o odvolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 4. 2024, č. j. 7 C 57/2023-181

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 4. 2024, č. j. 7 C 57/2023-181 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, že žalovaní jsou povinni ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku odstranit část oplocení pozemku parc. č. [Anonymizováno], v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaného na LV č. [hodnota], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], a to v části, kde toto oplocení přechází přes pozemek parc. č. [Anonymizováno], v k. ú. [adresa], obec Kutná hora, zapsaného na LV č. [hodnota], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], a to na základě prostorového vymezení těchto pozemků, tak jak je evidováno v katastrální mapě Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] a jsou povinni ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit část pozemku parc. č. [Anonymizováno], v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsaného na LV č. [hodnota], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], jenž je ve vlastnictví žalobce, a to v rozsahu, jak je tato část pozemku k vyklizení specifikována v geometrickém plánu č. [hodnota]-[Anonymizováno] ze dne 15. 9. 2020, který zpracovala [právnická osoba] [právnická osoba]., IČO [IČO], se sídlem [adresa] (výrok I.). Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení částku 61 719,63 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalovaných (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo zjištěno, že právní předchůdci žalovaných, manželé [jméno FO], dotčenou část pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], jak je v současné době oplocen, vydrželi, neboť splnili veškeré zákonné podmínky pro vydržení. V řízení nebylo prokázáno, že by se manželé [jméno FO] chopili držby ve zlém úmyslu, naopak, provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že právní předchůdci žalovaných byly od 70. let 20. století do roku 2019, v dobré víře, že dotčená část pozemku je jejich. Manželé [jméno FO] o pozemek pečovali více než 10 let a užívali ho. Nadto s ohledem na poměry v dané lokalitě, zejména shodné oplocení celého bloku domů, neměli nejmenší důvod se domnívat, že užívají cizí pozemek. Skutečnost, že technika dostupná v 70. letech 20. století neodpovídá přesností současným měřicím přístrojům, nemůže být přičítána k tíži právních předchůdců žalovaných. Doba držení pozemku a ostatní okolnosti případu by odůvodňovaly i mimořádné vydržení v souladu se zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), které zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník neznal. V řízení vyšlo najevo, že v roce 2019, po smrti manželů [jméno FO], se žalobce obrátil na syny manželů [jméno FO], kteří v té době vlastnili pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], s tím, že oplocení jejich pozemku stojí na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Synové manželů [jméno FO] s tímto nesouhlasili a domáhali se u Katastrálního úřadu opravy chyby v katastrálním operátu, čemuž však nebylo vyhověno. Žalovaní se stali vlastníky pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], na základě kupní smlouvy ze dne 23. 1. 2020 uzavřené s [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaní o tomto sporu věděli a mělo to vliv na konečnou cenu nemovitosti. Ve věci bylo prokázáno, že žalobci nesvědčí tvrzené vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], neb toto řádně vydrželi právní předchůdci žalovaných, kteří vykonávali oprávněnou držbu tohoto pozemku po dobu delší 10 let a po zohlednění všech zjištěných okolností lze uzavřít, že po celou tuto dobu byli v dobré víře, že jim dotčená část pozemku zastavěná jejich oplocením patří. Dotčená část pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] sice není ve vlastnictví žalovaných, ale současně není ani ve vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně proto žalobu o vyklizení a odstranění stavby jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznil, že zakreslení pozemku parc. č. [Anonymizováno] v geometrickém plánu ze dne 21. 8. 1974, který zpracovalo Středisko geodezie v Kutné Hoře, č. z. [Anonymizováno] (dále jen „Geometrický plán“) odpovídalo původnímu vytyčení hranic v terénu, přičemž, jak vytyčení původních hranic pozemku parc. č. [Anonymizováno], tak „přenesení“ hranic pozemku parc. č. [Anonymizováno] vytyčených v terénu provedl profesně standardním způsobem geodet, [tituly před jménem] [jméno FO], tedy osoba s dostatečnými odbornými znalostmi, u které se předpokládá jednání se znalostí a pečlivostí odborné osoby. Skutečný stav oplocení pozemku parc. č. [Anonymizováno] v současnosti neodpovídá Geometrickému plánu, ani zakreslení v katastrální mapě, jak potvrdil Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] v pravomocném rozhodnutí č.j. [Anonymizováno], ze dne 15.6.2020, kterým zamítl návrh na opravu chyby v katastrálním operátu, viz příloha žaloby (dále jen „Rozhodnutí katastrálního úřadu“). Žalobce prokázal, že domnělí vydržitelé museli umístit plot jinak než podle původně vytyčených (a jednoznačně viditelných) hranic v území označených kolíky a trubkami a Geometrického plánu, který měli v době budování oplocení k dispozici, když tento je přílohou dohody o zřízení práva osobního užívání ze dne 28. 1. 1975 uzavřené mezi [jméno FO] a [jméno FO] a Městským národním výborem v Kutné Hoře (dále jen „Dohoda o právu osobního užívání“), a proto nemohli být v dobré víře a museli jednat v nepoctivém úmyslu vetřít se v držbu cizí věci (části pozemku, se kterým tehdy disponovala církev). Kromě pochybení v rovině hodnocení tvrzení a důkazů a v rovině zjištění skutkového stavu, soud prvního stupně rovněž nesprávně právně posoudil rozložení důkazního břemene mezi žalobce a žalované a rozsah podmínek řádného vydržení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.zák.“) a podmínek mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Svědeckou výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO], geodeta, který zaměřoval v 70. letech hranice pozemku, že hranice jsou vyměřeny s přesností 3, tedy přesností, kde odchylka činí 0,14 m a kterou pro vymezení pozemků akceptuje i současné znění vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (viz část 13 přílohy vyhlášky). Svědek velmi přesně popsal, že postupoval s náležitou pečlivostí a odborností, používal tehdy obvyklé zeměměřické vybavení vyhovující tehdejším předpisům, a zaměřoval s přesností 3, tedy jak je uvedenou výše s odchylkou souřadnic 0,14 m, zatímco skutečný rozdíl mezi hranicí pozemku a oplocením činí zhruba 5 m. [adresa] pozemku parc. č. [Anonymizováno] v terénu vytyčené viditelně kolíky a trubkami v terénu v 70. letech odpovídají zcela Geometrickému plánu, který byl podle nich následně vypracován a který se vypracovával až po vytyčení hranic geodetem v terénu. Skutečný stav oplocení pozemku parc. č. [Anonymizováno] v současnosti neodpovídá Geometrickému plánu ani katastrální mapě Je nepochybné, že k umístění oplocení jinam, než kde ležela kolíky a trubkami označená hranice pozemků, mohlo být způsobeno pouze a toliko buď nerespektováním těchto jasně viditelných hranic a Geometrického plánu ze strany právního předchůdce žalovaných při původní výstavbě oplocení v 70. letech, nebo posunutím tohoto oplocení od 70. let do dne provedení místního šetření, které proběhlo dne 13.3.2024, přičemž přemístění plotu mohli provést (či dát pokyn k jejich provedení) pouze vlastníci (uživatelé) pozemku parc. č. [Anonymizováno]. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil skutková tvrzení žalobce a provedené důkazy výpověďmi svědků a zcela opomenul, že vytyčení pozemku učinil geodet a nikoliv domnělí vydržitelé, kteří pouze zbudovali oplocení. Nelze tudíž směšovat vytyčení hranic pozemku geodetem a Geometrickým plánem a zbudování oplocení domnělými vydržiteli, jak ve svém odůvodnění nesprávně uvádí soud prvního stupně, když se navíc jedná o dva okamžiky od sebe značně časově vzdálené. Skutečnost, že domnělí vydržitelé měli tento plán k dispozici ještě neznamená, že podle něj oplocení skutečně vybudovali. Žalovaný umístění oplocení na podkladě Geometrického plánu v řízení neprokázal. Naopak žalobce prokázal, že právní předchůdce žalovaných měl v době, kdy prováděl oplocení pozemku, k dispozici Geometrický plán, ze kterého samotného (i kdyby hranice pozemku v terénu vytyčeny nebyly) měl zjistit, nebo alespoň měl nabýt rozumnou pochybnost, že hranice pozemku parc. č. [Anonymizováno] leží jinde, než kde buduje oplocení, jak uvedl v obdobném případě mimo jiné i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 3684/2020 ze dne 18.1.2022. Pokud domnělí vydržitelé umístili oplocení jinam, než kde ho měli umístit podle Geometrického plánu a vytyčených a viditelných hranic pozemku, pak jednoznačně museli jednat v nepoctivém úmyslu, a nemohli být tudíž v dobré víře, protože jak z vytyčení hranice v terénu (umístění kolíků a trubek v zemi), tak z Geometrického plánu museli poznat, kde leží skutečná hranice Pozemku parc. č. [Anonymizováno], a že tedy oplocení umísťují jinam, než je skutečná hranice pozemků. Jedinou další možností (vzhledem k nepochybnému prokázání správnosti vytyčení hranic geodetem), je ta, že v době, kdy domnělí vydržitelé postavili oplocení, již v zemi kolíky nebyly. Tuto skutečnost ostatně nelze vyloučit, protože v době od vyhotovení Geometrického plánu (21.8.1974) do doby budování oplocení (v letech 1975 a 1976) mohly uplynout i dva roky. V takovém případě (budování oplocení bez označení hranice kolíky), ale domnělí vydržitelé věděli, že mohou oplocením stanovit hranici pozemků jinde, než kde ležela skutečná hranice pozemků, a pro případ, že tak učiní, museli být s tímto následkem (zaplocení části sousedního pozemku v dispozici církve) srozuměni, jednání domnělých vydržitelů lze tedy bez jakýchkoliv pochybností kvalifikovat jako úmyslně nepoctivé, a nikoliv jako jednání v dobré víře. Rozšíření pozemku parc. č. [Anonymizováno] svémocně oplocením i o část sousedního pozemku bylo dokonce přímým úmyslem domnělých vydržitelů. Jak ze svědecké výpovědi [jméno FO] (svědkyně navržená stranou žalovaných), tak z protokolu o místním šetření ze dne 6.3.2024 totiž vyplývá případná motivace domnělých vydržitelů. Tou byla snaha kompenzovat zábor části jejich pozemku parc. č. [Anonymizováno] silnicí z druhé strany než, kde leží pozemek žalobce, čemuž odpovídá posunutí pozemku o tuto vzdálenost (zhruba 5 m) do pozemku parc. č. [Anonymizováno] (kde v té době byly nezastavěné pozemky) tak, aby domnělí vydržitelé mohli využívat zahradu v rozsahu odpovídajícímu rozloze pozemku. Výše popsané skutečnosti nepochybně svědčící o nepoctivém úmyslu domnělých vydržitelů. Jediným důkazem, který k jejich dobré víře a poctivosti při oplocování pozemku parc. č. [Anonymizováno] soudu byl žalovanými předložen, byly svědecké výpovědi osob, které mají však stejný právní zájem na výsledku řízení jako žalovaní, neboť jsou vlastníky sousedních pozemků s obdobným umístěním plotů a soud měl při hodnocení jejich svědeckých výpovědí vzít v potaz potenciální podjatost těchto svědků, neboť pokud by žalovaní s námitkou vydržení vlastnického práva uspěli, významně to zlepší důkazní situaci vlastníků těchto sousedních pozemků v potenciálně obdobných hrozících sporných řízeních se žalobcem nebo jinými vlastníky dotčených pozemků, jejichž část je oplocena vlastníky sousedních pozemků v rozporu se skutečnou vlastnickou hranicí dle katastrální mapy. Důkazní břemeno ohledně dobré víry domnělých vydržitelů nesou žalovaní, jako ti, kdo se dovolávají přechodu vlastnického práva k části pozemku na domnělé vydržitele řádným vydržením. Vyvratitelná domněnka jednání v dobré víře podle § 7 o.z. se totiž ani na základě § 3030 o.z. neuplatní na právní vztahy před 1.1.2014, tedy na splnění podmínek řádného vydržení obč. zák., ale právní úprava § 130 odst. 1 obč. zák. Žalovaní v řízení neprokázali, že by byli domnělí vydržitelé oprávněnými držiteli části pozemku parc. č. [Anonymizováno] a nemohli ji proto řádně vydržet. Pokud navíc domnělí vydržitelé jednali v nepoctivém úmyslu, pak nemohli nabýt vlastnické právo k části předmětného pozemku ani mimořádným vydržením. Právní jednání domnělých vydržitelů (oplocení pozemku) přitom muselo být z výše uvedených okolností konáno s vědomím o možnosti umístit oplocení nesprávně (pokud již nebyly v terénu kolíky, případně pokud oplocovali pozemek v době, kdy už na místě kolíky nebyly) a i se srozuměním, že toto nesprávné oplocení povede ke svémocnému se vetření v držbu části cizího (v té době církevního) pozemku, a jednoznačně tedy naplňuje znaky úmyslně nepoctivého jednání. Otázkou naplnění podmínek mimořádného vydržení se soud prvního stupně vůbec nezabýval, když pouze stručně konstatoval, že kdyby nedošlo k vydržení, tak došlo k mimořádnému vydržení, což nedostojí požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení v prvním i druhém stupni.

4. Žalovaní podali včasné odvolání do nákladového výroku II. rozsudku. Namítli, že jim nebyly přiznány všechny účelně vynaložené náklady, které řádně vyčíslili a doložili a navrhli změnu výroku II. rozsudku. Žalovaní se dále vyjádřili k odvolání žalobce. Uvedli, že tvrzení žalobce, že ze strany dřívějších vlastníků pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k.ú. [adresa] došlo k záměrnému jednání spočívajícím v neoprávněném uchopení držby sporné části pozemku parc.č. [Anonymizováno] v k.ú. [adresa], nevyplynulo z provedeného dokazování. Naopak bylo zjištěno, že předchozím vlastníkům pozemku parc. č. [Anonymizováno] nebylo nejen při vzniku držby tohoto pozemku, spolu s částí pozemku sousedního, známo nic o tom, že jimi užívaný a držený pozemek nezahrnuje pouze parcelu [Anonymizováno], ale i část přilehlého pozemku. Z výslechu všech svědků obeznámených s lokalitou vyplynulo, že uživatelské hranice mezi pozemky v dané lokalitě jsou stabilní, že hranice pozemků byly úředně vytyčeny v době, kdy byla lokalita v 70. letech 20. století zastavěna a že hranice mezi pozemky osazené oplocením se nacházely od počátku na místě, kde byly umístěny v terénu vytyčovací značky. Nevyplynula z nich žádná sebemenší pochybnost ohledně toho, že by někdy v minulosti až do okamžiku, kdy pan [Anonymizováno] uvědomil předchozího vlastníka pozemku parc.č. [Anonymizováno] v době prodeje pozemku žalovaným, vznikly jakékoliv pochybnosti ohledně správnosti umístění uživatelské hranice mezi pozemky. Žalobcem zmíněné pochybnosti ohledně věrohodnosti svědků s lokalitou obeznámených nemají žádnou oporu a jsou uplatňovány bez toho, že by žalobce upřesnil, co vypověděl, který svědek nepravdivě nebo nepřesně. Žalovaní naproti tomu poukazují na to, že svědci vypovídali po řádném poučení ze strany soudu, jejich výpovědi bylo možné považovat za spontánní a autentické, aniž by z průběhu výslechu svědků vyplynuly jakékoliv pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědků. Nebyla zpochybněna existence oprávněné držby předchozích vlastníků pozemku parc.č. [Anonymizováno] ve vztahu ke sporné části pozemku parc.č. [Anonymizováno]. Žádné pochybnosti nelze spatřovat ani vzhledem k tomu, jaké jsou v dané lokalitě prostorové poměry, kdy by jakákoliv svévolná změna hranice pozemku byla okamžitě zjištěna vlastníkem sousedního pozemku. Konečně žádné pochybnosti nelze dovodit z toho, jaká je výměra sporného pozemku ve vztahu k výměře pozemku parc.č. [Anonymizováno], kdy sporný pozemek nemá nijak významnou výměru ve srovnání s výměrou pozemku parc.č. [Anonymizováno]. Pozemky v dané lokalitě byly v 70.letech 20. století v terénu vyznačeny viditelným způsobem a v souladu s tímto značením byly pozemky následně oplocovány a užívány. [adresa] toho, že došlo ke vzniku nesouladu vlastnické a uživatelské hranice pozemků, nebyla zjištěna, ale vzhledem k zaměření celé lokality se muselo jednat o příčinu nikoliv na straně tehdejších uživatelů pozemku parc.č. [Anonymizováno], neboť zjištěný nesoulad tehdejší vlastnické a uživatelské hranice pozemků se vyskytuje na více místech dané lokality a svým charakterem tento nesoulad nemohl být zapříčiněn jednáním tehdejších vlastníků pozemku parc.č. [Anonymizováno]. Nevěrohodnost tvrzení žalobce, že si tehdejší vlastníci pozemku parc.č. [Anonymizováno] svévolně a záměrně posunuli hranici jimi užívaného pozemku i na sporný pozemek, je zřejmá i s ohledem na poměry v dané lokalitě, zejména na tvar pozemků a průběh hranice oplocení pozemků, kdy oplocení sporného pozemku v užívání žalovaných plynule navazuje na oplocení všech ostatních sousedících pozemků. Pokud by mělo být pravdivé tvrzení žalobců, že si tehdejší vlastníci pozemku parc.č.[Anonymizováno] svévolně přisvojili držbu sporného pozemku, nemohli by toto tito učinit bez současné změny uživatelské hranice ostatních sousedících pozemků s hranicí plynule navazující na sporný pozemek. Za nepravdivé se v rámci dokazování ukázalo i tvrzení žalobce, že se na pozemku žalovaných parc.č. [Anonymizováno] nachází zbytky podezdívky dřívějšího oplocení, které dle žalobce bylo původně vybudováno na vlastnické hranici mezi pozemkem parc.č. [Anonymizováno] a sporným pozemkem. Tato žalobcem zmíněná zpevněná plocha v pozemku je pouze chodníčkem z betonových dlaždic, které nebyly v 70. letech 20. století v době zástavby dané lokality vyráběné a používaly se až na přelomu století. Žalovaní poukazují i na nedůvodnost námitek žalobce ve vztahu k parametrům držby sporného pozemku ze strany předchozích vlastníků pozemku parc.č. [Anonymizováno]. Manželé [jméno FO], kteří byli od 70. let 20. století nejdříve oprávněnými uživateli (z titulu práva osobního užívání) a následně vlastníky (změnou práva osobního užívání na právo vlastnické ze zákona), kdy z dokazování nevyplynula žádná pochybnost ohledně jejich dobré víry a oprávněné držby. Rovněž jejich synové, kterým manželé [jméno FO] nemovitost převedli, pokračovali v režimu oprávněné držby až do roku 2019, kdy jim informaci o nesprávném umístění oplocení oznámil žalobce. Nicméně i poté vlastníci pozemku parc.č. [Anonymizováno] měli stále za to, že užívají pozemek v řádných vlastnických hranicích a že se jedná pouze o chybu administrativního charakteru na katastrálním úřadu. Proto podali na katastrálním úřadu návrh na opravu chyby v údajích katastru a až následně bylo katastrálním úřadem potvrzeno, že se jedná o nesoulad ohledně hranice pozemku dle stavu katastru nemovitostí oproti hranici uživatelské v terénu. Stejně tak není podložené tvrzení žalobce, že z důkazu výslechem svědkyně [jméno FO] měly vyplynout důvody neoprávněného svémocného uchopení držby sporného pozemku ze strany tehdejších vlastníků pozemku parc.č. [Anonymizováno], kdy tímto důvodem měla být snaha kompenzovat si zabráním cizího pozemku část pozemku parc.č. [Anonymizováno], na které se nachází veřejná pozemní komunikace. Tyto závěry žalobce neobstojí vzhledem k tomu, že informace o tom, že se na části pozemku parc.č. [Anonymizováno] nachází veřejná pozemní komunikace, byla zjištěna až v době, kdy se po roce 2019 v návaznosti na upozornění žalobce vůči panu [jméno FO], tehdejšímu spoluvlastníku pozemku parc.č. [Anonymizováno], řešily nesrovnalosti ohledně hranice pozemků. Do té doby nebylo nikomu známo, že by hranice pozemků v lokalitě nebyly v pořádku, resp. že se na části pozemků před domy (tj. i na části pozemku parc.č. [Anonymizováno]) nachází veřejná pozemní komunikace. Závěry soudu prvního stupně ohledně právního posouzení věci a aplikace institutu oprávněné držby na straně dřívějších vlastníků pozemku parc.č. [Anonymizováno] ve vztahu ke spornému pozemku jsou řádně podložené. Bylo namístě uplatnit institut oprávněné držby a dokonce institut tzv. mimořádného vydržení. Žalobci nesvědčí vlastnické právo ani jiný právní titul ke spornému pozemku, který mu dával oprávnění domáhat se vyklizení sporného pozemku žalovanými jako stávajícími uživateli sporného pozemku. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud odvoláním napadený rozsudek ve věci samé potvrdil a změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a přiznal jim právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána včas, oprávněnými osobami a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a shledal odvolání žalobce ve věci samé nedůvodným a změnil pouze výrok o výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, i když převážně z jiných než žalovanými tvrzených důvodů.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř., která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. a vyplývají z něj skutkové i právní závěry soudu prvního stupně i důvody, na jejichž základě k nim dospěl. Odvolací soud vyšel ze správných a úplných skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývajících z provedených důkazů. Odvolací soud proto na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně pro zjednodušení v souladu se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, odkazuje.

8. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci, že žalobce je na základě kupní smlouvy ze dne 22. 8. 2019 vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] v katastrálním území (dále jen „k. ú.“) [adresa], obec [adresa], zapsaným na LV č. [hodnota], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], který sousedí s pozemkem parc. č. [Anonymizováno], v k. ú. a obec [adresa], zapsaným na LV č. [hodnota], u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], jehož vlastníky jsou žalovaní, a to na základě kupní smlouvy ze dne 23. 1. 2020 uzavřené s [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum], a [jméno FO], [datum]. Uvedení právní předchůdci žalovaných nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] od svých rodičů, manželů [jméno FO], [datum] a [jméno FO], [datum], na základě darovací smlouvy ze dne 22.3.2019. Manželům [jméno FO] vzniklo k uvedenému pozemku právo osobního užívání za účelem zástavby rodinným domkem na základě dohody o zřízení práva osobního užívání ze dne 27. 1. 1975 uzavřené s Městským národním výborem v Kutné Hoře, které se podle § 872 odst. 1 obč. zák., ke dni 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické. Žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. [Anonymizováno] na základě kupní smlouvy ze dne 22. 8. 2019 od [jméno FO], nar. [datum], která ho nabyla od Římskokatolické farnosti – arciděkanství [adresa]. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl za účelem uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pro právní předchůdce žalovaných oddělen geometrickým plánem Střediska geodézie v Kutné Hoře č. z. [Anonymizováno], když jeho hranice v terénu byly již dříve vyznačeny železnými kolíky a tyčemi, a to tak, že nejprve byl vytyčen jeden velký blok, který se posléze rozdělil na konkrétní pozemkové parcely. V rámci této výstavby nikdo nevěděl, který řadový dům z celého bloku domů bude čí a domy se losovaly. Poloha oplocení se od jeho výstavby v 70. letech 20. století nezměnila, všechny domy ho mají shodné. O nesprávně vytyčených hranicích se obyvatelé bloku těchto domů dozvěděli až v roce 2019 a pozdějším zaměřením bylo zjištěno, že oplocení je posunuté vůči katastrální mapě a je zaplocena část sousedního pozemku. Právní předchůdce žalovaných podal dne 27. 11. 2019 návrh na opravu chyby v katastrálním operátu, kterému nebylo vyhověno, když katastrální úřad konstatoval, že se nejedná o chybu v katastrálním operátu. Žalovaní jako kupující byli o této skutečnosti při koupi nemovitosti prodávajícím informováni a odrazilo se to v kupní ceně nemovitosti. Dne 13. 3. 2023 vyzval žalobce prostřednictvím svého právního zástupce žalované k nápravě závadného stavu, který si žalobce nechal zpracovat geodetickou kanceláří v Kolíně. Z geometrického plánu č. [hodnota]-[Anonymizováno] ze dne 15. 9. 2020 plyne nesoulad oplocení pozemků s katastrální mapou.

9. Soud prvního stupně na právní posouzení věci správně aplikoval ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“) za použití § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále také jen „o. z.“), když k tvrzenému převzetí pozemku právními předchůdci žalovaných do držby došlo v 70. letech 20. století a podle § 1095 a násl. o. z., pokud se týká období následujícího. Podle § 3028 odst. 2 o.z. u práv věcných, mezi která vlastnické právo náleží, se jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o.z. posuzují podle dosavadních právních předpisů (obč. zák.).

10. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

11. Podle § 119 odst. 2 obč. zák. nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák.).

12. Podle § 133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. /2f) Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem/.

13. Podle § 133 odst. 3 obč. zák. převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí,2e) nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy. /2e) Zákon ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb./.

14. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

15. Podle § 130 odst. 2 obč. zák. nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.

16. Podle § 130 odst. 3 obč. zák. oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Obvyklé náklady související s údržbou a provozem se však nenahrazují.

17. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

18. Podle § 987 o. z. držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

19. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

20. Podle § 1089 odst. 2 o. z. nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby.

21. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k vydržení se vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

22. Podle § 1091 odst. 2. o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

23. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

24. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

25. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná, neboť žalobce není vlastníkem předmětné části pozemku parc. č. [Anonymizováno], jejíž vyklizení a odstranění stavby plotu se domáhá, a to z důvodu vydržení vlastnického práva k předmětnému nemovité věci právními předchůdci žalovaných.

26. Účelem institutu vydržení bylo a je uvést do souladu dlouhodobý faktický stav se stavem právním, kdy dochází k přeměně institutu oprávněné držby v právní institut vlastnictví. Podmínkami řádného vydržení, při jejichž splnění držitel nabude vlastnické právo k nemovité věci, jsou nepřetržitá držba po dobu 10 let a skutečnost, že tento držitel je držitelem oprávněným. Držba je oprávněná tehdy, když se držitel ujímá držby se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že mu věc patří. Není-li splněna jedna z těchto podmínek, nelze vlastnické právo nabýt z titulu řádného vydržení. Existence dobré víry držitele se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající vlastnickému právu vzniklo a že mu náleží. Oprávněná držba se tedy nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout, omyl musí být omluvitelný. Jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska (viz např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 3. 7. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2065/2005).

27. V projednávané věci bylo zjištěno, že oddělení pozemku parc. č. [Anonymizováno] bylo provedeno geometrickým plánem ze dne 21. 8. 1974, který zpracovalo Středisko geodezie v Kutné Hoře, č. z. [Anonymizováno]. Skutečný stav oplocení pozemku parc. č. [Anonymizováno] však v době rozhodování soudu tomuto geometrickému plánu ani zakreslení pozemku v katastrální mapě ve vztahu k sousednímu pozemku parc. č. [Anonymizováno] neodpovídal. Z výpovědí všech slyšených svědků ani z dalších provedených důkazů však nebylo zjištěno, že by právní předchůdci žalovaných vybudovali oplocení pozemku parc.č. [Anonymizováno] jinde, než kde byly původně vytyčené hranice pozemku v terénu označené kolíky či trubkami a kterému měl odpovídat geometrický plán, který měli v době budování oplocení k dispozici, když tento byl přílohou dohody o zřízení práva osobního užívání ze dne 28. 1. 1975 uzavřené mezi [jméno FO] a [jméno FO] a Městským národním výborem v Kutné Hoře nebo (následně) posunuli oplocení pozemku na jiné místo. Tato tvrzení jsou spekulacemi žalobce, vycházející pouze z úvahy, že jiný vysvětlitelný důvod tohoto stavu není možný, ale neopírají se o konkrétní skutková zjištění z provedených důkazů. Žádný ze svědků nepopsal, na kterém místě byly kolíky vymezující hranice pozemků umístěny, a to i s ohledem na značný časový odstup od doby jejich umístění. Žádný z nich také neuvedl, že by oplocení bylo zřízení na jiném místě nebo, že by došlo k následnému posunutí oplocení. Závěr žalobce, že vymezení hranic pozemku žalovaných v terénu bylo provedeno profesně standardním způsobem odborným geodetem, je opět pouze jeho spekulace, která sice odpovídá obvyklému běhu věcí, ale v projednávané věci nebyla doložena. I osoba s odbornými znalostmi, u které lze předpokládat odbornost a pečlivost, se může dopustit chyby, navíc pokud nejsou všechny práce prováděny pouze jí a nelze vycházet z opačného předpokladu jako skutkové domněnky. Geodet [tituly před jménem] [jméno FO] ve své svědecké výpovědi popsal, že si s odstupem času již na vytyčování konkrétního pozemku nepamatuje, ale práce byly hektické a pro jejich velký rozsah některé bloky nevytyčoval osobně. Vzhledem k tomu, že k vytyčení pozemků docházelo ze zemědělských pozemků značné výměry, v jejich nitru, bez přímé návaznosti na hranice jiných pozemků, nelze vyloučit, že došlo k pochybení při vytyčení pozemků v terénu, při vytváření geometrického plánu podle podkladů k vytyčení v terénu či k odstranění kolíků v terénu před vybudováním oplocení, což mohlo vést k tomu, že oplocení bylo vybudováno nikoliv na hranici oddělených pozemků dle uvedeného geometrického plánu. Tvar pozemku žalovaných přitom v podstatě odpovídá tvaru jeho geometrického určení podle oddělovacího geometrického plánu i současné katastrální mapy, včetně jeho výměry, pouze se pozemek nachází na jiném místě, je posunut, a to nejen ve vztahu k pozemku žalobce, ale též ve vztahu k sousednímu pozemku parc. č. [Anonymizováno], do kterého částečně zasahuje a sousednímu pozemku parc. č. [Anonymizováno], který částečně zasahuje do pozemku žalovaných. Takovýto stav není vysvětlitelný pouze zaplocením „volného církevního“ pozemku, který sloužil k zemědělským účelům ani jako případnou následnou kompenzaci za ztrátu výměry pozemku zřízením veřejné komunikace na jeho druhé straně, jak tvrdí žalobce, neboť tomu by případně odpovídal pouze posun oplocení do uvedeného neoploceného zemědělského pozemku, ale nikoliv takto rozsáhlá změna oplocení několika pozemků, která nebyla z provedeného dokazování navíc zjištěna. Naopak ze svědeckých výpovědí bylo zjištěno, že vlastníkům dotčených pozemků nebylo do roku 2019 známo, že by se veřejná komunikace měla nacházet na jejich pozemcích. Za tohoto stavu skutečnost, že právní předchůdci žalovaných měli k dispozici geometrický plán pozemku nevyvrací jejich dobrou víru, že oplocení budovali na domnělé vlastnické hranici tímto geometrickým plánem oddělených pozemků. Zjištěné okolnosti věci nesvědčí ani pro závěr o vědomém vytvoření tohoto stavu právními předchůdci žalovaných a vlastníky dalších sousedních pozemků, když ani jejich uživatelské hranice neodpovídají katastrální mapě. Nutno zohlednit, že tyto pozemky byly oddělovány ze zemědělské půdy v době nesvobody, kdy tehdejší socialistický stát nechránil původní církevní majetek, ale jeho záměrem bylo poskytnout takové pozemky k bytové výstavbě. Předmětná výstavba byla kolektivní a řadové domy, včetně domu právních předchůdců žalovaných, byly vystavěny společně a až následně přiděleny konkrétním vlastníkům. Nebyl zde proto žádný důvod vytvářet odlišný faktický a právní stav ani ve vztahu ke zřizovanému právu osobního užívání pozemků. Nutno zdůraznit, že panství právních předchůdců žalovaných nad předmětným pozemkem bylo prokázáno na základě smlouvy o osobním užívání pozemku ze dne 27. 1. 1975, kdy tento pozemek užívali v rozsahu současného oplocení. Právní předchůdci žalovaných se chovali jako jeho vlastníci a jejich vlastnické právo v rozsahu oploceného pozemku nebylo nijak zpochybněno až do roku 2019. Na tomto základě učinil soud prvního stupně správný závěr, že právní předchůdci žalovaných manželé [jméno FO] od roku 1975 užívali předmětný pozemek vč. zaplocené části sousedního pozemku v dobré víře, že se jedná o část jejich pozemku. V řízení nebylo prokázáno, že by před 1.1.2019, bylo jejich vlastnické právo k pozemku v rozsahu oplocení jakkoliv zpochybněno. Soud prvního stupně na tomto základě správně uzavřel, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro řádné vydržení ve smyslu § 130 obč. zák., když předmětnou část pozemku po dobu výrazně přesahující 10 let drželi v dobré víře. Vzhledem k tomu, že byli oprávněnými držiteli pozemku již deset let přede dnem 1. 1. 1992, byla tak splněna podmínka vydržení stanovená v § 134 obč. zák., neboť do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, bylo nutno pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, i když jde o věc, která v té době nemohla být vydržena (pozemky v majetku tehdy socialistického státu). Vydrželi proto vlastnické právo k předmětným pozemkům podle § 134 odst. 1 obč. zák. a ke dni 1. 1. 1992 se stali jejich vlastníky.

28. K námitkám žalobce nutno uvést, že důkazní břemeno ohledně prokázání držby pozemku nesli žalovaní, kteří se dovolávali vydržení vlastnického práva třetí osobou. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdci žalovaných (manželé [jméno FO]) byli oprávněnými držiteli části pozemku parc. č. [Anonymizováno], když nebyly zjištěny takové okolnosti, které by jejich dobrou víru, že pozemek užívají oprávněně, zpochybnily. Námitky žalobce týkající se věrohodnosti slyšených svědků nejsou pro posouzení věci opodstatněné. Vztah k věci sice má vliv na hodnocení důkazního prostředku, avšak v dané věci nebylo zjištěno, že by měly vliv na pravdivost výpovědi svědků, zejména, když držba předmětného pozemku v uvedeném období byla prokázána i jinými důkazy.

29. Odvolací soud navíc ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že byly splněny podmínky i pro případné mimořádného vydržení vlastnictví k předmětné nemovitosti právními předchůdci žalovaných. Mimořádným vydržením podle § 1095 o. z. se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval Nejvyšší soud ČR (např. rozsudek ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, či usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022 a ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 927/2023). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, dovodil, že k mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Z ust. § 3066 o. z. vyplývá, že vlastnické právo k nemovité věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2251/2023 ze dne 30. 8. 2023).

30. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 a tam citovanou judikaturu). V nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“. Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nikoli nepoctivý úmysl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022).

31. Pokud se týká vydržecí doby, v § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Pro mimořádné vydržení platí, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo (§ 1095 o. z.). K mimořádnému vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající dvacet let.

32. V projednávané věci bylo prokázáno, že právní předchůdci žalovaných se po uzavření smlouvy o osobním užívání předmětného pozemku v roce 1975 se chopili jeho držby v poctivém úmyslu a chovali se jako její vlastníci (osobní uživatelé), když pozemek byl oplocen a bylo vyloučeno užívání třetími osobami, bez toho, že by zde byl jiný důvod pro jeho užívání a nelze dovodit, že by se do jeho držby vloudili či vetřeli. Nebylo zjištěno, že by jednali se záměrem poškodit právní předchůdce žalobce, když až do roku 2019 ve vztahu k předmětnému pozemku nikdo jiný nechoval jako jeho vlastník. Žalobce, resp. jeho právní předchůdci se nijak nesnažili právní předchůdce žalovaných z držby pozemku vypudit či jejich domnělé vlastnické právo relevantním způsobem zpochybnit. Naopak mnoho let trvající pasivitou byli utvrzováni v tom, že jsou vlastníky předmětného pozemku. Právní předchůdci žalobce do 1. 1. 2019 směrem k právním předchůdcům žalovaných a vlastnickému právu k předmětnému pozemku, případně k nakládání s ním, nevyvinuli žádnou aktivitu a následné jednání již není právně významné.

33. Pro mimořádné vydržení není průkaz právního důvodu chopení se držby nezbytný. Samotná absence platného právního titulu ještě nevytváří nepoctivý úmysl držitele, a není tak na překážku nabytí vlastnického práva mimořádným vydržením. Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1140 o. z.), nebo má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 ze dne 10. 5. 2023).

34. Z výše uvedeného vyplývá, že právní předchůdci žalovaných (pokud by nedošlo k řádnému vydržení) nepochybně nejpozději ke dni 1. 1. 2019 (viz § 3066 o. z.) vydrželi vlastnické právo k předmětné nemovitosti, když právní předchůdci žalobce do té doby její držbu právními předchůdci žalovaných nijak nenapadli ani ji relevantně nezpochybnili (soudní žalobou), aby bylo možno uzavřít, že žalovaní předmětnou nemovitost v období od jejího převzetí v roce 1975 do 1. 1. 2019 drželi v nepoctivém úmyslu.

35. Podle § 1040 odst. 1 o.z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

36. Odvolací soud se na základě shora uvedeného zcela ztotožňuje i s následnými právními závěry soudu prvního stupně. Soudní praxe je jednotná v tom, že právo vlastníka na vydání věci (tzv. vindikace) se v případě nemovitostí realizuje žalobou na vyklizení. Neoprávněným zásahem je užívání cizích nemovitostí bez právního důvodu. Jde o porušení vlastnického práva k věci, které trvá. Žalobce však v projednávané věci není aktivně legitimován k ochraně cizího vlastnického práva, když předmětný pozemek není v jeho vlastnictví ani nebylo zjištěno jiné právo, které by jeho věcnou aktivní legitimaci zakládalo. Proto byla žaloba o vyklizení předmětné nemovitosti a odstranění zde umístěného oplocení jako nedůvodná zamítnuta.

37. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, kterým byla žaloba zamítnuta, podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

38. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil nákladový výrok II. rozsudku. Soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. správně podle procesního výsledku sporu uložil neúspěšnému žalobci povinnost k plné náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovaným, avšak nesprávně určil jejich výši. Za účelně vynaložené náklady tohoto řízení lze považovat odměnu advokáta společného zástupce žalovaných, které však měla být správně určena z tarifního hodnoty předmětu sporu, kterým bylo jednak vyklizení pozemku a jednak odstranění oplocení. Jelikož se nejednalo o žaloby na určení, ale žaloby na plnění, nelze je podřadit pod § 9 odst. 3 písm. a), 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif”), ale pod § 9 odst. 1 advokátního tarifu, když hodnotu věci, resp. práva nebyla v řízení zjištěna. Tomu odpovídá tarifní hodnota [hodnota] x 10 000 Kč, tj. 20 000 Kč. Zástupce žalovaných v řízení učinil devět úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) g) advokátní tarifu (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání k žalobě ze dne 21. 6. 2023 a 2. 1. 2024, účast na jednání soudu prvního stupně dne 7. 11. 2023, 4. 1. 2024, 1. 2. 2024, 18. 4. 2024 a účast na místním šetření dne 6. 3. 2024 a vyjádření k předžalobní výzvě žalobce) za každého ze zastoupených žalovaných snížená o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu po 1 520 Kč ve výši 27 360 Kč. K nákladům dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za tyto úkony po 300 Kč ve výši 2 700 Kč podle § 13 odst. 4 advokátní tarifu, náhrada za promeškaný čas cestami ve výši 1 800 Kč za 18 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátní tarifu, náhrada cestovného ve výši 5 928 Kč za použití osobního automobilu k jednáním soudu prvního stupně, jak již bylo správně určeno a na výpočet uvedený v odůvodnění soudu prvního stupně se plně odkazuje. Soud prvního stupně správně nezahrnul do nákladů řízení odměnu za prostudování spisu, když tato činnost je součástí převzetí zastoupení účastníka, které předpokládá i seznámení zástupce s podklady pro řádné zastoupení klienta, včetně seznámení s obsahem spisu. Zástupci žalovaných však náleží náhrada cestovného cestou k nahlížení do spisu a zpět ve výši 1 198 Kč, neboť se jednalo o účelně vynaložené náklady s tímto úkonem. Odvolací soud hodnotil obsah podání žalovaných ze dne 7. 12. 2023 a 2. 1. 2024 jako jeden úkon, neboť obsahovala vyjádření k věci a reakci na tvrzení protistrany, včetně návrhů na doplnění dokazování, avšak účelným bylo jejich společné podání, nikoliv rozdělení do dvou samostatných podání. Ve shodě se soudem prvního stupně ani odvolací soud neposoudil závěrečný návrh žalovaných jako účelný, neboť se jednalo pouze o shrnutí a rekapitulaci dosavadních tvrzení a námitek žalovaných a navíc byl podán písemně při jednání a je třeba ho hodnotit v rámci odměny za tento úkon, jak již konstatoval soud prvního stupně. Jelikož zástupce žalovaných doložil osvědčení o registraci jako plátce daně z přidané hodnoty, patří k nákladům též částka odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 8 187 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 12 odst. 4, § 13 odst. 4, § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Celková náhrada účelně vynaložených nákladů řízení žalovaných před soudem prvního stupně ve výši 47 173 Kč byla žalobci uložena v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalovaných, kterým je advokát (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

39. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní byli i v odvolacím řízení zcela procesně úspěšní a mají tedy právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalobci. Ty představuje odměna advokáta (společného zástupce žalovaných) za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast u jednání odvolacího soudu dne 17. 10. 2024) z tarifní hodnoty 20 000 Kč po 1 520 Kč za úkon za každého ze zastoupených, včetně snížení o 20% a za jeden úkon právní služby v poloviční výši (odvolání proti rozsudku proti nákladovému výroku) za každého ze žalovaných a paušální náhrada hotových výdajů za tyto tři společné úkony po 300 Kč za úkon ve výši 900 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty (DPH) ve výši 21 % ve výši 1 785 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), g), odst. 2 písm. c), § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve spojení s § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Celková výše náhrady účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení žalovaných činí 10 285 Kč a její úhrada byla žalobci uložena v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

40. Nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi (§ 150 o. s. ř.).