o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21.3.2024, č.j. 14 C 270/2023-66

1. Okresní soud v Kolíně rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), uložil žalované ve výroku I. zaplatit žalobkyni 20 026,05 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. naopak zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky ve výši 14 057,67 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 728,69 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 441,79 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 283,97 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 180,78 Kč, úrokem ve výši 23,2 % ročně z částky 27 502,92 Kč od [datum] do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 29 987,92 Kč od [datum] do zaplacení, úrokem ve výši 21,2 % ročně z částky 3 195,8 Kč od [datum] do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 095,8 Kč od [datum] do zaplacení. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Předmětem řízení byly dva uplatněné nároky na zaplacení dluhu, a to jednak ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], kterou žalovaná jako spotřebitelka uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba]. (dále též jen „poskytovatel úvěru“) a na základě níž byla žalované poskytnuta na úvěr částka 30 000 Kč, a jednak ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], kterou žalovaná jako spotřebitelka uzavřela se stejným poskytovatelem úvěru a na základě níž byla žalované poskytnuta na úvěr částka 5 000 Kč. Poskytovatel úvěru své pohledávky na zaplacení zůstatků dluhů za žalovanou z uvedených smluv postoupil na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalované oznámena. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných částek, na což však nereagovala a dluh nezaplatila. Soud prvního stupně věc posuzoval jednak za použití zejména § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.z.“ nebo „občanský zákoník“) a jednak za použití zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že obě shora uvedené smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné, a to v důsledku toho, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované. V řízení bylo prokázáno, že žalované bylo na základě daných neplatných smluv poskytnuto 30 000 Kč a 5 000 Kč. Na první z uvedených úvěrů žalovaná zaplatila celkem 12 395,29 Kč, a zbývá tak k vrácení poskytnuté jistiny 17 604,71 Kč. Z jistiny 5 000 Kč pak bylo zaplaceno 2 578,66 Kč, zůstatek dluhu zde činí 2 421,34 Kč. Tyto zůstatky dlužných částek (celkem 20 026,05 Kč) soud prvního stupně žalobkyni přiznal, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, a to včetně uplatněného úroku z prodlení. To odůvodnil odkazem na § 87 odst. 1 ZSÚ s tím, že žalovaná je oprávněna vrátit jistinu v době přiměřené jejím možnostem. S odkazem též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud dále uvedl, že nárok na zákonné úroky z prodlení vzniká teprve prodlením dlužníka s vrácením zbylé jistiny úvěru v této nové „přiměřené“ době. O nákladech řízení soud rozhodl za použití § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem žalobkyně byl jen nepatrný, a proto nemá žádný z účastníků nárok na jejich náhradu.

3. Proti části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, a to co do zamítnutí žaloby na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 026,05 Kč od [datum] do zaplacení. Závěr soudu o absolutní neplatnosti daných úvěrových smluv nesporovala. Předmětem odvolacího řízení tak učinila pouze uplatněný nárok na zákonný úrok z prodlení, omezený v odvolání jen ve vztahu k částce přiznané soudem prvního stupně, ode dne [datum] do zaplacení. Zdůraznila, že žalovaná byla vyzvána ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], jež jí bylo odesláno [datum]. Nejpozději třetí den po odeslání se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované, a po marném uplynutí 10denní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, se dostala od [datum] do prodlení, v souvislosti s nímž vznikl žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o.z. Poté byla žalovaná upomenuta o zaplacení ještě předžalobní upomínkou ze dne [datum], žaloba byla následně podána v květnu 2023. Žalovaná tak měla dle žalobkyně dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinila. Žalobkyně dále zdůraznila, že žalovaná v řízení ani netvrdila, ani neprokázala, že by neměla možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti, a je proto na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a doložil. Navrhovala proto změnu rozsudku soudu prvního stupně v části výroku II. tak, že žalobkyni bude přiznán zákonný úrok z prodlení ze soudem prvního stupně již přiznané částky od [datum] do zaplacení, a požadovala přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila a i v odvolacím řízení zůstala zcela pasivní.

5. Ve zbývající zamítnuté části zůstal výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako výrok I., odvoláním nedotčen, nabyl tak samostatně právní moci a není předmětem přezkumu odvolacím soudem.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně důvodným.

7. Soud prvního stupně správně v řízení zjistil, že žalovaná čerpala od právní předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřených smluv o úvěru částky 30 000 Kč a 5 000 Kč, z nichž však (dle tvrzení žalobkyně ve prospěch žalované) vrátila pouze část zpět a dosud zbývá na zůstatku nevráceného dluhu k úhradě celkem 20 026,05 Kč. Soud prvního stupně věc správně posuzoval po právní stránce podle občanského zákoníku a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy správně též dovodil absolutní neplatnost předmětných úvěrových smluv v důsledku nesplnění povinnosti předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalované. V daném směru žalobkyně ostatně svým odvoláním ani rozsudek soudu prvního stupně nezpochybňovala a nenapadala.

8. Ve vztahu k otázce prodlení žalované s úhradou předmětného dluhu, která je vlastním předmětem odvolání žalobkyně, však odvolací soud nesdílí právní závěry soudu prvního stupně týkající se prodlení dlužníka. Naopak se částečně ztotožňuje s odvolací argumentací žalobkyně.

9. Odvolací soud zopakoval dokazování o žalobkyni akcentované oznámení o postoupení pohledávky datované [datum], spolu s podacím lístkem ze dne [datum], z nichž bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba]., oznámila žalované, že postoupila předmětné pohledávky ze shora uvedených úvěrových smluv na žalobkyni. Současně žalovanou požádala, aby veškerá svá plnění na úhradu svého dluhu platila na účet žalobkyně specifikovaný v daném oznámení postoupení, odeslaném žalované dne [datum]. Obsahem tohoto oznámení však nebyla konkrétní výzva k zaplacení konkrétního dluhu žalované vzniklého na základě uvedených smluv do určité doby, jak tvrdila žalobkyně. V souvislosti s doručením pouze tohoto oznámení o postoupení pohledávky tak nelze dovozovat počátek prodlení se zaplacením vymáhané částky.

10. Odvolací soud však současně přihlížel již ke skutkovému zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou ze dne [datum]. Tato předžalobní upomínka byla žalované odeslána dle předloženého podacího lístku dne [datum]. V samotné výzvě k plnění obsažené v této předžalobní upomínce byla žalobkyní určena lhůta k plnění do [datum] (viz uvedená výzva na čl. 105 spisu). Současně byla žalovaná upozorněna, že žalobkyně poté bude vymáhat dlužnou částku soudní cestou. Za situace prokázaného odeslání uvedené výzvy je na místě použití § 573 o.z. upravující domněnku doby dojití, podle níž se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání.

11. Vzhledem ke shora uvedenému posouzení věci jakožto nároku z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné spotřebitelské smlouvy o úvěru, je pak pro určení doby plnění stěžejní výklad speciální úpravy obsažené v § 87 ZSÚ.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném v době uzavření předmětných smluv, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle odst. 2 citovaného ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Podle odst. 3 citovaného ustanovení § 87 ZSÚ změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

15. Shora uvedená výzva žalobkyně k plnění se stanovenou lhůtou k zaplacení dluhu nejpozději do [datum] byla ze strany žalobkyně řádně odeslána a má se za doručenou. Žalovaná na tuto výzvu nikterak nereagovala. Jí věřitelem (žalobkyní) určenou lhůtu k plnění nezpochybnila. „Spor“ ve smyslu shora citovaného § 87 odst. 2 ZSÚ o takto určenou dobu plnění nevyvolala.

16. Problémy při výkladu citovaného ustanovení mohou nastat v případě určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ a při správné interpretaci § 87 odst. 2 ZSÚ – kdy tu je o tuto dobu „spor“, a kdy tu naopak „není spor.“ Jedná se nepochybně o dobu hmotněprávní. Teprve po jejím uplynutí může být dluh splatný, lze ho uplatnit žalobou u soudu, včetně případného úroku z prodlení, a také se promlčuje.

17. Výklad, podle kterého by bylo vždy potřebné, aby soud nejprve podle § 87 odst. 2 či 3 ZSÚ rozhodl na návrh o určení přiměřené doby plnění a teprve poté by bylo možné (v případě prodlení) žalovat na plnění dluhu u soudu, se odvolacímu soudu jeví jako nepraktický. V takovém případě by tu totiž byla významná právní nejistota při podání žaloby na plnění, neboť při nerealizovaném či jen nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by žaloba věřitele na plnění byla (vždy) předčasná. Obdobně to platí i naopak. Při řádném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by taková žaloba na určení doby plnění byla neopodstatněná. Tím by docházelo k nesmyslnému a zbytečnému množení sporů a ke zvyšování právní nejistoty a nákladů řízení v neprospěch obou stran, a to i v rozporu s ochranou spotřebitele.

18. Nesprávné se odvolacímu soudu jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Rozdíl mezi konstitutivním a deklaratorním rozsudkem musí zůstat zachován. Opačně a poněkud rozporuplně v daném případě k věci přistoupil právě soud prvního stupně v napadeném rozsudku, kdy zjevně zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční (viz § 160 o.s.ř.). Tímto postupem by však soud ukládal povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.). Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou. Takový výklad považuje odvolací soud za absurdní. Otázka stanovení přiměřené doby by podle názoru odvolacího soudu neměla být řešena ani jako předběžná.

19. Proto se odvolací soud zaměřil při výkladu uvedeného legislativního řešení na určení, kdy tu je mezi stranami o přiměřenou dobu plnění skutečně „spor.“ Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, navíc by zde při absenci nároku na původní úrok vyvstala otázka (kterou však není třeba v dané situaci řešit), zda má přednost dohodnutá výše splátky a jejich menší počet, či dohodnutá doba úvěru a nižší výše splátky. Neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“ Nelze tak vycházet z následků případně sjednaného „zesplatnění“ po splatnosti dlužných splátek, ale až z výzvy věřitele k plnění v jím uvedené lhůtě.

20. Pojem „spor“ je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a nevyřešený střet (konflikt) rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá, a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“). Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění je tak třeba vycházet z toho, že věřitel do té doby akceptoval faktické plnění ze strany dlužníka bez výhrad a o přiměřenost doby plnění tu „nebyl spor“, a proto není ani prodlení. Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění není přiměřená jeho možnostem. V takovém případě tu totiž také „není spor“, neboť mezi účastníky se uplatní takto konkludentně sjednaná doba plnění.

21. Právě uvedené samozřejmě obecně nebrání, aby dlužník jako žalovaný uplatnil své argumenty týkající se doby plnění až v rámci soudního řízení. Tyto až v řízení vznesené námitky k době plnění by však již nemohly nastalou splatnost, prodlení a (již naběhlý, vzniklý) úrok z prodlení změnit. Zohlednit by je bylo možno již jen při určení pariční lhůty podle § 160 odst. 1 o.s.ř., nebo za předpokladu změny poměrů na straně žalovaného dlužníka v případě rozhodování soudu o návrhu některé ze smluvních stran na postup dle § 87 odst. 3 ZSÚ.

22. Předmětná právní norma směřuje k ochraně spotřebitele, přičemž nikdo jiný než právě dotčený spotřebitel potřebné informace o jeho aktuální situaci („příjmu a jeho celkových sociálních a majetkových poměrech“) nemá. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba uvedená věřitelem není přiměřená aktuálním možnostem spotřebitele, má proto, jak správně ve svém odvolání akcentovala žalobkyně, právě spotřebitel (dlužník). Ten také musí své právo (právo plnit v jiné době) aktivně a v přiměřené době u věřitele uplatnit a případně též u soudu dokázat. To na něm nepochybně lze spravedlivě požadovat. Tímto způsobem lze získat skutkové podklady pro postup podle § 87 ZSÚ. Pokud dlužník uvedenou obranu řádně a včas uplatnil a věřitel jím navrženou dobu plnění akceptoval, opět zde není „spor.“ Pokud však dlužník žádnou obranu neuplatnil a nová doba plnění uplynula, je v prodlení.

23. Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 ZSÚ, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na určení doby plnění soudem (konstitutivně), tak budou omezeny prakticky jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných dlužníkem - spotřebitelem.

24. Odvolací soud se má za to, že je již v rozporu se zásadou rovnosti stran, a překračuje i meze případného možného odklonu od této zásady odůvodnitelné ochranou slabší strany spotřebitele, pokud soud sám nahradil procesní (ne)aktivitu žalované spotřebitelky, když bez jakýchkoli zjištění týkajících se jejích možností uzavřel, že ta se do prodlení dosud nedostala, a zákonný úrok z prodlení proto nepřiznal. Za shora popsané situace, kdy nadto o (přiměřenou) dobu plnění nebylo a není mezi účastníky řízení sporu (žalovanou není nic v daném směru navrhováno, ani tvrzeno), nejsou naplněny zákonem stanovené předpoklady pro to, aby soud sám stanovil přiměřenou dobu plnění, a to bez jakýchkoli podkladů a znalostí o možnostech žalované plnit. S ohledem na shora uvedené není dle odvolacího soudu možný ani kombinovaný postup soudu prvního stupně, vytvářející v podstatě jakési deklaratorně-konstitutivní rozhodnutí, směšující navíc v jedno jak lhůtu hmotněprávní, tak procesní lhůtu k plnění. Jinými slovy, dle odvolacího soudu není správný postup, aby soud přiznal věřiteli pouze (dle soudu dosud nesplatnou?) jistinu poskytnutou žalovanému spotřebiteli dle neplatné smlouvy, současně aby sám soud stanovil „přiměřenou“ dobu plnění přiznávané jistiny, v daném případě do tří dnů od právní moci rozsudku, kterou však taktéž označuje za standardní lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o.sř. (tj. lhůtu procesní), a současně zamítl nárok na zákonný úrok z prodlení s tím, že tento nárok mu vznikne teprve prodlením dlužníka s vrácením zbylé jistiny v této nové „přiměřené“ době.

25. Odvolací soud má naopak za to, že v souzené věci se, při shora uvedeném výkladu zákonem použitého pojmu přiměřené doby plnění, stal předmětný dluh žalované v důsledku výzvy žalobkyně splatným ke dni [datum]. Následujícím dnem [datum] se žalovaná dostala do prodlení. Takto stanovená splatnost dluhu (a následné prodlení žalované) nebyla žalovanou zpochybněna, a ani o určení jiné přiměřené doby plnění, pro případnou změnu ve svých možnostech splácet, žalovaná nikdy nepožádala. Jinou lhůtu k plnění ve smyslu § 87 odst. 2, ani odst. 3 ZSÚ nenavrhla, a to ani před zahájením tohoto řízení, ani v průběhu celého soudního řízení v této věci.

26. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí v napadené části zjevně nesprávně zaměnil, jak již zmíněno shora, procesní pariční lhůtu plnění podle § 160 o.s.ř. s hmotněprávní dobou splatnosti dluhu, jejíž naplnění je zásadně z povahy věci i nutným předpokladem úspěšnosti žaloby požadující přiznání peněžité dlužné částky. V této souvislosti odvolací soud opět zdůrazňuje, že rozhodnutí soudu o obdobném uplatněném nároku na zaplacení dluhu vzniklého z neplatné spotřebitelské smlouvy je stále rozhodnutím deklaratorním, kde soud uložením povinnosti plnit dluh jen deklaruje (už vzniklou, existující a splatnou) povinnost žalované strany z dotčeného právního vztahu. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí. Dosud nesplatné plnění by nebylo možno vůbec pro předčasnost uplatnění takového (nesplatného) dluhu přiznat. Pokud by tomu tak bylo a ke splatnosti závazku by dosud nedošlo, byla by v takovém případě za zákonem stanovených podmínek možná, jak vyloženo shora, nejprve žaloba na určení doby plnění soudem (a to i postupem dle shora citovaného § 87 odst. 2, či odst. 3 ZSÚ), nikoli však žaloba na plnění (dosud nesplatného) peněžitého nároku. V takovém případě by pak měl výrok rozsudku soudu o určení doby plnění povahu konstitutivního rozhodnutí, zakládajícího splatnost závazku spotřebitele z neplatné smlouvy na základě soudem zjištěných možností spotřebitele plnit.

27. V daném případě tedy soud prvního stupně nesprávně vyložil shora citovanou speciální právní normu § 87 odst. 2 ZSÚ a nesprávně ji na souzený případ aplikoval. Nepřiléhavý byl pak též odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp.zn. 33 Cdo 3675/2021, a to s ohledem na jiné skutkové okolnosti věci. V uvedené judikované věci Nejvyšší soud připomněl, že zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 ZSÚ je projevem ochrany spotřebitele, která mu umožňuje vrátit celou poskytnutou jistinu jen v takových splátkách, v jakých je schopen plnit („v době přiměřené jeho možnostem“). To však logicky a zákonitě předpokládá, že tyto možnosti musí být zjištěny. V souladu s dotčenou shora citovanou právní úpravou musí být navíc o době odpovídající těmto možnostem mezi účastníky spor.

28. V nyní souzeném případě však, jak již uvedeno výše, mezi stranami ve smyslu shora citovaného § 87 odst. 2 ZSÚ žádný spor o to, jaká by měla být tato odpovídající doba, nevznikl. Žalovaná na výzvu žalobkyně ze dne [datum] nereagovala. Spor o přiměřenost doby k plnění určené v dané výzvě věřitelem žalovaná nevyvolala, a to ani dodatečně za případného použití § 87 odst. 3 ZSÚ, pro případnou změnu ve svých poměrech, a nelze tedy učinit jiný závěr, než že věřitelem stanovenou dobu plnění akceptovala. Současně s ohledem na to, že pro pasivitu žalované v řízení nejsou soudu nikterak známy její aktuální poměry, a tedy nejsou známy ani reálné, ani potenciální možnosti splácení daného dluhu žalovanou, nelze pro nesplnění zákonem stanovených předpokladů za použití shora citované speciální úpravy obsažené v § 87 ZSÚ určit nově jinou přiměřenou dobu plnění, resp. dovozovat, že žalovaná není dosud v prodlení, a přesto uložit povinnost zaplacení jistiny dluhu, při současném určení (konstitutivně soudem) nové, jiné doby plnění, přiměřené možnostem žalované a spravedlivému uspořádání vztahu, když tyto možnosti ani nebylo dle čeho posuzovat.

29. Shrnuto, splatnost předmětného nároku nastala v daném případě již na shora uvedenou výzvu k okamžitému splacení celého dluhu zaslanou žalované ze strany věřitele, když přiměřenost takto určené doby plnění (ve smyslu § 87 ZSÚ) nebyla nikdy nikterak žalovanou sporována, a lze naopak vyjít z toho, že byla konkludentně z její strany akceptována. Ode dne [datum], následujícího po uplynutí takto určené doby plnění, byla žalovaná v prodlení, a žalobkyni proto náleží v souladu s § 1970 o.z. z poskytnuté dlužné jistiny též zákonný úrok z prodlení.

30. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené tedy změnil za použití § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v napadené části výrok II. tak, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a žalobkyni přiznal v odvolání (i žalobě) požadovaný zákonný úrok z prodlení. Na rozdíl od odvolacího návrhu byl pouze tento úrok z prodlení přiznán ode dne [datum], nikoli již od [datum], tj. nikoli v návaznosti na oznámení o postoupení pohledávky, které, jak uvedeno výše, výzvu k plnění neobsahovalo. Ve zbývající odvoláním napadené části výroku II. (tj. ohledně úroku z prodlení za dobu od [datum] do [datum]) bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrzeno.

31. Podle § 224 odst. 2 o.s.ř. bylo za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. opětovně rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, kdy odvolací soud i při uvedeném odlišném posouzení části zamítnutého nároku shledal poměr úspěchu a neúspěchu obou stran v podstatě srovnatelným, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

32. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že úspěšnější žalobkyni (kdy poměr úspěchu a neúspěchu byl poměřován celkovou výší požadovaného zákonného úroku z prodlení ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) byla přiznána poměrná část náhrady nákladů řízení v rozsahu 63 %, tj. ve výši zaokrouhleně na celé koruny 3 497 Kč. Odvolací soud přitom vyšel z celkové (100%) výše nákladů řízení, které v této fázi řízení, jehož předmětem bylo pouze odvolání do části nepřiznaného příslušenství, sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 1 000 Kč, ze dvou odměn po 1 580 Kč (počítáno z 5násobku ročního plnění – uplatněného příslušenství podle § 8 odst. 1 i.f., odst. 2 AT) za dva úkony právní služby v odvolacím řízení (1. sepis odvolání, 2. účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]), 2 x režijního paušálu po 300 Kč a příslušné DPH ve výši 789,60 Kč, celkem zaokrouhleně na celé koruny 5 550 Kč, to vše dle § 7, § 8 odst. 1, odst. 2, § 11 odst. 1 písm. g), k), § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. Přiznanou náhradu nákladů odvolacího řízení uložil odvolací soud žalované k zaplacení podle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně, v obvyklé pariční lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.