o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 3. 2022, č.j. 11 C 3/2022-50

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 3. 2022, č.j. 11 C 3/2022-50 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 150 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Žaloba, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku ve výši 14 606 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 500 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 373,15 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 6 850 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá (výrok II.). Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 57 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl právní vztah založený smlouvami o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a žalobkyně žalované úvěr ve výši 15 000 Kč skutečně poskytla, o čemž nebylo ostatně mezi účastníky ani sporu. Žalobkyně sice prověřila majetkové poměry žalované, nicméně nikoliv s odbornou péčí. Žalovaná při uzavírání smlouvy uvedla, že je v invalidním důchodu a její čistý měsíční příjem činí 9 411 Kč, výdaje na bydlení činí celkem částku 1 330 Kč, ostatní měsíční výdaje 4 000 Kč a uvedla, že má zkušenosti týkající se spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně soudu nedoložila, že by tyto údaje, uvedené žalovanou ověřovala, ačkoliv v žádosti o spotřebitelský úvěr jsou doklady o příjmech žalované uvedeny. Nadto žalobkyně ve svém vyjádření uvádí, že žádost žalované schválila až po nahlédnutí do veřejně přístupných databází, nicméně toto tvrzení soudu nijak nedoložila, ačkoliv již pouze z vyjádření žalované k žalobě je zřejmé, že žalovaná měla u právní předchůdkyně žalobkyně předchozí úvěrové smlouvy, což mohla žalobkyně sama zjistit ze své databáze. S ohledem na příjem žalované představující pouze invalidní důchod (9 411 Kč), kdy po odečtení výdajů žalované (5 330 Kč) a měsíční splátky (1 950), kterou měla žalovaná hradit nelze dle soudu uzavřít, že žalovaná měla dostatek finančních prostředků pro splácení úvěru a že žalobkyně s odbornou péči posuzovala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně poskytla skutečně žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná žalobkyni doposud zaplatila celkovou částku 6 850 Kč Smlouva byla uzavřena dne [datum], tedy za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který stanovil v § 86 odst. 1 povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru prověřit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (celospolečenský zájem na tom, aby spotřebitelské úvěry nebyly poskytovány za ne zcela standardních podmínek osobám, které nejsou schopny je následně splácet a dostávají se tak do tzv. dluhové pasti, je bezesporu zjevný), posoudil smlouvu o úvěru jako od počátku neplatnou. Soud nemohl zohlednit procesní obranu žalované spočívající v započtení částky 15 240 Kč, jež má dle žalované představovat bezdůvodné obohacení, které žalovaná dle svých tvrzení uhradila právní předchůdkyni žalobkyně, neboť svá tvrzení ohledně uhrazení částky právní předchůdkyni žalobkyně soudu nijak neprokázala. Žalovaná sice navrhovala k doplnění dokazování smlouvu o úvěru [číslo] [číslo] dále tabulky umoření k těmto smlouvám, tyto důkazní návrhy však nijak neprokazují úhradu částky ve výši 15 240 Kč vůči právní předchůdkyni žalobkyně, a proto je soud pro nadbytečnost neprováděl. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně a žalovaná z jednání omluvili a souhlasili s konáním v jejich nepřítomnosti, nemohly být poučeny ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.). Soud proto přiznal v souladu s ustanovením § 2991 o. z. žalobkyni pouze částku 8 150 Kč tedy to, o co se žalovaná obohatila v důsledku neplatné smlouvy, resp. částku, kterou žalovaná žalobkyni doposud nevrátila, společně s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení. Příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení bylo přiznáno dle § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po výzvě žalobkyně k zaplacení dluhu odeslané žalované [datum] (v souladu s § 573 o. z. se má za to, že zásilka byla žalované doručena třetím pracovním dnem). Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu výrokem II. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto (správně podle § 142 odst. 2 o. s. ř.), podle kterého má procesně úspěšnější žalovaná, a to z 64,19 % a žalobkyně z 35,81 %. Žalobkyni tak byla uložena povinnost nahradit žalované v poměru úspěchu a neúspěchu obou stran 28,38 % nákladů řízení žalované spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 2 úkony po 100 Kč, kdy poměrná část nákladů ve výši 28,38 % činila po zaokrouhlení částku 57 Kč, a to ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém souhlasila se závěrem soudu, který posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Za nesprávně však hodnotila jeho rozhodnutí, pokud žalované uložil povinnost vrátit žalobkyni jistinu v částce 8 150 Kč. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má dlužník vrátit věřiteli jistinu v době přiměřené jeho možnostem a pariční doba stanovená soudem v délce tří dní není přiměřená. Žalovaná je invalidní důchodkyně a jejím jediným příjmem je invalidní důchod ve výši 11 376 Kč měsíčně a s ohledem na její [anonymizováno] stav má omezené možnosti si zajistit jiný příjem. Žalovaná sice vlastní nemovitosti, které jsou však zatíženy exekucemi, a příjem z těchto nemovitostí činí 1 616 Kč a 3 316 Kč ročně. Žalovaná dále vlastní osobní automobil, tov. zn. Fiat Punto, rok výroby 2002. Je jí prováděna měsíční exekuční srážka v částce 1 371 Kč a má dluhy vůči [anonymizováno] úřadu [obec] ve výši 1 826 Kč, vůči společnosti [právnická osoba] ve výši 2 479 Kč. Na léky vynaloží částku 1 500 Kč měsíčně. Soud prvního stupně chybně zamítl návrhy žalované v pozici žalobkyně ze vzájemné žaloby. Žalovaná soudu prvního stupně před prvním jednáním poskytla veškeré důkazy, které prokazují rozhodné skutečnosti, pro zahájení řízení z právního titulu vzájemných žalob. Soud prvního stupně sice z úřední povinnosti posoudil smlouvu o úvěru jako neplatnou, ale neposoudil správně vzájemnou žalobu žalované proti žalobkyni, pokud jí posoudil jako procesní obranu žalované spočívající v započtení částky celkem ve výši 15 240 Kč. Nároky žalovaná přitom prokazují tabulky umoření k těmto smlouvám, ze kterých vyplývá úhrada částky 15 240 Kč právní předchůdkyni žalobkyně. Vzájemnou žalobou požadovala vydání bezdůvodného obohacení částky ve výši 6 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 600 Kč od [datum] do zaplacení, z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], se společnosti [právnická osoba], IČO a vydání bezdůvodného obohacení částky ve výši 8 640 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 640 Kč od [datum] do zaplacení, z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], u společnosti [právnická osoba] Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 150 Kč do 12 měsíců od právní moci rozsudku, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 150 Kč, a to po uplynutí doby 12 měsíců, kdy je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 150 Kč. Žalobkyně je povinna z titulu vzájemné žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, žalované zaplatit částku ve výši 6 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 600 Kč od [datum] do zaplacení a částku ve výši 8 640 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 640 Kč od [datum] do zaplacení a náhradu hotových výdajů řízení.

4. Žalobkyně k odvolání žalované pouze uvedla, že se plně ztotožňuje s rozsudkem soudu prvního stupně a navrhuje zamítnutí odvolání a přiznání náhrady nákladů řízení.

5. Žalobkyně a její zástupce, tak i žalovaná se z účasti na jednání odvolacího soudu omluvili a souhlasili s projednáním věci bez jejich účasti. Proto odvolací soud věc projednal a rozhodl bez jejich účasti a vycházel z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

6. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nebyl podaným odvoláním dotčen, a nabyl tak uplynutím lhůty k odvolání samostatně právní moci.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k následujícím závěrům.

8. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci o tom, že žalovaná na základě své žádosti uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO], následně [právnická osoba], [IČO]) dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované částku 15 000 Kč jako neúčelový hotovostní úvěr. Žalovaná se zavázala vyčerpané peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 25,85% ročně z poskytnuté jistiny, poplatkem za správu úvěru ve výši 3 300 Kč, a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 850 Kč vrátit právní předchůdkyni žalobkyně ve 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byl předpis splátek (žádost o spotřebitelský úvěr, smlouva o spotřebitelském úvěru, předpis splátek). Pro případ porušení povinnosti žalované zaplatit jakoukoliv splátku řádně a včas si strany sjednaly povinnost žalované uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. RPSN činila 189,38 % ročně (smlouva o spotřebitelském úvěru). Smlouvu o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela na základě její žádosti, v níž žalovaná uvedla své osobní a majetkové poměry, které právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z přiložených dokladů. Žalovaná uvedla, že je v invalidním důchodu s měsíčním příjmem 9 411 Kč, přičemž její výdaje činí částku 1 330 Kč na energie a částku 4 000 Kč na ostatní výdaje (žádost o spotřebitelský úvěr). Před uzavřením smlouvy o úvěru obdržela žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně standardní informace o spotřebitelském úvěru s přehledem základních parametrů úvěru a přehledem splátek (formulář standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouva o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne [datum] s účinností téhož dne, postoupila svou pohledávku za žalovanou na žalobkyni a žalované tuto skutečnost písemně oznámila dopisem ze dne [datum] odeslaným 9. 8 2021. K zaplacení žalované částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne [datum] odeslaným [datum]. Žalovaná však na výzvu nijak nereagovala a kromě částky ve výši 6 850 Kč již nic dalšího nezaplatila. Dokazování bylo doplněno pouze listinami týkajícími se osobních a majetkových poměrů žalované k posouzení otázky pariční lhůty.

9. Soud prvního stupně správně s ohledem na dobu uzavření dotčené smlouvy věc posoudil podle § [číslo], za použití § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) jako smlouvu o spotřebitelském úvěru.

10. Podle § 2 odst. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytnutá nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení věty prvé poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 87 odst. 1 větou prvou zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1větou druhou, je smlouvy neplatná.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se mimo jiné bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá matkový prospěch plněním bez právního důvodu.

15. Podle § 1884 odst. 1 o. z. dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.

16. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl právní vztah založený smlouvou o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Podmínkou platnosti takové smlouvy bylo prověření majetkových poměrů žalované s odbornou péčí. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla citovaným zákonem uložena poskytovateli (právnímu předchůdci žalobkyně). Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. Ani jedno právní předchůdce žalobkyně nesplnil. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve [anonymizováno] rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., nebo rozhodnutí [anonymizováno] dvora EU ve věci C – [číslo], [anonymizována dvě slova]). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, resp. je zřejmé, že jsou smyšlené (nereálné), nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně nedošlo. Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem a takovými výdaji jsou především náklady na bydlení. Důsledkem tohoto postupu právního předchůdce žalobkyně a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně, které byla pohledávka postoupena, vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, jak uzavřel již soud prvního stupně, a to„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Jde o speciální úpravu vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (srov. též § 2993 o. z.). Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového objemu převedených prostředků je třeba odečíst realizované platby, nezaplacený zůstatek v daném případě představuje 8 150 Kč. V případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3008/2007).

17. Složitější situace však nastává v případě určení doby plnění„ přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru – kdy tu je o tuto dobu„ spor“ a kdy tu naopak„ není spor.“ Jde nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje.

18. Výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodl na návrh o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nepraktický. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by taková žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

19. Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Rozdíl mezi konstitutivním a deklaratorním rozsudkem musí zůstat zachován. Opačným postupem by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční (viz § 160 o. s. ř.) a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o. s. ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou. Takový výklad je absurdní.

20. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně„ spor.“ Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o. z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o. z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro„ předčasné zesplatnění.“ V daném případě tak jistě nelze vycházet z následků„ zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě.

21. Pojem„ spor“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pasivita naproti tomu konflikt („ spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („ shodu“). Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu není„ spor“ ani prodlení. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci„ zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu totiž také„ není spor“ a platí uvedená doba plnění. Uvedená právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný potřebné informace o jeho aktuální situaci („ příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená možnostem spotřebitele, má právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde„ není spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je v prodlení. To samozřejmě nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty až v rámci soudního řízení, půjde však již jen o určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o. s. ř., na existenci prodlení a běh úroku z prodlení již taková obrana nemůže mít vliv.

22. [příjmení] uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na určení doby plnění soudem (konstitutivně), tak budou omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných již před podáním (příslušné) žaloby.

23. V daném případě žalobkyně prokazatelně vyzvala žalovanou ke splnění celého dluhu dopisem dopisem ze dne [datum]. Zásilka byla odeslána poštou dne [datum] a třetím dnem se podle § 573 o. z. považuje za doručenou. Prodlení žalované při bezodkladném plnění tak nastalo od [datum], pokud žalovaná na tuto výzvu (došlou do její dispoziční sféry) nijak nereagovala a námitku nepřiměřenosti navrhované lhůty k plnění tehdy neuplatnila. Nelze tedy učinit jiný závěr, než že spor o přiměřenost uvedené doby nevyvolala a dobu plnění akceptovala. Žaloba o určení doby plnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru proto nebyla potřebná, dluh se stal splatným nejpozději uplynutím uvedené doby a žalobkyni bylo možné přiznat z dlužné jistiny pohledávky též zákonný úrok z prodlení v zákonné výši.

24. Podání žalované ze dne [datum] obsahovalo návrh na započtení nároků žalované ze všech smluv, které měla žalovaná uzavření s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], a to [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum]. V podání ze dne [datum] pak žalovaná uvedla, že proti spol. [právnická osoba] uplatňuje nároky z uvedených smluv, které však současně žádala uložit k úhradě žalobkyni. Uvedené podání bylo v tomto směru neurčité a soud prvního stupně k němu nepřihlédl a vycházel z původního podání žalované, které posoudil jako námitku započtení vůči uplatněné žalobě (srov. § 98 o. s. ř.) Odvolací soud nemá výhrad proti závěru soudu prvního stupně, že předloženými listinami nebyl bezpečně prokázán nárok žalované na zaplacení nároků ze smluv uzavřených s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum]. Žalovaná neúčastí u nařízeného jednání se vzdala práva poučení soudem podle § 118a o. s. ř. ke splnění břemen tvrzení a břemene důkazního ve vztahu k prokázání nároku uplatněného k započtení.

25. Nad rámec důvodů uvedených soudem prvního stupně nutno uvést, že žalovaná netvrdila k započtení pohledávky, které by jí svědčily přímo vůči žalobkyni, ale vůči jejímu právnímu předchůdci, jenž žalobkyni žalobou vymáhanou pohledávku postoupil. Postoupením pohledávky se mění osoba věřitele, nikoli obsah závazku. Proto je podle § 1881 odst. 2 o. z. takový postup zapovězen tehdy, pokud by se změna v osobě věřitele promítla právě do obsahu závazkového právního vztahu, takže by v důsledku změny věřitele došlo i ke změně v obsahu závazků (v neprospěch dlužníka). Důsledkem tohoto principu je také to, že dlužníkovi musí být zachovány po postoupení pohledávky stejné možnosti obrany, jaké měl před ním. Dlužník tedy může vůči postupníkovi namítat vše, co by jinak mohl namítat proti nároku postupitele. Dokud není postoupení pohledávky dlužníkovi oznámeno postupitelem nebo prokázáno postupníkem, může dlužník započíst svou pohledávku vůči dosavadnímu věřiteli, což potom už nemůže (srov. rozhodnutí Rc 78/05).

26. Žalovaná (dlužník) mohla ve smyslu § 1884 odst. 1 o. z. své vzájemné pohledávky vůči postupiteli (v době postoupení již [právnická osoba], [IČO]) namítat i vůči postupníkovi (žalobkyně), avšak musela své pohledávky postupníkovi (žalobkyni) oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení žalované pohledávky dozvěděla. Žalované bylo oznámeno postoupení žalované pohledávky dopisem ze dne [datum]. Zásilka byla odeslána poštou dne [datum] a třetím dnem se podle § 573 o. z. považuje za doručenou. Žalovaná netvrdila ani nedoložila, že by bez zbytečného odkladu od doručení oznámení o postoupení pohledávky využila této možnosti a oznámila žalobkyni pohledávky vůči postupiteli, které uplatnila v tomto řízení k započtení. Proto její námitka proti prokázanému nároku na zaplacení částky 8 150 Kč s příslušenstvím nemůže být úspěšná a soud prvního stupně ji správně posoudil jako nedůvodnou.

27. Soud prvního stupně proto v souladu s ustanovením § 2991 o. z. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 150 Kč, představující obohacení žalované v důsledku neplatné smlouvy, představující částku, kterou žalovaná z poskytnuté peněžité částky 15 000 Kč doposud nevrátila. Jelikož byla žalovaná v prodlení se splněním peněžitého dluhu, má žalobkyně nárok též na úrok z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Rozhodnutí o nákladech řízení vychází z procesního výsledku sporu a správně byl určen poměr úspěchu stran i výše náhrady nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 2, § 151 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně pro stručnost odkazuje.

28. Odvolací soud se dále zabýval stanovenou pariční lhůtou ve smyslu § 160 o. s. ř.

29. K délce pariční lhůty Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, uvedl, že„ podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)). Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran (k tomu srovnej [příjmení], Petr. § 160 (Pariční lhůta). In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. [obec]: [anonymizována dvě slova], 2016, [číslo] s. ISBN [tel. číslo] [číslo] str. 783, marg. [číslo]).“

30. Ohledně osobních a majetkových poměrů žalované z obsahu spisu vyplývá, že je rozvedená a žije sama. Nemá žádnou vyživovací povinnost. Z oznámení [obec] správy sociální zabezpečení ze dne [datum] a výplatního dokladu se podává, že žalovaná pobírá invalidní důchod, a to od [datum] ve výši 12 747 Kč měsíčně, ze kterého je po srážkách žalované vypláceno 11 376 Kč. Dále pobírá nájemné ve výši 4 932 Kč ročně. Vlastní nemovité věci, které jsou zatíženy exekucemi a vozidlo tov. zn. Fiat Punto rok výroby 2002. Měsíčně splácí závazky v souhrnné výši 10 476 Kč.

31. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru o nutnosti odchýlení se od obecné pariční lhůty stanovené v § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovení splátek k úhradě dluhu žalované, která se nachází v tíživé životní situaci, vzhledem k jejímu [anonymizováno] stavu, který ji omezuje v možnosti uplatnění na trhu práce a získání vyšších příjmů k úhradě závazků. Její současné osobní a majetkové poměry neumožňují uhrazení celého dluhu v zákonné třídenní lhůtě, a proto byla stanovena lhůta k plnění v měsíčních splátkách po 500 Kč, pod ztrátou výhody splátek. Povolení splátek za tohoto stavu zjevně nepovede k neúměrnému zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele, neboť umožňuje úhradu celého dluhu v přiměřené době. Povinnost k úhradě splátek byla stanovena pod ztrátou jejich výhody, což umožňuje žalobkyni, pro případ porušení platební povinnosti žalovanou, domáhat se cestou exekuce okamžitého zaplacení celého dluh

32. S ohledem na shora uvedené odvolací soud postupem dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil ve lhůtě k plnění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. potvrzen podle § 219 o. s. ř.

33. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 2, § 142 odst. 3, § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla úspěšné pouze ohledně určení lhůty splatnosti. Písemné vyjádření žalobkyně k odvolání však bylo zcela formální a kromě uvedení souhlasu s rozsudkem a návrhu na zamítnutí odvolání neobsahovalo žádné vyjádření k odvolání a tam uvedené argumentaci žalované. Proto tento úkon odvolací soud neshledal jako účelně vynaložený a náhradu za něj nepřiznal. Jelikož žalobkyně v odvolacím řízení jiné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.