o zaplacení 45 900 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud Praha-východ rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že ve výroku I. zastavil řízení co do částky 18 598 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 18 598 Kč od 6. 4. 2023 do zaplacení, ve výroku II. žalované uložil zaplatit žalobkyni 20 302 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 20 302 Kč od 6. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku III. zamítl žalobu co do částky 7 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 7 000 Kč od 6. 4. 2023 do zaplacení a ve výroku IV. žalobkyni, která byla v řízení úspěšná jen v menší části, uložil zaplatit žalované poměrnou výši náhrady nákladů řízení v částce vyčíslené na 1 166,40 Kč, k rukám zástupce žalované, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně shledal žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí, a to pozemku parc. st. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno] (rodinný dům) a pozemek parc. č. [Anonymizováno] – zahrada, vše zapsané na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] (dále též jen „nemovité věci“), za období od 9.2.2023 do 29.3.2023, důvodnou jen z části. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitých věcí, které žalovaná užívá bez právního důvodu, nicméně obvyklá výše měsíčního nájmu činila dle znaleckého posudku č. [Anonymizováno], z něhož soud při rozhodování vycházel, částku 16 060 Kč oproti částce 27 000 Kč měsíčně, z níž vycházela při podání žaloby žalobkyně. Žalobkyně v návaznosti na uvedenou v průběhu řízení zjištěnou obvyklou cenu nájmu za dané nemovité věci 16 060 Kč měsíčně vzala v odpovídající části, kterou vyčíslila na částku 18 598 Kč, svou žalobu zpět. V dotčené části proto soud řízení výrokem I. zastavil. Jako nedůvodná byla žaloba dále posouzena co do částky 7000 Kč s odpovídajícím úrokem z prodlení, kdy tato částka odpovídala plnění, které žalovaná ve prospěch žalobkyně učinila dne 16.3.2023 s označením „Nájem - [adresa]“. Přes nesprávné označení této platby jako „nájem“, ačkoli žádná nájemní smlouva mezi stranami dle zjištění soudu uzavřena nebyla, bylo z použitého označení této platby žalovanou dle soudu zřejmé, že se jedná o úhradu právě za užívání nemovitých věcí za uvedené období. Soud prvního stupně proto danou platbu posoudil za použití § 1933 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), jako platbu na žalobou uplatněný nárok (jeho část). V případě ostatních plateb žalované v předchozím období (od 25.5.2022 do 16.2.2023), jimiž také v rámci své obrany argumentovala, soud vyšel z toho, že již byly zohledněny v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 55/2023 pro jiné období, než které bylo předmětem nynějšího řízení. Ve zbývající části v celkové výši vypočtené soudem na částku 20 302 Kč, jež měla představovat uplatněný nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení vzniklého za období od 9.2.2023 do 29.3.2023 při uvažované výši obvyklého měsíčního nájemného 16 060 Kč, soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonného úroku z prodlení, kdy počátek jeho běhu odpovídal uplynulé lhůtě k plnění stanovené v předžalobní výzvě žalobkyně k plnění. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady procesního úspěchu ve věci za použití § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř. v poměrné výši ve prospěch poměrně úspěšnější žalované.

3. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. V něm opakovala svou obranu již uplatněnou před soudem prvního stupně, kdy měla za to, že při stanovení obvyklého nájemného ve výši 16 060 Kč měsíčně shora uvedeným znaleckým posudkem nebylo zohledněno, že kotel na pevná paliva nebyl funkční a že nemožnost topení snižuje částku obvyklého nájemného, a tedy i výši bezdůvodného obohacení za užívání nemovitých věcí. Dále opakovala, že přijetím odesílaných plateb 7 000 Kč od žalované žalobkyní vznikl dle žalované nájemní vztah a připomínala, že na účet žalobkyně odeslala v uplatněném období částku 7 000 Kč jak dne 16.3.2023, tak dne 16.2.2023, a zohledněna by měla být i uvedená únorová platba.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedla, že pokud nyní žalovaná namítá, že při určení výše obvyklého nájemného nebylo vzato v potaz to, že nemovitost nemohla být vytápěna kotlem na tuhá paliva, bylo toto tvrzení uplatněno po koncentraci řízení. Nadto tato okolnost není dle žalobkyně důvodem, který by měl být zohledněn, neboť vytápění nemovitosti možné bylo, a to prostřednictvím přímotopů. Z hlediska stanovení výše obvyklého nájemného jsou pak jednotlivé typy vytápění srovnatelné. K námitce týkající se možného započtení další platby učiněné dne 16.2.2023 žalobkyně připomínala, že bezdůvodné obohacení za předcházející období uplatňovala proti žalované v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 6 C 55/2023, v němž byly zohledněny právě platby žalované za předcházející období od 25.5.2022 do 16.2.2023 (včetně), a dotčenou platbu proto nelze nyní započítat znovu, oproti nárokům žalobkyně již zohledněna byla. V této souvislosti pak u jednání odvolacího soudu žalobkyně předložila rozsudek Okresního soudu Praha-východ, č.j. 6 C 55/2023-362, ze dne 16.4.2025, v němž byla daná platba zohledněna. K tvrzenému vzniku nájemního vztahu pak žalobkyně uvedla, že platby po 7 000 kč měsíčně začala žalovaná žalobkyni zasílat bez jakékoli dohody „náhodně zvolenou částku 7 000 Kč“, to samo však nemohlo založit nájemní vztah. Navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál jen „o.s.ř.), a shledal odvolání žalované důvodným jen z části.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů dostatečně zjistil skutkový stav věci, který podrobně ve svém rozsudku popsal, na základě zjištěných skutečností učinil správné skutkové závěry, které detailně vysvětlil a odůvodnil. Uvedl, které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, srozumitelně vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů i z jakých důvodů neprováděl další dokazování. Odvolací soud pro stručnost na skutková zjištění popsaná v rozsudku soudu prvého stupně odkazuje. S námitkami žalované uváděnými v odvolání se přesvědčivě vypořádal v napadeném rozsudku již soud prvního stupně, odvolací soud se s jeho dílčími závěry o neopodstatněnosti této obrany plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejm. body 21., 28. a 29. odůvodnění napadeného rozsudku).

8. Zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně správně hodnotil i po stránce právní. Předmětný nárok je nutno hodnotit jako nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení, které se žalované dostalo v důsledku jejího užívání předmětných nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně bez existujícího právního titulu.

9. K jediné chybě při rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované nahradit vzniklé bezdůvodné obohacení za uplatněné období došlo při vyčíslení tomuto období odpovídající částky. Pokud soud prvního stupně v souladu s provedeným znaleckým posudkem (správně) vycházel z částky znalcem určeného obvyklého měsíčního nájemného, a pokud současně předmětem řízení byl nárok na bezdůvodné obohacení za období nikoli celých kalendářních měsíců, ale pouze za část měsíce února 2023 a za část měsíce března 2023, bylo na místě při výpočtu výše bezdůvodného obohacení respektovat jak jeho zjištěnou měsíční výši, tak žalobou vymezené období, za něž je nárok uplatňován. Za vymezenou část měsíce února v počtu 20 dní (od 9.2. do 28.2.2023) tak žalobkyni náleží náhrada bezdůvodného obohacení žalované ve výši odpovídající příslušnému podílu z částky 16 060 Kč, tj. 11 471 Kč (16 060 : 28 dní měsíce února x 20 dní uplatněného období), a za vymezenou část měsíce března v počtu 29 dní (od 1.3. do 29.3.2023) žalobkyni náleží náhrada bezdůvodného obohacení žalované ve výši odpovídající příslušnému podílu z částky 16 060 Kč, tj. 15 024 Kč (16 060 : 31 dní měsíce března x 29 dní uplatněného období), celkem tedy 11 471 Kč + 15 024 Kč= 26 495 Kč. Od této souhrnné částky je nutno odečíst, jak správně uzavřel již soud prvního stupně, žalovanou v měsíci březnu zaplacenou částku 7 000 Kč za užívání nemovitých věcí, kdy po tomto odečtu výsledná částka náležející žalobkyni na uplatněném nároku správně činí 19 495 Kč. Ve výši rozdílu mezi touto částkou a částkou přiznanou v napadeném výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, tj. ve výši 807 Kč, shledal odvolací soud uplatněný nárok žalobkyně nedůvodným.

10. Postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. proto odvolací soud změnil napadený výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a co do částky 807 Kč s úrokem z prodlení 15 % z této částky od 6.4.2023 do zaplacení žalobu zamítl. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně uložené povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 19 495 Kč s úrokem z prodlení 15 % z této částky od 6.4.2023 do zaplacení byl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrzen.

11. S ohledem na provedenou změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Celková výše úspěchu žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně činí 42,5 %, zatímco úspěch žalované představuje 57,5 % uplatněného nároku. Žalovaná jakožto úspěšnější strana tak má nárok na poměrnou část svých nákladů řízení ve výši 15 %. Tyto náklady jsou představovány částkou 9 720 Kč, sestávající z 3 x odměny advokáta po 2 940 Kč dle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2024, (dále jen „AT“), za každý ze 3 úkonů právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. odpor a vyjádření k žalobě ze dne 3.5.2023 a 3. účast na jednání před soudem dne 10.10.2024) a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (dle § 13 odst. 1, 4 AT). Poměrná část náhrady nákladů řízení ve výši 15 % z toho pak činí 1 458 Kč (viz výrok II. tohoto rozsudku).

12. Ve výroku III. tohoto rozsudku odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 3 o.s.ř. o nákladech odvolacího řízení. V odvolacím řízení byla již jeho předmětem pouze částka přiznaná žalobkyni v žalovanou napadeném výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši 20 302 Kč. Žalovaná byla se svým odvoláním úspěšná pouze co do částky 807 Kč, ve zbývajícím rozsahu co do částky 19 495 Kč byla naopak úspěšná žalobkyně. Neúspěch žalobkyně v odvolacím řízení hodnotil odvolací soud ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. jako neúspěch pouze v poměrně nepatrné části řízení, při níž může soud přiznat účastníku plnou náhradu nákladů řízení. Žalobkyni tak byla v souladu s uvedenou právní úpravou přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši zaokrouhleně na celé koruny 5 784 Kč. Tato částka sestává ze dvou odměn zástupce žalobkyně, advokáta, po 1 940 Kč za dva úkony právní služby (1. vyjádření k odvolání, 2. účast u jednání odvolacího soudu), ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč a z náhrady příslušné DPH ve výši 21 %, tj. 1 003,80 Kč, to vše dle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k), § 13 odst., 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1.1.2025, a dle § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Náhrada nákladů řízení byla přiznána podle § 160 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.