Pro posouzení přiměřenosti obsahu a způsobu provedení omluvy lze podle názoru odvolacího soudu za výchozí pravidlo označit minimálně paritu s realizovaným útokem. Pokud už má být něco z toho důraznější, měla by to být spíše omluva než útok. Vždy ovšem záleží na konkrétních okolnostech.

136. Projevem zmíněné parity je pak pravidlo, že veřejné poplivání dobrého jména, cti a důstojnosti poškozeného (žalobce) by se také mělo veřejně smýt, jinak nemůže být zadostiučinění dostatečné, leda by to tak sám žalobce jako poškozený chtěl (akceptoval). Pokud ale žalobce požadoval omluvu veřejnou, realizovanou stejně jako útoky na sociálních sítích (primárně na profilech žalované), nejde co do způsobu provedení o nic nepřiměřeného, naopak. Požadavek na připnutí omluvného příspěvku po dobu 14 dnů (po úpravě petitu) rovněž není nijak nepřiměřený, jde naopak o logickou ochranu proti zaspamování (odsunutí z centra pozornosti) následným obsahem. To platí i pro facebookovou stránku [jméno FO], k níž má žalovaná přístup a jejímž prostřednictvím útoky na žalobce rovněž šíří.

137. Rovněž obsah omluvy odpovídá shora uvedeným zjištěním a je jim zcela přiměřený, žalobce si dokonce k omluvě vybral jen tu dílčí část útoků žalované, která se týká jeho obvinění z pohlavního zneužívání syna, tedy jen určitou (nejpodstatnější) výseč z toho, čeho se žalovaná dopustila a čeho se má zdržet. Pokud jde o šíření „nepravdivých a ničím nepodložených informací,“ jde, jak shora odůvodněno, o absenci pravomocného odsuzujícího rozsudku, který by takovou „pravdu“ osvědčil již v době, kdy výroky žalované veřejně zazněly. Pouze takový rozsudek může založit legitimní důvod hovořit o žalobci jako o pachateli tam vymezeného činu. Nic jiného legitimním důvodem není a zakládá v daném okamžiku nepravdivost výroku. Proto odvolací soud v zásadě také rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, s ohledem na dílčí změny petitu v odvolacím řízení jde ale formálně ve výroku III. o změnu, jakkoli marginální (viz § 220 o.s.ř.).

138. Pokud původní pomluvy zahrnující možné pohlavní zneužívání „obletěly sociální sítě,“ neboť počet zobrazení a sdílení byl enormní, podpořily je i známé osoby, není vyloučeno se domáhat zveřejnění i někde jinde, než byly tyto konkrétní útoky provedeny. Požadavek na zveřejnění omluvy formou placené inzerce, aby bylo zajištěno zobrazení, po dobu 14 dní, na shora uvedeném zpravodajském webu www.[Anonymizováno].cz a bulvárním webu www.[Anonymizováno].cz, tak není nijak nepřiměřený, zejména pokud byly některé pomluvy o žalobci šířeny i tam. Náklady na takovou inzerci budou jistě významně nižší, než náklady řízení či peněžité zadostiučinění, proto se jimi odvolací soud při prokázaných majetkových a výdělkových poměrech žalované již nezabýval, stejně jako soud prvního stupně.

139. Nepřiměřený není ani požadavek na zveřejnění stejné omluvy stejným způsobem v odborných kruzích, kam uvedená informace o žalobci (zahrnující i žáky [jméno FO] [Anonymizováno]) mohla ze sociálních sítí a uvedených obecných webů snadno dosáhnout a podle výpovědi žalobce také dosáhla. Nelze přehlédnout, že v těchto kruzích se podle svého profesního zaměření pohybuje i sama žalovaná a že takový následek mohla snadno předpokládat. Podle názoru odvolacího soudu takový následek ve skutečnosti přímo zamýšlela, a právě proto zdůrazňovala, že žalobce kromě syna představuje hrozbu i pro své žáky, přičemž uvedla i kde a měla zájem o to, jak vedení [Anonymizováno] zareaguje. Dále uvedla, že si žalobce jen „hraje na [Anonymizováno],“ „naparuje se se [Anonymizováno],“ a že [Anonymizováno] [Anonymizováno] (obecně známý odsouzený pachatel zločinu [Anonymizováno]) je proti žalobci „hadr.“ Není tedy rozhodné, že právě na žalobcem vybraných profesních webech pomluvy žalované přímo nezazněly. Snaha žalobce dosáhnout co nejvyššího informačního pokrytí při očištění pošpiněné osobnosti veřejnou omluvou žalované, je i podle názoru odvolacího soudu oprávněná. Proto odvolací soud i v této části závěry soudu prvního stupně potvrdil, s ohledem na dílčí změny petitu v odvolacím řízení jde ale i zde formálně ve výroku II. o změnu, jakkoli marginální (viz § 220 o.s.ř.).

140. K odvolacímu přezkumu tak zbývá pouze otázka poskytnutí zadostiučinění i v penězích, jehož výši žalovaná rovněž v odvolání napadala. Soudu prvního stupně lze přisvědčit, že stanovení náhrady újmy v penězích je otázkou úvahy soudu podle § 136 o.s.ř., neboť vytrpěná nemajetková újma je z povahy věci nezměřitelná, nelze ji určit matematicky. Soudní judikatura v podobných případech vychází z toho, že finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění (např. omluva) a pokud došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 36/2015 a další).

141. Judikatura je jednotná i v tom, že veřejné sdělení nejen navozující dojem, že kritizovaná osoba se dopustila trestného činu, nýbrž ji za pachatele výslovně označující, je natolik významným zásahem do osobnostních práv, k jehož odčinění zpravidla nepostačí jiné formy zadostiučinění než peněžitá náhrada. Její výše by pak zpravidla „neměla být jen symbolická, nýbrž musí zohledňovat všechny okolnosti věci“ (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3703/2019, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019 nebo 25 Cdo 113/2021).

142. V soudní praxi panuje shoda i na tom, že funkcí takové peněžité náhrady je primárně kompenzace způsobených útrap (jakkoli je nelze matematicky vyčíslit) a satisfakce. Peníze nemohou útrapy odstranit, mohou je však zmírnit tím, co lze za peníze podle představ poškozeného vyměnit. Postupem času ale judikatura v rámci odškodňování zásahů do osobnostních práv připustila i funkci preventivně sankční, jak zdůraznil i soud prvního stupně s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 428/23. Tato funkce se neuplatňuje samostatně, nejde o „pokutu“ či jiný „trest“ (obdobu amerického konceptu punitive damages), ale o součást (intenzifikaci) kompenzačně satisfakční funkce peněžité náhrady. Pocit zadostiučinění je totiž u člověka od pradávna (srov. např. ius talionis) spjat i s vědomím, že spravedlnost (nyní společenská, soudní, peněžitá), která škůdce dostihla, ho „také zabolí,“ a že to není jen poškozený, kdo s tím, co se stalo, musí dál žít.

143. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1260/2023 Nejvyšší soud obecně vymezil, že soudy musí při úvaze o přiměřenosti navrhované satisfakce vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu § 2956 o.z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z obdobných kritérií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021). Při určení výše náhrady je tedy třeba dále zohlednit okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce, např. na straně poškozeného jinou satisfakci – omluvu, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení nebo na straně škůdce jeho postoj ke škodní události, lítost, omluvu, formu a míru zavinění a v omezeném rozsahu i jeho majetkové poměry. Tato obecná kritéria, která použil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. R 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě tzv. sekundárních obětí, jsou aplikovatelná i na případy jiných neoprávněných zásahů do osobnostních práv, jako např. práva na ochranu vážnosti, cti, soukromí, dobré pověsti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2023, sp. zn. 25 Cdo 2262/2021).

144. Výchozí částkou u tzv. sekundárních obětí škody na zdraví je dvacetinásobek průměrné mzdy za předchozí kalendářní rok, přičemž tato částka podléhá korekcím oběma směry podle shora popsaných kritérií. Tím Nejvyšší soud odůvodňuje závěr, že v rámci obdobných peněžitých nároků v rámci ochrany osobnosti nelze očekávat, že budou přiznávány „milionové částky,“ tedy nároky neúměrně vyšší, než za náhradu utrpení vyvolaného úmrtím či vážným zraněním osoby blízké. S tím se odvolací soud zcela ztotožňuje.

145. Srovnání lze hledat též v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve věcech odpovědnosti státu za nezákonné trestní stíhání a za porušení principu presumpce neviny (viz např. aktuální věc sp. zn. 30 Cdo 703/2025, kde jsou v odůvodnění zmíněny náhrady nemajetkové újmy v jiných věcech, konkrétně byla požadována náhrada 8 500 000 Kč a rozhodnutí nižších soudů přiznávající 1 500 000 Kč bylo zrušeno).

146. Konkrétně ve věci ochrany osobnosti pod sp. zn. 25 Cdo 1260/2023 žalovaná (vydavatelství, nikoli fyzická osoba) ve svém zpravodajství po dobu trestního stíhání žalobkyně od 21.8.2014 do vynesení osvobozujícího rozsudku v lednu 2016 opakovaně a v mnoha případech nerespektovala presumpci neviny žalobkyně a svým zpravodajstvím, užitými výrazy, slovními spojeními a zkratkami neoprávněně vyvolávala ve veřejnosti dojem, že žalobkyně spáchala závažné trestné činy, které jí byly kladeny za vinu, a to navíc ze zavrženíhodných důvodů („nemá ráda pacienty, aby si ulehčila práci, vraždila z lenosti“). Soudy přiznaly žalobkyni v roce 2022 náhradu nemajetkové újmy ve výši 700 000 Kč. Tehdy činil dvacetinásobek průměrné mzdy za rok 2021 necelých 770 000 Kč. Nyní, i s ohledem na značnou inflaci v posledních letech, činí tentýž násobek za rok 2024 již více než 920 000 Kč. To je třeba vzít také v úvahu.

147. Herec Kaiser se domohl náhrady nemajetkové újmy ve výši 400 000 Kč od bulvárního vydavatelství za to, že byl označen za příbuzného komunistického prezidenta Zápotockého. V jiné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 216/2023 byla v roce 2022 přiznána finanční satisfakce od bulvárního média ve výši 200 000 Kč za vyjádření, že žalobci jsou „až po uši v dluzích a že jde o lásku na dluh.“ Obojí je podle názoru odvolacího soudu svými okolnostmi nesouměřitelné s tím, jaký zásah utrpěl žalobce v této věci.

148. Aplikováno na konkrétní skutkový stav je třeba přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že požadovaná náhrada ve výši 1 mil. Kč je zde opodstatněná i vedle rozsáhlé povinnosti žalované se omluvit (viz výše).

149. Lze jen zopakovat, že žalovaná jednala zcela bez respektu k tak zásadní hodnotě, jako je presumpce neviny (veřejným obviněním žalobce z pohlavního zneužívání či znásilnění vlastního syna!), bez respektu nejen k právu žalobce na ochranu vážnosti, cti, lidské důstojnosti, ale i proti právu na soukromí a rodinný život. Žalovaná poškodila i dobré profesní jméno žalobce. To jsou zásadní hodnoty, jejichž narušení, a i jen ohrožení se v životě každého musí projevit a v životě žalobce se projevilo zcela zásadně.

150. Žalovaná vede proti žalobci mediální kampaň „na všech dostupných frontách“ postupně ve vlnách již od roku 2023. Byla zjištěna řada útočných výroků, mnohdy i velmi hrubých, až do ledna roku 2025 (po dobu dvou let) s mimořádně širokým dopadem, navíc intenzifikovaným i prostřednictvím navazujících komentářů se skutečně ohavným, a i výhružným obsahem, jak také správně zohlednil soud prvního stupně. Opakování (stálé připomínání) činí zásah žalované nepochybně ještě intenzivnějším. Jde o skutečný, jak již konstatováno výše, „mediální hon na čarodějnice,“ který žalovaná rozpoutala a stále v něm pokračuje novými útoky, přičemž svolává na svou podporu známé osoby i širokou veřejnost, a to převážně nepravdivým referováním o osobním životě žalobce a o průběhu opatrovnického řízení, jak shora detailně popsáno. „[jméno FO]“ tak díky žalované v podstatě zná už „celá republika,“ a vyjadřuje se k ní „kdekdo.“ Žalovaná u toho zneužívá i neochotu žalobce všechny okolnosti veřejně propírat a vyvracet tvrzení žalované mimo tomu určená řízení, ať už k újmě účastníků, nebo k újmě (současné či budoucí) jejich společného syna, jak to činí žalovaná.

151. Soud prvního stupně v tomto směru správně akcentoval zejména úmysl žalované škodit i její zvlášť zavrženíhodnou pohnutku vyřadit žalobce z péče o syna, kterého se jí nepodařilo od žalobce trvale odloučit, a nakonec ani unést (jednáním v rozporu s rozhodnutím opatrovnického soudu). Těžko si lze v běžném životě člověka představit mnoho horších zásahů, než žalovaná za uvedené období vůči žalobci nashromáždila.

152. Pokud jde o hodnocení dalších relevantních kritérií, tak nelze přehlédnout, že se žalobci dosud žádné satisfakce (s výjimkou smazání některých videí ze sociálních sítí) nedostalo. Žalovaná neprojevila žádnou lítost, nerealizovala žádnou omluvu, neprojevila jakoukoli sebereflexi. Dokonce se svými útoky neustala ani po rozhodnutí soudu prvního stupně.

153. Pokud jde o majetkové a výdělkové poměry žalované, k nimž by soud měl také přihlížet, bylo zjištěno, že nejsou tak nepříznivé, jak žalovaná tvrdí. Žalovaná má pravidelný měsíční příjem z vlastní práce cca na úrovni průměrné mzdy, ještě v nedávné době měla i úspory, nemá žádná pracovní či jiná omezení. V průběhu celé kauzy na svou podporu nashromáždila od svých podporovatelů dalších více než 1 mil. Kč, což její hodnotitelné příjmy významně zvyšuje. Dále je podstatné, že vlastní hned dva soubory nemovitostí, což při současných cenách představuje nepochybně celkový majetek nejméně v hodnotě vyšších jednotek milionů korun. Tvrzení žalované, že peněžitá náhrada nemajetkové újmy je těmto poměrům nepřiměřená, nebo že je dokonce „likvidační,“ proto opět nemá podle názoru odvolacího soudu oporu v realitě.

154. Nejen z hlediska potřebné kompenzace útrap, ale i z hlediska preventivně sankční funkce musí být přiznaná náhrada citelná, nemůže jít o další běžný výdaj v řádu desetitisíců, kterých měla žalovaná v posledních letech dle obsahu transparentního účtu velké množství, ale ani o výdaj v řádu nižších jednotek statisíců. Je třeba zohlednit všechny shora popsané okolnosti konkrétní věci, aby uvedená platební povinnost vedle odpovídající kompenzace též žalovanou odradila od dalších útoků a aby takto působila i na případné podporovatele a následovníky, jak uvádí i Ústavní soud.

155. Podle názoru odvolacího soudu zde není žádný důvod, aby takto citelné náhrady byly omezovány pouze na situace, kdy povinnou osobou je stát, nebo nějaké bulvární či jiné vydavatelství. Podobnou nebo i větší újmu totiž může napáchat i konkrétní dostatečně motivovaná fyzická osoba ve své osobní věci, záleží jen na intenzitě a prostředcích, které k tomu zvolí. I tím lze přispět k vymezení hranic toho, kde končí svoboda jednoho člověka a začíná svoboda druhého, kterou prostě je třeba respektovat. To ostatně platí i pro posuzování škod na majetku a na zdraví. Vždy je třeba způsobenou škodu (újmu) odčinit. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil i ve výroku V.

156. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo třeba s ohledem na drobnou změnu rozsudku soudu prvního stupně znovu samostatně rozhodnout, a to podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v řízení téměř zcela úspěšný (úpravy petitu, včetně částečného zpětvzetí, jsou z hlediska základu, druhu a výše nároků marginální), proto mu náleží plná náhrada nákladů řízení účelně vynaložených k uplatnění práva u soudu. To platí i pro řízení odvolací. Žádný důvod k odepření nebo snížení práva žalobce na náhradu nákladů řízení podle § 150 o.s.ř. odvolací soud neshledal.

157. Při určení výše náhrady je třeba postupovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2024, resp. od 1.1.2025 (dále jen „advokátní tarif“), a to podle data provedení konkrétního úkonu advokáta, neboť s účinností od 1.1.2025 se právní úprava změnila. Tarifní hodnota sporu, byla-li požadována náhrada nemajetkové újmy v penězích, činila do 31.12.2024 částku 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, od 1.1.2025 pak 500 000 Kč podle § 9a odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, neboť se vychází z požadované částky limitované však maximální výší 500 000 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby advokáta pak podle § 7 advokátního tarifu představuje částku 3 100 Kč, resp. 10 300 Kč od 1.1.2025. V obou uvedených krocích se tedy odvolací soud ztotožnil s postupem soudu prvního stupně. Odlišně však odvolací soud posoudil účelnost některých procesních úkonů žalobce, a náhradu nákladů žalobci v tomto směru zkrátil.

158. Žalobci náleží v prvním stupni podle § 11 advokátního tarifu náhrada za 10 úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, replika k vyjádření žalované, další doplnění na výzvu soudu a 5x účast u jednání, neboť dvě ze tří jednání skutečně přesáhla 2 hodiny, takže za každé náleží dvojnásobná odměna). Odvolací soud naopak nepřiznal náhradu za úkon ze dne 27.8.2024 představující další již zbytné vyjádření ani nepřiznal účtované porady s klientem přesahující jednu hodinu, byť doložené prohlášením žalobce, neboť tyto porady nelze podle procesního vývoje věci považovat za účelný úkon. Porada s klientem přesahuje účelně jednu hodinu (a není proto součástí jiného navazujícího úkonu) jen výjimečně, zejména ve skutkově velmi složitých věcech. Jinak je třeba považovat za přiměřené jen kratší porady, z nichž většina souvisí s řádným provedením následných úkonů, za které náleží samostatná odměna. K účelně provedeným úkonům dále náleží 10x režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

159. Žalobci dále náleží v prvním stupni náhrada za další 4 úkony právní služby po 10 300 Kč (rozšíření žaloby z 5.2.2025 a účast na jednání 13.3.2025, které přesáhlo 4 hodiny, proto náleží trojnásobná odměna). Odvolací soud naopak nepřiznal náhradu za písemné podání ze dne 21.2.2025, jehož argumentace měla a mohla být obsažena v předchozím podání, ani další poradu s klientem. K účelně provedeným úkonům dále náleží 4x režijní paušál po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v novém znění.

160. Žalobci dále náleží náhrada cestovních výdajů, a to za cesty ze sídla AK právního zástupce (nikoli z [adresa], jak bylo účtováno) do [jméno FO] a zpět k jednání 3x v roce 2024 a 1x v roce 2025, celkem 2 464 Kč, jak podrobně vypočetl soud prvního stupně a žalovaná proti tomu ani nebrojila. Žalobce má dále nárok na náhradu za promeškaný čas zástupce na této cestě 3x400Kč a 1x 600 Kč, jak také správně vypočetl soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje.

161. Dále náleží též náhrada DPH ve výši 21 % z uvedených částek podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a náhrada zaplaceného soudního poplatku správně ve výši 10 000 Kč podle uplatněné peněžité náhrady (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1215/2013, publikované jako č. 13/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiné náklady nebyly vyúčtovány ani nevyplývají z obsahu spisu.

162. Celkové náklady žalobce před soudem prvního stupně tak činily 108 329 Kč a nikoli 151 200 Kč, jak vypočetl soud prvního stupně. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.

163. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle shodných ustanovení. Náklady žalobce před odvolacím soudem tvoří odměna advokáta za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu po 10 300 Kč (za vyjádření k odvolání a účast u jednání, které přesáhlo 2 hodiny) a 1 úkon po 5 150 Kč podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (v poloviční výši za návrh na nařízení předběžného opatření potvrzeného pod sp. zn 27 Co 179/2025). K tomu náleží 4 režijní paušály po 450 Kč a DPH a náhrada za zaplacený soudní poplatek za předběžné opatření ve výši 1 000 Kč. Náhrada za další vyjádření k odvolání opět nebyla pro neúčelnost přiznána, stejně jako účtované cestovné a náhrada za ztrátu času na cestě z [adresa] k soudu a zpět, je-li sídlo advokátní kanceláře v Praze. Jiné náklady nebyly vyúčtovány ani nevyplývají z obsahu spisu. Celkové náklady žalobce tak v odvolacím řízení činí 46 799 Kč. O místě a lhůtě plnění rozhodl odvolací soud opět podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.